Boží milost vítězí nad hříchem i soudem

Jaroslav Kernal, Praha 5. listopadu 2023

Dneska máme před sebou kapitolu, kterou bych označil slovem bizarní, což znamená zvláštní, neobvyklý, nějakým způsobem vybočující z obvyklých mezí. Přesně to je příběh 38. kapitoly knihy Genesis. Je to příběh hříchu – od začátku skoro až do konce je ta kapitola naplněná hříchem. Hříchy Judy, hříchy Era, hřích Ónana, hřích Támar … Kromě narození dvojčat na konci kapitoly, což je ale věc spíše sentimentální, zde není vůbec nic pěkného. V této kapitole znovu také vidíme Boží soud. A tentokrát se s ním setkáváme tak, jak jsme to v knize Genesis dosud ještě neviděli – ve velmi osobní a individuální rovině. Mohli bychom říci, že jsme něco podobného viděli u Adama, ale Adam byl zástupcem lidstva a vlastně celého stvoření a soud nad ním dopadl na celé lidstvo a na celé stvoření. Kdežto soud, o němž čteme, tady dopadá pouze na konkrétního člověka. Kdybychom skončili zde, byla by tato kapitola bezvýchodná a temná – a vůbec si nedovedu představit, jak asi působila na Izraelce na poušti, kterým Mojžíš tento příběh dal. Nám Bůh ze své milosti dal světlo nového narození, světlo Nového zákona a nové smlouvy a světlo Ducha svatého, který v nás přebývá, takže můžeme vidět ještě další rozměr, který tu je – a to je velikost Boží milosti, která vítězí nad hříchem i nad soudem.

Zastavme se ještě na chvilku těch obecných věcí, které se týkají našeho porozumění Starému zákonu. Myslím, že náš dnešní text je učebnicovým příkladem pro vysvětlení. Pavel v listu Koloským říká, že Starý zákon se svými příběhy, rituály i přikázáními je stínem budoucích věcí, ale tou podstatou, která vrhá tento stín, je Pán Ježíš Kristus (Ko 2,16–17). V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). V něm a skrze něj byla zjevena, resp. stala se milost a pravda (J 1,17). V něm bylo odhaleno, co bylo do té doby skryto – tajemství – tajemství evangelia, tajemství milosti a spasení, které je z milosti a je pro Židy i pohany a tajemství církve, která je skutečným Božím lidem a skládá se ze všech, kteří jsou znovuzrozeni z Ducha svatého (Ef 3,4–6). Bez Krista je Starý zákon jenom stínem. Můžete si to představit jako místnost vybavenou všemožným nábytkem, kde je úplná tma a vy tápete a po hmatu se snažíte rozpoznat, co tam je a k čemu to slouží, ale nemůže přijít na to, co je smyslem takové místnosti. Pán Ježíš je světlem, které vám ukáže nejen všechnu nádheru, ale také účel toho všeho. Ježíš je klíčem ke Starému zákonu. Bez něj tu máme divné příběhy, často obskurní, někdy velmi zvrácené, množství příkazů a zákazů, které nakládají na člověka neúnosné břemeno a nevedou ke spasení z milosti a k Boží slávě.

I. Lidský hřích

To první, co v našem textu přímo bije do očí, je lidský hřích. A začíná hned na začátku, i když ne zcela zřetelně, hříchem Judy. Juda se oddělil od svých bratrů. Zdá se, že to bylo krátce poté, co prodali Josefa, co utěšovali svého otce, který se nedal utěšit, co před ním hráli pokrytecké divadlo. Josefa bratři prodali, když mu bylo sedmnáct let, Juda byl o tři roky starší než Josef, takže náš příběh začíná, když je mu dvacet. Celý příběh této kapitoly zahrnuje dvacet let života Judy. Protože když bylo Judovi čtyřicet let, začal v zemi velký hlad, který předpověděl Josef a Juda už byl v té chvíli zpátky u svého otce a svých bratrů i se svými dvěma syny narozenými z Támar. Nicméně příběh začíná tím, že se odděluje od své rodiny, od svých bratrů i otce a nachází si nového přítele, Chíru. Možných důvodů pro toto oddělení bychom asi našli celou řadu – ať již by to byla stálá připomínka toho, co provedli Josefovi nebo svému otci, která zjevně bratry pronásledovala (viz Gn 44,16, kde právě Juda říká, že je Bůh stíhá za jejich provinění) nebo prostě a jednoduše touha po nezávislosti. Společnost bratrů zjevně nebyla nejzbožnější a o Chírovi nevíme nic, ale z Judova jednání v této kapitole bychom mohli říci, že na něj můžeme směle aplikovat slova Písma, že „špatná společnost kazí dobré mravy“ (1K 15,33). Juda moc dobré mravy neměl, ale tady se tak nějak utrhl ze řetězu.

V druhém verši čteme, že spatřil dceru Šúy a vzal si jí za ženu a vešel k ní. Mám k tomu dvě poznámky – první se týká toho, že se jednalo o kenaánskou ženu. To nebylo něco, co by bylo úplně nejlepší. Někteří komentátoři to na základě předchozího příkazu Izákova, který dal Jákobovi (Gn 28,1), aby si nebral ženu z dcer kenaánských a také na základě pozdějšího zákazu z Mojžíšova zákona odsuzují jako hřích, nicméně obvykle nevysvětlují, kde vzali ženy ostatní Jákobovi bratři, protože jenom o Josefovi víme, že si nevzal Kenaánku, ale Egypťanku a do Egypta přišli nakonec všichni Josefovi bratři se svými ženami a dětmi (Gn 46,8–27). Druhá poznámka se týká překladu „vzal si ji za ženu“. V překladu, který používáme, jsou slova „za ženu“ kurzívou, což znamená, že nejsou součástí původního textu. Takže by to také mohlo naznačovat, že Juda viděl nějakou ženu a vzal si jí, spal s ní. O pár kapitol dříve se podílel na činu svých bratrů, kteří svému otci řekli, potom co vybili Šekem: „Což směl s naší sestrou zacházet jako s děvkou?“ (Gn 34,31). Nyní dělá totéž jiné ženě.

S touto ženou, kterou Písmo nejmenuje jménem, měl Juda tři syny, Era, Ónana a Šelu. A ačkoliv to byl on sám, kdo si vyhlédl matku svých synů a prostě si jí vzal, pro své syny nic takového nechce. Svému prvorozenému dal manželku jménem Támar. To tak trochu ukazuje na Judu na člověka, který chce sám řídit životy druhých, ale svůj život nechce podřizovat nikomu.

Také to ukazuje na jeho bezcitnost, která je zjevná i v jeho jednání s Támar. Když podruhé ovdověla, a vzhledem k časovému horizontu to musela být velmi mladá dívka, která přišla o druhého manžela, Juda ji prostě posílá zpátky domů se slibem, který zjevně nechce splnit. Nechce se o ni postarat, nechce ji dát svému třetímu synovi. A když se dozví, že je těhotná, rozhoduje o jejím upálení. V té chvíli mu mohlo být nějakých třicet osm let. Tvrdý, sobecký, nelítostný tyran. Ale Bůh s ním měl svůj plán a my se k němu ještě vrátíme.

Teď se podívejme ještě na dvě věci, které se týkají Judy. Ve dvanáctém verši čteme, že Judova žena, která je zde označena jako manželka, zemřela. A po uplynutí smutku uviděl Juda ženu, která vypadala jako nevěstka a šel za ní, aby s ní spal. Těžko říci, zda je horší tohle nebo to, co čteme o pár veršů dál, ve v. 21, kde je tato žena označena jako kněžka, tedy žena, která sloužila nějakému pohanskému božstvu a muži toto božstvo uctívali mimo jiné tak, že měli sexuální styk s takovou kněžkou. Ten muž je smilník a modlář, i když v rámci tehdejší kultury to bylo nejspíš podobně přijatelné jako to, když manželka dala svému muži svou otrokyni, aby s ní zplodil děti. Ale i kdyby to bylo stokrát kulturně přijatelné, v Božích očích je to vždycky hřích.

S tím souvisí jednání Támar, které je pro nás jen obtížně, pokud vůbec pochopitelné. Mohli bychom se domnívat, že asi souvisí s tehdejšími pohanskými zvyky, o nichž však nevíme nic. Támar odložila vdovské šaty, oblékla se jako chrámová kněžka, nevěstka, zahalila si tvář a šla ulovit svého tchána. Kalvín to trefně komentuje slovy: „Rouška Támar ukazuje, že smilstvo bylo nejen nízké a špinavé v očích Boha a andělů, ale že bylo vždy odsuzováno, a to i těmi, kdo je praktikovali.“ Když se s Judou vyspala, odešla, odložila roušku a zase si oblékla vdovské šaty. Připomíná to slova přísloví, která mluví o cizoložné ženě a jsou možná inspirovaná tímto příběhem:

• Stejně je tomu s cestou cizoložné ženy: pojí, otře si ústa a řekne: „Nedopustila jsem se ničemnosti.“ (Př 30,20)

Ve středu jsme mluvili o Josefových bratrech, včetně Judy, kteří chytili svého bratra, hodili ho do cisterny s tím, že s ním naloží zle a potom si sedli a jedli chleba. Teď to vypadá, že Juda dostává zpátky svou vlastní medicínu. Předtím to byl jeho poloviční bratr, teď je to jeho „poloviční“ snacha – vdova po jeho dvou synech, které slíbil, že jí dá toho třetího syna, takže nebyla volná, takže nebyla volná a nemohla se provdat jako vdova, ale byla vázaná a musela čekat, až jí Juda svého syna dá, což, jak se zdá, neměl v nejspíš úmyslu. Proto Támar vymyslela svůj plán.

O tom, že měla vše dobře promyšlené, svědčí to, že chtěla jako zástavu pečetidlo i se šňůrkou a Judovu hůl. Tím vším výčet hrůz této kapitoly zdaleka nekončí, ale další si necháme pro další bod:

II. Boží soud

Vynechal jsem hříchy obou Judových synů, které vedly k jejich smrti. To je to, co mají společné. Ale jednotlivé případy se liší. Nicméně tady se poprvé v Bibli setkáváme s individuálním Božím soudem. Několikrát už jsme byli svědky Božího soudu, ale vždy se týkal celé skupiny – při potopě to bylo celé lidstvo a jenom osm lidí bylo zachráněno. Při zmatení jazyků šlo znovu o soud nad celým lidstvem. Při vyhlazení Sodomy a Gomory šlo o vyhlazení celých měst. Sestoupil oheň z nebe a zachvátil celý ten okrsek, lidi, zvířata, rostliny, prostě všechno:

• Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. (Gn 19,24–25)

Teď však čteme o soudu, který se týká jednotlivce. Ve výsledku je to úplně stejný soud, jako při potopě nebo jako v případě sodomských. Jediné, v čem se liší, je to, že se týká jednotlivce. Je to soud, který přichází od Hospodina. A rozhodně to není něco ojedinělého v Božím slově. Stejný soud postihl také další lidi – jak v době Starého zákona, tak i v době Nového. Můžeme zmínit Nádaba a Abíhúa, syny Árona, kteří přinesli před Hospodina cizí oheň a byli uchváceni ohněm, Miriam, sestru Mojžíšovu, kterou pokrylo v jediném okamžiku malomocenství, protože se vzbouřila proti autoritě, kterou dal Bůh jejímu bratrovi a chtěla ji uchvátit, nebo Kóracha s Dátanem a Abíramem, které pohltila země, mohli bychom mluvit o falešném prorokovi Bileámovi, kterého Bůh potrestal, protože navedl krále Baláka, jak svést Izrael, nebo o mladících, kteří se posmívali Elíšovi a haněli ho a v okamžiku jich bylo 42 roztrháno dvěma medvědicemi. Asi nejznámějším příkladem jsou Ananiáš a Safira, kteří lhali Duchu svatému a apoštolům a Bůh je srazil k zemi, takže je vynesli mrtvé ven. A to je jen malá část Božích soudů. Písmo říká, že:

• Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1,18)

To, co vidíme na Erovi a na dalších, které jsem jmenoval, je jenom nepatrný zlomeček spravedlivého a svatého Božího hněvu. Stejný Boží hněv visí nad každým hříšníkem, nad celým světem. David v Žalmu 7,12 říká, že každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Nejsme na tom lépe, než v době před potopou nebo v Sodomě – myslím, že dnešní svět je na tom mnohem hůře a proto se zjevuje tolik Božích soudů.

Co bylo na Erovi tak strašlivého, že ho Bůh zabil? Nevíme. A neměli bychom vymýšlet nějaké teorie. Ale Er nám připomíná také naši vlastní hříšnost. Myslíte si, že byl skutečně tak moc zlý, že ho Bůh musel zabít? Moji milí, tohle je velmi vážná otázka. Ale možná bychom se měli zeptat ještě jinak: Jak moc je Bůh svatý? Jak moc je Bůh dokonalý? Jak moc je Bůh spravedlivý? Na všechny tyto otázky je jediná odpověď: Naprosto, absolutně!

Co to znamená? Můžeme si to nějak představit? Někdy lidé říkají – víš, já nejsem žádný špatný člověk, nedělám nic zlého, nedělám nic, za co bych si zasloužil peklo. Dokonce je to tak, že dělám i dost dobrých věcí, a to by měl Bůh přece nějak ocenit, nebo ne? Bratři a sestry, potřebujeme rozumět tomu, co je to hřích a jaká je Boží svatost. Potřebujeme pochopit, co je to Boží dokonalost. Můžeme nějak porozumět tomu, co je to hřích? Ano, můžeme. Podívejte se do toho textu, kdo určuje, co je dobré a zlé – je to Bůh. „V Božích očích“ – a je velmi zajímavý tento důraz, protože by nám mohl také napovídat, že v lidských očích byl Er docela dobrý člověk! Ale v Božích očích – v očích toho, který je „Svatý, Svatý, Svatý“, byl Er zlý! A Bůh ho zabil (KRAL). Bůh určuje – a nám to zjevuje ve svém Slově – co je dobré a správné, co je pravda a co je lež, co máme dělat a co dělat nemáme. Není to vědecký koncensus, není žádná vláda na světě, nejsou to neziskové organizace, kdo by mohl zcela pravdivě a správně říct, co je dobré a co je zlé – to může říct jenom ten, kdo ví, co je dobré, protože sám je dobrý, a to není žádný člověk, ale jenom a jenom Bůh sám. Jeho „oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo“ (Ab 1,13). Proto přišel Boží soud. Někdy i takto rychle. Proto máme stále děkovat Bohu, že svůj soud nad námi zadržuje a že nám dal toho, který nás vysvobozuje z přicházejícího hněvu – Ježíše, který dal sám sebe za nás, abychom nebyli odsouzeni.

Případ jeho bratra Ónana je trochu jiný. V desátém verši čteme, že v Božích očích bylo jeho jednání zlé, proto Bůh usmrtil i jeho. O jaké jednání se jedná? Devátý verš to vysvětluje. Nechtěl zplodit potomka svému zemřelému bratrovi. Znovu je tady hřích Judy – Juda jedná se svými syny jako s figurkami na šachovnici. Judovým zájmem bylo mít potomka z Támar, který bude synem prvorozeného – jinými slovy – šlo o dědice. Juda nedal Ónanovi Támar za manželku. Ónan měl jenom splnit svou povinnost vůči zemřelému bratrovi. Ale on nechtěl. Myslím, že to nejhorší na jeho jednání bylo pokrytectví. Nechtěl splnit přání svého otce (když nebude mít Er potomka, bude dědicem Ónan). Nechtěl splnit svou povinnost vůči zemřelému bratrovi. Nechtěl si vzít Támar za manželku. Navenek ale všechno vypadalo úplně jinak. Navenek to vypadalo, že jedná podle otcova přání, že chce zplodit pro svého bratra potomka. Ale jenom zneužíval Támar. Jeho jednání je tady popsané jako opakující se hřích. V Božích očích to bylo zlé, a proto ho Bůh usmrtil. To byl Boží soud.

A pak je tady Boží soud, který se projevuje v lidském soudu a Bůh ho používá, aby zastavil hříšníka na jeho cestě do záhuby, aby vedl pošetilce a svévolníka k pokání. Je to Judův soud nad Támar. Jak rychlý a bezcitný byl tento lidský soud! Juda si vzal dceru Šúy a na nic se neohlížel. Ale když slyší, že se Támar dopustila smilstva, říká: „Vyveďte ji, ať je upálena!“ Ale jaká slova slyší (v. 25)? „Pozorně se podívej, čí jsou tyto věci?“ Kdo asi vymyslel ta slova, s nimiž Juda a jeho bratři poslali před necelými dvaceti lety svému otci kozlí krví potřísněnou a vlastníma rukama roztrhanou pestrobarevnou suknici svého bratra Josefa? „Pozorni si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není?“ Nemohl to být nápad toho, který řekl: „Co z toho budeme mít, když ho zabijeme? Prodejme ho?“

Dva mrtví synové, zemřelá manželka a nyní veřejné zostuzení skrze tu, kterou odsoudil jako hříšnici. To je lis Boží, kterým Bůh proměňuje Judovo srdce. A to je dílo Boží milosti.  

III. Boží milost

Představte si to, že jste Izraelec na poušti, který byl vyveden Bohem z otroctví v Egyptě a Mojžíš vám říká tento příběh. Co si z něj můžete vzít? V podstatě jedinou věc: Kdo byli praotcové kmene Juda. A i když Mojžíš ve čtyřicáté deváté kapitole Genesis mluví o Jákobově požehnání, které říká, že Juda nebude zbaven palcátu a žezla, trvalo to minimálně ještě sedm století, než se potomek Judův, David, chopil žezla. Jak tomuto bizarnímu příběhu rozuměli generace do Davida? Vykládali si ho jako souhlas s divnými praktikami, které jsou zde popsané? Snad ne, ale nedovedu si představit, jak mu rozuměli a co si z něj vlastně mohli vzít. Potom, co se stal David králem, si myslím, že ve světle knih Jozue a Rút, které mluví o dalších pohankách, kenaánské nevěstce Rachab a moábské vdově, na níž bylo uplatněno právo švagrovství, to chápali jako historickou součást rodokmenu dynastie Davida. Nový zákon nás vede ještě dál. Ukazuje nám, že tyto pohanské ženy jsou spolu s cizoložnou ženou Uriášovou, která však není zmíněná jménem, v rodové linii Mesiáše (Mt 1,3–6). Písmo tím naznačuje, že Spasitel nepřišel jenom kvůli Židům a pro ně, ale také kvůli pohanům a nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky, přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).

Ale kromě toho, nám Nový zákon vysvětluje spasení z milosti bez skutků zákona, což nebylo lidem všeobecně zjeveno před prvním příchodem Pána Ježíše Krista. A v tomto světle – a také na pozadí všech zmíněných Božích soudů – můžeme porozumět našemu příběhu jako velikému dílu Boží milosti. Co je to milost? Ničím nezasloužená zachraňující Boží přízeň. A to je přesně to, oč tady jde. Třicátou osmou kapitolu Genesis bychom směle mohli přirovnat k záchraně lotra, který byl ukřižovaný spolu s Pánem Ježíšem Kristem. Všichni tady jednají jenom špatně – a Bůh jim dává milost. Bůh je zachraňuje. Z Judy dělá vůdce svých bratrů, který se pomalu ujímá žezla. A Támar se stává praprapra … babičkou krále Davida a následně Pána Ježíše Krista. Bůh se nad nimi slitoval a zahrnul je svou milostí. Jedny postihl svým soudem, druhé obdařil svou milostí. Tak to řekl o něco později Mojžíšovi, když chtěl Mojžíš vidět Boží slávu:

• Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. (Ex 33,19)

A Pavel k tomu v listu Římanům dodává:

• Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. … Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.  (Ř 9,16.18)

Tato slova, stejně jako slova o Božích soudech, jak jsme o nich mluvili, jsou naprosto nepřijatelná pro tělesné smýšelní. Lidé řeknou, že v takového Boha, který zabíjí hříšníky a který dává milost naprosto nezaslouženě, věřit nechtějí. To je „jenom“ lidská pýcha, která se bouří proti tomu, který je Svatý. Rád na takové námitky odpovídám slova apoštola:

• Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ (Ř 9,20)

To je ten „spravedlivý“ Juda v našem příběhu, který říká: „Upalte ji!“ Jak to, že ho Bůh nechal na živu? Jak to, že se neobjevil anděl s mečem, který by ho na místě potrestal? Bůh rozhoduje o milosti. Bůh dává milost. A dává ji hříšníkům. A to je skutečná naděje pro každého z nás. To je Boží slitování. Moji milí, prosím vás, abyste nečekali na nic, ale prosili Boha o slitování. On je plný milosti. On ospravedlňuje bezbožné.

Dnešní kapitola je kapitolou o Boží milosti, kterou Bůh dává hříšníkům skrze Pána Ježíše Krista, potomka Támar, potomka Perese, který měl být druhorozený, ale prodral se trhlinou a stal se požehnáním, vzešlo z něj světlo slávy pro Izrael i pro nás.

Dnešní kapitola je také zrcadlem pro každého z nás. Možná si řeknete, že to s vámi není tak hrozné, že neděláte tak šílené věci, jako ti lidé, o nichž jsme mluvili. Hm … Ale o čem, že jsme to mluvili? O snaze žít si podle svého? Rozhodovat se o svém životě naprosto nezávisle? O neochotě prokázat milosrdenství svému bratrovi? Co bylo hříchem těch lidí? Tvrdost jejich srdce, snaha ovládat druhé, manipulovat, smilstvo, modlářství, rychlý soud, pokrytectví, podvod … Opravdu nejsme jako oni?

Nebude to Jákobův prvorozený Rúben, ani jeho milovaný Josef, nebude to nejmladší Benjamín, ale bude to Peres, kdo se nakonec stane dědicem Abrahamova požehnání. Z něj vzejde ten, který bude požehnáním pro všechny národy světa, Ježíš! K němu nakonec všechno směruje. On je ten, kdo přináší milost.

• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Příběh Judy a Támar je o Boží věrnosti, která se cele naplnila v příchodu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. V něm dostáváme milost za milostí. V něm jsme přijati pro přebohatou milost. V něm jsme my, kteří jsme byli ničím, přijati jako milované děti Boží. Jenom on dává smysl tomuto zvláštnímu starozákonnímu příběhu. Bez Krista by to byl příběh bez jakékoliv naděje. Byl by to příběh lidského zoufalství, lidské bídy, lidského hříchu. Ale Kristus je světlem tohoto příběhu. Jako je Zerach rozbřeskem, tak je Kristus světlem, které svítí na tento svět a přináší dobrou zprávu o záchraně hříšníků jenom z milosti Boží. Jako je Peres trhlinou, tak je Kristus tím, kdo se postavil do trhliny – do propasti, která nás oddělovala od svatého Boha a umožnil nám vejít do svatyně svatých, před Boží tvář a mít opravdový vztah s živým a svatým Bohem. A to nás musí den za dnem naplňovat úžasem, chválou, radostí, vděčností a bázní.

Jemu, Ježíši Kristu, jenom jemu samotnému patří sláva na věky věků. Amen.