To jsou tedy obecné závěry, ale mě skutečně zajímá jejich význam pro nás. Někdo mi v této chvíli možná řekne: „Co to má všechno společného s námi?“ A já se snažím ukázat, že to s námi souvisí úplně ve všem, protože jsme se opět dostali do situace, kdy jsou všechny tyto otázky nanejvýš důležité. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať to vůbec chceme, nebo ne, jsme v této situaci. Žijeme shodou okolností v době, která je jedním z velkých dějinných zlomů, a to nejen ve světě obecně, ale i v dějinách křesťanské církve.
V žalmu 148 se podíváme na tři věci – nejprve na to, co je to chvála, dále se podíváme na chváliče, tedy kdo všechno má chválit Boha a nakonec se podíváme na toho, který je chválen a který jediný je hoden chvály.
Zbožní izraelští králové se vraceli do Božího slova, stavěli na něm a jednali podle něj. Také nás vede Bůh k tomu, aby v nás přebývalo jeho Slovo ve vší plnosti (Ko 3,16), a Pán Ježíš učí své učedníky, že kdo ho miluje, bude jeho Slovo zachovávat (J 14,23).
Nejprve se podíváme na Jeremjášovo odhodlání volat k Bohu, dokud nepohlédne z nebe. A jako prorok viděl ale ještě o něco dál, takže v jistém slova smyslu vidět i to, že Hospodin pohlédl. A nakonec se podíváme na to, že Hospodin se dívá bez přestání.
Nejprve se podíváme na „Slovo“ – to Slovo, které se stalo se tělem. O něm mluví celý úvod Janova evangelia. Potom půjdeme k tomu, co se stalo, tedy že se ono Slovo „stalo“ tělem. A nakonec se přesuneme k tomu, že Slovo „přebývalo“, doslova mělo svůj stánek, stanovalo mezi námi.