My všichni jsme údy jednoho těla

Jaroslav Kernal, Praha 23. července 2023

Dnes máme před sebou poslední kázání na téma církve jako takové, i když téma církve úplně neopustíme, ale od příští neděle se budeme zabývat vztahem mezi církví, tedy místním sborem a jejími staršími. Nyní máme před sebou poslední ze čtyř velkých obrazů církve, které jsem vybral pro tuto minisérii, obraz těla – církev je Kristovo tělo, církev je jedno tělo. A znovu to platí ve dvou rovinách – místní sbor je tělo a církev jako celek je tělo. I toto je jeden z těch velkých obrazů, které Písmo používá, když mluví o církvi. Obvykle je použitý v kontextu vzájemné služby a duchovního obdarování, a to jak v našem textu, tak například v Římanům 12,4nn nebo Ef 4,11–16. Ale dvanáctá kapitola 1K rozebírá tento obraz v největší šířce a nejdůkladněji, navzdory tomu, že apoštol zde dává do pořádku zmatek, který křesťané v Korintě měli ohledně duchovních darů a jejich používání. O tom je celá tato kapitola – o různosti a současně jedinečnosti obdarování jednotlivých křesťanů, o jejich nezaměnitelnosti v těle Kristově, o jejich různé důležitosti, ale také jisté rovnosti, protože všichni jsme údy jednoho těla a máme jenom jednu hlavu, Pána Ježíše Krista. S touto hlavou jsme všichni jedinečným způsobem spojeni skrze Ducha svatého, který nám byl dán, takže každý úd těla je současně spojen s ostatními údy těla a současně má přímé spojení s hlavou a nepotřebuje nikoho, kdo by mu toto spojení musel zprostředkovat. Přesto jsou jednotlivé údy spolu spojené, podpírají se navzájem, vyživují se, budují se, jsou doslova skloubované dohromady(Ef 4,16) – je tam takové speciální slovo, které si Pavel nejspíš k tomuto účelu vymyslel a vytvořil. Pojďme se ještě pomodlit, než půjdeme dále.

Pavel napomíná křesťany, protože bylo mezi nimi mnoho rozbrojů a rozkolů, hádek, bezohlednosti a mnoho povyšování, kvůli různým obdarováním. Na příkladu těla jim Pavel ukazuje, že jsou jenom údy a jako údy těla se potřebujeme navzájem. Z celé kapitoly jsem vybral jeden verš, na němž chci ukázat tři věci: nejprve jednotu, jedinost a jedinečnost Kristova těla, tedy že tělo Kristovo je jenom jedno a jeho jednota, jedinost a jedinečnost se v tomto světě viditelně projevuje v místní církvi a jednoho dne se zjeví v plnosti na celé církvi Kristově. Dále se podíváme na nezastupitelnost těla, tedy na nutnost a potřebu Kristova těla pro jednotlivé údy. Žádný úd nemůže existovat sám o sobě, žádný úd není nezávislý. A nakonec uvidíme funkčnost Kristova těla, tedy jak a proč jednotlivé údy potřebují tělo, tedy ostatní údy.

I. Jednota těla

Církev v Korintu byla tragicky rozdělená. Byly v ní různé skupiny, které se povyšovaly nad druhé. Kromě toho zde křesťané měli problém s používáním duchovních darů a měli za to, že některé dary znamenají mnohem víc než jiné. To vedlo k pýše a pohrdání druhými. Nehledě na to, že problém pýchy a s ní spojené bezohlednosti zde byl přítomný také kvůli tomu, z jaké sociální vrstvy lidé pocházeli, což se projevovalo hlavně při slavení Památky Páně, která v tehdejší době měla podobu regulérního jídla, v jehož rámci křesťané lámali chléb a pili víno. Ale někteří nechtěli čekat na ty chudé, takže jim snědli jídlo, vypili víno, opili se a tak svými činy ukazovali, že jimi ve skutečnosti pohrdají. Což můžeme mezi křesťany najít dodnes – možná se to netýká až tolik těch sociálních rozdílů, nicméně je to pro nás tak snadné udělat někde čáru a dívat se z patra na ty na druhé straně pomyslné čáry. Dnes může jít mnohem víc o otázky, které se týkají teologie, zvlášť pokud jde o některá kontroverzní témata (duchovní dary, eschatologie), nebo o praktické věci, které se týkají fungování místního sboru nebo praktické zbožnosti jednotlivých křesťanů. Jako padlá stvoření jsme velmi náchylní k pýše a možná bych měl říci, že jsme v ní neustále více nebo méně namočeni aniž si to uvědomujeme.

Pavlovým řešením těchto problémů v Korintě bylo zaměřit se na Pána Ježíše Krista a jeho dílo – jinými slovy řešením bylo evangelium. To je Boží moc ke spasení i ke zbožnému životu. Jinak se totiž nemůžeme dívat na to, co popisuje ve dvanácté kapitole listu do Korintu. Mluví o těle Kristově, které je jedno. Jedno tělo s jednou hlavou. Jedno tělo, které patří k sobě a je složené z mnoha různých údů. Ale jakkoliv je těch údů mnoho, je to stále jenom jedno tělo. Mluví o různosti údů tohoto těla, ale také o jejich jednotě. Mluví o jednom jediném těle. A to je důležitá věc, u níž se musíme na chvilku zastavit.

Je jenom jedno tělo, jedna církev. Je jenom jedno tělo, které v sobě sdružuje všechny skutečné údy Ježíše Krista, všechny ovečky, všechny živé kameny. Kde je jeden pastýř, kde je Slovo Boží přijímané jako slovo živého Boha, kde je Bůh uctíván v Duchu a v pravdě, tam můžeme mluvit o Kristově církvi – a je to úplně jedno, jestli má „nálepku“ křesťanská, evangelikální, baptistická reformovaná, biblická, bratrská, evangelická nebo jakákoliv jiná. To podstatné je, že je tam život Kristův, že jsou tam živé kameny, které jsou spojené Duchem Kristovým. Z našeho dosavadního studia bychom mohli říci, že se tu ve zjevné míře bude projevovat vtělené Slovo (Ježíš a jeho láska), zapsané Slovo (Bible a podřízenost tomuto Slovu), a také žité Slovo (tedy Kristova láska žitá ve věrné a oddané poslušnosti jeho zapsanému Slovu). To je místní církev, konkrétní tělo Kristovo, které je součástí toho celého Těla, tedy církve složené ze všech vykoupených všech věků.

Tam, kde je tato skutečná Kristova církev, která v tomto světě bude vždycky usilovat o dokonalost a zápasit s větší nebo menší (tedy asi spíš s větší) mírou nedokonalosti, tam bude také jednota, a to jak vnitřní, tak vnější. Jednota  je způsobená Pánem Ježíšem Kristem a jeho Duchem, je to jednota postavená na jeho Slově, tedy na Bibli. Dneska je mnoho tzv. křesťanů, kteří Bibli přímo odmítají, ať už tím, že tvrdí, že to není pravdivé Boží slovo, nebo tím, že říkají, že potřebujeme k Bibli něco přidat – tradici, zjevení, konfesi … Pokud je to takhle, potom budeme jenom obtížně hledat nějaký společný základ, na němž bychom mohli naši jednotu postavit. Ale pokud máme tento základ, potom je to Pán Ježíš, který nás spojuje do jednoho těla. Potom nezáleží na tom, jestli je v tom sboru nebo v onom – a z Božího slova vidíme, že křesťan má velkou míru svobody rozhodnout se v jakém sboru nebo společenství křesťanů bude. Dobře to můžeme vidět na manželích Priscille a Akvilovi, které Pavel potkal v Korintě a „zakládal“ s nimi sbor v Korintě (Sk 18,2). Oni s ním potom šli do Efezu (Sk 18,18), kde sami stáli u zrodu církve. O něco málo později je nacházíme v Římě, odkud pocházeli a Pavel zdraví církev, která se schází v jejich domě (Ř 16,3–5). A když o deset let později píše Timoteovi do Efezu, říká mu, aby pozdravoval Prisku a Akvilu (2Tm 4,19), což by nasvědčovalo tomu, že opět odešli z Říma, odkud Pavel psal, do Efezu.

Je jenom jedno tělo Kristovo a projevuje se v místní církvi. A i když je tady na jedné straně svoboda, zda budu v tomto sboru nebo v tamtom (pokud oba staví na stejném základě, jímž je Kristus) je tady také zodpovědnost, oddanost, věrnost, odevzdanost tomu místnímu společenství, místnímu tělu. Dneska křesťané často mluví o tom, že jsou součástí té celé církve Kristovy – a pokud jsou v Kristu, není o tom pochyb. Ale až příliš často o tom mluví lidé, kteří nechtějí být součástí místního společenství křesťanů, kteří dokonce tvrdí, že nepotřebují žádnou viditelnou církev. Asi nečetli 12. kapitolu prvního listu do Korintu. Nebo slova apoštola Jana o tom, že láska k Bohu, kterého člověk nevidí, se bude projevovat láskou k bratrům, které člověk vidí (1J 4,20). Být součástí Kristovy církve, Kristova těla se obvykle bude projevovat nějakým fyzickým způsobem, vztahem nebo závazkem vůči místnímu společenství. Kde tento závazek není, a to bez nějakých objektivních důvodů, třeba proto, že v daném místě nebo v dosahu takového křesťana není skutečné tělo Kristovo, tedy křesťané, kteří by stavěli na Božím slově a milovali vtělené Slovo, tam máme právo pochybovat o tom, zda je skutečně součástí těla Kristova, bez ohledu na to, co si onen člověk říká nebo myslí. Tohle je jednota Kristova těla. Křesťan je mezi bratry v Kristu. Nicméně v tomto světě jsou také další faktory, které tuto jednotu vymezují, jako jsou otázky svědomí ohledně druhotných věcí, které jsem zmínil výše. Což však nic nemění na jednotě církve, ať již v tom konkrétním slova smyslu nebo v tom celkovém. A tato jednota nás vede k dalšímu bodu našeho dnešního kázání, jímž je:

II. Nezastupitelnost těla

Náš text říká, že my všichni, tedy my, kteří jsme v Kristu Ježíši, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jsme byli jedním Duchem ponořeni do jednoho těla. To je Pavlova odpověď na problémy v rozdělené církvi, to je také definice Kristovy církve. Ale než se na to podíváme, nemohu se nezastavit u toho slova „pokřtěni“ – všechny české překlady používají slovo „křest“ nebo „křtít“. Nevím, co si pod tím představíte vy, ale vím, že mnozí lidé si představují to, že když je člověk pokřtěný ve vodě, ať už politím, pokropením nebo ponořením, stává se součástí Kristovy církve. Takže některé církve mají křest ve vodě spojený s členstvím v církvi. Ale řecké slovo baptizó znamená ponořit. Nemá žádný náboženský význam, ale prostě znamená ponořit. A v tomto smyslu tu čteme, že Duch svatý vás ponořil do těla Kristova. Kdy? No, nejspíš, když jste přijali Ducha svatého, tedy když jste uvěřili v Pána Ježíše Krista! To byl ten okamžik, kdy jste se stali údem Kristova těla, kdy jste byli ponořeni do těla. Od té chvíle patříte do církve, tedy do jednoho těla.

Kdo tam tedy patří? Kdo je součástí Pánovy církve? Kdo je ponořený do vody? Ne! Ale každý, kdo byl Duchem svatým ponořen do těla Kristova. A stejně jako ve všech předchozích případech nám širší kontext naprosto jednoznačně ukazuje, co tím myšleno je a co tím myšleno není. Jedná se o člověka, jehož to neodolatelně netáhne k němým modlám (v. 2), takže může jasně prohlásit, s plným vědomím a pochopením, že Ježíš Kristus je Pán, myšleno jeho Pán, jeho vlastník, jeho majitel. Jsou lidé, kteří nazývají Ježíše Pánem, ale nechtějí se podřizovat jeho Slovu. Ale skutečným Pánem je ten, koho posloucháme, jehož pokyny se řídíme, podle něhož vzoru proměňujeme svou mysl, své smýšlení. Všichni samozřejmě předpokládáme a chceme být přesvědčeni o tom, že to je Boží slovo, které formuje naše smýšlení i naše jednání. A nikdo z nás nechce ani pomyslet na to, že by jaksi podlehl sebeklamu. Ale Písmo nás nejdnou varuje před tím, abychom neklamali sami sebe. To je totiž to nejjednodušší, nejsvůdnější, nejlehčí. Boží slovo jasně říká, že tou nejpřevrácenější věcí v tomto světě není ďábel ani transgender, ale lidské srdce, tedy naše vlastní srdce. Je pravdou, že pokud věříme v Pána Ježíše Krista, máme nové srdce, měkké a masité, které chce a bude poslouchat Pánovo slovo, ale dokud budeme v tomto těle, budeme mít také to staré, které bylo ukřižované a pohřbené spolu s Pánem Ježíšem Kristem, které se však neustále znovu a znovu hlásí o slovo, pořád odsouvá to víko rakve, aby se mohlo projevit. To je důvod, proč v tomto světě zápasíme s hříchem, proč tak často padáme, proč musíme stále znovu do Písma a potřebujeme obnovovat svou mysl Božím slovem. To staré, co pominulo, ta mrtvola, která už byla pohřbená, se stále hlásí k životu. A chce nás svést, stejně jako svádí mnohé, kteří nepřijali Ducha Kristova. Ty utvrzuje v jejich náboženství, v jejich tělesné snaze, že si mohou získat nějaké zásluhy před Bohem, že nepotřebují Pána Ježíše Krista a jeho kříž, ale vystačí si se svým úsilím.  Velmi silnou ilustraci takového jednání najdeme ve Starém zákoně, když Bůh skrze proroka Samuela přikázal králi Saulovi vytáhnout proti Amálekovi, vyhladit všechno živé, lidi i zvířata, včetně amáleckého krále Agaga. Co udělal Saul?

• Amáleckého krále Agaga chytil živého, ale ostřím meče vyhubil všechen lid jako klatý. Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného, a nechtěli je vyhubit jako klaté. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné. (1S 15,8–9)

Tuhle kapitolu bychom si měli vrýt do paměti, protože nám ukazuje, jak převrácené může být lidské srdce. Víte, co řekl Saul, když k němu přišel prorok Samuel? „Řídil jsem se Hospodinovým slovem“ (1S 15,13). Ale Samuel se nedal oklamat a ptal se, co je to bečení, které slyší a bučení dobytka (v. 14)! Byl tu zjevný rozpor mezi slovy a činy. Saul jakoby říkal, že „Ježíš je Pán“, ale celý jeho život říkal, že je tu jiný pán, který vládne v jeho životě. Jeho život byl naplněný zmatkem, nepokojem, nejistotou, nestálostí, vrtkavostí, nespolehlivostí, vznětlivostí, zlobou, záští, závistí … prostě vším jiným, než je ovoce Ducha svatého, které vyrůstá tam, kde je to skutečné vyznání, že Ježíš je Pán (Ga 5,22–23: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání). Saul byl přesně tím údem, který říkal, že nepotřebuje druhé, že si vystačí sám se svou „moudrostí“, se svým viděním světa. Nepotřeboval někomu sloužit ani nechtěl, aby mu někdo sloužil v duchovní slova smyslu – chtěl, aby mu sloužili v tom tělesném slova smyslu, aby ho uznávali jako krále.

Nikdo v těle Kristově není tak silný, že by nepotřeboval, aby mu druzí sloužili – a nikdy nebude! Tohle si musíme ujasnit. Mluvíme o těle! Mluvíme o údech, které jsou ponořené do těla Kristova, které patří do Krista. Mluvíme o jednotlivcích, kteří potřebují službu ostatních a mají sloužit ostatním podle toho, jak je Bůh obdaroval – někoho více, někoho méně, ale všechny nějak – někomu dal deset hřiven, někomu pět, někomu jednu, ale každý má sloužit tím, co dostal. A tohle je něco, co nelze ničím nahradit. Ničím! Nemůže existovat křesťan, který by byl nezávislý na těle. Nemůže existovat úd těla, který by byl nezávislý na těle – jak jsme rádi, že žádný náš úd není nezávislý. To by byl docela problém, a kdyby k něčemu takovému došlo, chtěli bychom to rychle řešit.

Jestliže jsme údy, potom nutně potřebujeme tělo, nemůžeme se bez něj obejít. Je nenahraditelné a nezastupitelné. Mít podíl na těle Kristově v tom obecném slova smyslu znamená mít podíl na těle Kristově v tom konkrétním, zjevném slova smyslu. To není o nějakém formálním členství v nějaké formální církvi, ale je to o oddanosti místní komunitě křesťanů, s níž se dotyčný pravidelně setkává k uctívání Boha, k vyučování z Božího slova, k modlitbám a společenství, tedy k tomu, že se známe a můžeme si skutečně posloužit slovem i skutkem a ke společnému lámání chleba, tedy k účasti na Památce Páně. A to jsou věci, které nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Funkčnost těla

Boží slovo v našem textu říká, že jsme všichni byli napojeni týmž Duchem. Všichni jsme se napili z Ducha svatého. Mohli bychom to přirovnat k lidskému tělu, což tady mimochodem Pavel dělá, a říci, že každá buňka těla je vyživovaná krví, která v těle koluje. V lidském těle je složitý transportní systém, který dopravuje živiny do každé z desítek biliónů buněk lidského těla. Je tady přímá spojitost a svázanost s hlavou, s Pánem Ježíšem Kristem. To je základ celé funkčnosti tohoto těla. Základem není poznat, jak jsem obdarován, základem není ani nějaký druh formálního členství, základem je vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Bez něho není žádná sounáležitost s tělem Kristovým. Nebo bychom mohli říci ještě jinak, že základem je napití se z Ducha svatého, tedy vztah s Duchem svatým, s osobou Boží trojice. Kdokoliv popírá Ducha svatého v tom smyslu, že ho popírá jako osobu, jako Boha, nemůže být součástí těla Kristova. Pavel jasně napsal, že kdo nemá ducha Kristova, není Kristův (Ř 8,9).

Je to podobné jako s osobou Pána Ježíše Krista. Kdo nevěří v plné Božství Ježíše Krista, věří v jiného Krista, tedy nevěří v evangelium, nezná pravdu o Kristu a nebyl vysvobozen ze svých hříchů. Spoléhá se na nějakého spasitele svých představ, ale nestaví na zjevení, které k nám přichází skrze Boží slovo, Bibli. Kdo nevěří v Ducha svatého, v jeho Božství, jeho identitu jako osoby Boží trojice, popírá jeho samotného a těžko může být v pravdě, těžko může být součástí těla Kristova, těžko může být napojen tímto Duchem. Takový člověk žije ve svých náboženských představách a fantaziích, ale nestaví na pravdě, není osvobozen pravdou, není budován v pravdě, nesytí se pravdou, ale místo toho zůstává ve lži. Přesně před takovými věcmi apoštol varoval:

• Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2K 11,4)

Moji milí, tady máme tělo, které je dokonale propojené, které je společně napájené, ale ne tom slova smyslu, že každý úd dostává přesně totéž, co ten druhý. Ne, každý úd je jedinečný a je spojen s hlavou, s Kristem, každý úd dostává přesně to, co potřebuje, poznává Pána Ježíše Krista naprosto jedinečným způsobem, jak ho žádný jiný úd nezná. Toto poznání je vždycky v souladu s tím, co Duch svatý nechal zapsat do Písma, přesto je to něco specifického pro každý jeden úd. A tohle je ten zásadní důvod, proč se potřebujeme navzájem – abychom mohli v plnosti poznávat našeho Pána Ježíše Krista a společně ho uctívat. V tom je totiž věčný život, že budeme poznávat Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista (J 17,3) – a toto poznání je jak individuální, tak kolektivní. Potřebuji se učit, jak poznáváte Pána Ježíše Krista vy, jak s ním žijete, jaké s ním máte zkušenosti, jak s ním chodíte – ne proto, abych kopíroval váš život, ale abych viděl, jak Pán jedná ve své plnosti a slávě. A tak můj jedinečný vztah s Pánem Ježíšem Kristem slouží k vašemu budování a růstu, a váš jedinečný vztah s Pánem slouží k mému budování a růstu. Tohle je služba těla Kristova, která vede k tomu, že společně rosteme v poznání Pána Ježíše Krista, protože jsme vzájemně propojeni jako jeho tělo, jediné a jednotné tělo.

I kdyby byl náš vztah s Pánem Ježíšem sebehlubší, v porovnání s tím, jak Pán jedná s celým tělem, s celou církví, bude vždycky plochý, povrchní a nedostatečný. Jsme spaseni jako jednotlivci – a to nemůžeme přestat zdůrazňovat. Kdo nemá vztah s Pánem Ježíšem Kristem, kdo nepřijal jeho Ducha, není jeho, a tedy nepatří do jeho těla, do církve. Současně však platí, že jsme se skrze víru stali součástí jednoho těla. Spasení je tedy záležitost výsostně individuální a současně plně kolektivní.

Když Pán Ježíš zaslíbil učedníkům, že jde napřed, aby jim připravil příbytky, neměl na mysli osamělé farmy kdesi daleko na Divokém západě, ale měl na mysli něco podobného úlu, kde jsou jednotlivé buňky nalepené na šest dalších, které je obklopují a všechno slouží jedinému cíli, jímž je Boží sláva a jedinému Králi, jímž je Pán Ježíš Kristus. On je tou hlavou, která drží toto tělo pohromadě, která to tělo vyživuje, která mu dává růst a kterou toto celé tělo oslavuje a vyvyšuje. Kdyby jeho nebylo, bylo by to vše jenom o nějaké komunitě, o nějakém spolku přátel, možná o hezkém společenství, ale ne o těle. Jenom on dává tomuto tělu smysl a skrze Ducha svatého ho buduje a napájí, sytí a dává mu růst. Tento růst probíhá v prostředí sounáležitosti, vzájemnosti, neprobíhá osamoceně, někde v ústraní, ale děje se ve společenství církve, kde nás Pán otesává jako kameny svého domu, kde nás Pán cvičí jako údy svého těla.

Pavel napsal Timoteovi, že se v křesťanském životě má podobat závodníkovi, který usilovně trénuje, aby dosáhl vítězství. A můžeme použít tuto analogii na celé Kristovo tělo, v němž jsme jednotlivými údy. Pán nás cvičí, namáhá a napíná, zpevňuje nás prostřednictvím ostatních údů tohoto těla. Jsou lidé, kteří, když dojde na nějaké to napínání, řeknou, že nechtějí být součástí takového těla – ale pokud patří Pánu, Pán je nikdy bez tohoto tlaku, tohoto cvičení nenechá. Pokud Pánu nepatří, budou putovat od jednoho sboru ke druhému a kdykoliv dojde na nějaký tlak, rychle budou utíkat jinam. Takoví lidé nejsou údem, ale jsou spíš štafetovým kolíkem, který si jednotlivá těla, jednotliví závodníci předávají mezi sebou, aby ho na konci zahodili a sami se postavili na stupeň vítězů. Ten kolík se během celého závodu nijak nenadřel, dokonce se účastnil celého závodu od začátku až do konce. Přesto nebude stát na stupni vítězů – tam budou stát jenom ti, kdo ten závod běželi – tedy jenom údy Kristova těla, které se namáhaly spolu s ostatními, podpíraly ostatní údy, budovaly je a pomáhaly jim v procvičování. Proto se každý z nás potřebujeme – pravdivě, poctivě a upřímně – ujistit, že jsme skutečně údy Kristovými, že patříme Pánu a že můžeme v jednom Duchu vyznat, že Ježíš Kristus je můj Pán. Amen.