Důsledky přijetí Božího slova (1Te 2,14-16)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Boží hněv se zjevuje z nebe…

Jaroslav Kernal, Praha 10. ledna 2016

Dobré dopoledne, milovaní svatí, pokoj vám a milost v Kristu Ježíši. Pokračujeme v našem výkladu prvního listu apoštola Pavla do Tesaloniky a před námi je dnes jeden z nejtěžších (co do významu) oddílů z celého listu. Máme dnes před sebou čtrnáctý až šestnáctý verš druhé kapitoly, ale přečtu to od třináctého verše, protože to, co následuje, je prostým důsledkem třináctého verše, resp. jeho závěru. 1Te 2,13-16.


Abychom kvůli stromům nezapomněli, že jsme v lese, musíme se vrátit zpátky a připomenout si těch dvacet tři veršů, jimiž jsme zatím prošli od začátku první kapitoly včetně jejich širšího kontextu. Účelem prvního listu do Tesaloniky je povzbudit mladou církev, která prochází soužením.

Apoštol Pavel přišel do Tesaloniky z Filipis, odkud byl vykázán poté, co byl spolu se Silasem veřejně zbit holí a uvězněn. Příčinou jeho zbití i uvěznění bylo evangelium, moc evangelia, která proměnila život jedné otrokyně posedlé démonem. Tento věštecký duch jí ovládal, takže chodila za Pavlem a volala:

  • Sk 16:17 Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.

Bůh nestojí o reklamu od démonů, jakkoliv by se to mohlo zdát užitečné. V listu Tesalonickým jsme viděli, že evangelium se má šířit jenom Bohem určenými prostředky. Pavel nestál o to, aby věštecký duch vedl lidi za ním a proto vyhnal tohoto démona z té otrokyně. Její majitelé zjistili, že tím přišli o zisk a výsledkem bylo, že Pavla a Silase chytili a přivedli před městské soudce, soudcové z nich nechali strhat šaty, zbít je holí a zavřít do vězení. Druhý den je vykázali z města. Byla to krutá zkušenost a zdá se, že si Pavel a Silas stále ještě léčili rány, když přišli do Tesaloniky, protože Tesaloničtí věděli o tom, co se jim stalo. Četli jsme, jak jim Pavel připomínal:

  • 1Te 2:2 Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni.

V Tesalonice se Pavel setkal s dobrým přijetím – lidé dychtivě naslouchali, jak vykládal Písmo, a někteří Židé uvěřili a spolu s nimi i mnoho pohanů, kteří se předtím obrátili od pohanství k židovství. Mezi novými křesťany bylo také nemálo žen z významných rodin. Evangelium se šířilo po Tesalonice jako povodeň. Pavel kázal Krista, jeho velikost a jeho vládu, vykládal Boží slovo a odvážně zvěstoval evangelium. A Bůh pracoval v životech lidí. V první kapitole si Pavel připomínal víru, lásku a naději (1Te 1,3.9-10), které se zjevně projevily v životech nově obrácených křesťanů. Proto tyto vlastnosti Pavel charakterizoval slovy činná víra, usilovná láska, vytrvalá naděje. Obrácení křesťanů v Tesalonice od model k Bohu bylo tak jasné a zjevné, že lidé sami vypravovali o tom, jak se Tesaloničtí obrátili. Pavel musel znovu z Tesaloniky odejít, ale neměl stání a poslal do Tesaloniky Timotea, aby zjistil, co se tam děje a jenom několik málo měsíců po svém odchodu z Tesaloniky, napsal tento dopis, který nyní studujeme.

Ve druhé kapitole potom Pavel připomínal křesťanům v Tesalonice svou službu, která stála na Božím slově, na čistých motivech a na Božích, biblických metodách. Připomínal jim vzájemný vztah lásky, který byl mezi jimi a jím, připomínal jim svou pastýřskou službu, ve které byl něžný jako matka a vedl je pevně jako otec, který vychovává své děti. Ale to vše bylo postavené na Božím slově, což byl také důvod Pavlovy vděčnosti:

  • 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

To už nás vede do našeho textu. V něm vidíme důsledky přijetí Božího slova. Nejsou to věci, které bychom přirozeně hledali nebo po nich toužili, ale jsou to věci, které přináší Boží slovo, které projevuje svou sílu v těch, kdo věří a působí na ty, kdo nevěří. Boží slovo spojuje ty tři verše, které máme dneska před sebou. Ukážeme si jak pozitivní důsledky práce Božího slova ve věřících, tak také negativní důsledky působení Božího slova na nevěřící a nakonec se podíváme na věčné důsledky odmítavého postoje k Božímu slovu – takový postoje vede k Božímu hněvu. Oddíl, který je před námi je velmi vážný a je také velmi snadno zneužitelný – v minulosti vedl některé lidi k antisemitismu, což rozhodně není něco, co bychom v tomto oddíle mohli najít. Proto potřebujeme tomuto textu porozumět dobře a důkladně, abychom se vyhnuli nejrůznějším špatným výkladům. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Následovníci církví (v. 14)

  • 1Te 2:14 Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů.

Doslovně zde je, že se stali napodobiteli církví Božích, nebo jednali, chovali se, byli jako napodobitelé. Pavel tady navazuje na to, co už jednou napsal:

  • 1 Tesalonickým 1:6 A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého.

Přesně v tomto smyslu bychom měli rozumět našemu verši. Nejde zde vůbec o to, že by si Tesaloničtí vzali judské církve za nějaký vzor a snažili se je napodobit, ale jde o to, že Boží slovo v nich působilo svou mocí a to vedlo v jejich životě ke stejným věcem, k jakým to vedlo v životě judských církví. V první kapitole následovali Pánův i Pavlův příklad v tom, jak přijali Slovo, a také tím, že ho přijali uprostřed mnohé tísně. Náš text potom ukazuje ovoce, důsledky, ke kterým vedlo to, že přijali Slovo jako Slovo Boží, jímž skutečně je a v nich působí svou mocí. Tímto ovocem je vytrvalost v pronásledování a s ním spojená odvaha, kterou skrze své Slovo dává Bůh věřícím.

Právě toto je napodobení, následování církví v Judsku. Takřka okamžitě potom, co uvěřili, přišlo pronásledování, přišel útok – a jak reagovali Tesaloničtí křesťané? Činnou vírou, usilovnou láskou a vytrvalou nadějí! Obrátili se od model k Bohu, nedělali kompromisy, ale sloužili Bohu a očekávali druhý příchod svého vykupitele Pána Ježíše Krista, který nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu (1Te 1,9-10). Slovo, které bylo zaseto do jejich životů, bylo zaseto do dobré půdy, nikoliv do skalnaté, jak o tom mluví Ježíš v podobenství o rozsévači:

  • Matouš 13:20-21 U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.

Toto rozhodně nebyl případ Tesalonických. Bůh sám připravil jejich srdce, Duch svatý použil svaté Slovo, aby vyprodukovalo víru, lásku i naději se vší vytrvalostí, horlivostí a odvahou. Ačkoliv na ně byl vyvíjen tlak, někteří – jako Jáson – skončili ve vězení, pravděpodobně byli vyloučeni z místní komunity, lidé s nimi nechtěli mít nic společného, docházelo k násilí a je dost možné, že někteří zaplatili za svou víru i životem (1Te 4,13), přece vytvali a v pokoře a se vší odhodlaností následovali Krista. To je moc Božího slova ve věřících.

A všimněte si, že Pavel vedle sebe staví církev v Tesalonice a církve v Judsku. Je důležité, že mluví o církvích v množném čísle. Nedělá rozdíl mezi církví v obecném slova smyslu – tedy společenstvím všech vykoupených všech dob, a církví v lokálním smyslu, místní církví. Každá místní církev, každý místní sbor, je skutečným a dostatečným projevem obecné církve. V tomto smyslu můžeme na základě Písma říci, že místní církev je Kristovým tělem.

Musíme si ale také připomenout, co to znamená církev. Nejsou to dva nebo tři, kteří se sejdou v Kristově jménu, jak můžete občas od různých lidí slyšet, ale jsou to nejméně dva nebo tři učedníci Ježíše Krista, kteří jsou navzájem odevzdaní jeden druhému, mají společenství v Duchu svatém, pravidelně se scházejí, aby společně uctívali Boha, vyučovali se z Božího slova, modlili se a šířili evangelium, a to jak svým životem, tak svým svědectvím, tak také způsobem, který Pán ustanovil, tedy skrze křest a Večeři Páně. Podstatnou roli zde hraje ona odevzdanost, tedy vzájemný závazek jedněch vůči druhým, vzájemné spojení, tedy společenství. Nejde o náhodné setkání, ani o to, že pokaždé přijde někdo jiný, ale o vědomí, že patříme k sobě, že naše životy jsou spojené Kristem a Duchem svatým, jsme odevzdáni jedni druhým a patříme k sobě, nemůžeme se bez sebe obejít. To je církev, to je Kristovo tělo. Tím se církev liší od všech ostatních organizací, ať již světských nebo náboženských.

Církev je v našem textu nazvána církví Boží v Kristu Ježíši. A to jsou další důležité charakteristiky církve. Církev je Boží, patří Bohu tím nejvlastnějším a nejbližším způsobem. Církev je Božím lidem a jako taková je přirovnaná ke zřítelnici oka. Bůh jí chrání, Bůh se o ní stará, Bůh jí používá. Stejně jako Bohu patří úplně všechno stvoření, tak také používá všechno své stvoření ke své slávě a ke spasení svého lidu, ale přesto církev je něčím mnohe víc, je to nové Boží stvoření, dokonale nové, svaté. Jako Boží lid jsme Bohem vychováváni k tomu, že budeme mít podíl na Jeho vlastní svatosti. Církev je místem, kde Bůh pracuje a skrze církev jedná v tomto světě. Církev je místem nejvíce zjevného a nejmocnějšího Božího jednání. To je důvod, proč každý křesťan potřebuje být součástí společenství místní církve a společně s druhými křesťany sloužit Bohu v tomto světě. Každý znovuzrozený křesťan je Duchem svatým vekřtěn do těla Kristova a stává se součástí obecné Kristovy církve, ale není možné, aby zdravě rostl v poznání Boha a ve službě, pokud nebude součástí místní církve.

A místní církev je zde specifikovaná ještě dalším slovem – je to proto, aby nedošlo k nějaké záměně nebo k nedorozumění. V době apoštola Pavla bylo mnoho společenství v Judeji, která by si mohla nárokovat toto označení – společenství nebo shromáždění Boží. Každá synagoga se takto označovala. Ale Pavel ukazuje, že skutečným shromážděním Božím, skutečnou církví Boží nejsou jenom lidé, kteří se modlí k jednomu Bohu, ale jsou to lidé, kteří jsou v Kristu Ježíši. Jakékoliv jiné společenství, které není v Kristu Ježíši – a to znamená mimo jiné, že musí zůstávat v Božím slově, není církví Boží. Podívejte se, co napsal apoštol Jan v knize Zjevení – církvi ve Smyrně napsal:

  • Zj 2:9 Vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův!

Doslova je tam synagoga satanova, podobně jako o několik veršů dále:

  • Zjevení Janovo 3:9 Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.

Jedním z největších nepřátel Kristovy církve je náboženské společenství – a je úplně jedno pod jakou rouškou se skrývá – může jít o muslimy, buddhisty, hinduisty – a pokud to trochu sledujete, jistě víte, že v v zemích, kde jsou tato náboženství majoritní, je křesťanská církev pronásledovaná. Může jít ale také o formální církev, která vždy nelibě nese přítomnost život proměňujícího, radikálního evangelia.

V našem textu Pavel mluví o pronásledování církví v Judsku od jejich krajanů, Židů a o pronásledování církve v Tesalonice od jejich vlastních krajanů. Víme, že v Tesalonice to byli Židé i pohané, kdo začali s pronásledováním a důraz našeho textu není na etniku jako takovém, ale na místní komunitě, která se staví proti Kristově církvi. Tak to často skutečně bývá, že největšími nepřáteli křesťanů se stávají jejich nejbližší. Pán Ježíš o tom mluvil při nejedné příležitosti:

  • Mt 10:34-36 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.

To nás vede přímo k druhému bodu dnešního kázání:

II. Pronásledovatelé církví (v. 15a)

  • 1Te 2:15 Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali;

Pavel připomíná Tesalonickým historii spasení. Mluvil o pronásledování církví v Judsku, které pronásledovali jejich krajané, tedy Židé. O nich říká, že zabili Pána Ježíše Krista. Není sám z autorů Nového zákona, kdo to tvrdí. Vzpomeňte si na Petrovo kázání v den letnic – kázal shromážděným Židům:

  • Sk 2:36 Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.

Apoštol Jan v úvodu svého evangelia mluví o Kristu a říká:

  • Jan 1:11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Když se Pilát ptal shromážděných Židů, koho má propustit, zda Ježíše nebo vraha Barabáše, chtěli Barabáše a křičeli, aby ukřižoval Krista. Pilát si myl ruce, zatímco shromážděný zástup volal:

  • Matouš 27:25 Krev jeho na nás a naše děti!

To je historie tělesného Izraele, lidu, který se nazýval Božím lidem a byl na to náležitě pyšný. Ve své pýše ale neustále vzdoroval Bohu, a to i přes to, že si mysleli, že Bohu slouží. Vyvrcholilo to ukřižováním zaslíbeného Mesiáše. Dobře věděli, koho mají před sebou a právě to byl důvod, proč ho ukřižovali. Ale zároveň je to něco, co patří k historii židovského národu od samotného počátku. Když se Mojžíš dlouho nevracel z hory, kam ho Bůh povolal, co udělali Izraelci? Odlili si zlaté tele a řekli:

  • Exodus 32:4 To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.

Když Bůh posílal své proroky, aby napomínali lid, aby se obrátil zpátky ke svému Bohu, co se dělo? Autor listu Židům nám dává dobrou odpověď v jedenácté kapitole svého listu, která je věnovaná víře:

  • Židům 11:36-38 Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.

Většina z těch, kteří zde jsou zmíněni, byla pronásledovaná svým vlastním lidem. Proroci jako Elijáš, Míkajáš, Jeremijáš, Zacharjáš byli trápeni a pronásledováni svými vlastními, protože říkali pravdu, zvěstovali čisté Boží slovo a nechtěli uhnout ani o kousek. Vzpomeňte si, jak naložili s Janem Křtitelem, kterého Ježíš nazývá největším ze starozákonních proroků – Herodes mu nechal useknout hlavu. Můžete namítnout, že Herodes nebyl Židem, protože byl z potomků Ezaua, byl Idumejec, ale byl židovským králem a Židé – a především náboženští vedoucí, kněží, farizeové i saduceové pro Jana rozhodně netruchlili. Jejich postoj je dobře vidět z toho, jak reagovali na otázku Pána Ježíše, zda měl Jan Křtitel pověření křít od lidí nebo od Boha.

  • Mt 21:25 Řekneme-li, ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘

A přesně o tom to všechno je. Je to o tvrdosti lidského srdce, je to o vzdoru proti Bohu a jeho svatému Slovu. Je to o neposlušnosti, která důsledkem lidské vzpoury, která se nechce podřídit Bohu. To je podstata a jádro velké většiny veškerého pronásledování církve. Když Štěpán mluvil před židovskou veleradou, řekl jim:

  • Sk 7:52 Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.

To řekl Štěpán Židům. Co následovalo? Vyvlekli ho za hradby a ukamenovali ho! To je vzdor proti Slovu, proti evangeliu. Náš text mluví o Židech, protože na nich je tento vzdor velmi dobře patrný, na nich Bůh ukazuje jak své milosrdenství, tak svůj hněv. Stali se divadlem a podívanou pro celý svět, přesně tak, jak to Bůh předpověděl ústy proroků. Ale ten vzdor, o kterém je tady řeč, je vlastní každému hříšníkovi. Je to zrcadlo nás samotných. Ano, byla to srdce Židů, která vydala Krista Pilátovi k odsouzení, byly to ruce Římanů, kteří přibili Krista na golgotský kříž, ale byly naše vlastní hříchy, hříchy jednoho každého z nás, jak tady jsme, které byly tím nejzávažnějším důvodem, proč byl Ježíš ukřižován, proč na sobě nesl Boží hněv. Historie vzpoury a vzdoru židovského národa, který si myslel, že slouží Bohu, zatímco sloužili jen sami sobě a svému vlastnímu náboženskému uspokojení, je historií našeho vlastního srdce, naší vlastní vzpoury, mého vlastního hříchu. Kdybychom byli na jejich místě, jednali bychom úplně stejně jako oni a bez Boží milosti, bychom takto jednali dodnes.

Apoštol Pavel mluvil ze své vlastní zkušenosti, protože on sám pronásledoval Kristovu církev předtím, než byl zastaven Kristem na cestě do Damašku. Také někteří z nás, jak tu jsme, jsme aktivně vzdorovali Bohu a byli jsme připraveni agresivně skočit po každém, kdo se prohlašoval za křesťana s cílem zostudit ho, zesměšnit nebo ukázat, jak hloupé náboženství zastává… Takový postoj a takové jednání ale nepřináší nic jiného než Boží hněv, což nás přivádí k poslednímu bodu dnešního kázání.

III. Boží hněv (v. 15b-16)

  • 1 Tesalonickým 2:15-16 … nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.

Slova, která zde čteme, jsou skutečně strašlivá. Tělesnou mysl snadno svedou k antisemitismu, což nakonec vede ke stejným hrůzám, které jsou zde popsané. Nevede to k ničemu jinému než k hříchu.

Mluvil jsem o vzdoru proti Bohu a jeho Slovu, který se v historii židovského národa projevoval tím, že Židé zabíjeli proroky, aby jim následně postavili pomníky a chlubili se tím, že mezi sebou měli takové proroky. Takový vzdor se nikdy nelíbí Bohu a vždycky vede k nepřátelství s lidmi – kdo je ve vzpouře proti Bohu, bude vždycky také v nepřátelství s lidmi. Ale náš text jde ještě o krok dál – nejde jenom o pronásledování Božího lidu, ale jde o aktivní bránění kázání evangelia pohanům. Jde o to zamezit šíření dobré zprávy. A to je vrchol vzdoru proti Bohu a jeho Slovu.

Pavel tady zase mluví ze své vlastní zkušenosti – Židé z Tesaloniky si najali ničemné lidi, aby vyvolali pouliční nepokoje namířené proti křesťanům. Když Pavel odešel z Tesaloniky, šel do Beroje, kde Židé nadšeně přijali evangelium.

  • Sk 17:13 Jakmile se však Židé v Tesalonice dověděli, že Pavel káže slovo Boží i v Beroji, vypravili se tam a začali podněcovat a pobuřovat lidi.

 Kam se Pavel hnul, tam ho pronásledovali a bránili mu kázat evangelium. Ale evangelium je Boží mocí a cestu si vždycky najde. Nikdo z Božích vyvolených nebude v nebi chybět, tím si můžeme být naprosto jistí. A pokud nebudou moci kázat lidé, Bůh učiní, aby mu vzešla sláva z kamení. Když farizeové a zákoníci Ježíšovi vyčítali, že mu lidé vzdávají chválu, když vjížděl slavně do Jeruzaléma, odpověděl jim:

  • Lukáš 19:40 Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.

Bůh má svoje cesty a jeho nástrojem číslo jedna je Kristova církev – ať již je pronásledovaná nebo žije v dočasném pokoji. Ale běda všem, kteří brání v kázání evangelia. To jsou lidé, kteří se skutečně nelíbí Bohu. Ve čtvrtém verši druhé kapitoly Pavel použil stejné sloveso, když mluvil o tom, že se Bohu zalíbilo svěřit mu evangelium. Nyní mluví o tom, že pokud jsou zde lidé – a je to jedno, zda to budou Židé nebo pohané – kteří brání kázání evangelia, nelíbí se Bohu a tímto svým činem se stávají nepřáteli lidí. Bránění kázání evangelia je horší než jakýkoliv teroristický útok, je to skutečný zločin proti lidskosti.

Jenom evangelium je cestou ke spasení. Jenom skrze víru v dokonalou a dokonanou oběť Pána Ježíše Krista může člověk dojít spasení. A víra přichází ze slyšení Božího slova. Lidé musí slyšet, že Boží syn se stal člověkem, aby Bůh na lidském těle potrestal naší vzpouru, náš hřích a abychom skrze víru ve vzkříšeného Krista byli zachráněni před Božím hněvem, který se zjevuje proti každému hříchu. Bránění kázání evangelia je završení procesu vzpoury proti Bohu a projevem naprostého nepřátelství proti lidem. Je to poslední kapka zatvrzení srdce proti Božímu slovu. Každý režim, který brání kázání evangelia, je zločinným režimem, a je to skutečně jedno, zda zajišťuje jakékoliv jiné výhody a je schopný postarat se o materiální, sociální nebo zdravotní zabezpečení. Pokud chce zničit Boží slovo a odvrátit lidi od slyšení evangelia, cesty spasení, je to dovršení míry lidského hříchu.

To je práce Božího slova, které vede na jedné straně ke spasení a na straně druhé k zatvrzení. Není to nic nového – vidíme to od začátku lidské vzpoury. Vzpomeňte si na Kaina, který zatvrdil své srdce proti Božímu slovu a zabil svého bratra Ábela, vzpomeňte na faraóna, který chtěl vyhladit Izraelce, vzpomeňte na krále Jójakíma, který nechal předčítat Boží slovo a jak ho četli, tak ho odřezával od svitku a pálil a potom dal přikázat, aby našli proroka Jeremjáše a písaře Báruka (Jr 36). Co to přineslo? Boží hněv na dům Jójakíma i na celý Izrael, kterému kraloval. Totéž se děje v našem textu, a totéž se děje dodnes. Ale kdykoliv a kdekoliv se něco takového dělo, vždycky to znamenalo, že Boží hněv spěje ke svému cíli, jak zní doslovný překlad závěru šestnáctého verše.

  • Římanům 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

 Boží hněv spěje ke svému cíli, když lidé završují míru svých hříchů a brání druhým ve slyšení evangelia. Moji milí, Boží hněv je strašlivý a nic před ním neobstojí. Tento Boží hněv už je tady. Svatý Bůh se nemůže dívat na hřích a jediný důvod, proč ještě nespálil všechno ohněm své svatosti, jsou vyvolení svatí, kteří mají dojít spasení skrze Ježíše Krista. Apoštol Jan říká:

  • Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Přátelé, Bůh se nedívá se zalíbením na tento svět a neříká si, že ti lidé jsou tak úžasní, že neví, koho by ještě zachránil. Bůh se hněvá. Když Písmo popisuje Boží hněv, mluví o rozlícení a rozhořčení. Kniha Zjevení mluví o kalichu naplněném neředěným Božím hněvem. Potopa byla takovým projevem Božího hněvu. A nešlo o to, že by jen tak drobně pršelo a voda pomalu stoupala – Bible říká, že se prolomily propusti zemské i nebeské, rozlámaly se zemské desky a země vychrlila proudy magmatu, což zvedlo tsunami a život byl smeten z povrchu zemského. Teprve po sto padesáti dnech se vody začaly uklidňovat (Gn 7,24-8,4). Vzpomeňte si na Sodomu a Gomoru, další strašlivý projev Božího hněvu, vzpomeňte si na putování Izraelců pouští – jak vyšlehl oheň od Hospodina a pohltil tisíce lidí. Bůh se hněvá a hněv se obrací proti hříchu. Proto autor listu Židům říká:

  • Židům 10:31 Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.

Není nic hroznějšího. Poslechněte si, jak to popisuje apoštol lásky, Jan:

  • Zj 14:9-11 Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.

Křesťané, varujte se hříchu, nezatvrzujte svá srdce před Pánem, ale čiňte pokání a proste Boha o smilování. List Tesalonickým je nám v tom velkým povzbuzením a oporou. Poslouchejte, co napsal Pavel o tři kapitoly dále:

  • 1 Tesalonickým 5:9-10 Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.

Ježíš Kristus nás zachraňuje od přicházejícího Božího hněvu. V Něm je odpočinutí, v Něm je náš pokoj. On je naším vykoupením. Skrze Něj dostáváme milost, ačkoliv jsme nebyli jiní, než lidé kolem nás a stejně jako oni nyní, i my jsme kdysi vzdorovali Bohu a jeho Slovu. Ale ukázala se Boží milost:

  • Titovi 3:5-7 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.

Modlitba. Píseň „Jen v Kristu mám naději svou.“

Osnova kázání: