Nádherný obraz Krista a jeho nevěsty

Jaroslav Kernal, Praha 26. listopadu 2023

Jsme uprostřed Josefova příběhu, i když stále ještě více méně na začátku Josefova života. Josef umírá ve sto deseti letech a na začátku čtyřicáté první kapitoly je mu třicet let. V první části této kapitoly se kamera přesouvá z pevnosti, kde Josef uvězněn, do královského paláce, který nejspíš nebyl příliš daleko. Dům velitele faraónovy tělesné stráže nemohl být moc vzdálen od domu faraóna. Já bych chtěl, abychom dnes zaměřili svůj pohled příběh této kapitoly v jeho celku a abychom si na něm ukázali pár věcí. Někdy čteme Boží slovo velmi detailně – a je opravdu potřeba, abychom ho takto četli a abychom se soustředili na to, co čteme – ale leckdy ho čteme také fragmentovaně, tedy tak, že se  možná příliš soustředíme na slova a věty, které čteme, takže se nám může snadno stát, že nám unikne celkový obraz, který říká veliké a slavné věci. Takto dneska uvidíme, jak byl Josef ze svého ponížení vyvýšen do slávy, v níž vydal svědectví o Bohu a celá scéna je završená Josefovou svatbou s Asenatou a Josefovou úspěšnou vládou během prvních sedmi let hojnosti a Josefovým milosrdenstvím a štědrostí v době, kdy na celou zemi dopadl hlad, který Josef na základě faraónova snu předpověděl.

I. Bůh se rozpomněl na Josefa

Na začátku našeho dnešního příběhu je Josef neprávem odsouzený vězeň. Sice získal přízeň velitele pevnosti, ale je zavřený, ponížený, bez vyhlídky na nějakou budoucnost nebo změnu. Potífar, pokud na Josefa úplně nezanevřel, což se podle předchozí kapitoly nezdá, ho rozhodně dal pryč ze své blízkosti, nejvyšší číšník, kterému Josef předpověděl na základě jeho snu, že se mu zase povede dobře, na Josefa zapomněl. Ale Bůh nezapomněl. Bůh nezapomíná. Bůh není člověk, aby zapomněl. Nás, své stvoření, Bůh vybavil mechanismy, které nám umožňují přežít ve světě, který je padlý, který leží ve zlém. Máme schopnost zapomínat, dokonce existují určité procesy v naší mysli, které záměrně vytěsňují špatné zážitky a zkušenosti a pomáhají nám tak nezbláznit se v tomto světě a zachovat si duševní zdraví. Jsme stvořeni k Božímu obrazu, takže se nakonec zdá, že stejně všechny ty věci v naší mysli, nebo možná duši jsou, ale v tomto světě a pro tento čas to Bůh pro nás zařídil s tímto milosrdenstvím. Ale Bůh není jako my – on nikdy nezapomíná. Na nikoho a na nic. A už vůbec ne na ty, kdo mu patří, které povolal svou milostí a učinil z nich své děti. V knize Soudců dokonce vidíme takový vzorec, že i když Izraelci žili bezbožně, tak pokaždé, když činili pokání a volali k Hospodinu, Bůh se nad nimi slitoval a rozpomenul se na ně, povolal jim nějakého vysvoboditele. Bůh nikdy není daleko.

Když se vrátíme k Josefovi, vězení nebylo dočasným trestem, jako je to dnes, starověk neznal nápravně výchovné zařízení. Vězení bylo místem, kde se čekalo na soud, na rozsudek. Potífar, který měl jako velitel královy tělesné stráže na starosti vězení i vykonání rozsudku, Josefa nechal ve vězení – pravděpodobně, aby tam časem zemřel. Nechtěl se jen tak zbavit hodnotného otroka, ale také ho nechtěl mít doma. Bůh nad Josefem držel svou ruku – to jsme opakovaně četli v minulé kapitole. Bůh bděl nad Josefem a poslal ho před ostatními, aby celá Jákobova rodina, celý Izrael byl zachráněn v době velikého hladu. Bůh krok za krokem připravuje celý scénář. My ho dnes vidíme vcelku a známe výsledek, ale Josef tím vším musel projít a prožít to. Takže asi neměl takovou nadějnou perspektivu, jak to na nás z toho příběhu působí. Spíš to vypadá na poměrně beznadějné vyhlídky. Požádal nejvyššího číšníka, aby si na něj vzpomněl, ale on na něj zapomněl. To byla samozřejmě součást Božího plánu – Josef se musel vzdát všech tělesných vyhlídek na vysvobození a spoléhat se jenom na Boží milost. Vězení bylo tím místem, kde se měla prokázat Josefova věrnost. Stejně jako Josef pracoval v domě Potífara, pracoval také ve vězení. To je známka zbožnosti. Náš opravdový charakter vychází najevo tehdy, když si myslíme, že nás nikdo nevidí. A zbožnost se bude projevovat právě v takových chvílích. Můžeme si položit otázku, zda bychom byli stejně věrní, pilní, pracovití, ochotní, citliví jako Josef ve vězení, zda náš život nevypadá trochu jinak, když nás nikdo nevidí, nebo když nás nevidí žádní křesťané, jestli prostě nemáme dvojí tvář. Před Bohem něco takového stejně není možné. Josef byl věrný a učí se trpělivosti, zatímco faraon, který má všechno, je velmi netrpělivý. Bůh dal faraonovi dva sny a on teď potřebuje vědět, co ty sny znamenají. A potřebuje to vědět hned. Josef pokorně a trpělivě čeká na povýšení a v tom je pro nás velkým vzorem a příkladem. Zatímco případ faraonových služebníků byl do tří dnů vyřešen, případ Božího dítěte se táhne nekonečně dlouho. To je napsáno pro naše povzbuzení, moji milí. Dobře víme, že naše naděje je před námi, je zakotvená v nebesích, odkud očekáváme příchod Božího syna. Víme, že to nebude hned a potřebujeme povzbuzení, abychom vytrvale, věrně, trpělivě a pokorně čekali, až se zjeví Pán slávy. Možná si připadáte jako ve vězení, jako v jámě, ale Bůh o vás ví a je to on, kdo bdí nade všemi okolnostmi našich životů, nad každým detailem.

Faraon měl sen, resp. dva sny, které mu nedaly pokoj. Bylo to naprosto neodbytné a nutkavé. Musel znát jejich výklad. Ale nikdo mu nebyl schopen ty sny vyložit. Trochu to vypadá, že se o to možná i jeho astrologové snažili, ale zjevně marně. Nyní přichází číšníkova chvíle. Číšník si vzpomněl na Josefa, když přišel čas vyložit faraonovi sen, i když na něj předtím zapomněl. To je Boží milost, dílo Boží prozřetelnosti. Bůh mu dal rozpomenout se. A Bůh dal také faraonovi důvěru v nejvyššího číšníka. Číšník připomíná faraonovi své provinění, svůj prohřešek vůči němu. To bylo něco, co neplánoval někdy udělat. Nikdo nejde za svým šéfem, aby mu připomněl, jak před časem udělal nějakou botu. Je to přesně naopak. Ale číšník to dělá. To je opět Boží dílo, takto Bůh pracuje pro Josefa a podobně pracuje i pro nás. Jaký by mohl být rozumný důvod pro to, aby faraon nechal přivést otroka z vězení, aby si ho poslechl? Musel být naprosto zoufalý.

Minule jsme viděli sklíčenost obou faraonových služebníků poté, co měli stejné noci sen. Bůh to způsobil. Nyní vidíme zoufalství faraona kvůli jeho dvěma snům. Tady jsou shromážděni faraonovi přední věštci, mudrci, astrologové, mágové a co vás jen napadne. Izraelský král Achab měl na svém dvoře čtyři sta padesát baalových proroků a čtyři sta proroků ašeřiných, kteří s ním jedli u jeho stolu. Osm set padesát modlářů, kteří tam byli jenom proto, aby Achabovi radili, aby mu vyložili sen, který by se mu třeba zdál, aby mu věštili z mraků, aby mu prorokovali, aby mu řekli, jaké má udělat rozhodnutí. Na dvoře faraona to nebylo jiné. Ale nikdo nebyl schopen vyložit králův sen. To musela být zoufalá situace. Proto sáhne po jakékoliv možnosti, tedy po Josefovi. Bylo to proto, že Bůh pamatoval na Josefa.

II. Josef znovu připomíná Boha

Josef pamatoval na Boha! Už jsem připomínal Josefovu věrnost Bohu, která se projevuje na jeho věrnosti lidem. Josef věrně sloužil svému otci, věrně sloužil Potífarovi, věrně sloužil veliteli pevnosti, věrně posloužil oběma dvořanům. Josef byl věrný na prvním místě Bohu a jeho Slovu. Viděli jsme jeho odvahu, s jakou vyřídil Boží slovo oběma faraonovým služebníkům. Laskavě a se vším soucitem řekl dobrou i špatnou zprávu. Boží slovo mělo být vyřízeno přesně a jasně. A nyní dělá totéž.

Podívejte se, jak Josef předstupuje před faraona. Najednou ho vytáhli z jámy, oholil se a oblékl. A sám faraon mu říká, že se doslechl, že umí dobře vykládat sny. Co na to Josef?

• Ne já, ale Bůh dá faraónovi uspokojivou odpověď. (Gn 41,16)

Josef znovu ukazuje, komu patří jeho věrnost. Víte, mohl by říct, že to tak je, tady nejvyšší číšník by mohl vydat svědectví, mohl by se sdílet o svých zkušenostech, mohl by říct faraonovi nějaký příběh ze svého života … ale podívejte se, co dělá! Říká faraonovi o Bohu. Mimochodem za koho byl faraon považován a za koho se pokládal? Za vtělení boha. Josefova slova byla odvážná a taky trochu provokativní a konfrontační. Není to Boží věc vykládat sny? To řekl oběma služebníkům (Gn 40,8). A pak jim řekl, aby mu sny řekli a následně je vyložil. Josef je tady jako věrný kazatel, který vezme Slovo a vyloží ho. Přesně to je to, co Bůh po svých služebnících chce. Podívejte se, co dělal Pán Ježíš, když přišel do synagogy v Nazaretu (Lk 4,16nn) – vzal Písmo, otevřel ho, přečetl ho a vykládal ho. To byla jeho služba. Nebo Pavel, když byl Tesalonice (Sk 17,2–3), ale nejenom tam, protože totéž dělal na dalších místech, kam přišel.

Josef se nesnažil zalíbit se faraonovi nebo jeho dvořanům – mohl to udělat a mohl to považovat za svou šanci, jak by se mohl dostat z jámy. Ale on byl věrný – lidem a především Bohu. Je to jako kdyby faraonovi řekl, řekni mi sen, a já ti řeknu výklad. Ale pamatuj na to, faraone, že ne já, ale Bůh dává výklad. Není to sláva Josefova, je to sláva Boží. Bylo to tak jednoduché, že to mohlo dokonce budit odpor. Vzpomeňte si, když za prorokem Elíšou přijel malomocný syrský generál, protože mu hebrejská otrokyně řekla, že Elíša ho může zbavit jeho malomocenství. Elíša se s ním ani neobtěžoval setkat, jen mu vzkázal, aby se sedmkrát ponořil do Jordánu, a bude čistý. Ale on čekal, že vyjde ven k němu, postaví se, „bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství“ (2K 5,11). A byl pohoršen a nechtěl proroka poslechnout. Teprve jeho služebníci ho přesvědčili a Bůh se nad ním smiloval a očistil ho, když proroka poslechl. I tady to bylo velmi prosté a když Josef slyší sen, říká znovu:

• Bůh faraónovi oznámil, co učiní. (Gn 41,25)

• Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná. (Gn 41,32)

To jsou docela odvážná slova, nemyslíte? Ale Josef je říká s jistotou, protože ví, že to jsou slova od Boha. Se stejnou jistotou můžeme mluvit i my, protože i my máme Slovo od Boha, Bibli. Můžeme ji otevřít a vykládat a je to slovo přímo od Boha. Pavel takto povzbuzoval trochu bázlivého Timotea:

• Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,2–4)

• Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2Tm 1,8–9)

Josef měl stejnou naději, měl stejnou sílu od stejného Boha, a proto vydává odvážné svědectví před faraonem. Jak to asi bylo, když Josef ohlásil sedm let hojnost a po nich sedm let hladu. Hm… sedm let hojnosti – tomu se dobře věří, to je dobrá zpráva, to je podobné, jako se zprávou pro nejvyššího číšníka (za tři dny budeš propuštěn a faraon ti vrátí tvé dřívější postavení), ale co prokáže, že se jednalo o pravý výklad? To prokáže teprve chvíle, kdy po sedmi letech přijde hlad. A sedm let – to je dlouhá doba. Ale nakonec se ukáže, zda to pravda je, či nikoliv. A nikdo nebude na pochybách, až ta chvíle přijde. Josef pravdivě a jasně a přímo vykládá faraonův sen. Ten sen byl jako Boží slovo, které potřebovalo vyložit – ve skutečnosti ten sen byl Božím slovem a Josef to jasně říká. A při jeho výkladu se nesnaží nějak kličkovat nebo dávat nějaké podmínky, aby se mohl případně vymluvit, kdyby se jeho výklad nenaplnil („do naší země dá Bůh velké probuzení, ale křesťané musí být takoví nebo makoví …“). Jak snadno by mohl tuto chvíli využít pro svůj prospěch, pro svou záchranu, pro své vyvýšení, prostě pro sebe. Ale on je věrný. A přesně to chce Bůh po každém z nás, po každém svém dítěti, protože každému z nás svěřil evangelium jako drahocenný poklad a vzácnou perlu, každého z nás učinil správcem Boží milosti, kterou nám udělil, každého z nás obdaroval svými dary, abychom je použili pro druhé a sloužili jimi Kristově církvi. A od správců se žádá jediné: aby byli věrní (1K 4,2). Josef byl věrný, poslušný a také pokorný. A pokora znamená, že člověk nehledí na sebe, resp. dívá se na sebe tak, jak se na něj dívá Bůh a nepotřebuje, aby se na něj díval člověk, aby ho hodnotil, chválil.

S tímto odvážným, přesvědčivým a pravdivým výkladem snu navrhuje Josef také způsob, jak by se mohly věci vyřešit. Je to jednoduché, praktické a funkční řešení. A Bůh nad ním znovu drží svou ruku – vždyť toto byla ta chvíle, kvůli které ho Bůh povolal. Je vidět, že za třináct let, kdy Josef dělal správce Potífarovi a potom veliteli pevnosti, se z něj stal moudrý muž. Ale nebyly to jenom tyto zkušenosti, byla to především Boží moudrost a Boží milost, která na něm spočinula. A Bůh mu otevírá dveře také před faraonem (v. 37–40). Faraonovi se líbil Josefův návrh. Spadlo z něj břemeno snů, kterým nerozuměl. Josef mu ukázal na Boha a tak se nyní i faraon odkazuje na Boha – a to hned dvakrát! „Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?“ Zdá se, že má větší schopnost rozlišovat, než má většina křesťanů dneska. „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty.“ Josef má hluboký duchovní vhled do věcí a současně je nohama pevně na zemi a navrhuje praktické řešení praktického problému. To je projev Boží moudrosti, to je práce Ducha v životě člověka. Žije duchovní život, který je praktický, střízlivý, funkční.

III. Bůh vyvýšil Josefa

Z otroka vězně se Josef stává otrokem vládcem. Nevíme, zda Josefovi zůstal status otroka i po jeho vysvobození z vězení, a je to celkem jedno. Na Josefův charakter taková věc neměla žádný vliv. Josef byl přes svůj mladý věk velmi zralým a skutečně zbožným člověkem. I ve vězení, když sloužil druhým lidem, tak měl na mysli věci svého Boha a nikoliv své vlastní. A to je známka opravdové zbožnosti. Josef se naučil pokoře a to mu umožnilo stát se vládcem Egypta. Naučil se nosit vězeňské řetězy a to mu umožnilo nakonec nosit zlatý řetěz, který mu pověsil na krk faraon. Josef vyložil faraonovy sny a dostal od Boha tolik moudrosti, že mohl předložit faraonovi dobrý plán, jak se má zachovat, aby zemi nepostihla bída a hladomor. To byla Boží cesta k vyvýšení Josefa. Bůh ho nechal projít hlubokým ponížením, aby ho vyvýšil nade vše v Egyptě. Josef je tady věrným předobrazem Pána Ježíše Krista. Bylo mu třicet let, když stanul před faraonem, když začala jeho veřejná služba (viz Lk 3,23). Z jámy zmaru je vyvýšen do slávy vládce. Všichni před ním musí pokleknout. Právě tak před Pánem jednoho dne poklekne každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,6–11).

Faraon pojmenoval Josefa Safenat Paneach, Zachránce světa, protože nezachránil jenom Egypt, ale všechny země k němu přicházely, aby u něho nakoupily pokrm. A především ho Bůh postavil na toto místo, aby zachránil svůj lid, svou rodinu, své nejbližší. Ježíš je „beránek, který snímá hříchy světa“ (J 1,29), „Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky“ (1Tm 1,15). Když Ježíš mluvil se samařskou ženou u Jákobovy studny (J 4), došla do bodu, kdy byla přesvědčena o pravdivosti všeho, co jí Ježíš řekl. A vrátila se do městečka Sychar a rozhlásila tu zprávu o Ježíši všem ve městě. A obyvatelé poslali za Ježíšem, aby zůstal nějaký čas mezi nimi. A potom vyznávali:

• Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa. (J 4,42)

Ježíš Kristus je skutečný Safenat Paneach a jednoho dne zazáří ve slávě, a ta sláva bude mnohem větší, než jakou zakusil Josef. Bude sláva nebeského Otce, která ho bude doprovázet, bude to sláva nesčíslných nebeských zástupů, kterého budou obklopovat a budou se mu klanět, bude to sláva, před kterou zbledne jakákoliv jiná lidská sláva a následně se bude rdít, že se vůbec někdy odvážila označit se za slávu. Josef zazářil jako slunce:

• Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. (Gn 41,45)

Bylo to jako blesk z čistého nebe, ale zároveň to bylo velmi pokojné a pokorné. Josef je tady jako služebník – je obrazem, který ukazuje Pána Ježíše Krista. Ve vězení jsou s ním dva lotři, kteří se provinili – jeden je zachráněn a druhý nikoliv. Ale zatímco lotr na kříži říkal: „Pamatuj na mě, Ježíši“, a Ježíš na něj pamatoval, protože Pán vždy pamatuje na toho, kdo k němu volá, tak ve vězení to byl Josef, kdo říkal číšníkovi, aby na něho pamatoval. A číšník se tady tolik podobá nám v našem vztahu ke Kristu. Místo abychom pamatovali na ohromné věci, které pro nás Pán udělal, tak si žijeme, jako by se nic nedělo. Teprve když přijdou těžké chvíle, tak si vzpomeneme na Syna člověka na kříži, který vstal z mrtvých, a voláme k němu. A my, kteří se na něj spoléháme, kteří jsme v něho uvěřili, máme zářit jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném (Fp 2,15). Všechno má ukazovat na Ježíše.

Na vrcholu té scény vidíme Josefa, který vstupuje do manželství s Asenatou, dcerou kněze Potífera. Josef dostává nevěstu – je to pohanská nevěsta a znovu ukazuje na nás a na Krista. Bůh před stvořením světa vybral pro svého Syna nevěstu, křesťany, které předurčil k tomu, aby přijali podobu jeho Syna. Ty, které předurčit, ty také povolal, ty které povolal, také ospravedlnil, a ty které ospravedlnil, uvedl do své slávy (Ř 8,29–30). Z temné pevnosti je povolán ten, který má od Boha dar vykládat sny, je oblečen do slávy a všichni před ním musí pokleknout a je mu dána nevěsta, která se stala požehnáním jeho života. Kolik majestátu je v tomto nádherném obraze!

A ještě tady všechno nekončí – Josef nashromáždil obilí a bylo ho tolik, jako písku v moři, takže přestali počítat, kolik ho je. Bůh Josefovi požehnal a dal mu dva syny. Prvního pojmenoval Manases, což znamená „Bůh dal zapomenutí“. Bůh dal zapomenutí nejvyššímu číšníkovi a také mu dal rozpomenutí v pravý čas. A také Josefovi dal Bůh zapomenout na všechno jeho trápení a dům svého otce (v. 51). Zanedlouho – a skutečně to nebude trvat déle než pár let, dá Bůh Josefovi, aby se rozpomenul – a potom se po celém Egyptě rozezní Josefův pláč a Josef se dá poznat svým bratrům. Řekne jim, aby se netrápili tím, že ho prodali do Egypta a nevyčítali si to, protože to byl Bůh, kdo ho do Egypta poslal před nimi, aby zajistil jejich potomstvo a připravil skrze něj veliké vysvobození (Gn 45,5–7). Josef dobře ví, že Bůh nade vším vládne a má všechno pevně ve své ruce. Možná na začátku – prvních třináct let – vůbec nerozuměl tomu, co se děje. Přesto dělal věrně všechno, co bylo potřeba a co bylo správné. A naučil se velmi mnoho o Boží svrchovanosti. Pevně spočinul v Boží ruce a v Boží vůli. Moji milí, je to velká jistota pro křesťany, když víme, že náš neskonale dobrý Bůh je svrchovaný a nic se nevymyká jeho kontrole.

• Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46,9–11)

Představte si, jak by to vypadalo, kdyby královský číšník nezapomněl na Josefa, ale přimluvil se za něj u faraona: Josef by byl propuštěn a vrátil by se ke své rodině. Ušetřil by si dva roky v žaláři, ale nebyl by Safenat Paneach. Nebyl by žádný Safenat Paneach. Bůh skutečně udělal věci tím nejlepším způsobem, jak mohly proběhnout. My někdy reptáme a myslíme si, že kdyby to či ono bylo nějak jinak, kdybychom měli lepší práci, kdybychom více vydělávali, kdyby se v naší zemi více dodržovaly zákony, kdybychom se narodili v jiné době, kdybychom žili v jiné zemi, kdybychom uvěřili o dvacet let dříve, kdyby … mohli bychom o tom mluvit do nekonečna – tak by všechno bylo jiné. Ale Bůh všechno vede tím nejlepším způsobem. On se nejvíc oslaví na věcech právě tak, jak jsou. A oslaví se nejvíce tím, že právě v těchto ‚kdyby‘ promění naše srdce a od reptání nás dovede k vděčnosti a ke chvále. Proto se pevně držte Božího slova, spolehněte se na Boží charakter a na jeho vládu a buďte věrní. Prokažte svou věrnost a trpělivost na místě, které vám Bůh dal. A ve svůj čas vás Bůh povýší a povede vás dál. Amen