Hojnost Božího zaopatření pro Boží děti

Jaroslav Kernal, Praha 28. ledna 2024

Josef se dal poznat svým bratrům. Po dvaadvaceti letech jeho bratři zjišťují, že ten, jehož prodali Izmaelcům, žije a dokonce je druhým nejmocnějším mužem Egypta. Benjamín zjistil, že nejen jemu, ale také otci a všem ostatním jeho bratři celou dobu lhali, když všechny nechali v tom, aby si mysleli, že Josefa rozsápala dravá zvěř, ačkoliv dobře věděli, jak to bylo. Nyní to bylo vyřčeno nahlas. Když se věci pojmenují pravým jménem, je jasné, oč jde, je vyvýšená pravda a přichází světlo (Ef 5,13–14). Dnes projdeme zbytek čtyřicáté páté kapitoly a podíváme se na to, jak se Bůh stará o své děti, jak bohatě a hojně je zaopatřuje. Uvidíme to jak na faraónovi, který přikazuje Josefovi to, co už je v Josefově srdci, uvidíme to také na Josefovi, který ještě nad faraónův příkaz dává dary bratrům i svému otci a uvidíme to také na Jákobovi, jehož duch okřál a potěšil se.

Dneska máme před sebou text, který z větší části obsahuje příkazy, které dal faraón Josefovi. Přesto se i z tohoto textu můžeme učit o Pánu Ježíši Kristu. Když Pán Ježíš mluvil s farizeji, řekl jim, že celé Písmo – a tím měl na mysli celý Starý zákon, protože v té době Nový zákon ještě nebyl – svědčí o něm (J 5,39). Moji milí, celý Starý zákon je o Pánu Ježíši Kristu. Tento týden jsem měl na sociálních sítích krátkou výměnu názorů s jednou sestrou, které se úplně nezdálo, že sdílím verše ze Starého zákona a píšu k nim krátké komentáře. Zdálo se mi, že měla pocit, že to není nic pro křesťany, že Starý zákon je pro Židy, ale ne pro nás. Nicméně například Pavel učil Židy i pohany Božímu slovu, tedy Starému zákonu, např. v Korintu, kde se „snažil získat Židy i pohany“, a když ho vyznali ze synagogy, obrátil se k pohanům a rok a půl je učil Božímu slovu (Sk 18,4-11).  A protože v 1K 1 a 2 říká, že jim nekázal nic jiného než Krista, zjevně jim kázal Krista z Písem Starého zákona. Do Říma Pavel napsal, že všechno, co je v Písmu (ve Starém zákoně) je napsané k našemu poučení (Ř 15,3-4). Křesťanům do Tesaloniky, což byli z větší části pohané (Sk 17,4), napsal, že přijali slovo, které uslyšeli, jako slovo Boží (1Te 2,13) – a Sk 17,3 nám jasně ukazují, co to bylo za slovo – „Pavel vykládal Písmo“. Timoteovi psal do Efezu (2Tm 3,16–17), kde byla církev převážně z pohanů, že veškeré Písmo pochází z Ducha svatého a je dostatečné k tomu, aby připravilo Božího člověka ke každému dobrému činu.

Petr píše křesťanům z Pontu, Galacie, Kappadokie, Asie a Bithynie (tedy pohanům), že znovuzrodili skrze Slovo Boží (1Pt 1,1.22-25) a také píše těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako on, že se mají držet prorockého slova Písma (2Pt 1,1.19-20).

Jan píše Božím dětem, že Slovo Boží v nich zůstává (1J 2,14).

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Už ve druhém století se objevil podobný názor, že Starý zákon je jenom pro Židy. Muž jménem Markión, který pocházel z Pontu, tedy z místa, kam psal Petr a odkud pocházel také Pilát, odmítal židovská Písma … a byl církví označen za heretika. Proč? Protože Písma svědčí o Kristu. Kdekoliv otevřeme Boží slovo – ať ve Starém nebo v Novém zákoně – můžeme jít k Pánu Ježíši Kristu. Je celá řada způsobů, jak nás k němu Písmo vede, a my si potřebujeme připomínat, že to vždycky můžeme udělat – ať jsme v Genesis nebo v Kazateli.

I. Faraónův příkaz

Faraón se doslechl o tom, že přišli Josefovi bratři. Text nám odhaluje něco o jeho vztahu k Josefovi i o jeho charakteru. Když Josef mluvil se svými bratry, říkal jim, že Bůh ho učinil otcem faraónovým, což naznačuje blízký vztah, ukazuje na to vážnost, kterou Josef také zmiňuje, a vypadá to, že Josef byl důvěrným rádcem faraóna. Celý faraónův dům uslyšel Josefův pláč (v. 2) – Josef tedy zjevně sídlil vedle faraóna, v jeho těsné blízkosti. Není to překvapení, protože byl nejvyšším faraónovým úředníkem a správcem celé země. Když faraónovi sdělili, že přišli Josefovi bratři (v. 16), bylo to milé jemu i jeho služebníkům. Služebníkům to možná bylo milé, protože jim to milé být muselo, ale faraónovi to bylo skutečně milé. Měl z toho radost. Vidíme jeho vztah k Josefovi, že si vážil toho, co pro něj Josef udělal a byl laskavý k Josefovi a následně i k jeho bratrům, k celé jeho rodině. Můžeme si všimnout, že Bůh dává laskavost, mírnost, dobrotu i lásku také nevěřícím lidem, nejenom věřícím. Někdy se věřící chovají pyšně, jako kdyby jenom oni byli těmi, kteří správně milují, jsou laskaví a prokazují druhým dobro – kolikrát však místo toho vidíme pravý opak: tvrdost, neúctu, nezájem, nebo naivní pokřiveniny těch Božích požehnání. Nevěřící lidé nikdy nemohou zakoušet plnost těchto Božích věcí, protože vzdorují Bohu, přesto je Bůh může použít jako své nástroje a někdy dokonce skrze ně zahanbit nás, kteří vyznáváme, že milujeme Boha. Láska se nikdy neptá: „Co všechno tedy musím udělat?“, ale vždycky se ptá: „Co dalšího ještě mohu udělat?“ Křesťanská láska se raduje – raduje se z pravdy, raduje se z Božího požehnání a z Boží milosti, které vidí na bratrech a sestrách. Kazatel John Stott řekl, že křesťanská láska není obětí našich emocí, ale služebníkem naší vůle. Právě to vidíme jak na Josefovi, který miloval své bratry a hledal a promýšlel cestu ke smíření, a také na faraónovi, který se chová laskavě jak k Josefovi, tak k jeho bratrům. Spolu s laskavostí jde ruku v ruce také vděčnost.

Faraón si byl vědom toho, co Josef udělal pro něj samotného i pro celou zemi a projevoval mu svou vděčnost. Vděčnost není nic samozřejmého – hřích nás pokřivuje a vede nás k tomu, že přijímáme věci kolem nás naprosto samozřejmě – ať již se jedná o dary, nebo o pomoc, o službu druhých, o přátelství, o cokoliv. Žijeme s pocitem, že to je něco, na co máme nárok – a tento náš postoj se potom negativně promítá do našich vztahů.

Pokud si uvědomíme, kým jsme před Bohem – jako si to uvědomil Juda v předchozí kapitole, tak začínáme rozumět tomu, že nemáme nárok, právo vůbec na nic – jedině spravedlivý Boží soud. A to nás pokořuje, ale zároveň vede také k vděčnosti. Nevěřící lidé nejsou vděční Bohu, přestože se o ně Bůh vytrvale, věrně a velkoryse stará (Ř 1,21). Ale věřící mají s vděčností v srdci oslavovat Boha (Ko 3,16), protože vědí, že se vždycky mají lépe, než si zaslouží. Kromě toho je to příkaz:

• A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. (Ko 3,15)

• Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Žd 12,28)

I faraón byl vděčný. Nebýt Josefa, tak by byl nyní v Egyptě hlad – už druhý rok. A hlad vždycky znamenal problém: sociální bouře, nepokoj, nestabilitu, (občanskou) válku. Panovník Egypta rozuměl tomu, co by to znamenalo, a proto je vděčný. Přestože všichni kočovníci, pastýři, byli pro Egypťany ohavností, zve celou Josefovu rodinu do Egypta. Svou vděčnost projevuje praktickým způsobem – chce obdarovat Josefovu rodinu tím nejlepším:

• Dám vám to nejlepší, co egyptská země má, a budete jíst tuk země. (Gn 45,18)

To je projev velkorysé štědrosti. Země je v „době hladové“, ale faraón dává to nejlepší, co země má. To je skutečný projev vděčnosti. Puritán Thomas Manton napsal, že Bůh nám dal bohatství jako prostředek, jak uniknout hněvu – když ho budeme svobodně a štědře využívat pro Boží slávu. Přesně to vidíme jak na faraónovi, tak na Josefovi. Totéž by mělo být vlastní každému křesťanovi. Jeden kazatel, s nímž jsem se poznal, když jsem uvěřil, říkal, že když Bůh otevírá srdce, otevírá s nimi i peněženky. Takto vděčná byla Marie, sestra Marty, když rozbila alabastrovou nádobku plnou vzácného, nardového, oleje, a pomazala tím vzácným olejem Ježíše (Mk 14,3). Jan napsal, že dům se naplnil vůní té masti (J 12,3). To je vůně vděčnosti. Vděčnost naplní celý dům, zatímco nevděčnost je projevem bezbožnosti, je hříchem a patří mezi typické znaky lidí, kteří sice mluví o Bohu, ale osobně ho neznají (2Tm 3,4).

Faraón byl vděčný a jeho vděčnost se projevila štědrostí. Tato štědrost naplnila vaky i vozy darované Josefovým bratrům a jeho otci, místo smutného průvodu, který šel do Kenaánu, připravila bohatou a velkou karavanu, která se vracela domů. Tato štědrost darovala Jákobovi zemi Gošen, která je blízko Kenaánu. Josefova rodina nebude mít pocit, že jsou zajatci, ale že jsou skutečně hosty v této zemi. Ještě než půjdeme k Josefovi, chtěl bych, abychom si všimli, že faraón po Josefovi vzkázal jeho bratrům:

• Nelitujte ze svých věcí ničeho, protože budete mít to nejlepší z celé egyptské země. (Gn 45,20)

To je novozákonní výzva. Když apoštol Pavel popisuje svůj život, říká něco podobného – nikoliv však vzhledem k bohatství Egypta, ale vzhledem ke známosti Krista:

• A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic. (Fp 3,8)

Slovo ‚nic‘ v závěru tohoto verše je hodně jemný překlad řeckého slova SKYBALON, které doslova znamená hnůj, výkal, nebo zbytky – jako byly například drobty nebo zbytky ze stolu, které byly určené nečistým psům. Tímto slovem apoštol popisuje a hodnotí svůj život předtím, než poznal Krista. Své vzdělání, své náboženské úsilí, svou spravedlnost před zákonem, svůj původ – to všechno pokládá za nic, protože to lepší je před ním. To nejlepší je od Krista a v Kristu. To nejlepší je teprve před námi – to je velké ponaučení z faraónových slov. Je to poselství celého Nového zákona, ale tady vidíme, že ho nacházíme hned na začátku Bible. Jakým balzámem musela být tato slova pro unavené Izraelce na poušti. Čtyřicet let bloudili pouští, ale v srdci měli tento příběh, tato slova, která jim dávala naději. Tato slova jim ukazovala cestu – ačkoliv měli dobré věci a Bůh se o ně staral, každý den padala z nebe mana, Bůh byl uprostřed nich, ale přesto věděli, že to nejlepší, země zaslíbená je teprve před nimi.

II. Josefova štědrost

Také my víme, že to nejlepší je před námi: život v trvalé přítomnosti Krista, v jeho království, v jeho blízkosti. Budeme se dívat na jeho slávu a oslavovat ho, věčně se budeme radovat z něj a v něm. Nebude bolest, pláč, nemoc, zármutek, smrt. Budeme mít nová těla, která nebudou propadlá hříchu a zkáze. Už nyní zakoušíme, že navenek den ze dne hyneme, ale vnitřně se z moci Božího Ducha obnovujeme. Už nyní vidíme jako v mlze, ale přijde chvíle, kdy uvidíme doopravdy. Proto můžeme spolu s faraónem a s Josefovými bratry nechat za sebou to, co máme a těšit se na to, co je před námi, co nám zaslibuje Bůh a s radostí ho vytrvale následovat.

Josef je poslušným služebníkem svého pána. Ale pro mě, když se na ten příběh dívám očima Nového zákona, je fascinující to, co tady vidím – faraón přikazuje Josefovi přesně to, co je v jeho srdci. Jestliže mohu vidět v Josefovi předobraz Pána Ježíše Krista, potom mohu v tomto příběhu a v tomto vztahu vidět předobraz Boha Otce a Boha Syna. Pán Ježíš Kristus dělal jenom to, co viděl u svého Otce, říkal to, co slyšel od svého Otce, všechno, co bylo v jeho srdci, bylo přesně to, co si přál Otec. Proto mohl Pán Ježíš říci, že on a Otec jsou jedno (J 10,30).  A to neplatí jenom o Otci a Synu, ale to platí o celé Boží trojici – jejich vůle je jedna vůle, jejich přání je jedno přání, jejich jednání je jedno jednání. Není to tak, že by vůle Otce byla, aby někdo nezahynul, ale Syn ho nebude schopen zachránit, protože se dotyčný rozhodne nevěřit v Syna, nebo že by Syn chtěl někomu zjevit Otce, ale dotyčný by natolik vzdoroval Duchu svatému, že by se to nepovedlo. Náš trojjediný Bůh jedná ve všech ohledech jednotně a ke své vlastní slávě. A náznak toho můžeme vidět v našem textu v jednání faraóna a Josefa. Oba jednají v souladu, aby zachránili Josefovu rodinu, vyvolené Boží.

A je tady ještě jedna věc, na kterou se musíme podívat trochu blíže, slova, která Josef říká svým bratrům a která jsou zjevným napomenutím pro nás stejně, jako byla napomenutím pro ně a jako byla napomenutím také pro Izraelce na poušti.

• Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky! (Gn 45,24)

Čím jsem starší, a čím déle žiju s Bohem, tím více vidím důležitost těchto slov. Někdo by možná za těmi slovy mohl vidět Josefovu pýchu, tedy to, jak se Josef vrací do doby, kdy na své bratry donášel svému otci a říkal o nich zlé věci – a nemyslím si, že otci říkal nepravdivé věci. Já si myslím, že Josef se naučil skrze soužení mnoho o lidské přirozenosti, tedy na prvním místě o té své vlastní, a to byl ten hlavní důvod, proč říká bratrům tato slova. Na naší cestě směrem k nebi, k naději, která je před námi, potřebujeme jeden druhého. Josefovi bratři měli zachovat jednotu – a my si můžeme snadno představit, že zde byla celá řada věcí, které je mohly lehce rozdělit. Jak snadné bylo pohádat se o to, co řeknou otci, kdo mu to řekne, jak mu to řeknou … protože mu měli říct, že prodali svého bratra, ale on je stále živý a dokonce chce, aby se přestěhovali z Kenaanu do Egypta. Protože Josef znal dobře své bratry, řekl jim tato slova na rozloučenou. I nás zná Bůh velmi dobře a ví, jak snadno se dostaneme do sporu.

• Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? (Jk 4,1)

Proto nacházíme v Písmu tolik výzev k tomu, abychom usilovali o pokoj, zachovávali jednotu, abychom se vyvarovali svárů a hádek. Tam, kde je v Božím lidu rozdělení, kde jsou hádky a svár, kde je povyšování se nad druhé nebo pohrdání druhými, tam je znevažováno jméno našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Byli jsme ospravedlněni jeho krví jenom z Boží milosti. Každý z nás jak jsme tady. Jsme hříšníci, kteří byli ospravedlněni. Proto mezi námi má vládnout pokoj. Nechceme, nemůžeme ani nesmíme popřít pravdu, ale musíme být pravdiví v lásce – a láska je trpělivá, laskavá, nevychloubá se, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy (1K 13,4–6).

Pojďme zpátky k Josefovi. Viděli jsme Josefa a znovu jsme si mohli všimnout, jak moc se podobá Kristu. Už jsme mluvili o tom, že jeho odhalení se bratrům, jako kdyby z oka vypadlo Pánovu setkání s učedníky po jeho vzkříšení. V tom dnešním textu vidíme jeho starostlivost, dobrotu, věrnost, oddanost rodině, lásku – to všechno znovu ukazuje na našeho Spasitele. Právě takto jedná s námi. Tak jako Josef připravil všechno pro svou rodinu a zabezpečil ji vším dobrým – tím nejlepším z egyptské země, tak také náš Pán říká:

• Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. (J 14,1–4)

Ježíš připravuje věčné příbytky pro vás, křesťané. Pro ty, kdo na něj cele spoléhají. Co Pán Ježíš říká dál v Janově evangeliu?

Ježíš je ta cesta. O tom je tento příběh. Ukazuje na Spasitele, který přijde. Na toho Spasitele, kterého my už dobře známe – na Ježíše Krista. O něm je konec konců celý tento příběh, celá Bible. A o něm musí být také naše životy. Jinak nevejdeme do těch příbytků, které připravuje pro ty, kdo ho milují.

III. Jákobovo potěšení

Bratři se vydali na cestu domů. Odcházeli z Egypta s velkým požehnáním (všimněte si, že Izraelci – Abrahamem počínaje – často odcházeli z Egypta s velkým požehnáním), byli přehojně obdarovaní a Benjamín byl obdarovaný mnohem víc, než všichni ostatní dohromady. Bratři prodali Josefa za dvacet šekelů stříbra, Abraham koupil pole s jeskyní od Efróna chetejského za čtyři sta šekelů stříbra, Benjamín dostal od Josefa tři sta šekelů. Bratři by měli nést domů dobrou zprávu, nicméně nejsem si úplně jistý, že to tak bylo. Museli říct otci, že to bylo jinak, než jak mu to řekli předtím a že ho dvacet dva let udržovali ve lži. A konec konců, co Josef? Už devět let byl správcem Egypta. Nevíme přesně, kde v Egyptě byl, ale pokud by byl někde v deltě Nilu, tak je to nějakých čtyři sta kilometrů do míst, kde bydlel jeho otec. Nemohl si vzít na týden dovolenou a zaletět tam? Nikdy ho to nenapadlo? Nevíme, ale i tohle mohly být otázky, které se honily hlavou jeho bratrům a posléze jeho otci.

Josefovi bratři přišli k otci a přinesli mu tu skvělou zprávu – Josef žije! To je jako evangelium: „Náš Spasitel je živ!“ Ale podívejte se do v. 26, jak zareagoval Jákob:

• On však zůstal netečný, protože jim nevěřil. (Gn 45,26)

Možná se bratři snažili jeden přes druhého říci svému otci své zážitky a spolu s nimi tu dobrou zprávu o tom, že Josef žije. Bez jakéhokoliv úvodu, bez toho, že by nechali otce se rozkoukat a potěšit se tím, že uvidí jak Benjamína, tak Šimeóna. Prostě to na něj vybafli, takže si možná myslel, že krutě žertují. Možná překotně mluvili jeden přes druhého, protože chtěli nějak zamluvit to, že svého bratra před dvaadvaceti lety prodali Izmaelcům. Ale možná byl také Jákob vyčerpaný tím vším, co na něj v životě padalo. Nezapomeňme na to, že byl hlad a že odešli do Egypta, až když jim došly všechny zásoby jídla. Co asi bylo s rodinou doma? Hladověli! Doslova v tom verši čteme, že jeho srdce zůstalo netečné. Je také možné, že to byla příliš velká a příliš dobrá zpráva, než aby bylo možné jí jen tak uvěřit. Dvacet dva let žil Jákob s tím, že Josef je mrtvý. Nyní jeho bratři přicházejí s tím, že žije. Bylo to ohromné, nečekané, překvapivé. Co si měl myslet? Byl to prostě šok. Nebyl vůbec žádný důvod, aby jim věřil. Víte, někdy stačí trochu cukru, tedy trochu jídla, aby člověk viděl věci jinak. Nebo trochu odpočinku. Jsme tak silně spoutáni s tělem, že když se tělu daří zle, naše duše je zhroucená, zkroušená, zoufalá. Neříkám, že to je univerzální lék, ale že to tak někdy může být. Teprve když přišel trochu k sobě a když mu ukázali vozy, na nichž měl odjet do Egypta za Josefem, tak jeho duch okřál (v. 27) nebo ožil (ČSP). Někdy prostě naše tělesnost potřebuje hmatatelný důkaz! Jako když Ježíš řekl Tomášovi – vlož svou ruku do mého boku a své prsty do mých ran (J 20,27). Jeho reakce je dobře známá:

• Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,28–29)

Když Jákob viděl vozy, když se přesvědčil, řekl: „Stačí!“

• „Stačí,“ zvolal Izrael, „můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“ (Gn 45,28)

Tady byl důkaz. Jasný, jednoznačný. Všimněte si, že v tuto chvíli nazývá Duch svatý Jákoba jeho novým jménem – Izrael (Zápasí Bůh). Teprve v tuto chvíli začíná Jákob čerpat svou sílu od Boha, což ještě více uvidíme hned na začátku další kapitoly, kde zase hledá Boží tvář a Bůh k němu znovu promlouvá. Do té chvíle seděl v zármutku a v depresi, v nevěře. Nyní říká: „Půjdu.“ Je tady ten Jákob, který bojuje a vítězí.

Zdá se, že Jákob má pocit, že jeho dny jsou už sečteny, že už brzy zemře (a znovu to uvidíme při jeho setkání s faraónem), přesto chce využít čas, který ještě má – a nevěděl, že má před sebou ještě celých sedmnáct let života – a chce jít za Josefem. Je odhodlaný, vkládá do toho všechnu svou energii a sílu. A tak bychom měli jednat i my. Nevíme, kolik času nám bylo vyměřeno, kdy přijde náš konec, ale čím jsme starší, tím více a tím častěji bychom se měli těšit na setkání se svým Pánem a s o to větší horlivostí bychom měli vyhledávat službu Pánu a dělat všechno, co děláme na sto procent, s plným nasazením. Možná toho nebude tolik, kolik bychom si představovali – což ale není jenom problém pokročilejšího věku, protože si obvykle myslíme, že toho zvládneme více, než jsme ve skutečnosti schopni. To zásadní však je, zda to, co děláme, děláme v Boží síle a k Boží slávě. Potom stačí jedna jediná alabastrová nádobka se vzácným olejem, a celý dům se naplní vůní té masti a všichni budou po celou věčnost vyprávět o takovém skutku.

Mějme na paměti, jak málo času nám zbývá, abychom konali to, co je dobré a těšili z Božích požehnání. Bůh nás zahrnuje svou milostí, svým požehnáním, hojností své dobroty – a to navzdory všem těžkostem, jimiž v tomto světě procházíme. Kéž je naše srdce naplněno vděčností a chválou.

• Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení! (Ž 100,5)