Láskyplná péče o vlastní tělo

Jaroslav Kernal, Praha 4. února 2024

Sešli jsme se jako Kristova církev k tomu, abychom společně uctívali našeho Pána, abychom měli společenství, abychom si připomínali jeho oběť za nás při Památce Páně, abychom ho chválili a modlili se, abychom se sytili Božím slovem. To všechno děláme každou neděli. Když čteme o tom, jak vznikla církev v Jeruzalémě po vylití Ducha svatého, vidíme, že učedníci a všichni, kdo skrze ně uvěřili, jednali právě takto:

• Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (Sk 2,42)

A všimněte si, že to začíná učením apoštolů, protože když nebudeme zakotveni v pravdě, tak všechny ty další věci budou dříve nebo později špatně a místo církve tady budeme mít takový klub, nezávazný a na ničem nestojící spolek přátel Ježíše Krista.

I dneska půjdeme do Božího slova, ale nebudeme pokračovat ve výkladu knihy Genesis, protože máme zvláštní příležitost, která se neopakuje příliš často. Myslím, že bychom museli být opravdu velkým sborem, abychom měli takovou příležitost aspoň jednou za rok. Máme zde manžele, kteří tento týden oslavili padesát let společného života. To je samo o sobě velikým požehnáním. Někomu není dopřáno ani padesát let života v tomto světě, natož padesát let v manželství. Takže je to příležitost nejenom vyprosit pro Jardu a Alenu Boží požehnání, ale také si připomenout Boží milost, Boží dobrotu, Boží věrnost, Boží lásku, zamyslet se nad tím, že to byl Bůh, kdo ustanovil manželství a udělal to už v zahradě Edenu, ještě dříve, než došlo ke vzpouře člověka. Bohem ustanovené manželství mezi jedním mužem a jednou ženou je univerzální princip pro všechny potomky Adama a Evy. Hřích manželství velmi silně poškodil, stejně jako poškodil člověka nebo lidské vztahy, jako zničil vztah člověka s Bohem. Jeden z projevů vzpoury proti Bohu je špatný pohled na manželství – ať už se jedná o mnohoženství, nebo život bez manželství, tedy bez závazku, nebo to, co dnes vidíme v přímém přenosu, co se snaží poměrně malá, nicméně velmi hlasitá část společnosti prosadit: manželství kdekoho a kdečeho s kdekým a s kdečím v jakémkoliv počtu. 

Slyšeli jsme text z listu Efezským, kde je pasáž, která obsahuje nejhlubší učení o manželství lidí, kteří jsou v Kristu. Manželství křesťanů je něco zvláštního. Bůh ustanovil manželství pro všechny lidi, ale co je vzorem manželství pro nevěřícího člověka? Kultura, tradice, zdravý rozum, to, co viděl ve své vlastní rodině, kde vyrůstal. Mimochodem tohle je důvod, proč můžeme pochopit, že Bůh nějak přijímal mnohoženství praotců a následně i Izraelců a že dokonce skrze Mojžíše stanovil, jak má takový svazek fungovat. Ale nebyla to norma od počátku a je zjevné, že naprostá většina bezbožných kultur tomu v historii dobře rozuměla. V řadě starověkých kultur dotknout se vdané ženy znamenalo smrt – a to navzdory tomu, že ženy obvykle byly považované za něco méně hodnotného než muži. Ale skrze Pána Ježíše Krista docházíme k plnému zjevení a celý ten dnešní oddíl mluví o tom, že manželství mezi mužem a ženou je jenom odrazem vztahu mezi Kristem a jeho nevěstou. A to je také ten nejvyšší a konečný vzor, standard a norma. Ale platí to tak pouze pro ty, kdo znají Krista a jsou v něm. Po nich to musíme vyžadovat, zatímco nevěřící svět musíme vést na prvním místě k poznání Krista, protože bez toho nemohou rozumět této normě. 

Vyplývá z toho ještě jedna další věc – protože rozumíme tomu, že člověk se nerodí jako křesťan, ale musí se znovuzrodit z Ducha svatého, který člověku zjevuje Krista a teprve potom je člověk schopen ho poznávat, i když víme, že je možné poznávat Pána Ježíše tělesně, ale tady mluvíme o duchovním poznání, znamená to pro každého křesťana, že se z Božího slova musí učit o tom, co je to manželství. Protože dokud nepoznal Krista, nemohl pochopit skutečnou hloubku a výšku, šířku a délku lásky, která se má v manželství zjevovat (Ef 3,14–21). 

A my se dnes podíváme na dva verše, které spojují manželství, vztah muže a ženy se vztahem Krista a jeho nevěsty a také se vztahem Krista a každého jednotlivého křesťana. Celý tento oddíl Písma je o manželství, ale mohli bychom ho vidět také z druhé strany a potom bychom museli říci, že tento oddíl je o Kristu a o církvi. A je tady přikázáno mužům, že muž má milovat svou manželku, jako si Kristus zamiloval církev. V celém tom oddíle jsou dvě věci, které jsou určené ženám – mají se podřizovat svým mužům a mají je mít v úctě, a vedle toho je tu nejméně deset věcí, které jsou řečené mužům. Muž má milovat svou manželku, obětovat se za ní, posvěcovat ji a očišťovat, připravovat ke slávě, aby byla svatá a bezúhonná, živit ji a starat se o ni, pečovat o ni, oddělit se od otce a matky (což nakonec platí pro muže i ženu, ale muži je to řečeno výslovně, protože s tím má obvykle větší problém), má se připojit k manželce a stát se s ní jedním tělem. Tak to je docela velká nálož pro muže, kteří milují Pána Ježíše Krista a chtějí ho následovat. 

I. Manželova láskyplná péče o manželku

Muž má milovat svou ženu. Tento krátký oddíl to zdůrazňuje minimálně čtyřikrát přímo a odvozeně ještě několikrát. A potom, co Pavel vysvětlil, jak Kristus miloval církev, co všechno pro ni udělal a co všechno dělá a ještě bude dělat, říká:

• Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. (Ef 5,28)

A na to navazuje náš dnešní text:

• Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně.  

Přeložil jsem tento verš maličko jinak, aby nám dal větší smysl:

• Neboť nikdo nemá v nenávisti své přirozené tělo, ale živí ho a hýčká ho.

Část současné psychologie včetně té tzv. křesťanské (ale nevěřím, že existuje něco jako křesťanská psychologie, i když bychom museli strávit více času nad tím, co si představujeme pod pojmem psychologie, ale ze své podstaty je psychologie pohanská, bezbožná) mluví o tom, že nejdřív musí člověk milovat sám sebe, aby mohl skutečně milovat druhé. Dokonce je k tomu účelu překrucován verš druhého největšího přikázání:

• Miluj svého bližního jako sám sebe. (Mt 22,39)

Když se ale podíváme do našeho dnešního textu, velmi jasně je v něm řečeno, že každý člověk miluje na prvním místě především sám sebe. A to je něco, co je vlastní člověku od narození. Rodíme se jako absolutní sobci, jako ti, kdo jsou zaměření jenom a jenom na sebe. Chcete důkaz? Stačí se podívat na novorozence – má snad na jediný okamžik na mysli svou matku, která je vyčerpaná, stresovaná, zoufalá, neví, kam dřív skočit? Ani náhodou! Chce jíst! Teď! Hned! Přesně toto jsme my, každý z nás. Jak rosteme, učíme se trochu se ovládat – někdo více, někdo méně. Ale pořád je to tak, že na prvním místě milujeme sami sebe, své vlastní přirozené tělo. A i v přirozená (světská) medicína mluví o tzv. poruchách (nemocích), kdy člověk odmítá nebo nenávicí své tělo – obvykle se jedná o poruchy stravování, nebo o různé druhy sebepoškozování a v dnešní době se mluví také o tom, že si někdo může myslet, že má špatné tělo, tedy že je muž, ale má tělo ženy nebo je žena a má tělo muže. Na základě Písma můžeme říci, že se jedná o ďábelské lži, které člověk přijal za své a podle kterých nyní vede svůj život přímo do zkázy – což je cíl ďábla, který je vrah a lhář. 

Takže přirozenost člověka je taková, že miluje sám sebe. Vznešeně se tomu někdy říká pud sebezáchovy, což bych nechtěl úplně shodit ze stolu, protože to patří k přirozenému vybavení, které nám dal Bůh, abychom byli schopni zachovat svůj život. A Pavel tuto sebelásku používá, když mluví o vztahu muže a ženy. Ti dva se skrze závazek manželství stávají jedním tělem (viz v. 31, kde Pavlík překládá, že se stávají jedním masem – tak Pavlík překládá řecké slovo sarx, které je také ve 29. verši). Já miluji své tělo, tedy tuhle fyzickou schránku, starám se o ni, živím ji, doslova je tam napsáno, že ji hýčkám. A úplně stejně má manžel přistupovat ke své manželce. 

V našich Biblích máme na tomto místě poměrně neutrální slovo starat se (živí své tělo a stará se o ně), ale v originále je slovo, které znamená chovat někoho v náruči, hýčkat někoho. To slovo je použité na jediném dalším místě v Písmu, v 1Te 2,7, kde Pavel mluví o tom, že se staral o křesťany v Tesalonice tak, jako když maminka chová své děťátko. V tom textu není v originále slovo matka, ale je tam sloveso stejné jako v našem dnešním textu, které odkazuje na kojící matku, chůvu nebo kojnou. Vidíme milující ženu, která k sobě vine své děťátko. To je obraz pokoje, lásky, něhy. Je to obraz důvěry a citlivosti, příklad něžné a láskyplné péče. Možná se to někomu nebude líbit, možná to bude pro někoho šok, ale přesně takhle v našem textu popisuje Pavel lásku manžela ke své manželce. Je to něžná, láskyplná, trpělivá péče. 

To není obraz, který bychom byli schopni poznat bez ponání Pána Ježíše Krista. Tohle je ten hlavní důvod, proč by se mělo manželství křesťanů – pokud se ovšem budou učit o manželství z Božího slova a ne z psychologie nebo z kultury – lišit od jakéholiv jiného manželství. Není tu žádné místo pro tvrdost, pro aroganci, pýchu, pro snižování druhého, pro ostré slovo (které se často skrývá za tím, že „tu pravdu přece musím říct“ nebo „já jsem upřímný“), které častěji ukazuje, že manžel je víc hulvát než následovník Pána Ježíše Krista a že o jeho lásce ví jenom hodně málo nebo vůbec nic. Kdysi mi jeden muž řekl, že jsem hodně tvrdý k mužům v těchto věcech a že naddržuji ženám. Ale kdybych byl Američan, řekl bych, že se střílím do vlastní nohy, česky se to řekne podřezávat si pod sebou vlastní větev. Chci tím říci, že tato slova musí říci sám sobě. Jsou to slova, která nám říká Písmo. To není můj výmysl, ani moje preference nebo nějaké stranictví, naddržování. To je přesně to, co říká Bůh ve svém Slově. A všichni to tam můžeme vidět, pokud to ovšem vidět chceme. Láskyplná péče muže k ženě, hýčkání ženy – v kontextu, který tady je, a nakonec v kontextu celého Písma, která nám ukazuje, že žena není totéž, co muž, není ani horší ani vylepšenou verzí muže, muž 2.0, ale je jiná, protože ji Bůh jinak stvořil, ale stvořil ji jako pomoc muži rovnou. A toto je rozdíl mezi vztahem muže a ženy a Krista a církve.

II. Kristova láskyplná péče o církev

Jestliže muž pochopí, že žena je jeho tělem, všechno se velmi zjednoduší a vyjasní. Žádný muž nechodí s rukou zkroucenou a přivázanou vzadu za svým tělem, ale snaží se cvičit, aby viděl ty svaly na své ruce. To je jeho tělo. A když pochopí, že stejným způsobem je jeho manželka jeho tělem, je jeho součástí, všechno se mění. Žena přestává být konkurencí, soupeřem nebo kořistí. Muž se o ni začíná starat. Stará se o její blaho – na prvním místě o duchovní nasycení a duchovní blaho, ale ruku v ruce s tím jde také duševní a fyzické blaho. A náš text říká:

• Neboť nikdo nemá v nenávisti své přirozené tělo, ale živí ho a hýčká ho, stejně jako Kristus církev. (Ef 5,29)

Pán Ježíš Kristus se stará o svou církev, živí ji a hýčká ji, chová ji ve své náruči stejně, jako maminka chová ve své náruči své děťátko. Je to něžná, laskavá, láskyplná a překypující péče. Přesně tak se Pán Ježíš stará o svou církev. Nejedná s ní jako dozorce s vězněm nebo důstojník s vojákem, jehož nutí drbat podlahu v kasárnách kartáčkem na zuby … nic takového! A i když církev může být popsána jako armáda – a obraz, který je v další kapitole listu Efezským (Ef 6,10–18) je tomu ze všech míst Nového zákona asi nejblíže – Pán Ježíš se nikdy nechová ke své církvi jako bezohledný velitel. Většina z vás asi bude znát starou českou pohádku „S čerty nejsou žerty“, kde je mladý Máchal násilím odveden do armády a musí za trest stavět hranice z dříví. A jeho velitel přijde a strčí do té hranice, takže se rozsype a s jistým pobavením říká: „Máchale, spadlo ti to! Asi vítr!“ Takhle Ježíš nikdy nejedná se svým lidem. Církev je jeho nevěsta, za kterou se obětoval. Vzal na sebe trest místo nás, místo svého lidu, aby jeho lid, jeho nevěsta, nemusela trpět. Živí svou církev a hýčká ji, chová ji ve svém náručí jako maminka své děťátko. Máme tady stěžejní text, který nám ukazuje, jak se Ježíš stará o svou církev, jak je dobrý, jak je plný milosti a slitování, jak o církev pečuje, očišťuje ji, vyhlazuje každou její vrásku, aby byla bez poskvrny. A mimochodem, kdo neví, jak se Ježíš stará o svou církev, jinými slovy, kdo není součástí toho fyzického, zjevného těla Kristovy církve, tedy konkrétního společenství bratrů a sester, nemůže v plnosti vidět Kristovu lásku a nebude ani schopen takto milovat druhé. Jenom ve společenství církve můžeme vidět, jak Pán pracuje. 

Podívejme se na to. Pán svou církev živí. Jak ji živí? Především tím, že jí dal svého Ducha. Každému křesťanovi byla při jeho znovuzrození vtisknuta pečeť Ducha svatého (Ef 1,13), kterou nese pro den vykoupení (Ef 4,30) a byl Duchem svatým ponořen do těla Kristova (1K 12,13) – to matoucí slovo, které se tady používá, je pokřtěn Duchem – týká se to všech znovuzrozených věřících. Ti všichni byli Duchem svatým pokřtěni, ponořeni do těla Kristova a od té chvíle, od svého znovuzrození, jsou v Kristu a jsou součástí jeho těla. Duch svatý v nás přebývá a bude s námi navěky (J 14,16). Kromě toho se Pán postaral o svou církev tím, že jí dal své Slovo. Jeho Slovo je učení apoštolů a proroků, je to pevný základ, na který se můžeme postavit. Duch svatý, který v nás přebývá, nám osvěcuje Písmo, abychom mu rozuměli. Neznamená to, že úplně všechno je naprosto srozumitelné a jasné, ale znamená to, že Božím slovem se můžeme pokojně a s naprostou jistotou sytit. Je to jeho Slovo, jehož hlavní devízou je pravda (Ž 119,160). To Slovo je světlem pro naše nohy, je pokrmem pro naši duši, je občerstvením na naší cestě za Pánem, je zbraní, kterou máme používat proti ďáblu, je chirurgickým nástrojem, který nám umožňuje mikroskopickou operaci rozdělení mezi morkem a kostí, je mocí ke spasení pro každého, kdo ho vezme vážně a přijme ho takové, jaké skutečně je, jako Slovo Boží. Pán se postaral o svou církev také v tom, že ji učinil společenstvím, konkrétním místním společenstvím, které sice jenom částečně, ale současně také ve vší plnosti reprezentuje celou Kristovu církev. Dal nám bratry a sesty, kteří nám prokazují svou lásku, kteří nás povzbuzují na cestě následování Pána Ježíše Krista, kteří nás také napomínají, kteří nás táhnou dopředu, když upadáme, odpadáme, umdléváme, jsme slabí, kteří nás potěšují, když jsme zranění a starají se o nás, když jsme nemohoucí. To je jeho péče o církev. 

A jde ještě dál, protože dal do církve své dary, aby každý mohl posloužit druhým, jak je potřeba. Každý v církvi je jedinečný. Někdy si křesťané myslí, že v Písmu máme přesné výčty všech darů, které Bůh dal církvi, a chtějí se ztotožnit s něčím z toho, co čtou, ale spíš je to tak, že na několika místech máme popsané reprezentativní vzorky darů, které nám ukazují, že Bůh obdarovává každého křesťana jedinečným způsobem. Každý jinak poznává Pána a toto poznání je důležité pro všechny ostatní v církvi. A nejde o to, že by daný člověk měl druhým říkat nějaké věci, ale především má být tím, čím ho Bůh chce mít. A potom bude také nějaké věci říkat. A povede to k budování Kristova těla. Takto se Pán stará o svou církev. Kromě toho, že ji chrání, takže ji brány pekel nikdy nepřemohou, že ji zahrnuje svou láskou a péčí, že se stará, aby jí nic nechybělo, že se z ní raduje a po všech stránkách ji posiluje. To je jeho hýčkání. 

III. Pánova láskyplná péče o křesťana

Náš text říká – tak trochu zvláštně, že jsme údy jeho těla (v. 30). Proč jsou tady zmíněné ty údy? Do této doby byla řeč jenom o těle, ale nyní se mluví o údech? Co to má znamenat? Myslím, že odpověď není nijak složitá – Pánova církev, Pánovo tělo se skládá z jednotlivých údů. A když Pán Ježíš mluví o péči o církev, mluví o péči o jednotlivé údy – a Pavel to nemůže nezdůraznit. Toto je jedna ze stěžejních doktrín Nového zákona, že církev je tělo Pána Ježíše Krista, on je naší hlavou a my jsme jeho údy. On je hlavou těla, ale je také hlavou každého jednoho křesťana. Kristus je hlavou muže, tedy muže, který je křesťanem, ale současně – i když Boží slovo říká, že muž je hlavou ženy – v tom čistě duchvním slova smyslu, je Kristus hlavou každého jednotlivého křesťana, protože v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou (Ga 3,28). To neznamená, že muž a žena by byli zaměnitelní – to rozhodně ne. Muž zůstává mužem a žena zůstává ženou a hlavním úkolem muže je postarat se o svou ženu a o dílo, které mu Bůh svěřil, zatímco hlavním úkolem ženy je rodit děti (Gn 3 – muž bude v potu tváře dobývat chléb ze země a žena bude v bolestech rodit). Tyhle věci nejsou zaměnitelné, ale muž i žena mají stejný přístup k Bohu z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. A z toho vyplývá také to, že jsme všichni údy jeho těla. Všichni se potřebujeme navzájem, a nikdo z nás sám o sobě, bez vztahu k ostatním, neznamená nic. 

Znovu chci, abyste to dobře pochopili – každý z nás má svou hodnotu a je naprosto jedinečný a zůstane jedinečný navěky. Nerozplyneme se do nějaké neosobní beztvaré a všeobjímající hmoty nebo nehmoty, ale i na věčnosti budeme každý sám sebou a budeme mít stále svou identitu (i když to asi nebude zrovna e-občanka). Každý z nás bude mít naprosto jedinečný vztah s Pánem Ježíšem Kristem, ale současně budeme mít vztah s Kristovým tělem. Už nyní Pavel popisuje tělo jako soustavu údů, které jsou navzájem propojené šlachami, a jeden druhého podpírá. Potom to uvidíme v plnosti. Nyní je tím nejtěsnějším vztahem v tomto světě manželství, protože ti dva se stávají jedním tělem, masem (Pavlík), i když jsou dva, jsou spojeni tak, jako kdyby byli jeden. Po takových padesáti letech společného života, to skoro nemůže být jinak. A představte si lidi před potopou, kteří se dožívali skoro tisíce let života. Jak sedí na zápraží svého domu na sklonku svého života a říkají si: „Vzpomínáš si tenkrát, před šesti sty lety, jak …“ Ti dva se stali jedním. A přesně tak je to v manželství. 

Ale až budeme mít nové tělo, bude to ještě silnější a intenzivnější. Pán Ježíš říká, že už manželství nebude. To neznamená, že se nepoznáme, že nebudeme vědět, že patříme k sobě, ale znamená to, že naše vztahy v těle, vztahy s církví, budou ještě hlubší a intimnější, než je dnes vztah, který je v manželství. Protože každé manželství je poznamenané hříchem. Ale potom už žádný hřích nebude. Někdy by si křesťané přáli mít takové vztahy už nyní, ale to není možné právě kvůli hříchu. Nesmíme zaměnit církev, která je před námi, církev oslavenou a vítěznou, s církví, která je tady, s církví bojující. A jakkoliv po tom toužíme, je to stále ještě to, co je před námi. Přesto jsme už nyní údy jeho těla a Pán se o nás stará přesně tak, jak se stará o celou svou církev – živí nás a hýčká, chová nás v náručí jako své milované dítě. A samozřejmě s tím souvisí i všechny další věci, jako je přísná výchova a růst do zralosti a dospělosti, což souvisí s odpovědností a věrností.

A je tady něco fascinujícího – Bůh se o nás stará, o každého z nás jako o naprosto jedinečný a jemu vzácný a drahý úd jeho těla. To platí o každém, kdo se narodil z Ducha svatého. Kromě toho se o nás Pán stará jako o manžele. Stali jsme se jedním tělem a on k nám přesně takto přistupuje – a toto jedno tělo zahrnuje svou pozorností, svou péčí, svou láskou i něhou. A ještě nad to se o nás Pán Ježíš stará jako o své tělo, jehož jsme údy. Žehná své své církvi – nedělá špatné vtipy o své nevěstě, neponižuje ji ani se jí neposmívá, ale stará se o všechny její potřeby. A představte si, že se stará dokonce i o ty potřeby, které nemají přesah na věčnost, tedy o ty tělesné potřeby, které jednoho dne pominou. Tady je nevěsta, která je středem zájmu svého ženicha. Právě tak se muž stará i o to, čemu u své manželky úplně nerozumí, co mu možná přijde malicherné, nebo dokonce hloupé a neduchovní. Ale přesně tak se Pán Ježíš stará o svou církev a o každého jednoho z nás. 

Dvě poslední poznámky: Všimněte si, že tady není návod, ale jsou tu principy. Není tady napsáno, co mám dělat, když moje žena přijde z práce domů potom, co osm hodin pracovala a potom přes hodinu strávila cestou domů, protože jižní spojka byla beznadějně ucpaná kvůli nehodě bezohledného řidiče. Ale je tu napsáno, abych miloval svou ženu, jak Kristus miluje církev. A to je ta druhá a poslední poznámka – všechno tady směřuje k němu, k Pánu Ježíši Kristu. Jestli chce muž milovat svou ženu, musí se dívat na to, jak Kristus miluje svou církev, místní sbor. A jestli chce žena milovat svého muže, mít ho v úctě a podřizovat se mu, musí se dívat na Krista a na jeho jednání s místní církví. Prostě a jednoduše, musíme jít k němu a učit se od něj samotného – umírat sami sobě a žít v něm, z něj a pro něj. Amen.