Vzájemné povzbuzování k následování Pána Ježíše

Jaroslav Kernal, Praha 20. srpna 2023

Máme dnes před sebou další text z naší série o církvi, jsme v druhé části této série, takže mluvíme konkrétně o vztahu starších a církve. Text, který je dnes před námi, patří k těm, které jsou určeny přímo starším, je to instrukce k tomu, jak mají jednat a je to velmi hluboký a silný text a mohli bychom v něm zůstat opravdu velmi dlouho a ukázat si celou řadu věcí. Od toho, že vedení skupinou starších bylo standardem v církvích, jimž Petr adresoval tento list, což asi nebyly desítky, ale spíš stovky a možná dokonce tisíce církví v pěti provinciích římské říše, Pontu, Galácii, Kappadokii, Asii a Bithynii – což bylo území, které do velké míry kopírovalo dnešní Turecko, což je asi desetkrát větší území, než je rozloha České republiky. Známe církve z provincie Asie – je to sedm církví z knihy Zjevení a vedle nich církev Kolosách a Hierapoli. Známe nějaké církve z těchto oblastí – v Pisidské Antiochii, Ikoniu, Lystře, Derbe. Víme o církvi v Troadě. Pavel kázal v řadě dalších měst v této oblasti.

Mohli bychom z těchto veršů mluvit o samostatnosti a nezávislosti sborů, protože Petr mluví o starších u nich (mezi nimi) a o tom, že se mají starat o Boží stádo u nich, tedy tam, kde tito starší jsou, ne ve vedlejším sboru, ne ve vedlejším městě. Mohli bychom mluvit o pastýřské službě, o nevynucené službě, o službě, která má být hmotně zaopatřena místním sborem, protože starší nemají sloužit ze zištnosti. A našli bychom jistě řadu dalších věcí, které jsou v těchto úžasných verších.

Já se chci zaměřit na to, co je obsahem třetího verše, tedy že starší v církvi nevládnou, ale vedou příkladem. Přečteme opět víc veršů, abychom měli před očima širší kontext (1Pt 5,1–11). 

V dnešním kázání se podíváme na tři věci, které ve třetím verši nacházíme – nelze začít jinak, než zdůrazněním toho, že Pánem církve je Ježíš, on je vlastníkem, protože si církev koupil svou vlastní krví, on je majitelem, protože za církev zaplatil, on je hlavou, je tedy tím, kdo rozhoduje a vládne. Tou druhou věcí je skutečnost, že starší mají vést příkladem. Ale podíváme se na to z širšího úhlu pohledu, protože všichni jsme někomu a nějakým způsobem příkladem. A nakonec se zaměříme na onen vlastní příklad – tedy na to, jakým příkladem mají starší a následně všichni křesťané být – máme dorůstat do podoby zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti, máme tedy být jako Pán Ježíš Kristus a proto jsme nazýváni učedníky Ježíše Krista.

Protože se v našem textu mluví o vládě, doslova o panování nad vlastním podílem, pojal jsem celý ten text z pohledu království. Ale mám za to, že to je potřeba vysvětlit. Církev není království. Království je mnohem širší pojem než církev. Ale církev je součástí království a Boží nebo Kristovo království už se projevuje mezi námi. V tomto světě je to právě církev, kde se zjevuje Boží království, protože právě v církvi Kristus kraluje zjevně. Ale samozřejmě to souvisí s tím, co to znamená církev, protože ne každá organizace nebo skupina lidí, která se nazývá církví, církví skutečně je. Už jsme o tom mluvili hodně v těch posledních kázáních, takže jenom krátce – kde vtělené Slovo, Kristus, vládne skrze zapsané Slovo, Bibli, tedy kde je Bible přijímaná jako Boží slovo, můžeme mluvit o církvi. Jen tam je:

I. Království Kristovo

Petr napomíná starší v těch stovkách sborů, aby pásli Boží lid, ale zapovídá jim panovat nad Božím lidem. Nesmíte jednat jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni. To je nesmírně důležitá věc, která však v dějinách církve vzala velmi záhy za své. Jedni se povýšili nad druhé a začali nad nimi panovat. Mohli bychom říci, že se do církve dostal svět. Bůh stvořil člověka tak, že jeho jediným majitelem a Pánem je Bůh sám. A pokud chce někdo vlastnit jiného člověka nebo nad ním panovat, staví se do role Boha. Přesto čteme, že Bůh ustanovuje vlády a vládce, ale je to jenom ústupek hříšnosti člověka – Bůh používá hříšnou věc, aby hříšníci spolu mohli žít v nějakém řádu. Bůh používá ke svým cílům i tyrany a diktátory, přesto nemůžeme říci, že by to byl způsob, jak by lidé měli vládnout nad druhými. Když vyšel Izrael z Egypta, neměli mít žádného vládce nebo krále. Boží lid měl spravovat své záležitosti sám. A když volali k Samuelovi, aby jim dal krále, protože chtějí být jako ostatní národy, Bůh řekl Samuelovi, že neodmítli Samuela, který byl jejich soudcem, ale odmítli Boha, který byl jejich Králem. A Bůh ve svém Slově ukazuje, jak mají vládci vládnout a co jejich úkolem a povinností a co nikoliv. Podobně bychom mohli mluvit o tom, že Bůh neustanovil otroctví, tedy to, že jeden člověk vlastní druhého jako svůj majetek – naopak, 1Tm 1,10 uvádí ve výčtu hříchů únosce, což může ale také znamenat obchodníky s otroky (Žilka), otrokáře (Petrů), obchodníky s lidmi (B21) nebo ty, kdo kradou lidi (KRAL). Přesto Bůh dal do Mojžíšova zákona pravidla, jak se mají Izraelci starat o otroky a jak s nimi mají zacházet. Bůh používá i takovéto hříšné věci a mají ukazovat na něj, na jeho vládu, na jeho řád, na vykoupení a na Pána Ježíše Krista, který se ponížil až do podoby služebníka, otroka, aby nás, kteří jsme byli otroky hříchu, z hříchu vykoupil a učinil z nás otroky spravedlnosti.

Když se vrátíme k církvi, mluvil jsem o tom, že dokonce už v době, kdy ještě byli naživu někteří z apoštolů, si někteří lidé začali nárokovat nějaké pozice v církvi. Dokonce si můžeme vzpomenout na Jakuba a Jana Zebedeovi, kteří přišli s takovou prosbou za Pánem Ježíšem. Jan později píše o Diotrefovi, který chtěl být první mezi bratry a vylučoval ty, kteří se přátelili s Janem. A o sto let později už tu byli biskupové, kteří si dělali nároky na vládu nad církví. A když se roku 313 křesťanství stalo státem uznávaným náboženstvím, byla tady už umetená cestička k tomu, aby lidé panovali nad Kristovým stádem. Středověk je toho asi nejděsivějším příkladem. Tehdy byli lidé, kteří panovali skutečně jako světští vládci nad Božím lidem. I když i mezi dnešními protestanty najdeme podobné věci.

Ale Petr varuje vedoucí v církvi, starší, aby nejednali jako páni. Církev nepatří žádnému člověku, žádnému staršímu, kazateli ani pastorovi. Dneska žijeme v době, kdy jsou někteří církevní vedoucí extrémně populární a lidé často spojují církev s jejich jménem – to je církev toho a toho člověka. Moji milí, církev je jenom Kristova. Neexistuje sbor Pepy Nováka nebo Franty Bezejmenného. Mluvíme-li o skutečné církvi, vždycky mluvíme o církvi Kristově. On je jediným Pánem církve. Nicméně Petrovo varování nám ukazuje na sklon lidí – dokonce na sklon těch, kteří jsou v církvi nejzralejší. Je to hříšný sklon a ani ti, kdo jsou ustanoveni jako starší církve, nejsou uchráněni od tohoto pokušení. To je mimochodem důvod, proč nemá být církev vedena jedním člověkem, ale dvěma a více staršími, kteří jsou si rovni, kteří jsou všichni pastýři a dohlížiteli a nikdo z nich není mezi nimi prvním. Kdyby některý ze starších chtěl panovat nad Božím lidem, jsou tu ostatní starší, kteří mu v tom musí zabránit. A samozřejmě někdy jsou tradice nebo ambice silnější než Boží slovo, což nás vede zpátky k tomu, co je a není církev, ale – a to musíme zdůraznit – ještě to nemluví o tom, kdo je a není křesťan. To jsou dvě odlišné věci.

Bůh ve své milosti a prozřetelnosti použil mnohé lidské i duchovní vládce. Musíme rozumět tomu, že všichni jsme hříšníci – to nás neomlouvá z toho, že bychom neměli hledat Boží vůli, že bychom neměli zkoumat Boží slovo, že bychom se měli spokojit se svým současným stavem. Ale jsme také lidé své doby, žijeme v určitém kontextu a Bůh ho zná (dokonce lépe než my). Nicméně my žijeme v době, kdy nám Pán odhaluje smysl našeho dnešního textu – a jsme jím vázáni. I kdyby se kdokoliv považoval za někoho  v církvi, nám je jasné, že to tak není a nemá být a nemůžeme takového člověka považovat za to, za co se považuje on sám. A sami tak nemůžeme jednat. Je jenom jeden Pán církve – Pán Ježíš Kristus. On je ten veliký pastýř a strážce našich duší. Na něj se spoléháme, k němu utíkáme, s ním jsme spojeni, takže nepotřebujeme žádného lidského prostředníka. Všechno, co nám Bůh chtěl sdělit, nám dal v Božím slově, které je vhodné k tomu, aby každého Božího člověka připravilo ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17).

Dobře rozumíme tomu, že každý křesťan je zodpovědný za to, jak a že následuje Pána Ježíše Krista, že je spojen přímo se svou hlavou, že zde není nikdo, kdo by se stavěl mezi nás a něj. To je církev nové smlouvy, skutečný Boží lid, který se upíná k Pánu Ježíši a je sycen Duchem svatým, který v něm přebývá. Kristus kraluje ve svém království a jeho vláda (a jeho království) se projevuje zjevně právě v Božím lidu, který vyznává Pánovo jméno a pevně se drží jeho Slova.

Toto je nesmírně důležitá pravda, kterou nikdy nesmíme pustit ze zřetele – Kristus kraluje ve své církvi, jedině on je Pán.

II. Království příkladů

Starší jsou varováni, aby v Pánově církvi nekralovali, aby si nepočínali jako páni, ale jejich způsob vedení má být zcela jiný. Mají vést tím, že budou stádu příkladem. Paste Boží stádo ne jako byste panovali nad svým podílem, ale abyste byli příkladem. Tohle je ten nejobtížnější způsob vedení, jaký je možné vymyslet. Starší nemají nad druhými uplatňovat nějakou autoritu nebo moc, ale být jenom vzorem. A chtěl bych zdůraznit to slovo jenom. Kdo je příklad, nemá žádnou pravomoc, nemá žádný nástroj, žádný bič na druhé, aby je donutil k tomu, aby ho následovali, aby se jím řídili, aby šli za ním. Všechno, co má, je jenom to, aby on sám jednal správně.

Staré římské přísloví říká, že příklady táhnou. Přesně tak to je. Ale příklady netlačí. Být příkladem znamená být inspirací, být povzbuzením, být světlem, které přitahuje zrak. Ale není možné donutit druhé, aby se vámi inspirovali, není možné manipulovat jejich hlavou, aby se na vás dívali, resp. možné to je, ale už to není vedení příkladem, ale manipulace, před kterou náš text varuje. Příklad nevzbuzuje pocity viny, ale touhu, nadšení, obdiv. Příklad není zákon ani povinnost. A platí to tak i v našem textu – tento text je řečený starším. Minulý týden jsme mluvili o jiném textu, o Židům 13,17, kde jsou slova určená Božímu lidu, který se má podřizovat starším a poslouchat je. Není to řečeno starším. Nyní máme před sebou text, který je řečený starším – a co jim je řečeno? Mají donutit Boží stádo, aby je následovalo? Rozhodně ne! Mají být příkladem. Mají vést svým příkladem. Mají vést tím, kým jsou a co dělají. To je samo o sobě naprosto dostatečné.

Ale musíme si uvědomit důležitou věc – každý z nás je pro někoho, nějakým způsobem a v nějaké oblasti příkladem. My všichni jsme ovlivnitelní a všichni také nějakým způsobem a do nějaké míry ovlivňujeme druhé. A to jak pozitivně, tak také negativně. A Boží slovo nám má k tomu mnoho co říct.

Takovým typickým textem, který na tomto místě můžeme použít, je 1K 15,33, kde je napsáno, že špatná společnost kazí dobré mravy. Je to aplikace Přísloví 13,20, kde čteme, že „kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.“ Člověk se přizpůsobuje tomu, s kým dobrovolně a ochotně tráví svůj čas. Oba ty verše jsou o tom, s kým chceme trávit svůj čas, protože je nám s tím druhým člověkem nějakým způsobem dobře. Nejde o to, že s někým musíme trávit svůj čas – ať již třeba v rodině, která je nevěřící nebo v práci, kde jsou nevěřící lidé, nebo prostě ve světě, v němž musíme žít a nemůžeme z něj utéct. Nejde ani o to, když chceme s nějakým člověkem sdílet evangelium a víme, že je hříšný, že je hloupý, že je třeba posměvač nebo reptal – ale naším cílem je svědčit mu o Pánu, nikoliv být s ním a mít s ním společenství. Takových případů se to netýká. V takových případech jsme vzorem pro druhé, jsme těmi, kteří ovlivňují, protože víme, proč zde jsme a co je naším cílem – oslavit Pána Ježíše Krista. Moji milí, tohle je velmi důležitá věc, protože se to netýká jenom vztahů mezi věřícími a nevěřícími, ale také našich vztahů se samotnými věřícími. Tohle je místo, kde musíme dávat dobrý pozor a dobře rozlišovat. Pokud si nedáme pozor na to, kde stojíme, snadno se ocitneme na místě, kde bychom vlastně vůbec být nechtěli. Je to velmi důležité, kým se obklopujeme, kdo ovlivňuje náš život, kým si necháme mluvit do života. David to velmi dobře vyjádřil v prvním žalmu, v němž blahoslaví muže, který se neřídí radami svévolníků. Ale kdyby se jimi začal řídit, dříve nebo později se postaví na cestu hříšných, a pokud začne chodit cestou hříšných, nakonec bude sedat s posměvači. A kdo tráví svůj čas s posměvačem, stane se posměvačem. Kdo tráví svůj čas s reptalem, brzy bude reptat. Kdo bude trávit svůj čas s hněvivým člověkem nebo s mužem vznětlivým, přizpůsobí se jeho cestám (Př 22,24–25) a sám se stane vznětlivým a nastraží léčku své duši. Musíme si dát dobrý pozor na to, komu dáme své ucho, svou mysl, své srdce. A v dnešní době to zdaleka neplatí jenom o fyzickém kontaktu, i když tam to platí nejvíce.

Dneska můžete mít falešné učitele nebo špatnou společnost u sebe doma a přitom tam vůbec nemusí být fyzicky přítomní! Stačí otevřít youtube, zapnout televizi nebo rádio, otevřít knihu nebo časopis. Jde o to, komu dáváme své srdce, komu nastavíme uši. Boží slovo velmi často, velmi mnoho a velmi silně varuje před pomluvami. Patří k těm nejzákeřnějším jedům. Šalomoun říká, že „jsou jako pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějších útrob“ (Př 18,8; 26,22). Když sníte takový ďáblův pamlsek a on sestoupí až do nejvnitřnějších útrob, už ho odtud nedostanete. Podle Písma je jen jedna cesta, jak vydrhnout špatnost a pročistit nejvnitřnější útroby – jizvy, modřiny a rány (Př 20,30). Pokud bychom následovali špatný příklad, nic jiného nám nepomůže.

Kdo je tedy tím dobrým příkladem hodným následování? Kým má být starší? Co máme hledat? Na co se máme dívat? Uvedl bych jednoduše tři věci v následujícím pořadí: 1. Věrnost Kristu, která se projevuje věrností ve všech dalších věcech života. Jeho slovo je ano, ano, ne, ne. S věrností je spojená střízlivost, spolehlivost, pravdivost, rozvážnost. 2. Spořádanost života, která se projevuje spořádaností v dalších věcech. Chaos, nepořádek, nedochvilnost, nedůslednost, nepředvídatelnost jsou známky něčeho nezdravého v charakteru člověka a měly by nás varovat před tím, abychom takovému člověku otevřeli své uši, svou mysl a dali své srdce. 3. Zbožnost. Záměrně jsem ji zařadil na poslední místo, protože pokud chybí první dvě věci, můžete se spolehnout, že tam ta třetí není, i kdyby dotyčný mluvil jak anděl. Písmo nás varuje před lidmi, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale postrádají její moc (2Tm 3,5) – a ta moc se projevuje právě v proměněném charakteru, v těch malých věcech věrnosti a spořádanosti. Žádná vzletná a krásná slova nemohou nahradit tiché a pokorné následování Krista.

III. Království učedníků

Pokorné následování Krista nás přivedlo ke třetímu bodu. Církev je místem, kde vládne Pán Ježíš Kristus. Církev je místem, kde se Boží děti učí od sebe navzájem, kde jsou jeden druhému příkladem, vzorem. Každý bude vzorem v nějaké jiné oblasti – a nejinak to bude se staršími, což je další důvod, proč je potřeba, aby církev měla více starších, protože každý z nich bude vzorem v něčem trochu jiném. Každý z nich bude mít v nějaké zjevné míře ty vlastnosti požadované Písmem, přesto bude každý jiný a každý bude vynikat v něčem jiném. A každý bude trochu jiným příkladem než ti ostatní. Nicméně všichni budeme následovníci neboli učedníci Pána Ježíše Krista. Každý křesťan má s Pánem jedinečný osobní vztah a poznává Pána Ježíše Krista jedinečným způsobem. S každým z nás Pán Ježíš jedná trochu jinak. Každého z nás k sobě přivedl jinak. To je místo, kde bychom měli začít – už jste slyšeli, jak druzí uvěřili v Krista? Jak to proběhlo v jejich životě? Běžte za bratrem nebo za sestrou a zeptejte se jich: „Jak jsi uvěřil(a) v Pána Ježíše Krista?“ nebo jim to přímo řekněte … Bůh mi poslal do života jedno své dítě a já jsem se začal zajímat o Bibli, a řekl jsem si, že bych si jí mohl přečíst. A byl jsem šokován tím, co jsem tam četl. A čím víc jsem to četl, tím víc jsem byl přesvědčený o tom, že to je pravda. A jednoho dne mi Bůh dal tu milost, že jsem uvěřil, že Pán Ježíš zaplatil i za mne a že už nejsem Božím nepřítelem, protože všechen hněv, který byl namířený proti mně, na sebe vzal Ježíš. A já jsem věděl, že mu patřím, že jsem na jeho straně, že on je na mé straně, že mu patřím, že jsem svobodný od hříchu, v němž jsem se topil. – To je moje svědectví. Řekněte svým bratrům a sestrám to své. To je způsob, jak společně rosteme, jak společně žasneme nad Boží velikostí a slávou, protože najednou si říkáme: „Ó, to je neskutečné, jak Bůh jednal v životě mého bratra, mé sestry. To jsem si vůbec nedovedl představit, že by to takhle mohlo být.“ A to je jen začátek! Mluvte spolu o tom, jak chodíte s Bohem, jak Bůh pracuje ve vašem životě, jak s vámi jedná, jak vás proměňuje, jak vám dosvědčuje svou lásku, svou přítomnost, svou svatost, svou velikost, svou slávu. Tohle je mnohem důležitější než abychom se dohadovali, co přesně znamená tohle nebo tamto místo v Písmu, jak přesně rozumíme téhle nebo tamté doktríně. Doktríny jsou důležité, učení je životně důležité, ale jako církev jsme společenstvím učedníků a budujeme se navzájem tím, že spolu sdílíme to, jak s námi Bůh jedná.

Každý z nás je totiž učedníkem Pána Ježíše Krista. Nejsme učedníky lidí. Jsme povoláni k tomu, abychom činili učedníky, ale ne sobě, nýbrž Pánu. Jeho zvěstujeme, k němu vedeme druhé, o něm svědčíme, na něj ukazujeme. On zaplatil za naše hříchy, ne já, on je hlava, ne já, on má plán pro život každého Božího dítěte, ne já, on ví, jaký je jeho plán s touto církví, ne já, on je Pánem, on je vládcem, on je učitelem a mistrem. Já jsem jenom jeho služebník a vy všichni také. My jsme jenom jeho učedníci. O něco dříve Petr ve svém dopise církvím v Turecku napsal:

• K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. (1Pt 2,21)

Ježíš je tím příkladem číslo jedna, který máme následovat. Starší sboru nás mají učit, jak lépe následovat Pánův příklad, nikoliv jak lépe následovat je samotné. Oni jsou příkladem Kristovým na straně jedné, ale jsou jenom nástrojem v jeho ruce na straně druhé. Běda jim, kdyby si začali myslet, že mohou druhé vést za sebou a k sobě. Nestali by se podobnými nikomu jinému než farizeům, před nimiž Pán Ježíš neustále varoval. Být příkladem prostě znamená být učedníkem Pána Ježíše Krista. Vést příkladem znamená, že člověk rozumí tomu, že je vzorem, že se lidé dívají. Nikoliv v tom smyslu, že bude hrát divadlo, protože ví, že se lidé dívají, ale bude přemýšlet o svém jednání. Bude vyhledávat takové věci, v nichž může být příkladem pro ostatní. Jan zapsal příběh, který se stal té noci, kdy byl Pán Ježíš zrazen, zatčen a vyslýchán.

• Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13,13–15)

Dal jsem vám příklad… Ježíš ukázal svým učedníkům příklad. Učil je svým příkladem. Vedl je svým příkladem. Byl to on, kdo připravil celou tu scénu, kdo promyslel všechny věci. Neudělal to proto, aby se mohl nějak vytahovat, ale udělal to z lásky k učedníkům. Prokázal jim svou lásku až do konce. A pamatujme, že tady to nekončí, protože ten konec nastal až druhý den na kříži Golgoty, kdy Ježíš vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou krví. To je ten příklad. Tohle je vedení příkladem. Ježíš nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale proto, aby sloužil. Proto také následně říká svým učedníkům:

• Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34–35)

To je Kristův příklad. To je příklad, kterým mají Kristovi učedníci tomuto světu. To je příklad, který musí být zjevný na životech těch, kdo mají touhu vést Boží lid. Moji milí, musíme se modlit za to, abychom jako sbor byli takovými lidmi, kteří budou schopní být příkladem. My, vy i já, máme být takovými lidmi. Jsme učedníci Pána Ježíše Krista a to je něco, co má být zjevné v životě každého z nás. On nám dal příklad, abychom i my jednali jako on. On musí růst v našich životech a my se musíme zmenšovat.