Vzájemná láska a úcta

Jaroslav Kernal, Praha 6. srpna 2023

Pokračujeme v našem studiu toho, co Boží slovo říká o církvi, ale přesunuli jsme se od toho celkového pohledu na církev, kdy jsme si připomínali, že církev je Pánovo stádo, Boží dům, chrám Ducha a tělo Kristovo, ke vztahu církve a starších v církvi. Abychom mohli vstoupit do tohoto studia, musíme si nejdřív velmi rychle připomenout, o čem vlastně mluvíme, kdo jsou tito starší a proč by měli v církvi být. Ale než se do toho pustíme, pojďme se ještě ztišit k modlitbě.

Pavel napsal svému vlastnímu synovi ve víře, Titovi:

• Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. (Tt 1,5)

Na Krétě byla církev. Nicméně nebyla úplná, něco jí chybělo. Byla to církev, která byla v poměrně velkém zmatku, a bylo v ní mnoho problémů. Jednou z klíčových věcí, kvůli které to tak bylo a která to měla vyřešit, byla skutečnost, že v jednotlivých sborech (městech) neměli v církvi starší. Církev má být vedená skupinou (dvěma a více) starších. To je biblický model vedení církve, který nacházíme v Písmu. Slyšel jsem nejedno vyučování, v němž vyučující tvrdili, že Písmo nám nedává žádný závazný model vedení církve. Opak je pravdou! Stačí otevřít Nový zákon. Najdeme tu několik slov, jimiž jsou označováni vedoucí v církvi, přičemž ta nejčastěji používaná jsou používaná jako synonyma, je možné je vzájemně zaměnit. Jsou to slova starší, dohlížitel a pastýř. Tito lidé mají být veřejně označení, tedy ustanovení a oddělení pro službu Slova a modlitby, dohlížení na Pánovo stádo, péči o něj a jeho sycení. V této souvislosti musíme připomenout ještě jeden text, který se týká vztahů v církvi obecně: Mt 23,1–11 a z tohoto textu především verše 7–11. Pán Ježíš zdůrazňuje, že v Kristově těle jsou všichni bratři a nemají se mezi sebou lišit nějakými tituly, které si budou dávat – mistře, otče, učiteli, doktore, profesore, seniore, pastore, hlavní pastore, vedlejší pastore, duchovní/biblický poradce atd. Tohle je jedna z oblastí, v níž církev strašlivě selhává, kde se nevymanila z katolicismu, který do sebe tyto věci převzal z řecké filozofie a z židovského náboženství Starého zákona. Dnes se tím nechci víc zabývat, ale musel jsem to připomenout, abychom na to pamatovali.,

Pojďme nyní do našeho dnešního textu v 1Te 5,12–13. První věc, kterou se musíme zabývat, je, proč Pavel nemluví o starších, ale vlastně opisuje a současně popisuje práci starších hned několika slovy, což bude druhý bod kázání, popis práce starších. A nakonec se podíváme na to, k čemu vede církev a co všechno si z toho můžeme vzít my.

I. Kdo byli vedoucí v Tesalonice?

Abychom si mohli odpovědět na tuto otázku, na to, proč Pavel nenazývá vedoucí církve staršími, musíme se ponořit trochu do historie. Na jedné straně můžeme jednoduše odpovědět, že to vlastně nevíme a nemáme žádné jednoznačné vyjádření Písma k této otázce. Na druhé straně, pokud zohledníme texty, jako jsou Sk 14,23, kde se mluví o tom, že Pavel s Barnabášem v každé církvi ustanovili starší, Sk 11,30, že církev v Jeruzalémě měla starší, Sk 20,17nn, tedy že v Efezu byli ustanovení starší, Tt 1,5 nebo 1Tm 3, které ukazují na to, že Titus i Timoteus měli ustanovit starší (na Krétě, v Efezu), Fp 1,1, který adresován bratrům (církvi), dohlížitelům (episkopům, tedy starším) a služebníkům (diákonům), nebo 1. Petrův, který je určen církvím v několika římských provinciích a Petr v něm oslovuje starší těchto církví (1Pt 5,1–4), můžeme jednoznačně říci, že v první církvi bylo normou, že byla vedená staršími. Proč je ale takto Pavel v dopise do Tesaloniky neoznačuje?

Podívejte se prosím do Skutků 17,1–10. Podle tohoto záznamu to vypadá, že Pavel strávil v Tesalonice jenom několik týdnů. Podobně to naznačuje list Filipským, kde Pavel děkuje církvi ve Filipech, že mu tam více než jednou poslali podporu. To ukazuje, že tam byl asi o trochu déle než tři týdny, ale nejspíš ne o mnoho déle – jistě ne několik měsíců, ale pár týdnů to asi zahrnovat mohlo. Co se stalo potom? Lidé z jeho vlastního národa se proti němu postavili, pobouřili lidi a Pavel musel z města odejít – a asi velmi nakvap, protože odešel „hned té noci“ (Sk 17,10).

V Tesalonice uvěřili v Pána Ježíše Krista někteří Židé, velmi mnoho pohanů (proselytů) a nemálo žen z významných rodin. Takže to vypadá, že tam vznikla nemalá, spíš to vypadá, že velká církev. Ale Pavel musel po pár týdnech pryč. Nemohl tam učit lidi rok, jako v Antiochii nebo rok a půl jako v Korintu nebo tři roky, které strávil v Efezu. Byl tam pár týdnů a musel odejít. Co si ti nově obrácení lidé asi počali? Vrátili se zpátky k modlám? Rozhodně ne! Bůh se o tuto církev (stejně jako o každou jinou) postaral. Byli tady lidé, kteří znali Písmo – obrácení Židé stejně jako obrácení pohané, kteří se už dříve obrátili k židovství, takže znali Písma a žili zbožně. Pavel v dopise do Tesaloniky píše, že byl jako na trní, protože nevěděl, jak to s touto mladou církví je. Proto nakonec, když to už nemohl déle vydržet, poslal k nim Timotea – a podle toho, co čteme v knize Skutků, to vypadá, že ho poslal do Tesaloniky z Beroje. Mezitím Pavel došel do Athén a následně se přesunul do Korintu, kde ho nakonec Timoteus dostihl. Timoteus mu přinesl dobré zprávy, na které Pavel reaguje ve svém dopise. A součástí této reakce je také Pavlova žádost, kterou čteme v našem dnešním textu – velmi si važte některých bratří  a milujte je pro jejich dílo. Timoteus mu přinesl zprávy o lidech, kteří stáli na místě starších, ačkoliv ještě nejspíš nebyli ustanoveni jako starší.

Ve Skutcích jsme možná četli o jednom z těchto mužů, o Jásonovi. Rozlícený dav přepadl jeho dům, a když nenašli Pavla, vlekli Jásona před představené města. Propustili je teprve tehdy, když Jáson zaplatil záruku. To je mimochodem část údělu vedoucích v Božím lidu, protože právě na ně často směřuje první a nejsilnější úder. Proto se za ně máme modlit, proto si jich máme vážit, proto je máme zahrnovat láskou.

Timoteus přinesl Pavlovi zprávu, že církev v Tesalonice přes všechny tlaky, které prožívá, přes pronásledování, jemuž čelí, kvete, protože tam jsou lidé, kteří stojí v čele, kteří povzbuzují Boží lid, kteří vyučují Boží slovo, kteří se starají a napomínají neukázněné. Dokonce tato církev tak prosperovala, že se o jejich víře vědělo všude po celé Makedonii a Acháji – lidé sami vypravovali druhým, jak se tito lidé v Tesalonice obrátili od model k Bohu, aby sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali příchod jeho Syna, který nás vysvobozuje z přicházejícího hněvu (1Te 1,9–10). Je dost možné, že Pavel poslal do Tesaloniky s dopisem Timotea a dost možná měl Timoteus vést tuto církev k tomu, aby tito představení, jak jsou zde popsaní, byli ustanoveni jako starší církve. Jsou to jenom spekulace. Ale když srovnáme ta fakta z Božího slova vedle sebe, nevypadají tyto myšlenky nereálně.

V tesalonické církvi byli lidé, kteří se ujali vedení, když Pavel musel odejít. Bůh se stará o svou církev. Bůh povolává lidi, kteří v církvi slouží – a tito křesťané slouží ještě dříve, než jsou ustanoveni jako vedoucí v církvi, jako starší. Bůh nikdy nenechá svou církev nezaopatřenou, ale vždycky se o ni postará. V podstatě je to velmi jednoduché – jde o to, abychom se postavili na jeho Slovo, abychom se na něj spolehli. A tohle je nakonec něco, co platí ve všech oblastech našeho života, nejenom v otázce vedoucích v církvi, starších.

V Tesalonice byli lidé, kteří se postavili do čela a vzali do ruky Boží slovo a začali ho vykládat, vyučovali Boží lid, kázali evangelium, vedli křesťany i nevěřící k Pánu Ježíši Kristu a sami s Pánem Ježíšem Kristem žili. Přesně o těchto lidech Pavel píše.

II. Co tito lidé dělali?

V našem textu jsou tři jednoduché věci, které – kromě mnoha jiných další věcí – popisují službu starších v církvi. Podívejme se tedy na to, jak Pavel jejich službu popisuje.

1. Pracují mezi vámi. To je velmi zajímavé vyjádření a překlad tohoto místa je hodně plochý. Musíme se zastavit u dvou zajímavých věcí (sloveso a předložka), které jsou zde použité. Použité sloveso bychom doslova mohli přeložit českým slovem „dřít“. To není slovo, které slovo, které by se nám běžně vybavilo, když mluvíme o služebnících církve, že? Přesto je to slovo, které popisuje práci těch, kdo vedou. Mluví se o namáhavé práci. Pavlík ve svém překladu používá slovo „lopota“, což odpovídá původnímu slovu. Studijní překlad používá „namáhavě pracují“. Mluví se tu o námaze, o vyčerpávající a namáhavé práci. Stejné slovo používá Duch svatý, když mluví o tom, že někteří ze starších, mají být hodni dvojí cti, nebo dvojnásobné odměny – jsou to ti „kteří svou službu konají dobře [a] nesou břemeno kázání a vyučování“ (1Tm 5,17). Doslova tam je, že se jedná o ty, kteří těžce pracují ve slovu a ve vyučování. Je tam stejné sloveso jako v našem verši a je tam i stejná předložka. A to je ta druhá zajímavost. Doslova bychom totiž mohli říci, že se zde mluví o lidech, kteří se namáhají ve vás. Mohli stejně dobře říci, že pracují pro nás, nebo mezi námi, ale v jistém slova smyslu také v nás – tedy v náš prospěch, k našemu růstu, k vybudování Kristovy církve, k šíření Boží království a Boží slávy. „Co si pod tím máme představit? Možná si můžeme představit opak toho, o čem se tu mluví – tedy nepracují pro sebe, pro vlastní království a vlastní slávu. Práce, která je tady popsaná, není o našich ambicích, ale o pokorné službě druhým.

Čeho se tato práce týká? Myslím, že už ten jeden verš (1Tm 5,17) dává dostatečnou odpověď, ale můžeme se podívat ještě na dvě další místa. V šesté kapitole Skutků se mluví o církvi v Jeruzalémě, která měla nějaké problémy s péčí o řecky mluvící vdovy. A křesťané šli za apoštoly, aby to vyřešili. Zdá se, že v tu dobu ještě tato církev neměla starší a apoštolové jsou na místě starších. Vzpomínáte si, co řekli křesťanům, kteří za nimi přišli?

• Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů … My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova. (Sk 6, 2–4)

Doslova se tu mluví o oddanosti Slovu a modlitbě, o setrvání ve Slově a v modlitbě. To je hlavní práce starších církve. To je jejich náplň práce – zůstávat ve Slovu a v modlitbách. Nemají to dělat sami. Každý křesťan má zůstávat ve Slovu a v modlitbách. Ale starší je oddělený, ustanovený k tomu, aby to bylo náplní jeho práce.

• Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. (1Tm 2,15)

Timoteus má být jako dělník, který pracuje ve Slovu. A samozřejmě je dobré, když církev může podpořit své starší, aby se nemuseli věnovat na prvním místě své obživě, ale mohli se věnovat Slovu a modlitbě. Když tohle funguje, je to velké požehnání jak pro starší, tak pro celou církev. Toto je velmi specifické pro Kristovu církev a pro starší, kteří ji mají vést.

2. Jsou vašimi představenými v Pánu. I když možná může být toto vyjádření pro někoho úsměvné, protože si představí „matku představenou“, není tady řeč o ničem a nikom jiném, než o těch, kdo vedou, kdo jsou v čele, kdo se starají – tak se to dá přeložit. A důraz není na formální pozici, ale na skutkové podstatě, tedy že je tu někdo, kdo vede v Pánu, kdo stojí v čele, kdo jde před ostatními  a oni ho následují. To byl Jáson, o němž jsme mluvili. Byl tím, kdo je vidět, kdo schytá první ránu, kdo prošlapává cestu, kdo jde před ostatními. To je práce pastýře podle biblického vzoru – to je člověk, který jde v čele, a ovce jdou za ním. Není to honák, který žene ovce před sebou. Prozkoumává terén, hledá nejlepší a nejschůdnější cestu, čelí veškerým nástrahám a každému nebezpečí, které na cestě číhá. Nenastrčí dopředu ovci, aby si vzal vlk a on zůstal v pořádku, ale jde se s tím vlkem porvat, jak David, který zahnal lva i medvěda. Mimochodem toto je jeden z duchovních darů, jimiž Pán obdarovává svou církev – „kdo stojí v čele, ať je horlivý“ (Ř 12,8). To jsou lidé, kteří mají být ustanoveni jako správci církve.

3. Napomínají vás. Tohle je opravdu těžká a namáhavá práce vedoucích! Mají vyučovat Boží slovo způsobem, který bude napomínat. Základem je totiž znovu Boží slovo. Napomínat znamená vzít text a aplikovat ho do života sboru. Vzít přesně to, co je v Písmu a vysvětlit to. Napomínání musí trochu kousat, musí být cítit. To není hlazení. Napomínání je korekce, náprava – a tu dělá správně jenom Boží slovo. To nemůže udělat žádný člověk. Jenom Boží slovo může pravdivě a čistě kousnout, takže nedostanete otravu krve (!) a jenom Boží slovo také hojí. Proto je tak důležitá ta těžká práce starších v Božím slově. Starší je jako dělník, který pečlivě a přesně pracuje s Božím slovem, vykládá přesně to, co je v něm a nesytí druhé svými vlastními nápady a myšlenkami. Bere Boží slovo, které Božím mečem ostrým na obě strany – ale jak někdo správně poznamenal, nejde jenom o jeden meč, ale je to celá zbrojnice, kde jsou na jedné straně mikroskopické skalpely na neurologické operace a na druhé straně mocné meče, které mají odseknout údy, které nepatří do těla.  A jestliže někdo neví, co použít a jak to použít bude zraňovat druhé i sebe. Bude jako mnozí dnešní křesťané, kteří berou Slovo, ale berou ho za špatný konec a diví se, že jsou celí od krve. Tady je dobře vidět, jak duchovní zralost a rozlišování souvisí s vedením Kristovy církve. Proto se na prvním místě mluví o starších, tedy o těch, kdo mají zkušenosti, kdo jsou prověřeni bouřemi života a mají z čeho dávat druhým. A to jsou věci, které nás vedou k poslednímu bodu kázání:

III. Jak k nim měli lidé přistupovat?

Podívejte se se mnou na závěr třináctého verš – tam je základ, na němž máme stavět. Jistě není bezdůvodné, že když apoštol mluví o vztahu vedoucích v církvi a Božího lidu, přikazuje, aby církev, včetně vedoucích, žila v pokoji. Jedním z nejsilnějších míst roztržek a svárů v Božím lidu je právě vztah k vedoucím. Myslím, že něco z toho měl na mysli Jakub, když psal církvi:

• Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. (Jk 4,1–3)

Stále potřebujeme slyšet, že máme žít mezi sebou v pokoji. V jádru naší staré přirozenosti je vzpoura, sobectví, pýcha, snaha prosadit se, hříšné ambice, chtivost a závist – to všechno jsou věci, které se okamžitě obracejí proti druhým, a nejčastěji proti těm, kteří jsou nám nejblíž, a v církvi jsou to právě ti, kdo nás vedou a starají se o nás. Proto nás Bůh vede na prvním místě k pokoji. Kolik zla bylo napácháno v této oblasti! Jak ze strany vedoucích – a o tom ještě budeme mluvit – kteří zneužili svou moc a autoritu, kterou jim Pán svěřil a chtěli se stát prvními mezi ostatními jako Diotrefés, nebo ze strany církve, kdy lidé pohrdají těmi, kteří je vedou nebo na ně uvalují to, co nemá být jejich zodpovědností a chtějí z nich mít univerzální služebníky, zatímco oni nebudou dělat nic.

Ale vztah mezi staršími církve a tělem není mechanický, ale jedná se o vztah v živém organismu. Nejde o vztah jaký je mezi vládou a občany, nebo králem a poddanými, ani mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Je to vztah, který je svou podstatou, svým charakterem podobný vztahům v rodině. Pavel psal Tesalonickým jako otec, který se stará o své děti, přirovnával se k matce, která chová a kojí své děťátko. Máme pokoj s Bohem, proto jsme voláni také k pokoji s lidmi. A na prvním místě to platí o církvi, tedy o našem společenství. Takové výzvy jsou všude v celém Písmu.

• Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. (Ef 4,3)

• Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18)

• Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Fp 4,5)

Což nás vede zpátky k našemu textu, k Pavlově žádosti: „Uznávejte své vedoucí a milujte je.“ Je to prosba, ale je zde použité slovo, které jde trochu dál, než je normální prosba – proto většina českých překladů používá slovo „žádáme“. Je to požadavek, výzva, vybídnutí. Není to příkaz, protože vedoucí v církvi nejsou vládci nebo zaměstnavatelé. Nejsou to lidé, kteří by měli vládnout nad životy druhých – křesťané mají jednoho jediného vládce a Pána a tím je Kristus. Proto je zde výzva, žádost. Proto Petr připomíná starším církví, aby se starali:

• ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. (1Pt 5,3)

Boží lid má uznávat své starší a milovat je pro jejich práci. Jedná se o rozpoznání vedoucích, jejich uznání jako vedoucích, což znamená také podřízení se jim jako vedoucím, znamená to respekt, úctu a lásku. Církvi v Tesalonice bylo v té době jen pár měsíců a ještě neměla ustanovené starší. Přesto zde již byli lidé, kteří jako starší pracovali. O těch zde Pavel mluví. Jsou to lidé, kterým Bůh vložil na srdce zvláštní zodpovědnost za Boží lid, touhu vidět Boží lid růst a kvést a kterým Duch svatý dává sílu starat se o druhé, pracovat na tom, aby druzí rostli k Boží slávě. To jsou lidé, kterým Bůh dává lásku k Písmu a lásku k církvi a tato láska je břemenem, ze kterého se nelze vymanit. Takoví lidé si nemohou pomoci a musí sloužit ostatním křesťanům. Podstatou každé služby je věrnost. A teprve věrnost, vytrvalost a spolehlivost v malých věcech je základem pro další službu. To je také ovoce služby, které máme hledat – věrnost v malých věcech. Z takových lidí rostou vedoucí, starší, tedy pastýři, kteří dobře vedou Boží lid.

Práce starších nezačíná jejich ustanovením, ale jejich službou, věrnou, trpělivou a vytrvalou službou v malých věcech. Jestliže má být někdo v církvi ustanoven jako starší, už musí předtím sloužit jako starší, už musí dělat skoro všechno, co dělají ostatní starší – to je důkaz, že to je člověk, který je Duchem svatým volán ke službě staršího. A to znamená, že už povede Boží lid, že už je tím, koho popisuje náš text. Jak tedy máme k takovým bratrům přistupovat? Tady je jasná a jednoduchá odpověď: máme je uznávat, máme si jich vážit a milovat je. V originále je trochu komplikovaný výraz, kterému se hodně blíží Pavlík, když říká „přenesmírně si jich v lásce važte“. Doslova bychom mohli říci „považujte si je víc než nadmíru“ nebo „smýšlejte o nich nejvyšším možným způsobem“. Ve Starém zákoně je toto slovo použité v knize Daniel, když se mluví o peci, kterou nechal král Nebúkadnesar rozpálit nad míru, tedy víc než obvykle. Takto má církev milovat své starší. Což se samozřejmě bude projevovat praktickým způsobem – tím, že se Boží lid bude modlit za své vedoucí, bude poslouchat své starší a podřizovat se jim (Žd 13,17) nebo že se církev stará o živobytí svých starších (1Tm 5,17–18; Ga 6,6), aby se mohli cele věnovat Božímu slovu a modlitbě (Sk 6,2). A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat dál a dál.

Ale tento vztah nás vede ještě o něco dál, protože právě takto Písmo popisuje vztahy v rodině i vztahy v církvi – vzájemná úcta a přenesmírná láska. Křesťané se nemají zadlužovat – kromě jediné věci, v níž nikdy nepřestanou mít dluh – a to je láska k druhým (a také láska k Bohu). Žena má mít před mužem úctu (Ef 5,33) a muž má prokazovat úctu ke své ženě (1Pt 3,7), aby jejich modlitbám nic nepřekáželo. Děti mají ctít své rodiče (Ef 6,1–3) a rodiče nemají dráždit své děti k hněvu (Ef 6,4), tedy mají k nim přistupovat s úctou. Vzájemná úcta je prostředím vztahů v církvi, kde nikdo nesnižuje druhého ani jiným nepohrdá:

• Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. (1Tm 5,1–2)

Takhle se projevuje moc evangelia, moc Kristova kříže mezi věřícími. Jestliže nám toto chybí, potom jsme stále ještě tělesní a dost možná jsme vůbec nepoznali moc Kristovy lásky, jeho dílo, odpuštění hříchů, nový život. Jenom přenesmírná láska k Pánu Ježíši a úcta, tedy bázeň Boží, mohou takto proměnit život člověka a také život celého společenství. Je tak snadné přistoupit k druhému s tím, že on je takový nebo onaký, že má takové nebo jiné názory, že dělá ty či ony věci – nemluvím o hříchu! Mluvím o jinakosti, kterou si tak snadno s hříchem pleteme. Mluvím o porozumění a vzájemné lásce, které tak moc potřebujeme, abychom skutečně rostli v poznání Pána Ježíše Krista.

• Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. (1Pt 2,23)

Kéž bychom i my jednali jako on a jeho láska zářila z našich životů i našeho společenství.