Bůh promlouvá k Josefovým bratrům

Jaroslav Kernal, Praha 10. prosince 2023

Minule jsme opustili náš příběh ve chvíli, kdy se Josefovi bratři vrátili z Egypta ke svému otci sice s obilím, ale bez dalšího bratra. Kvůli jinému ze svých synů, Benjamínovi, vydal Jákob na pospas svého syna Šimeóna. Zamysleme se nad tím na chvilku. Ani Jákob ani jeho synové nejspíš nevěděli, že bude sedm let hladu. Dokonce to vypadá, že na to zapomněli i samotní Egypťané – ale k tomu se ještě dostaneme. Do Kenaánu přišel hlad a Jákob jako hlava klanu poslal své syny nakoupit obilí do Egypta. Synové se vrátili bez Šimeóna a vysvětlovali Jákobovi, že aby se Šimeón vrátil, musí s nimi sestoupit do Egypta také Benjamín. Co na to Jákob? „Připravujete mě o syny.“ Tečka. To bylo všechno. Tím to uzavřel a nedělo se nic. Co by asi bylo dál, kdyby v tuto chvíli hlad v Kenaánu skončil? Vzpomněl by si Jákob ještě na Šimeóna? Šimeónova rodina by mu to nejspíš připomněla. Ale jinak to vypadá, že Jákob o tom prostě nebude mluvit, nechce se k tomu vracet – a dokonce je to i na začátku této kapitoly. V závěru předchozí kapitoly jsme ještě viděli pošetilou nabídku Rúbena. Ale tím to končí. Zdá se, že Jákob to uzavřel a víc se o tom nechtěl bavit. Ale viděli jsme, že Bůh začal s těmito muži jednat – když viděli stříbro, které měli ve svých vacích, padla na ně bázeň. Bůh s nimi velmi intenzivně jedná – jedná s každým účastníkem tohoto příběhu a my se na to jednání dnes zaměříme. Podíváme se na to, jak Bůh jednal s Jákobem v první části této kapitoly, takže nakonec nechává jít Benjamína spolu s ostatními bratry do Egypta. Uvidíme, jak jedná s bratry v Egyptě a konečně uvidíme, jak jedná také s Josefem. A právě na Josefovi znovu uvidíme, jak je obrazem Pána Ježíše Krista – v jeho jednání s bratry i co se týče jeho charakteru.

Josef má své tajemství, které ještě chvíli nebude odhaleno. Bude odhaleno den poté, co skončí náš dnešní text, ale k plnému odhalení se dostaneme až ve 45. kapitole (to bude až po Novém roce). Josefovo tajemství je, že není Egypťan, za něhož ho jeho bratři považují, ale že jejich bratr, ten, kterého prodali do Egypta a kromě toho je Safenat Paneach, Zachránce světa. Toto tajemství zůstane bratrům ještě nějakou chvíli skryté, podobně jako bylo Pánovým učedníkům skryto jeho tajemství, které se týkalo toho, kým je. Učedníci sice vyznávali, že Ježíš je Mesiáš, ale dokud se jim sám Pán neodhalil po svém vzkříšení, nebyli schopni vyznat to, co nakonec vyznává nevěřící Tomáš: „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28). A to navzdory tomu, kolik dostali nápověd, kolikrát s nimi o tom Pán Ježíš mluvil. Totéž platí o Josefových bratrech. Pojďme už do našeho textu.

I. Bůh jedná v Jákobově životě

Tato kapitola začíná slovy o hladu, který těžce doléhal na celou zemi. Přišla velká krize a dopadla na všechny lidi. Taková krize, jaká odhaluje lidská nitra a prověřuje charaktery lidí. Krize a těžkosti z lidí nedělají lepší lidi, jak se někdy domníváme – pouze ukazují na to, co v člověku skutečně je a vynášejí to na povrch a odhalují to ve vší nahotě. To je způsob, jak Bůh pracuje s každým člověkem, dokonce i s takovým, který nemá svědectví Božího slova, který není křesťanem, který nemá Ducha svatého. My máme toto svědectví, moji milí, proto musíme svůj charakter budovat na přesvaté víře, jak říká Juda (v. 20), pevně se držet Božího slova, protože to je slovo pravdy, z něj se učit, co je důležité, na čem záleží, co je pravda a co je lež. Není to svět, kam máme v těchto věcech koukat. Tím nechci říct, že bychom měli ignorovat svět, v němž žijeme. To rozhodně ne. Bůh nás ponechal ve světě, abychom byli světlem a solí, což nejde udělat tak, že utečeme z tohoto světa nebo se před ním schováme nebo budeme dělat, že svět tady není. Potřebujeme stavět na pravdě Božího slova a Bůh bude používat okolnosti tohoto světa, aby nás probudil, když spíme, aby nás formoval, když jsme neotesaní, aby nám samotným ukázal, co v nás je.

Když hlad tvrdě doléhal na Jákobovu rodinu a zásoby se den za dnem pomalu tenčily, Jákobovi synové nejspíš s obavami hleděli na svého otce a přemýšleli, co budou dělat. Otec odmítl pustit s nimi Benjamína a zdá se, že si z Egypta až tak moc zásob nepřivezli. Vždyť hned po svém příchodu z Egypta přemýšleli o tom, že se musí vrátit. A samozřejmě to chtěli na prvním místě udělat kvůli svému bratrovi Šimeónovi, kterého tam nechali ve vězení. Ale Jákob to odmítl. Nechtěl se o tom bavit. Nyní přichází sám Jákob s tím, že je nutné nakoupit další zásoby. Vidíme, že osud rodiny mu nebyl lhostejný. Viděl potřebu a jistě velmi těžce zápasil s tím, že se bude muset vzdát také Benjamína. To byla Boží škola. Bůh s ním jednal. Jákob byl tak trochu zaslepený svým synem Josefem, o něhož „přišel“. Žil v minulosti. Živil v sobě zármutek nad Josefem. Jeho svět zůstal někde daleko před dvaceti lety. Chránil Benjamína, ale za celou dobu nepadlo ani slovo o Šimeónovi. Pomyslel na něj někdo kromě jeho osiřelé rodiny? Genesis 46,10 říká, že měl šest synů, přičemž to vypadá, že pět jich měl se svou ženou a šestého s nějakou kenaánskou ženou. Uvidí tito synové ještě někdy svého otce? Všechno to závisí na tom, jak se rozhodne Jákob. A Jákob zjevně potřeboval, aby mu Bůh sebral to, co se pro něj stalo modlou! Vidíme, že to nebylo jednoduché, byl to zápas, ale Bůh má své prostředky, jimiž nás vždy dovádí ke svému cíli, ke spasení a k posvěcení.

V šestém verši vidíme, nakolik byl Jákob zaslepený – vyčítá svým synům, že vůči němu jednali bezohledně, ale všimněte si, jak jedná on sám? Svým vyzdvihováním Josefa a později Benjamína vytvořil mezi svými dětmi dvě kategorie – byli zde ti „top“ a potom ti ostatní! A jedná tak s nimi stále. Sám je vůči svým synům bezohledný.

Juda se snaží s otcem mluvit smířlivě a moudře. Mimochodem Juda ví, co to znamená, přijít o syna, dokonce přijít o dva syny. Takže nyní citlivě, ale také velmi jasně apeluje na Jákoba jako na vůdce, který má zodpovědnost za celou rodinu, za celý rod, za celý klan. Snaží se odhlédnout od otcova sobectví, které se projevovalo v jeho lpění na Benjamínovi a ukazuje celou rodinu:

• Tak zůstaneme naživu a nezemřeme – ani my ani ty ani naši maličcí. (Gn 43,8)

Vzpomínáte si? Juda měl dvojčata s Támar, kterým nemohlo být víc než dva roky – a nejspíš to nebyli jediní maličcí v tomto sedmdesátičlenném společenství. A Jákob vypadá, že se s touto situací smířil. Už nevolá jako předtím – Benjamín s vámi nikam nepůjde! Je jasné, že si uvědomoval, že buď půjde Benjamín s bratry a možná se vrátí i s Šimeónem (nebo možná také ne), nebo všichni – včetně jeho milovaného Benjamína – zemřou hlady. To byla perspektiva, kterou měl před sebou. A samotné Písmo říká, že smrt hladem je strašlivá a že je lepší zemřít mečem, než pomalu umírat hlady (Pl 4,9). Ve v. 11 Jákob říká: „Když to tak musí být, učiňte toto…“ Jákob se odevzdává do Božích rukou. Nelpí tvrdohlavě na tom, co prohlásil před časem, ale moudře se nechává přesvědčit. Není chybou změnit své názory nebo postoje, pokud pro to existují správné důvody nebo pokud zjistíme, že jsme se mýlili. Ctností je věrnost, nikoliv tvrdohlavost nebo neústupnost. Jenom Bůh může dělat a dělá rozhodnutí, která jsou neměnná.

Bůh jedná s Jákobem, aby ho probudil z jeho letargie, a vidíme, že Jákob se probouzí. Jákob se obrací k Bohu. Pořád z něj mluví určité zoufalství, ale znovu z něj také začíná mluvit víra. Opírá se o všemohoucího Boha (v 14). El Šaddaj – Bůh silný, Bůh všemohoucí – Bůh Abrahamův (Gn 17,1), Bůh, v jehož jménu žehnal Izák Jákobovi při odchodu k Lábanovi (Gn 28,3), Bůh, který se zjevil Jákobovi (Gn 35,11) – Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. To byla Jákobova síla. Odtud čerpal posilu ve chvíli, která pro něj byla z lidského hlediska naprosto zoufalá:

• Teď zůstanu úplně bez dětí! (Gn 43,14)

Teda kromě těch padesáti vnuků, které tam měl a nejspíš i dvou pravnuků. Jákob se pod tlakem poddává pod mocnou ruku Boží a dochází u Boha slitování. To je stará a osvědčená metoda: chceme-li najít milost u lidí, musíme ji hledat nejprve u Boha. Tuto lekci si musíme zapamatovat. Bůh má ve svých rukou srdce všech lidí a obrací je podle své vůle, jak se líbí jemu samotnému. Jákob znovu prokazuje – jako už vícekrát ve svém životě – že je cele oddaný Bohu. Co jeho synové? Podívejme se na ně.

II. Bůh jedná v životě Josefových bratrů

Jákob dává svým synům dary pro Josefa (aniž ví, že jsou pro Josefa). Měli vzít mastix, med, ladanum, masti, pistácie a mandle. Jednalo se o věci, které se z Kenaánu vyvážely do okolních zemí. Je zajímavé, že ačkoliv byl hladomor, byly tu vzácnosti, kterých nebyl nedostatek. Ale zkuste žít dlouho o medu, oříškách a koření – to úplně nejde. Bůh nám dal ve své dobrotě řadu delikates, ale obvykle jsou vzácné, takže jich je málo, a nedá se na nich dlouho přežívat, zatímco o chlebu se dá žít skutečně dlouho. Jákobovi synové měli přinést tyto vzácné dary Josefovi. Byli obviněni z toho, že jsou vyzvědači. Nyní měli prokázat, že mluvili pravdu. Přesto je Jákob vede k tomu, aby přinesli také dar, jímž by uklidnili hněv mocného správce Egypta. Neměli si vynucovat spravedlnost, na níž měli právo, ale měli jednat pokorně, v poddanosti a s úctou. I když byli Jákobovi synové dospělí muži a hlavy rodin, stále se měli co učit od svého otce, který jedná pokorně a s bázní před Bohem.

Měli vzít dvojnásobnou částku stříbra. Proč? Měli dovézt dvakrát tolik obilí? Zdá se, že Jákob předpokládal, že cena za obilí bude vyšší, protože hlad už trval nějakou dobu. Znovu tu můžeme vidět jeho prozíravost a moudrost. A kromě toho Jákob přikazuje svým synům, aby vzali zpátky peníze, které našli ve svých pytlích s obilím. Říká přitom moudrá slova: Snad to byl omyl (v. 12). Prokazuje tady svou spravedlnost, poctivost. Poctivost znamená nejen vrátit to, co jsme získali neoprávněně svým vlastním přičiněním, ale také vrátit také to, co získáme omylem nebo chybou jiných.

Sotva Josef uviděl bratry, tak poručil svému správci, aby je uvedl do jeho domu, že s nimi bude obědvat. Ačkoliv spatřil s bratry Benjamína, tak neopustil svou práci, své místo, své povinnosti, ale počkal, až bude mít volno, aby mohl strávit s bratry čas. Minule jsme viděli, že svědomí bratrů bylo v Egyptě probuzeno. Nyní se jejich svědomí opět ozývá.

• Ale ti muži se báli, že byli uvedeni do domu Josefova, a říkali si: „To jsme předvedeni kvůli tomu stříbru, které nám bylo posledně vráceno do žoků. Teď se na nás vyřítí, přepadnou nás a zajmou nás i s našimi osly jako otroky.“ (Gn 43,18)

Tam, kde není čisté svědomí, tam jsou lidé náchylní k tomu, aby viděli události kolem sebe černěji než je to nutné. Bratři hned myslí na nejhorší. Podívejte se, jak se hned snaží dohodnout se správcem Josefova domu a vysvětlují mu, že minule neodešli bez zaplacení, ale že přinesli všechno stříbro zpátky. Je to skoro komická situace. A všimněte si, jak jim odpovídá Josefův správce:

• Ale on řekl: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal.“ A vyvedl k nim Šimeóna. (Gn 43,23)

Vypadá to, že Egypťan, který pracoval pro Josefa – a dost možná to byl otrok jako předtím Josef – znal Hospodina lépe než Josefovi bratři. Snaží se nasměrovat jejich myšlení správným směrem – mají vzdávat Bohu chválu. Nebojte se a vzdejte chválu Bohu – to jsou slova, která dobře známe z evangelií. Tady je máme hned v první knize Starého zákona. Od počátku vede Bůh lidi k tomu, aby hledali pokoj u něj a v něm. Správce také vyvedl z vazby Šimeóna – to muselo být skutečně nádherné setkání. My nevíme, jak dlouho trvalo toto Šimeónovo vězení. Jak jsme poznali Josefa, tak určitě nebylo na umření, ale bylo to vězení. Šimeón věděl, jaký je otec, věděl, jak lpí na Benjamínovi. Jakou měl naději? Mohl počítat s tím, že se pro něj bratři vrátí? Že znovu uvidí své syny? Po dlouhém odloučení se vidí se svými bratry a bratři vidí Šimeóna živého. Určitě to povzbudilo jejich srdce i jejich víru. Zatímco jejich otce Bůh tlačil nepříznivými okolnostmi, aby se vrhl do náruče Boha všemohoucího, Jákobovy syny Bůh v tuto chvíli přemáhá svou dobrotou a svým požehnáním. A všimněte si těch střípků, které tam jsou, které ty muže vedou znovu a znovu k Bohu. Kapka za kapkou Božího svědectví dopadá na přesně vymezené místo, aby se zanedlouho rozpadla ta tvrdá krusta jejich srdcí a oni byli zasaženi přemáhající Boží milostí. Bratři a sestry, chtěl bych vás povzbudit, abyste si všímali těchto kapek Božího požehnání ve svých vlastních životech, protože to k vám promlouvá Bůh sám a vede tak naše srdce ke chvále a vděčnosti. Ale srdce Josefových bratrů ještě proměněné nebylo, takže reagují s nevěrou.

Doslechli se, že mají stolovat s mužem, kterého se bál celý Egypt. Předtím měli strach, nyní je zachvacuje bázeň. Bázeň je trochu jiná forma strachu. Charles Spurgeon říká, že strach neznovuzrozeného srdce odvádí člověka od Boha, zatímco bázeň vede znovuzrozeného člověka k Bohu. Bratři trnuli úžasem (v. 33). Obdarovali ho a padají před ním na kolena a klaní se (v. 28) a Josef je znovu vede k Bohu, když žehná Benjamínovi.

• Bůh ti buď milostiv, můj synu! (Gn 43,29)

Ti muži možná chtěli získat přízeň mocného muže, ale mocný muž je učí, že je třeba získat milost u Boha. Jenom milost u Boha zjednává přízeň u lidí. I když byl Josef pánem celé země, tak jeho přízeň by neznamenala vůbec nic, pokud by se nad Benjamínem neslitoval Bůh. Moji milí, nesnažme se získat si náklonnost lidí, ale usilujme především o to, abychom získali Boží přízeň a potom v ní z jeho milosti žili. To je cesta, která otevírá dveře také u lidí.

• Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř 14,17–18)

Josef vede svoje bratry k Bohu. Jak daleko museli cestovat bratři, aby slyšeli tolik svědectví o Bohu? Teď sedí seřazeni podle věku, stolují s nejmocnějším mužem celé země, který je štědře obdarovává ze svého stolu a nejvíc ze všech – pětkrát víc než ostatní – Benjamína. Co to mělo znamenat? A uvědomte si, proč přišli: protože umírali hlady. Přinesli pochoutky pro toho muže, aby dostali zpět svého bratra a mohli nakoupit obilí a tak zajistit své rodiny. Teď jsou na hostině u něj a dostávají pochoutky přímo ze stolu svého hostitele. Jejich srdce muselo tlouct jako o závod a jejich mozek musel pracovat na plné obrátky.

III. Bůh jedná v životě Josefa

Bůh tady úžasným způsobem používá Josefa k výchově dalších mužů, jeho bratrů. Také v této kapitole je Josef nádherným předobrazem Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš přišel do tohoto světa, který je obrazně Egyptem, stal se člověkem, stal se služebníkem, otrokem, ale i když ho od první chvíle, kdy přišel do tohoto světa, chtěli zabít, prokazoval lidem kolem sebe jenom dobro. Neodmítl žádného potřebného, který za ním přišel. Uzdravoval zástupy lidí, sytil zástupy, vyučoval zástupy. A podobně jako Josef v této kapitole, plakal nad zástupy, které ho nepoznali. Vzpomeňte si, jak řekl lidem, kteří ho o den dříve chtěli provolat králem, že za ním jdou jenom proto, že je nasytil. Oči lidí byly zaslepené stejně, jako byly zaslepené oči Josefových bratrů.

Náš dnešní text nám znovu dává nahlédnout do Josefova srdce. Josef stále zkouší své bratry a nyní vidí, že už nejsou ochotni obětovat jednoho z nich, že se vrátili pro Šimeóna. A po dvaceti dvou letech se setkává se svým rodným bratrem, Benjamínem. Když ho viděl naposledy, bylo to malé dítě – nevíme, kolik mu mohlo být přesně, ale nejspíš ne víc než pět. Nyní je to dospělý muž, otec deseti synů. Čteme, že Josef byl nad bratrem pohnut k pláči, takže musel odejít do pokojíku, kde se rozplakal. Zatímco srdce jeho bratrů bilo na poplach, srdce Josefovo bylo úplně zjihlé. Máme tady muže, který je plný soucitu, bolesti, slitování. Co všechno asi muselo probíhat Josefovi hlavou, když jeho bratři odešli z Egypta a nechali v zajetí Šimeóna. Vrátí se? Přivedou Benjamína? Nyní stojí před ním a Josef je naprosto dojatý. Ale zjevně ještě nevěřil bratrům úplně. Věděl, že ještě nemůže odhalit svou identitu a že musí bratry vystavit ještě jedné důležité zkoušce, která se týkala právě Benjamína.

Myslím, že celou tu dobu, co byli bratři pryč z Egypta, Josef rozjímal nad vším, co se stalo během posledních dvaceti dvou let. Jednotlivé kousky skládačky pomalu zapadaly do sebe. Nyní mají hostinu, ale za méně než dvacet čtyři hodin se jim dá Josef poznat. Věřím, že už v tuto chvíli mu bylo naprosto jasné to, co řekne svým bratrům druhého dne:

• Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. (Gn 45,4–8)

Řekl bych, že ta doba, kdy byli bratři bez Šimeóna v Kenaánu, nebyla pro Josefa vůbec snadná. Kromě práce, kterou měl – a země vstoupila do druhého roku hladu – tu byl tenhle rébus, který se týkal jeho rodiny. Té rodiny, na kterou chtěl zapomenout, a také na ni zapomněl, takže pojmenoval svého syna Manases (Bůh dal zapomenutí), neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce“ (Gn 41,51). Nyní mu Šimeón ve vězení den za dnem připomínal dům jeho otce a všechno trápení, kterým musel projít. Tento proces bychom mohli nazvat vrcholným přetavováním Josefa. Na konci tohoto procesu bylo Josefovo srdce nejenom moudré, ale také plné odpuštění, milosti, milosrdenství a požehnání.

Kdyby Josefovo srdce takové nebylo, neměl by důvod obědvat se svými bratry. Prostě by jim propustil Šimeóna, prodal by jim obilí a nechal by je jít. Místo toho je zahrnuje svědectvím o Bohu a hojným požehnáním. To je důkaz práce Boží milosti v životě Josefa. Znovu si musíme připomenout, že Josef je předobrazem Pána Ježíše Krista. Pánovo srdce bylo úplně měkké, plné milosti a slitování, plné dobroty. Plakal nad Jeruzalémem, který ho odmítal. Byl plný soucitu, když viděl vdovu z Naim, která šla pohřbít svého jediného syna. U hrobu jeho přítele Lazara mu do očí vstoupily slzy. Když viděl zástupy, které byly jako ovce bez pastýře – to byli Jákobovi synové před Josefem – bylo mu jich líto, hýbalo to jeho srdcem a řekl svým učedníkům i zástupu:

• Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. (Lk 10,2)

I když znal tvrdost lidí kolem sebe, stejně s nimi jednal s láskou. Dokonce i s tím, který ho zradil. Pán Ježíš zná naší tvrdost. Víte, my bychom chtěli být jako Josef a rádi se tak na sebe díváme, ale nechceme třináct let pracovat jako otroci a z toho ještě podstatnou část ve vězení. Chtěli bychom jenom tu smetanu. To říkám, protože vím, jak to je se mnou. Nechce se mi nést kříž. Nechce se mi promýšlet věci a ptát se na Boží záměry. Vím, že se mnohem častěji podobám Josefovým bratrům. V tom lepším případě se podobáme Jákobovi, který formován ohromným tlakem okolností, které Bůh do jeho života dopustil. Ale když takové věci přicházejí, když se nám na dosah objevuje kříž, který máme nést, máme být vděční. To je moudrost, která přichází od Boha. To je způsob, jak budeme víc podobní Josefovi, jak se budeme proměňovat do podoby Pána Ježíše Krista.

Když Janu Křtiteli řekli, že Ježíš křtí víc učedníků než on, Jan na to řekl, že on sám se musí menšit a Pán Ježíš musí růst. Kéž bychom byli schopni takových slov. To je náš program na každý den – aby Pán rostl v našich životech a my se zmenšovali, abychom každý den přijímali z jeho ruky i se všemi věcmi, které ten den přináší a abychom mu za to neustále vzdávali chválu. Aby Pán Ježíš Kristus vyzařoval z našeho jednání i mluvení jako to vidíme v životě Josefa. Ale aby to tak mohlo být, musíme odhodit všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí a vytrvat v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do cíle (Žd 12,1–2). Amen.