Kde jsme se tu vzali?

 Jaroslav Kernal, Praha 27. března 2022

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Znovu jsme se sešli, abychom společně uctívali našeho Pána a sytili se jeho Slovem. Jsme tu jako rodina víry a před námi je sváteční hostina, nedělní oběd, který má nasytit naše duše, probudit naše očekávání Pánova druhého příchodu, pozvednout naše oči vzhůru k naší naději, která je zakotvená v nebesích. Chceme vidět divy z Božího zákona a žasnout nad nimi, být přemoženi Boží velikostí, slávou, nádherou a dokonalostí našeho Boha a veškerého jeho díla. Nemá to být náš jediný pokrm za týden, ale má být výzvou a povzbuzením, abychom se Božím slovem sytili každý den a učili se z něj čerpat duchovní stravu sami.

Procházíme knihou Genesis, dostali jsme se do desáté kapitoly a před námi je další rodokmen. Mimochodem, vybavíte si, kolikátý to je? Potřetí se tady setkáváme s frází „toto je rodopis …“ (nebe a země, Gn 2,4, Noemův, Gn 6,9). Počtvrté zde máme výčet jmen a potomků a v případě nebe a země dnů a událostí – v první kapitole byly dny, jak následovaly po sobě s tím vším, co v nich bylo stvořeno, ve čtvrté kapitole to byli Kainovi potomci, v páté kapitole potomci Šéta, i když začíná u Adama a zobrazuje jenom jednu jedinou linii, která vede k Noemovi. Nyní máme před sebou ještě něco jiného – vidíme rozrod Noemův.

Ve třiceti dvou verších máme – pokud jsem to dobře spočítal – celkem 95 jmen. Je tu 75 jmen lidí, mužů, některých potomků Noema do šesté generace. Včetně Noema je tu sedm generací. Je tu sedmnáct měst, dvě země a jedna hora. Z některých jmen lidí se stala jména zemí nebo měst (Sidón), jiná jména byla jména zemí a nyní se stala lidskými – vzpomeňte si, že ze zahrady Edeny vytékala řeka, která se rozdělovala na čtyři toky a jeden (Píšon) obtékal zemi Chavílu a jiný (Gíchon) obtékal zemi Kúš. Chám pojmenoval svého syna Kúš (Gn 10,6) a ten pojmenoval svého syna Chavíla (Gn 10,7). Z pozdější doby známe potom zemi Kúš, království, které se nacházelo v dnešním severním Súdánu, odkud byla Mojžíšova manželka (Nu 12,1). Kúšijská armáda v počtu miliónu mužů a tří set vozů bojovala proti králi Ásovi a když král Ása volal k Hospodinu, Hospodin Kúšijce před Ásou a Judou porazil (2Pa 14,8–14).

Máme před sebou text, který zakládá naši víru na historických skutečnostech. Tady jsou kořeny. Křesťanská víra není slepá. Není to tak, že něčemu slepě věříme jenom proto, že nám to někdo řekl, ale naše víra stojí na historických událostech, není někde ve vzduchoprázdnu. V našem textu se začínají psát dějiny osídlení světa, popotopní civilizace. A jsou zde detaily, které ukazují na pravdivost a důvěryhodnost tohoto záznamu – ať už se to týká Nimroda (v. 8–12), nebo potomků Kenaana (v. 19), nebo Pelega (v. 25), nebo potomků Joktána (v. 30). Náš text nám také ukazuje, že dějiny tvoří jednotlivci. Není tu žádná bezejmenná masa, není tu celek nadřazený jednotlivci – což slýcháme v posledních dvou letech, ale jsou tu zcela konkrétní lidé, jejichž činy píšou historii. Od začátku knihy Genesis, resp. od třetí kapitoly, tady máme více než sto jmen lidí. Hlavní postavou Písma je hned po Bohu člověk. Pán Ježíš říká, že Písmo svědčí o něm (J 5,39), a tato skutečnost, že Písmo je o člověku, nás vede také k tomu, že svědčí o Kristu. Už v tomto rodokmenu se začíná naše pozornost pomalu upínat k jedné skupině lidí, později k jednomu národu, k jednomu rodu v celém národě, k jedné rodině a nakonec nás to dovádí k jednomu jedinému člověku – k Pánu Ježíši Kristu, který řekl samařské ženě: „Spása je ze Židů“ (J 4,22). V něm jediném je naše spasení.

Nyní už musíme jít do našeho textu. Podíváme se na několik souvislostí, kterým bychom měli porozumět, abychom chápali smysl tohoto textu. Tou první je:

I. Souvislosti literární

První církev zůstávala v učení apoštolském, křesťané se sytili Božím slovem a zůstávali v něm (Berojští, Sk 17,11). Je velmi užitečné, abychom četli Písmo stále dokola. Je to opravdu hodně přínosné, když můžeme každý rok přečíst celou Bibli od začátku do konce. Bůh nám dává stále hlubší porozumění tomu, co čteme a co udělal. Ale někdy se nám může stát, že čteme Bibli příliš „přímočaře“, lineárně, což nás může vést ke špatnému porozumění některých věcí. Tady máme jeden takový příklad.

Mojžíš umístil tento rodokmen na toto místo, což je logické, protože to navazuje na to, co se odehrálo, na potopu a na popis toho, jak Noe a jeho rodina vyšli z archy. Navazuje to také na příběh, o němž jsme mluvili minule, kde jednou z hlavních postav byl Kenaan, syn Chámův. V našem textu se dovídáme o jeho potomcích, o národech, které z něj vzešly (v. 15–18) a o území, které osídlily (v. 19). Území kenaanské, kenaanská země – to jsou slova, s nimiž se budeme potkávat až do konce knihy Genesis. Přesto náš text časově úplně přesně nenavazuje na následující kapitolu, která mluví o stavbě babylónské věže. K čemu došlo během stavby? Ke zmatení jazyků – a na to ukazuje náš text hned třikrát, u každého rodu synů Noemových. Takže bych řekl, že časové konce desáté kapitoly, když se mluví o pronárodech různých jazyků a v různých zemích, nás vedou až za to, co se stalo v jedenácté kapitole. Učí nás to o způsobu, jak máme správně přistupovat k Bibli, jak jí máme číst. Čteme ji jako Řekové, zleva do prava, ale rozumíme jí jako Izraelci, kteří čtou zprava do leva. Oni mají začátek vlevo, my máme vlevo konec, ale přesně tak jako křesťané čteme Písmo – z vrcholu konce se díváme na začátek i celý průběh a díky tomu můžeme rozumět celému příběhu a nejsme ztraceni někde uprostřed.

Ještě pár slov k našemu rodokmenu a potom půjdeme dál. Už jsme si nějaké věci říkali v páté kapitole, ale zde je musíme zopakovat. Uvedené pořadí jmen neznamená vždycky rodové pořadí. Náš rodokmen to dokazuje velmi dobře. V prvním verši čteme o Noemových synech a jsou uvedeni v tomto pořadí: Šém, Chám a Jefet – a myslím, že takto je máme zafixované v paměti a v tomto pořadí je vždycky najdeme v Pumu (6×). V předchozí kapitole jsme se ale dozvěděli, že Noe proklel svého nejmladšího syna. Ovšem proklel Kenaana. Faktem je, že v Bibli syn nemusí vždy znamenat přímý potomek, tedy syn v tom tělesném slova smyslu. Takže nejmladší syn v deváté kapitole nemusel být nutně Chám, ale skutečně Kenaan, který mohl být v dané chvíli nejmladším vnukem z řady už žijících vnuků Noema. Šémovi se narodil syn Arpakšád hned druhého roku po potopě (Gn 11,10) a asi dává smysl, že Chámovi a Jefetovi se narodily děti – synové nebo dcery – přibližně ve stejné době. Podívejte se ale do v. 22 – Arpakšád je tam jmenovaný jako třetí Šémův syn, ale jestli se narodil druhého roku po potopě, musel být prvorozený – tedy po potopě. Nemáme žádný důvod domnívat se, že Noe a jeho synové neměli před potopou jiné děti. Přirozeně by dávalo smysl, že měli děti. Nicméně do archy vešlo jenom těch osm lidí. Pokud by to tak bylo – a je to spekulace, přiznávám – potom by tento soud byl ještě syrovější, než jsme si ho kdy představovali. Současně by byl ještě realističtější a více by odpovídal soudu, který přijde na konci věků s příchodem Pána Ježíše Krista, kdy jeden bude vzat a jeden ponechán. A soud půjde napříč rodinami, takže každý z nás se potřebuje ujistit, jak je na tom ve svém vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Jde o moje srdce, jde o tvoje srdce, bratře a sestro. Jsi v Pánu? Miluješ ho? Chodíš s ním?

Když jsou jmenováni Noemovi synové v Gn 10, začíná Mojžíš Jefetem, potom jde k Chámovi a končí u Šéma, přičemž Šém je označen jako starší bratr Jefetův (v. 21). To pořadí, jak je tady uvedené, má svůj smysl a podíváme se na něj za chvíli, ale nejde od nejstaršího k nejmladšímu, jak bychom si představovali. Možná jde opačně, což by odpovídalo těm dalším výskytům slov „Šém, Chám a Jefet“. Můj osobní názor je, že se jednalo o trojčata (viz Gn 5,32) a Šém byl nejstarší a Jefet nejmladší, ale není to dogma, na kterém bych mohl nějak zásadně trvat.

A musím znovu připomenout, že se jedná o rodokmen, který je výběrový – jsou zde jmenováni jenom někteří z potomků Noema, ale nejsou zde uvedeni všichni. Podívejte se do v. 24 – Arpakšád zplodil Šelacha. To vypadá, jako kdyby měl Arpakšád jenom jednoho syna. Ale podívejte se do následující kapitoly do v. 13 – „Po zplození Šelacha … Arpakšád … zplodil syny a dcery.“ Měl mnohem víc potomků než jenom jednoho. A totéž platí o všech, kteří jsou uvedeni v našem rodokmenu. Smyslem tohoto rodokmenu je ukázat, jak se po potopě rozšířilo lidstvo na zemi a jak vznikly různé národy. K tomu nebylo potřeba vyjmenovávat všechny potomky. Znovu příklad – potomci Hebera jsou Peleg a Joktán (v. 25). A potom je vyjmenováno třináct synů Joktána a místo, kde žili (v. 26–30). A vypadá to, jako kdyby Peleg neměl žádného potomka. Ale znovu se podívejte do další kapitoly, do v. 19 – „Po zplození Reúa … Peleg … zplodil syna a dcery.“ Peleg měl potomky, a ne jenom jednoho – v jedenácté kapitole je jiný rodokmen a jeho smyslem je ukázat na původ Abrahama. Proto jsou v něm uvedeni jenom předkové Abrahama a nikdo jiný. V našem rodokmenu jsou zase jiná jména, která mají ukázat, jak se rozmnožili lidé na zemi po potopě a jak vznikly národy.

II. Souvislosti historické

Vidíme, že nemůžeme být příliš rychlí ve čtení Písma, ale musíme přemýšlet, rozjímat, zkoumat, hledat, kopat v Božím slově, abychom porozuměli, abychom objevili souvislosti a Boží slovo rozkvetlo před našima očima do plné nádhery Božího zjevení. Rozjímání nad Božím slovem je opravdu důležité, protože skutečně sytí naši duši a dává nám sílu žít podle Kristova zákona, chodit ve víře a žít v lásce.

Mojžíš začíná Jefetem, pokračuje Chámem a nakonec jde k Šémovi. Možná jde od nejmladšího k nejstaršímu, a zcela jistě od nejméně důležitého k nejdůležitějšímu. Musíme si uvědomit časové souvislosti. V našem textu je Peleg, který byl pátou generací po Noemovi a narodil se sto let po potopě. O dalších tři sta let později Bůh povolal Abrahama z Uru Kaldejského a o dalších sedm set let později Mojžíš vyvedl Izrael z Egypta, takže Mojžíš tady vypisuje seznam lidí, kteří žili tisíc let před ním. V době, kdy vyvádí Izrael z Egypta a dává Izraelcům tuto knihu, byli potomci Jefeta rozptýleni do dalekého světa a Izraelci, potomci Šéma se setkávají především s potomky Cháma. O Jefetových potomcích čteme, že z nich vzešly ostrovní pronárody v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí (v. 5).

Když se mluví o různých jazycích, potřebujeme zase vědět, že k rozdělení jazyků došlo až během stavby babylónské věže. Se vší pravděpodobností to bylo někdy v době, kdy se narodil Peleg, jehož jméno znamená „rozčlenění“ a ve v. 25 čteme drobnou poznámku (jaké se v rodokmenech často nacházejí a mnohdy nám objasňují docela velké věci), že za jeho dnů byla země rozčleněna. Nevíme o žádném jiném rozčlenění než o tom, o němž se píše v následující kapitole, kdy Bůh zmátl lidem jazyky a tím je rozdělil na nejrůznější národy a kmeny.

Nemůžeme také přejít bez povšimnutí Nimroda (v. 8–12). Byl to vnuk Cháma. Je jmenovaný odděleně od ostatních synů Kúše, syna Chámova. Jméno Nimrod by podle některých mohlo znamenat ‚vzbouřenec‘ nebo ‚ten, který se chce bouřit‘. Ale není to jisté. Podobně výraz ‚před Hospodinem‘ znamená podle některých vykladačů spíš ‚proti Hospodinu‘, ne v souladu s jeho tváří, ale proti jeho tváři, ve vzdoru. Nimrod je bojovník, válečník. Je tady stejné slovo, které bylo použité v Gn 6,4, kde byli mocní mužové, pověstní, bohatýři dávnověku. Nimrod byl lovec a do češtiny se toto slovo dostalo jako synonymum ke slovu lovec. Je otázkou, co všechno lovil, resp. koho, protože zde také čteme o tom, se stal králem – je tu řeč o počátku jeho království a městech, která vystavěl – je tu celkem osm měst v Asýrii a Šineáru. Král je někdo, kdo stojí výš než ostatní, a kdo nad nimi svou mocí vládne. Nimrod patřil mezi generace, které se ještě dožívaly více než čtyř set let, takže mohl vybudovat všechna ta města, která jsou zde zmíněna. Možná svou kořistí sytil všechny, kdo stavěli jeho města.

Vedle Nimroda, syna Chámova je tu také Misrajim (v. 13–14) se svými syny, z nichž vyšli Pelištejci (z Kaslúchanů). S Pelištejci se setkáme u Abrahama a hráli důležitou roli v Izraeli v době soudců králů. Zmínky o nich mizí s expanzí Babylónu za Nebúkadnesara.

Dalším Chámovým synem je Kenaan. V našem textu je jeho jedenáct synů, jejichž potomci osídlili území zvané Kenaan, tedy zemi, kterou Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomkům, zemi, do níž mířili Izraelci poté, co vyšli z Egypta.

A nakonec jsou zmíněni potomci Šéma – a hned na úvod je řečeno, že Šém je praotec všech Heberovců. Heber byl pravnuk Šéma, prapraprapradědeček Abrahama. Když se Abraham narodil, bylo Heberovi a tři sta let a žil ještě další sto šedesát čtyři let – zemřel o jedenáct let dříve, než Abraham (žil 464 let – poslední generace čtyřsetletých). Boží slovo nám tady ukazuje směr – k Abrahamovi a jeho potomstvu, což nakonec vede k Pánu Ježíši Kristu, který tím zaslíbeným Abrahamovým potomkem, v němž dojdou požehnání všechny národy země (Gn 12,3). A následně se Mojžíš zabývá jednou větví Heberovců, a to byli Joktánci, jichž je zde jmenováno celkem třináct. Většina z nich osídlila Arabský poloostrov a některé z těchto kmenů bylo možné ještě donedávna identifikovat (Šelef v Jemenu, Chasarmávet na jihovýchodě a v Indickém oceáně, Hadóram, Úzal, Šeba a Chavíla). Současné vykopávky na Arabském poloostrově potvrzují, že ve starověku zde žily velmi vyspělé kultury. Historie je skutečně fascinující.

Jako refrén tady u každého ze synů Noemových zní, že z jeho potomků vzešly různé čeledi, jazyky a národy v různých zemích. Obecně řečeno můžeme vidět, že Jefetovi potomci směřovali na sever a na západ, tedy do Evropy, Chámovi potomci na jih a na západ, tedy do Afriky a Šémovi potomci na východ, tedy do Asie, Oceánie a Ameriky. Kromě toho se tyto národy střetávaly a mísily. Výsledek je jasně popsaný v posledním verši našeho textu – z nich po potopě vzešly všechny národy na zemi. A jak uvidíme dál, nešlo o nějaké primitivy – tito lidé uměli obdělávat půdu, stavět města i lodě. Je to přímo proti všemu, co říká bezbožná a proti Bohu namířená evoluční teorie. A to platí nejenom o vzniku národů, ale také o potopě a stvoření světa. Jako křesťané musíme dát Bohu za pravdu a postavit se na jeho Slovo, nesnažit se ho nějak přemyslet lidskými teoriemi a názory.

III. Souvislosti biblické

Jsme u posledního bodu dnešního kázání a směřujeme k tomu nejdůležitějšímu – co je smyslem tohoto rodokmenu?

• Gn 9:19 Tito tři jsou synové Noema; podle nich se rozdělila celá země.

V této kapitole je podrobně rozepsáno, jak se země rozdělila. Musíme si přiznat, že to plně neuspokojuje naši zvědavost, ale dává nám to dostatečnou a jasnou odpověď na to, kde jsme se tu vzali. Lidé nejsou výsledkem nějaké náhody, nahodilého vývoje, ale jsou Božím dílem – Bůh požehnal Noemovi a jeho potomkům, takže měli naplnit celou zemi. A tady vidíme přímý důsledek Božího požehnání. Když Bůh žehná, nikdo to nemůže zastavit. A všimněte si, jak moc Bůh požehnal tomu, kterého Noe proklel – Kenaanovi. Myslím, že to je znovu záměr Ducha svatého, kterým nám ukazuje, že Bůh nikomu nestraní. Bůh nikoho nediskriminuje. Před Bohem nejsou žádní nad-lidi a pod-lidi. Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé, žehná svým milosrdenstvím dobrým i zlým, dává okoušet svou dobrotu těm i oněm. Mnohdy je to dokonce tak, že ti, kteří jsou Bohem zavrženi – a vyvolení nebo zavržení není o zásluhách lidí, takže to není o Božím stranictví, ale o Boží milosti – ti dostávají v tomto světě více Božího požehnání než Boží děti. A Boží děti dostávají do vínku v tomto světě také pronásledování, tříbení a Boží výchovu.

Bůh žehná všem potomkům Noema – přesně jak to řekl na začátku deváté kapitoly, bez ohledu na Kenaanovo prokletí. To prokletí nakonec přišlo – ne kvůli tomu, že by slovo Noemovo mělo takovou moc, ale kvůli hříchu Kenaana a jeho potomků. Křik ze Sodomy volal do nebe a Bůh sám sestoupil, aby se podíval na tu hrůzu a zjistil, zda by se v Sodomě našlo alespoň deset spravedlivých. Bůh dobře věděl, jak to je, ale pro Abrahama a pro nás byl zapsaný ten příběh, k němuž se brzo dostaneme – abychom viděli, že Bůh nikomu nestraní a že ti, kdo patří jemu, jako Lot v tomto příběhu, nebudou odsouzeni spolu se svévolníky.

Bůh ustanovil národy. Toto je důležitý závěr, který vyplývá z této kapitoly. Bůh ustanovil národy skrze rozdělení jazyků, které uvidíme v následující kapitole jako výsledek Božího soudu nad pýchou lidí, ale je to jeho dílo a jeho rozdělení. Řekl bych, že dnes je tato myšlenka v našich končinách aktuální víc, než kdy jindy, protože vidíme snahy o vytvoření ne-národního člověka, člověka odděleného od jeho národa, od jeho historie, od sounáležitosti s jazykem, se zemí, kulturou, dědictvím. A důvod je podobný jako v případě prosazování evoluční teorie – vzpoura proti Bohu, ponížení člověka, případně dokonce jeho zotročení. A to není něco, na co bychom jako křesťané měli přistupovat a s čím bychom mohli souhlasit. Boží slovo jasně říká, že národy se budou mísit, ale nikdy se nespojí. Národy zůstanou.

Víme dobře, že naše občanství je v nebesích. Nejsme z tohoto světa, ale jsme v tomto světě. Naše identita v Kristu je důležitější než ta pozemská, ale neruší tu pozemskou. Jako křesťané nemůžeme být nacionalisti, ale můžeme být vlastenci a milovat svou vlast, i když víme, že to není náš domov. Nemůžeme povýšit národ na modlu, nemůžeme vytvořit národní církev a vyloučit jiné národy, protože to je z podstaty věci protimluv, ale můžeme být hrdí na to, do jakého národa nás Bůh dal. Jsme nové stvoření a jednoho dne budeme uctívat Boha v nespočetném zástupu lidí ze všech kmenů, jazyků, národů a ras (Zj 5,9). Budeme zpívat novou píseň a bude to nejspíš novým jazykem, který se nebudeme muset učit a který už nebude muset nikdo vykládat, aby mu bylo rozumět – všichni mu budeme rozumět. Budeme si rozumět navzájem a dokonce tak, jak si nejsme schopní rozumět nyní ani v těch nejtěsnějších vztazích, jako např. v manželství. Budeme jedno tělo. Nerozplyneme se do nějakého neosobního nadvědomí – ne, budeme pořád mít svou vlastní identitu, protože Bůh nás stvořil jako jedinečné bytosti. Možná dokonce budeme pořád rozumět tomu, že jsme Češi nebo Moravané nebo Slováci nebo Američani nebo Ukrajinci, protože to je součást naší identity – lidé ze všech národů jsou pořád z těch národů, ale jsou spojeni před Bohem, jsou sjednoceni Duchem svatým ve víře v Pána Ježíše Krista, jsou jedním lidem, svatým rodem, vyvoleným národem. Kristova krev nás očistila a spojila dohromady jako sourozence. Křesťané jsou nová rasa, protože v Kristu Ježíši už není ani Žid, ani pohan, ani otrok, ani svobodný, ani muž, ani žena, ale všichni jsme jeden v Kristu Ježíši (Ga 3,29 – v tom textu je doslova „vy všichni jste jeden“).

• Ga 3:29 Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

A tak ta zásadní otázka je, zda jsme v Kristu. A to je otázka života a smrti. Je to otázka našeho věčného údělu. Je to otázka, která souvisí s naším pohledem na svět, na původ světa, na člověka – na to, kdo je člověk a jakou má hodnotu. Souvisí s tím, proč jsme vůbec tady – naším cílem není stavět město, jako to dělal Nimrod, ale směřovat do města, jehož stavitelem je Bůh.

Jak se dá do takového města dostat? Jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. Jenom skrze spolehnutí se na jeho dílo – že na kříži vzal na sebe naše hříchy a nesl za ně důsledky – smrt. Každý rodokmen v Bibli nás má nasměrovat – některý přímo, jiný, jako třeba tento, ještě přes dvě křižovatky – k Pánu Ježíši Kristu. I zde je odkaz na něj – u Šéma, jehož jméno znamená ‚jméno‘, u Hebera, který je praotcem Hebrejů, kteří mají jméno od Hebera – a spása je ze Židů, z Hebrejů, a u Pelega, jehož jméno je ‚rozdělení‘. Tehdy se to týkalo rozčlenění, země byla rozčleněna, a Peleg toho má být trvalým svědectvím. Ale jeho jméno nám také připomíná jiné oddělení – byl oddělen, aby z něj vzešel Abraham a z něj Juda a z něj David a z něj Pán Ježíš Kristus. Od Pelega to bylo k Pánu Ježíši ještě nejméně dva a půl tisíce let, ale ta obrovská šipka už tam je, a když se díváme očima Nového zákona, můžeme ji vidět velmi jasně. Bohu buď dík, že nám připravil tak veliké spasení, že tak důsledně a věrně bděl (a bdí) nad celými lidskými dějinami a dává tak jistotu naší víře. Amen.