Duch svatý zmocňuje ke službě (Lk 24,49)

Oblečeni mocí z výsosti

Jaroslav Kernal, Praha 5. května 2024

Pokračujeme v naší sérii na téma Duch svatý a jeho dílo a dnes se chceme zabývat mocí Ducha svatého, tedy tím, že Duch svatý zmocňuje ke službě. Vybral jsem jednoduchý text z Lukášova evangelia, který mluví o oblečení moci z výsosti.

  • Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. (Lk 24,49)

Když se dnes mezi křesťany mluví o Duchu svatém, mluví se nejčastěji právě o moci Ducha svatého, tedy o mocných činech, o zázracích, uzdravování, kříšení z mrtvých, vyhánění démonů, prodlužování nohou. Mnohem méně se v souvislosti s mocí Ducha svatého mluví o obrácení ke Kristu a už skoro vůbec se nemluví o proměněném životě. Pavel varoval svého syna ve víře Timotea, před zlými časy, které nastanou v poslední době, která zjevně začala už v době Timotea a tedy Pavla, protože se měl stranit takových lidí, kteří na sobě nesli známky poslední doby:

  • Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2Tm 3,1–5)

V tom posledním verši se doslova mluví o tom, že budou mít vnější podobu nebo vzhled (řec. morfōsis, ze slova morfē, podoba, tvar, vzhled– z toho je slovo morfologie, které se používá třeba v jazykovědě, kde popisuje různé tvary slov, nebo v geografii, kde popisuje vzhled krajiny) zbožnosti, ale nebudou mít její moc. Mohli bychom to parafrázovat, že se budou chovat jako slušní a hodní lidé, ale jejich srdce bude plné zloby, zášti, nenávisti atd. Nebudou mít moc zbožnosti, moc Ducha svatého, který je zdrojem zbožnosti, který proměňuje člověka zevnitř navenek, který nejdřív změní srdce, což vede k proměně jazyka, tedy slov, smýšlení a nakonec i jednání, skutků a celého života. To je jedna stránka věci.

A je tu ještě jedna stránka, která úzce souvisí s důrazem na moc Ducha svatého se zaměřením na vnější činy – a to jsou právě ony nadpřirozené věci. Nezapomeňme, že i ďábel má do Boha moc konat nadpřirozené věci. A Duch svatý může použít k nadpřirozenému jednání nejenom neposvěcenou nádobu, ale může použít i neobráceného člověka. Použil falešného proroka Bileáma, aby prorokoval pravdivé věci o Izraeli (Nu 22–24), použil bezbožného a neposlušného Saula, takže prorokoval a říkalo se: „Což také Saul je mezi proroky?“ (1S 10,11–12; 19,24). Zloděj a zrádce Jidáš dostal stejně jako ostatní apoštolové od Pána moc vyhánět démony a uzdravit každou nemoc (Lk 9,1–2), a to navzdory tomu, že Pán od počátku věděl, že Jidáš nevěří a že ho zradí.

Proto musíme být opatrní, abychom neposuzovali věci podle toho, co máme před očima, ale abychom se dívali hlouběji. Nevidíme do srdce jako Bůh, ale můžeme vidět ovoce Ducha svatého, můžeme vidět proměňující dílo Boží milosti na životě člověka, a potřebujeme takové věci sledovat především na svém vlastním životě. Vztah s Pánem Ježíšem Kristem, který vede k proměně života – ne na základě vnějších tlaků, ale na základě přebývání Ducha svatého v životě člověka – to je skutečný důkaz Boží přítomnosti, to je opravdová moc Ducha. 

My se dnes zaměříme na tři věci, které souvisí se zmocněním ke službě, a to je na prvním místě povolání ke službě – Duch svatý povolává svaté ke službě svatému Bohu a Božím svatým. Dále se dotkneme toho, že Duch svatý obdarovává ke službě a nakonec se dostaneme i k tomu zmocnění ke službě.

I. Duch svatý povolává ke službě

Když chceme mluvit o moci Ducha svatého, musíme začít povoláním. Nakonec i ten náš dnešní text je vlastně povoláním – Pán Ježíš povolal učedníky k tomu, aby čekali na to, až budou naplněni Duchem svatým. Je to jedinečné, historicky neopakovatelné a specifické povolání. Přesto se můžete setkat s tím, že lidé – s odkazem na tento text – řeknou, že nejprve musíte být oblečeni mocí z výsosti a pak teprve můžete sloužit Bohu a druhým lidem. Ale Boží slovo říká něco trochu jiného:

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. … Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Ř 12,1.4–5)

Duch svatý skrze své Slovo povolává každého křesťana ke službě. Je to služba Bohu na prvním místě a na druhém místě je to služba svatým. Je to přesně, jak to stojí v přikázání:

  • ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. (Lk 10,27)

I když bychom mohli říci, že to druhé technicky předchází to první, protože láska k Bohu se projevuje láskou ke svatým, k bratrům a sestrám v místní církvi. Jan jasně říká, že kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1J 4,20). Takže tady máme jednoznačné a také všeobecné povolání ke službě. Každý křesťan je povolaný k tomu, aby sloužil druhým. To nemusí být nic složitého. Když se dnes řekne služba, lidé si představí kázání evangelia, nebo nějaké vyučování, třeba pro ženy nebo pro děti, nebo misionáře, který jede někam daleko, kde lidé ještě neslyšeli evangelium, případně někam, kde je evangelium zakořeněné už víc než tisíc let (i na taková místa dneska jezdí ti, kdo se nazývají misionáři), nebo si lidé představí třeba dávání jídla lidem, kteří se rozhodli nepracovat a nestarat se o své živobytí, tedy tzv. bezdomovcům či narkomanům. Ale skutečná služba začíná někde úplně jinde – podívejte se od toho textu Ř 12.

Naše služba Bohu začíná v našem srdci. Začíná tím, že přineseme sami sebe jako oběť Bohu. Není to o tom, že Bohu oddělíme nějaký čas ve svém životě nebo nějaké peníze nebo nějaké schopnosti, ale že vydáme sami sebe Bohu. To je odpověď na Boží povolání. Prorok Izajáš měl vidění, kdy viděl Panovníka Hospodina na trůnu a potom, co vyznal, že je člověk nečistých rtů a bydlí mezi lidem nečistých rtů, se anděl dotkl jeho rtů žhavým uhlíkem z Hospodinova oltáře a slyšel slova: „Tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“ (Iz 6,7). Tím uhlíkem je náš Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož jsme očištěni a naše vina z nás byla sňata, náš hřích byl jeho krví usmířen. A potom Izajáš slyšel slova povolání: „Koho pošlu, kdo nám půjde?“ A tady je jasné vysvětlení Ř 12,1: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8). Izajáš je tady obrazem Božího lidu nové smlouvy, tedy nás. Toto znamená vydat se Bohu, přinést sebe sama jako oběť – „Bože, dělej si se mnou, co chceš. Já jsem tvůj nástroj. Já půjdu. Já budu mluvit ve tvém jménu. Já bude konat skutky lásky pro tebe a pro tvého Syna, Pán Ježíše Krista.“ To je všeobecné povolání každého křesťana. Jsme služebníci nejvyššího krále. A naše služba začíná ve vztahu k němu samotnému, v oddanosti jemu a jeho království. A bude vidět na službě těm, kteří jsou nám nejblíž – tedy na službě fyzické rodině. Boží slovo je na tomto místě velmi nekompromisní a říká nám, že „kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1Tm 5,8). A na jiném místě Pavel říká, že máme činit dobře „všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry“ (Ga 6,10). To je povolání ke službě pro každého křesťana. Kdo takto neslouží, prostě neslouží. I kdyby byl ředitelem vesmíru nebo předsedou denominace nebo pastorem sboru, nebo čímkoliv jiným, neslouží Bohu, ale jenom sobě. A tak sám nad sebou vynáší soud.

A kromě tohoto všeobecného povolání je tady také konkrétní, specifické povolání. Některé lidi Bůh povolává velmi konkrétně ke zcela konkrétní práci a službě. To všeobecné povolání musí předcházet tomuto konkrétnímu. Dobrým příkladem je apoštol Pavel. Když uvěřil jako farizeus, který se obrátil k Pánu Ježíši Kristu, jako učitel zákona, začal hned učit evangelium místo zákona. Prostě pokračoval v tom, k čemu ho Bůh povolal předtím. Byl učitelem zákona a neměl přestat učit a stát se výrobcem stanů, i když byl vyučený i ve výrobě stanů. Prostě pokračoval dál v tom, co dělal do té doby – vyučoval Božímu slovu. Jediný, ale také nutno dodat, že naprosto zásadní rozdíl byl v tom, že nyní učil Boží slovo s pohledem upřeným na Pána Ježíše Krista. Začal s tím okamžitě po svém obrácení. A budilo to hned od začátku odpor – když přišel do Jeruzaléma, ujal se ho Barnabáš a uvedl ho k apoštolům a Pavel se mohl s nimi podílet na veškeré službě, ale jeho služba vedla k tomu, že ho Židé chtěli zabít, takže ho nakonec apoštolové poslali domů, do Tarsu. „Služ doma, bratře.“ Pak se uvidí, jestli jsi skutečným služebníkem nebo si jenom chceš splnit nějaká svá přání a naplnit ambice.

Obecně se má za to, že se Pavel obrátil v roce 34 po Kr. a v roce 48 byl vyslán církví v Antiochii k tomu, k čemu ho Bůh povolal. To je to specifické povolání, které v sobě obsahuje také rozponání od církve. A pokud ho nerozpoznává místní sbor, měli bychom být velmi opatrní, abychom řekli, že takový člověk je skutečně povolaný Bohem k nějaké službě.

II. Duch svatý obdarovává ke službě

Když Duch svatý někoho povolá k nějaké službě – a vůbec nezáleží na tom, jestli je to služba jinému národu v daleké zemi nebo služba nevěřícímu manželovi/manželce doma – tak také daného člověka k této službě obdaruje vším potřebným, co je nutné k takové službě. Tady musíme dát trochu pozor, protože obdarování od Ducha svatého se může lišit od představ lidí. Někdo by si mohl představovat, že když Bůh povolá někoho do cizí země, dá mu schopnost naučit se jazyk obyvatel té země – např. William Carey, anglický misionář, který v roce 1793 odešel do Indie, přeložil Bibli do hindštiny, sanskrtu, urijštiny, ásamštiny, maráthštiny, pandžábštiny a části Bible do celé řady dalších indických jazyků. Za celý svůj život viděl jenom několik stovek lidí, kteří se obrátili k Pánu Ježíši Kristu. Ale jeho odkaz je v Indii dodnes živý. Ale ne každý misionář je takto obdarovaný. Někdo se naučí jeden další jazyk a vystačí si s ním do konce svého života.

Nebo nějaká žena by si mohla myslet, že Bůh jí obdaruje větší mírou trpělivosti, protože má doma nevěřícího manžela. A někdy to tak skutečně je, ale někdy jí Bůh dá nějaký úplně jiný dar. Tohle je místo, kde musíme být velmi opatrní, abychom se nesnažili předepisovat Bohu, co by měl dělat a jak by nás měl obdarovat. Boží slovo opět velmi jasně říká:

  • Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. (1K 12,7)
  • Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. (Ř 12,6)
  • Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. (1Pt 4,10)

Každý křesťan je obdarován ke společnému prospěchu. Nikdo není obdarován k tomu, aby budoval sám sebe. Když o tom mluví Pavel v 1K 14,4, kde mluví o daru jazyků a říká, že kdo mluví jazyky bez výkladu, buduje sám sebe, myslím, že to je jeden z Pavlových sarkasmů. Kdo mluví v jazycích bez výkladu, buduje jenom sám sebe – ale Bůh jednoho každého z nás obdaroval k tomu, abychom sloužili celému tělu, dal nám dary ke společnému prospěchu, ne k budování sebe sama. Boží slovo si neprotiřečí, takže buď je člověk obdarován k budování druhých, nebo k budování sebe. A podívejte se ještě na jiné místo, do listu Efezským, kde Pavel píše o tom, že Pán vystoupil vzhůru, aby dal dary lidem … aby „své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,12–13). A potom pokračuje a mluví o těle, které roste k Boží slávě a používá dary Ducha svatého k vzájemnému růstu:

  • Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15–16)

Jsme živými kameny a jako jednotlivé kameny jsme obdarováni k tomu, abychom sloužili jedni druhým. Nejsme tady sami pro sebe, ale jsme tu pro tělo. Bůh nás zachránil jako jednotlivce a nikdo nemůže být zachráněn skrze někoho jiného, ale jsme zachráněni k tomu, abychom se stali tělem. Bůh dává své dary každému údu církve a začíná okamžitě, když se člověk stává součástí Kristova těla. Už v tu chvíli jsme obdarováni k tomu, abychom sloužili druhým. A možná se to týká těch úplně nejobyčejnějších věcí, jako je třeba zajištění občerstvení při společném shromáždění nebo na skupince, nebo poskytnutí svého domova pro setkávání církve, nebo úprava místnosti, kde se církev schází, nebo dovezení bratra nebo sestry do shromáždění, kteří by se jinak do shromáždění nedostali. Je ohromná škála věcí, v nichž křesťané mohou sloužit druhým a k nimž jim Bůh dává všechno potřebné, co je k dané službě nezbytné. Problém bývá často v tom, že my bychom chtěli něco víc – my bychom chětli druhé lidi řídit, vyučovat je, organizovat je, mít je pod kotrolou, zajistit, aby dělali přesně to, co my si myslíme, že mají dělat. To je duchovní pýcha. Potom se lidé snaží dosáhnout svého a leckdy dokonce zneužívají společná shromáždění k tomu, aby prosadili svou vlastní agendu, své vlastní touhy a ambice.

Ale Bůh obdaroval každé své dítě k tomu, aby sloužilo druhým, což mimo jiné znamená, že dává přednost druhým, že se nedere dopředu, ale chce, aby druhý bratr nebo sestra byli vyzdviženi, aby jim byl dán prostor, aby oni zazářili ve světle Kristovy slávy, aby se na druhých zjevila moc Kristova. A současně můžeme říci, že pokud je někdo obdarován nějakým opravdu specifickým způsobem, že se to neutají, protože to nejde úplně zakrýt. Skutečný křesťan nemůže své obdarování zakopat do země a dělat, jako že žádné nemá. Dříve nebo později to prostě vyjde najevo. Jestli je někdo obdarovaný k tomu, aby učil, církev pozná, že má učit. Jestli je někdo obdarovaný k tomu, aby naslouchal a následně s bratrem nesl břemeno nebo poradil, jak s ním naložit, neutají se to. Pokud je někdo povolaný k tomu, aby se modlil, pozná se to podle toho, že Bůh na jeho modlitby bude odpovídat. Evangelistu poznáte podle toho, že během několika vět povede člověka k evangeliu a k Pánu Ježíši Kristu – naprosto přirozeně a nenuceně. 

III. Duch svatý zmocňuje ke službě

Teprve tady je místo pro zmocnění, pro moc Ducha svatého. Když člověk rozumí svému povolání v tom nejširším slova smyslu, takže slouží druhým, a následně vidí své obdarování právě v kontextu služby, kterou dělá, má se modlit za moc z výsosti. Problém však je v tom, že většinou to chceme obráceně – chtěli bychom mít moc Ducha svatého, na základě které by nám ukázal, jak jsme obdarovaní, a dojít k tomu, abychom věděli, jaké je naše. Ale všimněte si, že nenajdete ani jeden jediný text v celém Božím slově, který by nás vedl k tomu, že máme hledat a zjišťovat své obdarování. Jsme povoláni k tomu, abychom sluožili druhým – a v tom se projeví naše obdarování. A chtěl bych zdůraznit, že není nic takového, jako je dar prázdného mluvení, nebo dar mluvení o druhých – to je pomlouvání, které je hříchem. Bůh nám říká, že z našich úst nemá vycházet ani jedno prázdné slovo, ale jenom dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost (Ef 4,29). A náš dnešní text říká, že dostaneme sílu Ducha Svatého.

  • Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. (Lk 24,49)

Abychom mohli naplnit poslání, které nám Pán svěřil, tak potřebujeme moc z výsosti, moc Ducha svatého. Nikdy nemůžeme naplnit toto povolání ve své vlastní síle. Ježíš dokonce říká apoštolům, aby ani neopouštěli město, dokud nebudou v jeho moci. Ani malou část Velkého poslání nemůžme naplnit bez jeho moci. Ježíš dokonce říká:

  • Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Bez Ježíše, bez přítomnosti Ducha svatého nemůžeme udělat vůbec nic pro Boha a pro jeho slávu, pro šíření Božího království. Proto jedna z klíčových otázek, které apoštolové kladou, zní: Přijali jste Ducha svatého?

  • Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Ř 8,9)

Duch Boží proměňuje naše životy zevnitř navenek. Proměňuje naše srdce, vydává svědectví o Kristu, usvědčuje nás z hříchu, dosvědčuje nám, že jsme synové a dcery Boží, ujišťuje nás o pravdivosti Božího slova, dává nám víru a jistotu víry.

  • V Kristu byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého. (Ef 1,13)

Když jste uvěřili, byla vám vtisknuta pečeť Ducha. Byli jste označeni Duchem svatým. A nejedná se o nějakou malou značku, ale Boží slovo nám jasně říká, že Bůh na nás:

  • Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele. (Tt 3,6)

Není žádného nového narození bez přítomnosti Ducha svatého v životě člověka. Žádný opravdový křesťan nemůže být bez Božího Ducha. To prostě nejde. Člověk tak, jak je, nemůže spatřit Boží království. Musí se nejprve narodit z Ducha, aby mohl vstoupit před Boží tvář. Srdce vzbouřence, kamenné srdce, se musí změnit. Není jiná možnost, jak se dostat k Bohu, jak se zalíbit Bohu, jak dojít přízně u Boha, než je znovuzrození. Ale toto znovuzrození, obnovení je cele dílem Božím, je pouze a jenom dílem jeho milosti! Co s tím? Vkrádá se otázka, kterou položil učenec Nikodém, když v noci navštívil Pána Ježíše – Jak se člověk může narodit znovu? Jak může člověk změnit své srdce? Odpověď je stejná, jako dostal Nikodém od Ježíše. Vyvýšit Syna člověka, Ježíše Krista, uvěřit v něj, činit pokání, litovat své nevěry v Krista a spolehnout se výhradně na jeho dílo kříže. Ježíš řekl Nikodémovi ten známý verš, který je klíčem:

  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista! Kristus je Spasitel. Duch svatý je třetí osobou Boží trojice a působí změnu srdce hříšníka – ze srdce kamenného dělá srdce masité, měkké, poslušné, z nevěřícího srdce dělá věřící, ze srdce, které bylo vzbouřené proti Bohu, dělá srdce, které miluje Boha. To se děje skrze víru v Ježíše Krista. Proto Písmo volá každého člověka k pokání a k víře, proto Pavel se Sílasem odpověděli žálářníkovi ve Filipis na jeho otázku, co má dělat, aby byl spasen: „Věř v Pána Ježíše Krista!“ A Duch svatý nás zmocňuje ke službě – ať již ke službě Bohu nebo ke službě svatým. Dává nám sílu přinášet sami sebe jako oběť živou a svatou a Bohu milou, konat pravou bohoslužbu, povolává nás ke službě svatým i těm, kteří mají dojít ke spasení a nakonec i těm, kteří vzdorují Boížmu slovu a zůstanou zatvrzelí až do konce. On je naší silou. Bez něho nemůžeme činit nic.

  • „Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (J 7,38–39)

To je o zvěstování evangelia v moci Ducha svatého. To není nějaká křeč, ale to jsou proudy, které plynou z člověka. Milost za milostí. Povzbuzení, napomenutí, usvědčení, výzva k pokání – to plyne z života člověka, který věří v Krista. To není můj výmysl, tak to říká Boží slovo. To je dílo Ducha svatého, který nás zmocňuje ke službě. Žijete z jeho moci? Závisíte cele na Pánu Ježíši Kristu? Je zdrojem živých vod ve vašem nitru?

Osnova kázání: