Izák se spoléhá na Hospodina a volá k němu

Jaroslav Kernal, Praha 30. dubna 2023

Z Boží milosti jsme mohli projít životem Abrahama a důstojně se s ním rozloučit v první části dvacáté páté kapitoly. Když jsem plánoval kázání z knihy Genesis, měl jsem v plánu mít tak šest, maximálně deset kázání na Abrahama. Nakonec jich bylo dvacet devět. Bůh nás nakonec vede trochu pomaleji, než jak jsem si to představoval. Nyní se dostáváme k zaslíbenému synu, k Izákovi. Izákova smrt a pohřeb jsou popsány ve dvou verších ve třicáté páté kapitole (v. 28–29), nicméně jeho životem se kromě našeho dnešního textu zabývají jenom následující dvě kapitoly. Počínaje dvacátou osmou kapitolou už se budeme zabývat vyvoleným synem Izáka, Jákobem. Ale i tady jsem původně plánoval projít zbytek kapitoly až do konce, ale nakonec se opět trochu zdržíme. Máme tady totiž hned několik důležitých věcí a u nich se zastavíme. Dnes zůstaneme jenom u pěti veršů a příště kapitolu dokončíme. Pojďme nejprve přečíst náš text. 

Máme před sebou další rodopis, Izákův. Není vlastně ani opravdový rodopis, spíš je to slovo použité jako oddělení další části příběhu, jako kdyby Mojžíš chtěl říct, začíná příběh Izáka. Ale když se podíváte na tu druhou polovinu kapitoly, je to především o jeho dětech, o synech Izáka a o tom, co se z nich stalo, podobně jako to bylo v tom předchozím rodopise, kde se mluvilo o synech Izmaela. Mimochodem ve dvaceti šesti verších (do konce kapitoly) tu máme schovaných přinejmenším čtyřicet až padesát let. Na začátku je Izák, kterému bylo čtyřicet let, když se oženil, potom se dvacet let modlil, než se mu narodili synové, a nakonec vidíme dospělé syny, které si jejich rodiče oblíbili kvůli tomu, co tito synové dělali, jak žili, což je opět věc spíš více let než méně. Říkám to proto, abychom měli představu o tom, jak vypadá kontext našeho příběhu. V něm se dnes podíváme jenom na tři věci z veršů 19–23 a ještě jsem je stlačil do dvou bodů tohoto kázání. Uvidíme především vytrvalost Izákovy víry, konkrétně jak Bůh vyslýchá modlitby po dvaceti letech. Dále se podíváme na přímost, jednoduchost víry a tentokrát budeme mluvit o víře Rebeky a všimneme si, jak Bůh odpovídá na naléhavé volání. A nakonec se zaměříme na Boží dobrotu, která z tohoto textu čiší, protože Bůh přijal Izákovy prosby a odpověděl na dotazování Rebeky. Bůh miluje svoje děti, s láskou je vychovává, ovšem cílem jeho výchovy je podíl na jeho svatosti a tedy naše věčná blaženost. Bůh je neskonale dobrý.

I. Vytrvalost víry

Náš text začíná tím, jak se Izák oženil s Rebekou. Abraham měl starost o své potomstvo. Izákovi bylo čtyřicet let a neměl ještě manželku. Abraham tedy poslal svého služebníka ke svému příbuzenstvu, aby odtud přivedl ženu pro Izáka. Všechno vkládal do Božích rukou, mluvil o tom, že Bůh pošle svého anděla před tímto jeho služebníkem, aby dopřál té cestě zdaru. Viděli jsme, jak se Abrahamův služebník modlil, jak všechno předkládal Bohu a vrátil se ke svému pánovi s Rebekou! To je úžasný příběh, nemyslíte? Tolik vyplněných modliteb, takové požehnání! Bůh zaslíbil Abrahamovi, že z Izáka bude jeho potomstvo, odpověděl na jeho modlitby a dal Izákovi manželku, a to dokonce takovou, že se do ní Izák zamiloval a nalezl v ní útěchu po smrti své matky. Ale podívejte se do v. 21 – objevuje se takový háček – Rebeka je neplodná! Tak jak to teda všechno bylo? Skutečně všechno bylo podle Boží vůle? Skutečně Eliezer přivedl z Cháranu tu pravou? Nemělo by to být jinak? Nečekali bychom my sami, že to bude jinak? Že Rebeka bude mít hodně dětí? Syn otrokyně, Izmael, měl dvanáct synů! A Rebeka je neplodná! Ale Bůh zaslíbil Abrahamovi, že z Izáka vzejde jeho potomstvo – to bylo jasné Boží slovo, to byl Boží slib.

Už jsme na konci předchozí kapitoly viděli, že Izák se rád procházel krajinou a přemýšlel, rozjímal, rozvažoval v srdci Boží slovo. To byly jeho tiché chvíle s Bohem. Uvažoval nad Božím slovem, připomínal si Boží sliby, přemýšlel nad Božím jednáním s jeho otcem i s ním samotným, připomínal si Boží věrnost, modlil se, zpíval Bohu písně chval, prostě měl společenství s Bohem. Takže v našem textu nečteme o nějakém překvapení, které by plynulo z toho, že Rebeka byla neplodná. Vypadá to, že to bylo spíš naopak – když Izák zjistil, že jeho žena je neplodná, udělal tu nejpřirozenější věc, která se mu namanula – prosil za ni Hospodina. A Bůh jeho prosby přijal. Je to úplně prosté a je to v jednom verši, takže to vypadá tak jednoduše a snadně. Ale jak dlouho asi trvalo, než Izák zjistil, že jeho žena je neplodná? Rok? Dva? Tři? Jak dlouho se potom Izák modlil? Celkem to trvalo dvacet let od chvíle, kdy se Izák s Rebekou vzali, do chvíle, kdy se jim narodila dvojčata. Dvacet let!

Dvacet let se snažili o početí potomka. Dvacet let se modlili. Devatenáct let to trvalo, než Rebeka otěhotněla. Toto je vytrvalost člověka, který zná Boha, to je vytrvalost člověka, který chodí s Bohem, to je vytrvalost člověka, který staví na Božích slibech. Toto je modlitební vytrvalost. To je modlitební břemeno, které Bůh dává svým svatým. Nedává ho každému stejně a nedává každému stejné břemeno. Ale každému dává nějaké a v nějaké míře – řekl bych, že podle míry víry, kterou nám Bůh udělil. Každé své dítě Bůh volá k oddané vytrvalosti na modlitbách. Jste připraveni modlit se příštích devatenáct let? A možná nejenom devatenáct. Jeden z velkých modlitebníků předcházejících generací, si do svého deníku zapsal: „V listopadu 1844 jsem se začal modlit za obrácení pěti jednotlivců. Modlil jsem se každý den bez jediného přerušení – ať už jsem byl zdráv nebo nemocen, na pevnině nebo na moři, bez ohledu na to, co se dělo v mém životě. Uplynulo osmnáct měsíců, když se obrátil první z těch pěti. Děkoval jsem Bohu a modlil jsem se dál za ostatní. Přešlo pět let a obrátil se druhý z nich. Děkoval jsem Bohu za něj Bohu a modlil jsem se za zbývající tři. Den za dnem jsem pokračoval v modlitbách a za dalších šest let se obrátil třetí. Děkoval jsem Bohu za ty tři a modlil se za zbývající dva, kteří byli stále neobrácení.“ O třicet šest let později Müller napsal do deníku o zbývajících dvou: „Doufám v Boha, modlím se a vyhlížím jeho odpověď. Stále ještě nejsou obrácení, ale budou.“ V roce 1897, padesát dva let poté, co se začal denně a bez přerušení modlit za tyto muže, se obrátil čtvrtý z nich. O rok později Müller zemřel v 92 letech a několik měsíců po jeho pohřbu se obrátil pátý z těch mužů, za které se Müller vytrvale modlil – za jednoho z těch lidí se modlil celkem 53 let!

Chtěl bych k tomu říci pár praktických věcí. Především je to Bůh, kdo dává modlitební břemena. A my se musíme naučit rozlišovat, co je od něj, a co je z nás. Müller se modlil za pět lidí. A i když se nepochybně modlil za členy své rodiny, za desítky sirotků, které měl v péči přinejmenším polovinu té doby, kdy se modlil za své přátele, modlil se jistě i za lidi ze sboru, v němž byl starší a v němž pravidelně kázal, přesto těch pět bylo to břemeno, které mu Pán dal. Někdy si lidé vytvoří dlouhý seznam a chtějí se podle něj modlit. Vydrží to pár dní, nebo i týden, dva, ale pak už nemohou dál. Protože si naložili příliš a naložili si ze své vlastní síly a své vlastní vůle (své-vůle). Bůh nám dává to, za co se máme modlit (Ř 8,26). Jsou to, jak dočasné věci z okolností, v nichž se nacházíme – jako v případě Izáka, kdy jeho žena byla neplodná, tak trvalé věci, které často vycházejí z Božího slova.

Musíme se modlit na základě Božího slova a Božích zaslíbení. Jak se modli Izák? „Bože, ty jsi zaslíbil mému otci, že ze mne bude jeho potomstvo a tys mi dal Rebeku za ženu. Naplň tedy prosím své slovo a dej vzejít mým potomkům z Rebeky.“ „Bože, tys mi dal Rebeku za ženu, byla to tvoje vůle, jak dosvědčil můj otec, tvůj přítel, náš služebník Eliezer, moje žena Rebeka. Proto naplň své sliby a dej nám potomky.“ Když se Izák procházel po poli, připomínal sobě i Bohu Boží sliby, volal k Bohu a prosil ho za to, aby tyto své sliby naplnil. To je modlitba, která staví na Božím slově, kterou Bůh vyslyší, protože to slíbil. Tedy pokud v té modlitbě vytrváme až do konce. Vzpomeňte si na podobenství Pána Ježíše o té chudé vdově, která vytrvale chodila za soudcem, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal (Lk 18,1–8). Nakonec si řekl, že jí vyslyší, protože jinak ho umoří. A Pán Ježíš dodává:

• Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lk 18,7)

Máme se modlit za své nejbližší, kteří ještě neznají Pána Ježíše Krista. Někdy jsme zmateni učením o vyvolení, které je nám velmi drahé, ale v této věci nás mate a brzdí. Říkáme si, že nevíme, jestli naši blízcí patří mezi vyvolené, zda jsou zapsáni do knihy života a tak jsou naše modlitby nejasné, slabé, bez víry, bez vytrvalosti, jsme jako mořská vlna, která sebou hází sem a tam – Jakub říká, že si takový člověk nemá myslet, že od Pána něco dostane (Jk 1,6–8). Moji milí, vyvolení je Boží věc, nechte ho Bohu, radujte se z jeho užitků ve svém vlastním životě, ale nepleťte ho do modliteb nebo do evangelizace. Proste Pána Ježíše za své blízké, aby je vyhledal jako ty, kdo jsou ztraceni, protože on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Proste nebeského Otce, aby vaše blízké přitáhl k Pánu, aby k němu přišli, protože kdokoliv k němu přijde, toho Pán přijme a nevyžene ho ven (J 6,37). Stavte se na jasné Boží sliby.

Modlete se za církev, za náš sbor, aby nás Bůh budoval, abychom stáli pevně na Kristu a drželi se ho, protože on je hlava. Když procházíme nějakými tlaky jako sbor, a neustále budou nějaké, protože ďábel stále obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil a naše přirozenost stále inklinuje k tomu, abychom usnuli, abychom nebděli, abychom propadli lenosti a otupělosti, setrvačnosti a mechaničnosti, modlete se, aby Pán budoval svou církev, jak zaslíbil – on sám zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou. To je církev, která nespí, ale obléhá peklo, aby vychvátila hříšníky, kteří jsou stále ještě v zajetí vládce tohoto světa, ďábla. Když byli lockdowny a my jsme se tady scházeli, modlili jsme se každé nedělní ráno, aby nás Pán chránil, aby obklopil svou církev hradbou, aby nás ochránil od špatných lidí, aby nás ochránil od zájmu úřadů nebo policie, aby se nad námi smiloval, protože chceme poslouchat jeho a ne svět. Musíme stavět na Božím slově a na jeho slibech, které si ve víře přisvojujeme, na které se stavíme a předkládáme je Bohu.

Skotský reformátor John Knox se často modlil: „Bože, dej mi Skotsko, nebo zemřu.“ A Bůh dal, že zemřela královna Marie, krvavá Marie, která pronásledovala protestanty, takže se Knox mohl vrátit do Skotska a Bůh zapálil oheň probuzení v celé zemi. Kéž by ho ve Skotsku zapálil znovu a v naší zemi také.

Modlete se za svůj duchovní růst a za duchovní růst svých bratrů a sester v Kristu. Modlete se modlitby jako je Pavlova:

• Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1,17–19)

Podobné modlitby najdete v celém Novém zákoně – Ef 3,14–21; Ef 6,18–20; Fp 1,9–11; Fp 4,6–7; Ko 1,9–12 atd.

Poslední věc, kterou chci zmínit, je oddanost, odhodlanost, závazek. Slyšeli jsme, jak se George Müller zavázal, že se bude modlit každý den. Každý den připomenul Pánu těch pět lidí, které mu Bůh dal na srdce. Stejně se modlil i Izák – i když to nikde nemáme napsané, věřím, že si tím můžeme být naprosto jistí – šlo o jeho ženu, o jeho děti, o Abrahamovo potomstvo. A to bylo něco, co ho drželo na modlitbě den za dnem, každý další den. Někdy Bůh odpoví rychle a sejme z nás to břemeno – Pavel se modlil třikrát k Pánu za to, aby mu odňal osten z těla. A Pán mu odpověděl: „Stačí, když máš mou milost“ (2K 12,9). Pak už se Pavel nemodlil. Bůh odpověděl a bylo to jasné.

II. Přímost víry

Izák se modlil, a Bůh odpověděl. A odpověď byla naprosto zjevná. Nebyl to nějaký pocit, dojem, možná nějaké slyšení nějakého hlasu … Ne! Nic takového! Rebeka otěhotněla. To byla odpověď. Hospodin přijal Izákovy modlitby a Rebeka otěhotněla.

Znovu se ale objevuje nějaký háček. Věci se prostě nedějí jednoduše, jak bychom si to představovali. Děti se v jejím těle začaly strkat – to nám říká Písmo. Nevíme přesně, co bychom z toho měli vyvozovat, ale bylo to něco tak zvláštního, nezvyklého, že Rebeka se šla dotázat Hospodina.

A tady se musíme zastavit. Především nad tou skutečností, že Rebeka něco takového šla udělat. Jak je to možné? Někdo by možná řekl, že to prostě byla zbožná žena, ale to je něco, co můžeme odvozovat teprve z této situace. Rebeka nepocházela z rodiny, která by uctívala Hospodina. Její bratr Lában měl doma domácí bůžky, které její neteř Ráchel svému otci později ukradla. Spíš to ukazuje na to, že rodina Náchora, Abrahamova bratra, byla „normálně“ modlářská, řekli bychom nevěřící rodina. Ale už jsme viděli, že Bůh jednal s Rebekou, že otevřel její srdce, takže vyhověla prosbě Eliezera a hned druhý den po tom, co si ji vyžádal jako nevěstu pro Izáka, s ním odešla z domova, kam se už nejspíš nikdy nepodívala. Ovšem v tuto chvíli to vypadá, že Rebeka dělá tu nejpřirozenější věc, která se jí naskýtá a jde se dotázat Hospodina. My nevíme nic víc, než co je napsáno v tomto verši, ale já bych zde klidně viděl ovoce Izákovy víry. Jeho vytrvalé a trpělivé modlitby za Rebeku, jeho svědectví Rebece, jeho prakticky žitou víru v osobním vztahu doma. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že vlastní domov je to nejtěžší místo, kde se má naše víra projevovat. Kolikrát vám, bratři a sestry, přišly na mysl myšlenky, zda ten člověk, s nímž žijete, není náhodou pokrytec, když se takhle chová? Musím říct, že obvykle jsou to útoky ďábla nebo zraněného ega, trámů, které jsou hluboko vražené do našich očí, jimiž se chceme dívat na třísku v oku svého bratra nebo sestry. Jak těžké to je, když se díváme na své vlastní děti, které možná vyznávají Pána, ale … my tak dobře známe jejich život … Ale – je náš život tolik odlišný? A jak se asi na nás dívá Bůh, který zná každý záhyb našeho srdce, každou skrytou myšlenku naší mysli, každý záchvěv touhy naší staré přirozenosti, která v nás stále dřímá!

Milovaní, Bůh se na nás vždycky dívá s láskou. Dívá se na nás jako na své milované děti, jako na ty, za které dal přenesmírnou cenu – svého jediného Syna. A jestliže neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás, jak by nám spolu s ním nedaroval úplně všechno (Ř 8,32)? Bůh vás miluje! Jako miloval Abrahama i s tím vším, co Abraham dělal. Jako miloval Davida, který se proti němu tolik provinil, jako miloval Petra, toho horlivce, který uměl useknout ucho, ale když přišla prostá služka, lhal, jako když tiskne a zapřel svého Pána. Jeho láska je vždycky větší, než jakou si dovedeme představit, protože oběť Pána Ježíše je vždycky větší, než jak si to dovedeme představit.

Pojďme zpátky k Rebece. Viděla svého muže, jak tráví čas v Boží blízkosti, slyšela svého muže, jak se za ní přimlouvá před Hospodinem. Zakoušela lásku svého muže, protože si jí zamiloval a jednal s ní jako s nejvzácnějším klenotem, jak nazval svou manželku Jan Amos Komenský – klenote můj, po Pánu Bohu nejvzácnější. Taková víra přenáší hory a já myslím, že se vůbec nemůžeme divit, že když se začnou dít v  životě Rebeky těžké věci, jde naprosto přirozeně za Hospodinem.

Je to opravdu zajímavá fráze (dotázat se Hospodina), a mnozí komentátoři mají nejrůznější nápady, co to asi mohlo znamenat. Šla za Melchísedechem, s nímž se Abraham setkal o osmdesát let dříve? Nemyslím si to. Nakonec to vlastně není ani podstatné. Prostě Hospodin se smiloval, vyslyšel Izáka, přijal jeho prosby, Rebeka otěhotněla a Izák se radoval z toho, že Bůh ho vyslyšel, takže když přicházejí těžkosti těhotenství, je přirozené, že Rebeka se jde zeptat Hospodina, co se děje.

Vidím tady jednoduchou, prostou víru. Je to víra, která ve výsledku nepotřebuje příliš mnoho informací, která nepotřebuje složitou apologetiku, tedy vysvětlování nebo obhajování víry, je to víra, která je praktická, která se spokojí s málem – konec konců ona toho ani moc nemá. Bůh tohle udělal … jdu to řešit s Bohem. Obracím se na Boha. Tohle je víra, na kterou Bůh odpovídá. Tohle je víra toho lotra, který visel vedle Pána Ježíše Krista na kříži. Kdybyste se ho zeptali tu jednoduchou otázku, kterou rád dávám lidem – kdybys dnes zemřel a postavil se před Boha, a on se tě zeptal: „Proč bych tě měl pustit do Božího království?“ Co bys odpověděl? Co by odpověděl ten lotr? „Patřím do skupiny vyvolených, které Bůh předurčil před stvořením světa, aby přijali podobu Božího syna?“ To je teologicky vybroušená odpověď, ale není správná. Ten lotr mohl říct jediné – ten muž vedle mě, mě pozval. Proto jsem tady. Kvůli němu. Jenom kvůli němu. On řekl, že tady budu s ním, a tak jsem tady. To je všechno, co mohu říct. Já nemám nic, ale on řekl, že na mě bude pamatovat, že s ním budu v ráji. A tak se spoléhám na jeho slovo. Nikdo z nás, jak jsme tady, nemá nic jiného, nemá nic víc. Máme „jenom“ Pána Ježíše Krista a jeho Slovo. A spoléháme se na něj. To je naše jednoduchá víra, přímá, upřímná, nekomplikovaná, jednoduchá, prostá víra. To je víra, která „hory přenáší“. Taková byla podle všeho víra Rebeky.

Bez jakýchkoliv komplikací, bez zbytečných pochybností, bez nějakých složitostí, bez komplikovaného zdůvodňování se prostě jde dotázat Hospodina. Kéž bychom i my měli takovou jednoduchou víru. Žijeme v komplikované době. Žijeme ve vědecké době. Žijeme v racionální době. Ale, milí v Kristu, křesťanská víra, jakkoliv je jednoduchá, není slepá, není to vykročení do tmy, ale je velmi hluboká, je naprosto vědecká, protože cele souhlasí s tou správnou vědou, tedy s vědou, která není ve vzdoru proti Stvořiteli. Křesťanská víra je naprosto racionální, rozumná, logická. A nad to vše je velmi prostá, jednoduchá. Spoléháme se na našeho Spasitele, spoléháme se na jeho Slovo. Pán Ježíš na sebe vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně na kříži Golgoty. Kdo v něho věří, je zachráněn, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v Božího syna. Tak jednoduché a prosté to je. „Děti se perou v mém břiše, jdu se zeptat Hospodina, co to znamená.“ Není to zahanbující? Kolikrát jen hledáme jakékoliv jiné vysvětlení, místo abychom se šli zeptat Hospodina, místo abychom otevřeli jeho Slovo …  

Kde je místo pro takovou víru? Kde mám takovou víru aplikovat? Odpověď je jednoduchá. V těle Kristově, v místním společenství Božího lidu, mezi bratry a sestry v Pánu. Bůh odpovídá na takovou víru. Bůh kvůli svým milovaným dokonce zastavuje nebeská tělesa, jako to učinil v době Jozua, když zastavil slunce a měsíc.  I tady se mám spolehnout na Boží slovo, na Boží sliby, svým postojem a svým očekáváním vyjádřit důvěru svému Bohu. A Bůh odpoví! Jako odpověděl Rebece.

Podívejte se do našeho textu (v. 23): Bůh dal Rebece vysvětlení – a jaké vysvětlení! Na jedné straně si můžeme klást otázku, co přesně si měla Rebeka z Boží odpovědi vzít, jak ji uspokojila vzhledem k jejímu problematickému těhotenství. Ale na druhé straně dostala odpověď. Jasnou. Srozumitelnou. Mocnou. Co  Bůh zaslíbil Abrahamovi? Že z něho vzejdou národy. Abrahamovi bylo sto šedesát let, když Rebeka otěhotněla. Jeho prvorozený syn měl dvanáct synů, o nichž Bůh řekl, že to jsou praotci národů (Gn 25,16). Synové, které zplodil z Ketúry – to jsou praotcové dalších národů. A o jeho vnucích, kteří pocházejí z jeho zaslíbeného, Bůh říká, že z nich vzejdou velké národy. Abraham viděl málo, ale slyšel mnoho. A věřil všemu, co mu Bůh řekl, ve všem se spoléhal na jeho slovo. Jak je to jednoduché! Bůh řekl, a tak se stane. Není potřeba to dělat nějak víc složitější. Bůh naplňuje své slovo, Bůh naplňuje své zaslíbení. On je naprosto věrný – v trpělivosti, ve spolehlivosti, ve víře. „ Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu …“ Bible mluví o dvou zdatných národech. Bůh se oslavil ještě za života Abrahama.

Takže jediná otázka, která nám tu zůstává, se týká nás samotných – jestli věříme Bohu, jestli se spoléháme na Pána Ježíše Krista, jestli se upínáme k němu samotnému v našem každodenním životě, jestli je naší Alfou a Ómegou, počátkem i koncem. Pojďte k němu a budete mít život s ním navěky. Amen.