Josef jako předobraz Pána Ježíše Krista

Jaroslav Kernal, Praha 29. října 2023

Jedním z cílů našeho studia knihy Genesis je ukázat si a naučit se, jak můžeme vidět Pána Ježíše Krista ve Starém zákoně. Je hned několik způsobů, které jsou celkem přesné a jasné, jak můžeme vidět Krista ve Starém zákoně, jak se o něm můžeme učit před jeho vtělením. V historii křesťané často používali – a ne vždy nejlépe – alegorii. Některé moderní skupiny křesťanů ji zase často – a ne vždy nejlépe – odmítají. Alegorie je jedním z prostředků, jak můžeme vidět Pána Ježíše ve Starém zákoně. Pavel používá alegorii například v listu Galatským, když mluví o Sáře a o Hagaře a jednu přirovnává k hoře Sinaj (Hagar) a rodí děti do otroctví, zatímco děti té druhé jsou děti zaslíbení, děti svobodné, děti nebeského Jeruzaléma. My nemáme apoštolský mandát k tomu, abychom vykládali Starý zákon alegoricky, takže se musíme spokojit s tím, co udělali apoštolové. Ale je ještě řada dalších prostředků, jak můžeme vidět Pána Ježíše ve Starém zákoně a většinu, ne-li všechny, jsme už v knize Genesis viděli.

Někdy Starý zákon mluví přímo o Pánu Ježíši. Není to proroctví o něm, ale je to přímo on, kdo se v textu zjevuje. Viděli jsme to v prvních kapitolách knihy při stvoření člověka, když Bůh mluví o sobě a k sobě v množném čísle, když tvoří člověka ke svému obrazu, podle své podoby, když se prochází za denního vánku po zahradě Edenu, když zastavuje Hagaru na poušti, když se setkává s Abrahamem atd., naposledy při Jákobově zápasu s Bohem u potoka Jaboku. Jindy můžeme vidět přímá proroctví, která se vztahují k Pánu Ježíši Kristu. K těm nejznámějším v knize Genesis patří zaslíbení syna, který přemůže ďábla (Gn 3,15), zaslíbení syna, v němž budou požehnány všechny čeledi země (Gn 12,3; 22,18; 26,4), a zaslíbení vládce z kmene Juda, jehož budou poslouchat lidská pokolení (Gn 49,10).

Jiný způsob, jak můžeme dojít k Pánu Ježíši Kristu z knihy Genesis, je to, že se podíváme na celý příběh spásy a zasadíme ten který příběh do širšího kontextu celého příběhu, jak nám ho Bůh zjevil (takto můžeme použít např. rodokmeny, které vedou ke Kristu). Podobným způsobem můžeme pracovat s různými tématy v knize – téma soudu (potopa nebo Sodoma a Gomora), téma smlouvy, manželství atd., kdy používáme analogii, tedy určité srovnání – je tady narození zaslíbeného syna nebo obětování milovaného syna. To jsou věci, které mají svůj odpovídající protějšek v novozákonním příběhu o Pánu Ježíši Kristu, a my se od nich snadno dostaneme přímo k němu.

Ještě dalším způsobem, jak se ze Starého zákona dostaneme k Pánu Ježíši, je použití veršů ze Starého zákona v Novém. Typickým příkladem je Gn 15,6 – „Uvěřil Abraham Bohu a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ Různé verše z knihy Genesis jsou skoro čtyřicetkrát citované v Novém zákoně. Tyto citace nás vedou k Pánu Ježíši Kristu. A jsou další způsoby, jak můžeme vidět Pána Ježíše ve Starém zákoně. Obvykle to ale bude znamenat, že strávíme dost času nad Božím slovem, budeme kopat, studovat, učit se zpaměti, rozjímat a mluvit o Božím slově.

Poslední způsob, který chci zmínit – a pak už půjdeme do našeho textu, je typ a antityp, mohli bychom říct vzor a jeho protiklad. Protiklad jsme viděli minule na Ezauovi a také na králích nebo vládcích, kteří z něho vzešli. Vzor můžeme vidět v našem dnešním textu, na Josefovi. Josef je typem Krista, vzorem, ukazatelem. Podobně silně jsme to viděli například na Izákovi a jeho oběti. Josef není Kristus, ale na něm, na jeho příkladu, na jeho životě, můžeme vidět Pána Ježíše Krista. Bůh nám dal své Slovo tak, aby k nám promlouvalo ve světle života a díla Pána Ježíše Krista. Bůh vedl celou historii tak, abychom se z ní mohli učit. Bůh stvořil svět tak, aby celé stvoření bylo zjevením jeho samotného a vedlo nás k jeho Synu, Ježíši.

I. Milovaný syn

První věc, kterou vidíme v našem textu je datace. Jákob se usadil v zemi kenaanské a Josefovi bylo sedmnáct let. Je to důležitá zmínka, protože díky ní můžeme ostatní události zařadit do nějakého kontextu. Když bylo Josefovi třicet let, stanul před faraonem (Gn 41,46). Potom následovalo sedm let hojnosti a potom sedm let hladu. Ve druhém roce hladu přišli jeho bratři podruhé do Egypta a Josef se jim dal poznat. V té době mu bylo třicet devět let. Ve stejném roce přišel Jákob do Egypta a stanul před faraonem ve svých sto třiceti letech (Gn 47,9). Jsou to důležité detaily, díky nimž můžeme dát dohromady život Jákoba a jeho rodiny. Takže když bylo Jákobovi sto třicet a jeho synovi Josefovi třicet devět, v kolika letech se Josef Jákobovi narodil? (Kdo umí rychle odčítat a sčítat? Eliška? Ondra?) A Josef se Jákobovi narodil po čtrnácti letech služby u Lábana.

Jakou další věc vidíme v našem textu? Josef byl jiný než ostatní bratři. V jakém slova smyslu? Boží slovo ho odděluje od jeho bratrů – „Pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce, Bilhy a Zilpy“ (Gn 37,2). Kde jsou synové Ley? Lea se po smrti Ráchel stala jeho nevlastní matkou, ale zdá se, že Josef to úplně nepřijímal, že raději trávil čas se svými nevlastními bratry od Bilhy a Zilpy (Dan, Neftalí, Gád, Ašer), kteří mu byli věkově blízko (nejstarší z nich, Dan, mohl být o nějakých třicet měsíců starší než Josef). Zdá se, že synové Ley drželi pohromadě, rozhodně ti první čtyři (Rúben, Šimeón, Lévi a Juda), kteří byli starší než ostatní, ale i ti dva další (Isachar a Zabulón). Řekl bych, že to asi nemůže fungovat jinak, když jsou různé děti různých matek, nebo v dnešní době různých otců.

A další věc, kterou vidíme v našem textu je role Jákoba, který dával před všemi ostatními syny přednost Josefovi. Byl to prvorozený syn jeho milované ženy Ráchel. Celá tato kapitola je o tom, jakou paseku to napáchalo. A tady se musíme na chvilku zastavit, protože tady se můžeme naučit důležitou praktickou lekci. Je to lekce, která se týká nejenom rodičů a jejich dětí, ale týká se všech křesťanů. Jákob jako otec tady selhává. Jak je to možné? Je to možné z jednoho prostého důvodu – Jákob je hříšník, stejně jako každý potomek Adama a Evy.

Někdy si děti křesťanských rodičů představují, že jejich rodiče budou dokonalí. Resp. mohli bychom říci, že všechny děti si představují, že jejich rodiče jsou dokonalí. (Je to tak děti?) Pokud nerozumíme této zásadní věci, že všichni lidé jsou hříšníci, budeme velmi zklamaní. Děti budou zklamané. Děti si často představují, že jejich rodiče budou dokonalí, že budou dělat všechno přesně tak, jak o tom tak často mluví, protože to čtou v Božím slově. A potom dochází ke střetu s realitou! Podobné je to s křesťany, kteří právě uvěřili. To jsme my, lidé. Máme své představy. Myslíme si, že všechno půjde přesně tak, jak si představujeme. Ale nic není vzdálenějšího realitě. Máme tedy nějaké možnosti, jak poznat pravost, opravdovost? Dneska je tolik lidí, kteří mluví o Ježíši … – ale můžeme jim to věřit? Boží slovo říká dvě věci – tou první je skutečně vyznání víry, tedy že nikdo nemůže říci, že Ježíš je Pán, než z Ducha svatého (1K 12,3). A druhá věc je ta, že víra bez skutků je mrtvá. Mohu se mýlit, mohu dokonce zhřešit, mohu se zachovat nespravedlivě vůči druhému … ale pokud mě Duch svatý usvědčí z hříchu, půjdu a omluvím se. To je jednoduchá a zjevná věc, která mi ukazuje na opravdovost víry druhého člověka. Ale pokud tohle chybí – a především v kontextu manželství a vlastní rodiny – jsou všechna ostatní slova o Kristu prázdná a máme právo pochybovat o nich.

Jákob dával přednost jednomu ze svých dětí – to bylo hříšné. Neopustil to ani později, kdy „přišel“ o Josefa. Stále lpěl na dalším synovi Ráchel, Benjamínovi. Jeho opravdovost se nakonec prokázala v tom, že hledal Boží tvář, že se ptal Boha, zda má sestoupit do Egypta nebo ne. Ale k tomu se teprve dostaneme.

V našem textu vidíme ještě jednu důležitou a z našeho lidského pohledu poměrně těžkou věc – milovaný syn, Josef, byl rozmazlený syn. To je často problém tzv. benjamínků, nejmladších dětí. Poslední dítě svých rodičů je dítětem jejich zvláštní péče a zájmu. Jemu projde to, co ostatním nikdy neprošlo. To rozhodně nevyvolává nadšení u starších dětí. Nejmladší dítě je často jako jedináček! To byl Benjamín v životě Jákoba, jak to uvidíme ještě dále. Co se týče Josefa, tento milovaný syn získával přízeň svého otce mimo jiné tím, že přinášel špatné zprávy o ostatních bratrech. A to mu v otcových očích přinášelo body. Otec ho využíval k tomu, aby kontroloval své ostatní děti – stavěl jednoho ze svých synů proti ostatním. Sám Jákob byl příčinou rozdělení mezi svými syny. Když se vrátíme k úvodu dnešního kázání, Josef je tady jak jako předobraz Krista, tak také jeho opak, protiklad, antityp.

Pán Ježíš Kristus je milovaný syn svého nebeského Otce. Je jediným Synem, ačkoliv se stává jedním z mnoha bratrů. Je dokonalým Synem – vždycky se za nás přimlouvá a stojí na straně svých bratrů, nikdy proti nim, nikdy nevede Boží děti k rozdělení, nikdy nevede jedny proti druhým. Je to ďábel, kdo žaluje na bratry, kdo přináší zlé informace o nás, o svatých, před Boží tvář. Ale Bůh nikdy nevyslýchá ďábla, ale vždycky, a to musíme zdůraznit, vždycky vyslýchá Božího syna v tom, za koho se přimlouvá, tedy za nás. Milovaný syn je ozdoben tím nejkrásnějším rouchem, které může mít, je cele závislý na Otci a dělá vše podle vůle svého nebeského Otce.

Josef je ale také tím, kdo má zásadní problém mezi bratry.

II. Nenáviděný syn

Pokud je syn milovaný a upřednostňovaný ve své tělesné rodině a nad to je milovaný a je mu dávaná přednost tělesným způsobem, nepřinese to nakonec nic dobrého. Josef je otcovým milovaným synem – a už to samo o sobě je problémem. Ale to není všechno – je také synem, s nímž se jedná nespravedlivě, a to především ve vztahu k ostatním synům. Jákob svého syna ozdobil nádhernou košilí, která ho měla učinit výjimečným, která ho měla povýšit mezi bratry a odlišit ho. A aby se Jákob zbavil tohoto nespravedlivého jednání, musí Bůh použít velmi drastické prostředky a Jákobovi Josefa nakonec úplně odebrat na více než dvacet let.

Josef je nenáviděný syn. Josef donáší na své bratry. Josef se ve své mladické nerozvážnosti povyšuje nad své bratry a dokonce i nad své rodiče. A i když Jákob s jeho povyšováním nesouhlasí, sice ho okřikne, ale to je všechno, co s tím dělá. Nechává Josefa, aby si o sobě myslel víc, než je zdrávo. Tady je velmi silně vidět pýcha mladické nerozvážnosti. Josef byl velmi obdarován, ale své obdarování používá velmi nerozvážně. V danou chvíli ho používá ke svému prospěchu, ke svému vyvýšení. Nepoužívá Boží dary k tomu, k čemu je Bůh zamýšlel – ke společnému prospěchu.

• Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. (1K 12,7)

A bude to trvat dlouhých dvacet dva let, než tyto dary ke společnému prospěchu použije. A ani tehdy to nevypadá jako úplně čisté použití Božího obdarování k prospěchu Božího lidu, ale zdá se to trochu okořeněné vlastním zadostiučiněním. A teprve když zemře Jákob (to je Josefovi 56 let), Josef vyznává, že to byl Bůh, kdo ho poslal napřed před celou rodinou, aby je zachránil před hladem a zachoval je naživu. Vidíme, že ne každý dar a každé obdarování vede hned k Boží slávě. Někdy musí přijít velmi silné a dlouhé pokoření (a pro člověka obvykle ne velmi příjemné), aby se člověk stal použitelným pro Boha a jeho lid.

Josefa jeho obdarování dovedlo k tomu, že ho jeho vlastní bratři začali nenávidět. Jejich nenávist byla tak silná, že se rozhodli, že ho zabijí. A tady je další analogie k tomu, co vidíme v Novém zákoně, tady je další způsob, jak můžeme vidět Josefa jako obraz nebo typ Pána Ježíše Krista. Jako jeden z bratrů Josef přichází za svými bratry. Právě přišel i Pán Ježíš. Vzal na sebe podobu člověka, stal se jedním z lidí, a to do slova a do písmene. Narodil se z ženy, jako se rodí každý člověk. Jediným rozdílem byla jeho přirozenost. Byl to Duch svatý, kdo způsobil, že Marie počala a otěhotněla. Nebyl tu žádný zásah člověka, ale byl tu svrchovaný zásah Boží. Proto dítě, které se mělo narodit, mělo být svaté. Nebylo zatížené hříchem Adama (tzv. dědičným hříchem, hříšnou přirozeností), ale bylo svaté od svého samotného početí. Privilegovaný a preferovaný Josef byl poslán za svými bratry, a co se stalo? Musel je hledat, právě tak jako Pán Ježíš přišel a hledal, co zahynulo (Lk 19,10). A když je nalezl, byl odmítnut! Místo aby ho přijali, tak ho zajali.

Místo aby byla jeho přítomnost potěšením, stala se problémem a těžkostí. Nechtěli ho. Boží slovo říká o Pánu Ježíši, že „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11). Nepřijala ho jeho rodina, nepřijal ho lid, do něhož se narodil, tedy Židé, nepřijal ho svět, tady ani pohané. Nikdo nechtěl mít nic společného s tímto Mesiášem. Prorok Izajáš o něm napsal:

• Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. (Iz 53,3)

Izajáš napsal tato slova o jedenáct století potom, co se odehrál příběh Josefa a trvalo to ještě dlouhých skoro osm století, než se ta slova stala realitou v životě Pána Ježíše Krista. Bůh vedl všechny okolnosti a události tak, aby se jeho Slovo naplnilo a aby nám dalo smysl, abychom se z života Josefa mohli učit o Pánu Ježíši Kristu. O něm svědčí celé Písmo, nejenom Mojžíš nebo Izajáš. Všechno v Božím slově nás vede k němu.

Jsme úplně stejní jako bratři Josefa – nechceme tohoto staršího bratra mezi sebou. Kdyby nás k tomu nedonutila nouze, kterou jsme z Boží milosti uviděli, nikdy bychom k němu nepřišli. Bůh nám musel otevřít oči, abychom viděli toho, kterého jsme do té doby nenáviděli, ale nyní jsme si ho zamilovali, přišli jsme k němu a začali jsme po něm dychtit, protože to je Syn plný milosti a pravdy. On je víc než Josef – on je náš Spasitel.

III. Prodaný syn

Pojďme k poslednímu bodu dnešního kázání. Josef je prodaný syn. Důležitou věcí, které si musíme v našem textu všimnout, je Josefova poslušnost. Josef byl vždy poslušný svému otci. Když otec řekl, aby šel za bratry, šel. Není tu ani slůvko zpochybnění, ani slovo odporu. Byl poslušným synem svého otce. V tom se znovu stává předobrazem Pána Ježíše Krista. I on byl poslušný. Byl poslušný dokonale. Ve všem jednal podle vůle svého nebeského Otce. Činění vůle Otce nazývá svým pokrmem (J 4,34). Touhou našeho Pána bylo oslavit svého nebeského Otce dokonalou poslušností. A tato poslušnost nebyla zadarmo.

• Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. (Žd 5,8)

Také Josef se učil poslušnosti skrze utrpení. Myslíte si, že to byl jeho oblíbený úkol jít za bratry na pastvu, zjistit jak se jim daří, jak jsou na tom stáda a přinést zpátky zprávy svému otci? Myslím, že ne. Dobře věděl, jak se k němu bratři mají, věděl, že nemůže očekávat nic dobrého, a že bratři nebudou mít velkou radost, až zjistí, proč přišel. Přesto spěchal, aby splnil otcův úkol.

Poslušnost Pána a jeho Slova je také charakteristickou známkou křesťanů. Jestliže někdo, kdo si říká křesťan, neposlouchá Boží slovo, klame sám sebe a jeho naděje je marná. Když Pán Ježíš říká jedno ze svých nejvážnějších varování, týká se poslušnosti:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,23)

Hned z následujících veršů pak je naprosto jasné, co myslí tím, že se někdo „dopouští nepravosti“:

• [Moudrý je] každý, kdo slyší tato má slova a plní je… (Mt 7,24)

• Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému. (Mt 7,26)

To je muž, který se dopouští nepravosti. To je muž, který uslyší ta tvrdá slova – jdi ode mě, neznám tě! Poslušnost je velmi vzácná věc – je vzácnější než oběti, nedá se vykoupit ničím jiným. Poslušnost si nemůžete koupit, k poslušnosti nemůžete dojít snadnou cestou. Poslušnost můžete jenom prokazovat – znovu a znovu a znovu. Cokoliv jiného je neposlušnost.

• Hle, mistr snů sem přichází! … A uvidíme, co bude z jeho snů! (Gn 37,19–20)

Oni pohrdali jeho sny. Ale zároveň jim věřili natolik, že chtěli svého bratra zabít. Jákob přemýšlel o tom, co mu Josef řekl, ale Josefovi bratři nad tím nepřemýšleli – viděli jenom to, jak by jim bratr měl vládnout a to je naplňovalo odporem a nevolí. Oni sami chtěli být pány svých vlastních životů. A nikdo – dokonce ani Bůh – jim do toho neměl co mluvit. Oni sami si budou řídit svůj život, oni sami budou určovat svou budoucnost. Jak hluboce se tito muži mýlili. Jsme zodpovědní za své životy, jsme rozumné myslící bytosti, byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a to mimo jiné znamená, že budeme přemýšlet, plánovat, že budeme aktivně jednat, že budeme dosahovat těch cílů, které si vytyčíme, protože právě tak jedná náš Stvořitel.

Ještě jedna věc, kterou musíme zmínit, je jejich ziskuchtivost. Chtěli svého bratra zabít, Rúben ho chtěl vysvobodit, a Juda to viděl pragmaticky:

• Juda řekl bratrům: „Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.“ (Gn 37,26–27)

Možná zde byla také nějaká bázeň – vždyť to byl jejich rodný bratr, ale nedělal bych si velké iluze. Vždyť to byl mimo jiné také Juda, kdo podpořil své bratry, kteří vtrhli s mečem do Šekemu a vybili tamní muže. Dobře to vysvítá z jiného překladu 26. verše:

• I řekl Juda bratřím svým: Jaký zisk míti budeme, zabijeme-li bratra svého… (K)

A tak bratra prodali do otroctví. Dvakrát řekli, že bratra zabijí, pak ho hodili do cisterny s tím, že ho nechají zemřít a nakonec ho prodali do otroctví. Vidíme tu, jak vratké jsou plány člověka. Bůh stál nade vším tímto jednáním, byl to on, kdo vše vedl a Josef to mnohem později sám rozpoznává. V tuto chvíli mu rozhodně nebylo nejlépe. Zachránil si život, ale jeho život už neměl být životem ve svobodě, ale životem v otroctví. Milovaný syn se stává otrokem. Znovu tady vidíme obraz Pána Ježíše Krista. Josefa prodali do otroctví jeho bratři. Ježíš se rozhodl dobrovolně, sám se stal člověkem, vzal na sebe podobu otroka (Fp 2,7), a sám, dobrovolně, položil svůj život, za své ovce (J 10,18).

• Jan 1:11  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Naopak, vydali ho pohanům, kteří ho přibili na kříž. Třicet stříbrných – to byla odměna pro Jidáše. Dvacet šekelů stříbra – to byla odměna pro Josefovy bratry. Dva šekely pro každého.

Josefovi bratři zabili kozla, namočili roztrhanou Josefovu košili do krve a poslali ji svému otci s cynickým vzkazem:

• Pozorně si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není? (Gn 37,32)

A potom přišli a „utěšovali“ svého truchlícího otce. Kolik pokrytectví zde muselo být skryto! Kolik přetvářky a falše. Lidské srdce je temné, černé, skrz naskrz zkažené. Jákobovo srdce bylo úplně zlomené a zármutek ho úplně převálcoval. Jeho milovaný syn byl pro něj mrtvý. Podobně truchlila Marie Magdaléna toho nedělního rána u hrobu našeho Pána a pro samé slzy neviděla, že to je on sám, kdo s ní mluví. A co Josef? Dostal se do domu Potífara, velitele faraonovy tělesné stráže.

Co k tomu dodat? Bůh používá hřích lidí, aby naplnil své plány. Musíme si říct, že hřích není nikdy nutný, hřích nikdy nepomáhá naplnit Boží vůli, stejně jako hřích nikdy nemůže Boží záměry překazit. Ale Bůh může použít i hřích, aby dovedl věci k dobrému konci. Josefovi bratři chtěli překazit Boží záměry – Uvidíme, co bude s jeho sny… A viděli. Viděli, jak se naplnilo všechno, co Bůh Josefovi dal.

• Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! (Ž 139,16–17)

Na Josefově životě můžeme vidět život Pána Ježíše Krista. Není to možné jenom z příběhu samotného. Musíme se dívat očima Nového zákona, skrze kříž. A potom můžeme vidět veliké a slavné věci. Bez kříže je zde jenom tragický příběh lidského hříchu, ale skrze kříž nás i v tomto příběhu volá Pán k sobě a zahrnuje nás svou velikou milostí a láskou.