Bezbožný Ezau promlouvá ke zbožným

Jaroslav Kernal, Praha 22. října 2023

Dnešní kázání nemohu začít jinak než chválou toho, čemu říkáme výkladové kázání, nebo lépe postupné výkladové kázání. To znamená, že ten, kdo káže nebo vyučuje v Božím lidu, v církvi, postupně krok za krokem vykládá Boží slovo tak, jak nám ho Bůh dal. A tohle je něco, co si potřebujeme připomínat, že nám Bůh dal své Slovo jako soubor šedesáti šesti knih, které jsou určitým způsobem seřazené v jedné knize, kterou nazýváme Biblí. Na začátku je stvoření světa a na konci je konec světa a nové stvoření, nový svět. Bůh nám dal své Slovo jako jednotlivé knihy, které mají svůj význam, které mají každá svou hlavní myšlenku a každá z těch knih nějak přispívá k celkovému zjevení Boha a jeho díla v Pánu Ježíši Kristu.

Říkám to proto, že křesťané při svém čtení Bible často kapitoly jako ta, kterou máme dnes před sebou, přeskakují. V církvích, kde se při kázání neprochází skrz celé knihy Písma, neuslyšíte kázání na 36. kapitolu knihy Genesis, ani na podobná místa v Ezdrášovi nebo Nehemjášovi, o první Paralipomenon ani nemluvě. A často je to tak, že křesťané vyžadují kázání typu „pět kroků k …“ nebo „sedm způsobů, jak …“ – prostě toužíme po tom, abychom měli nějaký návod, jak bychom mohli žít a do toho se texty, jako je ten náš dnešní, opravdu nehodí. A faktem je, že kdybych si měl vybrat, jaký text Písma budu vykládat, tuto kapitolu Bible bych si nevybral. A o to víc jsem vděčný za to, že nás Pán dovedl k tomu, abychom procházeli celými knihami Písma. Znamená to, že narazíme na těžká místa nebo obtížně srozumitelná, že se musíme vypořádat se zdánlivě nudnými texty nebo s věcmi, jimž vůbec nerozumíme. Ale o to víc nás to vede na kolena a do Božího slova. A Bůh odpovídá. A o to nakonec jde! Ne o to, abych slyšel návod. Kdyby nám Bůh chtěl dát návod, mohl to udělat – stačila by tenká brožurka, kterou by každý mohl mít v kapse a na každé křižovatce by si našel patřičnou pasáž a řekl by si: „Teď mám udělat to, potom ono …“ Ale my máme žít ve vztahu s Bohem. Proto máme takhle tlustou Bibli a většina z toho, co v ní je, jsou příběhy, a potom nějaké vyučování a také poezie, písně a i nějaké to proroctví.

Dneska máme před sebou kapitolu, v níž je více než sto jmen mužů a žen a několik různých míst, která nám vůbec nic neříkají. Doufám, že jste se dost nasnídali, protože když se dvě nebo tři minuty zastavíme u každého jména, tak tu budeme trochu déle… To je samozřejmě vtip. Ale když jsme v takovém textu, jako je tento, ptáme se, co s tím máme dělat? Co nám tu chce Bůh říci?

Ukážeme si jenom tři věci, ale věřte mi, že kdybychom zde zůstali déle, našli bychom jich mnohem víc. Nejprve se podíváme na Boží požehnání, jehož je tento rodokmen jednoznačným důkazem. Toto požehnání je naplněním Božího slova, které slyšela Rebeka, matka dvojčat Ezaua a Jákoba, ještě předtím, než se jí oba narodili – že v jejím lůně jsou dva národy. Dále se musíme zastavit u pokárání, které nám Bůh mimo jiné skrze tento text, ale především skrze Ezaua dává – bezbožný Ezau je přes všechno své požehnání varováním pro každého věřícího. A nakonec si ukážeme, jak nás i takový text, jako je rodokmen bezbožného Ezaua, vede k Pánu Ježíši Kristu a ukazuje na něj.

I. Boží požehnání

Když po dvaceti letech čekání a modliteb konečně Rebeka otěhotněla, začalo se v jejím břiše s dětmi něco dít, Boží slovo říká, že se děti začaly v jejím těle strkat. Bylo to tak zvláštní a nezvyklé, že Rebeka šla a hledala Boha. A Bůh jí řekl:

• Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu. (Gn 25,18)

Ten první, zdatnější, byl Ezau, druhý, lstivější, byl Jákob. A z toho mála, co jsme o nich četli, to vypadá, že se strkali celý život. Nějak se snažili jeden druhého přestrkat, přechytračit, přelstít, přemoci. Bůh ale o každém z nich řekl, že z nich vzejde národ. A tato kapitola je důkazem pravdivosti Božích slibů i Božího slova. Když Bůh něco slíbí, splní to, co řekne, to se stane.

Viděli jsme, že Jákob svému bratrovi Ezauovi lstivě sebral prvorozenectví – Ezau jím pohrdl a vyměnil ho za misku čočky. Později Jákob podvedl svého slepého otce Izáka, když se vydával za svého bratra, aby získal otcovo požehnání, které Izák chtěl dát Ezauovi. A dostal toto požehnání. Když potom Ezau chtěl od Izáka požehnání, dostal něco, čemu se požehnání nedá říkat:

• Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje. (Gn 27,39–40)

Ale Bůh není jako člověk. A i když Bůh vyvolil Jákoba a Ezaua zavrhl v tom duchovním slova smyslu, v tom tělesném slova smyslu naplnil své slovo a učinil z Ezaua veliký národ. Velmi mu požehnal, takže když Jákob poslal svému bratrovi jako dar na usmířenou několik set kusů dobytka, Ezau to odmítal s tím, že má dost, že nic nepotřebuje. A náš text říká, že Jákob a Ezau měli tak velké jmění, že nemohli sídlit spolu. Ve skutečnosti ani moc nechtěli, ale zjevně měli také tolik stád, že spolu sídlit nemohli. Mimochodem nepřipomíná vám to něco? Abraham a Lot? Ani oni nemohli sídlit spolu, protože měli tolik dobytka, takže se rozešli – zbožný Abraham s ne-zbožným Lotem. V našem textu je to trochu jinak, protože je tu zbožný Jákob a bezbožný Ezau.

Vidíme, že Bůh velmi požehnal Ezauovi. Bůh je velmi dobrý a v tomto světe žehná zbožným i bezbožným. Dává svítit slunci na spravedlivé i svévolníky a stejně tak sesílá déšť na obojí. Přesto je rozdíl mezi spravedlivými a svévolníky, zbožnými a bezbožnými, věřícími a nevěřícími – jedni budou zachráněni na věčnost a druzí budou navěky odsouzeni. Ale nyní Bůh žehná všem, aby byla vidět jeho dobrota a aby skrze ni byli přivedeni bezbožní k pokání, k tomu, aby litovali své bezbožnosti, toho, že nevěří v Boha, že odmítají Ježíše Krista a aby v něj uvěřili a měli věčný život v jeho jménu. Pavel v listu Římanům napsal:

• Či snad pohrdáš bohatstvím Boží dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4)

Někdy se dokonce to Boží požehnání, jímž Bůh zahrnuje nevěřící a bezbožné lidi problémem pro věřící. Vzpomeňte si na Žalm 73, kde žalmista říká, že jeho nohy málem odbočily, že málem sešel z cesty, protože záviděl potřeštěncům, když viděl svévolné, jak pokojně si žijí, jak jejich tělo kypí, jak nevědí, co je lidské plahočení atd. A vedlo ho to až k otázce, zda to není zbytečné, aby si uchovával ryzí srdce a čisté ruce. Přišlo mu to těžké, jak se v tom všem vyznat a usilovně o tom přemýšlel. A víte, co musel udělat? Odvrátit svůj pohled od lidí k Bohu.

• Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. (Ž 73,17–18)

Bůh takto stvořil svět a někomu žehná více, jinému méně. Ale ode všech svých dětí chce, aby se na prvním místě upínaly k němu samotnému, aby hledaly především Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní jim bude přidáno.

Bůh velmi požehnal Ezauovi. Daroval mu zemi Seír. V druhé části našeho rodokmenu (od v. 20) čteme o synech Seíra, což byli praobyvatelé té země, kterou Ezau obsadil. Ezau se s nimi spříznil – vzal si Oholíbamu, což byla dcera Any, vnučka Sibeóna (v. 2, v. 14). Sibeón byl syn Seíra. Seír měl Sibeóna, Sibeón měl Anu a Ana měl dceru Oholíbamu, se kterou se oženil Ezau. Tak se přiženil do Seíru a nakonec přemohl původní obyvatele a obsadil jejich zemi. Boží slovo o tom mluví velmi jasně:

• V Seíru zase předtím sídlili Chorejci, ale Ezauovci si je podrobili; vyhladili je před sebou a usadili se na jejich místě, jako učinil Izrael se svou vlastní zemí, kterou jim dal Hospodin. (Dt 2,12, nebo v. 22)

Nicméně Bůh myslel na Ezaua také po duchovní stránce. Mezi Edómci a Izraelci panovalo vždycky, po celé starověké dějiny nepřátelství. Přesto Boží slovo říká, že třetí pokolení Edómců může začít sloužit Bohu Izraele společně s Izraelci.

• Synové, kteří se jim narodí, smějí v třetím pokolení vstoupit do Hospodinova shromáždění. (Dt 23,9)

To je něco, co nebylo řečeno o žádném jiném lidu. Víme, že v průběhu dějin Bůh prokazoval své milosrdenství mnoha pohanům mimo Izrael a řada z nich se připojila k Izraeli – v rodokmenu krále Davida (a Pána Ježíše Krista) je Támar, o které budeme brzo mluvit, nevěstka Rachab z Jericha nebo moábská Rút. Mezi Davidovými bohatýry najdeme mimo jiné Itaje Gatského, tedy Pelištejce, který byl věrný Bohu i Davidovi a mohli bychom pokračovat dále. Bůh bez přestání volá lidi k pokání a víře, volá je k sobě, ke vztahu s ním skrze víru v Pána Ježíše Krista, promlouvá k lidem skrze mnohá dobrodiní, která jim prokazuje nebo naopak skrze soudy, které dopouští. Ezau byl nakonec velmi požehaným mužem. Přesto zůstal bezbožným mužem, což nás vede k druhému bodu dnešního kázání.

II. Boží pokárání

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,16–17)

Ezau je v celém Písmu vzorem bezbožnosti, povrchnosti, mělkosti, lehkomyslnosti, svévole, řešení věcí svým vlastním způsobem místo toho Božího. Ezau je zdviženým prstem, je pro nás varováním bez ohledu na to, jak požehnaný nakonec byl. Ale i to požehnání, o němž čteme v této kapitole, je vlastně také varováním. Podívejme se tedy alespoň na pár věcí, před nimiž nás Bůh skrze tento text varuje.

Především nás varuje před Ezauovým charakterem. Boží slovo říká, že Ezau byl nevěrný. Navenek vypadal atraktivně, byl to lovec, bojovník, dobrodruh, ale uvnitř byl prázdný. Lidské oči se mohly pást na jeho vzhledu, lidé si mohli říkat, že tohodle chlapíka bychom měli tisknout na poštovní známky, ale co bylo za tou fasádou? Nic! Nevěra, bezbožnost, prázdnota. Byl to člověk, který žil jenom pro své uspokojení. Měl hlad a viděl tu čočku, která byla tak lákavá pro oči, takže za ní vyměnil své právo prvorozeného. To ukazuje na nerozvážnost, mělkost, pudovost, chtivost, sobectví. Byl připravený obětovat cokoliv a kohokoliv pro to, aby se naplnily jeho touhy. V tomto je Ezau typickým obrazem nás lidí. Toto je ten nejvlastnější důsledek hříchu, který v nás přebývá, ale který už z Boží milosti nad křesťany nevládne. V životě Ezaua vládl. Bible říká, že náš hlavní důvod, proč děláme to, co děláme, je hřích. A tohle je zásadní problém, kterému musíme čelit. Problémem nejsou hříšné skutky – taky jsou problémem a také jsou špatné – ale podstata problému je mnohem hlubší. Je to hřích v nás. Proto potřebujeme Krista. Proto potřebujeme poznat pravdu o Bohu a o sobě. Boží slovo říká, že oko se nenasytí viděním ani ucho slyšením (Kaz 1,8), lidské srdce se nenasytí zážitky ani zkušenostmi. Jenom Bůh může naplnit slepotu očí, hluchotu uší a prázdnotu srdce. Jen on může uspokojit. Ezau hledal svobodu v boji, v toulkách, v podmanění si druhých, v naplnění svých vlastních žádostí a tužeb. Ale čím více těchto věcí dosahoval, tím více byl spoutaný hříchem. Sobectví hledá uspokojení sebe. Nezávislost spoléhá sama na sebe. Obě tyto věci mohou být skryty pod hezkými slovy i skutky. Mohou dokonce vypadat zbožně a dobře. Ale pokud není vyměněno srdce, pokud jsou tam stále tytéž staré kořeny, tak i ovoce bude stejné jako dříve. Dokud se člověk nenarodí shůry, z Ducha svatého, tak nemůže svými skutky potěšit Boha a přinést opravdový užitek druhým lidem.

Boží milost je naprosto zásadní. Ale Ezau jí pohrdl. Dostal milosti skutečně hodně. V prvních osmi verších 36. kapitoly vidíme, že Bůh mu požehnal materiálně. Bůh požehnal jeho rodině, takže se rozmohl a stal se z něj veliký národ. Ale pro Ezaua tyto věci nic neznamenaly. Připadalo mu to tak nějak samozřejmé, normální. Jako by nebylo zač děkovat a vzdávat Bohu chválu. Jeho srdce nebylo touto Boží milostí proměněné. Jeho srdce se neupínalo k Bohu, který dává svou milost, ale celý jeho život ukazuje na svět, který hrál hlavní roli v jeho životě. Hřích si ho omotal kolem prstu a Ezau se stal navěky varováním pro všechny, aby nepohrdali Boží milostí a nedali se strhnout svým sobectvím, ale mocí Ducha překonávali své hříšné sklony. 

Náš text zobrazuje úspěšného muže, který zplodil mnoho potomků, stal se praotcem velkého národa, dobyl území a vybudoval říši, která existovala více než patnáct století, někdy od sedmnáctého do druhého století před Kristem. I když jí často nebo skoro většinou ovládaly různé jiné říše, bylo to až do druhého století před Kristem uznávané království. Potomci Ezaua se stali pohlaváry v lidu, tedy náčelníky, jak to překládá Studijní překlad nebo šejky, jak to překládá Pavlík. To slovo označuje vůdce lidu, který nebyl korunován jako král, ale de facto fungoval jako král. Ale čteme i o králích, kteří byli v Edómu dříve, než měl Izrael krále. V době, kdy Izraelci byli otroky v Egyptě, byli potomci Ezaua králové v Edómu. Neřekl bych ale, že to je chvála. Králové jsou v Bibli lidé, kteří se obvykle nějakým způsobem dostali k moci a často, resp. skoro vždycky vládli jako tyrani. O nějakých šest nebo sedm století později se také Izraelci domohli krále. Boží plán skutečně byl, aby Izrael měl krále. My to uvidíme už v závěru knihy Genesis, kde je řečeno o Judovi, že „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení“ (Gn 49,10). Ale tento lidský král, který jako jediný na celém světě měl právo kralovat dědičně, protože to právo mu dal Bůh a žádnému jinému králi takové právo nedal, měl ale jenom jeden jediný smysl – měl ukázat na toho Krále, který bude nad Izraelem, tedy nad skutečným Božím lidem, panovat navěky. O nějakých tisíc let později než je děj našeho hlavního příběhu, Bůh promluvil o Edómu skrze proroka Ámose (8. st. před Kristem):

• Toto praví Hospodin: Pro trojí zločin Edómu, ba pro čtverý, toto neodvolám: Protože pronásledoval svého bratra mečem, odvrhl slitování, živil v sobě neustále hněv a setrvával ve své prchlivosti, sešlu na Téman oheň a ten pozře vládce Bosry. (Am 1,11–12)

O dalších devět století později, Edóm jako království zmizel z mapy světa. Bůh dokonal svůj soud nad Edómem a tak je Ezau/Edóm pro nás varováním dodnes. Víte, že nejznámějším Edómcem byl Herodes Veliký a po něm také jeho potomci? Takže také to nepřátelství z lůna matky vytrvalo až do příchodu Pána Ježíše Krista. Není to fascinující? A tyto úvahy nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání.

III. Bohem ukázaný protiklad

Jedna z otázek, kterou si klademe, se týká toho, jak máme a můžeme vidět Pána Ježíše Krista ve Starém zákoně. Ježíš řekl, že Písma svědčí o něm, že tou hlavní osobou Písma. A někdy to opravdu není obtížné vidět Krista na stránkách Starého zákona. Ale v kapitolách jako je ta dnešní, nám to mnohdy působí problémy. Jedním ze způsobů, jak můžeme vidět Pána Ježíše ve Starém zákoně je protiklad. A ve 36. kapitole knihy Genesis je naprosto markantní. Ezau je protiklad jak k jednotlivým věřícím – jeho nevěra a bezbožnost nás drží nohama na zemi. Ale je také naprostým protikladem Pána Ježíše Krista a králové, kteří z něj vzešli, nikdy nevládli navěky, ale jen omezenou dobu, a to vždycky jen z milosti Boží. Podívejme se postupně na tyto věci.

Ezau je protikladem k věřícímu křesťanovi. To zjevně vyplývá z textu z listu Židům, kde nás Písmo varuje před tím, abychom nebyli jako on. Už jsme to zmiňovali jako varování, které vyplývá z našeho textu. Musíme odložit svou nevěru a bezbožnost, abychom dosáhli toho pravého království, jímž je království Kristovo. Potřebujeme obléci víru a spravedlnost, která je z víry v Krista a potom – jak nám Písmo zaslibuje – budeme s Kristem vládnout na věky věků (Zj 22,5). Bůh je věrný a dodrží své slovo, i kdyby to mělo trvat další stovky let.

Křesťan je ten, kdo se nezaměřuje na sebe, ale na druhé. Ale především se zaměřuje na Pána Ježíše Krista. Ezau budoval své království, ale my jsme součástí království Kristova a chceme se podílet na jeho budování. Proto zapíráme sami sebe, umíráme sami sobě a žijeme pro Krista, v něm, skrze něj, ve víře v něj. Takto nás Ezau jako zrcadlo vede přímo do Nového zákona a k nám samotným. Ale nejenom k nám – on nás vede také přímo k Pánu Ježíši Kristu a do jeho náruče. Poslední starozákonní zmínka o Ezauovi je od proroka Malachiáše:

• Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: „Kde je důkaz, že náš miluješ?“ Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím. Proto jsem obrátil v poušť jeho hory, jeho dědictví v step pro šakaly. (Mal 1,2–3)

Bůh si vybral nevěřícího člověka, aby se stal výstrahou pro věřící. Z jeho života se máme učit o tom, co to znamená lehkovážnost, co znamená dívat se na vnější věci a nepátrat po vnitřních, co to znamená nestřežit srdce. Slova z listu Židům říkají: „Hleďte, aby někdo nepromeškal Boží milost“ (Žd 12,15). Dnes je den milosti, dnes je den spasení! Vrcholem zjevení Boží milosti je Pán Ježíš Kristus. Pro křesťany je to výzva, aby nezačali ve svém životě spoléhat na sebe, aby nebyli nevěrní nebo se nestali bezbožnými – aby nejednali tak, jako kdyby Bůh nebyl. Je to pro nás výzva, abychom šli ke Kristu a hledali jeho věci, starali se na prvním místě o jeho království, dívali se na to, jak můžeme na prvním místě sloužit Bohu, potom bližnímu a teprve nakonec sami sobě. To nikdy nedokážeme bez Krista.

A samotný Pán Ježíš Kristus je protikladem k Ezauovi. Ezau byl nevěrný a bezbožný. Kristus byl a je naprosto věrný, a když byl na této zemi, byl vždycky dokonale zbožný. Pán Ježíš Kristus vždycky miloval Boha Otce celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. A nepolevil v tom ani na jediný okamžik. Ezau se o takové věci nikdy nezajímal. Ale Pán Ježíš byl naplněný zájmem o Boží království, láskou k němu a všechno, co dělal, dělal kvůli tomu, aby oslavil svého nebeského Otce. Takto můžeme vidět Ezaua jako negativní zrcadlo k Pánu Ježíši. Není mnoho postav v Písmu, které by takto hlasitě promlouvaly jako protiklad k Pánu Ježíši – mohli bychom zmínit Jidáše nebo některého z falešných proroků jako byl třeba Bileám, ale myslím, že Ezau je všechny zastíní. Jeho nevěra, bezbožnost, lhostejnost, povrchnost, jeho sobectví, jeho tělesnost jsou ve všem protikladem k Pánu Ježíši Kristu, k jeho lásce, věrnosti, milosrdenství, zbožnosti, k jeho hloubce, kterou nejsme schopni obsáhnout, k jeho nezištné oběti, když přišel, aby vzal naše hříchy na sebe a zaplatil za ně na kříži Golgoty, aby vytrpěl Boží hněv, který byl obrácený nikoliv proti němu, ale proti našim hříchům. Jako Ezau ční v Písmu jako obraz nevěry, tak Ježíš ční v Písmu jako obraz víry, lásky, pokoje, dobroty a slitování.

A ještě můžeme udělat jeden krok v našem textu, kde jsou zmíněni mnozí králové z potomků Ezaua. Někteří z nich byli tak významní, že je Písmo na tomto místě jmenuje. Přesto všichni selhali. Jediným pravým králem je Ježíš. Nikdo kromě něj nemá právo kralovat. Nikdo kromě něj nemá právo vládnout nad lidmi. Žádný člověk z podstaty toho, že jen stvořenou bytostí, nemá právo nárokovat si nějakou moc nebo vládu nad druhými lidmi. Máme tady vlády a je to Boží řád, který Bůh ustanovil, abychom se v tomto světě nezničili navzájem, ale tento řád má Bohem daná pravidla, která říkají, že je hříchem vlastnit druhé, že je hříchem ovládat druhé, že je hříchem vyvyšovat se nad druhé a dělat rozdíly mezi lidmi, jako by někdo byl víc a jiný méně.

Je jenom jediný vládce, jediný král, který má právo někoho vlastnit, a to je Ježíš Kristus, protože on je stvořitelem a Pánem všeho, on je také vykupitelem. Vykoupil svůj lid svou obětí na kříži, svým vlastním životem zaplatil cenu za nás, kteří mu věříme a patříme – proto ho nazýváme Pánem. Přesto není Pánem jako králové v Edómu, ale je takovým Pánem, který nám slouží. Svým učedníkům myl nohy, sytil zástupy, uzdravoval nemocné, vysvobozoval ty, kdo byli trápeni zlými duchy, těšil zarmoucené, neuhasil doutnající knot a nedolomil nalomenou třtinu. To je náš Pán, který se nám dává poznat také skrze náš dnešní text. A volá nás k tomu, abychom k němu přišli, abychom se na něj spolehli, abychom mu věřili, že má moc zachránit naše duše. Pojďte k němu! Skloňme se k modlitbě.