Dnes se dostáváme na samotný konec 2. Tesalonickým, k posledním dvěma veršům. Z Boží milosti jsme prošli touto nedlouhou, ale hutnou epištolou a věřím, že nám to pomohlo v porozumění nejedné věci, která se týká jak Pánova druhého příchodu, tak také praktických záležitostí našeho života.
Podíváme se nejprve do minulosti, na historické souvislosti, tedy na to, že Kristus vstal první – to je historická pravda, která je základem naší víry. Následně se podíváme na některé argumenty, které se týkají naší víry i našeho života. A nakonec se podíváme dopředu, na naší naději.
V tom dnešním kázání se podíváme na tři jednoduché otázky, které si můžeme položit nad tím naším textem, a které bychom si spolu s dalšími otázkami měli klást, kdykoliv otevíráme Boží slovo, kdykoliv studujeme nějaký text Písma. Ty otázky jsou: Kdo, co a koho.
Ještě jednou vás vítám na dnešním shromáždění. Je to tak trochu mimořádné shromáždění, protože obvykle se v pátek nescházíme. Ale protože je státní svátek a připomínáme si ony velké události Velikonoc, využíváme tuto příležitost k tomu, abychom měli společenství a abychom také otevřeli Boží slovo a slyšeli jeho výklad, slyšeli evangelium Kristovo.
Dneska se budeme zabývat tím, co mají křesťané dělat, když někdo svým neřádným životem dělá Pánu ostudu a přispívá k tomu, že Kristova církev má špatnou pověst.
Jsme znovu ve 2Te 3 a máme před sebou předposlední oddíl, který je vyvrcholením celé třetí kapitoly (k poslednímu se vrátíme po Velikonocích). Jedná se o vážná a poměrně ostrá slova, která jsou adresovaná církvi, tedy všem křesťanům. Ale než se do nich pustíme, pojďme si opět přečíst celou třetí kapitolu, abychom tato slova viděli v jejich kontextu.
Jistota pevné naděje v Kristově zmrtvýchvstání
Dal jsem jim svou slávu, aby byli jedno …
Usilujte o pokoj se všemi!
