Na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem

Jaroslav Kernal, Praha 24. prosince 2023

Pojďme dnes, milí v Kristu, společně otevřít Boží slovo v listu Efezským. Zaměříme se na patnáctý verš šesté kapitoly, a z větší části především na dvě slova z tohoto verše. Nicméně bych nechtěl vynechat ani širší ani bezprostřední kontext, proto se jím musíme také alespoň trochu zabývat. Minule jsme mluvili o Boží armádě, která se zjevila pastýřům u Betléma a vyhlašovala slávu na výsostech Bohu a lidem na zemi pokoj. Je to vlastně zvláštní a kontrastní spojení – armáda, která vyhlašuje pokoj. Obvykle je to přesně naopak – když se někde objeví armáda, znamená to nepokoj, znamená to problém, může to dokonce znamenat válku nebo okupaci. Ze svého mládí si pamatuji všudypřítomnost armády v naší zemi. Na mnoha místech kolem silnic byly strážní domky, kde byli vojáci. A skutečný pokoj přišel až tehdy, když se vojáci spřátelených armád odebrali zpět do svých zemí. I v našem dnešním textu nalezneme podobné napětí. Je to oddíl, který mluví o duchovním boji, který vedeme. Je tady popis výzbroje, kterou si má každý křesťan obléci, resp. oblékat nebo ještě lépe řečeno, má v této výzbroji žít. Takový obraz v nás také nevyvolává velký pokoj. Přesto je jádrem celého tohoto oddílu evangelium pokoje. Je to vlastně téma celého Pavlova listu do Efezu. Jedná se nejhlubší popis a rozbor evangelia. Ten nejširší najdeme v listu Římanům, ale ten nejhlubší je zde. Pojďme teď přečíst několik veršů z šesté kapitoly listu Efezským a potom se zaměříme na závěrečnou frázi patnáctého verše.

Minulý týden jsme mluvili o tom, že v Pánu Ježíši Kristu přišel na svět pokoj, protože on je náš pokoj. On je pokoj sám, ten skutečný pokoj, který zahrnuje nejenom smíření, ale také odpočinutí, požehnání, radost i lásku, prostě spočinutí v něm, takže jsme jím naplněni a pohlceni, uchváceni. Znovu jsem si tento týden připomínal verš z Izajáše, kde je napsáno, že kdo věří, nemusí spěchat. A poslechněte si celý tento verš, protože je v něm vysvětleno, proč to tak je:

• Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Iz 28,16)

Bůh sám je tím základem a kdo v něj věří, spočívá na pevném základu, přebývá v úkrytu Nejvyššího, má pokoj s Bohem, nemusí spěchat. Tohle je zpráva pro současnost. Dneska žijeme v uspěchané době a aktuální čas Vánoc k tomu přispívá svým dílem. Tragická událost, ke které došlo tento týden zde, v Praze, ještě zvyšuje všechen ten neklid a my, jako ti, kdo byli smířeni s Bohem, kdo se nazývají Božími dětmi, máme být připraveni přinášet pokoj do této doby nepokoje a zmatku. Proto se blíže podíváme jednak na obuté nohy, jak je to doslova v našem textu, dále se zaměříme na samotné evangelium, protože abychom mohli nést dobrou zprávu, musíme dobré zprávě rozumět. A nakonec se podíváme na ono spojení z konce tohoto verše, na evangelium pokoje. Pojďme tedy nyní do Božího slova.

I. Obuté nohy

Pavel v listu Efezským popisuje evangelium a jeho důsledky. List je poměrně přesně rozdělený na dvě poloviny – v prvních třech kapitolách do hloubky popisuje evangelium. V dalších třech kapitolách mluví o tom, jaké jsou důsledky evangelia. Zatímco v prvních třech kapitolách najdeme snad jenom jednou sloveso v rozkazovacím způsobu (2,11), v druhé polovině listu Pavel rozkazy nešetří (minimálně 27 příkazů v druhé osobě množného čísla). Je tady příčina, což je evangelium, a jsou tu důsledky, tedy proměněný a stále se proměňující život těch, kdo evangelium přijali a uvěřili v něj. Pokud chybí první polovina, nemá smysl snažit se o druhou. Bylo to jako vychovávat dítě, aniž by se dítě narodilo. Proto tolik klademe důraz na nové narození, nové srdce, nového člověka. Evangelium musí být v srdci člověka a odtud prostoupit celého člověka. Ale není to něco mechanického. Je to otázka víry, kdy ve víře přijímáme to, že jsme spolu s Kristem zemřeli a nyní žijeme jeho život, je to ale také otázka vůle – a o tom jsou ty příkazy ve druhé polovině listu, kdy vědomě, cíleně a usilovně zapíráme starého člověka, abychom skrze víru žili v novotě života. Ty dvě věci patří k sobě a jdou spolu ruku v ruce. Ale začíná to evangeliem a jeho mocí, která proměňuje lidské srdce, což vede k proměně celého života.

Když půjdeme do našeho textu v šesté kapitole, jedná se o oddíl, který mluví o duchovním boji, o tom, že nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem. A i tady je hned několik příkazů. V desátém verši je posilněte se – v ekumenickém překladu to je svou sílu hledejte v Pánu. V dalším verši je oblecte – a je to zase rozkaz. A ve 13. verši je to vezměte na sebe plnou Boží zbroj a čtrnáctý verš začíná příkazem: „Stůjte tedy …“ Následuje dlouhé souvětí, které končí až na konci dvacátého verše, kde je ještě další příkaz v sedmnáctém verši: „Přijměte!“

Máme tedy stát – stojíme v duchovním boji a v posledních letech si to myslím můžeme uvědomovat stále jasněji a intenzivněji. Máme tedy stát pevně a v patnáctém verši doslova čteme, že máme mít nohy obuté v pohotovosti nebo připravenosti evangeliu pokoje. Ekumenický překlad říká, že máme být „obuti k pohotové službě evangeliu pokoje“, což je velmi pěkný překlad, který dobře vystihuje podstatu toho, o co v tomto verši jde. Máme pevně stát a naše nohy musí být zpevněné jako nohy římského vojáka, jehož vzhledem se nejspíš Pavel inspiroval, když psal tuto pasáž. Obuv umožňuje pevný krok, zvlášť pokud jste v boji, uprostřed nějaké vřavy, kde si musíte hlídat záda a bojovat s tím, co je před vámi a nemáte moc času dívat se pod nohy, na co šlapete, co nebo kdo tam leží na zemi. A tento text nám říká, že to, co nám umožňuje stát pevně, je připravenost ke službě evangeliu pokoje. To slovo služba tam v originálním textu není, takže tam doslova stojí, že máme být obuti do připravenosti nebo pohotovosti evangelia pokoje. A myslím, že ten důraz je na té připravenosti nebo pohotovosti.

To je vyjádřeno obrazem obuvi nebo obutí. Naše nohy mají být obuté, nohy, které nesou dobrou zprávu druhým lidem. Boty římských vojáků byly kožené sandály se silnou podrážkou, které byly zespoda pobité kovovými hřeby, takže umožňovaly jednak rychlou chůzi, voják se mohl také v boji zapřít a pevně stát. Tyto boty chránily nárt a uvazovaly se pomocí řemínků nad kotníky. Ale nebyly jako dnešní boty, do kterých skočíte a můžete jít. Chvíli to trvalo, než jste je utáhli a omotali řemínky kolem nohy a zavázali je. A to ukazuje na tu připravenost. Pokud měl být voják připravený k boji, musel být obutý. Pokud nebyl obutý, nebyl připravený. A právě tak my máme být připraveni sloužit evangeliu nebo evangeliem. V tomto smyslu má křesťan neustálou pohotovost. Jestliže jsme novým stvořením, jsme jím už napořád. Samozřejmě že někdo může být také tzv. nedělním křesťanem nebo příležitostným křesťanem nebo křesťanem když se to hodí – to jsou lidé, kteří mohou své křesťanství odložit jako oblečení a vzít si na sebe něco jiného. V neděli jdou do shromáždění a vypadají velmi zbožně, mohou se dokonce modlit krásné a dlouhé modlitby plné vznešených slov, mohou dělat na druhé lidi dojem, že jsou duchovní, ale když se vrátí domů, odloží šat této duchovnosti a začnou žít, mluvit, myslet a jednat úplně stejně jako všichni ostatní kolem nich. Toto ve skutečnosti není křesťanství, ale je to nejhorší forma pokryteckého náboženství, před kterou nás Boží slovo důrazně varuje. Timoteovi Pavel napsal, že „v posledních dnech (a mnozí si myslí, že to je teď!) nastanou zlé časy a lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví … budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat“ (2Tm 3,1–5). A Pavel varoval Timotea, protože mu napsal: „Takových lidí se straň!“ Což mimo jiné znamená, že ty zlé časy už byly v době Pavla a Timotea a trvají dodnes a budou trvat až do příchodu Pána Ježíše Krista.

Ale opravdový křesťan nemůže odložit své křesťanství ani svou víru, nemůže si vzít dovolenou od svého vyznání víry, nemůže ji odložit, protože kdyby to udělal, tak by svou víru zapřel. A ten, kdo zapírá víru, není věřící, ale zapírající. Ani Bůh nemůže být přestat být Bohem. Ani on nemá v létě dva měsíce prázdnin. Jestliže máme nové srdce, máme ho pořád a neustále budeme muset být obuti v připravenosti evangelium pokoje. Jak to tedy máme udělat, jak se obouváme, abychom byli připraveni podobně jako ti římští vojáci? Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá – potřebujeme se cvičit v evangeliu, máme si znovu a znovu opakovat evangelium, znovu se k němu vracet, znovu ho promýšlet, stále znovu si připomínat, co Pána Ježíš udělal a co to znamená. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání.

II. Evangelium

Římský voják měl dvě zbraně – hlavní zbraní bylo krátké kopí a tou druhou zbraní byl krátký meč. Kromě toho měl ještě velký štít, který zachytil střely nepřítele. A jednou z věcí, kterou vojáci dělali stále dokola, byl dril s touto výzbrojí. Mohl by si říct, že už se naučil zacházet s kopím a s mečem a že se už s ostatními vojáky naučili postavit onu pověstnou želvu, kdy se celý oddíl schoval za štíty a byl opevněný ze všech stran. Přesto to trénovali stále znovu a znovu. Protože jenom díky tomu byli připraveni na boj.

S námi je to podobné. Budeme připraveni ke službě evangeliu pokoje, když si budeme stále znovu připomínat evangelium. Slyšel jsem od lidí, kteří se považovali za křesťany, že už nepotřebují poslouchat evangelium, protože to už znají – teď chtějí slyšet něco hlubšího, něco většího, duchovnějšího – a obvykle na toto místo nastupují teorie o konci světa a o příchodu Pána Ježíše Krista. V dnešní době je takových věcí plný internet. Ale nakonec to může být i cokoliv dalšího, jakákoliv oblast naší víry, našeho učení. Ale jenom trénink v evangeliu nás dovede k tomu, že budeme obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. Někteří křesťané touží po Boží moci a chtěli by, aby se v církvi děly mocné věci, zázraky od Boha a lidé se obraceli ke Kristu. Ale co nám říká Písmo o Boží moci – že to je právě evangelium, které je Boží mocí ke spasení a je to evangelium, které je Boží mocí ke zbožnému a plodnému životu. Jestliže chceme více Boží moci, potřebujeme více evangelia. Jiní by chtěli více moudrosti, aby lépe porozuměli velkým biblickým doktrínám – a jednou z nich může být například vtělení Božího syna, kdy se stal člověkem a přišel na svět jako malé děťátko, které zabalili do plenek. Ale kde jinde je odhalené tajemství, které bylo od věků skryté, než v evangeliu. Evangelium je o Pánu Ježíši Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3).

Když nebudeme promýšlet evangelium, studovat evangelium, kázat evangelium, sloužit evangeliem a evangeliu, nikdy se nedostaneme hlouběji a dále. Co to tedy evangelium je? Když psal Pavel Timoteovi svou závěť, svůj druhý dopis, v němž se loučil se životem, dal mu tam také jeden pozoruhodný příkaz:

• Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

A když psal Korintským svůj dlouhý dopis, ve kterém odpovídal na mnoho otázek a řešil v něm celou řadu problémů, kterými oplývala korintská církev, jak tento list zakončuje?

• Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. (1K 15,1–2)

Po všech těch výtkách, napomenutích, nápravách a poučeních jim Pavel znovu připomíná evangelium, které jim zvěstoval a kterému uvěřili. Nebylo to nic složitého, co by musel nějak komplikovaně vysvětlovat, ale byla a je to jednoduchá zpráva a o tom, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. To je evangelium. Abyste toto pochopili, nemusíte absolvovat vysokou školu, ale můžete být klidně člověkem, který neumí číst a psát, můžete být dítětem, které ještě nerozumí mnoha věcem, ale toto dokáže pochopit, můžete být pastýřem nebo rybářem, můžete mít dokonce nejlepší školy – ta zpráva je pořád stejná a pořád stejně jednoduchá: Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Každý, kdo tomu věří ve svém srdci a vyznává to svými ústy, bude spasen. Kdokoliv této zprávě uvěřil, už je zachráněn a přešel už ze smrti do života. Je to úplně jednoduché spolehnutí se na osobu a dílo Pána Ježíše Krista. Když prorok Izajáš psal o evangeliu, popisoval ho jako cestu, jako silnici, která bude svatá. „A kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci“ (Iz 35,8). To je naše evangelium. To je evangelium, které udržuje naše nohy na zemi. Je velmi prosté a jednoduché, není na něm žádný náboženský balast nebo nános, a pokud ho na něj lidé chtějí nakydat, nemůže se jim to dlouho dařit. Mohou to evangelium zaházet, takže bude skryté mnoha očím – ale Bůh ho stejně použije v životech těch, které si zamiloval před stvořením světa.

Jednoduchost a prostota tohoto evangelia je pro moudré a náboženské lidi tohoto světa pohoršením. Je to příliš prosté. Je to jenom z milosti, ale my bychom chtěli mít nějakou zásluhu, chtěli bychom k tomu aspoň něco drobného přidat. Je to jenom z víry. A to jako nemusím nic dělat? Stačí jen uvěřit? Přesně tak. Je to stejné jako s tělesným narozením – ani k tomu nemůžete nic přidat. Ale když se děťátko narodí, začnete ho krmit a ono začne růst. A postupně se bude učit … chodit, mluvit, zpívat, šplhat, běhat, počítat, číst, psát, plavat, jezdit na kole … Jestliže jste Kristovi, budou vaše životy proměněné. Už nemůžete žít stejně, jako jste žili. Podívejte se jenom do listu Efezským. Byli jste vyvoleni, abyste byli svatí a bez poskvrny před Boží tváří (Ef 1,4), byli jste vykoupeni Kristovou krví a vaše hříchy byly odpuštěny (Ef 1,7). Byli jste zapečetěni Duchem svatým (Ef 1,13), Bůh vám odhaluje velikost vašeho dědictví v Božím lidu (Ef 1,18), byli jste učiněni Kristovým tělem (Ef 1,23). Byli jste probuzeni z mrtvých, vzkříšeni k životu a posazeni spolu s Kristem na nebeských místech (Ef 2,5-6). Jste cele Božím dílem (Ef 2,10), jste novým stvořením (Ef 2,15), máte novou rodinu a nebeského Otce (Ef 2,19), bylo vám svěřeno evangelium a Bůh ve vás působí svou mocí (Ef 3,7-8). To je dílo a moc evangelia. Toho jednoduchého a prostého evangelia. A my jsme povoláni, abychom byli připraveni tímto evangeliem posloužit lidem kolem nás.

Kdysi jsme byli stejně ztracení, jako jsou oni. Během Vánoc jsme byli možná stejně naštvaní a uhnaní, jako jsou oni. Ale potom jsme uslyšeli evangelium a byli jsme zasaženi jeho mocí a od té chvíle jsme jí proměňováni. A co toto evangelium přineslo na prvním místě? Pokoj s Bohem. Proto můžeme mluvit o službě:

III. Evangelium pokoje

Potřebujeme rozumět evangeliu, což není nic komplikovaného pro toho, kdo má nové srdce od Boha. Kdo ho nemá, ten s tím zápasí a stále znovu a znovu nerozumí. Pro takového člověka je těžké odpovědět na otázku, proč by tě Bůh měl vzít do nebe, kdyby ses ještě dnešního dne musel před ním postavit? Ale znovuzrozené srdce zajásá, protože může znovu ukázat na Pána Ježíše Krista a na jeho kříž, na dílo Golgoty, protože kromě díla Pána Ježíše Krista, tedy kromě jeho ukřižování a vzkříšení z mrtvých, neexistuje žádný jiný důvod, proč by nás Bůh měl – až se naplní náš čas – přijmout v nebi.

Toto evangelium je v našem textu nazváno evangeliem pokoje. V Božím slově najdeme hned několik přívlastků, které se vztahují k evangeliu. Především je to Boží evangelium (Mk 1,14; Ř 1,1) nebo také evangelium Kristovo (Mk 1,1). Je to dobrá zpráva o Pánu Ježíši Kristu, která začíná tím, že se Slovo stalo tělem, že Boží syn přišel do tohoto světa skoro přirozeným způsobem – nadpřirozeně byl počat v lůně panny Marie, ale všechno, co následovalo, už bylo naprosto přirozené. Stvořitel světa, který je tak jiný, než jsme my, se ve své jinakosti stal skoro stejným, jako jsme my, aby na sebe mohl vzít naše hříchy a stát se pro nás naší obětí smíření. To je dílo Boží milosti, a proto je evangelium nazváno také evangeliem o Boží milosti (Sk 20,24). Současně je to také evangelium slávy (2K 4,4 nebo 1Tm 1,11) a bylo nám svěřeno, abychom byli v tomto světě jeho svědky a šířili Boží království mezi všemi národy. Proto také Matouš, který posílá učedníky do celého světa, mluví o evangeliu království. Je to Kristovo království, které už je mezi námi, jehož už jsme účastníci, ale které ještě nepřišlo ve své plnosti. Ale s Pánovým příchodem se zjeví v celé své slávě a nádheře. Do té doby stavíme na zaslíbeních evangelia (Ef 3,6), která platí pro Židy i pro pohany a už  nyní na nich má svůj podíl každý, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Toto evangelium nikdy nepomine, ale je to věčné evangelium a jako takové ho vyhlašuje všem obyvatelům země anděl letící oblohou:

• Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ (Zj 14,6–7)

Anděl vyhlašuje věčné evangelium, slovo pravdy (Ef 1,13; Ko 1,15), které s námi bude celou věčnost, nad nímž budeme celou věčnost žasnout, které budeme zkoumat a budeme se snažit pochopit ty nejjemnější detaily tohoto Božského evangelia. A jak budeme toto mocné evangelium poznávat, budeme zakoušet stále větší pokoj, protože skrze evangelium budeme stále více poznávat našeho Pána Ježíše Krista. V tomto světě není nic vznešenějšího a lepšího než je evangelium slávy našeho Pána Ježíše Krista. Kéž bychom do něj byli ponořeni, kéž by nás naplňovalo a pohlcovalo svou velikostí a mocí!

Potom budeme připraveni k pohotové službě. A budeme moci vyhlašovat pokoj, smíření mezi člověkem a Bohem, protože Bůh se stal člověkem a na lidském těle zaplatil za naše hříchy. Budeme moci vyhlašovat smíření mezi lidmi, protože evangelium pokoje nás vede k tomu, abychom milovali své bližní a přinášeli jim pokoj. Kromě toho je toto evangelium vyhlašováno pokojně a s láskou. Nešíříme evangelium mečem ani násilím, nesnažíme někoho dotlačit do Božího království, protože víme, že to není možné. Nikomu nelze nařídit, aby miloval Boha, což je samotnou podstatou evangelia. Proto se nemusíme ohledně evangelia s nikým hádat ani nemusíme svým jednáním nebo svými slovy působit nepokoj nebo dokonce rozvrat. Jednáme po příkladu samotného Krista – jeho hlas nebyl slyšet na ulicích, přesto o něm všichni věděli a vyhledávali ho dokonce na vzdálených místech. Byl tichý a pokorného srdce a vede nás k tomu, abychom se od něj právě těmto věcem učili. Nechal se vést jako beránek na porážku, a my jdeme přesně podle jeho vzoru. Kvůli evangeliu jsme ochotni nejenom nastavit druhou tvář, ale dokonce položit svůj život!

Ruku v ruce s tím ale také usilujeme o spravedlnost, právo a pravdu. To je způsob, jak můžeme být světlem a solí okolní společnosti. To je naše poslání. Pravda Božího slova je hluboce zakořeněná v našich srdcích a my z ní nemůžeme uhnout, protože ani náš Pán neuhnul.

Bůh nás postavil do neklidné doby, možná dokonce na rozhraní věků. Celá společnost se otřásá v základech. Právo, pravda a spravedlnost jsou vytlačovány pryč ze společnosti. Začíná jít především o to, kdo má moc si prosadit to, co chce. Navzdory všemu blahobytu, jehož jsme jako civilizace dosáhli, vidíme prázdnotu, vidíme marnost. Když se rozhlédneme kolem sebe nebo se zeptáme nevěřících lidí kolem nás, uvidíme, že většina z nich nemá pro co žít a to jediné, pro co žijí, je „tady a teď“, tedy biblické „jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (1K 15,32). Naprosto chybí jakákoliv hloubka, jakýkoliv pokoj, skutečná radost, která by naplnila člověka a dávala mu smysl života. Místo toho je tady takové potácení se od jednoho prožitku k druhému, od jedné atrakce k jiné. A žádná z nich nemůže naplnit srdce a přinést skutečný pokoj. To může udělat jenom evangelium Pána Ježíše Krista. My jsme jeho vyslanci. Na místě Kristově pokojně prosíme lidi kolem nás, aby se dali smířit s Bohem skrze oběť Pána Ježíše Krista,  Kéž by toto byla realita našich životů nejenom v době Vánoc, ale každý jeden den každého roku, který nám Pán dá v tomto světě. Amen.