Pokorný pastýř (1Tm 3,6-7)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Pokora a dobré svědectví u nevěřících

Jaroslav Kernal, Praha 19. března 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Pokračujeme ve výkladu 3. kapitoly prvního Pavlova listu Timoteovi, mluvíme o starších církve, a dneska jsou před námi tři další charakteristiky, které vyplývají z v. 6-7.

Mluvíme o starších církve, tedy o pastýřích, dohlížitelích, a viděli jsme, že starším má být ustanoven jenom ten, kdo chce tento krásný úkol dělat, viděli jsme také, že kdo chce a touží po této krásné práci, už také slouží a nečeká na to, až bude ustanovený, a viděli jsme, že aby mohl být ustanovený jako dohlížitel Boží církve, musí mít určité charakteristiky (v. 2-7). Mluvili jsme o tom, že pastýř musí být milující, bezúhonný a pečující o rodinu, a tedy také o stádo Božího lidu. Dneska se podíváme na další tři charakteristiky, které mají společného jmenovatele a ukazují na to, že starší musí být pokorný pastýř.

Pokora je jednou z klíčových vlastností Kristových učedníků. Není to jenom povinná vlastnost pro muže, který touží po tom, být starším sbrou, ale je vlastnost, ve které musí růst každý křesťan. Pyšný křesťan je protimluv. Pýcha a víra v Krista jsou dvě věci, které spolu nejdou dohromady. Písmo nás znovu a znovu volá k pokoře. Kristus nás volá k tomu, abychom ho následovali, a říká:

  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Znovu hned na začátku vidíme, že sice mluvíme o starších církve, ale charakteristika, kterou se má starší vyznačovat, platí pro všechny Kristovy učedníky. Kdo nenese Pánovo jho, není jeho učedníkem. Kdo se neučí od Krista tichosti a pokoře srdce, není Pánovým učedníkem. Každý, kdo patří Kristu, se musí od Pána Ježíše učit tichosti a pokoře. To rozhodně není něco, co by nám bylo vlastní. Možná si to můžeme myslet, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Ježíš dobře věděl, proč řekl tato slova – a řekl je právě kvůli tomu, abychom si uvědomili, že vůbec nejsme tišší a pokorní, ale v našich životech je to přesně naopak. Jsme těmi, kteří chtějí vyniknout – možná dnes nekřičíme na ulicích, jako to bylo v době Pána Ježíše, ale máme mnoho jiným způsobů, jak upozornit na sebe, jak vyniknout, jak se ukázat. A to je přesný opak tichosti. A vůbec nejsme pokorní – pokorné srdce je srdce, které se cele oddává Pánu a jeho vůli. Je to věřící srdce a opakem je srdce nevěřící, které Písmo popisuje jako srdce kamenné, tvrdé, chladné, pyšné a arogantní, nepodajné a neposlušné, vzdorovité a vzpurné. Právě taková byla naše přirozenost. Ale tomu jsme už zemřeli. Bůh všechno změnil. Křesťan může směle prohlásit spolu s Pavlem:

  • Galatským 2:19-20 Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Křesťan dostal nové srdce, měkké, poslušné, poddané Bohu, srdce, které miluje Boha i jeho lid. Je novým stvořením. To neznamená, že pýcha zmizí jako mávnutím proutku – tak to rozhodně není. Křesťan musí růst ve víře, a čím více poroste, tím jednodušeji se bude poddávat Bohu. Tím snáze se také bude vypořádávat s pýchou, která bude stále přítomná v našich životech. Abychom mohli účinně bojovat s pýchou, dal nám Bůh vynikající nástroj – a tím je společenství Božího lidu. A to už jsme v našem textu, protože náš text mluví o uspořádání církve, o vedoucích v církvi. Pavel připomání Timoteovi, že mu píše:

  • 1 Timoteovi 3:15 … aby věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

A to je něco, co se netýká jen starších, ale všech křesťanů v církvi. Podívejme se tedy na první charakteristiku, která je v našem textu:

I. Ne nově zasazený

  • 1 Timoteovi 3:6  Nemá být nově pokřtěný… (ČSP ne nedávno obrácený, B21 a KRAL ne nováček)

První slovo, které je v našem dnešním textu si zaslouží, abychom se jím zabývali hlouběji. Je to trochu zvláštní slovo – je to slovo, které je jenom na tomto místě v celém Písmu, a u takových slov není nikdy úplně jednoduché porozumět přesnému významu takového slova. V tomto případě si myslím, že to tak složité není. Slovo neofutoj, které je na začátku šestého verše bychom doslovně mohli přeložit jako „nově zasazený“. To je přesný význam toho slova. Všechny české překlady nám na tomto místě nabízejí svůj výklad tohoto slova – nováček, nově pokřtěný, nedávno obrácený. Asi nejblíže je původnímu významu Žilkův překlad Nového zákona, který překládá „nedávno přistoupilý“.

Písmo zná slovo obrácení i obrácený i slovo pokřtěný. Ale Pavel – i když jinde obě slova používá, ho na tomto místě nepoužil. Místo toho se pod vedením Ducha svatého rozhodl použít slovo neofytos, nově zasazený. Jsem přesvědčený o tom, že to není neodůvodněné, ale že to má svůj význam. Mám za to, že slovo „nově zasazený“ směřuje mnohem dál, než k pouhému začátku křesťanské víry, jak naznačují nejčastěji používané překlady.

Je-li někdo nově zasazený, bude to nepochybně znamenat kromě jiného také člověka, který je nový ve víře, který je nově obrácený. V tomto smyslu můžeme rozumět i ekumenickému překladu, který říká nově pokřtěný, protože v první církvi křest obvykle následoval okamžitě po obrácení. To je biblický vzor, který najdeme v Novém zákoně, člověk uvěří v Krista a je pokřtěn. Myslím, že je naprosto jasné, že takový člověk nemůže být vedoucím v Božím lidu, a to z mnoha důvodů – je dost pravděpodobné a v našich zeměpisných šířkách takřka jisté, že nebude ani trochu zakotvený v Božím slově, nebude zasazený ve zbožnosti a ve svatosti (Ef 4,14-16). Je dost pravděpodobné, že nebude morálně zbudovaný, tedy nebude mít vlastnosti, o kterých jsme mluvili v předchozích verších. Člověk, který byl nevěřící, sice může mít vysoký morální standard, ačkoliv v naší společnosti je to spíš výjimka, než pravidlo, ale přesto nemůže milovat svou ženu, jako si Kristus zamiloval církev, ani nemůže vychovávat své děti v Pánově bázni. To jsou věci, které se musí naučit, musí si je osvojit tím, jak bude žít s Kristem, poddávat se jeho slovu a proměňovat se obnovou své mysli. A to jsou věci, které i v tom nejlepším případě vyžadují čas.

Nicméně jsem přesvědčený také o tom, že výraz nově zasazený musí jít ještě dál – měl by nás vést do společenství. Ukazuje na to kontext – především sedmý verš, k němuž se dostaneme za chvíli. Chci říci, že jde o to, zda a jak je člověk zasazený v církvi. Na tomto místě samozřejmě můžeme mluvit o tom, jak církev vznikla, kdy vznikla, jak je velká a o dalších faktorech, které budou do nějaké míry upravovat náš pohled, protože jiná bude situace ve sboru, který existuje desítky let a jiná ve sboru, který existuje několik měsíců. Ale základ věci, princip, bude stejný – člověk, který má vést Boží lid, nemůže být nově zasazený do společenství Božího lidu. Čím déle jste ve společenství, tím opravdovější život musíte vést. Jedinou další alternativou je větší míra pokrytectví, která pronikne do celého společenství. A toto je myslím ten hlavní důraz výrazu „ne nově zasazený“.

Jestli chcete člověka dobře poznat, musíte s ním strávit čas. V naší společnosti je to o něco těžší, protože žijeme relativně izolovaně a daleko od sebe. O to více času nás to bude stát. Podle prvotních vnějších projevů jenom těžko poznáte, co je v srdci člověka. Skutečnost, že se muž od své ženy na veřejnosti nehne ani na krok, ještě neříká nic o jeho věrnosti, oddanosti, službě, laskavosti, trpělivosti, jemnosti, neříká to nic, o jeho vedení, porozumění, atd. To jsou věci, které se ukáží teprve v průběhu času. Totéž platí o výchově dětí a vedení domácnosti.

Jestliže je člověk zasazený do společenství, znamená to, že už je nějakým způsobem srostlý s ostatními lidmi. Kdybyste ho vytrhli, zbude po něm prázdné místo, bude lidem chybět, budou s ním nadále chtít trávit čas. To znamená, že byl dobře zasazený. Nově zasazený je člověk, který se ještě nesžil s ostatními, je to člověk, který není ve sboru doma. Je tam nějaká bariéra, která brání tomu vzájemnému prorůstání.

Takže když Písmo mluví o tom, že ten, kdo touží po úkolu staršího, by neměl být nově zasazený, mělo by se jednat o člověka, kterého všichni dobře znají. Samozřejmě se to bude lišit podle situace, v jaké se sbor nachází – jiná bude situace našeho sboru, který existuje rok a půl, jiné to bude v ústeckém sboru, který má za sebou třináct let existence a jiné to bude v takovém sboru, kde se už vystřídalo několik generací a ti nejstarší si pamatují, jak šedesátníci ve sboru byli ještě v plenkách. Každý z těch sborů má povinnost modlit se za nové vedoucí, vyhledávat je, připravovat je, a pokud jsou kvalifikovaní, ustanovit je.

Takto bychom měli rozumět slovu ne nově zasazený. Zasazený člověk bude takový, který je známý svým charakterem i svou službou. Není to jenom o tom, že je obrácený už delší dobu, ale je to především o tom, že je zakotvený ve společenství. Takového člověka potom může společenství vyslat, aby založil další sbor, a takový sbor bude mít dobrý základ. Tohle je biblická kvalifikace. Vidíme, že souvisí daleko více se zakotvením do společenství církve než s nějakými osobními kvalitami daného jednotlivce. Je to něco, k čemu nás vede i vysvětlení v šestém verši, což je druhý bod dnešního kázání:

II. Aby nezpyšněl

  • 1Tm 3,6 [Dohlížitel] nesmí být nově zasazený, aby nezpyšněl, a nepropadl odsouzení ďáblovu.

Je naprosto přirozené, že pokud se nezralý člověk dostane na místo, kde má moc nad druhými lidmi, kde má nějakou autoritu, dostává se do velkého pokušení a obvykle dříve nebo později selhává. Za svůj život jsem viděl muže i ženy, v církvi i ve světě, kterým pozice, na kterou se dostali, změnila život v negativním slova smyslu. Staré rčení říká, že moc korumpuje. To rčení vychází nejspíš ze zkušenosti, ale náš dnešní text říká přesně totéž.

Muž, který není připravený vést, neunese váhu vedení. Muž, který není věrný v malém, nebude a ani nemůže být věrný ve velkém. A to je důvod, proč jsem zdůraznil, že „ne nově zasazený“ bude znamenat na prvním místě zasazený do společenství církve, zakořeněný do vztahů. Pokud jste zakořeněni ve vztazích, musíte být opravdoví. V dobře zakořeněných vztazích se ukážou kvality člověka. Není to o tom, jestli je někdo věřícím rok, dva, tři, pět, patnáct nebo padesát – pokud není takový člověk zakotvení, pokud neroste ke zralosti, nemá co dělat ve vedení Kristovy církve. Pavel říká, že takový člověk se nedokáže vyrovnat s pokušením pýchy a stane se snadnou kořistí ďábla.

Příkladů máme kolem sebe i v Písmu nespočet. Pýcha je ďáblovou značkou. Podívejte se společně se mnou do knihy proroka Ezechiela – je tady žalozpěv nad týrským králem. Ale tento žalozpěv zároveň mluví o cherubovi, zcela nepochybně nemluví o lidském králi, ale mluví o nebeské bytosti a většina vykladačů Písma má za to, že popisuje satanův pád:

  • Ezechiel 28:12-13 Lidský synu, začni žalozpěv nad týrským králem. Zapěj o něm: Toto praví Panovník Hospodin: Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen.

Je tady bytost, která byla stvořená na začátku stvoření. Je tady bytost, která byla v zahradě Edenu, kterou Bůh vysadil pro člověka. Bytost, která byla nádherná, bytost, která oslavovala Boha.

  • Ez 28:14-15 Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.

Čteme zde o zářivém cherubovi, což je anděl, který byl stvořen jako bezúhonný, přebýval na svaté hoře Boží, uctíval Boha. Ale – byla v něm nalezena podlost, v jeho bytí se objevil hřích.

  • Ez 28:16-17 Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům.

Jeho srdce se stalo domýšlivým. Jeho srdce ovládla pýcha. Začal si o sobě myslet víc, než co byla pravda, začal se vidět ve světle, které mu nenáleželo. Začal si přivlastňovat něco, co mu nepatřilo. Přesně to se děje lidem, jejichž srdce není připravené, zakořeněné, zralé. Je to něco velmi obecného, co se děje v mnoha rovinách – můžeme to vidět na lidech, kteří rychle a snadno zbohatli, kteří se přes noc stali slavnými, kteří se např. protekcí dostali na vysoké posty ve firmách nebo v politice, či v církvi. Velmi záhy se stanou zaslepenými. Mezi křesťany se tohle často děje lidem, kteří se izolují od společenství, děje se to celým církvím, které se uzavřou a začnou stavět na nějaké své výlučnosti. Tohle je místo, kam se takoví jednotlivci i celá společenství snadno dostanou. Proto muž, který má vést, nesmí být nově zasazený, ale musí být dobře zakořeněný v Písmu i ve společenství Božího lidu. Zdravé společenství je dobrou ochranou proti něčemu takovému.

Bůh nám dal bratry a sestry, abychom se mohli navzájem budovat, abychom společně rostli v poznání Boha, ve službě Kristu i Božímu lidu. Bůh nás zasadil do církve, abychom v ní rostli, aby nás Bůh sám skrze bratry a sestry ořezával, osekával, brousil, někdy dokonce drtil a formoval v nás podobu Božího syna. To je důvod, proč křesťan nemůže být dlouhodobě bez církve. To je důvod, proč církev nemůže být monokulturní, ale musí to být společenství lidí různého věku, různého společenského i sociálního postavení. Kdybyste všichni byli jako já, byli bychom bandou natvrdlých zatvrzelých sobců. A pravda je taková, že všichni inklinujeme k tomu, abychom hledali společenství takových lidí, kteří nám „sednou“, tedy to budou lidé, kteří nám na jedné straně budou hodně podobní a na druhé straně to budou lidé, kteří budou dostatečně poddajní, aby příliš nevzdorovali naší tvrdosti a našemu sobectví. V tom nejlepším případě hledáme lidi, kteří nás budou obdivovat, kteří nám budou tleskat. To je něco, co vychází z jádra naší přirozenosti. A pokud se z Božího dopuštění stane, že takové lidi najdeme, staneme se skupinou, která je velmi pyšná na to, jaká je.

Tohle je moji milí nebezpečí, jemuž čelí každá církev, i každý muž, který stojí v nějaké autoritě, každý muž, který chce vyučovat druhé lidi Božímu slovu. Je to něco velmi velmi přirozeného naší padlé přirozenosti. Je to pýcha, která má své místo v lidském srdci. Bůh nás vysvobodil z moci hříchu, byli jsme vysvobozeni z moci pýchy, ale ještě jsme nebyli vysvobozeni z její přítomnosti. A její přítomnost můžete čuchat na každém kroku – a musím dodat, že na každém svém kroku. Pýcha, která má své kořeny v nevěře, byla příčinou pádu prvních lidí, Adama a Evy. Chtěli být jako Bůh (Gn 3,5). Tím se stali následovníky toho, který je svedl, ďábla, upadli do jeho pokušení a propadli stejnému soudu, jako on. Všichni jejich potomci se nyní rodí jako děti ďábla. I my jsme takoví byli. Byli jsme dětmi ďábla, ale z Boží milosti jsme se stali dětmi Božími. Podívejte se ještě jednou do Písma – tentokrát do proroka Izajáše, který mluví o babylónském králi – a ten text je podobný jako u Ezechiela:

  • Iz 14:11-15 Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů. Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Třpytivá hvězdy, jitřenky syn, chtěl vyvýšit svůj trůn nad trůn Boží. A touto smrtelnou nemocí nakazil i celé lidstvo. Rodíme se jako vzbouřenci, kteří se chtějí měřit s Nejvyšším. Rodíme se jako pyšní sobci, jako děti ďábla a chceme vystoupat ještě výš, chceme být lepší než ti druzí, chceme být lepší než Bůh sám. Myslíme si, že máme lepší plány, než má Bůh, že dovedeme vymyslet věci lépe, než je vymyslel on. Pokud člověk není vysvobozen Kristem, jeho údělem bude stejné místo, jaké je určené ďáblu a jeho andělům – je to místo, kde budou všichni pyšní lidé, kde budou všichni, kteří propadli pýše. Nejhlubší jáma, ohnivé jezero, věčné odloučení od Boha a jeho slávy. To je ďáblova cesta.

Ale Kristus, Boží syn, který je září Boží slávy, odložil tuto svou slávu a stal se jedním z lidí. Vzal na sebe lidské tělo. Věčný nestvořený nekonečný Bůh se ponížil, narodil se z ženy, stal se jedním z nás, a sloužil nám. Ten, jemuž patří všechna sláva, všechno uctívání, ten, před nímž jednoho dne poklekne každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, se stal otrokem, abychom my mohli žít, abychom byli vysvobozeni z ďáblových pout, abychom měli společenství s Bohem a život v Boží blízkosti. Na svém těle vzal na sebe naše hříchy, vzal na sebe všechno prokletí těchto hříchů a vynesl je na kříž. Svou smrtí zaplatil za všechnu naši pýchu, za všechnu naši vzpouru, náš vzdor, naše sobectví a povyšování se nad druhé a dal nám příklad, abychom i my jednali jako on.

Proto potřebujeme muže, kteří nebudou nově zasazení, ale budou se pevně a hluboce spoléhat na dílo Kristova kříže, budou prorostlí Kristovou svatostí a spojeni s Božím lidem. To jsou muži, kteří s pomocí celého společenství budou moci obstát, nepropadnou pýše, ani odsouzení ďáblovu. Nebude to tak, že nikdy nebudou pokoušeni – je to přesně naopak. Budou v oblasti pýchy pokoušeni víc než ostatní, protože satan bude pořád přicházet a našeptávat: „Ty jsi lepší než ostatní, jsi víc, než ostatní, jsi svatější než ostatní, oni si tě nezaslouží, neměl bys mrhat svým obdarováním s takovými troskami, zasloužil by sis lepší místo, lepší službu, větší sbor, větší uznání, měli by si tě víc vážit…“ – a mohli bychom pokračovat dál a dál. Proto i ti nejlepší muži potřebují společenství Božího lidu – ne kvůli obdivu, ale kvůli napomínání a povzbuzování ke svatosti, kvůli tomu, aby se učili žít pokorně, zapírat sami sebe a vyvyšovat Krista. To je důvod, proč já potřebuji vás, milovaní, proč Pavel potřebuje vaše povzbuzení i napomenutí, množství vašich modliteb. A až dá Bůh, a budou zde další ustanovení starší, i oni budou potřebovat pokorné a trpělivé společenství, které je bude laskavě konfrontovat, a tak je chránit před pýchou. 

Muži, kteří vedou církev, čelí velkému nebezpečí. Proto musí být kvalifikovaní, proto musí být vyzkoušeni a prověřeni (1Tm 3,10 – je to o ustanovených služebnících i dohlížitelích). Pohleďte, co Písmo říká o ustanovených služebnících:

  • 1 Timoteovi 3:13 Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení…

Oč více toto platí o starších. Být starším Kristovy církve přináší velikou čest, ale ruku v ruce s ní jde veliká práce a veliká zodpovědnost. A to nás vede k poslednímu bodu našeho textu i dnešního kázání – musí mít:

III. Dobré svědectví u nevěřících

  • 1Timoteovi 3,7 Musí také mít znamenité svědectví od těch vně, aby neupadl do pohanění a ďáblovy léčky.

Tady vidíme, že charakter toho muže, musí být zjevný nejenom v církvi, ale také mimo církev, tedy mezi nevěřícími. To jsou důležité věci. Kritéria Božího slova jsou velmi praktická a ukazují nám velikou Boží moudrost. Církev je Božím domem, sloupem a oporou pravdy. Proto muž, který vede církev, nemůže být pokrytec, který má v neděli zbožnou masku, ale v pondělí žije bezbožně jako všichni kolem něj. Proto musí mít dobrou pověst u nevěřících.

Všimněte si, že Boží lid nemají vést lidi, kteří by žili v naprostém oddělení od okolního světa. Je to přesný opak každého lidmi vymyšleného náboženství, kde se vůdcové oddělují, uzavírají se, stávají se nedostupnými, výjimečnými, chtějí se lišit od ostatních lidí – svým vzhledem, oblečením, chováním, svými zvyky…

  • 1 Timoteovi 4:1-3 Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.

To je přesný opak starších Kristovy církve. To jsou lidé, kteří jsou v kontaktu s okolním světem, s nevěřícími lidmi, podílejí se na životě komunity, pracují mezi nevěřícími a s nevěřícími. Mají takové vztahy s nevěřícími – v originálním textu jsou lidé, kteří jsou vně, tedy mimo církev – že o nich mohou vydat svědectví. To je něco, co obvykle najdeme mezi sousedy nebo mezi spolupracovníky. Sousedské i pracovní vztahy jsou takovým druhem vztahů, které přinášejí dostatečnou zátěž na to, aby se projevil charakter člověka.

Svědectví, které tito lidé mají vydat, má být znamenité. Je tam slovo, se kterým už jsme se v 1. Timoteovi několikrát setkali – slovo „kalos“, které se nejčastěji překládá jako „krásný“, ale může mít také význam „dobrý“, jak ve smyslu morálním, tak ve smyslu fyzickém, nebo jako „správný, znamenitý, vhodný“. Myslím, že slovo „znamenitý“ na tomto místě nejlépe vystihuje podstatu textu. Svědectví, které mají vydat lidé vně církve, má být znamenité.

Co to znamená? K čemu to bude směřovat? Můžeme zůstat v našem textu a podívat se do předchozích veršů, kde najdeme dobré vodítko. Pokud nevěřící lidé budou říkat, že ten muž občas flirtuje s jinými ženami, nejedná vlídně, smířlivě, nezištně, je nepořádný a nedá se na něj spolehnout, svou práci odflinkne a kouká, jak by se ulil, nebo vypařil, jak by si věci ulehčil nebo je hodil na někoho jiného, místo aby se věnoval dětem, je neustále někde s přáteli, nebo se věnuje svým koníčkům, rád si přihne, je známý tím, že si rád posedí s přáteli při skleničce, občas jedná výbušně až arogantně – pokud uslyšíme cokoliv z toho (a to jsme jenom u věcí, které jsou v našem textu!) máme velkou jistotu, že takový člověk nesmí být starším církve, nesmí být ustanoven jako vedoucí v Božím lidu.

Takový člověk by svým životem, svým špatným svědectvím uváděl Kristovu církev do pohanění. Takový muž by kompromitoval evangelium. Na tomhle místě se můžeme vrátit do druhé kapitoly, kde je výzva k modlitbám – máme se modlit za to:

  • 1 Timoteovi 2:2 … abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Tohle by mělo být svědectví lidí kolem nás – ten člověk žije zbožně a vážně, žije podle toho, o čem nám svědčí. Pokud by ale takové svědectví chybělo – a znovu musím zdůraznit, že ačkoliv mluvíme o starších, musíme vztáhnout tento text na každého křesťana – potom se dostáváme do vážného nebezpečí, které je popsané ve druhé polovině sedmého verše – pomluvy a ďáblovy nástrahy.

Pokud někdo nevede život, který vydává jasné a dobré svědectví, vystavuje se nebezpečí pomluv. Kde jsou nějaké stíny, nejasnosti, podezření, tajnosti, tam snadno a rychle začnou bujet pomluvy. Pomluvy jsou hříchem a potřebujeme tomu rozumět a často si to připomínat. Bůh nenávidí pomlouvačný jazyk (Př 6,19). V církvi musíme vždy udělat maximum pro to, aby se pomluvy nešířily a pomlouvači aby byli kázněni.

Ale pomluvám mimo církev nezabráníme. Dokonce ani těm v církvi se nedá stoprocentně zabránit. První církev čelila mnoha pomluvám – že neuznávají císaře, že pijí lidskou krev, že na shromážděních provádějí sexuální orgie, atd. Pomluvy se vždycky objeví. Ale nikdy by nemělo být jejich zdrojem naše špatné jednání. Měli bychom dávat velký pozor, abychom nebyli jejich příčinou, aby nevěřící neřekli – sice tomu úplně nevěřím, ale na každém šprochu, pravdy trochu…

Nejasný život může být zdrojem pomluv. A kromě toho, chybějící dobré svědectví u lidí mimo církev se také stane pastí, do které se křesťan může snadno chytit. Ta past je ďáblovou léčkou. Písmo popisuje ďábla jako lovce, který obchází kolem kořisti, je jako lev, který hledá nejslabší kus ve stádě, který by mohl uchvátit (1Pt 5,8).

Život, který není zakotvený v Kristu, život, který vydává dvojznačný tón, který není jasný, čistý, mohli bychom říci předvídatelný, takový život bude naplněn kompromisy, takový život bude snadnou kořistí tohoto ďábelského lovce. Ďábel vede boj proti církvi. Chce zničit církev – a to znamená, že chce zničit jednotlivé křesťany. V jistém slova smyslu je to jedno, jestli je člověk vedoucím, či nikoliv, protože ďábel hledá slabé místo úplně všude. Ale na druhé straně je to tak, že na vedoucí, současné i budoucí, bude vyvíjet mnohem větší nátlak, boj bude mnohem tvrdší a krvavější. Proto Písmo zdůrazňuje svatý život vedoucích, který je svědectvím jak pro lidi v církvi, tak pro lidi mimo církev.

Je to život v Boží zbroji, život podřízený Kristu a jeho evangeliu. Evangelium Kristovo je tou největší mocí, evangelium Kristovo je naší dokonalou zbrojí, evangelium Kristovo je účinnou a smrtící zbraní, která ničí všechny ďáblovy útoky, která zahání ďábla, vylamuje mu zuby a vytrhává duše z moci ďábla, z hříchu a ze smrti. Je toto evangelium i tvou zbraní? Jsi pevně zakotvený, zasazený v evangeliu pokoje? Je Kristus tvou hlavou, která řídí celý tvůj život? Je Kristus tvým králem, který kraluje i tehdy, když si myslíš, že se nikdo nedívá? Je Kristus tvou spravedlností, která ti umožní obstát ve zlý den, znovu se zvednout a jít dál?

Bez Krista zůstaneš navěky zajatcem ďábla, bez Krista bude tvůj pyšný život vržen do ohnivého jezera spolu s ďáblem a jeho anděly. Jenom v poddanosti a podřízenosti Kristu, jenom v pokoře před Bohem i před lidmi, můžeš najít bezpečí, pokoj, radost a naplnění svého života.

Modleme se. 

Osnova kázání: