… když shledal, kolik je zde modlářství …

Jaroslav Kernal, Praha 2. května 2021

Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu. Procházíme společně knihou Skutků a došli jsme do sedmnácté kapitoly, kde je Pavlova promluva k lidem v Athénách. A já bych chtěl, abychom se na chvíli na tomto místě zastavili. Minule jsme prošli celou sedmnáctou kapitolu a ukázali jsme si různé způsoby šíření evangelia – v Tesalonice Pavel dokazoval z Písma, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, v Beroji jednoduše otevřel Písmo a vykládal ho a berojští Židé sami zkoumali, jestli je to tak, jak Pavel zvěstuje. V Athénách Pavel mluvil s lidmi o Ježíši, ukazoval těm, kteří vůbec neznali Písmo ani neměli žádnou představu o jediném Bohu, na Stvořitele, vedl je skrze věci, které znali z pozorování světa kolem sebe i pomocí jejich svědomí, k Pánu Ježíši Kristu a ukazoval na něj, jako na jediného vládce, spasitele a soudce. Společnost, která v Pavlově době žila v Athénách, nebyla nepodobná té dnešní společnosti. Možná byla navenek více nábožensky založená, ale doufám, že jednou z věcí, které si ukážeme, bude i to, že také naše společnost, ač se to tak na první pohled nejeví, je nábožensky založená a je úplně stejně modlářská, jako byla řecká společnost v polovině prvního století. Přečteme Sk 17,16–34 a potom se zastavíme u veršů 16–23.

Pán Ježíš přikázal svým učedníkům, tedy i nám spolu s nimi, aby čekali na vyzbrojení mocí z výsosti (Lk 24,49) a potom byli jeho svědky na všech místech, kde budou, počínaje Jeruzalémem až na sám konec země. Křesťan je svědek Pána Ježíše Krista. Mimochodem, jestliže se někdo označuje jako svědek Jehovův, z podstaty věci vyplývá, že není křesťan, není svědek Ježíše Krista. Křesťan je učedník Ježíše Krista. Není učedníkem žádného člověka, ale je učedníkem Kristovým. Bůh dal dary do své církve, dal autoritu, vedoucí, starší, ale co cílem toho všeho?

• Ef 4:12–13 Aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Cílem darů, vedení i vedoucích je, abychom byli víc podobní Pánu Ježíši Kristu, abychom byli jeho věrnějšími a lepšími učedníky, aby slovy Jana Křtitele „on rostl a já se zmenšoval“ (J 3,30). Každý učedník Ježíše Krista je svědkem Ježíše Krista. Ať již roste v lásce ke Kristu a v následování Pána nebo ne. Každý, kdo je Kristův, je jeho učedník, a kdo je učedník, je svědek Ježíše. A může být dobrým svědkem nebo špatným. Pán Ježíš nás vyslal, abychom byli jeho svědky na všech místech, kam nás postavil a kam nás vede. V posledním roce jsou mnozí lidé zoufalí nebo ztracení. Netušíme, co se přesně děje, kam to směřuje, co z toho bude. Nikdo to neví. Ale Pán nás postavil právě do této doby, abychom se právě zde osvědčili jako jeho svědkové. Věříme, že Bůh je svrchovaný, že vládne nad svým stvořením, že řídí celý svět, že řídí kroky lidí, kroky i srdce vládců (Př 21,1), slova lidí i jejich myšlenky, neboť „člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk“ (Př 16,1). Proto se chceme osvědčit jako dobří a užiteční služebníci. Náš dnešní text nás může dobře nasměrovat, protože nás vede k tomu, abychom porozuměli situaci, ve které se nacházíme, abychom zkoumali svá vlastní srdce a abychom přinesli řešení v Pánu Ježíši Kristu.

I. Diagnóza společnosti

Pavel kázal Boží slovo v Beroji, ale Židé z Tesaloniky se to dozvěděli, šli do Beroji a začali tam podněcovat a pobuřovat lidi (Sk 17,13). Proto bratři vypravili Pavla pryč – směrem k moři. Zdá se, že ho chtěli jenom uklidit. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, aby tam povzbuzovali církev a dál vyučovali o Kristu. A vypadá to, že Pavlovi pronásledovatelé nedali pokoj a šli dál za Pavlem, proto se Pavel vydal na jih podél pobřeží do Athén. Celkem nějakých 500 km. Bratři z Beroji ho doprovázeli až do Athén, tam se s ním rozloučili a vrátili se zpátky se vzkazem pro Silase a Timotea, aby přišli za Pavlem. Nicméně podle 1Te 3,1 měl Timoteus ještě před tím, než se vrátí spolu se Silasem k Pavlovi, navštívit Tesaloniku a povzbudit církev ve víře a utvrdit jí.

Pavel zůstal v Athénách sám. Nebylo to pro něj nic nového – byl sám, když uvěřil v Damašku (r. 34), byl sám, když kázal v Arábii, byl sám, když se vrátil do Jeruzaléma, kde se ho ujal Barnabáš, byl sám, když ho bratři vypravili do Tarsu (kolem r. 37). Sám kázal Boží slovo v Kilíkii (Tarsus byl hlavním městem) a v Sýrii a možná i v částech Galacie. Někdy kolem roku 42 ho vyhledal Barnabáš a začali kázat spolu v Antiochii. V Athénách byl Pavel někdy kolem roku 50–51. Nyní prochází tím městem, má oči otevřené, mluví s lidmi. Co vidí? V. 16 říká, že shledal, kolik je v tom městě modlářství. Jiné překlady říkají, že to město bylo plné model (ČSP, B21, Petrů), samá modla (Pavlík, Žilka), oddané modloslužbě (KRAL). Jak na to Pavel přišel? Nečekal totiž někde o samotě v koutku, v ústraní, v tichosti kláštera, hlavně odděleně od světa, aby ho svět nepohltil. Pavel se nebál být sám uprostřed modlářské společnosti. Nebál se odevzdat mladou církev v Tesalonice Bohu a Slovu jeho milosti – nedělal to s lehkým srdcem (viz 1Te 3,1–7), ale nic jiného mu nezbylo. Nikde nakonec nezůstal příliš dlouho. Nakonec odešel i z Athén a ani nepočkal, až tam za ním přijdou Silas a Timoteus. Ti ho dostihli až v Korintu, a to až když už tam nějakou dobu byl, protože se stihl sblížit s Priskou a Akvilou, pracoval s nimi a vydělával si na živobytí (viz Sk 18,2–5).

Když jsem před dvaceti lety studoval, jak v naší zemi vznikaly sbory na konci 19. století a v prvních desetiletích století dvacátého, byl jsem překvapen, protože často to bylo tak, že nějaká rodina se obvykle kvůli práci přestěhovala do jiného města. A lidé ve sboru, odkud ta rodina odešla, se za ní modlili a těšili se, že v tom městě, kam ta rodina odešla, určitě brzy vznikne nový sbor. A mnohdy to tak bylo. Ti lidé šli a mluvili o své víře, přiváděli další lidi k víře, časem začali dělat nějaké shromáždění, obvykle tam začali jezdit kazatelé nebo starší z okolních sborů a během pár let tam byl sbor. Bylo to hodně podobné tomu, co vidíme v knize Skutků. V našem textu je to Pavel, kdo takto jedná. A protože nebyl místní, seznamoval se s prostředím, ve kterém kázal evangelium. Židům byl Židem a pohanům, lidem bez zákona, byl jako kdyby byl bez zákona, i když nebyl bez zákona, neboť jeho zákonem byl Kristus (1K 9,19–23). Dělal to proto, aby alespoň některé získal pro evangelium. Kvůli hříšníkům se nestal hříšníkem, nepodílel se na athénském modlářství, ale snažil se porozumět lidem, kterým kázal, aby nepřipadal lidem jako někdo, koho vykopali ve faraónově hrobce. Stačilo, že jim říkal evangelium, které jim připadalo hodně divné – podívejte se do v. 18: Filozofové ho měli za nevzdělance, jiní za kazatele podivného nového náboženství. Ale Pavel využil jejich modlářství k tomu, aby k nim vybudoval most a mohl jim říct evangelium.

• Sk 17:23 Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.

Pavel měl oči otevřené a viděl modlářství Athéňanů. To modlářství prostupovalo celou společnost a zdá se, že mělo dopad i na Židy, kteří v Athénách žili. Synagoga byla jedním z prvních míst, které Pavel navštívil. A vypadá to, že to nemělo vůbec žádný efekt. Mluvil s Židy o Kristu, ale nebyli naštvaní jako Židé v Tesalonice, ani nebyli zapálení studovat Písmo, jako Židé v Beroji. Vyslechli si Pavla a šli dál svou cestou. V knize Zjevení je církev, které se jim podobá – je to církev v Laodikeji.

• Zj 3:15–17 Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.

I církev může být v tak špatném stavu. V Athénách byla v takovém stavu celá společnost. Jediné, co je zajímalo, byly novinky – těmi se snažili naplnit prázdnotu svého života a ubohost své duše. Byli to pověrčiví modláři, kteří „pro jistotu“ obětovali každému známému a dokonci i neznámému bohu, aby si to s žádným bůžkem nerozházeli. Athénská společnost byla hodně podobná té naší – i ta je podobně modlářská. A nemusí to být nutně tesané modly, jako byly ty v Athénách. I tam byly nejspíš na mnoha místech jenom oltáře bez soch nebo model. I naše společnost je modlářská a pověrčivá. Okultismus, čarodějnictví, horoskopy, energie, východní náboženství, lidé znovu objevují staré pohanství, což je pro některé recese, ale jiní to berou vážně. Kromě toho se mnoho obětuje různým bohům, kteří nenazývají bohy, ale jsou to hodnoty, kterým se společnost klaní – prosperita, materialismus, zábava, vzdělání, dneska je to aktuálně zdraví a pohodlí – na oltář těchto bohů jsou kladené nenarozené děti, které jsou hromadně vražděné, narozené děti, které vyrůstají v rozbitých rodinách a bez sourozenců nebo staří lidé, kteří jsou odsunuti do ústavů a ze zahraničí k nám směřuje trend tzv. dobrého zabití, euthanasie. To jsou oběti, které jsou přinášené na oltář boha pohodlí a bezstarostného života. Dnes na tento oltář přinášejí lidé i svou vlastní svobodu, aby se stali otroky někoho, kdo za ně převezme zodpovědnost, kdo za ně udělá rozhodnutí, kdo jim řekne, jak mají žít, co mají dělat, co si mají myslet. Jsme schopni tyto věci vidět? Umíme je pojmenovat a označit je jako modlářství? Chápeme, v čem je problém? Nebo si vystačíme s nic neříkajícím „Bůh tě miluje a má pro tvůj život úžasný plán“? Abychom mohli udělat dobrou diagnózu společnosti, musíme nejdřív udělat něco jiného:

II. Diagnóza srdce

V šestnáctém verši čteme o tom, že Pavel byl znepokojen množstvím modlářství, s nímž se setkal. Je to zajímavé prohlášení, protože ostatní města, která Pavel navštívil, na tom nemohla být o mnoho hůř. Byla to makedonská města, kde vládla řecká kultura, kde lidé uctívali řecké bohy, kde se klaněli nebeským tělesům, kde byla různá mysterijní náboženství. Ve Filipech byla otrokyně posedlá věšteckým duchem, na své první misijní cestě Pavel na Kypru konfrontoval kouzelníka, který si říkal Barjesus. Ale zdá se, že v Athénách bylo něco, co ho dráždilo ještě víc. Možná to byla i ta všeobecná lhostejnost a fakt, že lidem stačily nějaké ty novinky a s tím se spokojili. V našem textu doslova čteme, že jeho duch se v něm rozčiloval, zlobil. Znovu je tu celá škála slov v českých překladech – byl bolestně drážděn (Pavlík), rozhorloval se (Žilka, ČSP), bouřil (B21), pobuřovalo ho to (Petrů), rozněcoval se (KRAL). Je tam slovo, které jednoduše znamená rozčílit se nebo se rozzlobit. To slovo je použité jenom na jednom dalším místě v Novém zákoně – Pavel ho použil, když popisoval lásku a říká, že láska se nedá vydráždit, nerozčiluje se. Tady se Pavel rozčílil – rozzlobilo ho modlářství, které viděl, hloubka zkaženosti té společnosti, možná intelektuální pýcha filozofů a lhostejnost lidí obecně.

Když Pán Ježíš viděl hříšníky, celníky a nevěstky, díval se na ně jako na ovce bez pastýře a byl pohnut ve svém srdci. Díval se na ně s lítostí a s bolestí, se zármutkem. Ti lidé žili ve svém hříchu a neznali nic jiného. Mluví o celníkovi v chrámu, který se neodvážil pohlédnout vzhůru, protože věděl, že je hříšník (Lk 18,13) – jenom se bil do prsou a prosil Boha o slitování. Ale můžeme si dobře představit Ježísovu tvář, když v sobotu přišel do domu jednoho z předních farizeů a oni na něj dávali pozor. A objevil se tam „náhodou“ člověk stižený vodnatelností a Ježíš se zeptal zákoníků a farizeů, jestli je dovoleno v sobotu uzdravovat a oni mlčeli (Lk 14,1-6). A předtím v sobotu v synagoze uzdravil ženu, kterou ďábel držel osmnáct let sehnutou a nemohla se napřímit – a představený synagogy se zlobil, ale Ježíš je nazval pokrytci (Lk 13,10–17). Byl naplněný svatým hněvem, když viděl, jak se na místě modliteb obchoduje se zvířaty a mění se peníze. Kněží vykupovali od lidí dobytek – ovce, kozy i býčky, který lidé přiváděli, aby je přinesli jako oběť. Kněz musel určit, jestli je to vhodná oběť, takže bylo jednodušší tu ovci prodat a koupit od kněží tu „správnou“, kterou bylo možné obětovat. Co myslíte, že udělali kněží s tou ovcí, kterou předtím vykoupili? Prodali ji zase někomu jinému jako tu „správnou“. To byl náboženský byznys a pokrytectví. Proto byl Ježíš tak rozzlobený, že upletl bič a zpřevracel stoly.

Ve Starém zákoně najdeme mnoho podobné horlivosti, která se týkala právě modlářství. Mojžíš roztloukl na prach zlaté tele, které odlil Áron a nechal zabít všechny modláře. Gedeón zbořil a znesvětil Baalův oltář a pokácel posvátný kůl. Izraelský král Jehú vyhladil všechny Baalovy ctitele a zbořil jejich chrám (2Kr 10,18–28). Král Jóšijáš vyčistil Hospodinův chrám, nechal vynést všechny modly, které tam postavil jeho otec Amón a nechal je roztlouct a spálit, zbořil oltáře i posvátné domy (viz 2Kr 24).

• 2 Královská 23:25 Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a činil vše podle zákona Mojžíšova.

Pavel byl úplně stejně rozhorlený, když viděl hrůzu modlářství v Athénách. Nenechalo ho to chladným. A my bychom si měli klást otázku, jak to, že nás nechává chladnými tolik modlářství, kolik ho vidíme v naší společnosti. Je to o diagnóze našeho srdce. Pavlovo srdce bylo cele uchvácené Pánem Ježíšem Kristem a v Athénách se rozhořelo ještě víc. Pavel neměl problém být v Athénách sám, protože byl cele závislý na Pánu. Dobře věděl, že Bůh je s ním. Možná právě proto, že byl sám, se ještě víc upínal ke Kristu a to ho vedlo k ještě větší horlivosti pro něj. Možná to byla i jeho povaha, která ho k tomu vedla – vzpomeňte si, s jakou horlivostí kdysi pronásledoval křesťany, jak byl zapálený, systematický, důsledný, neochvějný. Možná se v něm probudilo něco z toho starého Pavla, co bylo ale proměněno Kristovou láskou. Nepřišel do Athén kácet modly, ale kázat Krista. Pán ho sem přivedl a on sám v něm zapaloval tuto horlivost a svatý hněv proti modlářství a hříchu. Pavel nebyl slepý vůči modlářství. Ale může se stát, že křesťané slepí budou. Je možné, že nevidíme hloubku zkaženosti společnosti, ve které žijeme. To se může snadno stát, když jsme příliš pohlceni světem a málo pohlceni Pánem Ježíšem Kristem a jeho Slovem. Buď nás Boží slovo vnitřně oddělí od světa a vyčistí náš zrak, takže uvidíme zkaženost, která žene svět do záhuby, nebo nás svět oddělí od Božího slova a tím i od vroucího vztahu s Pánem Ježíšem Kristem.

Můžeme si představit sebe na místě Pavla – sami na místě plném modlářství, zkaženosti, hříchu a lhostejnosti. Co to s námi udělá? Bude to rozněcovat našeho ducha nebo to bude spíš uhašovat Ducha svatého v nás? Budeme se víc podobat Pánu Ježíši Kristu nebo se budeme stále více podobat okolnímu světu? Není to o ničem jiném, než o našem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. A právě sem nás vede Boží slovo, protože to bylo Pavlovo řešení pro situaci v Athénách, to je také Boží řešení pro nás, pro situaci, do které nás Pán postavil v těchto dnech. Nakonec je to řešení i pro církev, která je vlažná:

• Zj 3:18–19  Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

III. Doporučená léčba

• Sk 17:17 Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli.

Pavla trápilo modlářství, které viděl, proto mluvil s lidmi – s Židy, s pohany, kteří se obrátili k židovství, i s pohany, kteří uctívali všemožné modly. V osmnáctém verši čteme, o čem s nimi mluvil – o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. To je podstata evangelia. To je to nejdůležitější, co můžeme lidem říci. Chtěl bych, abyste si toho všimli a dobře si to zapamatovali. Pavel s těmi lidmi nemluvil na prvním místě o jejich falešném náboženství, i když ho rozpoznal a reagoval na ně. Ani s nimi nemluvil o tom, že je hloupé uctívat modly, že to je zbytečné a že to je hříšné. Mluvil s nimi o Ježíšovi.

Musíme dobře rozumět tomu, že podstatou hříchu je vzpoura proti Bohu, nevěra v Pána Ježíše Krista. Nevěra v Krista je také projevem hříchu – odmítání Krista, rouhání se Bohu, vzdorování Duchu svatému. S tím souvisí všechny možné další skutky, modlářské skutky a všemožná pověrčivost, špatnost, zvrácenost a hřích, které ve společnosti vidíme. A nesmíme se bát nazvat hřích hříchem. Smilstvo smilstvem, krádež krádeží, podvod podvodem, nečestnost nečestností, zvrácenost zvráceností, nemáme se bát nazvat homosexualitu hříchem a potrat vraždou, zneužití moci zneužím moci, lež lží atd. Ale zároveň musíme rozumět tomu, že podstata hříchu není v těchto jednotlivých projevech hříchu, ale v odmítání Krista. A problém hříchu nevyřešíme tím, že budeme chodit za lidmi a říkat jim, že jsou hříšníci, protože dělají to nebo ono. To by je snadno mohlo dovést k náboženskému pokrytectví. Naším úkolem, nebo spíš naším životem je být svědky Pána Ježíše Krista, ne moralisty. Tím znovu neříkám, že nemáme nazvat hřích hříchem – máme být pravdiví, takže to je něco, co musíme udělat, ale máme být pravdiví v lásce (Ef 4,15). A láska nás vede k tomu, abychom chápali druhé a společnost, v níž žijeme, abychom byli schopní rozlišovat a abychom byli schopní správným způsobem reagovat – jako reaguje Pavel v Athénách. Podívejte se na něj – byl rozčilený kvůli všudypřítomnému modlářství a lhostejnosti lidí. A proto mluví s lidmi o Ježíši a zmrtvýchvstvání.

V sedmnáctém verši je v originále fráze, kterou je možné asi nejlépe přeložit tím slovem „proto“. Jsou tam slova, která mluví o důsledku, o něčem, co navazuje na to, co bylo řečeno předtím. Jeho duch se rozhorloval, proto mluvil s lidmi o Ježíši. Štvalo ho modlářství, proto mluvil s lidmi o Ježíši. Byl rozzloben kvůli korupci a klientelismu ve společnosti, proto mluvil s lidmi o Ježíši a o zmrtvýchvstání. Vadily mu lži a převracení pravdy, proto mluvil s lidmi o Ježíši.

Soustředění na Pána Ježíše Krista je univerzálním řešením naší vlastní vlažnosti a hříšnosti společnosti. Jenom Ježíš může vyřešit můj hřích, váš hřích, hříchy lidí kolem nás. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Nic jiného. Nepomůže zboření potratových klinik a uvěznění lékařů, kteří zabíjejí nenarozené nebo staré lidi. Je správné to pojmenovat vraždou, ale srdce může změnit jenom Pán Ježíš.

Ještě jedno slovo z našeho textu bych chtěl zmínit – je to slovo mluvit (E), které většina českých překladů překládá slovem rozmlouvat, B21 slovem diskutovat. Je to slovo, které v sobě skrývá širokou škálu významů od prostého ‚mluvit‘, přes ‚promlouvat k někomu‘, k ‚rozmlouvání s někým‘, až po ‚diskutování‘ a ‚dohadování se‘. Pavel mluvil s lidmi o Ježíši. Promlouval k nim, diskutoval s nimi, dohadoval se. Nechtěl se nechat odbýt, ale chtěl, aby lidé slyšeli o Pánu Ježíši. Pavel byl svědkem Pána Ježíše Krista. Tím, co dělal, jak žil, jak mluvil – vším ukazoval na Pána Ježíše Krista.

Bylo to tak proto, že měl hluboký osobní vztah s Ježíšem. Žil s ním, chodil s ním každý den. Když ráno vstal, jeho mysl se zaměřila na Pána Ježíše Krista a jeho srdce se začalo zahřívat jeho láskou. Když se díval na lidi kolem sebe, viděl, jak jsou ztracení, protože jsou bez Krista a neznají Boha, nevědí nic o vztahu s ním, nechápou jeho lásku, nerozumí tomu, kdo Bůh je. Dobře věděl, že na tom byl úplně stejně – Ef 2,3 – i my všichni jsme takto žili … Viděl, jak otročí modlám tohoto světa a snažil se najít cestu k nim skrze jejich modlářství, skrze těžkosti jejich života a ukázat jim na řešení, které je v Kristu. Přesně to musíme udělat i my. Dneska máme příležitost přinést lidem pokoj a naději uprostřed nejistoty a beznaděje. Lidé mají strach – bojí se nemoci, bojí se smrti, bojí se budoucnosti. Hledají řešení v tom, že se nechají naočkovat, v tom, že vydají své životy do rukou jiných lidí, hlavně aby mohli žít jako dřív. Naše naděje je úplně jiná – není ve věcech tohoto světa (bez ohledu na to, co si myslíte o očkování), ale je v Kristu. V něm je náš pokoj (Ef 2,14). V něm je naše naděje, v něm je náš život, v něm a skrze něj se můžeme radovat i uprostřed těžkostí. Ale znamená to, že budeme v něm a s ním. Že s ním budeme chodit, že ho budeme následovat, že budeme jeho učedníky, tedy budeme se od něj učit, že vložíme své životy do jeho rukou a necháme se jím vést. Amen.