Roky radosti i bolestí

Jaroslav Kernal, Praha 15. října 2023

Slyšeli jsme celou třicátou pátou kapitolu. Je to trochu zvláštní směs různých věcí a my se pokusíme ji celou projít a najít nějakou společnou nit. I když tato kapitola působí poněkud nesourodě, je to text, který patří k sobě. Musíme si uvědomit, že náš dnešní text zahrnuje přibližně patnáct let Jákobova života. Předchozí kapitola zahrnuje něco mezi pěti až osmi lety – spíš bych se přikláněl k tomu vyššímu číslu, jak s ohledem na Dínu, tak s ohledem na Šimeóna a Léviho, kteří vyvraždili muže ze Šekemu. Příběh Jákobova života se pomalu chýlí ke svému závěru, nicméně Jákob zůstává hlavní postavou knihy až do samotného závěru knihy Genesis, i když je prostoupen celou řadou dalších, především příběhem jeho syna Josefa. A musíme si také říci velmi důležitou věc, totiž že text knihy Genesis nepostupuje přísně chronologicky. V další kapitole je rodokmen Ezaua, rodokmen Chorejce Seíra, v jehož zemi se Ezau usídlil, včetně pohlavárů a králů, kteří kralovali v Edómu dlouho předtím, než měl Izrael krále. To není něco, co by časově navazovalo na náš text, ale vrací se to zpátky do minulosti (Ezau se oženil, když mu bylo čtyřicet) a vede do budoucnosti. V další kapitole je potom prodání Josefa do Egypta a na to navazuje příběh Judy a Támar. Oba tyto příběhy začaly ještě dřív, než končí náš text. Než se do něj pustíme, pojďme se pomodlit.

Jákob se konečně oddělil od Lábana, ale prožívá nejednu těžkost ve svém životě. Minule jsme viděli jeho trápení, které mu způsobily jeho děti – jeho dcera, která zůstala v domě Šekema, jeho synové, kteří potom vybili všechny muže v Šekemu a město vyloupili, dobytek odvedli a ženy a děti vzali do otroctví. A Jákob byl sice zoufalý, ale nebyl schopen udělat vůbec nic.

Ale Bůh k němu znovu promluvil. Bůh své děti nikdy nenechá bez odpovědi, a i když zbloudí, nenechá je bloudit natrvalo. A my máme na rozdíl od Jákoba Boží slovo a Bůh nás zapečetil svým Duchem, který v nás přebývá, který nám připomíná Slova Pána Ježíše, který nás vede, povzbuzuje, utěšuje i napomíná. Bůh promluvil k Jákobovi a vedl k tomu, aby splnil to, co slíbil před skoro třiceti lety, když opouštěl dům svého otce. To bude první věc, na kterou se podíváme – Bůh obnovuje smlouvu s Jákobem, připomíná mu, co mu slíbil. To bylo ohromné požehnání a velká radost. Ale ruku v ruce s ní jdou i nelehké věci, protože Bůh také odvolává lidi z naší blízkosti, dokonce i ty nejbližší – a to je to druhé, co v našem textu uvidíme. A nakonec, což je vyvrcholení celé této kapitoly, Bůh připomíná svou věrnost a blízkost.

I. Bůh obnovuje smlouvu

Jákob si připomíná Boží věrnost. Bůh k němu znovu promluvil a povolal ho, aby vystoupil do Bét-elu. A Jákob ví, kdo ho povolává. Jako kdyby v této kapitole znovu ožil. Znovu vede svou rodinu a podívejte se, kam ji vede! Vede celou svou rodinu k posvěcení – tak to vypadá vždycky, když Bůh obnovuje svůj vztah s člověkem. Vyvádí člověka z jeho letargie, probouzí ty, kdo usnuli, nalézá ty, kdo se ztratili, vyhledává ty, kdo zabloudili a jejichž vztah s Bohem ochladl. Bůh k tomu používá nejrůznější prostředky, ale tím nejdůležitějším je Boží slovo. Což je nakonec také to, co Bůh použil v případě Jákoba. Bůh k němu promluvil! Bůh řekl a Jákob podle toho jednal. Bůh mluví také k nám – potřebujeme slyšet Boží slovo, číst Boží slovo, slyšet výklad Božího slova, rozjímat nad Božím slovem a učit se Boží slovo zpaměti. A Bůh ho bude používat v našem životě, aby nás neustále probouzel a promlouval k nám. Kdykoliv otevíráme Boží slovo, máme prosit Boha, aby k nám promlouval, aby nám Duch svatý otevíral Písma a vedl nás k Pánu Ježíši. Kdykoliv přicházíme do Božího lidu, máme prosit Boha, aby nás vedl do Slova, aby v nás a mezi námi oslavil Pána Ježíše Krista. Moji milí, záleží na tom, jak přistupujeme ke Slovu a s jakými motivy přicházíme do společenství Božího lidu. Boží slovo je vždycky účinné, nikdy se nevrací k Bohu s prázdnou. Pokud ale bude naše srdce vůči němu chladné a odtažité, pokud nebudeme chtít ozdobit své životy Pánovým slovem, mít jeho přikázání jako náhrdelník na svém hrdle nebo jako diamantovou čelenku na své hlavě, nechá naše srdce chladné a dost možná dojde nakonec k jeho zatvrzení a k prohloubení naší lhostejnosti. Obecně Bůh používá své Slovo buď k tomu, že se lidská srdce promění nebo se zatvrdí. Hraje v tom náš postoj nějakou roli? Rozhodně ano! Proto se modleme za to, aby nám Pán dával lásku k jeho Slovu, aby nám dával touhu po něm, protože to nejsou samozřejmé věci, ale hrají důležitou roli v tom, jak budeme jeho Slovo přijímat.

Jákob seznamuje svou rodinu se svými záměry a vyvádí svou rodinu z modlářství. Všechny modly zakopává u posvátného stromu u Šekemu – to byla nejspíš místní svatyně, kde šekemští uctívali své bohy. A Bůh se k Jákobovi přiznává. Podívejte se do pátého verše – na okolní města padl děs Boží, proto Jákobovy syny nepronásledovali. Bůh může skutečně použít i strašlivé věci k tomu, aby vzbudil mezi lidmi Boží bázeň. Ale nikdy to není důvod k tomu nebo výmluva pro to, abychom se hříšných věcí dopouštěli my sami. Bůh nás naopak vede k posvěcení.

Jákob znovu buduje oltář. Ale nyní čteme, že potom, co ho vybudoval, vzýval Hospodinovo jméno. To se děje, když Bůh člověka probudí – člověk v bázni před Bohem jedná podle Božího slova a vzývá Hospodinovo jméno. A Bůh znovu odpovídá – ukazuje se Jákobovi a obnovuje svou smlouvu s ním. Když se s ním setkal na tomto místě, zaslíbil mu, že ho rozmnoží a že mu dá zemi, na které leží a bude ho chránit, kamkoliv půjde (Gn 28,13–15). Když Bůh povolal Jákoba k návratu do Kenaánu, řekl mu, aby odešel a slíbil mu, že bude s ním (Gn 31,3). Potom ho Bůh povzbudil, když s ním Jákob zápasil u potoku Jaboku a řekl mu, že bude mít nové jméno, Izrael (Gn 32,29). Nyní se mu Bůh dává poznat ještě více a hlouběji. Připomíná mu všechny předchozí věci, ale ještě je doplňuje. Znovu mu říká, že nebude zván Jákob, ale Izrael – a skutečně je od této chvíle v knize Genesis, i když ne výlučně, nazýván Izraelem.

Bůh se také Jákobovi představuje jako Bůh všemohoucí. Takto se Bůh představil Abrahamovi (Gn 17,1). Izák požehnal Jákobovi, když Jákob opouštěl domov, aby mu Bůh všemohoucí požehnal (Gn 28,3) a nyní se sám Bůh všemohoucí představuje Jákobovi. Když se Jákob podíval zpátky do svého života, mohl vidět jeho moc. Všechno se spojovalo dohromady. Jak posílen a povzbuzen musel být Jákob všemi těmito věcmi. Boží slovo má ohromnou moc stejně jako Boží přítomnost. Kdykoliv se k nám Bůh skloní, pookřejeme, naše srdce se rozehřeje, jsme naplněni bázní Boží i láskou k Bohu. Jak moc, moji milí, potřebujeme takové Boží dotyky. Jsou nesmírně cenné a podobně vzácné. V Jákobově životě to bylo za nějakých dvacet osm let počtvrté, kdy se mu Bůh takto ukázal. Když budete číst životopisy zbožných mužů a žen v minulosti, zjistíte, že jejich zkušenost byla často velmi podobná – že někdy, obvykle ne mnohokrát za svůj život, prožili Boží dotyk, zakusili Boží přítomnost velmi silným a naprosto přemáhajícím způsobem a potom z takové zkušenosti čerpali celá dlouhá léta a nejednou i celý život.

Takováto zkušenost není něco, co bychom mohli nějak vyvolat, i když se o to mnozí nejrůznějšími způsoby snaží. A skutečně lze vyvolat něco, co člověku přinese nějaký zážitek, nebo pocit, nebo to v člověku něco vyvolá. Ale opravdovost se pozná po ovoci. Tam, kde působí Bůh, tam dochází hlubokým proměnám člověka a je to doprovázené jednak oddělením se od hříchu a také vzýváním Pánova jména.

Ale i když nejsou podobné zkušenosti něčím, co bychom mohli nějak způsobit sami, máme usilovat o to, abychom byli vnímaví k Boží přítomnosti, abychom si pěstovali smysl pro svatost, pro bázeň před Bohem a úctu k Bohu. A kdykoliv máme dojem, že se od Boha vzdalujeme, musí nás to vést na kolena a před Boží tvář, do Božího slova a na modlitby, do Božího lidu, za zbožnými svatými, kteří chodí s Bohem a milují ho. Jenom tak budeme schopní čelit také těžkým věcem, které do našeho života přicházejí, což nás vede k dalšímu bodu dnešního kázání. V této kapitole jsme viděli, jak Bůh obnovuje smlouvu s Jákobem, ale vidíme také, že Bůh odvolává ty, které Jákob miluje.

II. Bůh odvolává blízké

V této kapitole přichází Jákob zjevně o tři blízké osoby a jsou zde další dvě osoby, o nichž zde není řeč, o které Jákob nejspíš také v této době přišel. První z těch dvou osob, které tu nejsou zmíněné je Jákobova matka Rebeka. Boží slovo nám neříká, kdy Rebeka zemřela. Někteří učenci se domnívají, že přítomnost Debory u Jákoba by mohla naznačovat, že Rebeka zemřela, a Debora, chůva Rebeky, to přišla oznámit Jákobovi. Faktem je, že osmý verš s oznámením smrti Debory vstupuje do našeho textu tak trochu divně, nečekaně. Každopádně zemřela v Bét-elu a pro Jákoba to v tom celkovém kontextu, s ohledem na Boží povolání do Bét-elu, na obnovení smlouvy s Bohem a Jákobova slibu Bohu mohla být příležitost, aby si ještě více a silněji uvědomil, že je na této zemi jenom poutníkem, jenom host. Takže když ho Bůh povolal jako poutníka, není třeba stavět dům a příbytky pro dobytek jako v Sukótu, není třeba ani kupovat pole za hradbami města Šekemu. Když nás Bůh k něčemu povolal, postará se o vše potřebné. Nemusíme se snažit získat to vlastní cestou. Jak říká jedna drahá sestra v požehnaném věku: „Rubáš nemá kapsy.“ V tomto světě jsme jenom hosté a tři pohřby zmíněné v této kapitole nám důrazně připomínají. A když už jsem zmínil Rebeku, nic nenasvědčuje tomu, že by se Jákob, potom co odešel z otcova domu, se svou matkou ještě někdy setkal. Tou druhou osobou, o níž v našem textu není řeč, je Josef, jehož bratři prodali do Egypta. Josefovi bylo sedmnáct (Gn 37,2), když bratrům došla trpělivost, která ovšem nebyla nijak velká, takže se nejprve rozhodli Josefa zabít, následně to přehodnotili a prodali Josefa jako otroka Izmaelcům a ti ho prodali v Egyptě. Jákobovi řekli, že Josefa roztrhala divá zvěř. Nicméně této události předcházela ještě jiná – a to byla smrt Josefovy matky. Víme, že Josef viděl narození svého vlastního bratra Benjamína, protože když vypravuje bratrům a otci svůj sen, mluví o tom, že se mu bude klanět jedenáct hvězd a Jákob mu tehdy řekl, že to jsou jeho bratři. Kdyby Benjamín ještě nebyl na světě, nedávalo by to valný smysl.

Když zemřela Debora, Rebečina chůva, nebyla její smrt nijak dramatická, resp. Písmo to nijak dramaticky nepopisuje. Vlastně jen konstatuje, že zemřela a Jákob jí pohřbil. Byla to chůva Jákobovy matky, takže to musela být mladá žena, když se Rebeka narodila. V tuto chvíli to musela být opravdu velmi stará žena, možná podobně jako Jákobův otec Izák. Je pravděpodobné, že v Jákobově životě hrála významnou roli, že svým způsobem zastupovala jeho babičku, protože svou vlastní babičku Jákob nepoznal (Izák si vzal Rebeku až po smrti své matky), takže tam mohlo být velmi silné citové pouto. Ale bylo zde ještě další a mnohem silnější pouto – to bylo pouto s Ráchel.

Smrt Ráchel Boží slovo popisuje celkem podrobně. Ráchel to neměla jednoduché – Jákob se do ní zamiloval a pracoval za ni sedm let, aby ji potom nedostal. Pak ji sice dostal, ale už navždy zůstala druhou ženou Jákoba, přestože ji Jákob miloval. Bůh uzavřel její lůno, takže nerodila. Chtěla po Jákobovi, aby jí dal syna, jinak že zemře (Gn 30,1). A když nakonec měla syna, nepojmenovala ho s vděčností, ale s žádostí v srdci – dala mu jméno Josef, což znamená „Přidej Bůh“ s tím, že chtěla, aby jí Hospodin přidal ještě dalšího syna. Po mnoha letech znovu otěhotněla a umírá při porodu. Mám za to, že Písmo mluví konkrétně jenom o dvou ženách, které zemřely při porodu, a Ráchel je jednou z nich. Sice se dočkala narození svého syna, ale neviděla ho vyrůstat. To je tragické pro všechny, velmi bolestivé pro pozůstalé a nesmírně smutné. Jákob přišel o svou milovanou ženu, asi patnáctiletý Josef přišel svou matku a jeho mladší bratr Benjamín svou matku nikdy nepoznal. To je důsledek hříchu, který vládne v tomto světě a jeho nástroje, jímž je smrt. A je jenom jeden, který přemohl hřích i smrt – potomek Jákoba, ale nikoliv potomek Ráchel, Syn člověka, Pán Ježíš Kristus.

Také svého druhého syna pojmenovala Ráchel s hořkostí – Ben-óni, syn zmaru. Jeho otec ho přejmenoval na Ben-jamín, syn zdaru. Syn zmaru, který se stal Synem zdaru, se narodil v Efratě, což je Betlém. Nezní vám tady něco? Tragédie lidské smrti, pomíjivosti člověka, hříchu a Betlém, který znamená narození syna, narození Spasitele, nikoliv z rodu Benjamínova, ale z rodu Judova, potomka Jákobova, zaslíbeného Mesiáše. Tohle jsou zajímavé souvislosti, které v našem textu pro tento příběh nemají žádný velký smysl, ale v celém Písmu nás to vede přímo do Nového zákona, přímo do náruče Pána Ježíše Krista.

A podívejte se na ten třetí pohřeb, který tady máme zaznamenaný. V požehnaných sto osmdesáti letech umírá Izák. Je jedním z pěti lidí v Písmu, o nichž je řečeno, že „zemřel stár a sytý dnů“ (Abraham, Gn 25,8; Izák, Gn 35,29; David, 1Pa 23,1; Jójada, 2Pa 24,15 a Jób, Jb 42,17). To není o délce života, není to o tom, kolik kdo na tomto světě prožije dnů, ale naprosto zásadně je to o tom, jak  tyto dny prožije. 

Když někdo umírá stár a sytý dnů, tak umírá pokojně. Je to něco úplně jiného, než co můžete číst na mnoha oznámeních o něčím úmrtí – tam tak často stojí: předčasně zemřel – a často se ani to slovo „zemřel“ nepoužívá, ale raději se napíše „opustil nás“, „odešel“, nebo něco podobného. Říkáme „předčasně“, jako kdybychom měli nějaký nárok na život, jako kdybychom si mohli nějak nárokovat délku života a určit si, co je včas, co je pozdě a co je předčasně. Faktem je, že nikde nenajdete, že by někdo zemřel později, než měl. Nechci to nijak zlehčovat, protože to je velmi vážná věc. Ale pravda je taková, že sama společnost, v níž žijeme, smrt zlehčuje, protože se tím snaží smrti nějak čelit nebo jí uniknout. Ale je to velmi nevhodný způsob. Jediný správný způsob, jak můžeme čelit smrti, je jít ke Kristu.

III. Bůh odhaluje svou věrnost

Jenom v Kristu můžete najít totéž, co Abraham a Izák – zemřít v plnosti dnů. A potom nezáleží na tom, zda budete staří, či nikoliv – pokud budete v Kristu, budete odcházet pokojně, protože budete vědět, že budete připojeni ke svému, ke Kristovu lidu. Po celou dobu, kdy žil Jákob mimo opravdový a ryzí vztah s Bohem, na něho Bůh nezapomněl. Mohlo by se zdát, že ho Bůh opustil – alespoň tak to vypadalo na konci minulé kapitoly, ale opak byl pravdou. Celou dobu Bůh pracoval na tom, aby Jákoba nejrůznějšími způsoby přitáhl zpět.

Bůh nezapomíná na své děti, jak jsme si to připomínali na začátku. Je to lekce, kterou se učíme stále znovu a pořád dokola. Boží milosrdenství je tak veliké, že nás táhne znovu zpátky do opravdového vztahu s Bohem.  Jákob zůstal v Sukótu a zabydlel se v Šekemu, ale Boží láska ho dovedla zpátky na místo, kde měl být od začátku, na místo uctívání, požehnání a slávy – do Bételu. Chvála Bohu za jeho ohromnou trpělivost s námi a lásku k nám!

Apoštol Jan napsal, že kdokoliv říká, že je bez hříchu, je lhář (1 J 1,8). A také:

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Boží milost, která obnovuje hříšníka, se projevuje stále znovu a znovu. Viděli jsme to na Abrahamovi, vidíme to na Jákobovi, můžeme přemýšlet o králi Davidovi, jak to čteme v Žalmu 51, což je žalm vyznání potom, co David zhřešil s Batšebou. Podívejte se na to, co čteme o nejhorším judském králi:

• V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. (2Pa 33,12–13)

Boží milost je ohromná. Bůh vždy odpovídá na pokání a víru. Ale tato Boží milost není otevřenou bránou pro hřích:

• Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? (Ř 6,1)

Naprosto NE! Boží milost a Boží odpuštění nás vedou přesně opačným směrem. Vedou nás k bázni, k poslušnosti a k úžasu nad velikostí našeho Boha. Když Adam s Evou zhřešili, tak do světa vstoupila smrt. Boží slovo jasně prohlašuje v 1 K 15,21, že smrt vešla do světa skrze člověka. To je mimochodem důvod, proč křesťané nemohou věřit v evoluci.

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12)

Hřích je nástrojem smrti a jeho důsledkem je smrt.

• Duše, která hřeší, ta umře. (Ez 18,20)

• Mzdou hříchu je smrt. (Ř 6,23)

Smrt je součástí Božího řádu, ale je součástí tohoto řádu až po Adamově pádu. Všichni zhřešili, všichni zemřou. Smrt je důsledkem hříchu. Proto by nám nám smrt – jakákoliv smrt, s níž se setkáme – měla připomínat hřích a lidskou hříšnost. Dnes je ale na smrt nahlíženo úplně jinak. Na jedné straně je smrt vytěsňována z lidského života – lidé umírají v nemocnicích, mimo okruh svých blízkých, v neosobním, cizím prostředí. Společnost schovává smrt za dveře, aby se jí vůbec nemusela zabývat. Ten důvod je jediný – je to lidské sobectví, protože smrt blízkých bolí, velmi bolí a my se chceme uchránit od této bolesti.

Na druhé straně během jediného dne můžeme na jediném televizním programu vidět víc smrti, než mohly předchozí generace vidět za celý život. Dokonce v dětských kreslených seriálech můžete vidět spoustu smrti. Dochází tady k devalvaci smrti. Děti si myslí, že když se někdo rozplácne o zeď, tak se zase sebere a poběží dál, jako postavičky v jejich kreslených seriálech. Jsou to dva extrémy, které mají vytěsnit realitu smrti z lidského života.

Kromě hříchu nám smrt připomíná také naši časnost. Připomíná nám, že jsme jen stvoření. Boží slovo říká, že jsme „smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat“ (2S 14,14). A Jakub říká: „Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!“ (Jk 4,14). To je náš život. A smrt je připomínkou. Tak to učil také slavný český učitel Jan Amos Komenský, který v Informatoriu školy mateřské napsal, že rodiče mají dětem připomínat časnost života – jak lidského, tak zvířecího, aby se mysl dětí upínala k Pánu Bohu.

Smrt nám má připomínat Boží soud (Žd 9,27). Smrt nám má připomínat, že Bůh je svrchovaný soudce, který bude soudit živé i mrtvé. Jsou to těžké věci, o nichž dnes mluvíme, jsou to velmi vážné věci. Ale jsou to věci, které se týkají našeho každodenního života. Můžeme před nimi strčit hlavu do písku a dělat, že nejsou. Ale nijak si tím nepomůžeme. Jákob s radostí uctíval Boha v Bét-elu, ale ve stejnou chvíli zakoušel bolest z odchodu Debory. To jsou dvě věci, které jdou ruku v ruce. Ale Kristus přemohl hřích i smrt. Boží slovo nám ukazuje, že se potřebujeme postavit čelem k realitě smrti. Je součástí našeho života. A bude, dokud sami neodložíme toto tělo a neodejdeme k Pánu. Do té doby nám má smrt připomínat tyto věci. A do té doby nám také smrt bude ukazovat na Krista. Tak i v této věci můžeme vidět, že Kristus zvítězil nad smrtí, protože smrt se stala Jeho služebníkem. Smrt nám svědčí o Kristu. Proto voláme: Chvála buď Bohu! To je také poselství této kapitoly. Ve svých důsledcích nám ukazuje na Ježíše Krista, který přemohl smrt a dává nám zakoušet pokoj a milost. Jákob procházel údolím smrti a zůstal Pánu Bohu věrný. Jeho láska k Bohu byla opravdová. Nebyla vypočítavá, ale Jákob miloval Boha kvůli tomu, kdo Bůh je. Jákob věděl, že Bůh je s ním – tak, jak to později vyjádřil král David:

• I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Ž 23,4)

Můžete totéž vyznat i vy? Je vaší jedinou nadějí Pán Ježíš Kristus? Pojďte k němu, odhoďte svůj hřích a cele se na něj spolehněte.