Jákob obouvá své staré boty …

Jaroslav Kernal, Praha 10. září 2023

Dneska máme před sebou poměrně dlouhou kapitolu, která popisuje Jákobův útěk od Lábana. Jákob je u svého tchána už dvacet let. Se svými čtyřmi ženami má jedenáct synů a jednu dceru. Nejstaršímu synovi Rúbenovi je v tuto chvíli dvanáct let a nejmladšímu Josefovi je pět. Na konci předchozí kapitoly jsme četli, že se převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly (Gn 30,43). Když odcházel ze svého domova, měl jenom hůl v ruce, nyní má velkou rodinu i mnoho majetku a služebnictva. Ale když se takhle vzmohl – a netrvalo to příliš dlouho, pouhých šest let – stal se trnem v oku, začaly se šířit různé řeči a lidé na nich začali stavět.

• Jákob se doslechl, jaké řeči vedou Lábanovi synové: „Jákob pobral všechno, co patřilo našemu otci, a z toho, co měl otec, získal takové postavení.“ (Gn 31,1)

Lidská závist je velmi silnou pohnutkou lidského jednání a není divu, že ji tak často používá ďábel, aby její pomocí konal své dílo, aby ničil a bořil, aby rozbíjel nejenom vztahy, ale i lidské životy. Je dokonce samotným kořenem některých ďábelských ideologií, jako je například marxismus nebo islám nebo současné hnutí „woke“. Lábanovi synové se dívali na Jákoba skrz prsty. Vyčítali mu, že okradl jejich otce. Skutečně? Podívejte se na jejich slova, jak jsou ďábelsky postavená – nejprve si všimněme té druhé části – „z toho, co měl otec, získal takové postavení“. To byla bezesporu čistá pravda. Jákob skutečně neměl nic, když přišel k Lábanovi, a Lában toho také nejspíš neměl příliš mnoho, když k němu Jákob přišel. Jeho dcera Ráchel se starala o jeho stáda (Gn 29,9). Ale potom, co se jich ujal Jákob a Lábanova stáda se nesmírně rozmnožila (Gn 30,30). Z těchto stád měl nakonec Jákob svou odměnu, protože se tak dohodl s Lábanem. A pamatujte na to, že těch šest let Jákob pásl Lábanova stáda, zatímco Lábanovi synové pásli ta stáda, která byla Jákobovou mzdou (Gn 30,35–36). Takže tato slova Lábanových synů, že Jákob získal své postavení z toho, co měl jejich otec, jsou pravda. Ale co ta první část? „Pobral všechno, co patřilo našemu otci.“ Skutečně? Jákob neudělal nic nečestného, nezákonného, nijak Lábana neokradl ani mu záměrně nezpůsobil žádnou škodu. Ale podle smlouvy, kterou s Lábanem uzavřel, se šest let staral o to, aby si vydělal sám na sebe, aby z toho, co mu Lában poskytl, získal svou mzdu. Je to stejné s námi – Pán nám svěřil své hřivny a slíbil nám odměnu, když je rozmnožíme. Nemáme nic svého, máme jenom to, co je jeho, máme sílu, která je od něj, máme skutky, které nám on sám připravil a ještě nás odmění, když budeme věrní. Není to fascinující?

Ale Lában není jako náš nebeský Otec – je to člověk, který nastavuje ucho pomluvám a potom podle nich jedná. Jákob na něm viděl, že už se k němu nemá tak, jako dřív. Všechno směřuje k tomu, že nazrál čas jít zpátky domů. O tom je náš dnešní příběh. A ten Boží čas bude první věc, na kterou se podíváme. Dále si všimneme toho, že Bůh má také určité prostředky, jak věci dělat, ale my se častěji podobáme Jákobovi, který vymýšlí, jak to udělat po svém. A nakonec uvidíme, že Boží dítě je přes všechny své nedostatky a chyby stále pod Boží ochranou, takže i když jdou věci těžce, Bůh ho vždycky zachová a ochrání.

I. Boží čas

Ve třetím verši čteme, že se naplnil čas a Bůh promluvil k Jákobovi. Je možné, že Bůh odpověděl na Jákobovy modlitby, ale nic o nich v textu nečteme. Přijde mi to trochu podobné situaci, kdy Bůh říká Mojžíšovi, že slyšel úpění Božího lidu v Egyptě pro bezohlednost jeho poháněčů (Ex 3,7). Nezdá se, že by Boží lid přímo úpěl k Hospodinu, že by prosili Boha o vysvobození, spíš to vypadá, že naříkali, kvůli tomu, co se mu dělo a jak s nimi bylo zacházeno. Ale je to Boží lid a Bůh slyší i takové úpění. Bůh zná naše trápení a ví dobře o všech našich těžkostech, bolestech a starostech. A opravdu rád odpovídá na naše modlitby, když jsme v úzkých. A dobře také rozumí tomu, že když se někdy dostaneme do velkých těžkostí, jsme pod nimi tak zkrušeni, že se nezmůžeme ani na tu malou modlitbu, natož abychom ve víře vkládali své starosti na něj – a tak nám sám projevuje své milosrdenství a svou lásku a vytrhuje nás z tísně, vyvádí nás z těžkostí nebo nám dává ještě více síly, abychom byli schopní nést dál ta břemena, která na nás vložil. Ale v tomto posledním případě často vůbec v danou chvíli nevidíme, že to je Bůh, kdo nás posiluje. To někdy vidíme až tehdy, když se podíváme zpátky – a často to musí být z pořádného odstupu.

Můžeme si to dobře představit, jak během těch šesti let, kdy Jákob pracoval na sebe – a nepochybně pracoval s mnohem větší horlivostí a pílí než v těch předchozích letech, protože jeho motivace byla mnohem větší. V prvních sedmi letech byla jeho motivací Ráchel, což byla velká motivace. V těch druhých sedmi letech to byla Lea, kterou dostal podvodem, takže jeho motivace byla nepochybně poněkud hořká. A zdá se, že dlouho přemýšlel o tom, jak se postavit na vlastní nohy, jak to udělat, aby mohl pracovat také na sebe. To jeho smlouvání s Lábanem ukazuje na to, že měl věci dobře promyšlené a srovnané. Teď pracuje pro sebe, tedy pro celou svou velkou rodinu. To se jistě muselo projevit i na jeho práci. Takže práce mu šla od ruky, Bůh mu velmi žehnal – a to bylo jistě radostné, ale současně, ruku v ruce s tím se začaly objevovat pomluvy, šeptanda, stále více si všímal, že tchán je víc a víc rezervovaný, že už to není jako dřív. A to jistě byly věci, které způsobovaly nepohodlí, tlak.

Přesně v tuto chvíli přichází Bůh – to je Boží čas. Bůh říká Jákobovi, že je čas odejít. A dodává: Já budu s tebou (v. 3). A podívejte se do našeho textu – je tady něco, co je vlastní Božím dětem. Jákob slyší Boží slovo a jedná podle něj. Bůh k němu promluvil a Jákob si dal zavolat své ženy i s dětmi k sobě na pole ke stádu. Všechno jim předložil – včetně toho, že on rozhodně jejich otce nijak neokradl, ale pokud je to tak, že Lában má nyní menší stáda než Jákob, je to Boží dílo, Boží požehnání pro Jákoba a Boží soud nad Lábanem a jeho intrikami. Desetkrát změnil Jákobovu mzdu. Dohodli se s Jákobem, že jednobarevná zvířata budou Lábanova, ostatní Jákobova. Ale pak viděl, že se Jákobovi rodí barevná zvířata, takže řekl, mzdou budou jenom skvrnitá zvířata. A tak se začala rodit skvrnitá zvířata. Když to Lában viděl, tak řekl, že mzdou budou jenom pruhovaná zvířata, takže řekl: „Jákobe, víš co, tvou mzdou nebudou pruhovaná zvířata. A rodila se pruhovaná. A Jákob tady jasně říká, že to byla Boží ruka, která žehnala jemu a soudila Lábana (v. 9) – tak Bůh odňal vašemu otci stáda a dal je mně.

A podívejte se, jak Bůh ještě Jákoba posiluje skrze svého posla:

• Viděl jsem totiž všechno, co ti Lában dělá. (Gn 31,12)

A potom říká, teď hned odejdi. Jákob to sdílí se svými ženami a i ony vidí, jak se věci mají a povzbuzují Jákoba, aby poslechl Boha. A znovu je tady ta jasná, jednoduchá a bezprostřední poslušnost Božího dítěte, ke kterému Bůh jasně promluvil:

• Jákob tedy vstal, posadil své syny i ženy na velbloudy, sehnal také všechna svá stáda, vzal všechno nabyté jmění, vlastní stáda získaná v Rovinách aramských, a ubíral se ke svému otci Izákovi do země kenaanské. (Gn 31,17–18)

Když Bůh otevře dveře, je potřeba jít. Když nastane Boží čas, je třeba jednat. Na to nemáme žádnou šablonu, jak bychom to mohli poznat, ale je potřeba hledat Boží tvář, modlit se a ptát se Boha. Znovu a znovu v Písmu vidíme, že takto jednali svatí ve všech dobách. Když se naplnil čas, zavolal Bůh Mojžíše, aby vyvedl Boží lid z Egypta. Když se naplnil čas, posadil Bůh na trůn Davida, aby vládl na Izraelem. Když se naplnil čas, pohnul Bůh srdcem krále Kýra, takže dovolil Izraelcům, aby se vrátili ze zajetí v Babylóně zpátky do své země. Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy, aby vykoupil hříšníky a abychom byli přijati za syny (Ga 4,4–5). Dokud se nenaplnil čas, nemohl Pán Ježíš zemřít, přestože ho od jeho prvního veřejného vystoupení chtěli zabít – tehdy ho odvedli na vysokou horu a chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a odešel (Lk 4,30). Později ho chtěli ukamenovat, zajmout, zatknout, ale dokud se nenaplnil čas, nikdy se jim to nepodařilo.

Moji milí, Bůh má svůj čas a my můžeme tak pokojně spočinout v jeho náruči a spolehnout se na to, že on ví, co dělá, i když my vůbec nerozumíme tomu, co se kolem nás děje nebo je to pro nás k neunesení. On přijde ve správný čas a pak budou všechny věci, v nichž jsme dosud tápali, jasné. Potřebujeme tedy vytrvalost, abychom „splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno“ (Žd 10,36). Dvacet let byl Boží čas pro Jákoba. Těch prvních sedm let uteklo velmi rychle, bylo to pro něj jako několik dní, protože miloval Ráchel (Gn 29,20). Těch dalších třináct se asi vleklo a řekl bych, že stále pomaleji. Ale Bůh v tom všem stál při Jákobovi a stejně stojí při každém svém dítěti. A čím větší bude naše láska k němu, tím rychleji uteče tento čas krátkého soužení, v němž máme obstát.

II. Boží prostředky

Bůh řekl Jákobovi, aby odešel. Ale nevypadá to, že by mu řekl, aby utekl nebo odcházel bez rozloučení. Zdá se, že si Jákob obul své staré boty lsti a snažil se přechytračit Lábana, aby si nevšiml, že chce odejít. Je zajímavé, že podle některých komentátorů bychom doslovně mohli přeložit text jako že „Jákob ukradl Lábanovi srdce (nebo to, co je blízké jeho srdci), tím, že mu neoznámil, že chce uprchnout.“ Tím srdcem zjevně nebyly ani Lábanovy dcery ani jeho modly, které svému otci ukradla Ráchel – byla to Lábanova stáda. To bylo jeho srdce. Bůh zjevně pracoval i s Lábanem, ačkoliv to pravděpodobně nebylo k jeho spasení. A Jákob byl zase na chvíli ve své „staré“ kůži, kdy mu srdce bušilo napětím a vlasy se mu ježily, protože potají prchal od svého tchána jak s jeho dcerami, tak také s jeho vnoučaty.

Co si Jákob myslel, že se stane? Může nějaký rodič odepřít prarodičům vnoučata? Nebo dokonce rodičům jejich děti? Víme, že když muž a žena vstoupí do manželství, stávají se jedním tělem a tím pádem také novou jednotkou, která má být oddělená od těch původních jednotek, jimiž byli součástí. Přesto to nic nemění na tom, že muž je stále synem svých rodičů a žena dcerou svých rodičů. Už tady skutečně není takový vztah, jaký tu byl, když žili se svými rodiči, ale jenom několik opravdu odporných věcí, jako jsou hříchy zneužívání nebo fyzického či psychického násilí mohou mít za důsledek naprosté oddělení se od původní rodiny. Jinak tu není nic, co by nás opravňovalo zpřetrhat svazky, které máme. Nebylo správné, aby Jákob utekl od svého tchána. To rozhodně nebylo něco, k čemu by ho Bůh vedl – bez ohledu na to, jak to bylo s Lábanem špatné.

Bůh Jákobovi řekl, že bude s ním, takže se Jákob nemusel obávat ani těžké konfrontace. Nehledě na to, že k ní nakonec stejně došlo. Jestliže mám Písmo jako zrcadlo, jak říká Jakub, vidím v Jákobovi sebe. Moc dobře vím, že Bůh mi říká, že je se mnou, že mě nikdy neopustí a nikdy se mě nezřekne, že mě bude provázet po celý můj život, že se na něj můžu vždycky spolehnout … a víte co? Pořád hledám způsob, jak to zařídit tak, aby to bylo co nejlehčí, nejpohodlnější, aby mě to vlastně ve výsledku nic nestálo a ani trochu se mě to nedotklo, natož aby to nějak bolelo. To je moje lidská přirozenost. To je Jákobova přirozenost. „Vezmu draka!“ Lában si toho ani nevšimne a než se vzpamatuje, budeme tak daleko, že už se mu to nevyplatí se za námi vypravovat. Obvykle se v tomto své tělesném smýšlení naprosto přepočítáme, jsme úplně mimo mísu. Co si asi Jákob představoval? Že si jejich zmizení tchán nevšimne? Že za nimi nepůjde? Že to to bude v pořádku, když se vnoučata nerozloučí se svým dědečkem? Že uteče ode všech problémů?

Boží prostředky jsou jiné. Bůh má zalíbení v přímosti.

• Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství. (Př 3,32)

• Z pošetilosti se raduje, kdo nemá rozum, kdežto rozumný muž chodí přímo. (Př 15,21)

Všimněte si, že Jákob se vždy snažil vyhnout přímému střetu. Bůh mu dal své ujištění, že bude s ním, ale přesto se Jákob opět uchýlil ke lsti. Snažil se vyhnout konfrontaci s Lábanem, ale nemohl jí uniknout. K Lábanovi se dostal proto, že se snažil vyhnout konfrontaci s Ezauem. Ale víte, o čem je následující kapitola? Následující kapitola je o Jákobově setkání s Ezauem! I zde najdeme nejméně tři věci, které jsou nutné k tomu, abychom spolu mohli mluvit přímo, upřímně a otevřeně: 1. Laskavost, 2. Trpělivost, 3. Sebeovládání. To všechno je ovocem Ducha svatého, které se bude projevovat na životech křesťanů, a o něž mají křesťané také usilovat. Neměli bychom se snažit být tzv. upřímní bez toho, že budeme laskaví a trpěliví. To potom naděláme víc škody než užitku a budeme dále zraňovat lidi kolem sebe. Přesto vidíme, že ani útěk, třeba ve formě uzavření se do sebe, není správným řešením.

Kdyby Bůh chtěl, aby Jákob odešel od Lábana bez rozloučení, určitě by byl schopen Lábanovi zabránit v pronásledování Jákoba. Ale Bůh chtěl, aby došlo k této konfrontaci. Ovšem s tím, že nad Jákobem držel svou ochrannou ruku (podobně jako předtím nad Abrahamem, když zapřel Sáru před abímelekem, nebo nad Izákem v podobném případě).

Bůh má své prostředky a své způsoby a zjevuje nám je ve svém Slově. Jákob toto Slovo neměl. Neměl žádné Slovo, kromě toho, co mu Bůh řekl osobně v těch vzácných chvílích, kdy se s ním setkal ve vidění. Tím můžeme tak trochu ospravedlnit Jákobovo jednání a jeho neznalost, ale nemělo by nás vést k tomu, abychom ospravedlňovali své vlastní hříšné jednání, naši vlastní ignoranci Božího slova. Bůh nám zjevil celou svou vůli a na nás je, abychom ji poznávali, tedy abychom šli do Slova, abychom ho znali, abychom se jím sytili, abychom jím naplnili svůj život a abychom na základě tohoto Slova rozlišovali a podle tohoto Slova se nechali vést Duchem svatým, který nikdy nebude jednat v rozporu s tím, co sám zjevil!

III. Boží ochrana

Lában dostihl Jákoba a jeho hněv držel na uzdě jenom Bůh. Nyní se ale rozzlobil i Jákob. Postavil se Lábanovi ve „spravedlivém“ hněvu. Moji milí, Bůh nám zde ze své milosti dává nahlédnout za to, co bychom snadno mohli nazvat spravedlivým hněvem. Z pohledu Jákoba se skutečně mohlo zdát, že Lában jedná opět nespravedlivě. Lában zcela jistě jednal nespravedlivě, ale Jákob ve svém hněvu zcela jistě nevěděl všechno. A to, co v tuto chvíli vypadá jako spravedlivý hněv, je ve skutečnosti výbuchem za léta nahromaděných emocí, zranění, bolesti a hořkosti. Tato hořkost je nyní pod záminkou „spravedlnosti“ vylita se vší zničující silou. Podívejte se na další pošetilá slova, která Jákob vypouští z úst:

• Jaký je můj přestupek? Jaký je můj hřích, že ses za mnou tak hnal? (Gn 31,36)

Jákobe, brzdi! Odešel jsi jako zloděj z domu svého tchána. Vůbec ses nerozloučil, nejednal jsi čestně, ale zbaběle jsi utekl! A tvoje žena ještě navíc tajně ukradla otcovy modly! Probuď se, chlape! Ne, nic takového. Podívejte se, jak to tady vypadá. Na jedné straně je rozzlobený Lában, který říká, mohl jsem tě zamáčknout jako červa, jsou to moje stáda, moje dcery, moji vnuci, já na to mám nárok, já na to mám právo, je to moje. Je to sobecký zlý muž. Ale na druhé straně? Co jsem udělal? Podívej se na to, jak jsem pro tebe makal! Mě byla zima, mě bylo vedro, já jsem dřel, já jsem neměl žádnou odměnu, mě si podvedl nejmíň desetkrát, a kdyby Bůh nezasáhl, tak bys mě propustil s holým zadkem! Zranění a hořkost nahromaděné za dvacet let se provalují navenek a ukazují neproměněné sobecké srdce. Spravedlivý hněv? Pozor na něco podobného, milí křesťané. Připomeňme si tři věci, které nám pomohou nebýt jako Jákob:

1. Hněváte-li se, nehřešte. To je první část tohoto verše. Na Jákobovi vidíme, že to je skoro nemožné. Když se podíváte do Písma na místa, která vypisují seznamy hříchů, tak tam najdete také hněv (Ef 4,31; Ko 3,8). A jiná místa hněv vylučují ze života ve zbožnosti: 1Tm 2,8 – modlete se bez hněvu, nebo Jk 1,19. Příliš často je hněv hříchem, takže i když Ef 4,26 doslova říká: Hněvejte se a přitom nehřešte, tak musíme ještě více dávat pozor na své srdce, abychom byli pokorní před Bohem i před lidmi.

2. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce (Ef 4,26b). Usmiřte se! Boží slovo rozumí lidskému hněvu, i když s ním nesouhlasí v jeho hříšné podobě. Ale Bůh nám dal řešení. A tím je usmíření. A to souvisí s tím, že si všimnu trámu ve svém vlastním oku, než začnu vytahovat třísku z oka svého bratra. Usmiřte se dříve, než zapadne slunce. Usmiřte se dříve, než půjdete spát. Nerozcházejte se v hněvu – to je výzva Božího slova.

3. Nedopřejte místa ďáblu (Ef 4,27). Každý hřích je prostorem pro ďábla. Hněv dvojnásobně, protože ďábel je plný zlosti. On je určitým ztělesněním hněvu. Jeho touhou je krást, vraždit a loupit. Proto nás Bůh varuje, abychom mu nedopřávali žádné místo. Hněv je k tomu jako stvořený. Hněv se vůbec nemusí projevovat hádkou jako u Jákoba a Lábana. To, co vidíme v našem textu v Genesis je určitým vyvrcholením. Ale ten hněv tam byl už dlouho předtím. Střádal se tam třináct let – od chvíle, kdy Lában oklamal Jákoba a místo Ráchel mu dal za ženu Leu. Takový skrývaný hněv zhořkne a stane se jedovatým kořenem v životě člověka (Žd 12,15). Hněváte se? Vyznejte to Bohu, a pokud je to nutné – a ne vždy to tak je, usmiřte se s druhými lidmi. Jinak se váš skrývaný hněv stane jedovatým kořenem, který bude otravovat nejenom váš vlastní život, ale otráví i životy lidí kolem vás. Jenom Kristova krev může vyrvat tento kořen.

Nakonec Lában ustupuje. Jákob mu připomněl Boha (v. 42) a Lában si jistě vzpomenul na setkání z předešlé noci. Proto usiluje o nějaké řešení.

• Nuže, uzavřeme teď spolu smlouvu, a Bůh ať je svědkem mezi mnou a tebou! (Gn 31,44)

Tato smlouva neznamená smíření. Daleko více znamená rozchod:

• Hospodin ať je na hlídce … že už spolu nebudeme nic mít. (Gn 31,49)

Oba muži se dovolávají Boha – Jákob toho, kterého zná, zatímco Lában se dovolává bohů svých předků: Bůh Abrahamův, bůh Náchorův, bůh jejich otce. Joz 24,2 mluví o tom, že předkové Abrahama sloužili jiným bohům. Znovu tedy vidíme, že Lában zařazuje Boha Abrahamova mezi ostatní bůžky a modly – je to jeden z bohů. A vedle toho se chce Lában také pojistit proti Jákobovi – nepřekročíš tento val proti mně se zlým úmyslem. Ale byly to Lábanovy zlé úmysly, které ho dovedly na toto místo! Staré rčení říká: Podle sebe soudím tebe. Zde je to dobře vidět. Jákob znal Boha. Znal ho čím dál lépe – a je zajímavé, že v tuto chvíli si připomíná Boha slovy Strach Izákův (v. 53). Myslím, že mu pomalu docházelo, že to všechno bylo Boží dílo a znovu si připomněl tu bázeň, kterou měl při svém prvním setkání s Bohem v Bét-elu. Bůh není sladký usměvavý dědeček. Bůh je svatý. Bůh vzbuzuje bázeň. Nevěřící lidé toto potřebují vědět. A vždy je to Bůh, který se staví na stranu svého lidu. Proto můžeme vyznávat spolu s Davidem:

• S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky. (Ž 60,14)

• Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31–32)

Zatímco Jákobův vztah s Lábanem se zhoršoval, Jákobův vztah s Bohem se upevňoval. Lában chtěl Jákobovi ublížit, ale Bůh Jákoba chránil, povzbuzoval ho a dával se mu stále více poznat. Bůh nás vede k tomu, abychom ho znali stále lépe. Všimněte si, čím více Boha posloucháme, tím víc ho poznáváme. Tím více se nám on sám dává poznat. Bůh nás také vede k tomu, abychom se nebáli člověka. Může to být nepříjemné, ale Bůh je na naší straně. Může to znamenat problémy, ale Bůh v nich bude s námi. A strach z lidí povede k daleko větším problémům! Bůh nás vede k tomu, abychom jednali podle jeho vůle a jeho způsoby. Pokud si myslíme, že budeme naplňovat Boží vůli svým vlastním způsobem, tak se pleteme. Proto potřebujeme rozumět nejenom tomu, co Bůh chce, ale také tomu, jak to máme udělat. Bůh nás vede k tomu, abychom ho uctívali. Jákob uctívá Boha uprostřed těch, kdo pravého Boha neznají. Bůh nás nevede k tomu, abychom ho zapírali nebo ho nějak vylepšovali před nevěřícími – vede nás k tomu, abychom ho uctívali v Duchu a v pravdě – takového, jaká doopravdy je.