Šokující odhalení

Jaroslav Kernal, Praha 21. ledna 2024

Milí v Kristu, pojďme znovu do knihy Genesis. Dneska máme před sebou jednu velmi dojemnou a silnou scénu a já jsem neodolal a rozhodl jsem se, že zůstaneme jenom u této scény, tedy v první polovině čtyřicáté páté kapitoly. Tato scéna popisuje šokující odhalení – Josef se dává poznat svým bratrům. Vidíme také Josefa, jak hlasitě pláče. V žádné kapitole Genesis se nemluví tolik o pláči, jako v této kapitole – hned třikrát (v. 2, 14, 15) Josef pláče. Mimochodem poprvé jsme se setkali s pláčem, když se Hagar, kterou Abraham vyhnal, rozplakala nad svým synem Izmaelem, protože si myslela, že zemře (Gn 21,16). Viděli jsme, jak Abraham smutně oplakával Sáru (Gn 23,2), jak se hořce rozplakal Ezau, když zjistil, že otec pro něj nemá požehnání (Gn 27,38), jak se radostně rozplakal Jákob, když přišel do domu svého strýce Lábana (Gn 29,11), jak se Jákob i Ezau dojatě rozplakali při svém setkání po dvaceti letech (Gn 33,4). Jákob zoufale plakal nad Josefem (Gn 37,35). Nejvíc ze všech pláče Josef. Když se poprvé setkal s bratry (Gn 42,24), když se podruhé setkal s bratry (Gn 43,30), hned třikrát v našem dnešním textu, v další kapitole, když se setká s otcem (Gn 46,29), znovu, když o sedmnáct let později jeho otec zemře (Gn 50,1) a nakonec když za ním přijdou jeho bratři s falešným vzkazem od otce (Gn 50,17). Zjevně máme před sebou člověka, který je velmi citlivý a který vnímavý, který je nesmírně soucitný a jeho nitro se snadno pohne k lítosti. Tím vším nám znovu velmi připomíná Pána Ježíše Krista, na něhož ukazuje, jehož je obrazem, který byl také mnohokrát pohnut soucitem, jehož v evangeliích vidíme se slzami v očích, nebo s velikou lítostí, když například hleděl na zástupy, které byly jako ovce bez pastýře a vyzýval své učedníky k tomu, aby se modlili za to, aby Pán poslal své dělníky na žeň, protože žeň je mnohá a dělníků málo (Lk 10,2).

Viděli jsme, jak se Josef setkal se svými bratry, ale nedal se jim poznat. Jako mocný správce Egypta jim prodal obilí. Přitom také obvinil své bratry z toho, že jsou vyzvědači a že opak dokážou, když přivedou svého nejmladšího bratra Benjamína. Aby ho opravdu přivedli, nechal jednoho z nich, Šimeóna, ve vazbě. Bylo jasné, že hlad bude trvat ještě šest let a že bratři budou muset přijít znovu – tedy pokud nelhali a Benjamín je stále na živu. 

Minule jsme viděli, že Jákob jen neochotně souhlasil s tím, že Benjamín sestoupí s bratry do Egypta. Donutil ho k tomu hlad, který na všechny těžce doléhal. Bratři přišli do Egypta s Benjamínem. Ale Josef měl přichystanou další zkoušku, která měla ukázat, jaký je vztah bratrů k Benjamínovi, a která také dobře prokázala, jak moc se změnil jejich vztah k otci. Zkouška, kterou Josef pro své bratry připravil a promyslel, byla tvrdá, nelítostná. Kdyby nešlo o natolik závažnou věc, jakou bylo prověření charakteru bratrů, byla by to velmi krutá hra. Josef nechal vložit svůj pohár do pytle s obilím nejmladšího bratra a potom bratry nechal sledovat a obvinil je z krádeže. A kalich se – což pro nás není překvapení – skutečně našel v žoku Benjamína. 

Bratři tam stáli jako opaření. Roztrhli svá roucha, což je známkou hlubokého pokoření a často je to v Písmu obrazem pokání. Všichni se hned vrátili k Josefovi, který na ně čekal. A ve druhé polovině 44. kapitoly jsme četli Judovu řeč, velmi silný a pohnutý projev. Hřích z dávné minulosti bratry dohnal, a už toto samo o sobě je velmi pokořovalo. Juda dvakrát zmiňuje Josefa. Stále musel myslet na to, co se stalo před lety. Nyní je tu jiný Juda, než jaký Josefa před lety navrhl prodat Izmaelcům. Je to Bohem proměněný Juda. A tak vyznává své hříchy proti Bohu a prosí o milost. Prosí Josefa, aby se on sám mohl stát Josefovým otrokem a Benjamín aby se mohl vrátit k otci. Jeho slova jsou velmi pokorná a ukazují, že Bůh pracoval v Judově srdci.

I. Zjevení

Judova řeč byla velmi emotivní a naléhavá. Předkládá silné argumenty, které se týkají jejich otce – o tom, že bez Benjamína se žalem utrápí. Jistě měl před očima chvíle, kdy otec plakal nad smrtí Josefa a on ho spolu s ostatními bratry utěšoval prázdnými a lživými slovy. Nyní prosí tohoto egyptského správce, bez ohledu na své přesvědčení o Benjamínově vině či nevině, o smilování nad nejmladším z bratrů a nad jejich otcem – a to je skutečně srdceryvná scéna. Josef nechal Judu říci všechno, co měl na srdci. A potom na to všechno velmi krátce opověděl (tři, v hebr. dvě slova): Já jsem Josef. 

Juda a jeho bratři čekali odpověď, čekali rozsudek, čekali trest – konec konců Josef přikázal všem, aby odešli. Místo toho slyší šokující slova: „Já jsem Josef.“ Co všechno jim v tu chvíli asi proběhlo hlavou? Jak to bylo minule s tím stříbrem? Jak to bylo s Šimeónem? Co to mělo znamenat včera s tou hostinou? Proto tedy všechno to vyptávání se na otce? A jak to tedy bylo s tím kalichem? Ale nejvíc asi … jak to bylo tenkrát s Josefem? Možná, že to bylo ještě horší, než když Josefův správce našel pohár v Benjamínově žoku s obilím. Tehdy nevěřili svým očím. Nyní nevěří svým uším. Místo soudu přichází milost. Milost, která je větší, než o jaké se jim i jen mohlo zdát. Jejich bratr Josef, kterého nejspíš považovali za mrtvého, je živý a stojí před nimi. Jejich bratr Josef, kvůli němuž je pálilo jejich svědomí a nedávalo jim klidně spát, nyní před nimi stojí a pláče dojetím a radostí. Náš text říká, že se Josef nemohl ovládnout – z originálu je zřejmé, že nechtěl sdílet své slzy a svou radost i lásku s cizími lidmi a že se ovládal tak dlouho, dokud neodešli. Teprve potom se dal poznat svým bratrům. Je to již potřetí, kdy vidíme Josefa, jak pláče. Dvakrát plakal v soukromí, nyní před svými bratry. 

Stál před nimi jako zjevení. Jsem přesvědčený o tom, že ani ve snu by je nenapadlo, že tento muž je jejich bratr. Ale nyní je ujišťuje, že je to skutečně on. Ptá se na otce – už ne na jejich otce, ale na svého otce: „Můj otec skutečně ještě žije?“ Chce se ujistit, že to je tak, jak to slyšel od svých bratrů. Podívejte se do 3. verše:

• Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili. (Gn 45,3)

Nebyli schopní vydat z hrdla hlásku. Myslím, že v první chvíli dostali strach – jako už několikrát – že teď přijde tvrdý trest. Vždyť to je ten Josef, kterého před lety prodali do Egypta. Byl to šok i úleva zároveň. Představte si Benjamína – byl to malý kluk, když mu řekli, že jeho bratr zemře. Co si asi pomyslel? Cože? Tohle je můj bratr? Cože? On nezemřel? Cože? Vy jste ho prodali? Šok, hanba, stud … ale dozajista také radost a úleva – to všechno se tu mísilo dohromady. Bratři byli nepochybně rádi, že to někdo konečně řekl nahlas, že všechno vyšlo najevo – už je to venku, už se mohou nadechnout. A co víc – Josef žije! A co říká?

• Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. (Gn 45,5)

Tady je jádro celého Josefova příběhu – bratři Josefa prodali, ale Bůh jejich zlý čin použil k dobrému. Právě o tom je celý Josefův příběh – a místo, které je mu věnované v knize Genesis, ukazuje, jak je to významné, jak je tato věc důležitá pro Boží lid. 

• Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

Toto je jistota, na které stojí křesťanské životy – tohle je jistota, kterou Bůh zjevuje od počátku stvoření. Ty, které Bůh miluje svou zvláštní, spasitelnou láskou, ty také vede a stará se o ně takovým způsobem, jakým se o žádné jiné lidi nestará. Bůh je láska, a v tom nejširším slova smyslu opravdu miluje každého člověka, protože nemůže zapřít svou přirozenost. Ve stejném okamžiku se ale také proti každému hříšníkovi obrací Boží hněv. Ale žádný nevěřící člověk nemůže říci to, co může říci věřící – že všechno v jeho životě napomáhá k dobrému. Ta zásadní otázka je, zda tomu věříme, zda se na to spoléháme, zda na tom stavíme ve svých životech? Samotnému Josefovi trvalo dvacet dva let, než byl schopen říci, že nevyčítá druhým to, že mu provedli tak ohavné věci, protože dnes vidí, jak mocně je Bůh použil v jeho životě i pro životy druhých. Bratři a sestry, každý z nás, jak jsme tady, máme na svých duších hluboké rány – a je lhář, kdo by tvrdil, že to tak není. A často jsou to rány od těch nejbližších, od rodiny, od přátel, od bratrů a sester v církvi, od lidí v zaměstnání nebo třeba od státní moci. Možná už ty lidi nechcete nikdy ve svém životě vidět. A možná už je nikdy v tomto životě neuvidíte. To nikdy nevíme. Nic v Písmu už nečteme o Pavlově setkání s Barnabášem, s nímž spolupracoval, vyučovali spolu veliké množství lidí a založili řadu sborů. Ale potom se pohádali tak, že se rozešli (Sk 15,39). Ale víme, že Pavel v závěru života žádá Timotea, aby za ním poslal Jana Marka, který mu bude dobrým služebníkem – to byl ten, kvůli němuž se předtím rozešel s Barnabášem. Nějakých pět let po rozchodu s Barnabášem píše Pavel křesťanům do Korintu a zmiňuje Barnabáše (1K 9,6) jako někoho, koho nejspíš znají a k němuž se zná i Pavel. A další tři roky později Pavel napsal ta slova z listu Římanům (která napsal v Korintě), že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Křesťané, nemusíte zoufat, když se dějí těžké a špatné věci ve vašich životech.

Chci vás povzbudit, abyste se obrátili k Bohu s každou těžkostí ve svých životech, abyste hledali jeho tvář a jeho pomoc, abyste se spolehli na jeho Slovo, na jeho zaslíbení, že on obrátí všechno v našich životech ke své slávě a k našemu prospěchu. Neříká, že to udělá zítra, ani za týden, dokonce to nemusí udělat ani za rok – může klidně trvat dvacet dva let, jako v životě Josefa. A ty těžkosti zde mohou klidně být až do konce našeho života. A uprostřed nich a skrze ně máme vidět Boží dobrotu a to, jak Bůh odhaluje naše nitro a ukazuje nám, jak moc potřebujeme jeho samotného, jak moc potřebujeme jeho Slovo. 

II. Zaslíbení

Josef dal svým bratrům a celé své rodině zaslíbení. Ale ještě předtím si můžeme všimnout, že Josef sám stavěl na Božích zaslíbeních. Bůh zaslíbil Abrahamovi, že jeho potomstvo se rozhojní a bude ho jako písku na mořském břehu a jako hvězd na nebi. Toto potomstvo bude sloužit pronárodu v jiné zemi a Bůh je slavně vysvobodí a z této země je nakonec vyvede (Gn 15,13–15). A teď se podívejte, co říká Josef svým bratrům:

• Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. (Gn 45,7–8)

Josef staví (ve v. 7) na zaslíbeních, které Bůh dal jeho předkům – vaše potomstvo bude zachováno při životě pro veliké vysvobození. Můžeme si představit Izraelce, kteří slyšeli tato slova od Mojžíše – jaký to asi mohlo mít vliv na jejich víru? Víme, že minimálně pro dva z nich, pro Jozua a Káleba, to bylo velikým povzbuzením, protože v tomto světle jim dávalo smysl otroctví v Egyptě, k němuž došlo po Josefově smrti, pronásledování i útlak od Egypťanů, i útrapy, kterými procházeli při svém putování do Kenaánu. Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí!

Třikrát Josef opakuje bratrům, že to, co se stalo, bylo Boží vůlí – Bůh mě vedl, Bůh mě poslal, ne vy. Josef celým svým životem vzdává Bohu chválu a podřizuje se pod mocnou ruku Boží. Josef měl jenom „takhle málo“ Božího slova, a přesto se na to Slovo stavěl, věřil mu, spoléhal na něj, trval na něm a žil životem víry, který byl zakořeněný do tohoto Slova. Tím se Josef stává velikou výzvou pro nás. My máme celé Boží slovo. Jak s ním nakládáme? Nepráší se na něj někde na polici? Je tady nový rok (2024) – budete také v tomto roce číst Boží slovo? Já sám chci každý rok alespoň jednou přečíst celé Písmo od začátku do konce. Z Boží milosti to dělám už více než dvacet let. A z Boží milosti vidím – po více než dvaceti letech – jaké požehnání a jaký užitek to přináší do mého života. A stačí k tomu jen maličko sebeovládání. Bůh se nám dává poznat skrze své Slovo. Život víry žijeme na základě jeho Slova. Naše duše může najít uspokojení, když se sytí jeho Slovem jako chlebem života. Když jdeme do jeho Slova, abychom poznali Pána Ježíše Krista, on roste v našich životech, naše víra se upevňuje a jeho láska proudí skrze nás stále víc. 

Pojďme se vrátit zase k Josefovi. Josef stavěl na zaslíbeních, která přijal od Boha. Kromě toho ale Josef také dává zaslíbení. Znovu je tady obrazem Pána Ježíše Krista. Podívejte se do našeho textu – Josef posílá své bratry domů, aby šli za otcem a přivedli ho do Egypta. Z určitého úhlu pohledu to bylo zvláštní a těžké zaslíbení. Myslím, že to nebylo něco, co by bratři chtěli úplně slyšet, co by chtěli dělat, na čem by chtěli stavět. Josef jim říká, že mají jít za otcem a říct mu pravdu, říct mu, že před lety Josefa prodali do Egypta … No … To je trochu problém, ne?  Jákob žil v přesvědčení, že Josefa roztrhala dravá zvěř, protože mu to jeho synové takto řekli. Teď budou muset říci pravdu. 

Minulou neděli jsme slyšeli kázání o tom, že pravda činí člověka svobodným. Jak moc to platí v tomto příběhu! Jak moc to platí v našich životech! A nejenom v tom duchovním slova smyslu, kdy nás pravda o Pánu Ježíši Kristu – pokud jí věříme a stavíme na ní – osvobozuje, ale dokonce každá dílčí pravda v tomto světě nás činí svobodnými v té oblasti, které se ta pravda týká. Pokud známe pravdu o nějaké věci, o nějaké události, o nějakém jevu, nemusíme být otroky lži, jsme svobodní. Musíme si stále připomínat, že jenom pravda má vždycky radostný konec (lež má krátké nohy a lháři nevejdou do radosti Božího království). Josefovi bratři mají přinést svému otci pravdu o tom, že Josef žije a všechny zachrání před hladem, který bude trvat ještě dlouhých pět let. Kromě toho dostali bratři Josefovo ujištění, že to všechno bylo Božím dílem. Myyslím, že bratři tenhle Josefův teologický pohled na věc nesdíleli, ale na rozdíl od toho jejich, byl tento skutečně pravdivý a kromě toho si  myslím, že jim mohl ulehčit jejich cestu k otci a následně celý jejich život.

• Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem. (Gn 45,13)

Povězte otci – vzpomeňte si na Josefa! Josef říkal otci různé věci o svých bratrech – a nebyly to dobré zprávy. Nyní mají bratři říci otci zprávu o Josefovi – a je to ta nejlepší zpráva, jakou mohl Jákob slyšet. Josef slibuje, že se postará o svého otce v jeho stáří i o své bratry. Slibuje to nejlepší, co mohl nabídnout. Z toho praktického hlediska je to velká výzva také pro nás, křesťané – děti se mají postarat o své rodiče, kdykoliv je to potřeba a je to nevyhnutelné. Mají je podporovat a starat se o ně tak, jako se kdysi jejich rodiče starali o ně. To je důkazem zbožnosti:

• Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. … Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1Tm 5,4.8)

Je to však také výzva z toho duchovního hlediska – Josef je znovu obrazem Pána Ježíše Krista. Tady vidíme Pána Ježíše doslova na každém řádku Písma. Josef je ten, který předchází své bratry, aby se mohl postarat o svou rodinu. Úplně stejně přišel Pán Ježíš do tohoto světa – narodil se z ženy jako obyčejný člověk. Když ho přinesli osmého dne do chrámu, všichni, kromě dvou lidí, ho tam považovali za normální děťatko. Koho viděli Simoeon a Anna? Spasitele! Mesiáše! Simeon vzal to osmitýdenní miminko do náručí a chválil svého Spasitele: „Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji, podle svého Slova, Pane…“

III. Ujištění

Poslední věcí v našem textu, které si nemůžeme nevšimnout, je ujištění bratrů. Když Pán Ježíš po svém ukřižování vstal z mrtvých a objevil se mezi svými bratry, mezi učedníky, jaká byla jejich první reakce? Nevěříli! Pochybovali. Pán Ježíš musel kárat jejich nevěru a tvrdost jejich srdce (Mk 16,14). Pán Ježíš je musel ujišťovat, musel jim říka, aby si sáhli na jeho rány, musel je přesvědčovat tím, že s nimi jedl pečenou rybu (Lk 24,42) a plástev medu (KRAL). Dokonce i ti dva, kteří s ním šli do Emaus (Kleofáš a ten druhý nebo ta druhá, Lk 24,18), měli oči zaslepené zármutkem a nebyli schopni rozpoznat svého Mistra, s nímž strávili tři roky. Je to Pán sám, kdo se musí zjevit lidskému srdci.  

Také Josef musel ujišťovat své bratry, že je tím, za koho se vydává, jejich bratrem, kterého před lety prodali do otroctví. Toto byla ta chvíle, kdy dochází k usmíření. Bratři stojí zaražení a nevědí, co si mají myslet. A Josef objímá Benjamína a pláče. Benjamín věří, že se  jedná o jeho bratra. Asi ho těžko mohl poznat, protože o něj přišel, když byl ještě dítě a neviděl ho dvacet dva let. Na druhé straně můžeme také říci, že on jediný neměl svědomí zatížené hříchem proti Josefovi. A v tomto smyslu pro něj bylo všechno o něco jednodušší. Z jiného úhlu pohledu to všechno pro něj bylo mnohem těžší, zvlášť ve vztahu k jeho bratrům – najednou slyší, že prodali Josefa do Egypta. Jak s tím naloží? Jak se s tím srovná? 

Josef také políbil všechny své bratry. Teprve tehdy, když se k nim sklonil, se jim otevřely oči a ústa. Jeho bratři nejspíš leželi v hrůze na zemi. Klečeli před tím, který byl druhý po samotném faraónovi, leželi v prachu před tím, který byl nazván Safenat Paneach, Zachránce světa. A on se k nim sklonil. Přišel do jejich prachu a bídy. Roky ve vězení mu pomohly sklánět se k těm nejhorším. Skrze utrpení se naučil poslušnosti – to jsou slova, která jsou řečená o Pánu Ježíši, který na sebe vzal lidské tělo, sklonil se do lidské bídy, do našeho zoufalství, do všeho toho, čím jsme. A udělal to proto, abychom ho mohli poznat, abychom s ním mohli mít vztah, který jsme dříve neměli.  Teprve potom se bratři rozhovořili. Už je nesvíral pocit viny, hříchu. Tohle byl skutečně Josef, který se zde smiřje se svými bratry. Josef se sklání k nim a dává se jim poznat. Oni sami, ve své zaslepenosti a pýše, nejsou schopni poznat svého vlastního bratra. 

Vidíme tu Josefovu lásku k bratrům – Josef pláče, když se jim dává poznat. Je dojatý a nijak neskrývá své slzy. Tento postoj – postoj opravdové lásky – otevřel bratrům oči a dal jim pokoj do srdce. Přestože se před chvílí hrozili, jako kdyby viděli nějaký přízrak, tak nyní vědí, že jsou v bezpečí – nejenom v Josefově domě, ale především v Boží ruce, která vedla všechny okolnosti a dovedla je až k tomuto slavnému smíření. Teprve když je Josef vybídl, aby přistoupili blíž a sám se jich dotkl, tak se prolomily všechny zábrany. Josefovo ujištění jim pomáhá věřit. 

I nás samotné Pán ujišťuje o své blízkosti, existence, o své lásce k nám, o své dobrotě. I když procházíme nějakými těžkostmi, on je věrný a dává nám sílu, abychom v nich mohli obstát. Když to vypádá, že Pán je daleko, je to ve skutečnosti právě on, kdo nese celou tíhu břemene, které na nás bylo vloženo. Jeden křesťanský leták mluví o tom, že člověk obtížený mnoha těžkostmi, se ve svém životě ohlédne a spatří na těch nejtěžších místech, jimiž procházel, jenom jedny stopy. Obrátí se s výčitkou k Pánu a říká mu: „Kde jsi, Pane, byl, když jsem tě nejvíc potřeboval?“ A dostává odpověď, že právě v těch chvílích, kdy vidí jenom jedny stopy, ho Pán nesl na svých bedrech. 

Naše oči jsou poznamenané slepotou hříchu a nejsme schopni vidět nádheru a slávu našeho Pána Ježíše Krista. Jsme schopni se jenom maličko dotknout jeho lásky k nám, ale teprve když projdeme těžkými věcmi, jsme schopni si tuto lásku skutečně uvědomovat a rozumět tomu, odkud pochází. Teprve tehdy vidíme, jak je Pán dobrý a že to je skutečně jenom on, kdo nás celou cestu nese. Bez něho bychom nebyli schopni udělat ani jediný krok. Bez něho ve skutečnosti nemůžeme vůbec nic. 

 Kéž nám Pán dá otevřené oči, uši, mysl i srdce, abychom rozuměli jeho blízkosti, kéž nám dá v hojnosti zakoušet jeho přítomnost, kdy se k nám sklání, aby se rozvázala naše ústa a náš jazyk aby byl schopen promluvit. Kéž naše srdce zahoří novou láskou k němu samotnému a k jeho Slovu, které nás povede k bázni před ním a ke svědectví o něm. Teprve když se Pán sklonil ke svým učedníkům a naplnil je Duchem svatým, začali s odvahou mluvit Slovo Boží. Prosme tedy Pána, aby nás nově naplnil svým Duchem, aby nás obnovil, aby se nás dotkl a ujistil nás o své blízkosti a lásce, aby naše srdce zahořela obnovenou láskou k němu. Pojďme nyní sklonit svou hlavu v modlitbě a vzdejme chválu našemu Pánu, že i na příběhu Josefa můžeme vidět veliké pravdy, které se týkají jak jeho, tak i nás. Amen.