Bůh zjevuje skryté věci

Jaroslav Kernal, Praha 3. prosince 2023

Dneska je první adventní neděle, začíná advent, což je podle staré křesťanské tradice doba, kdy si křesťané více připomínali příchod Pána Ježíše Krista. A obvykle si v historii křesťané připomínali druhý Pánův příchod a teprve na konci adventu, 25. prosince, mluvili o prvním Pánově příchodu, tedy o vtělení Božího syna. My se nedržíme žádného liturgického kalendáře, takže i dneska budeme pokračovat ve výkladu knihy Genesis. Nicméně v tomto kontextu mi došlo, že zde existuje určité spojení mezi příchody Pána Ježíše Krista a texty, které jsou dnes a v následujících týdnech před námi. Jsou tady příchody, je tady velké očekávání, je naděje i beznaděj, je tu zoufalství lidí na straně jedné a je tady moc a síla na straně druhé.

I dneska mnozí vyhlížejí blízký příchod Pána Ježíše Krista. A to je dobře. Boží slovo nás k tomu povzbuzuje. Vedle toho nás ale také varuje, abychom se nedali „snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem … jako by den Páně měl už nastat“ (2Te 2,2). Pán nás volá ke střízlivosti, k moudrosti, která je od Boha a která drží naše nohy na této zemi, a současně táhne náš pohled vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží. Proto žijeme v určitém napětí, žijeme mezi dvěma světy, neboť už zakoušíme některé věci z přicházejícího Božího království, ale současně jsme stále ještě připoutáni k tomu světu, který leží ve zlém a vzdoruje světlu, které přišlo na svět, protiví se Pánu Ježíši Kristu a vzpírá se mu ze všech svých sil.

Dneska máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratrů. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoba do Kenaánu (34. kap.) až sem tvoří předehru k tomu, co tady začíná a pak pokračuje v dalších kapitolách. Bůh pracuje v lidských životech a není spoután okolnostmi. Je to přesně naopak – on určuje scénu, on je tvůrcem scénáře, on vede všechny věci ke svému cíli – a tím je jeho sláva a naše spasení. Proto může Pavel napsat, že „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28). A přesně to dnes uvidíme – Bůh připravuje scénu a po celé zemi nastává hlad. Bůh řídí každý krok – aktéři našeho příběhu jsou zmatení, nerozhodní, zoufalí a zmatení, nevědí, co mají dělat, ale když se díváme z nadhledu na jejich jednání, vidíme všemohoucí Boží ruku, která je vede, ať už budeme mluvit o Josefovi, nebo jeho bratrech či o jejich otci Jákobovi. A nakonec si ukážeme, že to všechno vede k naplnění Božího plánu. Bůh připravuje všechny aktéry tohoto příběhu na budoucnost, a to jak na tu bezprostřední, tak také na tu velmi vzdálenou. A přesně to dělá Bůh také v našich životech, protože všemi věcmi a okolnostmi našich životů nás připravuje na slavný příchod Pána Ježíše Krista, kolem něhož budeme jednoho dne shromážděni.

I. Bůh připravuje scénu

Tato příprava trvá už řadu let od chvíle, kdy Jákob vstoupil do Kenaánu. Viděli jsme, že došlo k mnoha věcem – k tomu, že Šimeón a Lévi vešli do Šekemu a vybili všechny muže kvůli své sestře Díně, že Rúben vešel ke své nevlastní matce, že Rebeka odešla k Pánu při narození Benjamína, že Josef měl sny a bratři ho kvůli nim nenáviděli, že ho nakonec chtěli zabít, ale místo toho ho prodali do Egypta, že Juda odešel od svých bratrů a Bůh s ním podivuhodně jednal. To všechno je ta předehra. Nyní přichází hlavní dějství. Po sedmi letech hojnosti, přichází sedm let hladu. Český kazatel sedmnáctého století řekl: „Hlad posílá samotný spravedlivý a věčný Bůh. Podobně jako Boží požehnání nepochází z lidského snažení, ale od Boha, což jasně říká 1K 3, že neznamená nic ani ten, kdo zasévá, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který dává růst, tak také týmž Bohem bývá na zem poslán hlad. Náš všemohoucí Bůh je tak prozíravý, že stejně jako se na nebi ani na zemi ani ve vodách neděje nic bez jeho vědomí a jeho dopuštění, tak ani tento hrozný Boží trest nepřichází na lidské pokolení a dokonce i na zvířata bez jeho souhlasu, vůle a nařízení“ (Jan Rosacius Hořovský, Kázání o hladu, 1616).

Josef byl pokorný a tak mohl být povýšen do slávy. Josef žil v bázni před Hospodinem. V předchozích dvou kapitolách se naplňovaly sny, které Josef z Boží moudrosti vyložil druhým lidem, nyní vidíme, jak se začínají naplňovat jeho vlastní sny, které měl ještě jako mladík v domě svého otce a jejichž výklad až do této chvíle postrádal.

V zaslíbené zemi je hlad, zatímco v zemi, v níž budou Izraelci zotročeni, prodávají obilí. Všichni tři patriarchové zakusili v zaslíbené zemi hladomor – Abraham, Izák i Jákob. A ve všech třech případech hraje svou roli také Egypt. Abraham sestoupil do Egypta a znamenalo to obrovské problémy, protože prodal svou ženu Sáru faraónovi a pak byl z Egypta vyhnán. Naproti tomu Izákovi se ukázal Hospodin a řekl mu, aby nesestupoval Egypta (Gn 26,2). Jákob viděl, že v Egyptě prodávají obilí. Možná viděl Kenaánce, kteří už nakoupili obilí nebo jiné, kteří se chystali do Egypta. Proto mluví ke svým synům, kteří se nějak neměli k tomu, aby cokoliv dělali. Místo toho Boží slovo říká, že se dívali jeden na druhého (Gn 42,1). To je podle mě velmi výmluvné! Jákobovi synové byli doslova paralyzovaní. A skutečnost je taková, že tajili svůj hřích proti svému bratrovi a proti svému otci. Bylo to břemeno, kterému se snažili utéct, které však nešlo setřást. Bylo to něco, co je budilo ze spaní, co jim bralo spánek, co jim nedávalo pokoj. Tohle něco, je hřích. Tohle něco, je účinek svědomí, které má každý člověk od Boha. Jsou výjimky, které dokážou svědomí úplně potlačit, svědomí může být pokřivené, ocejchované, jak říká Nový zákon, ale nakonec to bude právě svědomí, který vydá pravdivé svědectví o člověku – a komu ho vydá? Bohu? Ne! Ten ví všechno. Vydá ho člověku samotnému. Člověk bude usvědčován a doslova trýzněn vlastním svědomím, pokud toto svědomí nebude očištěno Kristovou krví. To jsou Josefovi bratři.

Když je třeba jednat, není čas stát a dívat se na sebe. Když máme problémy nebo nedostatek, nebo když vidíme, že je možné být užitečný, musíme jednat a zbavit se prázdných ohledů nebo dokonce lenosti. Špatné svědomí nebo lenost, které vedou k prázdným ohledům, nás dovádějí k tomu, že stojíme a koukáme na sebe, případně – jak je dobrým zvykem v naší zemi – řešíme různá „co by, kdyby …“ a všechno možné okolo. Jsme jako Jákobovi synové. Mnoho lidí si myslí, že mohou problémům čelit tak, že se budou tvářit, že problémy nejsou, tedy že před nimi nějakým způsobem utečou. Ale tak to nefunguje a my to dobře vidíme právě v této kapitole na životě Josefových bratří. To už nebyli žádní kluci, to nebyli testosteronem nabytí mladíci, kteří vybili Šekem. Nejstaršímu z nich, Rúbenovi, bylo čtyřicet čtyři let. Všichni byli ženatí a měli děti. Ale nyní je nacházíme všechny v domě jejich otce, Jákoba, a všichni se řídí jeho slovy, poslouchají ho jako hlavu. Dříve to byli rebelové, kteří se stavěli proti svému otci. Nyní svého otce poslouchají. Zdá se, že Bůh každého z nich – podobně jako jsme to viděli u Judy – přitlačil ke zdi a v jejich životech došlo k nějakým změnám.

Nakonec bratři na otcův popud vyrážejí. Ale Benjamín zůstává doma. Benjamínovi bylo kolem pětadvaceti let – nebyl to žádný výrostek, ale dospělý muž. Přesto ho otec chce mít doma, aby se mu něco nestalo. Pátý verš našeho textu nám říká, že Josefovi bratři vyrazili spolu s ostatními. Celá kenaánská země trpěla hladem a Jákobovi synové byli mezi mnohými, kteří přišli nakoupit do Egypta obilí. A podívejte se, co se děje:

• Josef byl říšským správcem a prodával obilí všemu lidu země. Když přišli jeho bratři, skláněli se před ním tváří k zemi. (Gn 42,6)

Prázdné snopy bez obilí se klaní snopu plnému. Josefovy sny docházejí svého naplnění a Josef dostává od Boha jejich výklad (v. 9). Bůh dělá veliké věci – ti, kdo dříve Josefa pronásledovali, se nyní sklánějí u jeho nohou. Přesně tohle byl Josefův první sen – viděl v něm, jak spolu se svými bratry, tedy se staršími bratry, protože tomu nejmladšímu byly tak dva roky, vážou snopy a potom Josefův snop zůstal stát a snopy bratrů obcházely okolo a klaněly se mu (Gn 37,7). Přesně to se nyní děje. Bůh vkládá jedno puzzle do skládačky a Josef je přemožen Boží velikostí.

II. Bůh řídí každý krok

Josef se po dvaceti letech znovu setkává s bratry. Když se Josef stal správcem Egypta, procestoval celou egyptskou zemi, ale na svoji rodinu se podívat nejel. Cesta vozem by trvala jenom několik málo dní. A podle toho, jak pojmenoval svého syna (Manases – Bůh dal zapomenout), byl rád, že mohl zapomenout na to, co mu jeho bratři udělali. Ale Bůh nechce, abychom jenom tak zapomněli, ale chce, abychom věci přijali, abychom se k nim postavili čelem, abychom se s těžkostmi ve svém životě vyrovnali. A to nejde bez toho, že půjdeme k Bohu a budeme hledat jeho tvář. V našem textu vidíme, že Josef své bratry hned poznal, ale oni jeho nikoliv. Uplynulo dlouhých dvacet let a za tu dobu se sedmnáctiletý mladík změní k nepoznání. Kromě toho Josefovi bratři nečekali, že by se s Josefem někdy setkali, i když jim jejich hřích nedával spát.

Josef (v. 9) si vzpomněl na to, co mu Bůh zjevil, ale jeho bratři nikoliv. Ta zmínka ve v. 9 není náhodou. Mojžíš nám tady připomíná, jak důležité je uchovávat Boží řeč ve svém srdci. Josef Boží řeč uchovával ve svém srdci – a to byl důvod, proč si mohl vzpomenout na to, co mu Bůh před mnoha (22) lety ukázal. Jeden z největších kazatelů starověké církve, Jan Zlatoústý, řekl, že zdrojem všech našich problémů je, že neznáme Písma. Jinými slovy, že neuchováváme jeho řeč ve svém srdci. A puritánský kazatel, John Bunyan, vysvětluje, že „buď nás hřích drží daleko od této knihy, nebo nás tato kniha drží daleko od hříchu“. Výbornou ilustrací je příběh Jákobových synů. Někdy mají křesťané takovou představu, že Boží slovo je něco jako pohádkový dědeček, který se objeví vždycky, když je to potřeba, a pomůže jim. Jak moc se takoví lidé mýlí! Jestli chcete mít užitek z Božího slova, jestli ho chcete používat správně, jestli chcete, abyste v pravý čas měli to pravé slovo, musíte se cvičit v Božím slově. Musí být hluboko ve vašem srdci, musí jím být naplněná vaše mysl, musíte ho být plní, musí kolovat vašimi žilami, takže, jak řekl Spurgeon, když se říznete, poteče vám biblická krev. Slyšte, co řekl Bůh prapravnukovi Josefa (10 pokolení), Jozuovi:

• Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,8)

Josef si připomněl, co mu Bůh před lety ukázal a začal mluvit se svými bratry tvrdě. Proč? Co ho k tomu vedlo? Chtěl si užít svou chvilku slávy? Ne, Josef nebyl mužem, který by se vozil po druhých pro příkoří, které mu spáchali před mnoha lety. Jeho charakter byl úplně jiný. Ale chtěl vidět, jaký je charakter jeho bratrů. Co se stane, když se jim dá poznat? Budou dál usilovat o jeho život? Proč s nimi není jeho jediný rodný bratr Benjamín? Neprodali ho také do otroctví? A kde je jeho otec? Jak se zachovali k němu? Co stalo s bratry za uplynulých dvacet let? Josef to potřeboval vědět dřív, než se dá bratrům poznat. Proto ta tvrdá slova, proto třídenní vězení. Josef se obořil na své bratry a oni začali mluvit o své rodině. Mluvili o tom, že otec je naživu, že nejmladší bratr, Benjamín, je s ním. Jak asi znělo Josefovi ujišťování bratrů, že jsou poctiví lidé? A všimněte si ve v. 13, jak mluví o Josefovi. …ten už není! Neříkají s jistotou, že je mrtvý, ale v jejich očích to bylo nanejvýš pravděpodobné. Počítali s tím, že Josef už nikdy nepromluví – a zatím stál Josef před nimi!

Už jsme viděli předtím, že Josef byl citlivý člověk a nyní se jeho citlivost projevuje znovu. Vsadil bratry do vazby, ale po třech dnech jim říká: „Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha“ (Gn 42,18). Když Josef mluvil s ženou Potífara, která ho chtěla svést, tak říkal, že kvůli Bohu se nedopustí takové špatnosti. Když mluvil s faraonovými dvořany, tak je odkazoval na Boha, který jediný může dát pravý výklad snů. Když stojí před faraonem, tak znovu svědčí o Bohu a nyní, když jsou před ním jeho bratři, tak opět slyšíme: Bojím se Boha. To není fráze, je to míněno nesmírně vážně. Josef se vždycky bojí zarmoutit Boha, a tak i v této chvíli jedná s bratry rozvážně, moudře a citlivě.

• Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoután ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně; tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete. (Gn 42,19–20)

Tam, kde jsou lidé, kteří mají bázeň před Bohem, tam Bůh koná své dílo – a my to můžeme vidět na Josefovi i na jeho bratrech.

• Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my. (Gn 42,21)

Už jednou se vrátili domů bez bratra. Teď jdou domů bez dalšího. Začíná se to pomalu spojovat. Začínají se jim vybavovat detaily toho, co před lety udělali Josefovi. Myslím, že to chtěli pohřbít hodně hluboko a už na to nikdy nepomyslet, ale svědomí nelze jen tak snadno umlčet a pokud ho Duch Boží probudí, tak je skutečně k neutišení. Čas nemůže nijak zmírnit vinu. Čas nevymaže záznamy svědomí. Čas nedovede odstranit hřích. Lidské zákony poskytují tzv. promlčecí lhůtu – když uplyne určitá doba od spáchání nějakého zločinu nebo podvodu, tak je zločin promlčený a pokud zločinec nebo podvodník nebyl do té doby dopaden a odsouzen, tak už ho nelze z toho zločinu, který spáchal, obžalovat. Ale Bůh je vševědoucí Bůh. U Boha není žádná promlčecí doba. Před Bohem je každý hřích takový, jako kdyby se udál právě teď. A Bohem probuzení svědomí to právě takto prožívá. Když jsou hříšníci usvědčeni Duchem svatým, tak nemají ani chvilku pokoj. Jenom Kristův kříž z nás může sejmout břemeno našich hříchů a vin. Čas může otupit ostří, ale nikdy nemůže smazat vinu samotnou. Ani čas, ani žádný člověk, ani žádný skutek, ani žádný rituál, zkrátka nic nemůže z člověka sejmout břemeno hříchu. Jenom Kristus. U něj je odpuštění, u něho je milost. Ve chvíli, kdy se začíná probouzet svědomí bratrů, tak jim Josef začíná prokazovat milosrdenství. Je to velká dávka milosrdenství kombinovaná s přísností. Josef pláče, jeho srdce je zasažené a jistě touží bratry obejmout, ale ví, že musí jít ještě dál. Musí se prokázat také opravdovost bratrů.

III. Bůh připravuje na budoucnost

Josef vybírá Šimeona a nechává ho před očima bratrů svázat. Proč právě Šimeona? Jemu mělo náležet prvorozenectví, které otec odebral Rúbenovi a dal ho Josefovi. Josefa se bratři zbavili a tak bylo jen logické, že Šimeon měl být budoucím vůdcem. Přivedou bratři kvůli Šimeonovi svého nejmladšího bratra, Benjamína? To byla těžká zkouška. Ale vedle toho jim Josef prokazuje také své velké milosrdenství.

• Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak. (Gn 42,24)

Josef se postaral o to, aby jeho rodina nehladověla, dal jim jídlo na cestu domů, a navíc se postaral o to, aby bratři o nic nepřišli – vrátil jim jejich stříbro. Nevíme přesně, co tím zamýšlel, ale víme naprosto jistě, že to byl Boží plán. Když bratři zastavili, aby přenocovali, tak jeden z nich našel své stříbro v obilí.

• Zvolal na bratry: „Mé stříbro je tady! Zde v žoku!“ Zůstali jako bez sebe, roztřásli se a říkali jeden druhému: „Co nám to jen Bůh učinil?“ (Gn 42,28)

Všimněte si, že ví, odkud vítr fouká! „Co nám to Bůh učinil?“ Provinilé svědomí hříšníků nechápe milost a milosrdenství. Tam, kde je vina, tam si lidé často vykládají dobré Boží jednání s nimi jako zlé znamení. Utíkají, i když je nikdo nehoní, jak to říká Šalamoun: „Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče“ (Př 28,1). Josef byl jako lvíče – v bezpečí, na tom nejméně bezpečném místě. Bratři si mysleli, že se Josefa zbavili a budou v bezpečí, ale nyní se třesou a utíkají! Ale pronásleduje je jenom jejich špatné svědomí, jejich vina před Bohem i před lidmi – především před jejich otcem, ale i před jejich rodinami. I dnes mnoho lidí utíká a neví proč. Jediným důvodem je jejich svědomí, které je žene, břemeno jejich hříchu, které je pohání. Nikde nezakotví, nikde se nezastaví, nejsou v bezpečí, a i když to někdy vypadá, že na chvíli jsou, tak se objeví něco dalšího, co je neustále vyrušuje z jejich klidu. Ale spravedliví žijí v bezpečí. Josef jako otrok, Josef jako Potífarovou ženou sváděný muž, Josef jako vězeň – přesto byl stále v bezpečí, protože byl s Bohem.

Bohatství s sebou někdy přináší víc starostí než nedostatek. Matthew Henry říká: „Kdyby je přepadli lupiči a oloupili je o jejich peníze, tak by nebyli tak vyděšení, jako když své peníze našli každý ve svém pytli s obilím.“ Peníze nikdy nikoho neučinili bohatým. Bohatý je ten, kdo má svůj poklad v Bohu, kdo si ukládá v nebesích to, co nezreziví a co moli nezničí. Boží slovo nám připomíná, že kdo je zbožný, kdo se cvičí ve zbožnosti a usiluje o ní, tak ten má skutečné bohatství. 

Bratři za tím vidí Boží jednání (v. 28). Musel to pro ně být skutečně šok. Celá léta byli slepí, ale když Bůh probudil jejich svědomí, když začal ořezávat jejich život a pracovat na nich, tak najednou vidí – je to Bůh, kdo s námi jedná. A třesou se hrůzou, protože vědí, že Bůh je svatý a oni jsou hříšníci. Z Egypta odcházeli celí roztřesení, ale nyní se třesou hrůzou. Už po třech dnech vězení viděli, že je to Bůh, kdo s nimi jedná, nyní se jim to potvrzuje. Jejich cesta domů, která měla být radostná, protože nesli z Egypta obilí, ale stala se pro ně jednou z nejtěžších cest v jejich životě, a možná tou nejtěžší cestou vůbec, protože s sebou nesli ještě břemeno svých hříchů.  Bratři se vrací s těžkým srdcem i s těžkou hlavou. Vše vypravují svému otci. Až do určité chvíle otec vůbec nijak nereagoval. Teprve když vysypali své pytle s obilím a nalezli každý své stříbro, tak čteme o tom, že na všechny padla bázeň. Josef prohlásil před bratry, že se bojí Boha. A v jeho životě tomu všechno odpovídalo. Na jeho bratry přišla Boží bázeň po cestě domů a potom znovu doma. Spolu s nimi se sevřelo srdce také Jákobovi. Už to byl starý muž – bylo mu sto třicet let. Už to bylo pár let, co zápasil s Bohem u potoka Jabok. Nyní mu znovu přebíhal mráz po zádech, protože v tom, co se dělo, musel vidět Boží ruku. Bůh ho připravoval na setkání s dávno oplakaným synem. A podívejte se na jeho slova – připravujete mě o děti. Jako kdyby tušil, že nebylo všechno v pořádku. O dva syny už přišel a nyní po něm chtějí třetího?

Před námi je muž soužený ohromnou bolestí. Bůh někdy v našich životech působí takovým způsobem, že i ti nejzbožnější svatí snášejí jeho výchovu jen s velikými obtížemi. Na Jákobovi vidíme, že někdy je skutečně těžké, velmi těžké pokorně se poddat pod mocnou ruku Boží. O to více musíme obdivovat lidi, jako byl Job a brát si z nich příklad. Když Jákobovi synové přišli utěšit Jákoba v jeho zármutku nad ztrátou Josefa, tak to bylo hloupé a nechutné pokrytectví. Nyní znovu vidíme jednoho z jeho synů, Rúbena, jak se snaží – znovu velmi hloupým a nechutným způsobem – utěšit svého zarmouceného otce.

• Rúben svému otci pravil: „Můžeš usmrtit dva z mých synů, jestliže ti Benjamína nepřivedu. Svěř mi ho, já ti ho přivedu zpátky!“ (Gn 42,37)

Ačkoliv byl Rúben nejstarší, tak mu chyběla moudrost od Boha. Co to nabízí svému otci? Aby se stal vrahem? Aby – kdyby ztratil i třetího syna – zahubil ještě své dva vnuky? Hřích skutečně zaslepuje lidi a ohlupuje jejich mysl. Rúben je tady jako Petr na hoře proměnění, který mluvil a nevěděl, co by měl říct. Prostě něco plácnul. Ať už to dává smysl nebo ne. Místo, abychom poslouchali, tak mluvíme – a často padají z našich úst nemoudrá slova. Když vidíme takovou řeč Rúbena, tak se vůbec nemůžeme divit Jákobovi, že nechce dovolit, aby Benjamín odešel s bratry do Egypta. Ale Bůh jedná. Bůh začíná odhalovat věci, které byly dlouhá léta skryté. Někdy Bůh rozloupne člověka, jako se loupe banán – jenom sundáte vrchní slupku a pod ní je chutné ovoce. Jindy je to podobné tomu, když loupete cibuli – jedna slupka za druhou, jedna vrstva po druhé a čím jdete hlouběji, tím více pláčete. Bůh s námi nikdy nepřestává pracovat! Poslechněte si slova apoštola, jimiž zakončíme:

• Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4)