Proroctví, požehnání a příkaz

Jaroslav Kernal, Praha 10. března 2024

Dostáváme se k předposlední kapitole knihy Genesis. Vím, že někteří z vás už ani nedoufali, že se sem někdy dostaneme, ale otázka je, jestli se ještě dostaneme odtud. Slyšeli jsme teď ten úžasný text a myslím, že na každý jeden verš z této kapitoly by mohlo být nejméně jedno samostatné kázání. Ale neděste se, dá-li Pán, někdy se k tomu třeba vrátíme, dneska projdeme celou kapitolu a já z ní zdůrazním jen některé detaily. Pokud chcete jít do detailů, vytiskl jsem vám své starší kázání z tohoto oddílu, kde jsou lehce rozebraná jednotlivá proroctví určená jednotlivým synům, takže si je můžete prostudovat. A spolu s osnovou to najdete také na stránkách u dnešního kázání. Pojďme se ještě pomodlit.

Dnešní text obsahuje celou řadu zajímavých detailů, které dneska musíme pominout a k některým z nich se snad z Boží milosti dostaneme při biblickém studiu. Dneska se zaměříme na takové hlavní body, které tam jsou – v prvním verši Jákob svolává své syny, aby jim oznámil, co je v budoucnu potká – to je přesně to, co Písmo označuje za proroctví. Proroctví může znamenat a často také znamená ještě mnohem víc, ale tohle je to nejvlastnější jádro prorocké výpovědi, tedy předpověď toho, co se stane v budoucnosti. Nicméně ve 28. verši je tato řeč označena jako požehnání – a skutečně požehnáním je. Čteme tam, že Jákob každému ze svých synů požehnal zvláštním požehnáním – a pro některé z nich to bylo opravdu velmi zvláštní požehnání. A nakonec Jákob udílí svým synům příkaz, který souvisí s jeho vírou. Už jsme se toho dotkli ve 47. kapitole, kdy zapřísáhl Josefa, aby ho pohřbil v Kenaánu. Nyní tento příkaz dává všem svým synům. 

Ještě dvě poznámky než půjdeme do vlastního textu – pět ze svých synů přirovnává Jákob ke zvířatům (lev, osel, zmije, laň a vlk). Jsou to silná přirovnání, která mají ukázat na charakter. Druhá poznámka se týká Josefa a Judy. Když se podíváte na ten text, uvidíte, že největší část tvoří právě požehnání Judy a Josefa (v obou případech je to pět veršů). Josef jako kdyby opět dostával víc, než ostatní bratři. Souvisí to s tím, že mu náleželo prvorozenectví. V 1. Paralipomenon 5,1 čteme, že prvorozený byl sice Rúben, ale „když poskvrnil lože svého otce, bylo jeho prvorozenství přeneseno na syny Josefa, syna Izraelova, takže [Rúben] zůstal bez zápisu prvorozenství do rodového seznamu.“ A hned další verš říká, že „převahu mezi svými bratry měl Juda; z něho měl vzejít vévoda, ale prvorozenství náleželo Josefovi.“ Obě tyto věci můžeme vidět už v našem textu – převaha Judy, lvíčete, je jednoznačná, ale nejhojnější požehnání je určeno Josefovi, stejně jako dvojnásobný díl země, který připadl Josefovi, protože Jákob místo Josefa přijal za své jeho syny, Manasesa a Efrajima. Tolik krátce na vysvětlenou.

I. Proroctví

Jákob na smrtelné posteli povolává své syny a chce jim oznámit, co je potká. To je trochu zvláštní věc, nemyslíte? Když si představíme tu situaci, mohli bychom říci, že se jedná o pokojné a svým způsobem radostné rozloučení starého umírajícího otce se svými syny. Jákob není na vrcholu sil, není ani na vrcholu své moci, je vlastně na samotném vrcholu své slabosti, na konci svého života. Ale je to ten nejlepší čas, kdy může duchovně sloužit svým synům. Je obklopený svými syny, a i když už jeho tělesný zrak není dobrý, jeho duchovní zrak je velmi ostrý a vidí daleko dopředu. Ale v tom duchovním pohledu je také mnoho praktické moudrosti. Možná bychom mohli říct, že Jákob měl prostě zjevení od Boha a mluvil, co mu Bůh dával na jazyk – a v určitém slova smyslu je to přesně tak. 

• Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. (Př 16,1)

Tohle je jeden z důvodů, proč se nemusíme obávat o to, co budeme někde říkat. Můžeme se spoléhat na Boha, že povede naše slova a z jeho milosti to budou ta správná slova. Ale nikdy nesmíme zapomenout na první polovinu tohoto verše, protože bez té první ta druhá polovina nefunguje. A tady je problém mnoha křesťanů, kteří to občas dělají a často to dokonce chtějí. Chtěli by, aby je Bůh použil jako maňáska, který bude jenom otvírat tu pusu a Bůh bude skrze to vyluzovat zvuky a bude to Boží odpovědnost, co člověk řekne. Člověku je dáno pořádat, co má na srdci! Jeruzalémský překlad říká, že „na člověku záleží záměry srdce“ a Roháčkův slovenský překlad zde uvádí: „Upravit myšlenky srdce je věcí člověka.“ A Ježíš jasně říká:

• Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. (Mt 12,36)

Srdce, mysl, ústa, dvě uši ke slyšení, jeden jazyk k mluvení … 

Když se vrátíme k Jákobovu proroctví, vidíme důležitou věc. Jákobova slova jsou velmi promyšlená a hluboká. Skoro všechno, co říká, vychází z toho, co ví, co mohl vidět, o čem mohl přemýšlet. Je jen pár slov v celé této kapitole, které musely být Boží intervencí do Jákobova požehnání. Je to to, c co říká o Judovi, což jsou proroctví, která se týkají budoucnosti, která se týkají nejenom krále z kmene Juda, ale týkají se přímo mesiáše. A také to, že Zabulón se rozloží až k břehům moře a k Sidónu. Je otázka, co přesně tím bylo myšleno – jedno vysvětlení říká, že se mluví o Galilejském jezeře, které se také nazývalo mořem a Sidón zde reprezentuje Fénicii, Pelištejce, což by odpovídalo budoucím historickým skutečnostem, které ovšem Jákob nemohl vědět. Vzpomínáte si, jak byla rozdělená země mezi jednotlivé izraelské kmeny? Losovali o ni. Jákob by vyhrál jackpot! Ne, Jákobovo proroctví bylo od Boha a to, že si Zabulón vylosoval území od břehu Galilejského moře po Karmel, což byla hranice s Pelištejci, se Sidónem, byl jenom důkaz toho, že se naplní také všechno ostatní, včetně toho, co bylo řečeno o Judovi. A i když se tato Jákobova slova ohledně Zabulóna naplnila až o 240 let později, stále to byl důkaz jejich pravdivosti. 

Nicméně většina z toho, co zde Jákob říká, jsou věci, které vycházejí z jeho pozorování, ze znalosti povahy svých synů, z toho, co se stalo v minulosti a jak na to jeho synové reagovali. I to patří k proroctví. Minulost mluví o současnosti a ukazuje na budoucnost. Nejde o to žít v minulosti, ale jde o to učit se z ní, abychom mohli správně směřovat do budoucnosti. Čtěte Jeremjáše a uvidíte, jak silně kritizuje nevěru svých současníků – ale uvidíte také, že neustále říká, že jsou syny svých otců a předků, kteří byli nevěrní, byli to modláři a jejich potomci je následují v jejich nevěře. To je prorocký vhled, to je prorocké hodnocení přítomnosti i minulosti. Přesně tohle je něco, co naprosto zoufale chybí současné církvi – a nejenom u nás, ale po celém světě. Křesťané se zamilovali do blahobytné a klidné přítomnosti, kde sice neuctívají modly v podobě soch a různých bohů, ale uctívají modly konzumu nebo falešné jistoty a pokoje. Kde jsou Jákobové, kteří by pohlédli na pokolení shromážděné kolem nich a prorocky promluvili? 

Dneska tady běhá mnoho tak zvaných a především samozvaných proroků (dokonce jsou kurzy na prorokování, kde se můžete učit prorokovat, když vám to vychází trochu víc než padesát na padesát, tak můžete aspirovat proroka) – a tito lidé tak často říkají, že bude probuzení tady nebo támhle, nebo dokonce, že už je, že bude pokoj, pokoj a nic nehrozí nebo že Pán Ježíš přijde tehdy a tehdy – ale je to jen, jak říká prorok Izajáš, „tlach na tlach a žvást na žvást, trochu sem a trochu tam“ – a Slovo Hospodinovo je těmto falešným prorokům žvást na žvást a tlach na tlach (Iz 28,10–14). 

Nejstaršímu synovi Jákoba bylo šedesát dva let a Jákob měl před očima jeho život a věděl, kam směřuje on i jeho potomci. Přes všechnu vznešenost, sílu, moc, zdatnost i důstojnost, které na Rúbenovi nachází, vidí také duchovní slabost. Rúben s Gádem a polovinou Manasesa zůstali za Jordánem, odděleni od ostatních kmenů a pokud to můžeme zjistit, nikdy z Rúbena nepovstali žádní velcí hrdinové víry. Víme o Dátanovi a Abíramovi, kteří společně s Kórachem povstali na poušti proti Mojžíšovi a pohltila je země. O nikom dalším Písmo z Rúbena Písmo nemluví. Rúben přetekl jako vody. Byl nestabilní, nepevný. A podobným způsobem se Jákob dívá i na ostatní syny. Juda je ale tím synem, u něhož proroctví směřuje až k věčnosti, až k tomu, jehož budou poslouchat lidská pokolení. Jak asi toto proroctví povzbudilo Izraelce, kteří odcházeli z Egypta? I když Jákob říká mnohé těžké věci, mluví také velmi povzbudivě a Izrael na poušti mohl z těchto Jákobových slov načerpat hodně povzbuzení a posily. 

II. Požehnání

Toto proroctví je současně také požehnáním. Velmi jasně je to řečeno ve verši dvacet osm. Každému ze svých synů požehnal zvláštním požehnáním. V některých případech se možná inspiroval u svého otce Izáka a jeho požehnání, které dal Ezauovi a které bylo spíš kletbou než požehnáním. A tady je to zcela výslovně řečeno u Šimeóna a Léviho: „Buď proklet jejich hněv!“ (v. 7). V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, říká Jákob. To jsou velmi silná slova. Uplynulo skoro čtyřicet let od těch událostí – jak od vyvraždění Šekemu, tak od Rúbenova činu – a přesto jsou tyto věci stále ve hře. Pokud naše hříchy nepřikryje krev Spasitele, poneseme si je až na věčnost. A svými důsledky budou zasahovat i další pokolení. Bůh netrestá syny za hříchy jejich otců, ale hříšné jednání má obvykle dopad na jednání synů. Jenom tam, kde se lidé obrátí k Bohu a spolehnou se dílo jeho Syna, Pána Ježíše Krista, jsou vysvobozováni z pout hříchu a ze všech pout, které je stahovaly do minulosti a spojovaly s předchozími pokoleními. Každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, je svobodný. Jediné, co potřebuje, je skrze víru tuto svobodu přijmout a potom v ní stát. To za vás neudělá žádný člověk, v tom vám nikdo nepomůže.

Někdy se někteří lidé snaží připoutat křesťany k sobě tím, že jim nabídnou nějaké speciální vysvobození třeba z prokletí nebo právě z nějakých rodinných pout, protože jejich předkové žili v okultismu nebo v nějakých jiných zvrácenostech, nebo jsou vedeni k tomu, aby vyznávali hříchy nejen své, ale všech svých předků nebo dokonce svého národa. Mimochodem, máte dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů a šestnáct prapraprarodičů – to je celkem třicet lidí, a to jsme zůstali jenom u čtyř generací. Nejspíš nevíte ani to, jak se jmenovali jménem a rodným příjmením, natož z jakého národa každý z nich byl. Jenom Pán Ježíš Kristus vysvobozuje z každého hříchu a prokletí. V něm máme dokonalé a úplné odpuštění a jsme naprosto svobodní. Takže pokud zápasíte s nějakým hříchem a máte pocit, že to je důsledek něčeho z minulosti, jděte ke Kristu, proste ho vysvobození, odpuštění a smilování, aby vám dal víru pevně se postavit na to, co vydobyl na kříži Golgoty, a spolehnout se na jeho krev, která nás očišťuje. To je požehnání, které máme v tomto potomku Abrahama, Izáka a Jákoba, v našem lvovi z Judy, který už zvítězil nad svými nepřáteli a nás, kteří v něj věříme, pozdvihl vzhůru k sobě. 

Pojďme zpátky k požehnání Jákoba. Šimeón a Lévi slyšeli spíš odsouzení než požehnání. Mají být rozptýleni v Izraeli a přesně tak se také stalo. Rúben také neslyšel nic úžasného. Ještě Isachar slyšel slova, která nebyla úplně potěšující – pro své pohodlí se klidně podrobí otrockým pracím (v. 14). Tohle je vždycky nebezpečí pro Boží lid – a je to přesně to, o čem jsem mluvil před chvílí, o spočinutí ve falešném pokoji, odpočinutí, zabydlení se na zemi a kvůli tomu jsou lidé ochotni být i otroky – viděli jsme to ve 47. kapitole na Egypťanech. A přesně totéž vidíme na Izraelcích, kteří vycházeli z Egypta a toužebně se ohlíželi zpátky, protože v Egyptě měli hrnce plné masa, pórku a cibule a nemuseli nic složitého řešit. Tady vidíme, jak je člověk slabé stvoření. Proto si musíme často připomínat, že jsme nová stvoření, a byli jsme vysvobozeni Kristem – a v této svobodě máme stát a nemáme na sebe nechat znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). Jsme svobodní, abychom mohli milovat druhé a především Boha samotného. 

Ale Jákobovo požehnání překračuje fyzická požehnání, i když u většiny synů u toho zůstává. Ale z Judy povstanou králové a nakonec u něj povstane jeden, který přemůže všechny a budou ho poslouchat lidská pokolení. Moji milí, jsme v první knize Bible! Ve třetí kapitole této knihy Bůh zaslíbil, že z ženy povstane ten, kdo přemůže ďábla. Ve dvanácté kapitole mluví o tom, že potomek Abrahama bude požehnáním pro všechny čeledi země a nyní mluví o tom, že z Judy vzejde král, jemuž se budou všichni klanět. A skoro to vypadá, že o něm mluví jako o posledním králi. Bůh dal Jákobovi veliké zjevení. I když to nemuselo být až tak nadpřirozené, protože mohl skutečně „jenom“ promýšlet všechny ty věci, které slyšel od svého otce, které slyšel od svého Boha, které slyšel od svého syna Josefa, a mohl spojit ty věci dohromady. A samozřejmě i to je nadpřirozené, protože i tohle je dílo Ducha svatého – v teologii se mluví o osvícení v tom smyslu, že Duch svatý dává světlo porozumění, aby člověk mohl rozumět Božímu slovu. Proto se modlíme, když jdeme do Písma, aby nás Duch Boží vedl, aby nám dával porozumění. Proto také musíme jít do Písma a máme nad ním rozjímat ve dne i v noci, jak o tom mluví David v Žalmu 1 nebo jak to Bůh přikázal Jozuovi. Toto rozjímání nad Božím slovem je jedna z nejúžasnějších věcí, které křesťan může dělat – promýšlet jeden nebo dva verše Písma, převalovat je ze strany na stranu, modlit se, zkoumat, o čem mluví, klást si otázky, přemýšlet nad tím, jak ta slova aplikovat do svého života, jak mluví o Pánu Ježíši Kristu, jak se vztahují ke mně, jako k člověku a k Božímu dítěti.

Jákob ještě více a znovu mluví o vysvoboditeli, když žehná Josefovi. Všimněte si, že nejde o to, že by z Josefa měl někdo takový vzejít – Jákob pouze mluví o tom, z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele. To je ten kámen, o němž mluví Daniel, který se bez zásahu lidské ruky utrhne a rozdrtí všechna lidská království, to je ten kámen, o němž se mluví v Žalmu 118, který stavitelé zavrhli, a on se stal kamenem úhelným. Jákob zvěstuje svým synům Krista! Není větší požehnání, než je toto! I když ještě nezná Božího syna, přesto ho zvěstuje – toho dobrého pastýře, který vzejde z rukou Přesilného Jákobova. Co tím asi chtěl Jákob říci? Nám je to jasné, protože víme, že to bude Boží syn, který je jedno s Otcem a který se dával i Jákobovi poznat jako anděl vykupitel, jako Bůh pastýř (Gn 48,15–16).

III. Příkaz

Poté, co Jákob prorocky požehnal svým synům, dal jim ještě příkaz, který se týkal jeho pohřbu. Jákob bude připojen ke svému lidu, tedy k těm, kdo jsou poutníci na tomto světě a jejich občanství je v nebesích. Ale chce, aby jeho tělo pochovali do rodinné hrobky, kde byl pohřben Abraham a Sára, Izák a Rebeka, kde Jákob pochoval svou ženu Leu, matku šesti Jákobových synů. To je Jákobův lid, společenství vykoupených – to jsou starozákonní svatí, kteří patří do jednoho těla, do Kristovy církve, jejíž tajemství bylo zjeveno až s příchodem Pána Ježíše Krista. I tito svatí jsou připojeni do tohoto těla, jehož jsme součástí i my, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše. 

Nevíme přesně, co vedlo Jákoba k tomu, že chtěl, aby ho jeho synové pohřbili v Kenaánu, ale dvě věci k tomu můžeme říci – ačkoliv to předtím řekl Josefovi, nyní zavazuje slibem všechny své syny a jedním z důvodů může být to, aby spolupracovali. Aby se spojili dohromady na tomto díle. Další věcí je to, že jim tímto způsobem chtěl znovu připomenout zemi, kterou mají dostat do dědictví, kterou jim Bůh zaslíbil. I když zůstanou v Egyptě, jejich otec je tam, v Kenaánu, odkud jsou i oni a kam mají zase přijít. I po smrti Jákoba tady měla být připomínka pro jeho potomky, která se týkala Božích slibů. I po své smrti je Jákob chtěl směřovat k Bohu samotnému a toto byl malý způsob, jak to mohl udělat. Dneska může být takovou připomínkou například verš z Písma, který si necháme dát na vlastní náhrobek (např. J 11,25: „Ježíš řekl: ‚Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.‘“). Existují svědectví, že právě takovým způsobem přišli někteří lidé ke Kristu. Kéž bychom přemýšleli o budoucnosti a o tom, jak můžeme duchovně posloužit našim nejbližším i potom, co už tady nebudeme. Myšlení křesťana nemá být jenom tady a teď – a po mně potopa. Šalomoun říká, že „dobrý zanechá dědictví vnukům“ (Př 13,22). Takže křesťan by měl dělat něco pro to, aby měl vnuky a potom také, aby jim měl co zanechat. Šalomoun zjevně mluví o fyzickém jmění, ale ve světle našeho textu můžeme přemýšlet i o duchovním dědictví a o tom, jak ho svým vnukům zanechat. 

K takovému smýšlení nás mimo jiné vede také proroctví v Božím slově, která nás povzbuzuje k tomu, abychom se dívali na to, co je před námi, co Bůh připravil pro ty, kdo ho milují, abychom pozvedali svůj pohled vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boha Otce (Ko 3,1–3). Musíme si připomínat, že náš život není jenom o přítomnosti, i když musíme žít moudře právě tady a teď, abychom jednoho dne mohli být tam, u Pána, v jeho náruči a jeho blízkosti. Jákob se těšil na setkání se svým Bohem. Viděl, že jeho život končí a umírá se jmény svých synů na rtech, se slovy požehnání, s nadějí na příchod Spasitele. 

A všimněte si, že uprostřed tohoto oddílu je něco jako Jákobův povzdech. Jako kdyby zjistil, že jeho duše už je slabá a ochablá a tak z jeho rtů vychází kratičká modlitba (v. 18), která je jako vzdechnutí: „Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine!“ V hebrejštině jsou to jenom tři slova. Řecký text Starého zákona doslova říká: „Spásu čekám Pánovu.“ Svou naději nevidí ve svých synech, ani v těch, kteří přijdou po nich, ani ve vysvoboditelích v tomto světě, jako byli jeho potomci (Samson, Gedeon, Jiftách, Ehúd …), ale vidí ji v Hospodinu. Chce ji přijmout z jeho ruky,  vidí ji v jeho Pastýři, který přijde jako lev z Judy. Myslím, že můžeme směle říct, že Jákob tady dosahuje duchovního vrcholu celého svého života. Očima víry vidí daleko do budoucnosti, vidí den Kristův a raduje se z něj, podobně jako ho spatřil jeho dědeček Abraham a zaradoval se (J 8,56). Jákobova víra byla zjevně v poslední části jeho života, v době, kdy byl v Egyptě zabezpečen svým synem Josefem, obnovena, rozkvetla a nakonec přináší ty nejkrásnější plody. Upíná svůj pohled k samotnému Bohu, spoléhá na něj, těší se na setkání s ním. Jákob je jako muž ze Žalmu 92:

• Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!  (Ž 92,14–16)

Někteří nesou plody ještě v šedinách, někteří nesou plody až v šedinách, ale mohou je nést jenom proto, že jsou zasazeni v Hospodinově domě, že žijí v těsném společenství s Bohem. 

Náš dnešní text je o tom, jak zemřel Jákob. A nejedno slovo Jákoba, které zde řekl, bylo dost těžké, vážné a možná i tragické. Přesto bych řekl, že tato kapitola je radostnou kapitolou, je naplněná nadějí a pokojem, který přichází od Boha. Jako perly zde září slova o králi, který povstane z Judy a lidská pokolení se mu budou klanět a slova o Pastýři, který vzejde z rukou Přesilného Jákobova. Je tady lidský král a Božský Spasitel, je tady ten, který byl počat Duchem svatým a narodil se z Marie z pokolení Juda, Pán Ježíš Kristus. On je ten dobrý pastýř, on je vykupitel svého lidu, on je Král králů a Pán pánů. Před ním se skloní každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. Jákob ho očima víry zahlédl z veliké dálky, přesto ho znal velice důvěrně a v tom je velkým povzbuzením pro nás, abychom se i my měli k Pánu důvěrněji, abychom ho poznávali na všech svých cestách a těšili se na brzké setkání s ním. Amen