Neboj se sestoupit do Egypta!

Jaroslav Kernal, Praha 11. února 2024

Vracíme se zpátky k našemu studiu knihy Genesis. Minule jsme udělali malou odbočku do listu Efezským a dnes se vracíme zpátky, abychom pokračovali v našem studiu. Než půjdeme do toho našeho dnešního textu, chtěl bych zmínit dvě věci. Nejprve tedy to, že když procházíme postupně biblickým textem, je to ta nejlepší věc, kterou můžeme jako církev dělat. Vím, že jsou lidé, kteří s tím nesouhlasí a mezi ně patřil také jeden z mých velkých přátel – tedy řečeno z mé strany – Charles Spurgeon, přesto je dost důvodů, které mě přesvědčují o správnosti takového přístupu k Písmu. Je to způsob, jak nám Bůh dal své Slovo, Bibli. Není to hromada veršů, které by nám Bůh dal, abychom si sem tam nějaký vytáhli, není to ani hromada nesourodých témat nebo myšlenek, ale jsou to jednotlivé knihy, které nám Pán dal a spojil je do jedné. Boží slovo tvoří šedesát šest knih Starého a Nového zákona (39+27). Boží slovo jsou právě tyto knihy. Božím slovem nejsou žádné jiné knihy ani jiné texty, nejsou to ani nadpisy, které v některých biblických překladech jsou, ani čísla veršů a kapitole, Božím slovem nejsou poznámky pod čarou ani nejrůznější komentáře – dnes jsou i u nás populární tzv. studijní bible, ale musíme si stále připomínat, že Duch svatý neinspiroval žádné obrázky ani grafy ani přehledy ani poznámky, které v takových knihách jsou – je tam text Božího slova a je tam spousta textů od lidí. Takže nejlepší je, když jsou tyto dvě věci oddělené a my máme na jedné straně jasné slovo Boží a jasné slovo lidí. Potom to nikdy nesmícháme, což se velmi snadno a poměrně často děje. Bůh nám tedy dal jednotlivé knihy Písma, z nichž každá má svůj význam, své místo, své poselství a všechny vedou k Pánu Ježíši Kristu a svědčí o něm. Když Izraelci vyučovali Boží slovo, četli text Písma, odstavec za odstavcem a postupně ho vykládali (Neh 8,8). Dělali to tak i v době Nového zákona, takže když Pán Ježíš přišel do synagogy v Nazaretu a otevřel 61. kapitolu Izajáše, kde byl text, který vztáhl na sebe (Lk 4,16nn), bylo to proto, že na onu sobotu připadal právě tento text Izajáše. A podobně jednali i apoštolové. 

Tou druhou věcí, kterou jsem chtěl zmínit, je to, že Bůh takto používá své Slovo a Duch svatý ho aplikuje do konkrétního sboru a do životů jednotlivých křesťanů. Když se připravuji na to, abych mohl sytit Boží lid Božím slovem, což je to, k čemu mě Bůh povolal a obdaroval, tak vím, jaký text mám před sebou. Přesto se musím modlit a hledat Boha samotného a ptát se ho, co a jak chce skrze ten daný text říci své církvi. Což nakonec vede k tomu, že někdy můžeme projít jednou nebo i dvěma kapitolami, jindy zůstaneme u jednoho nebo několika málo veršů, jako je to dneska. Máme tady nepatrnou epizodku ze života Jákoba, který dostal jméno Izrael, ale chtěl bych, abychom si na ní ukázali veliké věci, které se týkají vedení člověka v jeho vztahu s Bohem, které se týkají hledání Boží vůle. A to jsou věci, v nichž mnozí křesťané tápou a současně jsou to také věci, které se budeme učit celý svůj křesťanský život a dokonalosti dosáhneme až v nebi. Což nás však nemá odradit od toho, abychom o tuto dokonalost neusilovali už nyní. A teď už pojďme do našeho dnešního textu. Gn 46,1–6. M.

Josef se dal poznat svým bratrům a smířil se s nimi a Jákobovi synové se vrací ke svému otci s dobrou zprávou: „Josef žije!“ Viděli jsme, že Jákob tomu nechtěl uvěřit. Teprve když viděl dary, které Josef poslal, uvěřil. Tehdy vstal a zvolal:

• Stačí, můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl. (Gn 45,28)

Toto je výchozí bod našeho dnešního kázání. Chceme mluvit o tom, jak má křesťan hledat Boží vůli. V mnoha ohledech to není nic složitého – pouze my to někdy velmi komplikujeme. Tou první věcí, o níž musíme mluvit, je rozhodnutí. 

I. Rozhodnutí

Jákob uviděl, uvěřil a učinil rozhodnutí. Konec přesvědčování, jdeme do Egypta. Půjdu, abych před smrtí uviděl svého syna. Kdyby Jákob zůstal u tohoto a ve víře šel až do Egypta, bylo by všechno v pořádku. Náš text to jasně dosvědčuje – měl jít do Egypta. Josef to věděl lépe, než to věděl Jákob. A Jákob skutečně začal dobře. Půjdu, abych viděl svého syna. Je tady jednoduché rozhodnutí, které stojí na začátku. A všimněte si, že to nebylo iracionální rozhodnutí, nebyla to jenom otázka pocitů, i když pocity a city zde rozhodně hrály svou – a nikoliv nevýznamnou – roli, významnou roli zde hrála také víra (uvěřil), a bylo tady místo také pro důkazy, argumenty (vozy, které viděl), tedy tedy pro rozum, takže můžeme říci, že to bylo rozumné, racionální, smysluplné rozhodnutí. Můžeme také spekulovat o tom, že to dávalo smysl v tom, co nejspíš říkali jeho synové, co se dozvěděli od Josefa v Egyptě, že v zemi bude ještě pět let hlad a v Egyptě o ně bude postaráno. Máme dělat rozumná rozhodnutí. Nemáme být pošetilí hlupáci, ale máme si spočítat náklad – k tomu nás vede Pán Ježíš Kristus. Někdy křesťané odmítají tento způsob rozhodování, protože jim přijde neduchovní. 

A skutečně můžeme vidět dva extrémy v této věci – na jedné straně jsou křesťané, kteří by se rozhodovali jenom na základě rozumu, tedy toho, co vidí, na co si mohou sáhnout, co mohou spočítat. Ale Boží slovo říká, že máme takové věci dělat. Vedle toho jsou křesťané, kteří se rozhodují tzv. „ve víře“, což ale ve skutečnosti znamená, že to je na základě nějakých pocitů nebo vnějších „znamení“. To první se nebezpečně blíží k ateistickému racionalismu, zatímco to druhé k náboženské pověrčivosti. Ani jedno z toho není správně. Máme se rozhodnout a potom si stát za svým rozhodnutím – pokud se neukáže, že to rozhodnutí je špatné a vede k hříchu. Máme se rozhodnout na základě toho, co poznáváme z Božího slova, jak známe svého Boha a potom pevně stát na svém rozhodnutí a jednat podle něj. Jsme Boží děti a Bůh je naším Otcem. On má dost prostředků na to, aby nám ukázal, zda naše rozhodnutí je správné nebo není. 

Jákob si pamatoval na hlad, který postihl Kenaán, když byl ještě chlapec. Tehdy chtěl jeho otec Izák sestoupit do Egypta, ale:

• Ukázal se mu totiž Hospodin a pravil: „Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu.“ (Gn 26,2)

Jákob se ve svém životě stále učí hledat na prvním místě Boží vůli a jeho království. Miluje Josefa, ale je odhodlaný především poslechnout Boha. Přes všechnu svou lásku k Josefovi se zjevně obával jít do Egypta. Kdyby se rozhodl a podle tohoto svého rozhodnutí jednal, bylo by všechno v pořádku. Ale vypadá to, že některé věci mu prostě nedaly spát. Vyvstaly jisté pochybnosti. Zmínil jsem jeho zkušenost z mládí, ale vedle ní to nejspíš byla také zkušenost stáří. Boží slovo nám připomíná pravdy o stáří (které může nastat u každého člověka v jiném věku):

• A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě. (Kaz 12,5)

Stáří je spojené s určitou bázlivostí, která je vzdálená mládí. Mladí lidé často jednají ztřeštěně až pošetile. Díky tomu někdy dosahují obdivuhodných věcí, ale jindy si snadno přivodí záhubu. Jákob se sice nadšeně vydal na cestu, ale čím více o tom přemýšlel, tím více viděl, že musí hledat Boží vůli. Je dost možné, že byl připravený vrátit se zpátky. 

• Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. (Gn 46,1)

Šalamoun v  Přísloví říká důležitou věc o našem vztahu s Bohem:

• Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,6)

Tato slova v knize Přísloví jsou přímo určená synům – je to napomenutí, rada otce synovi. Synové, poslouchejte. Dcery (a musíme vědět, že se to netýká výlučně synů), poslouchejte. Od svého mládí máme poznávat Boha na všech svých cestách. A Bůh slibuje, že napřímí cesty těch, kdo ho poznávají. Moji milí, Jákob nám ukazuje, že tato rada se netýká jenom dětí nebo mladých lidí, ale týká se i těch, kterým je už 130 let jako Jákobovi. Jinými slovy – týká se i těch nejstarších. Týká se úplně každého z nás. Poznávej Boha na všech svých cestách, na každém svém kroku. V našich životech se dějou věci, kterým často nerozumíme, nebo jim rozumíme jen málo, jsou těžké a bojíme se jich. Proto musíme poznávat Boha na svých cestách, hledat jeho tvář, jeho vůli. A on narovná naše cesty právě tak, jako narovnal cestu Josefa. Nemáme tedy pochybovat, ale věřit a podle této víry také jednat, ve víře v Boha a v souladu s tím, jak Boha známe a poznáváme, se rozhodnout a potom na tomto svém rozhodnutí pevně stát. A není to o tom, že nikdy neuděláme chybu, ale je to o tom, že můžeme udělat chybu právě proto, že jsme Božími dětmi. A každou naši chybu je Bůh mocen obrátit v požehnání! 

II. Oběť

Jákob si nebyl jistý, jak dál. Nevěděl, jestli má sestoupit do Egypta. Bál se. To nebyla bázeň, ale spíš to byl obyčejný lidský strach. Naše jednání naprosto přesně kopíruje to, čemu věříme a čemu ne. Proto Jákob jde a Jákob obětuje v Beer-šebě. Obětuje na místě, kde už předtím jeho otec Izák vybudoval oltář a vzýval jméno Hospodina (Gn 26,25) a kde ještě předtím jeho dědeček Abraham vzýval jméno Hospodina, Boha věčného (Gn 21,33). Bylo to významné místo a Jákob si mohl připomínat Boží sliby, které Bůh dal jeho předkům. Josef o nich věděl a nemohl to mít od nikoho jiného, než od Jákoba samotného. Před 215 lety povolal Abrahama, aby šel do této země. A tady je důležitá lekce také pro nás: Nespadli jsme z nebe, ale ve víře stavíme na tom, co nám vydobyly předchozí generace. Pamatujme na to, když uctíváme Boha. Nejsme prvními křesťany na světě, ani zdaleka nejlepšími a nejdokonalejšími a máme se co učit od těch, kteří nás předešli ve víře. Oni nedělali všechno dokonale a skvěle (i když si to někteří lidé myslí), protože byli jen lidé a byli podmínění dobou, v níž žili. Takže můžeme ve vší svobodě odmítnout všechno, co není v souladu s Písmem. 

Jákob obětuje Bohu svého otce. Toto jednak souvisí s tím, co jsem právě řekl, ale vede to ještě o něco dále. Jákob si připomíná Boha, který uzavřel smlouvu s jeho dědečkem Abrahamem, jeho otcem Izákem a také s ním samotným. Těsně předtím, než se Jákob setkal s Ezauem při návratu do Kenaánu, si právě takto připomínal Hospodina:

• Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘ (Gn 32,10)

Vidíme, že Jákob skutečně toužil potěšit Boha a hledat jeho vůli. Proto obětoval oběti. Chceme-li poznávat Boha, musíme obětovat oběti. Jeden moudrý starší muž říká, že v Boží škole, tedy ve škole chození s Bohem, musíme platit školné. A někdy je toto školné hodně vysoké, protože Bůh nás chce hodně naučit. Jákob hledá Boží království na prvním místě a Bůh urovnává jeho cestu. Jákob usiluje o to, aby poznával Boha na všech svých cestách, a Bůh sám se mu dává poznat a vede ho. Obnovuje svou smlouvu s Jákobem! Všimněte si, že Bůh volá na Jákoba jeho starým jménem. Připomíná mu jeho závislost na sobě. A Jákob reaguje právě tak, jak bychom očekávali od Božího muže: „Tu jsem.“ Nyní je to Bůh, kdo připomíná Jákobovi, kým je. Ta připomínka není jen tak ledajaká. Bůh připomíná Jákobovi smlouvu, kterou s ním už uzavřel:

• Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. (Gn 28,13)

• Já jsem Bůh z Bét-elu, kde jsi olejem pomazal posvátný sloup a kde ses mi zavázal slibem. (Gn 31,13)

• Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. (Gn 35,11)

Tím, jak se Bůh Jákobovi představuje, mu připomíná předchozí sliby, které už mu dal: že bude s ním, že mu bude žehnat, že ho rozmnoží, že mu dá zemi. A kromě toho, ho povzbuzuje k cestě do Egypta. Neboj se sestoupit do Egypta. Jákob se bál. Proto hledal Boží tvář. Toužil spatřit Josefa, ale byl ochoten obětovat touhy svého srdce na oltář Boží vůle. Proto ho nyní Bůh pozvbuzuje. Mnohé ztráty v našem životě jsou ve skutečnosti ziskem. Mnohé prohry jsou ve skutečnosti vítězstvím. Jde jenom o to, abychom tyto věci uměli správně rozlišit. 

Jákob se obával přestěhování do Egypta a není divu. Žádná taková velká změna v životě se neobejde bez problémů. Každá radost s sebou přináší i starosti. Možná také myslel na to, že jeho milovaná Ráchel zemřela při podobném stěhování – na cestě do Kenaánu. Možná se obával egyptského modlářství a bál se, že by se jeho synové (a znal je už docela dobře) mohli do modloslužby zaplést. Možná se také Jákob obával utrpení, o němž mluvil Bůh s Abrahamem. Vidina přítomného požehnání a potěšení mu nedovolila odvrátit svůj pohled od budoucnosti a od toho, co to má přinést. Pamatujme na to, že ne vždy to, co se nyní jeví jako nejlepší, bude tím nejlepším také za několik let.

Ale Bůh Jákoba povzbuzuje – a nejenom to, zaslibuje mu veliké požehnání: Učiní z něj veliký národ. Tato slova kontrastují s tím, co čteme v následujících verších – že všech duší, které sestoupily do Egypta, bylo sedmdesát. To je jen o něco víc, než je nás tady dneska. To nevypadá na veliký národ. Ale Bůh je velký a mocný! To byla jistá naděje Jákoba a to je také naše naděje. 

A nad to vše Bůh ujišťuje Jákoba o své přítomnosti. Přes všechny obavy, které Jákob měl, ho Bůh ujišťuje a říká mu velmi důležitou věc, kterou si musíme vrýt hluboko do paměti i do srdce: „Já sestoupím do Egypta s tebou.“ Můžete být na nejhorším místě na světě, můžete být v Egyptě, můžete být v břiše velké ryby jako Jonáš, nebo ve vyschlé cisterně jako Jeremjáš, můžete být ve vězení jako Josef, na rozbouřeném moři jako Pavel, nebo v rozpálené ohnivé peci jako druhové Daniele – pokud tam s vámi je Bůh, tak jste na tom nejbezpečnějším místě na světě. A i kdybyste se zavřeli do nejlepšího a nejpevnějšího trezoru na světě a Bůh s vámi nebyl, tak vám to nebude nic platné. Ať už nás Bůh vede do nejtemnějšího a nejhlubšího údolí v našem životě, pokud je s námi, máme jistotu, že nás zase vyvede ven. Když jde s námi dolů, vyvede nás také nahoru. Šel s námi do smrti – Ježíš zemřel na našem místě – a proto máme jistotu, že tak, jako vstal on, vstaneme i my a jako on vystoupil do slávy, tak do této slávy vezme i nás. Jákob se sice obával sestoupit do Egypta, ale Bůh ho povzbudil. To je požehnání, které vyplývá z uctívání Boha, z toho, že Bohu přineseme oběti, že budeme hledat jeho tvář, že se vrátíme na ta místa, kde jsme se s ním už setkali. To je požehnání, které vyplývá z toho, že znovu vydáváme Bohu svůj život – Bože, já nevím, co mám dělat, ale chci tě vyvýšit, oslavit, uctívat, proto prosím jednej v mém životě ke své slávě. A on se oslaví. My bychom chtěli pro svůj život návod od Boha, ale Bůh chce pro náš život vztah s ním!

III. Poslušnost

A toto je poslední bod dnešního kázání – týká se našeho vztahu s Bohem, a zcela konkrétně jedné oblasti našich životů, kterou je poslušnost. Poslušnost hraje naprosto zásadní roli v poznávání Boha a v hledání jeho vůle. Bez poslušnosti nemůžeme mluvit o následování Pána Ježíše Krista, nemůžeme mluvit ani o skutečné lásce k němu. Kdo neposlouchá Krista a žije si podle svého, tedy podle svých žádostí a choutek, podle svého tělesného smýšlení, podle své staré přirozenosti, není Kristův. A ať už tvrdí cokoliv, pravda je taková, že nevěří Bohu a jeho Slovu. Jak to mohu takto říci? Jednoduše! Protože se tomu Slovu vzpírá, což je znakem nevěřícího srdce (1Pt 2,8). A poslechněte si, co říká Pán Ježíš o poslušnosti:

• Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. … Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,15.23)

Kdo poznal Boží vůli a dostal od Boha nové srdce, nemůže neposlouchat to, co mu Bůh zjevuje. Nové srdce touží po nových věcech! Staré tělo touží po starých věcech, po hříchu a veškeré nepravosti, v níž jsme kdysi žili, ale nové srdce nás vede k tomu, abychom následovali Pána Ježíše Krista a den za dnem dosrůstali do jeho podoby. Takto jednoduché to ve skutečnosti je. Nové srdce poslouchá Pána a raduje se z jeho příkazů. Odkládá starého člověka a obléká nového člověka, který je zrozený z Ducha svatého ke svatosti a spravedlnosti pravdy. 

Jákob se stěhuje z Kenaánu do Egypta. Bůh mu řekl, co má udělat a Jákob podle toho jedná. To je láska k Bohu! To je láska, která říká, že Bůh je důležitější než všechno ostatní. Jákob se jistě něčeho takového ani nenadál. Jákob byl mužem, který byl rád doma. Určitě si byl jistý, že svůj život dožije v Chebrónu a svým synům předá do dědictví zaslíbenou zemi. Ale Bůh všechno řídil jinak. Jákob si myslel, že už je na konci svého života a zaobíral se myšlenkami na smrt. Mimochodem – všimněte si Božího ujištění ve v. 4., že Josef Jákobovi zatlačí oči. Někdy se mohou dokonce i ti, kdo si myslí, že jsou již blízko smrti, dočkat velikých změn ve svém životě. Je toho mnoho, co se může stát mezi tímto okamžikem a chvílí, kdy nás Pán povolá na věčnost. Nikdo z nás neví, kdy to bude a co všechno ještě Bůh přinese do našeho života. Možná se cítíme dobře usazení, více nebo méně spokojeni – ale pozor! Boží slovo říká, že jsme cizinci na této zemi, přistěhovalci – proto se může snadno stát, že se podobně jako Jákob najednou ocitneme bez domova. Jde o to, zda poslechneme Boha nebo ne. To je vrchol našeho hledání Boží vůle. 

• Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jk 4,17)

To je pýcha, která říká Bohu: „Vím, co mám dělat, ale nechci to dělat. Udělám si to tak, jak budu chtít já sám. Ty mi do toho Bože nebudeš mluvit.“ Velice jasně můžeme tento hřích pozorovat u věřících, kteří si chtějí vzít nevěřícího člověka. Bůh ani jeho slovo nejsou v jejich rozhodování tím nejdůležitějším. Ale netýká se to jen jich. Je to o každé oblasti našeho života, kterou nechceme vydat Pánu. Je to o každé věci v našem životě, kde si myslíme, že tomu rozumíme lépe než Bůh. Tato pýcha může mít různé podoby – tuto přímou nebo celou řadu nepřímých – zkoušel jsem to, ale nešlo, všichni to dělají takto, tak já to přece nebudu dělat jinak, chtěl bych to tak udělat, jak říkáš Bože, ale nemám k tomu sílu, odvahu. Nebo to může být spojené s obyčejnou leností – vím, že bych to měl udělat, ale nechce se mi. Ježíš vypráví příběh o tom, jak otec přišel za svými syny s příkazem: 

• „Synu, jdi dnes pracovat na vinici!“ První odpověděl: „Nechce se mi.“ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: „Ano, pane.“ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce? Odpověděli: „Ten první!“ (Mt 21,28–31)

Co vyznáváme a jak jednáme? Kdo ví, co je činit dobré a nečiní, má hřích! Z Božího slova poznáváme Boží vůli. A většinou víme, co bychom měli dělat. Je celá řada věcí, které máme dělat: Modlit se, studovat Boží slovo, učit se ho zpaměti, chodit do sboru, aktivně budovat společenství, svědčit druhým lidem o Kristu, pomáhat slabým, starat se o nemocné, těšit zarmoucené, krmit hladové, oblékat nahé, povzbuzovat bratry a sestry ve víře, sloužit v církvi, k tomu se také máme starat o rodinu, chodit do práce nebo do školy … Ale Bůh nás nevolá k zoufalému aktivismu – i kdybychom se strhli, tak nedokážeme naplnit dokonalý Boží zákon. V našich vlastních životech nemusíme reagovat na všechno, co se kolem nás děje. Ostatně není to ani v našich silách. Myslím, že to jeden z důvodů, proč Pán shrnuje celý zákon do dvou přikázání: Milovat Boha celým svým srdcem, celou myslí, celou svou duší a ze vší své síly a milovat bližního svého jako sebe samého. K tomu nás volá Bůh. Ne k aktivismu, ale k těm nejdůležitějším věcem. Bůh nás volá k životu podle jeho vůle. A to rozhodně není pasivní život, život odevzdaný vnějším vlivům a okolnostem, ani život schovaný za zdi svého domu nebo bytu, uzavřený do vlastního nitra. To je život, který se bude vyznačovat láskou k Bohu – studiem jeho Slova a modlitbou i láskou k bližním – péčí o ně a zájmem, poslušností Bohu.

Bůh se rozhodl, že svou slávu Jákobovi zjeví v Egyptě a proto Jákob míří vstříc svému synu Josefovi. Co si zvolíme my? Nezávislost na Bohu? Svobodné rozhodování o sobě a svých plánech? Nebo naprostou závislost na Pánu, a tedy čas strávený u jeho nohou korunovaný poslušností? Nemůžeme poskakovat na obě strany. Bůh nás volá k sobě. Modleme se.