Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme

Jaroslav Kernal, Praha 16. dubna 2023

Opět otevíráme dvacátou čtvrtou kapitolu knihy Genesis, nejdelší kapitolu celé knihy, druhý nejdelší ucelený příběh v této knize. Tím nejdelším příběhem je příběh Josefa a jeho bratrů – jejich dvojí nakupování obilí v Egyptě a to, jak je Josef zkouší a nakonec se jim dává poznat (kap. 42–45). Četli jsme znovu celý ten příběh o hledání a nalezení nevěsty pro Izáka, a zatímco minule jsme se dívali na příběh těch dvou – Izáka a Rebeky – a mluvili jsme o manželství, o vztahu mezi mužem a ženou, vztahu mezi Kristem a jeho nevěstou, dneska se podíváme na více postav. Budeme mluvit o víře, o zbožnosti jednotlivých postav, které v této kapitole jsou a ukážeme si na nich život víry, chození s Bohem, život v závislosti na Pánu Ježíši Kristu.

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Víra je spolehnutí se na věci, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé. Což je na prvním místě všechno, co učí Boží slovo, Bible – a Bible nás vede k Pánu Ježíši Kristu. Nikdo z nás ho neviděl svýma očima, nikdo z nás se ho nedotýkal svýma rukama ani ho nikdo z nás neslyšel na vlastní uši. A přece jsme si jisti tím, co nevidíme a spoléháme se na to, v co doufáme. Věřit Bohu znamená požádat Boha o to, aby mi odpustil mou nevěru a místo ní mi dal pevnou a jistou víru, znamená to spolehnout se na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, znamená to věřit, že je Spasitel a že jeho krev byla prolita na očištění také mých hříchů. To je víra ve světle Nového zákona. Ale v našem textu jsme ještě mnoho století před tím, než se Slovo, Pán Ježíš Kristus, stalo tělem a než byly tyto jasné pravdy zjeveny. Přesto jsou ty principy víry úplně stejné jako dnes. Boží slovo nazývá křesťany dětmi Abrahama, který je v tomto smyslu otcem věřících. Není to proto, že by byl prvním věřícím v Písmu, ale je to proto, že je o něm jako o prvním psáno, že uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Gn 15,6). A v našem dnešním textu můžeme zahlédnout símě Abrahama, semínka víry, která roste a rostla a vyrostla do nádherného košatého stromu. Podíváme se na některé charakteristiky víry, které můžeme vidět na jednotlivých postavách našeho textu, uvidíme také něco málo nevíry a nakonec vůdce a dokonavatele víry, Pána Ježíše Krista.

I. Abraham – prozíravost víry

Náš text začíná slovy, že Abraham byl stařec pokročilého věku. Ale nenechte se mýlit, žil ještě třicet pět let a a se svou další ženou, Ketúrou, zplodil dalších šest synů (Gn 25,1–2). Ale všechny tyto syny poslal pryč od Izáka ještě za svého života. Izák byl synem zaslíbení, synem víry. Z Izáka mělo pocházet zaslíbené potomstvo. Proto se Abraham soustředil na Izáka. Izákovi bylo čtyřicet let, ale byl dosud svobodný. A Abraham ví, že z Izáka bude jeho potomstvo, proto Izák potřebuje manželku. Abraham je muž víry. Ale víra není ani hloupá, ani naivní, ani slepá. Abraham je muž víry, který staví na Božím slově, na tom, co mu Bůh zaslíbil. A podle toho také jedná. Víra totiž nikdy není samotná. I když mluvíme o doktríně sola fide, tedy o tom, že jsme ospravedlněni jenom skrze víru, tak musíme spolu s Jakubem vždycky dodat, že víra, která není vidět, je neviditelná víra, tedy to nejspíš vůbec není víra, je to víra, která je mrtvá. Víra se vždycky ukáže na životě člověka, na jeho skutcích. Stačí se podívat do Židům 11, kde je popsaný vzorec XY věřil, a proto jednal. Víra je základem, skutky jsou stavbou, která na těchto základech staví, je stromem a skutky jsou ovocem. Stavba nemůže být bez základu a ovoce nemůže být bez stromu. Ale stejně tak základ, na němž se nic nepostaví, je k ničemu a ovocný strom, který nenese žádné ovoce, bude vyťat a spálen.

Abraham dostal jasná zaslíbení od Boha a na základě těchto slibů nyní jedná. Posílá svého služebníka Eliezera, aby přivedl pro jeho syna Izáka nevěstu z Abrahamovy rodiny, z jeho příbuzenstva. Proč odtud, o tom jsme mluvili minule. Nyní chci, abychom se podívali na víru, se kterou Abraham jedná.

Zavazuje svého služebníka při Hospodinu, Bohu nebes a země. Jedná s hlubokým niterným přesvědčením. Bůh mi zaslíbil, že tuto zemi dá mě a mému potomstvu. Proto je potřeba přivést nevěstu sem a neodvádět Izáka tam. To je víra. Abraham nic z toho neviděl. Ale spolehl se na Boží slovo, na Boží slib a podle něj jednal. Rozhodoval se nikoliv na základě toho, co viděl, ale na základě toho, co Bůh zaslíbil. Proto vysílá svého služebníka, aby přivedl nevěstu pro Izáka, aby se Boží sliby staly skutečností v jeho životě i v životě jeho syna. Víra bez skutků je mrtvá.

Boží slovo nás vede k tomu, abychom jednali na základě své víry, nikoliv na základě toho, co vidíme. Krásným příkladem je příběh Elíši a jeho mládence. Aramejský král zjistil, že prorok Elíša říká izraelskému králi informace, které obvykle zajišťují rozvědčíci – kde bude vojsko, jak bude silné atd. Poslal silný oddíl vojáků do Dótanu, kde Elíša bydlel, aby Elíšu zajali. Lidé se ráno probudili, a město bylo obklíčeno aramejským vojskem. Elíšův pomocník byl zoufalý a říkal: „Co budeme dělat?“ Elíša odvětil:

• Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi. (2Kr 6,16)

A pak se modlil, aby Bůh otevřel tomu mládenci oči – a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů kolem Elíši. To je pohled víry. To je rozhodování na základě víry. Ale nejde o pověru – je to víra založená na Božím slově, na Božích slibech, na pravdě a na Bohu samotném. To je Abrahamova víra. Podívejme se nyní dál, na Abrahamova služebníka, o němž tato kapitola je. Vidíme:

II. Eliezer – poslušnost víry

Eliezer dostal úkol od svého pána a podle toho jedná. Eliezer je zbožný muž, který věří Bohu Abrahamovu. Podívejte se na jeho modlitbu, kterou máme ve dvanáctém verši:

• Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi. (Gn 24,12)

Podívejte se na Eliezerovu oddanost. Nejde mu na prvním místě o to, aby splnil svůj úkol, aby už měl za sebou tuhle dlouhou a náročnou cestu (skoro 1000 km), ale aby Bůh Abrahamův dopřál jeho pánovi zdar. To je oddanost Kristova služebníka. Není tady kvůli sobě, ale je tu kvůli někomu jinému. Je to člověk, který v poslušnosti víry jde, který má na mysli jenom zdar svého pána, který uctívá Boha svého pána, který si nedá pokoj a nedopřeje si odpočinek, dokud jeho poslání není naplněno. Vedle oddanosti je tu zbožnost, vidíme tu vytrvalost, rozhodnost, duchovní rozlišení, odvahu, odhodlanost, neústupnost, která je vlastní víře a souvisí s hlubokým přesvědčením. Moji milí, kéž by nám Bůh dal, aby mnozí z nás byli jako Eliezer, když už nejsme jako Abraham. Kéž bychom byli stejně věrní, stejně odhodlaní a odvážní naplnit úkol, který nám Pán svěřit: nést evangelium všem národům, celému stvoření, všem lidem kolem nás. Eliezer je cele oddaný svému pánu a jedná z lásky k němu. Je to správce jeho domu a jedná tak, aby z jeho služby, z jeho práce, ze všeho, co dělá a čím je, vzešel co největší užitek pro jeho pána, Abrahama. Kéž bychom i my jednali z lásky k našemu Pánu a ptali se, jak můžu svému Pánu vyjádřit lásku.

Jestliže jsme uvěřili Pánu Ježíši, jestliže jsme ho vyznali jako Pána, patříme mu. Je naším Pánem. Jsme jeho služebníci. Všichni. Církev je společenství služebníků. Není to skupina diváků! Jsou křesťané, pro něž je církev konzumní záležitost. V jejich je tu církev chápání kvůli nim. Přicházejí do církve, aby ji poctili svou přítomností. Přicházejí do církve jako do kina. Jednou jdou na film sem, podruhé na jiný film tam, všude tam sedí s ostatními v hledišti, společně (!) s ostatními křoupou popcorn a společně se dívají na stejný film. A potom jdou spokojeně domů. Ale církev je něco jiného – je to lid náležející Bohu (1Pt 2,9), je to společenství, kam patříme, jehož jsme součástí, je to tělo, jehož jsme údem, jemuž sloužíme. Není tu kvůli nám, ale my jsme tu kvůli ní, resp. kvůli její hlavě, kvůli Pánu Ježíši Kristu. A jenom kvůli němu jsme součástí jeho těla, chceme mít život z něj, abychom byli užiteční pro ostatní údy jeho těla a abychom naplnili poslání, kvůli němuž tady jsme – být svědky Pána Ježíše Krista, dosvědčit jeho milost, jeho oběť, ukázat na jeho dílo. To je důvod, proč jsme tady.

Eliezer byl cele odevzdaný Boží vůli. Nenechal se od ní odvést ani únavou, ani tím, co viděl – viděl krásnou mladou ženu, která by mohla být tou pravou, ani odpočinkem a dočasným pohodlím, které mu nabízeli v Lábanově domě. Jeho jednání je velmi naléhavé. Prostě chce udělat všechno nejlíp a nejdřív, jak může. Řekl bych, že byl velmi přesvědčivý, což sehrálo svou roli.

III. Rebeka – důvěra víry

Rebeka není top postavou Božího slova. Poprvé byla zmíněna ve 22. kapitole, a potom je ještě asi pětadvacetkrát zmíněna v kapitolách 24–27, potom ještě sporadicky v čtyřikrát do konce knihy Genesis (jako matka Ezaua a Jákoba, její chůva, její hrob) a jednou v Novém zákoně (Ř 9,10), kde je opět zmíněna „jenom“ jako matka Jákoba a Ezaua. Nikde se nemluví o její víře, není mezi hrdiny víry v Žd 11, dokonce hraje poměrně nehezkou roli, když navádí svého syna, aby podvedl svého otce. Přesto bych chtěl poukázat na její víru, kterou můžeme spíš tušit, nebo předpokládat v našem textu. Není tu mnoho přesvědčivých věcí, přesto si myslím, že můžeme o její víře mluvit.

Vidíme její ochotné srdce, s nímž nezištně – na rozdíl od svého bratra – posloužila Eliezerovi. Dala pít jemu i jeho velbloudům. To ukazuje na její pokoru. Byla svědkem Eliezerovy chvály a jeho uctívání Boha (v. 27). Následně vyslechla jeho svědectví (v. 42–48), v němž vysvětlil, jak vidí toto vše jako Boží vůli, jako jednání samotného Boha v jeho životě i v okolnostech a událostech, které se udály. Jejího otce Betúela i jejího bratra Lábana bychom mohli označit za agnostiky. Hle, jejich slova:

• Toto vyšlo od Hospodina a my nemůžeme tobě říci ani zlé ani dobré. (Gn 24,50)

S Bohem nechceme mít nic moc společného, ale jestli si chceš vzít Rebeku, tak si jí vem. Ať se stane ženou tvého pána. Betúel byl syn Náchora, což byl bratr Abrahama, tedy bratranec Izáka. Co na to Rebeka? Nic! Jí se nikdo neptal. Až druhého dne, kdy chtěl Eliezer ráno odjet, začíná to trochu drhnout. „Ať s námi dívka zůstane ještě pár dní…“ (v. 55). Nyní se obracejí na ni – a tady nevidím nic jiného, než buď naprosté šílenství, nebo víru. Možná to tak opravdu v té době fungovalo, ale spíš to vypadá, že bylo běžné zůstat po takovýchto námluvách aspoň deset dní doma, ale Rebeka byla rozhodnutá jít. Nevěděla kam, neviděla za kým, její otec byl bratranec jejího nastávajícího (!). Kromě kroužku do nosu a náramků na ruce tady není vůbec nic tělesného, fyzického, viditelného. Řekl bych, že tady je odvaha víry, spolehnutí se na to neviditelné, spolehnutí se na naději. Je tady důvěra víry. Víra začíná u tohoto prostého spočinutí, v této jednoduché důvěře. A obvykle na začátku není ani velké porozumění osoby a díla Pána Ježíše Krista, ale prostinké spolehnutí se na jeho sliby. Rozumím tomu, že jsem hříšník a Kristus mě zbavuje hříchů – a věřím mu. Rozumím tomu, že potřebuju zachránit, protože můj život je neukotvený, nevím, odkud jsem přišel a kam jdu – Ježíš mi říká, kdo jsem, a kdo je on a já se jednoduše spolehnu na jeho slovo. To je víra. A potom vykročím jako Rebeka na úplně cizí a neznámou cestu.

IV. Izák – rozjímání víry

Rebeka se svou družinou naskočily na velbloudy a frčely do Negebu. A potkaly Izáka. Izák byl na poli, tedy procházel se někde krajinou a rozjímal, přemýšlel. A uviděl je, jak přijíždějí. Rebeka se setkává se svým manželem. Znovu vidíme velmi pokorné jednání Rebeky, vidíme její cudnost, ostych, plachost, což může být něco, co doprovází víru. Její naděje se tady naplňuje. A všimněte si, že Eliezer je vyslán Abrahamem, ale za svého pána označuje Izáka a jemu podává zprávu o všem, co se stalo. Kapitola začíná Abrahamem, ale končí Izákem. Začíná Abrahamovou vírou a končí Izákovou vírou. Začíná zaslíbením, a končí jeho naplněním.

Podobně jako Rebeka, ani Izák nepatří mezi ‚top‘ postavy Písma. I když Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Autor listu Židům řadí Izáka do své slavné galerie:

• Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. (Žd 11,20)

Izák hleděl do budoucnosti. Vyhlížel příchod Mesiáše. Bůh uzavřel smlouvu s jeho otcem Abrahamem, ale potvrdil ji také Izákovi i jeho synovi Jákobovi, Izraelovi. Izákova víra vyrůstala ze slibů, které Bůh daroval jeho otci Abrahamovi. Jenom na úrodné půdě rozjímání o Bohu a jeho zaslíbeních mohla vyrůst víra, která vytrvá. Podobně jako Abraham, také Izák věřil dlouhá léta, než se dočkal alespoň „malého“ naplnění Božího slova. Izákovi bylo čtyřicet let a nejenom, že ještě neměl potomka, neměl ani ženu! Ale vycházel na pole a rozjímal, přemýšlel o Božích slibech, vyhlížel jejich naplnění ve svém životě. A nakonec viděl Boží jednání. Chtěl bych vás povzbudit, moji milí, k tomu, abyste chodili se svým Bohem, abyste přemýšleli nad jeho sliby, nad jeho Slovem. Abyste naplnili svou mysl jedním jediným veršem a promýšleli ho do hloubky, abyste nad ním rozjímali, kladli si otázky, které s tím veršem souvisí, hledali jeho naplnění – ve svém životě, v životě církve, na Pánu Ježíši Kristu, hledali souvislosti, aby se vám prostě ten verš vpil pod kůži, nasákl do vás a prosytil vás skrz naskrz. To je způsob, jak budete proměňovaní Božím slovem do podoby Pána Ježíše Krista.

• A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

A Jakub pokračuje výzvou, abychom podle toho slova také jednali. To je víra. To je život víry, to projev živé víry. Ale skutečně velmi důležité je, na čem ta víra staví. Protože každý jedná podle nějaké víry.

V. Lában – tragédie nevíry

V této kapitole je Lában, bratr Rebeky zmíněn pětkrát. Jeho otec Betúel je tu také zmíněn, ale třikrát jako otec Rebeky a jenom jednou jako ten, kdo jedná – a jedná spolu se svým synem Lábanem. Vypadá to, že hlavní slovo v této rodině měl Lában. Znovu – nechtěl bych stavět příliš mnoho na těch několika zmínkách, které tu o Lábanovi máme, ale vzhledem k tomu, že o něm Boží slovo mluví v dalších kapitolách, kde plně odhaluje jeho charakter, dotknu se toho už nyní. Lában běžel ke studni, kde se jeho sestra Rebeka potkala s Eliezerem. Proč?

• Viděl totiž nosní kroužek a na sestřiných rukou náramky a slyšel slova své sestry Rebeky, o čem s ní ten muž mluvil. (Gn 24,30)

Tady je přesný protiklad víry – tady je jednání na základě vidění. Mohli bychom to nazvat také jako vypočítavost. Už předtím jsem zmínil jistou lhostejnost Lábana ve vztahu k Bohu – nemůžu říct, jestli je to dobré nebo špatné. Je to v Božích rukou. Takové jednání někdy může vypadat dokonce velmi zbožně. Ale není. Boží slovo nás vede k tomu, abychom rostli a proměňovali se obnovou své mysli, abychom mohli rozpoznat, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Ř 12,2). A autor listu Židům říká, že máme mít smysly cvičením vypěstované tak, abychom rozeznali dobré od špatného (Žd 5,14). Nežijeme podle poznání dobrého a zlého, nežijeme podle toho, co vidíme, ale žijeme z víry, ve víře a na základě víry, přesto – nebo právě proto, máme rozlišovat, co je dobré a co je zlé. Máme být schopni používat Boží slovo k tomuto rozlišování, protože to je Boží slovo, je to slovo pravdy a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). 

Lában viděl zlato, proto pozval Eliezera k sobě. Lában byl muž, který se nerozpakoval dát (v podstatě pokoutně podstrčit) Jákobovi jinou dceru, než jakou Jákob chtěl. Desetkrát změnil Jákobovu mzdu. Nebyl to ani čestný ani přímý člověk. Jediný důvod, proč Jákoba a jeho rodinu se všemi jeho lidmi nezničil, byl ten, že se mu v noci zjevil Bůh a řekl mu, že to nesmí udělat. Byl to člověk, který byl tažený jenom tím, co viděl, jenom tím, co cítil, co vnímal, na co si mohl sáhnout, co pro něj bylo pevné.

Ale víra staví na věcech neviditelných. Na prvním místě jsou to věci, které se týkají Pána Ježíše Krista, ale tam to rozhodně nekončí! Máme žít od víry k víře, chodit s Bohem krok za krokem a spoléhat se na to, že když jdeme podle jeho vůle a podle jeho slibů, že za nás dokončí náš zápas. A pamatujte na Abrahama! Může to skutečně trvat desítky let. Ale Bůh je věrný a chce vidět naši víru, naši věrnost, vytrvalost, oddanost (jako byla ta Eliezerova), naši poslušnost a jednoduché spolehnutí se na něj (jako to bylo v případě Rebeky). Křesťanská víra začíná jednoduchou věcí, a to je vyznání Krista jako Pána nad mým životem. A pokračuje prostým krokem poslušnosti: „Kdo uvěří, ať se pokřtí.“ To je krok poslušnosti, po němž mohou následovat další. To je začátek našeho chození s Bohem, začátek života víry. To je první skutek lásky k Pánu Ježíši Kristu a ne k tomu, co vidíme, co máme před očima. Můžeme a měli bychom si klást tuto otázku: Co jsem v poslední době udělal z lásky k Pánu Ježíši? Žiju z víry nebo z vidění? Lában žil z toho, co měl před očima. Přesto tady byly věci, které neviděl, protože jeho oči byly zaslepené nevírou.

VI. Hospodinův anděl – záruka víry

Máme tady jednu postavu, která je v celé kapitole zmíněná jenom jednou, ale myslím, že to je ve skutečnosti nejdůležitější postava celé kapitoly. Kdyby tady tato postava nebyla, bylo by všechno to jednání, které je tu popsané, postavené na písku.

• Hospodin, Bůh nebes … vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. (Gn 24,7)

Znovu je tady Hospodinův anděl, jako už tolikrát v knize Genesis. Nyní je tím, kdo předchází Eliezera a působí jeho zdar. Právě jeho musíme vidět za tím, že Eliezer přišel ke studni ve chvíli, kdy tam přišla Rebeka. Byl to on, kdo působil v Eliezerovi, že se modlil modlitbu víry, za ty věci, které se mají stát. Víme, že to je Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Byl to Hospodinův anděl, který otevřel dveře do Betúelova domu, který skrze blyštivý příslib zlatých darů otevřel také náruč Lábana. Byl to Hospodinův anděl, který pohnul srdcem Rebeky, takže bez váhání odpověděla, že půjde s Abrahamovým služebníkem. Byl to Hospodinův anděl, který zprostředkoval ono podvečerní romantické setkání Izáka s Rebekou nedaleko Studnice Živého, který mě vidí. To bylo místo, kde Hospodinův anděl zastavil Hagar, když utíkala od své paní a vrátil ji zpátky a velmi jí požehnal.

Kdy Bůh dal Izraeli tato slova? Když je Mojžíš vyváděl z Egypta. Možná Izraelci znali ten příběh (i když osobně o tom docela pochybuji), ale každopádně Mojžíš tyto věci zapsal. Podívejte se nyní rychle do Exodu 33,2nn, kde jsou slova, která Bůh řekl Mojžíšovi. Bůh ujistil Mojžíše, že před nimi pošle svého posla, který vypudí kenaánské národy.

Tady máme příběh víry, který měl posílit Izraelce. Tentýž příběh má posílit ve víře i nás. To je jeho smysl. Máme vidět, jak velkého Boha máme, jak jde před námi, jak způsobuje, aby všechny věci spolupůsobily k dobrému těm, kdo milují Boha (Ř 8,28). Chce, abychom se na něj spolehli a šli i tam, kde nevidíme ani na krok, kde si nedovedeme představit, co nás čeká, kde jsme svíráni strachem a obavami – máme porozumět tomu, že on sám posílá svého anděla, aby šel před námi. Máme pocit, že nás posadil do auta a to auto dal do dopravní špičky na pražskou magistrálu, ale nevidíme, že jsme na dopravním hřišti a že vedle nás sedí instruktor, který má ty pedály pod nohama a ukazuje nám cestu, kterou my pod jeho vedením absolvujeme.

Chtěl bych vás na závěr povzbudit k víře. Spolehněte se na Pána Ježíše Krista, věřte v něj, vyznejte a vyznávejte mu svou nevěru, litujte své nevěry a proste ho, aby ji obrátil ve víru. Modlete se ve víře, protože on je mocen učinit mnohem víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit (Ef 3,20). Postavte se na jeho sliby a jednejte ve víře. Vezměte Boha za slovo, přijměte jeho slovo do svého srdce a potom podle něj jednejte. A on se oslaví a naplní to slovo ve vašem životě. Chvalte ho jako Eliezer a děkujte za všechno, co ve vašem životě působí, i když tomu třeba vůbec nerozumíte. On ví, co dělá. On je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho záměry s námi jsou o pokoji a ne o trápení. Na něj se můžeme vždycky spolehnout. Amen.