Zachování svatých (J 17,9-12)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Křesťanská zralost X.

Jaroslav Kernal, Praha 5. ledna 2020

Ještě jednou vás vítám na prvním shromáždění v novém roce. Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Budeme pokračovat v našem studiu křesťanské zralosti dalším oddílem z Jana 17. Než půjdeme do Písma, skloňme svou hlavu k modlitbě.

Minule jsme mluvili o vytrvalosti svatých, která je možná jenom na základě toho, co Bůh udělal. Mluvili jsme o tom, že Ježíš dává nové srdce, že obnovuje mysl člověka a mocí Ducha proměňuje jednání člověka. Jenom díky novému srdci může dojít k proměně mysli a nakonec k proměně jednání. Je to proměna, která začíná uvnitř a je opravdová jenom tehdy, když vede od srdce přes mysl k jednání. Nikdy není možné dosáhnout proměny srdce tím, že změníte jednání. Člověk se může naučit jednat jinak, ale srdce může proměnit jenom Bůh, to člověk sám nedokáže. Mozná byste mohli naučit vlka nebo psa jíst trávu, ale tím z něj ještě neuděláte beránka – ve své přirozenosti zůstane dravou šelmou. Úplně stejné je to s člověkem. Člověk je ve své podstatě zatvrzelý hříšník, který není schopen proměnit své nitro a mít vztah s Bohem. Je ale schopen udělat spoustu skutků, které mohou vypadat dokonce i zbožně, ale pokud nevycházejí z proměněného srdce, jsou Bohu odporné. Pavel varoval Timotea, aby si dal pozor na lidi – dokonce aby se stranil takových lidí, tedy oddělil se od těch, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale chybí jim její moc (2Tm 3,5). A Titovi napsal:

  • Titovi 1:15-16 Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Nejsou schopni dobrých skutků, i kdyby nějaké zdánlivě dobré dělali. I ten nejlepší skutek v očích lidských, pokud je vykonaný bez Boha, bez víry v Krista, bez moci Ducha svatého, je v Božích očích ohavností a nikdy nepovede k záchraně člověka, ani k připsání nějakých zásluh člověku, ale vždycky povede jenom k odsouzení. V Mt 7 jsou lidé, kteří dělají dobré skutky a nazývají Ježíše Pánem, ale ve skutečnosti ho neznají. Říkají Pánu, že v jeho jménu prorokovali, v jeho jménu vyháněli démony, v jeho jménu dělali mocné činy, ale Pán jim řekne, že je nikdy neznal:

  • Mt 7:23 Jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

Pán jejich jednání jednání označí za nepravost, protože to jednání nevychází z proměněného srdce. To je důvod, proč jim říká, že je nikdy neznal – nikdy s ním totiž neměli blízký vztah, nikdy nebyli blízko jeho srdci, nikdy mu nepatřili, ale vždycky žili jenom sami pro sebe a oslavovali sebe. V našem dnešním textu Ježíš pokračuje v modlitbě za své učedníky. Nejprve specifikuje, za koho se modlí a potom se modlí za to, aby jeho učedníci byli zachováni až do konce. Modlí se za to, aby je Otec zachoval až do konce a ukazuje, že stejně tak je i on sám zachovává a chrání. Pojďme tedy do našeho textu:

I. Ježíš se modlí za svůj lid

  • J 17:9-10 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.

Ježíš zdůrazňuje (a v originálním textu ten důraz vyniká velmi jasně), za koho se modlí. Modlí se za učedníky, ne za svět. Prosí za učedníky, ne za svět. Znovu tady staví do kontrastu dvě skupiny lidí – na jedné straně jsou ti, které mu Otec daroval a na druhé straně je svět. Od samotného začátku této modlitby se neustále vrací k tomuto rozdělení. Otec mu dal moc nade vším tělem, ale jenom těm, které mu Otec daroval, dává věčný život (J 17,2). A v šestém verši mluví o tom, že mu Otec některé lidi ze světa daroval – těm zjevil, kdo je Bůh, dal jim Boží slovo, oni Boží slovo přijali, uvěřili tomu Slovu a zachovali ho (J 17,6.8). Byli toho schopní, protože jim dal nové srdce, dal jim nově se narodit z Ducha svatého. Toto rozdělení najdeme v celém Janově evangeliu od začátku.

  • J 1:10.12 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. … Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

Jsou jenom dvě skupiny lidí: ti, kdo patří Kristu, a ti kdo vzdorují Kristu. Ti, kdo ho přijali, a ti, kdo ho odmítají. Ti, kdo znají Ježíše a mají s ním vztah, a ti, kdo ho neznají a nemají s ním vztah. Ti, kdo ho milují, a proto ho poslouchají, a ti, kdo ho neposlouchají, což je důkazem toho, že ho nemilují. Je to velmi černobílé. Buď je člověk Božím dítětem, nebo je dítětem ďábla. Buď má život věčný ve víře v Krista, nebo ho čeká věčné odsouzení pro jeho vzpouru.

  • Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá [dosl.: neposlouchá], neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Na druhé straně si ale musíme připomenout, že nikdo se nerodí jako křesťan, nikdo se nerodí jako Kristův učedník, ale všichni se přirozeně rodíme do světa. Každý Kristův učedník patřil do světa a byl ze světa. Každý Kristův učedník se narodil jako dítě ďábla a musel být vysvobozen Boží mocí z hříchu a smrti. Proto můžeme u Jana najít takové výroky jako např.:

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Proto je Ježíš Beránek Boží, který snímá hříchy světa (J 1,29). Proto Ježíš mluví o tom, že až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě (J 12,32). A o pár veršů dále Ježíš říká:

  • Jan 12:47 Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.

Přesto se nemodlí za svět, ale za ty, které mu Otec dal. V tom předchozím vyučování v kapitolách 13-16 dělá znovu řadu rozdílů mezi učedníky a světem. Ježíš dá učedníkům Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout (J 14,17). Svět je bude nenávidět, protože nenávidí Krista a oni jsou jeho (J 15,18).

  • J 15:19 Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.

Ježíš se modlí za své učedníky, které vyvolil ze světa, které vyvolil před založením světa, které nechal narodit se do světa a kteří byli jeho nepřáteli. Modlí se za své učedníky, které mu Otec daroval, za které zaplatil plnou cenu, které vykoupil a na které se vztahuje jeho dílo na kříži.

  • Jan 10:11.14-15 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. … Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Ježíš položil svůj život za své ovce. Ještě více to vyniká, když Ježíš mluví s farizeji, kteří ho odmítali, ale také na něj naléhali, aby jim řekl, jestli je Mesiáš. Ježíš jim řekl, proč mu nevěří:

  • Jan 10:26-28 Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život.

Za tyto své ovce se Ježíš modlí. A podívejte se zpátky do našeho textu, co ještě o nich říká. Mluví o tom, že jsou to ti, které mu Otec daroval, ale také říká, že jsou Otcovi. A potom následuje ten trochu zvláštní desátý verš, který je ale ujištěním pro nás, pro ty, za které se Ježíš modlí – všechno, co je Ježíše, je Otcovo, a všechno, co je Otcovo, je Synovo. Co patří Otci, patří Synu, a co je Synovo, to patří Otci. Je to prosté a přirozené. Co tím Ježíš říká? Nic menšího, než to, že je jedno se svým Otcem. Není nic, co by měl Otec a neměl by to Syn a není nic, co by měl Syn a nebylo to Otce. Kdo vidí Syna, vidí Otce! Kdo věří v Syna, má i Otce. Kdo odmítá Syna, nemá ani Otce. K Otci nevede jiná cesta než skrze Syna, skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nikdo nemůže přijít k Bohu jiným způsobem. Neexistuje jiná cesta. Nikdy nikdo nebyl, není a nebude zachráněn jinak než skrze víru v Syna Božího, v Pána Ježíše Krista. Před jeho vtělením to byla víra v Pána Ježíše Krista zaslíbeného, po jeho vtělení to je víra v Pána Ježíše Krista zjeveného, v Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

  • Jan 5:22-23 Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.

Tohle je důvod, proč Ježíš říká, že je ve svých učednících oslaven. Je to znovu zvláštní, je to jedinečné, je to ohromující. V nich jsem oslaven! Jak může být Boží Syn oslaven ubohým, slabým, hříšným stvořením? Odpověď je ve v 6 a 8 – tím, že tito vyvolení přijali jeho Slovo, uvěřili mu a zachovali ho. Tím oslavili Krista. Tím dosvědčili pravdivost jeho slov. Tím ukázali, jak je Bůh dobrý, jak je Boží syn spravedlivý, jak plný milosti a pravdy. Jestli věříte v Pána Ježíše Krista, oslavujete ho. Byli jste určeni k tomu, abyste se chválou jeho slávy (Ef 1,6). Když jste uvěřili, ukázalo se na vás, jak je Bůh dobrý a plný lásky, protože zachraňuje takové bídné hříšníky, jako jste vy. Podřídili jste se Kristu, přijali jste jeho Slovo, milujete ho a posloucháte ho. Tím je Boží syn oslavován. To je sláva, jakou nemůže mít v tomto světě, protože svět ho nepřijal, svět odmítá jeho Slovo, svět ho nemiluje ani ho neposlouchá. Proto se také Ježíš nemodlí za svět, ale za ty, které mu Otec dal. Za co konkrétně se modlí? To je další bod našeho kázání:

II. Bůh Otec zachovává svůj lid

  • J 17:11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.

Ježíš je na konci své cesty. Kvůli té hodině přišel. Nyní odchází k Otci. Má před sebou poslední hodiny života před křížem. Potom bude vyvýšen na kříž, jeho ruce a nohy budou přibity na dřevo, jeho bok bude proboden římským kopím. Na svém těle na sebe vezme hříchy svého lidu a vystaví je zničujícímu Božímu hněvu. Kvůli těm hříchům podstoupí smrt, poddá se smrti a naplní slova Písma, že mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Bude kvůli našemu hříchu poprvé v těle oddělen od Otce, proto na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Na tuto hodinu Ježíš čekal, k této hodině směřoval, této hodiny se také obával, jak je vidět na jeho modlitbě v Getsemane, kterou se modlil pár desítek minut po této modlitbě. Jeho duše byla smutná až k smrti. Byl plný úzkosti a jeho duše byla sevřená. Kdyby to bylo možné, chtěl by, aby Otec od něj odňal ten kalich smrti, ale nakonec stejně jako vždy oslavuje Otce a modlí se za to, aby se děla Otcova vůle a ne jeho vlastní. Proto nyní může mluvit o tom, že už není ve světě, ale odchází k Otci. Mimochodem, trvalo to ještě čtyřicet dní, než byl vzat vzhůru, ale těch čtyřicet dní, ačkoliv je strávil ve světě, nebyl se světem, ale byl mezi svými.

Sk 1:3 … jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.

Už nechodil od města k městu, neuzdravoval zástupy, nekázal davům, ale dával se spatřit svým učedníkům, vyučoval je o Božím království. Nakonec vystoupil k Otci, sedí po jeho pravici, odkud znovu přijde, aby soudil živé i mrtvé. Místo sebe dal učedníkům jiného Přímluvce, Ducha pravdy, který ho oslavuje a připomíná učedníkům všechna jeho slova, a který bude s učedníky navěky. Už není se svými učedníky, už není ve světě, ale oni jsou ve světě. On odešel k Otci, ale oni zůstali ve světě. Jeho modlitba nám ukazuje, jaké je jeho srdce. Odchází, protože musí být učiněno spravedlnosti zadost (a spravedlnost je v tom, že odchází k Otci a učedníci už ho nespatří – J 16,10), ale jeho srdce s nimi zůstává. Učedníci mu nejsou lhostejní. Dá jim jiného Přímluvce, Ducha svatého, díky kterému budou stále ve spojení s ním samotným. Skrze Ducha svatého máme vztah s Ježíšem. I když je v nebi s Otce, skrze Ducha je také s námi a my s ním. Ale Ježíš se také modlí za své učedníky – modlí se za to, aby je Otec zachoval ve světě, ve kterém zůstávají.

Ježíš mluví k Otci, který je svatý. To ukazuje, jakým směrem směřuje jeho prosba o zachování učedníků. Otec je svatý a Ježíš se modlí za to, aby učedníci byli zachováni Otcem ve svatosti. Prosí Otce, aby je zachoval od zlého (v. 15), aby nezahynuli (v. 12), ale aby byli posvěceni pravdou (v. 17). Proto na tomto místě nazývá Otce svatým. Jak se projeví svatost v životě učedníků? Podívejte se znovu do v. 11. Ježíš se modlí, aby je Otec zachoval ve jménu, které mu dal. Už jsme o tom jménu mluvili minule, když jsme si ukazovali, že těm, které Otec Synovi dal, Syn zjevil jméno Otce, které mu Otec dal. Nyní na to Ježíš navazuje. Předtím nemluvil o specifickém jménu, ale mluvil o tom, že svým učedníkům zjevil, kdo je Bůh, protože jim dal poznat sám sebe. Teď ale mluví o specifickém jménu – mluví o jménu, které mu Otec dal, a to jméno je Ježíš. Už předtím říkal učedníkům, že se mají modlit v jeho jménu (J 14,13-14). Ducha svatého pošle Otec ve jménu Ježíše (J 14,26). Kdo věří ve jméno Ježíše Krista, má život věčný (J 20,31). Nejde o to věřit v nějaký zvuk nebo v nějaká písmena – znovu jde o osobu, která je totožná se jménem. Nakonec není ani podstatné přesné znění toho jména, ale podstatná osoba totožná s tím jménem. Boží slovo říká, že kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13). Ale pokud budete věřit, že Ježíš Kristus je plyšový medvídek, můžete vzývat jeho jméno horem dolem, ale spaseni nebudete. Pokud budete věřit, že Ježíš Kristus je to malé Jezulátko, ta soška v kostele na Malé Straně, nebudete spaseni, protože nevěříte ve Spasitele zjeveného Písmem. Pokud budete věřit, že Ježíš Kristus je ta zářící duchovní bytost, která se vám zjevuje při vašich meditacích a přináší vám tak příjemné pocity, nebudete spaseni, protože to není Syn člověka, který sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. Když tedy Ježíš prosí Otce, aby zachoval jeho učedníky ve jménu, které mu dal, mluví tu nejenom o tom konkrétním jménu, které mu Otec dal, a to je jméno Ježíš, ale mluví hlavně o sobě samotném, o osobě, která nese toto jméno. Kdo v něj věří, kdo věří v Ježíše Krista, bude spasen (Sk 16,31). Učedníci kázali ve jménu Ježíše, křtili ve jménu Ježíše, uzdravovali ve jménu Ježíše, přikazovali démonům ve jménu Ježíše, shromažďujeme se ve jménu Ježíše (1K 5,4), jsme ospravedlněni ve jménu Ježíše (1K 6,11), vzdáváme díky ve jménu Pána Ježíše (Ef 5,20), všechno činíme ve jménu Ježíše (Ko 3,17), přikazujeme a vybízíme ve jménu Ježíše (2Te 3,6.12).

  • 1 Janův 3:23 A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.

Nejde o formulku, ani o písmena, jde o osobu, kterou známe v pravdě, podle pravdy. Zachovej je v mém jménu, znamená, zachovej je ve mně samotném, zachovej je v pravdě. Být zachován ve jménu Ježíše Krista, znamená být zachován v Kristu. A to je křesťanský život, být v Kristu. Jak mají být učedníci zachováni v Kristu? Ježíš mluví o jednotě – ať jsou jedno, jako my jsme jedno. S pravdivým poznáním Ježíše Krista stojí a padá jednota církve. Na tomhle místě musíme udělat ještě jeden nebo možná dva kroky a trvat na tom, že pravdu o Kristu můžeme poznat jenom z jeho Slova, pokud přijímáme jeho Slovo jako bezchybné a neomylné Slovo Boží. Jestliže se neshodneme na zdroji pravdy, nemůžeme se shodnout na pravdě samotné. Jestliže se neshodneme na osobě Ježíše Krista, nemůžeme mít jednotu. A všimněte si, že tato jednota není dílem člověka, ale je dílem Božím. Není příkaz pro nás, ale je to výsledek modlitby Pána Ježíše Krista. Jsme-li v Kristu, budeme jednotní. Jsme zodpovědní za jediné:

  • Ef 4:3 Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

To je cíle zachování učedníků v tomto světě – aby byli jednotní a byli svědectvím o tom, že Otec poslal Syna a že nás miluje tak, jako si zamiloval jeho (J 17,23). Pojďme nyní dál:

III. Ježíš Kristus zachovává svůj lid

  • Jan 17:12 Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo.

Ježíš zachovává své učedníky a chrání je. Ježíš začal to dobré dílo v životě svých učedníků a dovede ho až do konce. Znovu se tu Ježíš odkazuje na jméno, ale tentokrát je to Otcovo jméno, které mu Otec dal. V předešlém verši Ježíš říká Otci: Zachovej je v mém jménu, které jsi mi dal, zatímco nyní říká, že on, Ježíš je zachovával v Otcově jménu, které mu Otec dal. Co znamená? Mohli bychom to velmi komplikovat a mluvit o různých jménech, ale stačí, když se podíváme do kontextu, do v. 10, kde Ježíš říká, že všehno, co je jeho, je Otcovo a co je Otcovo, je jeho. Znovu se tady jedná o zjevení Boha, které je zprostředkováno Ježíšem. Bůh se zjevil ve svém Synu. O to jde a o nic jiného. Ježíš zachovával své učedníky, držel je a chránil. A když si je satan vyžádal, aby je zkoušel, Ježíš za ně prosil, aby jejich víra neselhala (Lk 22,32).

Ježíš o tom mluvil už dříve. Ve vyučování v šesté kapitole Jana mluví o tom, že jeho úkolem je činit Boží vůli, a Boží vůle je, aby neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal, ale vzkřísil je v poslední den (J 6,37-39). A tak nejde o to, jak silná je naše víra, ale jak silný je náš Spasitel. Kdo přijde ke Kristu, toho Ježíš nevyžene ven, ale vzkřísí ho v poslední den. Ježíš není jako my, on neselže. Boží slovo říká, že kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Moji milí, kdyby tohle záviselo na nás, nebyl by spasen nikdo. Jsou lidé, kteří si myslí, že by byli spaseni, ale takoví jenom klamou sami sebe i druhé, neznají skutečnou hloubku lidské hříšnosti a obvykle vůbec nechápou spasení z milosti. Bůh nás nezachránil kvůli našim skutkům, nezachrání nás kvůli naší vytrvalosti ani pro naši svatost, ale zachránil nás proto, že se nad námi slitoval.

  • Ef 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Boží slovo nás nenechává na pochybách ohledně toho, kdo je zdrojem spasení a na kom spasení závisí. Jsme jeho dílo (Ef 2,10). Bůh se rozhodl zachránit a udělal všechno. Proč tedy nacházíme v Písmu tolik varování a tolik vážných slov, která se týkají odpadnutí? Je to proto, abychom milost nebrali na lehkou váhu. Je to proto, abychom milost nezaměňovali za nezřízenost. Je to proto, abychom si neřekli, že Bůh udělal všechno, tak můžu dál žít v hříchu, můžu dál znesvěcovat Boha, můžu dál žít jako pohan v temnotě, v hříchu, v lenosti nebo lhostejnosti. Jsme Boží děti a Bůh nás skrze své slovo vyzývá, abychom tomu povolání, kterého se nám dostalo, dělali čest svým životem (Ef 4,1).

A podobné varování je obsažené i v našem textu. Je tu řeč o synu zahynutí nebo zatracení, o Jidášovi. Ježíš si ho vybral, aby byl s ním. Jidáš měl před očima obraz Boha neviditelného, Ježíše Krista. Jidáš, stejně jako ostatní učedníci, dostal od Pána moc uzdravovat a vyhánět démony. Jidáš poslouchal Pánovo vyučování – měl ho z první ruky. Měl mnohem více než jiní lidé, protože patřil do úzké skupiny těch, kterým Pán v soukromí své vyučování ještě vysvětloval. Jidáš byl konfrontován Pánovou dobrotou a láskou. Jidáš zakusil moc budoucího věku. Na vlastní oči viděl hojnost Boží milosti. Jidášovi Ježíš umyl nohy stejně jako ostatním učedníkům. A přece ho Jidáš zradil. Ježíš to nevysvětluje, pouze konstatuje, že to je proto, aby se naplnilo Písmo. To ale není nějaké fatalistické konstatování. Jidáš byl zodpovědný za svůj život, byl zodpovědný za to, aby činil pokání a věřil v Krista. Byl zodpovědný za svou vzpouru a zradu. A naplnilo se na něm Písmo.

Na těch, kteří věří v Krista, se naplňuje Písmo – oslavují Krista svou vírou a svou podřízeností Pánu. Na těch, kteří nevěří v Krista, se také naplňuje Písmo – svým vzdorem proti Slovu jsou odsuzování k věčné záhubě. Proto nemůžeme brát Písmo na lehkou váhu. Včera jsme si s bratry připomínali slovo Izajáše:

  • Iz 66:2 Všechny tyto věci učinila moje ruka. Tak vznikly všechny tyto věci, je výrok Hospodinův. Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.

Jestliže nebereme vážně jeho Slovo, Bibli, Bůh na nás nebude pohlížet laskavě. Jestliže nebudeme poslouchat jeho Slovo, bude to důkaz, že nemilujeme Krista. A budeme tím dosvědčovat pravdivost Písma, ale nikoliv ke spáse, ale k vlastní záhubě. Ale jestliže bereme vážně jeho Slovo, potom je to důkaz, že Bůh sám začal své dílo v našem životě a máme ujištění od něj samotného, ne jedno ujištění, ale mnohá ujištění, že to, co v našem životě začal, dovede až do konce.

Ježíš se nemodlil tuto modlitbu proto, aby nebyla vyslyšena ani proto, aby se nenaplnila. Je to přesně naopak. Jeho modlitba je v určitém slova smyslu konstatováním. Můžeme se spolehnout na to, že Otec nás zachová stejně, jako Syn a ochrání nás.

  • Jan 10:27-30 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.

Tady je trojnásobné ujištění o tom, že jeho ovce nezahynou, protože je 1. nikdo nevyrve z jeho ruky, 2. nikdo nevyrve z Otcovy ruky, 3. on a Otec jsou jedno! Jste-li v Kristu, jestli milujete Pána Ježíše Krista, on vás zachová až do konce a dá vám sílu, milost i moc, abyste vytrvali ve víře a byli spaseni k jeho slávě.

Amen.

Osnova kázání: