Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.
Pavel odvrací pohled křesťanů od pozemských věcí k těm nebeským. Chce, aby se přestali dívat na sebe a to, v jak těžké situaci jsou, a začali se dívat vzhůru a k tomu, co je před nimi, co pro ně připravil Pán Ježíš Kristus, čeho budou účastni a z čeho se po tomto kratičkém soužení budou radovat.
Chtěl bych ukázat na tři věci – na dvojí potěšení, které se týká křesťanů, potěšení z přicházející spravedlnosti a potěšení z Pánova příchodu a za třetí také na postrach, který se týká těch, kdo Bohu vzdorují.
Pojďme se teď podívat na křesťany v Tesalonice, na jejich vytrvalou víru, která se tříbila v pronásledováních a souženích a díky které se prokazovalo, že jsou hodni Božího království.
Jedním ze společných znaků víry zbožných izraelských králů byla skutečnost, že se za všech okolností spoléhali na Boha, dokonce uprostřed bitevní vřavy nebo tváří v tvář několikanásobné převaze nepřátel.
Pavel a jeho společníci se radují z duchovního růstu církve a vyjadřují za to svou vděčnost Bohu. Tento duchovní růst vidí především ve dvou oblastech: Mluví o víře, která mocně roste a o jejich vzájemné lásce, která se stále zvětšuje.