Budeš se jmenovat Izrael (to je Zápasí Bůh)

Jaroslav Kernal, Praha 17. září 2023

Minulý týden jsme procházeli předchozí kapitolu a viděli jsme tam velmi, skutečně velmi mnoho lidského, tělesného jednání. Viděli jsme lidské pomluvy, když Lábanovi synové nemluvili o Jákobovi správně a už vůbec ne dobře, viděli jsme, jak Lában těmto řečem naslouchal  a nechal se jimi ovlivnit, viděli jsme také Jákobovu úskočnost, vychytralost nebo lstivost, viděli jsme jednání jeho žen, které tak trochu pohrdly svým otcem a svým domovem (Gn 31,14 – Copak máme ještě nějaké místo v domě svého otce?), viděli jsme špatné jednání Ráchel, špatné jednání Lábana i hněv a hořkost Jákoba. V té kapitole bylo mnoho temných údolí, mnoho lidských věcí, s nimiž se můžeme snadno ztotožnit, a to navzdory tomu, že podstatná část toho příběhu se odehrává na hoře v pohoří Gileádu. A samozřejmě jsme viděli i Boží zásahy – Bůh promluvil k Jákobovi, Bůh jednal s Lábanem a zabránil mu, aby Jákobovi ublížil. Na samotném konci kapitoly Jákob uctívá Boha a připravuje obětní hod.

Dnešní text je opačného rázu. Je zde více Božího jednání a je zde mnohem více zbožného jednání. Možná se tak nemusí úplně na první pohled zdát a možná budu opět nařčen, že nadržuju Jákobovi, přesto bych vám chtěl ukázat mnoho věcí, které se v této kapitole můžeme od Jákoba naučit, které jsou skutečně dobré a pozitivní. V minulé kapitole utíkal, v této kapitole jde vstříc. V minulé kapitole slyší, že jednal jako pošetilec, v této kapitole slyší, že zápasil jako kníže. V minulé kapitole se snaží vyhnout konfrontaci, ale neujde jí, nyní jde konfrontaci vstříc a Božím způsobem a z Božího pohledu vítězí, ačkoliv z lidského pohledu se to tak nemusí jevit.

V té dnešní kapitole se podíváme na tři věci – na Boží ujištění, které přichází potom, co se Jákob oddělí od Lábana. Dále uvidíme Boží moudrost v Jákobově jednání, která vychází z modlitby a z pokoření před Bohem i před lidmi. A nakonec uvidíme Boží zápas, kdy Bůh v zápase nakonec přemáhá Jákoba a ochromuje ho, což se stává Jákobovou silou a jeho vítězstvím.

 Máme před sebou kapitolu, která je plná slavných věcí a také tajemných věcí. Naše zvědavost je na několika místech napjatá k prasknutí, ale na řadu věcí zde nedostáváme odpověď. Přesto musíme trvat na tom, že Boží slovo je jasné a srozumitelné a i tady jsou věci, které jsou jasné a srozumitelné a přesně na ty se zaměříme. Než půjdeme dál, skloňme se ještě k modlitbě.

I. Boží ujištění

Jákob se oddělil od Lábana, Lában se rozloučil s dcerami s vnuky a vrátil se domů. Jákob se dal svou cestou. A podívejte se, co čteme – tu se s ním srazili Boží poslové. Pohleďte, jakou scénou začíná tato kapitola! S Jákobem se srazili Boží poslové. Co to znamená? O koho se vůbec jedná? Byli to lidé nebo andělé? Slovo anděl a posel je totéž, jak už jsme si ukazovali a vždycky musíme zkoumat kontext, na který význam ukazuje. Ale co tady? Řekl bych, že se jednalo o anděly, protože si vůbec nedovedu představit, o koho by se mohlo jednat, pokud by šlo o lidi. A Jákob tu říká, že to je tábor Boží – jako kdyby chápal, že tam někde mezi nimi přebývá sám Bůh. Tohle je první místo, které napíná naši zvědavost. Co tady dělali? Kempovali? Měli volný víkend? Mám za to, že jejich přítomnost měla povzbudit Jákoba na jeho cestě.

Bůh Jákoba povolal k tomu, aby se vrátil domů. Boží posel se mu zjevil ve snu a ujišťoval ho o tom, že Bůh bude s ním. Jákob utekl od Lábana, ale Lában ho dohonil a řekl Jákobovi, že mu neublíží, ale je to jenom proto, že se mu zjevil Bůh a varoval ho, aby si dal pozor a mluvil s Jákobem jen v dobrém a ne ve zlém. Což je mimochodem dobrá rada pro každého z nás – abychom o nikom nemluvili ve zlém a pokud bychom neměli co jiného říci, tak abychom raději mlčeli. Po setkání s Lábanem se Jákob od Lábana konečně oddělil. Dokonce si stanovili hranici, kterou nebudou překračovat se zlým úmyslem proti tomu druhému. Boží muž se odděluje od špatné společnosti. A výsledkem je Boží ujištění, které přichází skrze setkání s anděly. Víte, Jákob utekl před Lábanem i přes to, že ho Bůh ujišťoval, že bude s ním. Potom k němu Bůh promlouval skrze Lábana. A když se Jákob oddělil, Bůh ho znovu ujistil, že je s ním – tentokrát tak, že ho vedl k setkání s Božími anděly. Toto setkání má být opětovným ujištěním o Boží milosti, o tom, že co Bůh slíbil, to také splní. Což vidíme v následujících verších, kde Jákob hledá pomoc u Boha a dostává ji, pokořuje se před Bohem i před lidmi a Bůh ho znovu nejenom ujišťuje o své přítomnosti, on se s ním dokonce setkává osobně a zápasí s Jákobem, aby ho mohl ochromit a také mu požehnat a skrze toto ochromení a požehnání ho trvale postavit do pozice toho, kdo je naprosto závislý na Bohu. Ne že by už Jákob nezkoušel své staré triky, ale už v téhle kapitole vidíme jiného muže, než jakého jsme poznali v předchozích kapitolách. A od této kapitoly se už nemluví o Jákobovi, ale Písmo ve vztahu k němu nadále používá už jenom to jméno Izrael.

Jákob následoval Boží slovo a Bůh ho ujistil o své přítomnosti. Tvůj tábor, Jákobe, tady není jediný. Je tady také další tábor, Boží tábor, který je mocný a velký. Když se rozhodneme oddělit se od hříchu a jít Boží cestou, tak nám Bůh bude dávat svůj pokoj a bude nás na této cestě povzbuzovat. Povzbuzení o Boží přítomnosti nemůžeme očekávat, pokud budeme setrvávat v přítomnosti hříchu, pokud budeme ve společenství s hříšnými lidmi, nemluvím o přítomnosti hříšných lidí, ale o společenství s nimi, o duchovním společenství s nimi. Ujištění od Boha nemůžeme očekávat, pokud budeme svými slovy, skutky nebo i myšlenkami popírat pravdu. To není cesta, na které by nás Bůh chtěl povzbuzovat. To nejsou věci ani situace nebo vztahy, v nichž by nás Bůh chtěl ujišťovat o své přítomnosti. Ale jakmile se oddělíme od lži, jakmile se přimkneme k Bohu a budeme hledat jeho slávu, můžeme čekat, že narazíme na Boží tábor.

• Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,7–8)

Bůh své děti ujišťuje o své přízni a své přítomnosti. Bůh je věrný. Nikdy se nás nezřekne a nikdy nás neopustí. Nikdy nás nebude povzbuzovat k tomu, abychom setrvávali v hříchu nebo ve špatné společnosti, ale pokud nebudeme sedat s posměvači a nebudeme se řídit radami svévolníků, bude nás vytrvale a neustále povzbuzovat svou přítomností. Neříkám, že nepřetržitě, ale trvale. Někdy se Bůh může odmlčet. V životě Abrahama jedna taková odmlka trvala třináct let. V životě Jóba se Bůh odmlčel. Jób volal k Bohu a Bůh neodpovídal. My dobře víme, že to byl Boží záměr, ale Jób to v danou chvíli nevěděl. Přesto Jób setrvává ve své víře a vyznává:

• I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. (Jób 13,15)

Boží slovo a spolu s ním zástupy svědků, kteří nás předešli ve víře, nám dosvědčují toto Boží ujišťování. Je to něco, bez čeho by křesťan neměl dlouhodobě být. A pokud je, měl by se ptát, co se děje, měl by zkoumat, zda je všechno v jeho životě v pořádku, zda se nemíjí s Boží vůlí. A pokud nic nenachází, má se dál věrně držte Pánova slova a zůstávat na modlitbách. Potřebujeme jenom vytrvat, jako ona vdova, která chodila za nespravedlivým soudcem, dokud si soudce neřekl, že jí vyhoví, protože jinak ho umoří. A když to Pán Ježíš vyprávěl, dodal: Co teprve Bůh! Nevyslyší snad modlitby těch, kteří k němu dnem i nocí volají?

II. Boží moudrost

Ta další část našeho může být trochu kontroverzní a někdy máme tendenci ji vidět ve světle Jákobova lstivého jednání. Ale já si myslím, že tady už dochází k přerodu od starého Jákoba k novému Izraeli. Musíme si ujasnit, že naše proměna nebude dokonaná, dokud budeme v tomto těle. Teprve až dostaneme nové tělo, budeme konzistentní, všechny naše skutky, slova, myšlenky i motivy půjdou v jedné lajně. Ale dokud budeme v tomto těle, pořád tady budou nějaké rozpory, nedokonalosti, nějaké díry a nerovnosti, na kterých budeme muset někdy více a někdy méně pracovat. Bůh dobře ví, že nejsme dokonalí, a my bychom se před druhými lidmi neměli tvářit, že dokonalí jsme. Je přirozené, že chceme vzbuzovat takový dojem, ale musíme si uvědomit, že to je lež. A příklady v Božím slově jsou zrcadlem, které nám pomáhá tohle vidět na sobě.

Když se vrátíme k Jákobovi, vidíme, že Jákob vysílá posly k Ezauovi. To není nic vypočítavého, to není žádná lest ani úskok. Osobně si myslím, že teprve nyní Jákobovi plně došlo, co udělal. Začalo to před třinácti lety, když ho podvedl jeho tchán a místo milované Ráchel mu podstrčil Leu. Do té doby mi přijde, že Jákob nějak netušil, co udělal špatně. Když ho jeho matka naváděla, aby podvedl svého otce, měl strach z toho, že ho otec odhalí, což se samozřejmě takřka okamžitě stalo. Bůh to použil v životě Izáka, aby ho zastavil na jeho cestě, která byla zaměřená trochu tělesně a trochu na toho staršího syna, Ezaua. Ale nikde v textu nečteme ani náznak toho, že by se to nějak dotklo Jákoba. Potom ho chtěl Ezau zabít a matka se rozhodla Jákoba odklidit a on šel. A zas to nevypadá, že by nějak přemýšlel o tom, že to bylo jeho vlastní jednání, které způsobilo všechny tyhle problémy. K Jákobovu dobru musíme přičíst to, že nikde nevidíme, že by všechno sváděl na Ezaua, že by o něm nějak špatně mluvil, že by vysvětloval svým ženám, že ten zlý Ezau ho chtěl zabít a proto musel odejít z domu. To nebyla jejich věc – to bylo čistě mezi Jákobem a Ezauem, nebo bychom možná mohli ještě lépe říci, že to bylo mezi Jákobem a Bohem a následně také mezi Jákobem a Ezauem. Vypadá to, že Jákob odchází z domu tak nějak bezstarostně, lehce. Ale pak ho podvedl Lában a potom desetkrát změnil jeho mzdu. Nehledě na to, že Jákob se setkal s Bohem a Bůh mu slíbil svou ochranu i návrat do země, odkud pochází. A potom se setkal s Bohem znovu. Takže to, co vidíme nyní, bychom mohli nazvat Jákobovým pokáním. Tady můžeme vidět, že Jákob chápe – a tady to poprvé můžeme vidět – že se dopustil něčeho špatného vůči svému bratrovi.

Takže vysílá posly k Ezauovi. A všimněte si té zprávy, kterou nesou. Je plná pokory. Tvůj otrok … posílá zprávu svému pánu … abych získal tvou přízeň. Můžeme spekulovat o tom, že to jsou skutečně lstivá slova, která nejsou myšlena upřímně, ale z toho, co se v té kapitole děje dál, mám dojem, že to je myšlené upřímně a opravdově. Že došlo k nějaké změně v životě Jákoba, k nějakému porozumění, že vidí svou vinu na všem, co se stalo.

A od toho se potom odvíjí to, jak budeme číst následující jednání Jákoba. Rozdělil lid do dvou táborů. Znovu v tom můžeme vidět vypočítavé jednání, ale současně v tom můžeme vidět i Boží moudrost. Ale v tom, co následuje ještě dál, asi těžko můžeme vidět vypočítavost – Jákob se obrací k Bohu v modlitbě a připomíná Bohu jeho slovo. Moji milí, to je víra. A podívejte se do veršů jedenáct a dvanáct. „Bože, dals mi dva tábory a hromadu dětí a já se bojím Ezaua. Bože, dals mi tohle všechno proto, aby měl Ezauův meč co požírat? Dals mi děti, aby mi je Ezau vzal a zabil je?“ Jákob se hluboce pokořuje před Bohem. A proto si myslím, že se už předtím hluboce pokořil před svým bratrem Ezauem, tedy před tím, kterého zneuctil tím, že ho okradl o prvorozenectví, kterého podvedl, když se za něj vydával a vymámil na otci požehnání, které náleželo prvorozenému, kterého zesměšnil tím, že utekl z domu, když se dozvěděl, že ho chce jeho bratr zabít. Jákob se skutečně dopustil ošklivých věcí vůči svému bratrovi. A teprve nyní se zdá, že mu to dochází. Po dvaceti letech. Ve chvíli, kdy mu hrozí setkání s bratrem. Podívejte se do osmého verše – na Jákoba padla veliká bázeň a tíseň. A všimněte si, že teprve potom, teprve z této bázně vychází jeho další jednání. Proto v něm nevidím vypočítavost, ale Boží moudrost. Jákob posílá svému bratrovi dary, které mají usmířit jeho hněv. Nesnaží se svého bratra uplatit, ale snaží se usmířit. A to je opravdu velký rozdíl, i když navenek to může vypadat velmi podobně. Boží slovo nám říká, že:

• Dar otvírá člověku dveře, uvádí ho i k velmožům. (Př 18,16)

Ale je nějaký rozdíl mezi darem a úplatkem? Samozřejmě, i když někdy mohou být hranice velmi nezřetelné. Úplatek je z hlediska zákona „neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.“ To je definice našeho zákona. Úplatek se snaží dosáhnout pokřivení spravedlnosti a práva, snaží se získat nespravedlivou výhodu. Tím se liší od daru. Jákob se nesnaží pokřivit právo, ale snaží se usmířit se svým bratrem. Je si zjevně dobře vědom svého pochybení a nazývá se otrokem svého bratra. Možná by někdo mohl říct, že se Jákob snaží svého bratra uplatit, ale on se snaží usmířit se svým bratrem a dělá to ve vší pokoře. Podívejte se do verše 21:

• Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.

To nevypadá, že by Jákob chtěl získat nespravedlivou výhodu, spíš to vypadá, že se chce s bratrem usmířit. Předložil ty věci Bohu a Bůh ho vedl k takovému jednání. Nechce pokračovat v nepřátelství se svým bratrem. Ezau přichází se čtyřmi sty muži, ale Jákob také není sám – má dva tábory. Kromě toho poslal pět stád – kozy, ovce, velbloudy, krávy a osly. A s nimi samozřejmě nějaké lidi. Nevíme, kolik měl Jákob služebníků, ale zdá se, že to byly minimálně desítky, spíše stovky. Ale Jákob nejde bojovat se svým bratrem – už vydal svůj život Bohu a jde pokorně vstříc tomu, co mu Bůh připravil. To neznamená pasivitu! Je aktivní a jedná. Ale jedná cele v závislosti na Bohu.

III. Boží zápas

To nás vede k poslední části našeho textu, která je v této kapitole nejzáhadnější a současně také nejhlubší. Mohli bychom to jednoduše shrnout tak, že Bůh má a vždycky bude mít poslední slovo. Ať už to v našem životě vypadá jakkoliv, ať už jsou naše zápasy s lidmi jakékoliv, Bůh je tím, kdo je nad nimi a kdo je řídí, kdo zajistí to, že výsledek bude vždycky odpovídat jeho vůli. Nikdy se nemusíme bát, že by se Bůh spletl.

Jákob poslal dary a zůstal té noci v táboře. Už tahle věta sama o sobě nám ukazuje, že nejsme schopni zrekonstruovat, co přesně se tam dělo. Byl obvykle Jákob mimo tábor? Skoro to tak vypadá. Ale tato noc byla jiná – Jákob vstal a převedl obě své ženy i obě své služky i jedenáct synů přes potok Jabok se vším, co měl (v. 23–24). Pak zůstal sám a někdo s ním zápolil. „Zápasil s ním muž až do svítání“ (KRAL). „A zápasil s ním [nějaký] muž až do východu jitřenky“ (ČSP). Boží slovo nám tady nedává příliš mnoho vysvětlení, je to spíš naopak. A naším vodítkem tak musí být jenom podobné texty z jiných míst Písma.

Co mohl Jákob vědět o tom, co se tady děje? Co tušil? Věděl, že se setká s Bohem? Věděl, že bude muset zápasit? Tomu muži bylo 97 let! Šlo mu o život? Jsem přesvědčen o tom, že ano. Každé setkání s Bohem je setkáním, které je na hranici života a smrti. Bůh je dárce života, ale Bůh je také ten, kdo život bere. On povolává i odvolává. Setkání s jeho svatostí a slávou se může stát katastrofou. Kolikrát jen v Písmu, že vyšlehl oheň od Hospodina a zničil ty, kdo proti němu hřešili?

Jákob bude bojovat s Bohem! Jákob bude znovu bojovat o požehnání. Celý Jákobův život byl bojem o požehnání. Ale celý dosavadní Jákobův život byl o tom, jak se on sám chtěl stát sám sobě požehnáním, jak chtěl získat požehnání svým vlastním způsobem, podle svých vlastních představ! Ale požehnání je něco, co přichází od Boha (shůry), k nám na zem, nyní! Jak Bůh žehná? Podívejte se do našeho textu – Boží slovo říká, že Bůh žehná tak, že nás zlomí!

Jákob obdržel požehnání od někoho, kdo s ním zápasil. Ale kdo je ten, s nímž Jákob zápasí? Kdosi s ním zápasil (v. 25). Jákob sám vysvětluje svůj zápas jednoduše: Zápasil s Bohem (v. 31). Podobné vysvětlení nalezneme také u proroka Ozeáše:

• Už v mateřském životě úskočně jednal se svým bratrem, ale v mužném věku jako kníže zápasil s Bohem. Jako kníže se utkal s andělem a obstál. (Oz 12,4–5)

Jákob zápasil s Bohem v podobě anděla. Znovu se nám tady objevuje Hospodinův anděl. To je ten, kdo Jákobovi žehná. Bůh v těle. Kdo je to? Odpověď je celkem jasná – jedná se o jednu z osob Boží trojice. Není to Otec Bůh, protože z Písma víme, že Boha Otce nikdy nikdo neviděl a přebývá v nepřístupném světle (1Tm 6,16). Není to ani Duch svatý, protože Duch svatý nikdy v Písmu nemá tělo. Je jenom jedna jediná osoba Boží trojice, která se kdy ukázala v těle – a to byl Pán Ježíš Kristus. Když se naplnil stanovený čas, tak se narodil z ženy, vzal na sebe lidské tělo. V době Starého zákona se dával lidem poznat jako Hospodinův anděl. Pán Ježíš Kristus byl tím, s kým zápasil Jákob, byl to on, kdo dal Jákobovi své požehnání, byl to on, kdo neřekl Jákobovi své jméno – jeho podivuhodné jméno bylo zjeveno lidem mnohem později, prorokem Izajášem. Kristus je dárcem veškerého požehnání. Setkal se s Abrahamem, s Izákem i s Jákobem. Dal jim své požehnání. Mimo něj není žádné požehnání a opačně – jakékoliv požehnání, všechno požehnání je jen v něm.

Jákob jako kníže zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Byl to jeho poslední boj o požehnání. Ale zdaleka to nebylo poslední požehnání, které Jákob od Pána dostal. Ale toto požehnání obrátilo jeho život naruby. A zdaleka to nebyl jeho poslední boj v jeho životě, i když to byl ten nejdůležitější boj, jímž prošel. Právě tento boj ho dovedl k naprosté závislosti na Bohu. Dvacet let se učil chodit s Bohem a potom vybojoval svůj zásadní boj a stal se jiným člověkem, Izraelem. Byl proměněn Bohem.

Znamená to, že už pak nikdy neměl žádné těžkosti nebo problémy? Rozhodně ne! Znamená to, že už pak nikdy nemusel zápasit? Ne! Ale jeho zápasy už byly od té doby jiné. Ten, kdo s ním zápasil, mu vykloubil kyčel, ochromil ho. Jákob už se nemohl stavět na zadní, už se nemohl pevně vzepřít. Od té chvíle už byl cele závislý na Bohu. Znamená to, že už ho nikdy nenapadlo dělat věci podle svého? Vůbec ne. I dál uvidíme, jak intrikuje, dokonce ve své vlastní rodině. Ale toto byl rozhodující moment v jeho chození s Bohem. Byl to moment jeho přetavení, k němuž dochází i v našem křesťanském životě.

Nemusí to být nutně tak dramatické, jako v životě Jákoba, ale můžeme se spolehnout na to, že k tomu v našem životě dojde. Bůh v našem textu Jákoba rozlouskl jako kokosový ořech. Přesně tak to někdy je. Ale jindy nás Bůh může vařit pomalu, jako se vaří svíčková nebo hutná francouzská polévka – dlouhé hodiny na malou teplotu, aby se ze všech ingrediencí uvolnilo co nejvíc chutí a živin. Nicméně to vždycky znamená, že Bůh s námi jedná tak, abychom se už dál nestavěli na zadní, ale svěřili svůj život cele do jeho rukou. Bůh nás zraňuje tak, abychom záviseli jenom na Kristu a nikoliv na vlastních schopnostech, na vlastní síle, na lidech kolem sebe, na církvi a podobně. Jákob byl chromý, už nemohl utíkat, nemohl utéci před svým bratrem Ezauem, nemohl se mu dokonce ani postavit v boji. Stal se naprosto závislým na Boží milosti. A to je to nejlepší Boží dílo pro nás. Bůh nás činí zlomenými, bezmocnými a zcela závislými na Pánu. Musíme na něm doslova viset.  To je skutečné požehnání. To je hloubka i tajemství křesťanského života – naprostá závislost na Kristu. Milí křesťané, buďte jako Jákob. Zápaste o požehnání až do konce, vytrvejte v modlitbách, pověste se na Krista, bojujte tak dlouho, dokud se neobjeví světlo nového dne, dokud vám jako jitřenka nevzejde světlo Kristovy slávy.

• A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2K 12,7–9)