Smíření, obdarování a rozchod s Ezauem

Jaroslav Kernal, Praha 24. září 2023

Poslední dvě kapitoly, které jsme z knihy Genesis probírali, byly o Jákobových střetech. Jákob utekl od Lábana, ale nakonec se musel střetnout s Lábanem. Jákob se střetl s Božím táborem a nakonec se Jákob střetl se samotným Bohem. Dnes máme před sebou text, kdy se Jákob střetává se svým bratrem a v následujícím textu se bude muset střetnout se svými syny, kteří vyvraždili město Šekem. Přestože Jákob vybojoval svůj boj s Bohem, nebyl to poslední boj, ve kterém bude muset obstát. Je to stejné i v našem životě – dokud budeme v tomto těle, budeme muset bojovat, nečeká nás umetená cestička bez problémů a těžkostí, bez střetů a bojů, bez nečekaných setkání, smíření i rozchodů. Ale jako křesťané si můžeme být zcela jisti tím, že náš Bůh to všechno vede, že nad námi drží svou ruku, a nejenom nad námi, ale nad celým tímto světem. Bůh nejedná jenom se svými dětmi, ale jedná i s nevěřícími lidmi. Všechno v tomto světě – i poslední lístek na nejmenším stromě – slouží k tomu, aby se naplnily Boží záměry. Střetávají se nám tu dvě věci, které jako omezené bytosti nejsme schopni spojit dohromady. Ale protože nám obě velmi jasně zjevuje Boží slovo, musím obě tyto pravdy pevně držet ve své ruce. Možná bychom si to mohli představit jako provaz, který je přehozený přes trám a my se držíme obou jeho konců – kdybychom kterýkoliv z nich uvolnili, zřítíme se dolů. Ten jeden konec je naše lidská zodpovědnost, svoboda našeho rozhodování, naše vůle, která je v mnoha směrech limitovaná, omezená, takže kdykoliv lidé mluví o svobodné vůli, chci vždycky slyšet, co si pod tím představují. Tím druhým koncem je Boží svrchovanost a vláda, dílo Boží prozřetelnosti, tedy to, že Bůh nade vším vládne a všechno řídí svou mocnou a moudrou rukou. Věříme v Boží svrchovanost, věříme v to, že Bůh všechno řídí, ale nejsme fatalisté, protože věříme v živého Boha, který je dokonale moudrý, naprosto spravedlivý, který je svatý, je plný milosti a slitování, který miluje.

Jestli věříme v takového Boha, potom můžeme v klidu vkládat své životy do jeho rukou, potom můžeme pokojně dělat svá rozhodnutí s vědomím toho, že Bůh nás povede a použije všechno, co naše rozhodnutí přinese, ke své slávě, k našemu spasení, k našemu posvěcení a růstu, a k šíření evangelia.

V našem dnešním textu se podíváme na tři věci, které jsou zde zjevné – především na smíření obou bratrů, Jákoba a Ezaua, dále uvidíme obdarování, které často smíření doprovází, a nakonec uvidíme také rozchod, který je naprosto na místě a v případě věřícího a nevěřícího – pokud nejsou spojeni pevnějším poutem, jímž je v tomto případě pouze manželství – je žádoucí a naprosto nevyhnutelný. Není možné, aby věřící táhl jho s nevěřícím. 

I. Bůh usmiřuje

Náš text v ekumenickém překladu říká, že „potom se Jákob rozhlédl a vidí …“ – všechny ostatní překlady říkají, že pozdvihl oči a uzřel, viděl. Je to jen nuance, která se týká překladu, ale není od věci si všimnout, kdy předtím Jákob pozdvihl oči – bylo to ve snu, který měl v Bét-elu (Gn 31,10), kdy viděl veliké Boží dílo. Nyní pozdvihl oči a viděl přicházet svého bratra. Toho bratra, před jehož hrozbami utekl z domova, toho bratra, jehož si přál usmířit, takže posílal stádečka ovcí, koz, oslů, velbloudů a krav před sebou, aby získal přízeň svého bratra. Ale podívejte se do 10. verše 33. kapitoly – Jákob znovu viděl Boží dílo!

• …vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. (Gn 33,10)

Jákob viděl dobře, protože smíření začíná vždycky u Boha. Pozvedl oči a viděl, jak Bůh jedná. A přesně to musíme udělat také my, moji milí – musíme pozvednout oči a dívat se k Bohu.

• Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. (Ž 123,1)

• K tobě, Panovníku Hospodine, pozvedám své oči, utíkám se k tobě, nevydej mě smrti… (Ž 141,8)

Když se prorok Daniel tři týdny modlil a postil, tak pak říká:

• Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. (Da 10,5)

Daniel se setkal se Synem člověka, s Ježíšem Kristem. Když byli učedníci na hoře proměnění společně s Pánem, tak:

• Pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mt 17,8)

Proto nás Boží slovo vybízí:

• Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. (Ko 3,1)

Jenom tam, u Krista začíná veškeré dílo smíření. Jenom tam a nikde jinde nalezneme pokoj a milost. Jákob pozvedl oči a viděl. To, co viděl, ho možná v první chvíli vyděsilo – vidí svého bratra a jeho bratr přichází se čtyřmi sty muži. A co Jákob? Jákob je chromý, má vykloubený kyčel. Sotva stojí na vlastních nohou, natož aby se mohl bratrovi postavit nebo se mu dokonce rozběhnout vstříc. Jákob nespatřil hned v první chvíli Ezaua jako Božího posla. Vůbec ne. Náš první pohled je vždycky pohledem těla a to nás vždycky vyděsí, protože obvykle vidíme to nejhorší, co můžeme vidět. Ale hned po tomto pohledu by měl následovat pohled víry, který se dívá úplně jinak a z jiného úhlu pohledu.

Jákob, podobně jako my, začíná tělesně. Když viděl přicházet Ezaua, seřadil svou rodinu. Tady si můžeme všimnout, že vztahy v rodině nebyly v pořádku – byli zde členové rodiny, které Jákob miloval více a jiní, které miloval méně. Možná tady sehrály svou roli vztahy v Jákobově rodině, kde matka milovala Jákoba a otec Ezaua. V obou případech je to hřích upřednostnit někoho na úkor druhého. Nicméně třetí verš ukazuje odvážného Jákoba, který ve víře jde vstříc svému bratru Ezauovi. Postavil se před svoji rodinu, aby čelil nebezpečí jako první. Nevěděl, s čím Ezau přichází a mohl počítat s tím nejhorším. A konec konců ani Ezau nevěděl, s čím má u Jákoba počítat – po cestě vstříc Jákobovi potkal několik skupin: velká stáda s pastýři, kteří prohlašovali, že jsou Jákobovým darem Ezauovi. Ezau si mohl klást otázku, zda to není jen další Jákobova lest, jak proniknout k Ezauovi a zbavit se ho. Oba bratři potřebovali k vzájemnému setkání odvahu. Oba totiž čelili rozkolu, oba si nesli svá zranění z minulosti a pro oba bylo toto setkání velkou výzvou. Ezau byl více horkokrevný, a proto si možná méně uvědomoval všechny tyto věci, Jákob byl více bázlivý a tak vyléval před Bohem svůj strach.

Tady můžeme vidět, že Jákob hledá svou odvahu u Boha. Jákob byl odvážný a sám Bůh to potvrzuje na konci předchozí kapitoly, když Jákobovi říká, že zápasil jako kníže s Bohem i s lidmi (Gn 32,29). Svůj strach z Ezaua vyléval před Bohem na modlitbách, hledal Boží tvář, hledal Boží milost a Boží požehnání, usiloval o ně a zápasil o ně. Jinak to ani nejde. Pokud chceme odvahu víry, tak budeme muset zápasit. Musíme se modlit, musíme se vším úsilím jít na kolena a hledat Boží tvář. Hledat, prosit, tlouct! A postavit se na Boží slovo, které říká, že najdeme, dostaneme a bude nám otevřeno. Také Jákobovi Bůh otevřel! Jeho bratr Ezau mu běží vstříc a objímá ho. A bojovník Jákob, vlastně Izrael, „Zápasí Bůh“, padá před bratrem na kolena a klaní se mu.

Kdyby nic jiného, tohle je jasný důkaz Jákobova pokání! Je si vědom své viny, je si vědom toho, že Ezau se hněvá po právu, je si vědom, že se dopustil vůči svému bratrovi špatných věcí. A jeho postoj – i ten fyzický postoj – je prosbou o odpuštění za to, co svému bratrovi provedl. Po mnoha letech vytáhl Jákob trám ze svého oka. Musíme si uvědomit, že oběma bratrům je devadesát sedm let a dvacet let se neviděli. A konflikt, kvůli němuž se rozešli a kvůli němuž se dvacet let neviděli, byl jenom vyvrcholením dlouhodobého napětí a sporů mezi nimi. Nyní je Bůh vede zpátky k sobě navzájem, vede je ke smíření.

Bůh jednal s Jákobem, ale jednal i s Ezauem. Bůh jednal v jeho srdci. Ezau nešel svému bratrovi vstříc s láskou, s chlebem a solí, ale měl čtyři sta mužů a nejspíš byl připraven bratra zničit. Ale Bůh to nedovolil. Naklonil jeho srdce, jak se mu líbilo (Př 21,1), takže si bratři padli kolem krku, objali se, políbili se a zaplakali. To je Boží dílo, to je Boží milost. To je dílo smíření, které začíná u Boha, který poslal svého Syna, abychom my, kteří jsme byli Bohu nepřátelští, byli s ním smířeni a stali se Božími dětmi. Už nejsme nepřátelé, ale jsme milované děti Boží. Náš vzdor byl zlomen – ne silou a mocí, ale odpuštěním a milostí. A Kristova prolitá krev usmířila Boží hněv, který mířil přímo na nás, na vzbouřence a nepřátele.  Jeho milostí jsme spaseni!

II. Bůh obdarovává

Ta scéna, která tady je, je nesmírně dojemná a úchvatná. Dva bratři, kteří spolu celý život bojovali, kteří soupeřili o přízeň svých rodičů, kteří na sebe rozhodně nebyli milí, ale jeden chtěl zabít druhého, dva bratři, kteří se posledních dvacet let neviděli, tak nyní přicházejí k sobě a objímají se. Smíření je vždycky ziskem pro obě strany. Znamená to odstranění stávajícího nepřátelství a napravení vztahu. Musíme také ale rozumět tomu, že každé smíření znamená obnovení toho, co bylo rozbité, zničené. Jakmile je něco rozbitého, tak i když to opravíme, už to nikdy není stejné jako to původní. Tak je to i s našimi vztahy. Pokud je rozbijeme, tak smířením můžeme dosáhnout určité nápravy, ale nikoliv obnovení do původního stavu. To je něco, co může udělat jenom Bůh svým nadpřirozeným zásahem. A někdy to udělá, jindy nikoliv. Je to jako když rozbijete sklenici a potom ji slepíte. Už nikdy nebude tak krásná – bude opravená – to je smíření, ale už to nebude tatáž sklenice jako předtím. Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom usilovali o smíření s druhými a o nápravu našich vztahů. Někdy to může trvat dlouhá léta jako v případě Jákoba a Ezaua. Dvacet let uplynulo od jejich posledního incidentu, který byl jenom onou pověstnou poslední kapkou, díky které pohár přetekl.

Jednou ze známek opravdového ke smíření je štědrost, ochota podělit se s druhým, která vyvěrá z proměněného charakteru. Před dvaceti lety to byl Jákob, kdo chtěl ukrást Ezauovo požehnání a také jej ukradl. Jákob chtěl mít požehnání svým vlastním způsobem. Nyní tentýž, ale Bohem proměněný Jákob vzdává chválu Bohu a vyznává: On je zdrojem. Bůh je mým požehnáním. Podívej se, jak mi Bůh požehnal. Dává svému bratru dar ze svého požehnání. To bylo něco, co patřilo k tehdejší tradici – přinést dar tomu, koho si vážíme, o kom jsme přesvědčeni, že nás převyšuje, kdo je mocnější, větší. Zde to ukazuje na to, jak se Jákob pokořil před svým bratrem a jak ho považuje za přednějšího než sebe. Dokonce v desátém verši naléhá na bratra, aby přijal tyto dary. Vidíte, co mu Jákob říká – znovu odkazuje na Boha – vidět tvoji tvář, je jako vidět tvář Boží. Přijal jsi mě přívětivě.

Jákob vyznává, že vidí Boží dílo za tímto smířením. Vidí, jak Bůh jedná, vidí, že Bůh je dárce tohoto setkání. A z vděčnosti nabízí bratrovi sebe i dary. Nazývá sám sebe bratrovým otrokem – opět a znovu se před svým bratrem pokořuje – a dává svému bratrovi jako dar vděčnosti, jako dar na usmířenou, jak čteme v našem textu. Mimochodem – v té době nepřijmout tyto dary znamenalo pohrdnout druhým, pohrdnout dárcem, nepřijmout usmíření. Myslím, že Ezau nechtěl nepřijmout usmíření. Vždyť běžel k Jákobovi, ke svému bratrovi a padl mu kolem krku. Prostě a jednoduše říká, že má dost. Je zajímavé, že tato slova pronáší právě bezbožný Ezau! Jak je vzácné slyšet z úst Božích dětí taková slova. O to vzácnější je slyšet je z úst nevěřících. Boží dítě je spokojené s tím, co má. K tomu ho vede Bůh ve svém Slově, k tomu ho vede Duch svatý, který v něm přebývá a dává mu zakoušet veškerou plnost v Kristu (Žd 13,5). Jen v Bohu může duše nalézt uspokojení, pokoj i dostatek, plnost všeho požehnání, jen v Bohu může duše člověka zakusit milost, která ji odvrací od žádostivosti, od touhy po tom, co mají jiní, od srovnávání.

Ale v životech bezbožných všechno toto chybí. Přesto mohou být i takoví, kteří řeknou: „Mám dost. Jsem spokojený s tím, co mám.“ Mohou to být lidé jako Ezau. Určitě si pamatujete, jak prodal své prvorozenectví za misku čočky. Měl dost na tom, že dostal misku jídla, když měl hlad. I nyní říká: „Mám dost.“ A vzpomeňte si, čím mu požehnal jeho otec Izák, co bylo jeho dostatkem:

• Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje. (Gn 27,39–40)

Ezau je Edóm – Ezau a jeho potomci se stali vládci v Edómu, jak uvidíme zanedlouho. Měli svou zemi a měli hojnost všeho fyzického požehnání. Ale co to je ve srovnání s věčností? Víte, když někdo říká: „Mám dost, bratře“, ještě nepochopil prázdnotu své duše. Ještě se nezastavil u toho, čím se sytí duchovně, ještě nezatoužil po záchraně své duše pro věčnost. Takový člověk může mít skutečně navenek dost – může být bohatý jako Elon Musk nebo Bill Gates, může dokonce získat za své bohatství celý svět, ale k čemu mu to bude, když ztratí svou duši? A jak by člověk mohl získat svou duši (Mk 8,36–37)? Jak nemnozí se dnes starají o svou duši! A dokonce ani mezi věřícími to leckdy není to nejdůležitější, čím se zabývají. Tak často se staráme o to, co budeme jíst a pít, co budeme mít na sebe a kde budeme spát, ale kde je starost o duši? Kde je strach z hříchu? Kde je bolest ze zarmoucení Pána? Kde je touha po službě a po společenství s Bohem? Jak často se my sami podobáme Jákobovu bratru!

Ale všimněte si, že i Jákob říká, že má všeho dost (v. 11). Ale on to říká ve vztahu k Bohu, ve vztahu k tomu, který ho tím vším dostatkem zahrnul. Jákob vzdává chválu Bohu a je uspokojen samotným Bohem. Jeho srdce už nelpí na věcech, nelpí na fyzickém požehnání, jako tomu bylo v minulosti, kdy byl kvůli tomu ochoten podvést svého otce a okrást svého bratra. Nyní je uspokojen Boží milostí – Bůh se nade mnou smiloval. To je požehnání Božího dítěte: „Stačí, když mám Boží milost.“

Srdce, které je smířené s Bohem, srdce, které se díky tomu smiřuje také s lidmi, přetéká touto milostí. Přetéká touhou sloužit druhým, dávat – dávat sebe i dávat z požehnání, kterým ho Bůh zahrnuje. To patří ke smíření. Když jsme byli smířeni s Bohem, Bůh nás zahrnul veškerou svou milostí a veškerým svým požehnáním. Vidíte to ve svém životě? Rozpoznáváte to? Zakusili jste nádheru a požehnání této milosti? Uspokojení v samotném Bohu? Můžete také tak jednoduše vyznat, že stačí, když mám Boží milost? Nic víc už nepotřebuju? Je-li to tak:

III. Bůh odděluje

Když jsme usmířeni s Bohem a máme pokoj v Bohu, jsme uspokojeni jím samotným, potom nás Bůh vede ještě o další krok dál, k dalším důsledkům smíření. Podívejte se na oba bratry – už spolu nemusí bojovat, ale mohou se pokojně rozejít. Neobešlo se to bez drobných komplikací, ale nakonec to oba vyřešili a každý z nich jde svou cestou. Trochu to vypadá, jako kdyby tady oba dva tančili takový tanec kolem sebe – zdá se, že chtějí jeden druhého někam natlačit – tam, kde ten druhý nechce být. Tak se nějak přetahují, jak to bude dál – táhněme spolu, nechám ti tu nějaké lidi, mám březí dobytek, nemůžeme táhnout spolu, nepotřebuju tvoje lidi … Ve výsledku to na mě působí tak, že Jákob cele kapituloval před svým bratrem a Ezau přijal, i když ne úplně ochotně, Jákobovu kapitulaci. A vypadá to, jako kdyby se jeden i druhý chtěli nějak pojistit. Jákob tím, že dá svému bratrovi dar. Ten dar možná znamenal víc, než si myslíme. Byl takovou pojistkou toho, že jejich spor je urovnaný, že už je to vyřešené, že už Ezau nebude vznášet žádné další nároky. Řekl bych, že tento dar je něco jako smlouva s Lábanem, jako val svědectví – nepřekročíš tuto hranici se zlým úmyslem proti mně.

A také Ezau by se rád pojistil – nechám ti tu své lidi. To už je taková mafiánská pojistka. Ale Jákob se za dvacet let služby u Lábana naučil, jak má jednat s tím, kdo s ním chce manipulovat a nyní dobře odvrací tento bratrův požadavek. Tohle byl způsob, jak to obvykle fungovalo – my něco zaplatíme, čímž dáme najevo, že vás uznáváme, že se vám poddáváme, ale vy nás zase necháte fungovat tak, jak chceme fungovat my. Obvykle to nebylo o diktátu – budete platit a ještě budete poslouchat všechno, co si vymyslíme. Takhle funguje tyranie, kterou v Písmu nacházíme také, a ne jednou. Ale takhle neměli fungovat bratři, kteří se mezi sebou smířili. Měli se pokojně rozejít. A ve skutečnosti si musíme uvědomit, že nemohli zůstat spolu.

Jákob a Ezau se mohli usmířit, mohli obnovit rozbitý vztah. A bylo správné, že k tomu došlo. Pán nás vybízí k takovému jednání:

• Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18)

Ale Jákob a Ezau spolu nemohli táhnout dál. Museli se rozejít. Ten důvod je naprosto jasný – je tady zbožný Jákob a bezbožný Ezau. Je tady světlo a tma a ty nemohou být spolu pohromadě. Nelze táhnout společné jho s nevěřícími. Není možné mít blízké společenství s těmi, kteří tupí našeho Pána. Není možné táhnout s nimi za jeden provaz. Bůh nás volá k pokoji, ale zároveň nás také volá k oddělení se. Poslechněte si, co říká Písmo:

• Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘. (2K 6,14–18)

Jákob má za sebou dvacet let intenzivní Boží výchovy a naučil se opravdu hodně. Proto se nyní pokojně rozchází se svým bratrem, s nímž si jen před pár okamžiky tak krásně poplakal. Možná zavzpomínali na staré časy, na klukovská léta, omluvili se jeden druhému za to, co si provedli a co je rozdělilo, ale potom se rozcházejí. Nemohou jít spolu dál. Nemají společný duchovní základ. Sice jsou rodní bratři, dokonce jsou to dvojčata, přesto se musí rozdělit. V našem textu toto rozdělení vypadá velmi přirozeně, ale jsem přesvědčený o tom, že i za ním je duchovní podtext, jakkoliv to zde není výslovně zmíněné. Ale je to duchovní princip, který už v knize Genesis a táhne se dál celým Písmem až k finálnímu rozdělení, o němž čteme v knize Zjevení:

• A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,15)

Korintské církvi Pavel napsal, aby se nestýkali s tím, kdo „si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář …“ (1K 5,11). Podobná slova a podobná varování najdeme skoro ve všech dopisech církvím, spolu s důrazným vybídnutím k duchovnímu rozlišování. A pro nás toto rozlišování začíná u Božího slova a u přístupu k němu – zda mu věříme či nikoliv, zda na něm stavíme nebo ne. Kde není spolehnutí se na Písmo jako na neomylné Slovo Boží, tam jen těžko může být víra v Pána Ježíše Krista zjeveného v pravdě, víra v trojjediného Boha, víra ve spasení z milosti. Zjevně nemáme být v nepřátelství s druhými lidmi, ale také nemáme být ve společenství s každým.

Podobně jako Boží svrchovanost a lidská zodpovědnost, i toto jsou dvě stránky jedné mince, dva konce provazu, který musíme pevně držet ve svých rukou. Bude nás to stát mnohé balancování a neustálé hledání Boží tváře, bude nás to stát neustále zkoumání sebe sama, zda nemáme trám ve svém vlastním oku, zda stojíme v pravdě, zda se držíme Krista a jsme spokojeni v něm a s ním. Bude nás to stát mnohý zápas před Bohem a možná dokonce s Bohem, jako ho musel vést Jákob v minulé kapitole, ale výsledkem je skutečný život s Kristem, ve vztahu a ve společenství s ním a následování jeho samotného.  

V Kristu nás Bůh usmířil sám se sebou, v něm nám požehnal vším nebeským požehnáním duchovních věcí, v Kristu jsme obdarováni milostí za milostí, v něm nás Bůh zahrnuje svou nevýslovnou dobrotou a láskou. V Kristu nás Bůh oddělil od světa, od hříchu, od smrti, přenesl nás ze tmy do světla, a nyní nás učí žít v tomto světle, učí nás hledat moudrost u něho samotného, hledat uspokojení a radost v něm samotném.

• Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,11)

• Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. (Ž 37,4)

Chci vás povzbudit, abyste se spolehli na Pána a nechali se jím vést. On zjednává svým dětem přízeň a proměňuje naše životy do podoby Pána Ježíše Krista.