Přijali jsme Ducha, který je z Boha

Jaroslav Kernal, Praha 21. dubna 2024

Dneska pokračujeme v našem studiu na téma osoba a dílo Ducha svatého. A název dnešního kázání je „Duch svatý je duch“. To zní trochu divně, že? Proč mluvit o něčem, co je tak zjevné. Je to přece Duch svatý, takže je jasné, že je duch. Ale rozumíme tomu? Když se podíváme do Akademického slovníku spisovné češtiny na heslo „duch“, najdeme celou řadu významů: 1. netělesná bytost mající rozum a vůli; 2. (v křesťanství) třetí osoba svaté Trojice; 3. myslící a cítící složka lidské bytosti, duše; 4. duševní charakteristika projevující se v postojích, jednání ap.; 5. souhrn charakteristických znaků jevu působících na okolí, atmosféra, ráz; 6. osoba nadaná nevšedními duševními vlastnostmi, osobnost. Opravdu víme, o čem mluvíme, když používáme slovo „duch“ v souvislosti s Duchem svatým? A když používáme slovo „duch“ v Písmu? 

Pro toto kázání jsem vybral krátký text z Janova evangelia, jenom první polovinu třináctého verše šestnácté kapitoly. 

• Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. (J 16,13) 

Janovo evangelium zaznamenává nejobsáhlejší vyučování o Duchu svatém od samotného Pána Ježíše Krista. Ve Skutcích najdeme řadu popisů toho, jak se Duch svatý projevoval v životech apoštolů nebo (méně) v životech křesťanů. A následně v listech apoštolů najdeme mnoho dalšího vyučování o Duchu svatém (Ř 8; Ef; Ko 3, 1J 4 atd.). Zdůrazňuji to proto, že je velmi důležité porozumět rozdílu mezi popisem a předpisem. V knize Skutků a také v evangeliích je popis toho, co se dělo – v evangeliích je ovšem popsáno to, co se dělo před Letnicemi, takže musíme dobře rozlišovat a zkoumat, co a jak můžeme vztáhnout také na dobu po Letnicích. V listech a v Janově evangeliu je vyučování o tom, kdo je Duch svatý, jak se bude projevovat a co bychom tedy měli očekávat. Nechci to nyní dále rozvádět, ale musel jsem to zmínit, abychom nad tím přemýšleli a správně rozdělovali Boží slovo (2Tm 2,15 – aby ses osvědčil jako dělník, který správně rozděluje slovo pravdy).

Dneska se v krátkosti podíváme na tři věci – především se pokusíme uchopit skutečnost, že Bůh je duch. Ruku v ruce s ní jde skutečnost, která se týká člověk – člověk je také duchovní bytost v těle. A na konec si ukážeme nějaké praktické důsledky, které z těchto věcí vyplývají.  

I. Bůh je duch

Když Pán Ježíš mluvil se samařskou ženou u Jákobovy studny, řekl jí, že Bůh je duch a kdo ho uctívá, musí tak činit v duchu a v pravdě (J 4,24). To je základní prohlášení o Bohu. Ale nejde o to, že by Bůh byl nějaký duch, něco jako jeden z dalších duchů vedle andělů a démonů, ale jde o to, že Bůh je duchovní bytostí ze své podstaty. Jinými slovy, Bůh není bytost, která by měla tělo. To je třeba, abychom si uvědomovali, když přemýšlíme o Boží trojici. Bůh Otec je duch, je duchovní podstaty, Bůh Syn je duch, je duchovní podstaty a Bůh Duch svatý je duch, je duchovní podstaty. Opět se tu stavíme na svatou půdu a musíme našlapovat velmi opatrně, abychom se nedopustili nějaké nepatřičnosti, abychom Bohu nepřiřkli něco, co mu nenáleží, abychom si nestvořili ve své mysli nějakou podobu Boha podle svého obrazu, tedy modlu. Jeden Bůh ve třech osobách je duchovní bytostí. V tomto smyslu musíme rozumět tomu, že kdykoliv v Písmu čteme o něčem, co připomíná části Božího těla – zřítelnice oka, dlaně, paže, nohy, křídla nebo že Pán Ježíš sedí po pravici Boží – jsou to jenom obrazy, které mají nějak vyjádřit, kdo Bůh je a co dělá, ale nepopisují Boha. Bůh nemá pravici ani nesedí jako člověk, aby Boží syn mohl sedět vedle něj. Bůh je duch, nemá tělo. 

A vidíme v Písmu, že někteří duchové, andělé, jsou v Bibli popisováni termíny, které nám připomínají něco, co známe, např. vypadají jako člověk, někdy mají křídla, někdy mají zvířecí obličeje, někdy vůbec nevypadají jako něco, co známe (např. Ez 1, kde je popis jakýchsi andělských bytostí, které svou komplikovaností nepřipomínají nic, co je nám známé). Jsou to duchovní bytosti, duchové, kteří se mohou nějak zjevit člověku, ale toto jejich zjevení nejspíš není to, jak vypadají ve skutečném duchovním světě, který je našim tělesným očím stále skryt. 

Ze skutečnosti, že Bůh je duch, vyplývá také to, že Bůh je osoba. Když Bible mluví o duchu, mluví o někom, kdo je živý, kdo si je vědom sám sebe a sám sebe jasně vymezuje. A to platí jak o trojjediném Bohu, tak o každé osobě Boží trojice. Duch svatý je osoba, je to Bůh, jedna z osob Boží trojice a je cele duchovní podstaty. Proto Bůh zakázal Izraelcům zobrazovat Boha. To je druhé přikázání, které římská církev zapomněla.

• Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Ex 20,4–6)

Boha nelze zobrazit, protože Bůh je duchovní podstaty. Přesto se nám Bůh dal poznat ve svém milovaném Synu, který k nám sestoupil a stal se jedním z nás. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a my jsme spatřili jeho slávu (J 1,14)!

Boží syn je také svou podstatou duch – možná právě o tom než o Duchu svatém víc mluvil ten text, který jsem použil minulý týden (2K 3,17 – Duch je tím Pánem). Možná to je obraz Pána Ježíše Krista, který vidíme v první kapitole knihy zjevení, kdy se Jan pokouší čtenářům nějak předat vidění duchovních skutečností, takže popisuje Pána Ježíše v podstatě velmi fantastickým způsobem. Je to způsob, který je vlastní knize Zjeveni a velmi symbolický, ale současně je to i tom, že popisuje duchovní zjevení Pána Ježíše Krista. 

Boží syn je jedinou osobou Boží trojice, která se kdy dala spatřit člověku, když ke svému Božství připojila plné lidství, bez umenšení Božství a bez jeho změny. Tady se dostáváme na samotnou hranici lidského pochopení. Můžeme prohlásit a věříme tomu, že Boží syn je jednou jedinou osobou, není dvěma osobami, a současně v sobě zahrnuje plné Božství a plné lidství. Od vtělení jsou plná Božská přirozenost a plná lidská přirozenost spojené dohromady, ale nesmíchané v jedné osobě. Toto je ortodoxní učení o osobě Božího syna, Pána Ježíše Krista. Dvě přirozenosti v jedné osobě jsou plně spojené, ale nesmíšené a nerozdělené. Cokoliv z každé strany jenom trochu ubereme, vyústí v herezi, která buď snižuje lidství, nebo snižuje Božství, nebo nějakým způsobem míchá obojí dohromady, což dělal například Martin Luther, aby zdůvodnil, že Pán Ježíš Kristus je fyzicky přítomen v chlebu Památky Páně. Ale to je na jiné kázání. To podstatné, co jsem chtěl říci, je, že Pán Ježíš Kristus ke své duchovní přirozenosti připojil tělo a stal se tak jedinou osobou Boží trojice, která je viditelná, hmatatelná, je možné ji zachytit fyzickými smysly. 

Nicméně Pán Ježíš vystoupil k Otci, a když nyní přebývá v nás nebo tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, je přítomen ve své duchovní podstatě, nikoliv tělesně. Musel vystoupit k Otci v těle, aby mohl přijmout od Otce Ducha svatého a seslat ho na zem. Musel dokonat dílo smíření, aby mohl poslat Ducha do životů těch, které svou obětí očistil od hříchů a posvětil. Duch svatý sestoupil, byl vylit, jak říkáme, a nyní je zde jako jiný Přímluvce místo Pána Ježíše. Je to Duch, takže není omezen tělem, jak se omezil Pán Ježíš, ale skutečně všude. Svědčí tomuto světu o Božím synu a přebývá v těch, které si Boží syn zamiloval, vykoupil je, očistil a posvětil svou obětí na kříži Golgoty. A to nás vede dalšímu bodu: 

II. Člověk je duch/duše v těle

Duch svatý je duch, je duchovní podstaty, je neviditelný, nehmatatelný, nemá tělo, nelze se ho dotknout, jako se šlo dotknout Pána Ježíše, když byl v těle na této zemi. Jak tedy můžeme vědět, že jsme Ducha svatého přijali, že jsme skutečně znovuzrozeni? A můžeme to vůbec vědět? Víme to skrze víru – uvěřili jsme v Pána Ježíše Krista a spoléháme se na jeho Slovo. A jeho Slovo nám říká, že když věříme v Krista, byli jsme zapečetěni Duchem, byli jsme jím také pokřtěni, resp. byli jsme jím ponořeni do těla Kristova, takže můžeme vědět, že patříme Kristu, že jsme Božími dětmi, že v nás Duch svatý přebývá. A tato skutečnost se neutají, jak ještě uvidíme za chvíli. Nyní se chci krátce zastavit u toho, jak je to možné, že v nás Duch svatý může přebývat. 

Je to kvůli naší podstatě, protože jsme stvořeni jako duchovní bytosti. Ale člověk není jenom duchovní bytost – to je velmi časté tvrzení učení new-age – ale člověk je duchovní bytost v těle. Podívejte se se mnou do Genesis 2:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7)

Doslova je tam, že se člověk stal živou duší. To slovo duše má široké použití, jak ve Starém zákoně, tak v Novém – je to dohromady více než 700 veršů, kde je toto slovo v hebrejštině nebo v řečtině použito. A někdy mluví o duchovní podstatě člověka, někdy mluví o celém člověku, někdy mluví o duševních pochodech v člověku. Znovu – toto by bylo na samostatné kázání a možná spíš na celou sérii. Ale jednoduché učení Písma říká, že člověk je jedna bytost, která má duchovní i fyzickou přirozenost a obojí patří dohromady a obojí tvoří člověka. Pavel mluví o vnitřním člověku, který se den za dnem obnovuje do podoby Pána Ježíše Krista a o vnějším člověku, který hyne (2K 4,16) a nakonec se vrátí do prachu, z něhož povstal. Ale přijde den, kdy člověk dostane nové tělo a bude zase v plnosti, v jednotě. A bude to tělo! Maso! Člověk je jeden a nejde ho nějak rozseparovat na nějaké části. Stejně jako nejde oddělit morek od kosti, protože morek vyrůstá z kosti, nejde oddělit ani duše od ducha, jak o tom mluví list Židům, když mluví o tom, jak ostré je Boží slovo (Žd 4,12). A člověk byl stvořen jako duchovní bytost, která má tělo – a to tělo bylo stvořené záměrně, nikoliv jako nějaká přítěž nebo něco, čeho se potřebujeme zbavit, ale byl to Boží záměr, abychom měli tělo a abychom tímto svým tělem oslavovali Boha (Ř 12,1–2) a měli s Bohem společenství. 

Adam s Evou v těle měli plné společenství s Bohem – a nebylo to skrze víru. Bylo to něco přirozeného, protože Bůh do nich vdechl dech/ducha života a stali se živou duší nebo duší v těle. Ale toto společenství s Bohem bylo jejich vzpourou zpřetrháno a zničeno. Člověk ale nepřestal být duchovní bytostí, ale zemřel ve vztahu k Bohu. Boží slovo říká, že jsme mrtví ve svých vinách a hříších, v nichž žijeme (Ef 2,1). Naše duchovní smyslu ve vztahu k Bohu jsou mrtvé. Přesto tady zůstává svědomí, které člověku svědčí o Bohu a které nelze definitivně umlčet a touha po náboženském uspokojení. Člověk je duchovně mrtvý ve vztahu k dobrým věcem, které přicházejí od Boha. Je vůči nim hluchý, je vůči nim slepý, je vůči nim naprosto necitelný, nehledá věci od Boha ani po ničem takovém netouží. Ale protože je člověk duchovní bytostí, není mrtvý nebo hluchý a slepý vůči duchovnímu světu jako takovému. Je zde duchovní svět, který je stejně jako člověk ve vzpouře proti Bohu. A vůči tomuto světu – vůči tomu, co je zlé a od Boha vzdálené, jakkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, je člověk stále otevřený a duchovně živý. A protože je mrtvý vůči Bohu, hledá naplnění této své touhy všude jinde. Proto můžeme vidět tolik okultismu kolem sebe, proto vidíme návrat ke starému pohanství, kdy lidé uctívají dřevěné modly, které mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, rukama nemohou hmatat a nohama nemohou chodit. Jim jsou podobni všichni, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá (Ž 115,4–8). Ale je-li člověk mrtvý ve vztahu k Bohu, jak tedy může být zachráněný? Boží slovo to říká velmi jasně:

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,4–5)

Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem. To je důvod, proč Pán říká, že se člověk musí znovu narodit z Ducha svatého, jinak nemůže spatřit Boží království (J 3,5). Ze smrti jsme museli být probuzeni Duchem svatým. Teprve potom jsme skutečně uslyšeli slovo pravdy, evangelium, teprve potom jsme duchovním zrakem uviděli Krista ukřižovaného, teprve potom jsme ucítili Boží lásku a slitování a doopravdy zatoužili po spasení, které nám Bůh v Kristu daroval. Teprve potom jsme skrze Ducha svatého dostali moc reagovat na Boží volání k pokání a k víře a s radostí jsme běželi ke svému Spasiteli, vyznávali svou nevěru a své hříchy a s vděčností v srdci se radovali ze spasení. Byli jsme očištěni Kristovou krví a stali jsme se novým stvořením – uvnitř, v tom vnitřním člověku, který byl mrtvý vůči Bohu. Tehdy jsme se stali chrámem Ducha svatého, který se rozhodl v nás přebývat. On nám svědčil o Kristu, on nás přivedl k pravdě, on nás vedl k pokání, on nám dal nové srdce, které věří a miluje Pána Ježíše Krista, on v nás působí svou mocí, abychom se obnovovali. On je Duch, který se spojil s tou duchovní podstatou naší bytosti, ale současně je také v našem těle, které je propadlé hříchu. A Boží slovo říká, že v nás zůstane už navěky, takže až jednou dostaneme nová těla – a budeme to stále my se svou vlastní identitou, budou naše těla úplně stejně jako je toto tělo naše a my se s ním ztotožňujeme, Duch v nás pořád bude přebývat.  A svou mocí nás spojí do těla nevěsty Kristovy. Dělá to už teď, ale potom to bude dokonalé a bude to nádherné. 

Duch svatý je duch a je spojený s naším duchem, s naším vnitřním člověkem a působí v nás svou mocí, abychom se stále více podobali Božímu synu, protože k tomu jsme byli předurčeni. 

III. Duch svatý přebývá ve svatých

Duch svatý přebývá v životech křesťanů a podle slov Pána Ježíše s nimi bude navěky (J 14,16). Ale Boží duch není na dovolené v našich životech, ani na odpočinku – je to třetí osoba Boží trojice, živý Bůh, který jedná, který nejenom že dává nové narození, ale také svědčí o Kristu, oslavuje Krista, vyvyšuje ho v našich životech, obdarovává nás ke službě Kristu i svatým, k budování Kristova těla, církve, zmocňuje nás ke svědectví o Kristu, proměňuje nás do podoby Ježíše Krista, chrání poklad víry a evangelia, který byl do nás vložen, dává nám sílu překonávat pokušení, vysvobozuje nás z hříchu, uvádí nás do pravdy Božího slova, zpřítomňuje nám Krista – prostě kompletně mění životy křesťanů, připravuje svatou nevěstu pro ženicha, pro Božího syna, našeho Pána Ježíše Krista. Jsme cele závislí na Duchu. Ale protože je to duch, je pro nás jaksi neuchopitelný. Přesně tak o tom mluví Pán Ježíš, když mluví s Nikodémem, židovským učencem, který za ním přišel v noci a kterého Pán Ježíš vedl k tomu, že potřeba se znovuzrodit z Ducha a z vody. A potom mu řekl:

• Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,8)

Nemůžeme se dotknout Ducha svatého, protože je to duch. Stejně jako se nemůžeme dotknout větru. Ale poznáme, že vítr fouká – vidíme to, slyšíme to, cítíme to. A právě tak můžeme vnímat dílo Ducha svatého v životě člověka. 

Duch svatý je Duch pravdy. Tak ho nazývá Pán Ježíš Kristus v Janovi 16,13. A mluví o tom, že nás bude uvádět do veškeré pravdy. To je způsob, jak můžeme poznávat práci Ducha svatého, jak můžeme být ujištěni o jeho přítomnosti. Kde lidé zůstávají v pravdě, tam jsou v Duchu svatém. V následující kapitole Janova evangelia se Pán Ježíš modlí za své učedníky a za všechny, kteří uvěří skrze ně, takže i za nás, a prosí Otce, aby nás posvětil pravdou – a potom dodává: „Tvé Slovo je pravda.“ Kde se lidé nedrží Božího slova, nezůstávají v pravdě, a potom mohou říkat o Duchu svatém cokoliv, ale není to Duch pravdy, který v nich přebývá. A samozřejmě jsme hříšníci a Bůh s námi jedná v čase a odhaluje nám pravdu krok za krokem. Někteří jsme dlouhá léta neviděli pravdu – možná jsme nějak tušili, že věci nejsou v pořádku, ale všichni kolem nás říkali, že jsou v pořádku, že se nic neděje, že to, jak to vidíme, je správné … a najednou nám Bůh otevřel oči! To jsou věci, které často prožívají lidé např. ohledně Boží svrchovanosti ve spasení – najednou se jim otevřou oči a všude v Písmu vidí, že Bůh je svrchovaný a všechno se skládá dohromady. Nebo věci, které se týkají vedení církve. Nebo jakéhokoliv jiného jasného učení Písma. A netýká se to jen učení Písma, ale i dalších věcí, praktických, týká se to charakteru lidí – najednou se něco stane a vidíme, jaký ten druhý člověk ve skutečnosti je – nebo dokonce, v ještě lepším případě, jací jsme my sami. A říkáme si, jak je možné, že jsme to tak dlouho neviděli. Opravdu jsme byli vedeni Duchem svatým? Ano, Bůh nad námi bděl. Pokud nás dovedl k pravdě, byl s námi celou dobu. Celou dobu nás vedl a formoval nás, abychom mohli přijmout pravdu, aby se nám otevřely oči, a my jsme uviděli a uslyšeli, přijali pravdu a věřili jí. A je dost možné, že kdyby přišel někdo dříve a ukázal nám pravdu z Božího slova, tak bychom ji uviděli mnohem dříve, ale můžeme se spolehnout na to, že Bůh dělá všechno ve svém čase, správně a přesně. Proto je dobré vystavovat se pravdě – držet se pravdy, držet se dobrého. A pokud něco rozpoznáme jako špatné v jakémkoliv bodě, máme se toho vyvarovat a chránit. 

Duch svatý je svatý duch. A to je další věc, na kterou se musíme zaměřit. Vede ke svatosti, tedy k oddělení se od hříchu. Ono to velice úzce souvisí s pravdou. Kde není pravda, tam je lež, a tedy hřích. Kde lidé staví na pravdě, budou vedeni k oddělení se od hříchu, tedy ke svatosti. Pokud někdo dlouhodobě žije ve zjevném hříchu – to je hřích, který je v Písmu velmi jasně označen jako hřích (např. podlost, lakota, špatnost, závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, donášení, pomluvy, zpupnost, nadutost, chlubení se, nesnášenlivost … Ř 1,29–31 – to je jenom jeden z mnoha seznamů hříchů v Písmu), a přes jasné vysvětlování a napomínání nechce takové věci opustit, máme právo, ba dokonce povinnost říci, že tady chybí práce Ducha svatého, že tady není vedení ke svatosti. 

A z druhé strany musíme mluvit o tom, že Duch svatý je Pánův Duch, je to jiný Přímluvce, který přišel místo Pána Ježíše a jeho úkolem je přetvářet nás do podoby Pána Ježíše. Takže na jedné straně bude odebírat to, co do našeho života nepatří, ale na druhé straně v něm bude tvořit něco, co má být pro náš nový život přirozené. Uvidíme ovoce Ducha svatého. A to je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23), když použiju zase jenom jeden ze seznamů v Božím slově. Tyto charakterové rysy vyrůstají tam, kde Duch svatý pracuje. A vyrůstají jako jeden plod. A znovu je to tak, že vyrůstá z toho prvního, co jsme zmínili, vyrůstá z pravdy – z Božího slova, které Slovem pravdy a vede ke Slovu, které se stalo tělem a které řeklo:

• Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6)

Toto je způsob, jak nás Duch svatý přetváří do podoby Pána Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří hodně mluví o Ježíši a o Bohu, ale nemají lásku k druhým, která se projevuje službou druhým, nemají pokoj a nepůsobí pokoj, neradují se v Duchu svatém, nejsou trpěliví s druhými ani k nim nejsou laskaví, ale působí rozpory a rozkoly. To je absence Ducha svatého a chybějící víra v Pána Ježíše Krista. Kéž jsou naše oči upřeny vzhůru, k Pánu slávy, k němu samotnému a k nikomu jinému – jenom tak si můžeme být jisti, že budeme žít v plnosti Ducha svatého, který vane, kam chce. Jeho ovoce vidíš, ale jeho samotného nikoliv. Modleme se.