Požehnaný pastýř

Jaroslav Kernal, Praha 3. září 2023

Po dvou měsících se znovu vracíme do knihy Genesis. Dnes je to na den přesně dvacet tři měsíců, kdy jsme ji otevřeli poprvé a přes několikeré intermezzo jsme se dostali až do třicáté kapitoly této úžasné knihy. Genesis je nejenom první knihou Bible, co se týče pořadí a stáří knih, ale je také jednou z nejdůležitějších knih celého Písma. V knize Genesis začíná celá řada křesťanských doktrín, z nichž mnohé jsou aktuální právě dneska – jak např. kdo je to člověk, kdo je muž a kdo je žena, co je manželství, co je hřích nebo otázka stvoření světa, Boží nadřazenosti, velikosti, svrchovanosti a mnohé další. Ale stejně jako v celém Písmu je tím hlavním tématem Pán Ježíš Kristus, protože Písma svědčí o něm (J 5,39). Proto si i dneska na pozadí příběhu z Jákobova života ukážeme velké pravdy, které se týkají Pána Ježíše Krista.

Opustili jsme Jákoba poté, co odešel od svého otce a matky. Jákob připravil svého bratra Ezaua o otcovo požehnání a Ezau se rozhodl, že Jákoba zabije, proto ho jejich matka Rebeka poslala ke svému bratrovi Lábanovi. Jákobovi bylo přes sedmdesát let, když odešel z domova a domluvil se se svým strýcem Lábanem, že u něj bude sloužit sedm let za jeho mladší dceru Ráchel, kterou si zamiloval. Nicméně v den svatby Lában svého synovce podvedl a místo mladší Ráchel podstrčil Jákobovi svou starší sestru Leu s tím, že si Jákob může vzít i Ráchel, když bude sloužit ještě dalších sedm let. Během těchto sedmi let Jákob zplodil jedenáct synů a jednu dceru se svými dvěma ženami a s jejich služkami, které Jákobovi jeho ženy dávaly, aby z nich měly syny. Nyní se v našem příběhu nacházíme na konci tohoto čtrnáctiletého období Jákobovy služby u Lábana. Jákobovi je devadesát jedna let, má čtyři ženy a dvanáct dětí. Ale jinak nemá vůbec nic – s holí vyšel ze svého domova a pastýřská hůl stále to jediná, co má. A jak to vypadá, žije v domě svého strýce, který si dělá nároky i na jeho ženy a děti (v. 26 – „vydej mi mé ženy a děti“). A to už je náš dnešní text. Jákob jako věrný pastýř znovu sjednává se svým proradným strýcem mzdu za svou další službu. Ukazuje se – a vidí to i jeho strýc – že je požehnaným pastýřem, takže dojde k dohodě. A nakonec se ukáže, že Jákob je také moudrým pastýřem, takže velmi rozmnoží svá stáda a na konci našeho textu, po dalších šesti letech služby u Lábana, čteme:

• Tak se ten muž převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly. (Gn 30,43)

I. Věrný pastýř

Jákob věrně sloužil svému strýci dlouhých čtrnáct let. Byla to služba za byt a stravu a dvě manželky. Byl sice dědicem svého otce Izáka, ale Písmo nám ukazuje, že není něco, na čem by člověk měl stavět. Bůh stvořil člověka, aby se živil prací svých rukou, což může samozřejmě mít nejrůznější podobu a nestvořil člověka, aby zahálel, žil jenom pro zábavu a byl neužitečný. Vzpomeňte si na to podobenství o boháčovi, kterému se hodně urodilo, takže si řekl, že zboří malé stodoly a postaví velké a do nich to všechno uloží – tohle není problém v tom podobenství, to není nic špatného. Podstata problému je o něco dále, je v postoji jeho srdce, kdy si řekl: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli“ (Lk 12,16–21). Kvůli těmto slovům uslyšel od Boha ono odsuzující: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Pán Ježíš uzavírá toto podobenství prohlášením, že tak je to s každým, kdo si hromadí poklady na zemi, ale není bohatý před Bohem. Pokud je však člověk bohatý před Bohem, potom mu nedělá problém být bohatý i v tomto světě. Jákobův dědeček Abraham byl nesmírně bohatým mužem, Jákobův otec Izák také – oba to byli zbožní muži, kteří chodili s Bohem, a jejich bohatství jistě nebylo překážkou pro to, aby mohli vstoupit do Božího královští.

Jákob se učí chodit s Bohem a chce se postavit na vlastní nohy, chce zajistit svou rodinu, být samostatným mužem, který se stará o svou rodinu. Jeho cílem není stát se milionářem, ale věrně se postarat o ty, které mu Bůh svěřil. Dlouhá léta věrně pracoval pro Lábana, ale vidí, že to není cesta, jak by mohl být samostatný. Vidí, že to vede jenom k větší závislosti na Lábanovi. Kromě toho už uplynulo sedm let, kdy měl sloužit za svou druhou ženu Leu, kterou podvodem dostal jako první. A tak se nyní dostává k něčemu, co vypadá trochu jako smlouvání. Jákob říká Lábanovi, že je čas odejít – už si odsloužil své, takže nyní nežádá nic jiného než své ženy a své děti, aby se spolu s nimi mohl vrátit do země svého otce. A jaksi mimochodem připomíná Lábanovi, že jeho služba Lábanovi nebyla marná ani neužitečná. Jákob pracoval věrně, spolehlivě a dobře. A nakonec to Lában sám oceňuje, jak ještě uvidíme.

Jákob by mohl být dobrým vzorem pro každého křesťana v otázce jeho práce. Možná bychom mohli říci, že pro každého zaměstnance, protože zde vystupuje jako zaměstnaný muž. Ale všimněte si, že jeho cílem není zůstat zaměstnaný. A víte co? Asi se neměl úplně špatně. Dělal svou práci a měl všechno, co potřeboval – tedy kromě skutečné svobody odejít z této práce a stát na svých vlastních nohou. V jistém slova smyslu mu u Lábana nic nechybělo. Jedna podstatná věc však ano – možnost vrátit se zpátky do Kenaánu. Měl čtyři ženy a dvanáct dětí, a pokud by se měl vrátit takto, vracel by se jako žebrák. Byl by naprosto závislý na tom, co kde od koho dostane. Rozumí velmi dobře tomu, že je potřeba, aby se postaral o svou rodinu a aby byl schopen se o ni postarat i tehdy, až opustí svého tchána, který je do té doby zaopatřoval vším potřebným.

Jákob je vzorem věrného služebníka. I když byl podveden, dál jednal podle toho, jak se s Lábanem dohodl. Pracoval sedm let, aby získal Ráchel. Když ji měl získat, dostal místo ní Leu s tím, že když slíbí, že bude ještě dalších sedm let pracovat, může si za týden vzít také Ráchel. To nebyly úplně férové podmínky, byla to ohavná manipulace a podvod, ale neměli v té době ani odbory ani zákoník práce, tak neměl, kam se odvolat. Prostě tahal za ten kratší konec, takže pokud chtěl Ráchel, musel se podřídit. Ale můžeme zde vidět jeho věrnost, protože všechno, co slíbil, splnil. Jako dobrý správce se staral o Lábanova stáda a tím je pro nás dobrým vzorem, protože i my všichni jsme správci toho, co nám Pán svěřil. Nemáme nic, co by nám Pán nesvěřil. Jak se k tomu postavíme? Budeme věrní? Budeme dobrými správci? Budeme nalezeni jako ti, kdo dobře spravovali to, co jim Bůh svěřil? Od správců se nežádá nic jiného, než aby byli věrní – správci mají udělat to, co je správné a zachovat „své“ dílo pro toho, kdo jim ho svěřil – v našem případě to znamená zachovat vše pro Pána Ježíše Krista, protože bez něj nejsme nic a nemáme nic.

A kromě toho – on je ten naprosto dokonalý a věrný správce. On je věrný pastýř, jemuž byla svěřena péče o Boží lid. Od stvoření světa věrně pečoval o své vyvolené, tedy o ty, které mu Otec daroval před stvořením světa. Nenechal žádnou ze svých oveček, aby odpadla, každou ze svých oveček vedl tak, aby došla do Boží slávy. Proto přišel a proto dokonal své dílo na zemi:

• Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,38–40)

Ježíš se věrně po celé věky staral o svůj lid, ale teprve, když se neplnil stanovený čas, přišel jako dobrý pastýř, stal s tělem a přebýval mezi námi. Teprve až když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, aby se narodil z ženy. Právě toho Syna, který se předtím tak věrně a vytrvale staral o Boží lid, o stádo, které mu Otec daroval před stvořením světa. Poslal svého Syna, aby byl naším pastýřem, aby se postaral o stádo, které mu Otec svěřil. Ježíš se o to stádo staral celé věky, ale když přišel v těle, jako má hříšný člověk, zabezpečil toto stádo, protože dal svůj vlastní život za své ovečky. Svou obětí zajistil své stádo jednou provždy. Dal svůj vlastní život, abychom my mohli žít, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Není tu žádný věrnější pastýř, který by se lépe postaral o své stádo. Ježíš dal svůj život za nás, za své ovce, abychom v jeho jménu a ve víře v něj měli věčný život, abychom byli spaseni navěky. Zásadní otázkou tedy je, zda věříme tomuto dobrému a věrnému pastýři, zda se ve víře spoléháme na jeho dílo.

II. Požehnaný pastýř

Jákob byl požehnaný pastýř. Podívejte se, co vyznává samotný Lában ohledně Jákobovy služby:

•  Lában mu odvětil: „Kéž bych získal tvoji přízeň! Zjistil jsem, že mi Hospodin kvůli tobě žehná.“ (Gn 30,27)

Jákob byl nesmírným požehnáním pro Lábana. A bylo to natolik zjevné, že to Lában viděl. To je dílo Boží milosti. I dnes mohou být Boží děti takovým požehnáním pro svět kolem nich, ale ne vždy to bude takto zjevné. Na jedné straně to velmi úzce souvisí s věrností Božích dětí. Jde skutečně o to, jestli všechny věci děláme, jako bychom je dělali pro Pána Ježíše Krista, jak nás k tomu vede Boží slovo:

• Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23–24)

Na druhé straně je skutečnost, že žijeme v padlém světě, žijeme ve světě, který leží ve zlém, takže to leckdy bude tak, že i kdybychom se usnažili až k smrti, svět pro nás bude mít jen posměch a výčitky a rouhání. To nás ale nesmí odradit od toho, abychom byli věrní. Ani Jákob se nesetkal s tím nejlepším přijetím. O něco dále čteme, že si byl velmi dobře vědom toho, v jaké společnosti žije. Když mluví se svými ženami, s dcerami Lábana o tom, že je čas odejít od Lábana, říká jim:

• Ale váš otec mě obelstil, desetkrát změnil mou mzdu. Bůh mu však nedovolil, aby mi provedl něco zlého. (Gn 31,7)

Bůh byl s Jákobem, ať se dělo v jeho životě cokoliv. Někdy svět z Boží milosti vidí požehnání, kterým Bůh zahrnuje své děti a raduje se z toho, že může mít podíl na tomto Božím požehnání. Někdy si dokonce – jako je to v případě Lábana – uvědomuje, že to je požehnání od samotného Hospodina. Ale musíme rozumět tomu, že to je dílo Boží milosti, že Bůh musí otevřít oči člověku, aby takové věci viděl. Takže většino to tak není. Častěji lidé vidí užitek, který mají z práce Božího dítěte. Vidí, že se jedná o věrného, spolehlivého a pravdomluvného člověka. Ale pozor!

Někdy tyto věci mohou být problémem. Protože jste věrní a pravdiví, nebudete podvádět – a to může být problém. Protože jste věrní a pravdiví, nebudete lhát, tedy například podepisovat to, co jste nečetli nebo to, co není pravda, jako jsou dokumenty s jiným datem nebo s jinými údaji, než jaké opravdu platí. To jsou věci, které vám mohou přinést celou řadu problémů do života, které vaše okolí nemusí přijímat jako dobré, správné, požehnané. Spíš to bude přesně naopak – řeknou, že děláte problémy, že nejste pro kolektiv, že nechcete s ostatními táhnout za jeden provaz. Ale tou podstatnou otázkou pro nás musí být, kde je pravda! Věrnost a pravda jsou sestry, které od sebe nelze oddělit.

Takže pokud zaměstnavatel vidí, že Bůh mu žehná kvůli zaměstnanci, kterého zaměstnává, je to veliká Boží milost. To se často dělo v minulosti, kdy například někteří páni odmítli nařízení krále, které se týkalo pronásledování křesťanů, protože viděli, že jim Bůh skrze tyto křesťany žehná, že jsou to lidé, kteří jsou pracovití, věrní, oddaní, nebouří se a nedělají problémy. Ale jak jsem řekl – je to dílo Boží milosti, které nemůžeme způsobit žádným svým jednáním. Na nás je, abychom byli věrní – potom budeme požehnaní. A budeme takoví bez ohledu na to, jestli to svět uzná nebo ne. Petr psal křesťanům do světa, který je pronásledoval a nepřál jim nic dobrého. A Petr jim říkal:

• Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. (1Pt 4,15–16)

Nemáme trpět kvůli tomu, že popíráme pravdu nebo proto, že nechceme prosazovat spravedlnost. To se děje se všemi lidmi v tomto světě. Ale pokud trpíme proto, že trváme na pravdě nebo spravedlnosti, potom jsme blahoslavení. Jákob byl věrný ve všem svém jednání, ve své službě Lábanovi. Dokonce přistoupil na jeho vratké podmínky – Lában nejednou změnil své slovo, přesto byl Jákob věrný a jednal podle pravdy a spravedlnosti.

Proto je Jákob v této věci obrazem Pána Ježíše Krista, který byl a je tím jediným požehnaným pastýřem Božích oveček. Ve všem byl naprosto věrný, spravedlivý a pravdivý. A ve všem byl naprosto požehnaný. Bůh požehnal všechno, čeho se v lidském těle dotkl. Nebyla žádná věc, která by v životě Pána Ježíše Krista byla marná, prázdná, nepožehnaná. Ani jeden okamžik jeho života nebyl nepožehnaný, nebyl promarněný, nebyl prázdný. Boží slovo říká, že v něm je plnost nejenom Božství, ale i života a všeho – a to znamená, že v něm není ani smítka prázdnoty, ani trochu pošetilosti, ani trochu nedokonalosti, vypočítavosti, nevěry nebo čehokoliv podobného, co nacházíme v našich vlastních životech a co nacházíme také v životě Jákoba.

Jakkoliv by mohl být Jákob požehnaným pastýřem – a on jím skutečně byl, dokonce sám Lában to uznává, že Hospodin mu kvůli Jákobovi žehná – byl stále jenom stínem toho, který přišel, Pána Ježíše Krista. Čehokoliv se Pán dotkl, to bylo požehnané. Když se dotkl malomocného, byl očištěn, když se dotkl mrtvého, byl vzkříšen, když se ho dotkla žena, která dvanáct let trpěla krvácením, byla rázem uzdravena, když se dotkl rybolovu, rybáři nalovili tolik ryb, že se jim lodi potápěly, když se dotkl pěti chlebů a dvou ryb, nasytil se z toho zástup pěti tisíc mužů, plus jejich ženy a děti. A mohli bychom pokračovat dál a dál.

Čehokoliv se dotkl, je požehané a posvěcené. Čeho se dotkla jeho krev, je očištěné od každé nečistoty, od každého hříchu, od veškeré špatnosti. To je skutečné požehnání. To je to, co opravdu potřebujeme. Musíme jít k němu samotnému. Potřebujeme jeho samotného, abychom byli očištění, posvěcení, rozmnožení, požehnaní. Bez něj samotného nemůže být ani v pravdě, ani ve spravedlnosti nebo v právu. Jenom s ním a v něm stojíme na pevném základu a z jeho milosti a moci můžeme vytrvat dokonce i tehdy, když přijdou těžkosti a problémy. Jenom on má řešení pro naši duši, pro náš život, pro naši věčnost.

III. Moudrý pastýř

Jákob se dohodl se svým tchánem na mzdě. Jednobarevná zvířata – černá nebo bílá – budou Lábanova a všechno strakaté bude Jákobovo. Lában sám oddělil všechno strakaté. Svět sám odděluje to, co do něj nepatří, tedy to, co je svaté, co je Kristovo. Jako křesťané musíme trvat na oddělení od světa, ale obvykle si s tím nemusíme příliš lámat hlavu, protože pokud chceme být Kristovi, pokud chceme stát v pravdě, pokud ukážeme svou barvu a nebudeme ji maskovat, svět nás sám oddělí od toho, co patří jemu. Kdo je svatý, má se posvětit, kdo je nečistý, má zůstat ve své nečistotě (Zj 22,11). Tohle je nakonec něco, o co se nemusíme příliš snažit. Pouze v případě, že se budeme snažit vypadat jako svět, budeme světem přijímáni.

Dostali jsme se v našem textu k věcem, které jsou poněkud zvláštní a vyvolávají řadu otázek. Je to způsob, jímž Jákob rozmnožil svá stáda. Čteme tady o tom, že Jákob loupal lískové pruty, dělal na nich pruhy a potom se mu rodily pruhované ovce. To zní opravdu zvláštně. Ale je to vskutku to, co říká náš text? Podívejme se do něj pozorně. Jsou lískové pruty tím důvodem, proč se Jákobovi rodily strakaté ovce a kozy? Nebo je to spíš tím, že proti sobě stavěl zcela konkrétní zvířata, ať už co se týče barvy nebo co se týče jejich kvality? Řekl bych, že „bé“ je správně. Zdá se, že Jákob o několik tisíciletí předběhl Řehoře Jana Mendela, rodáka z Moravy, který se stal zakladatelem genetiky. Vypadá to, že rozuměl tomu, jak věci fungují. Což by nás nemělo nijak překvapovat, protože když lidé něco dělají, obvykle rozumí tomu, co dělají, obvykle jsou schopni vypozorovat, jak věci fungují. Jákobův dědeček byl pastýř, Jákobův otec byl pastýř a zdá se, že Jákob se sedmdesát let v domě svého otce neflákal, ale pracoval a učil se, jak nakládat se stádem. Rozhodně to nebyl žádný lenoch, ale uměl vzít za práci.

Co ale ty lískové pruty? To je docela dobrá otázka. Jestliže Jákob rozuměl tomu, co dělá, když proti sobě stavěl konkrétní zvířata, aby se spolu pářila a získal tak silné, zdravé a také skvrnité a pruhované kusy, potom bychom měli pokládat jeho loupání lísek za snahu odvést pozornost jinam. Mohli bychom říci, že to je jeho trik, jak odlákat pozornost od jeho know-how. Prostě nechtěl, aby se lidé od Lábana dozvěděli, jak to dělá, že jeho stád je pořád víc a jsou zdravá, silná, jsou to dobrá zvířata, s nimiž může obchodovat, která může vyměnit za velbloudy i služebníky nebo za mnoho dalšího.

Tohle vysvětlení mi dává větší smysl, než to, že Jákob jaksi pověrčivě spoléhal na to, že když se ovce budou dívat na pruhované pruty ve žlabu, budou se jim rodit pruhovaná mláďata. A dává mi to smysl mimo jiné proto, že z textu vidíme, že dobře věděl, co dělá, když proti sobě stavěl zcela konkrétní kusy zvířat.

Nicméně – a to musíme zdůraznit – to byl také zázrak a nadpřirozené Boží jednání, které vedlo k tomu, že Jákobovi se takto dařilo. Můžete mít sebelepší metodu, ale když Bůh nepožehná, nedostane se ani o píď dál. Bez Boží milosti, bez Božího požehnání, bude všechno směřovat jenom k rozkladu a k zániku. Na jedné straně je na nás, abychom udělali to nejlepší, co můžeme udělat a jak to můžeme udělat, ale na druhé straně je Boží milost a Boží požehnání, bez čehož se neobjedeme. Žijeme v padlém světě a všechno, co tady je, je poznamenané hříchem, tedy směřuje to ke smrti a k rozkladu. A jenom Bůh může toto směřování zvrátit. Proto se musíme upínat k němu, proto ho máme hledat a prosit ho, aby požehnal dílu našich rukou, aby on sám jednal ke své slávě v našich životech, aby se oslavil na naší slabosti a v naší bídě.

Jákobův příklad nás znovu vede k Pánu Ježíši Kristu, který je tím nejlepším a nejmoudřejším pastýřem. Nenechal svět, aby vybíral, kdo bude součástí jeho stáda, ale byl to on sám, kdo před stvořením světa vybral ty, které chtěl a zapsal je do knihy života. Udělal to s veškerou pečlivostí, s veškerou moudrostí a především to udělal ve své lásce. A nevybral si to, co by bylo v tomto světě nejlepší, nejkrásnější a nejsilnější. Udělal to přesně obráceně. Vybral si to, co je v tomto světě slabé, aby zahanbil to, co je silné. Vybral si to, co nazývá „maličké“, aby na tom mohl ukázat svou vlastní velikost. V naší slabosti a nemohoucnosti se zjevuje jeho moc a sláva. To je jeho dokonalá moudrost. Nejsme vládcové tohoto světa, nepatříme mezi ty mocné a velké, viditelné a obdivované. A i když si někdy Pán Ježíš vybere i některé z těchto lidí, stejně na nich ukazuje svou moc, ukazuje, že i tito velicí a silní musí být naprosto závislí na něm, aby mohli mít život věčný a aby něco znamenali v tomto světě.

Pán Ježíš moudře uspořádal svůj lid, své stádo, každou svou církev. Udělal to tak, aby se žádná církev nemohla chlubit v tomto světě tím, že něco znamená, tím že je velká a silná. Taková církev by se snadno mohla podobat církvi v Laodiceji, která si říkala, že má všechno, je bohatá a nic nepotřebuje, a přitom byla slepá, chudá a nahá. Dokonce i v té své největší bídě jsme schopní být pyšní a chlubit se sami sebou. Proto Pán vyvolil to, co je v tomto světě slabé, aby zahanbil silné. Proto vyvolil to, co nepatří ke světové moudrosti, ale je to jednoduché a prosté, aby zahanbil moudré tohoto světa. Proto nejsme spaseni ničím jiným, než bláznovskou zvěstí, evangeliem o smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Ve své podstatě je to naprosto absurdní zpráva a je možné jí uvěřit jenom z Boží milosti, jenom díky tomu, co Pán Ježíš skrze Ducha svatého dělá v lidském životě. Ale je to natolik jednoduchá zpráva, že jí může porozumět a uvěřit v ní úplně každý – malé dítě stejně jako vzdělaný dospělý, mladý moderní člověk, stejně jako starý člověk, který mentálně žije ještě v minulém století. Stačí se jenom spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista, na jeho kříž, na jeho oběť a věřit, že díky této oběti nás Bůh přijímá. To je celé evangelium, to je veškerá moudrost Boží. Spolehněte se na něj, a budete žít. Amen.