Spasitel všech lidí (1Tm 4,6-10)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Cvič se ve zbožnosti!

Jaroslav Kernal, Praha 4. června 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Po třech týdnech se vracíme do prvního listu Timoteovi a budeme pokračovat ve výkladu čtvrté kapitoly tohoto listu. Před námi jsou verše 6-10.

Jsme uprostřed čtvrté kapitoly, a abychom dobře porozuměli textu, který je před námi, a zvláště desátému verši, který je mnohými označován jako kontroverzní. Myslím, že to tak není. Stačí, když použijeme jednoduché základní pravidlo výkladu Písmu, když nevytrhneme tento verš z jeho kontextu a hned bude celkem jasno. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Nicméně u kontextu musíme zůstat. Musíme si připomenout, že v prvním listu Timoteovi jde o zbožnost, která se má projevovat na životech jednotlivých křesťanů i na celé církvi. Na konci třetí kapitoly Pavel popsal tajemství pravé zbožnosti:

  • 1 Timoteovi 3:16 Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Veškerá křesťanská zbožnost je zakotvena v Kristu a souvisí s Kristem. Mimo Krista není žádná zbožnost. Toto je důležité zvlášť v kontextu následujících veršů, které mluví o falešných učitelích, kteří učili démonské nauky a za zbožnost vydávali vnější věci, ale srdce zůstávalo nezměněné. A tento kontext je nezbytný pro pochopení oddílu, který je dnes před námi.

Timoteus zůstal v Efezu a bojoval tvrdý boj s falešnými učiteli. Bojoval s učiteli zákona, bojoval s těmi, kteří se zabývali rodokmeny a bájemi, bojoval s rouhači, kteří pohrdli dobrým svědomím stejně jako Hymenaios a Alexandr. Timoteus musel vracet církev k dobrému základu, který tato církev opustila, k modlitbám za všechny lidi, ke spořádanosti společných shromáždění, k tomu, že ženy nemají mít moc nad muži a nemají mít v církvi autoritu, která se projevuje ve vyučování. Timoteus musel vyřešit otázky ustanovení dalších starších a diákonů, kteří budou na prvním místě zbožní, budou mít Bohem stanovený charakter, nebudou se snažit strhnout učedníky na svou stranu, nebudou to vlci v rouše beránčím, ale budou to pokorní pastýři, milující a sloužící manželé, budou to otcové, kteří s láskou budou vychovávat své děti k poslušnosti a kázni.

Proti Timoteovi stáli lidé, kteří oddáni démonským naukám, kteří nevedli druhé ke Kristu, ale k vnějším věcem – a je úplně jedno k jakým. Konkrétně v Efezu vedli rozlišování jídel, k asketizmu v otázce vztahů mezi mužem a ženou, vedli k pokrytectví a ke lžím, k pohrdání věcmi, které Bůh stvořil:

  • 1Tm 4:3 … aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.

Milí přátelé, jakékoliv učení, které nevede přímo ke Kristu, ale soustředí se na jakékoliv jiné věci – na lidské nitro (psychologie), na politické dění (stát Izrael), na vzhled člověka (jestli nosí kravatu a je pěkně ostříhaný nebo zda se naopak nezdobí příliš okatě), nebo jiné vnější věci (hudba, kterou někdo poslouchá, koníčky, kterými naplňuje svůj volný čas) – každé takové učení, které se nesoustředí na Krista, od Krista odvádí. Může se dokonce jednat o dílčí pravdy Božího slova (může se jednat o otázky předurčení, otázky způsobů evangelizace, způsob stvoření země nebo její podoba či jakékoliv jiné), ale pokud budou tyto dobré věci zdůrazněny tak, jak je nezdůrazňuje Písmo, nepovedou ke Kristu, ale budou od něj odvádět. To je důvod, proč vykládáme Písmo postupně. Je to jediný způsob, jak se můžeme vyhnout zdůraznění toho, v čem máme zalíbení my sami, a je to jediný způsob, jak opravdu správně zdůraznit přesně to, co chce zdůraznit Bůh, jak dát každé věci přesně ten důraz, který má mít. Následujeme způsob, jakým Ducha svatý inspiroval Boží slovo – větu za větou, odstavec za odstavcem, knihu za knihou. Duch svatý nám nedal hromadu slov ani hromadu vět, abychom si z toho vybrali, co chceme a sestavili, co se nám líbí. Dal nám souvislý text zasazený do kontextu. Proto takto vykládáme Písmo a děláme to s vědomím, že celé Písmo má jedno jediné hlavní téma – a tímto tématem je Ježíš Kristus. Celé Písmo svědčí o Kristu (J 5,39). Teprve na pozadí tohoto svědectví o našem velikém Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu se odvíjí další rovina příběhu, který mluví také o nás, o pádu člověka, o hříchu a o spasení, který mluví o církvi a o zbožnosti a nakonec – protože:

  • 2 Timoteovi 3:16-17 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Písmo je vhodné ke všemu. V Bibli najdeme odpověď na každý lidský problém, ale nikdy přitom nesmíme zapomenout, že hlavním tématem Písma je Ježíš Kristus. Vraťme se ale nyní zpátky k Timoteovi.

Timoteus stál proti různým falešným doktrínám, musel čelit falešným učitelům, a musel ve zdraví – duchovním i fyzickém – ustát všechny tyto věci. Proto ho Pavel povzbuzuje, aby jednal určitým způsobem – a o tom je zbytek čtvrté kapitoly. V dnešním textu vidíme, že mu Pavel říká, jaký má být služebník, příští týden se podíváme na to, jaká má být náplň jeho služby, co přesně má dělat. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Dobrý služebník

  • 1Tm 4:6 Toto bratřím zdůrazňuj a budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše.

Timoteus má být dobrým služebníkem Ježíše Krista. A nejenom on, ale spolu s ním také všichni bratři – a ačkoliv sestry zde nejsou zmíněné, týká se to i sester. Slovo, které je tady použité pro služebníka, je slovo, které už známe ze třetí kapitoly – je to slovo διάκονος. Na tomto místě je použité v tom nejširším slova smyslu. Je zde služebník Ježíše Krista a to znamená, že je zde řeč o každém křesťanovi. Každý jednotlivý křesťan je služebníkem Ježíše Krista. Není křesťan, který by nebyl služebníkem. Pokud není služebníkem, není křesťanem. Možná vám takové prohlášení připadá trochu silné, ale to je způsob, jak mluví Bible o křesťanech. V knize Zjevení čteme o tom, že Kristus nás vykoupením učinil královským kněžstvem (Zj 1,5-6). Kněz je někdo, kdo slouží. A kdo je vykoupen, je knězem, tedy služebníkem. Kdo neslouží, není knězem, a tedy nebyl ani vykoupen. Je to jednoduchá a neúprosná logika. Písmo nám znovu ukazuje, že neexistuje pasivní křesťanství, že křesťanský život není něco natolik intimního, že by to bylo jenom v srdci člověka a mohlo to zůstat za dveřmi jeho bytu. Křesťanský život je životem služby.

Když chtěl Pavel povzbudit křesťany ve sboru ve Filipech, napsal jim:

  • Filipským 2:3-4 V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

To je obrat, který se děje v životě křesťana – od zaměření na sebe, na to, co slouží mě, co těší mě, v čem mám já prvenství, kde já vynikám a kde se můžu ukázat nad druhými k tomu, co slouží druhým. To je křesťanský způsob života. To je způsob života, kterým žil Ježíš!

A nyní musíme udělat ještě další krok, protože náš text mluví o dobrém služebníkovi. Ale jaký Kristův služebník je dobrý? Copak někdo může být ze své podstaty dobrý? Copak se někdo může zalíbit Pánu svou dobrotou? Ne, moji milí. Ale Pán má trochu jiná měřítka, kterými posuzuje, který služebník je dobrý a který ne. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30). To je místo, kde Pán nazývá některé své služebníky dobrými. Kteří to jsou? Jsou to ti, kteří byli věrní.

  • Lukáš 12:42-43 Když Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.

Věrný služebník je dobrý služebník. Každý z nás chce slyšet v den Pánova příchodu: „Správně služebníku dobrý a věrný…“ (Mt 25,21). To znamená, že musíme být věrní. Věrní Bohu a jeho Slovu každý tam, kam nás Bůh postavil. Mnohdy lidé hledají způsob, jak by mohli sloužit Bohu, ale nejsou věrní v malých věcech, které už mají – neslouží v manželství, neslouží svým dětem, děti neslouží svým rodičům, nejsou věrní v chození do shromáždění, nejsou věrní ve studiu Božího slova a v modlitbě, nejsou věrní v práci, kterou jim Bůh dal – ale chtěli by dělat pro Boha velké věci! Jsou lidé, kteří touží po tom, aby byli misionáři v cizích zemích, ale nejsou ochotní navázat vztah s Vietnamcem ve večerce, nebo s Kurdem v prodejně Kebabu a trpělivě jim vysvětlit evangelium. Takoví lidé nikdy nemohou být misionáři – a pokud se jimi stávají, je to jenom ke škodě Božímu dílu.

Timoteus byl věrný služebník. Podívejte se, jak o něm Pavel napsal jinde:

  • Filipským 2:20-22 Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše. O Timoteovi však dobře víte, jak se osvědčil.

Jak velká je tohle pochvala! Jaká sláva a milost spočívaly na životě mladého Timotea. Byl to věrný služebník a osvědčil se. Proto i našemu textu musíme rozumět v obecném slova smyslu – když bude Timoteus věrně vyučovat zdravé učení, bude dál dobrým služebníkem Ježíše Krista. Toto bylo místo, kde se měla ukázat a kde se také ukazovala Timoteova věrnost. Pavel mu píše, aby dál připomínal bratřím, co už znali.

Ony věci („toto“), které měl zdůrazňovat, jsou ty věci, které Pavel píše ve svém listě. Znovu tady vidíme, že i když je list adresován Timoteovi, je určen celé efezské církvi. Timoteus má zůstat v tom, co se už od Pavla naučil. Bratři v Efezu mají vytrvat v tom, co se naučili od Pavla a od svých starších. Timoteus jim měl připomenout, co již znali. Měl být věrný tomu, co se naučil od Pavla, měl být věrný evangeliu Ježíše Krista. Tak bude dobrým služebníkem Ježíše Krista, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky (1Tm 1,15). To je zpráva, která byla svěřena Timoteovi, a této zprávě měl zůstat věrný. To je zpráva, která je svěřená Božímu lidu, církvi, a církev jí musí zůstat věrná. Jenom tak bude církev dobrým služebníkem Ježíše Krista.

Křesťané, abyste mohli být dobrými služebníky Ježíše Krista, musíte být věrní v těch nejmenších věcech, musíte být věrní evangeliu, zůstat věrní v tom, k čemu vás Bůh povolal a na místě, kam vás postavil. Jenom tak uslyšíte z Pánových úst: „Služebníku dobrý  a věrný…“

To nás vede k druhému bodu dnešního kázání. Dobrý služebník je:

II. Vycvičený služebník

  • 1Tm 4:6-8 … a budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, vychovaným slovy víry a pravého učení, které sis osvojil. Bezbožné a dětinské báje odmítej. Cvič se ve zbožnosti. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí.

Dobrý služebník je takový služebník, který je vychovaný slovy víry a pravého učení. V originále je slovo, které je odvozené od sycení, živení. Později se význam tohoto slova přesunul k výchově. Timoteus byl člověkem, který byl sycený Božím slovem – a to od svého mládí, a zdravým učením, evangeliem. Jeho babička i jeho matka ho vychovávaly ve víře, učily ho Božímu slovu a Boží slovo přineslo užitek v jeho životě.

  • 2 Timoteovi 3:15 Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.

Slovo Boží v něm vzbudilo víru v Krista Ježíše. Evangelium bylo pokrmem, kterým se od svého mládí sytil. Evangelium bylo trenérem, který Timotea vycvičil, vychoval, aby byl věrným mužem, aby byl bratrem, na kterého je možné se spolehnout, aby byl člověkem, jehož ano je ano, a ne je ne. Pavel tady mluví o dobrém učení, které si Timoteus osvojil. Bylo to něco, co přijal už v minulosti a stále v tom žil, jednal podle toho a stavěl na tom. Když se Pavel setkal s Timoteem, nebyl Timoteus jako ostatní mladíci – nebyl to člověk, který by myslel jenom na zábavu nebo na to, jak uspokojit své touhy, vášně nebo choutky. Lukáš o něm napsal, že:

  • Sk 16:2  Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví.

Ačkoliv byl mladý, byl zbožný. Hleděl si toho, co se týkalo na prvním místě Ježíše Krista. Proč? Protože byl vychovaný ve slovech víry a ve zdravém učení. Milí přátelé, kde dnes najdeme takové mladé lidi? Kde najdeme takové, kteří nemyslí jenom na sebe, na zábavu, na vlastní uspokojení, na to, jak by mohli cestovat, vzdělávat se, užívat si, vydělávat peníze, utrácet peníze, jak rozproudit adrenalin, jak nemyslet na zítřek nebo na to, co přijde po nás? Kde jsou mladí muži, kteří by byli jako Timoteus? Kde jsou mladé ženy, které chtějí celý svůj život poddat jenom Kristu a žít cele pro něj? Kde jsou starší muži, kteří vedou mladé muže a vychovávají je ve zbožnosti a kázni, v napomenutích našeho Pána? Kde jsou otcové, kteří mají na prvním místě věčné blaho svých dětí, kterým jde o jejich duše mnohem víc než o jejich vzdělání, zábavu nebo spokojenost? Kde jsou ženy, které by byly jako Lois a Euniké, babička a matka Timotea? Kde jsou muži, kteří by mohli říci totéž, co řekl Pavel Timoteovi?

  • 2 Timoteovi 3:14 Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil.

Milovaní, musíme se modlit za to, aby z nás Bůh udělal takové křesťany. Abychom my byli takovými otci, takovými matkami, bratry i sestrami. A k tomu mimochodem vede také náš text. Není to jenom o tom, že Timoteus byl vychovaný evangeliem, ale Pavel mu přikazuje – a spolu s ním křesťanům v Efezu i nám samotným, aby se cvičil ve zbožnosti.

Jsou tady trochu zvláštní slova, ale nakonec uvidíme, že v nich není nic složitého. Jsou tady slova, která začínají odmítnutím – odmítnutím bezbožnosti. Možná si vzpomínáte, že jsme nedávno mluvili o práci Boží milosti, která nejenom zachraňuje, ale také vychovává a motivuje (Tt 2,11-14). Totéž vidíme i v našem dnešním textu, ale tentokrát s mnohem větším důrazem na naši zodpovědnost.

Jednak je zde příkaz odmítnout všechny hloupé řeči, bezbožné a dětinské báje (E). Nepochybně Pavel reaguje na to, co psal v prvních pěti verších čtvrté kapitoly. A určitě i na to, co zmiňoval v první kapitole. Odmítání pokrmů a manželství považuje za bezbožné, světské a dětinské báje, mohli bychom to přeložit také jako babské povídačky. Učitelé, kteří sváděli křesťany démonským učením, neměli v Pavlových očích příliš velkou vážnost. A Timoteovi přikazuje, aby se od takových věcí oddělil, aby je odmítl a neměl s nimi nic společného.

Ve stejné linii jde druhý příkaz, který zde je – a to je cvičení se ve zbožnosti. Je tady do kontrastu postavené tělesné cvičení a cvičení se ve zbožnosti. Což nás vede k otázce, co Pavel myslel tím tělesným cvičením?

Měl snad na mysli nějakou obdobu dnešního chození do posilovny nebo pohyb, který současný člověk potřebuje k tomu, aby se udržel v nějaké přijatelné tělesné kondici? Někteří novozákonní učenci si něco takového myslí. Říkají, že tělesná cvičení byla součástí tehdejší kultury. Ale v kontextu čtvrté kapitoly to nedává příliš velký smysl. Pavel mluví o falešném učení a falešné zbožnosti, o zbožnosti, která je zaměřená na vnější věci. Proč by najednou mluvil o tělesném cvičení? A myslím, že nemluví ani o jakési formě askeze, protože tu zcela odmítl v předchozích verších, takže by těžko nyní říkal, že má nějaký, byť malý, užitek.

V kontextu tohoto oddílu to spíš vypadá, že Pavel se drží linie, kterou naznačil už ve verších 1-5, kdy postavil do protikladu vnější zbožnost a víru. Proto si myslím, že když mluví o tělesném cvičení, mluví o kázni, sebezapírání, o vnějších formách zbožnosti, které ale bez proměny srdce – což je jádro pravé zbožnosti, mají jenom malý užitek. V desátém verši znovu mluví o námaze, zápasu, boji, o úsilí – ale je to postavené na základ evangelia. A to je něco, co dává smysl. Bez evangelia zůstává každá snaha o proměnu života vlastní silou jenom skutkařením, které přináší nepatrný užitek do života člověka a snadno se může stát zákonictvím, které s sebou nese dokonce odsouzení. Přesto je tady cvičení, které má smysl – je to cvičení se ve zbožnosti.

A to je druhý příkaz, který Pavel dává Timoteovi – cvič se ve zbožnosti. Mluví tady o tréninku, o cvičení. Na jedné straně je tělesné, vnější cvičení, a na druhé straně je duchovní, vnitřní cvičení. Co to ale je cvičení se ve zbožnosti? Víme dobře, co je to zbožnost – je to soustředění se na Krista a na jeho dílo. Viděli jsme to v závěru třetí kapitoly:

  • 1 Timoteovi 3:16 Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Kristus a jeho dílo se stávají centrem našeho života – to je pravá zbožnost. Taková zbožnost nezůstane bez ovoce. Jakub ji popisuje z hlediska skutků, z hlediska vnějšího projevu:

  • Jk 1:27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

A to je možné jenom tehdy, když se soustředíme na Ježíše Krista, když je on sám centrem našeho života, když je celý náš život poddán jemu. Naše smýšlení, naše postoje, naše mluvení, naše jednání, způsob jak pracujeme, jak odpočíváme, jak trávíme čas s rodinou, s přáteli, jak se modlíme, jak čteme Bibli – to všechno poddáváme Kristu. Jak konkrétně to vše podřizujeme Kristu? Tak, že chceme cíleně a vědomě vyvýšit a oslavit Božího syna. Ptáme se, jaká z mého jednání vzejde Kristu sláva? Jak bude oslaven mými slovy, mými skutky, postoji. To je život v pravdě, o kterém jsme slyšeli minulý týden.

Někdy si myslíme, že tohle je něco, co by v křesťanském životě mělo být naprosto samozřejmé. Je ale zajímavé, že Pavel považoval za nutné napsat Timoteovi, který byl v té době minimálně dvacet let křesťanem, aby se cvičil ve zbožnosti, aby tyto věci trénoval. Trénovat znamená dělat stále stejnou věc tak dlouho, až se ona věc stane samozřejmou. Poznal jsem jednu zbožnou ženu, která se naučila hned po probuzení číst Boží slovo. Otevřela oči a první věc, kterou udělala, že vzala Písmo a přečetla si něco z Písma. Dělala to tak desítky let. Když potom v pokročilém věku byla na operaci a po narkóze se probudila, její první slova byla: „Kde je moje čtení?“ Čímž myslela Bibli. Nemocniční personál byl trochu zmatený a přinesli jí nějaké noviny, ale ona chtěla svou Bibli. Za ty desítky let, kdy každý den dělala stále totéž, se vycvičila ve zbožnosti.

Čtení Písma je jenom jedna součást cvičení se ve zbožnosti. Je to zásadní součást, protože z Písma poznáváme pravdu o Bohu i o sobě. Potřebujeme Boží slovo – je pokrmem pro naše duše. Je to naše duchovní strava. Když křesťan přestane číst Bibli, stane se slabým a zranitelným. Otevírá cestu pro nejrůznější pokušení. Vzdává se nástroje, kterým může odlišit světské a dětinské báje od pravdy. A podobné je to s modlitbou. Modlitba je způsob, jímž budujeme svůj vztah s Bohem. Bez modlitby nemůžeme být zaměřeni na Krista. Společenství Božího lidu – to je další oblast skutečné zbožnosti. Pokud se někdo vyhýbá společenství Božího lidu, nemůže žít zbožně, a je jedno, co o tom on sám říká. Toto jsou základní prostředky ke cvičení se ve zbožnosti, které nám Bůh dal – Bible, modlitba, církev.

Zbožnost, ve které  se pomocí těchto nástrojů cvičíme, má zaslíbení – Boží slovo zde říká, že taková zbožnost přináší užitek jak v nynějším životě, tak v budoucím. Ale bez cvičení nelze ve zbožnosti růst. Proto Pavel mluví o tom, že dobrý služebník je vycvičený služebník a vycvičený služebník je:

III. Zápasící služebník

  • 1 Timoteovi 4:9-10 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.

Pavel se znovu vrací k evangeliu. Evangelium je příčinou i prostředkem naší zbožnosti. Evangelium je tím důvodem, proč Pavel napsal tento list. Evangelium bylo důvodem, proč přišel do Efezu, proč se z váženého mladého rabína stal psanec, kterého pronásledovali, kamkoliv přišel, a který svůj dopis Timoteovi napsal z vězení. Evangelium má být jádrem Timoteovy zbožnosti, evangelium je mocí Boží, která v nás působí, evangelium je motivací ke službě. Kromě toho, že to je věrohodné slovo, které si zaslouží plného souhlasu, je to slovo, která nás vede k tomu, abychom se namáhali a zápasili. Evangelium přináší naději – proto nám dává sílu namáhat se a zápasit. Bez evangelia bude jakákoliv vnější podoba zbožnosti marná. Evangelium má být pro Timotea nástrojem, který mu pomůže vyřešit problémy, s nimiž se potýká v efezské církvi. Evangelium musí být centrem našeho života i služby – pokud to tak bude, vyhneme se problémům, které měla církev v Efezu.

A tady se dostáváme k těm kontroverzním slovům v desátém verši, ke slovům, která tak krásně shrnují zvěst evangelia: „Živý Bůh je Spasitelem všech lidí, zvláště věřících.“

Tento verš vytržený z kontextu, mnozí lidé využívají k tomu, aby popřeli Boží svrchovanost ve spasení. Říkají, že Bůh je spasitelem všech lidí, a protože víme, že všichni lidé nebudou spaseni, potom to znamená, že někteří lidé se nerozhodli pro Krista.

Ale slovo spasitel zde se vší pravděpodobností není použité v duchovním slova smyslu, ale v obecném slova smyslu. Spasitel je někdo, kdo drží lidský život, kdo zachovává při životě. A to je něco, co je znovu v souladu s celým kontextem – na jedné straně důraz na vnější věci, na vnější formu zbožnosti, na tělesné cvičení, a na straně druhé – vnitřní, skutečná zbožnost, která je založení na víře, na slovech víry a zdravého učení. Skutečná zbožnost, která je daná věřícím. Už jsme se s tímto rozlišením setkali – vzpomeňte si na předchozí oddíl. Ve třetím verši jsme četli o pokrmech, které Bůh stvořil. Pro koho je stvořil? Pro všechny lidi. Kdo nejí, umře. Každý člověk je zachováván při životě skrze pokrmy, které Bůh stvořil. Ale ještě je zde vyčleněna zvláštní skupina:

  • 1Tm 4:3 … aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.

Pokrmy nejsou jenom pro věřící – jsou pro všechny. Ale jenom věřící skrze pokrmy oslavují Boha, jenom oni je požívají s vděčností a s pochopením, že pocházejí od Stvořitele. Ve stejném slova smyslu je Bůh spasitelem všech lidí. To neznamená, že všichni budou spaseni – v samotném textu vidíme, že spaseni jsou a budou ti, kdo věří. Ani to neznamená, že Boží království se tak rozšíří, že budou spaseni všichni, kteří žijí. Nic takového – vždycky zde budou ti, kdo věří a vcházejí úzkou cestou, a mnoho těch, kdo nevěří a po široké cestě světa a dětských bájí míří do záhuby.

Bůh je spasitel všech lidí. Kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven (J 6,37). Proto nám Písmo říká, abychom tloukli, hledali a prosili – a Pán odpoví. Ježíš o tom mluví velmi jasné – neztratí nikoho z těch, které mu Otec daroval a vzkřísí je v poslední den. Kromě toho říká:

  • Jan 6:44 Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.

Proto můžeme mluvit o tom, že Bůh je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. Všechny lidi udržuje při životě – není ani jeden člověk, který by mohl žít nezávisle na Bohu. Ale jenom věřící budou zachráněni pro věčnost. Jenom ti, kdo uvěřili, že Ježíš Kristus je jedinou cestou k Bohu, budou zachráněni před Božím hněvem a jsou vysvobozeni od přicházejícího soudu.

Milí přátelé, jak na tom jste? Do které skupiny patříte? Pokud nepatříte mezi ty, kdo věří, čeká vás jenom strašlivý soud a věčné trápení v ohnivém jezeře. Musíte činit pokání a prosit Boha o milost. Jenom u Boha je život – on je živý Bůh. Jenom u něj nalezneme slitování. Proto vás prosím, abyste na nic nečekali, a volali k Bohu.

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Bůh poslal svého milovaného Syna, abychom skrze něj měli život, abychom skrze něj byli zachráněni, abychom skrze něj byli posvěceni, aby se on sám stal naším životem, naší spravedlností i naší zbožností. Světské a dětinské báje nikoho nezachrání. Formální náboženství ani evoluční teorie nemohou přinést pokoj duši, nemohou dát životu smysl, nemohou připravit člověka na věčnost. To může jenom evangelium Ježíše Krista. Proto se nedejte odtrhnout od naděje evangelia, ale stůjte pevně a cvičte se ve zbožnosti. Učte se chodit s Kristem a v Kristu. On je náš život a mimo něj žádný jiný spasitel není.

Amen. 

Osnova kázání: