Ještě jednou vás vítám na dnešním shromáždění. Je to tak trochu mimořádné shromáždění, protože obvykle se v pátek nescházíme. Ale protože je státní svátek a připomínáme si ony velké události Velikonoc, využíváme tuto příležitost k tomu, abychom měli společenství a abychom také otevřeli Boží slovo a slyšeli jeho výklad, slyšeli evangelium Kristovo.
Dneska se budeme zabývat tím, co mají křesťané dělat, když někdo svým neřádným životem dělá Pánu ostudu a přispívá k tomu, že Kristova církev má špatnou pověst.
Rád bych vás ale provedl tím, co máme v Kristu – abychom společně mohli uvidět, co pro nás Pán vykonal, co pro nás udělal, co už je hotové a dokonalé.
V poslední době jsme hodně mluvili o práci, o dřině, námaze… Ale dnes bych chtěl mluvit o odpočinutí. O odpočinutí v Kristu, které nám Bůh vydobyl už dávno, a které se v Kristu reálně naplnilo.
V dnešním textu vidíme jednak opětovný odkaz na to, co křesťany v Tesalonice Pavel a jeho společníci učili, když tam byli. Dále přichází s příkazem a s důrazným napomenutím, které má být doprovázeno praktickým jednáním těch, kdo žijí řádně, pokud by snad k nápravě nemělo dojít tímto napomenutím.
Z toho dnešního textu se podíváme nejprve na to, co je to práce, dále se podíváme na to, že dělník je hoden své mzdy a nakonec se podíváme ne motivy – Pavel chce být příkladem, ale to podstatné je, že jednal s vědomím, že slouží na prvním místě Pánu.
Dnešní text prozkoumáme tak trochu od konce – nejprve se podíváme na to, o kom se v našem textu mluví a teprve potom více rozebereme, co vlastně máme dělat. A na závěr se zaměříme na to, jak to to udělat, protože nejde o věc, která by byla úplně černobílá a jednoznačná.