… a budete mi svědky v Jeruzalémě … Samařsku …

Jaroslav Kernal, Praha 29. listopadu 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Pokračujeme ve výkladu knihy Skutků a dnes máme před sebou osmou kapitolu. V osmé kapitole se začíná naplňovat poslání církve, jak ho řekl Pán Ježíš svým učedníkům, když se s nimi loučil na Olivové hoře. Řekl, že dostanou moc Ducha svatého, který na ně sestoupí, protože on ho pošle a budou jeho:

• Sk 1,8 … svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Pojďme přečíst náš dnešní text z Božího slova. Sk 8,1-40.

V osmé kapitole máme tří snímky ze života první církve. Je tady snímek z Jeruzaléma, kde je evangelium pronásledované, je tu snímek ze Samaří, kde se naopak evangelium rozšiřuje a nakonec se dostaneme na cestu z Jeruzaléma do pouště a uvidíme, jak evangelium směřuje za hranice Judska i Samařska. Ale než se pustíme do těchto momentek ze života církve, chtěl bych, abychom se na chviličku zastavili ještě u něčeho jiného – v našem dnešním textu je jedna malá zvláštnost, která se týká otázky důvěryhodnosti Písma. Otevřete si prosím svoje Bible a podívejte se na verš 37. Ve většině českých překladů je tento verš uvedený dole v poznámce nebo je kurzívou nebo je v hranaté závorce, což naznačuje, že do textu nepatří. A přitom je to tak silné vyznání! Jsou lidé, kteří přicházejí a říkají, že to je důkaz manipulace s Písmem a důkaz toho, že nové překlady Písma jsou špatné. Obvykle se ptám, podle čeho můžeme poznat, zda ten verš v Písmu chybí, nebo je tam navíc? Máme nějaký metr? Máme velké množství starých rukopisů a v některých z nich tento verš je, zatímco v jiných není. Ale nemáme originální rukopis, který by pocházel přímo od Lukáše, když mluvíme o Skutcích. Máme jen veliké, skutečně ohromné množství opisů. A tyto opisy se v 99,9 % shodují. Pokud jsou tam rozdíly, jsou v písmenech, nebo v synonymech (díval se X hleděl). A malá část se týká veršů, jako je tento – v knize Skutků je to otázka 4 veršů (z 1007 veršů). Lidé, kteří bojují pro nebo proti těmto „chybám“ jsou často velmi přesvědčiví a odhodlaní. Ale pokud se s něčím takovým setkáte, nenechte se zviklat – Bůh nám dal své Slovo, a to Slovo je naprosto spolehlivé. V Žalmu 12 čteme o Písmu:

• Žalm 12:7 Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.

Bůh střeží své Slovo. Pro Boha je vzácné. I ten nejhorší překlad – např. překlad Svědků Jehovových – zachovává podstatu evangelia a může dovést člověka ke spasení – a to se Svědkové opravdu snažili, aby Písmo přeložili ke svému obrazu. Proto můžeme být vděční, že máme dostatek překladů, že máme Písmo, že můžeme srovnávat jednotlivé překlady a čerpat z toho užitek, že můžeme rozjímat nad Slovem a vztahovat ho Pánu Ježíši Kristu. Pán nám nezachoval originály a my musíme říct, že i to je dílo jeho milosti, protože nám to na jedné straně ukazuje, jak jsme hříšní, protože my, lidé, jsme je ztratili, a na druhé straně, jak je Bůh moudrý a prozíravý, protože kdybychom ty originály podepsané Lukášem, Petrem, Pavlem, Janem a dalšími měli, co bychom s nimi asi dělali? To, co jsme četli v předchozí kapitole? Neuctívali bychom je jako zlaté tele? Mnozí jistě ano.

Chci vás povzbudit, abyste se spolehli na Pánovo Slovo a stavěli na něm – ne na zkušenostech, ne na viděních, ne na tom, co říká svět kolem nás, ale na tom, co řekl Bůh ve svém Slově. Tohle je slovo živého Boha! Pojďme jím nasytit své duše.

I. Pronásledování evangelia (v. 1-4)

Na začátku osmé kapitoly nás Lukáš seznamuje trochu blíže se Saulem, který je po svém obrácení nazýván Pavlem. Když Štěpána kamenovali, Saul hlídal pláště těch, kdo házeli kameny. Závěr sedmé kapitoly a začátek osmé nabízí ostrý kontrast – je tady umírající Štěpán plný pokoje a slávy, který hledí k nebi a vidí Boží slávu a proti němu je tady ožívající Saul, plný neklidu a krutosti, plný temnoty se kterou pátrá dveře od dveří po křesťanech.

Saul schvaloval ukamenování Štěpána. Odpovídalo to jeho teologickému přesvědčení i jeho neobrácenému charakteru. Je o něm řeč jako o mládenci, což mohlo popisovat muže mezi 21-40 lety. Podle učenců mu mohlo být kolem třiceti. Mladý horlivý muž v plné síle. Sice byl učedníkem Gamaliela, ale jak se zdá, postrádal jak moudrost, tak klidnou rozvážnost svého učitele. Čteme o něm:

• Sk 8:3 Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře.

Saul byl jmenovec prvního izraelského krále a pocházel ze stejného kmene jako ten první – z kmene Benjamín. Je zajímavé, co Jákob prorokoval o Benjamínovi:

• Genesis 49:27 Benjamín svůj úlovek rve jako vlk, co odvlekl, požírá hned ráno, večer dělí kořist.

V další kapitole uvidíme obrácení Saula, a když za ním Bůh poslal zbožného Ananiáše, ten říká Bohu, že Saul způsobil mnoho zla bratřím v Jeruzalémě. A když psal později už Pavel Galatským, zmiňuje se o tom, že byl znám svou oddaností židovství, horlivostí v pronásledování církve a snahou vyhubit ji. Slovo, které je v našem textu, které mluví o zničení, je velmi silné slovo, které nese význam brutality a krutosti. Saul chtěl církev roztrhat. Pátral dům od domu. Šel dům od domu, dveře od dveří. Mohli jste slyšet, že včera v sousední ulici a zítra bude na řadě vaše ulice. Věděli jste, že přijde i k vám. Co uděláte? Zůstanete a budete násilím odvlečeni, muži i ženy, jako bratři a sestry ze sousední ulice? Budete se snažit schovat? Ale co vaše rodina? Co vaše děti? Co staří rodiče? Nebo budete zapírat, že neznáte toho člověka, jako zapřel Petr před služkou na nádvoří velekněze? Představte si ten obrovský tlak.

Milovaní, žijeme na požehnaném místě a v požehnané době. Přes všechny drobné komplikace nynějšího věku, přes všechnu jeho zvrácenost a špínu, zatím nečelíme tomu, čemu čelí křesťané na jiných místech ve světě. Zatím … Kéž bychom byli odvážní a dobře využili svobodu, kterou zatím máme k šíření dobré zprávy. První křesťané v Jeruzalémě měli nějakou dobu klid a církev opravdu vyrostla – Sk 6,7 říká, že počet učedníků velmi vzrostl (po Sk 4,4, kde jich bylo už na pět tisíc). Ale potom přišla rychlá a tvrdá reakce – Saul začal vyhledávat křesťany. Evangelium bylo pod tlakem. Ale Bůh nad tím vším bděl. V prvním verši osmé kapitoly čteme, že všichni, kromě apoštolů, se rozprchli po Judsku a Samařsku. Ale:

• Sk 8:4 Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli.

Lukáš začíná více používat slovo evangelizovat, šířit dobrou zprávu. V našem překladu je kázat evangelium, ČSP říká zvěstovat slovo. Křesťané šli a rozhlašovali dobrou zprávu. Když se Saul blížil k jejich dveřím v Jeruzalémě, rozhodli se, že nebudou čekat, až si pro ně přijde, ale odejdou. Ani to není lehké rozhodnutí. Opustit domov, práci, přátele, příbuzné, všechno bez vyhlídky na to, že to ještě někdy uvidíte. Statisíce lidí v minulosti opustili kvůli své víře tuto zemi. Další zůstali a někteří za to zaplatili životem. Ať již v době násilné rekatolizace po Bílé hoře, nebo v době komunistické diktatury. Ani jedno rozhodnutí nebylo jednoduché. Díky pronásledování se evangelium rozšířilo. To je častý efekt a Bůh používá ke své slávě. A to nás vede k dalšímu bodu:

II. Šíření evangelia (v. 5-25)

Filip, jeden z diákonů, odešel do Samaří. Nevíme, proč právě Samaří, ale víme, že to byl Boží plán od počátku. Není ani úplně jisté, jestli šlo o město Samaří nebo o město v Samaří, tedy v Samařsku, protože tady máme nějaké varianty v rukopisech, ale to není podstatné. Lukášovi nejde o to, kde přesně se věci staly, ale co přesně se stalo. Židé se vyhýbali Samařsku, ale Ježíš tam působil. Několikrát tudy procházel, minimálně jednou se na dva dny zastavil, a to v městečku Sychar u Jákobovy studny a mnoho lidí tam uvěřilo (J 4,41). Uvedl Samařana jako příklad milosrdenství, což bylo blízké Filipovu srdci, protože byl diákon. Šel do Samaří a kázal tam Boží slovo. A Bůh mu dal moc, takže mnozí byli uzdravováni a další byli vysvobozováni od démonů. A lidé uvěřili evangeliu. Všimněte si, že se dělo v podstatě totéž, co se dělo skrze Štěpána v Jeruzalémě. Ale výsledek byl jiný. Zatímco Štěpána zabili, Filipa poslouchali.

• Sk 8:12 Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy.

Zase je tu kontrast – Saul pronásledoval muže i ženy, Filip křtil muže i ženy a kázal jim zvěst o Božím království a o Ježíši Kristu. Ale je tady také jedna kontroverze, vlastně dvě. První se týká toho, jak to bylo se Samařany, když uvěřili a nepřijali Ducha:

• Sk 8:14-17 Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.

Na nikoho z nich Duch svatý ještě nesestoupil – to jsou pozoruhodná slova. Vzpomeňte si na Petrova slova z druhé kap.:

• Sk 2:38 Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.

Tady se lidé obrátili, byli pokřtěni, ale nepřijali Ducha. Jak je to možné? Rozumíme tomu správně? Co se tady děje? Věřím, že odpověď nemusí být složitá, když si uvědomíme vztahy mezi Židy a Samařany. Kdyby nepřišli Petr s Janem (o Janovi ve vztahu k Samařanům už Lukáš jednou psal – viz Lk 9,51-56), mohlo by se snadno stát, že křesťané ze Samařska budou ve vztahu ke křesťanům ze Židů ve stejném vztahu jako Židé a Samařané, tedy v nepřátelství. Ale Kristus zbořil zeď, která rozděluje. Proto přichází apoštolové a vkládají ruce na křesťany.

Text neříká nic o tom, co se dělo a jak rozpoznali, že přijali Ducha. Je na to mnoho názorů, ale podstatné, co říká text Písma. Bůh použil Petra, aby kázal Židům a oni přijali jeho slovo a stali se součástí církve. Nyní znovu použil Petra, aby se součástí církve – a církve v Judsku to takto pochopily a přijaly – stali také obrácení obyvatelé Samařska. V desáté kapitole uvidíme, jak Bůh znovu použil Petra k tomu, aby se součástí církve stali také obrácení pohané. A církve v Judsku a v Jeruzalémě s tím měli problém, ale díky tomu, že to byl Petr, kdo zvěstoval evangelium Kornéliovi a kdo řekl, že pohané přijali Ducha svatého stejně, jako my, křesťané ze Židů to nakonec přijali a radovali se z díla přehojné Boží milosti. V patnácté kapitole se k tomu znovu vrátili, když došlo na otázku, zda mají pohané žít podle Mojžíšova zákona – a Samařané podle Mojžíšova zákona žili.

Nevěřím, že tento text učí dvoustupňové křesťanství, tedy že někdo může uvěřit a nebýt zapečetěn Duchem svatým. Člověk může uvěřit jenom díky moci Ducha svatého a nijak jinak. Dvanáctý verš jasně říká, že uvěřili evangeliu. A to je moc Boží. A to, že přišli apoštolové, bylo potvrzením jednoty církve, jednoty evangelia, jednoty, která je v Duchu svatém. Za okamžik půjdeme dál k etiopskému dvořanovi, a tam nic takového nebylo potřeba. To, k čemu nás Písmo vede, je soustředění na Pána Ježíše Krista, na evangelium, které je Boží mocí ke spasení, a na každodenní chození s Pánem, ale nevede nás k hledání zkratek nebo toho, že potřebujeme zvláštní moc, abychom mohli žít svatě. Ta moc je v Kristu. Máme jeho Slovo a on sám v nás přebývá. To je pro nás naprosto dostatečné. A jeho Slovo nás vede k tomu, abychom se naplňovali Duchem svatým. Ne skrze vkládání rukou, ale skrze soustředění na Krista. A jestli nám bude chybět Kristus, ničí ruce tomu nepomohou.

A to nás vede k té druhé kontroverzi v našem textu – a to je Šimon Kouzelník. Mág, který uvěřil a dal se pokřtít. Znovu můžeme pochybovat o pravosti jeho obrácení. Ale nyní k tomu možná budeme mít nějaké důvody. Ve verši 21 mu apoštolové říkají, že jeho srdce není úpřímné před Bohem. Mějme pořád na mysli, co se stalo v páté kapitole s Ananiášem a Safirou. Ale ani zde není jednoznačně napsáno, že Šimon byl neobrácený. I když (v. 23): „byl plný hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ Není to něco, co se může stát i křesťanům? Moji milí, musíme dávat pozor, protože není pod sluncem hřích, jehož by se křesťan nebyl schopen dopustit. Proto máme bdít a povzbuzovat se navzájem.

• Židům 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.

Šimon byl možná neobrácený nebo „jenom“ podlehl pokušení a chtěl si koupit Boží moc za peníze. Viděl, co se děje, viděl, jak lidé přijímají Ducha svatého, možná viděl, jak přistupují k apoštolům, viděl jejich úspěch, a jeho srdce se naplnilo hořkou závistí. Chtěl to taky. Záviděl, že to nemá. Filip to nechtěl! Filip nepotřeboval takovou moc. Filip byl plný Ducha svatého (Sk 6,3). Úplně mu stačilo, že kázal Boží slovo. Ale Šimon chtěl víc. A důležité je, že Šimon nechtěl špatnou věc, ale chtěl ji získat špatným způsobem. Jeho jméno posloužilo k označení prodávání církevních úřadů (= simonie). Šimon toužil po moci nad lidmi. Je to snaha duchovně ovládat druhé. Něco podobného vidíme u Diotrefa, který si osoboval právo být první mezi bratry a neuznával Jana. Jan o něm napsal církvi následující slova:

• 3J 10-11 … až přijdu, ukážu na jeho jednání, jak nás zlomyslně pomlouvá; a na tom nemá dost – ani bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, v tom brání a vylučuje je z církve. Můj milý, neřiď se podle zlého, ale podle dobrého. Kdo jedná dobře, je z Boha; kdo jedná špatně, Boha neviděl.

Šimon jednal špatně. Proto můžeme mít pochybnosti o jeho obrácení. Možná jenom následoval ostatní, když poslouchali Boží slovo a potom se dávali pokřtít. Možná žil v sebeklamu, že opravdu činil pokání, a doopravdy se bál Božího trestu. Ale strach ze soudu ještě není známkou obrácení. Strach z ohně odežene divokou zvěř, ale neudělá z ní domácí mazlíčky. Jenom moc Boží mění srdce a naplňuje ho skutečnou láskou k Pánu. A kdo miluje Pána, ten mu slouží, ať už to ostatní vidí a oceňují nebo nevidí a neoceňují. A to je poslední bod dnešního kázání.

III. Vývoz evangelia (v. 26-40)

Filip kázal velkým zástupům v Samařsku. A zástupy se obracely. Nyní je veden skrze anděla úplně na opačnou stranu. Samařsko je na sever od Jeruzaléma. Gaza je jihozápadně od Jeruzaléma a od něj asi tak daleko jako Samaří (Nablus). Filip se měl vydat na opuštěnou cestu do Gazy. Z rušné evangelizační kampaně na ztichlou opuštěnou cestu. Od zástupů k jednotlivci.

Filip se setkává s dvořanem etiopské královny. Neříká o něm nic bližšího, pouze to, že vykonal pouť do Jeruzaléma, což by ukazovalo, že se jednalo o Žida. Je to klidně možné, protože Židé byli v té době rozptýleni po celém světě. Ale mohl to být i pohan. Prostě nevíme. Ale víme, že četl svitek proroka Izajáše. V té době – a ještě mnoho následujících století – bylo normální, že když si člověk četl, četl nahlas. Nebylo zvykem číst si potichu. Dvořan si četl a Filip to slyšel. A tak se zeptal, zda rozumí tomu, co čte. To je dobrý začátek rozhovoru. Ovšem dneska najdete jen zřídka někoho, kdo by si četl nahlas padesátou třetí kapitolu Izajáše. Důležité je, že Filip začal u toho místa a zvěstoval mu Ježíše. Tohle je něco, co se máme učit, ať už čte někdo Izajáše, nebo Pána prstenů nebo cokoliv jiného. Nezapomeňte, že Filip byl plný Ducha a moudrosti. A k tomu dospějeme jenom v oddanosti Kristu, v každodenním společenství s ním a rozjímáním nad jeho Slovem. Kéž nás Pán zmocní a vede nás – je jedno jestli k zástupům nebo k jednotlivcům. Obojí je jeho dílo a slouží to k jeho slávě. Nakonec Lukáš také napsal Skutky jedinému člověku, Teofilovi. Usilovně pracoval, aby posloužil někomu, kdo už slyšel evangelium, možná byl už obrácený a potřeboval upevnit ve víře a povzbudit v následování Krista.

Filip trpělivě vysvětloval dvořanovi evangelium. Nepochybně s ním mluvil také o křtu – a mluvil o něm i Petr v den letnic, mluvil o něm Filip v Samařsku, jinak by se Samařané nedávali pokřtít, mluvil o něm s dvořanem, protože když ten uviděl vodu, chtěl být pokřtěn. Nebylo potřeba nějak dlouho čekat, zkoumat, vyučovat. Ti lidé slyšeli evangelium, uvěřili mu, vyznali Krista – i Šimon vyznal Krista – a byli pokřtěni. Byli pokřtěni na základě toho, že vyznali svou víru v Pána Ježíše Krista. Filip s dvořanem sestoupili do vody a vystoupili z vody, což mimochodem ukazuje na to, jak křest probíhal – že došlo k ponoření, což je skutečný význam řeckého slova baptizó, které nesprávně překládáme jako křtít. Přesně tady má své místo ten zmiňovaný verš 37.

• Sk 8:37 Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“

Kdo uvěří v Krista, ať se pokřtí. To je křesťanský křest, ponoření do vody. To je vyznání toho, že ten člověk už byl ponořen do Krista Duchem svatým, pokřtěn Duchem, stal se součástí Kristova těla, církve. Mimochodem nestal se členem nějakého místního sboru. Jsem pevně přesvědčený o tom, že každý křesťan má být součástí nějakého konkrétního sboru, má mít nějaké pevné společenství s ostatními, ale vidíme, že křest vodou s tím nijak nesouvisí. Dokonce v našem textu je to ještě „horší“ – dvořan odjíždí do Etiopie, kde není žádný sbor, žádná církev, žádní křestané. A Filip ho nechává! Dvořan odjel bez evangelisty, ale s evangeliem. Neměl s sebou člověka, který by mu vysvětloval Písmo, ale měl Ducha svatého, který ho nyní bude uvádět do veškeré pravdy. Církevní otec Ireneus, který se narodil o sto let později, napsal, že dvořan ve své zemi šířil svou nově získanou víru a Etiopie se stala jednou prvních zemí, kde se evangelium rozšířilo a kde bylo také Písmo přeložené do jejich jazyka. Dvořan už Filipa po křtu nespatřil. Ale radoval se a jel dál svou cestou. Nejspíš pokračoval ve své četbě proroka Izajáše a nejspíš četl znovu a znovu 53. kapitolu a všechny ty úžasné kapitoly, které následují, a ve kterých je tak jasně vysvětlené evangelium. Četl je novýma očima. Četl je s hladovým srdcem. Četl je pod vedením Ducha svatého. Radoval se z Pána Ježíše Krista a vezl evangelium do své země dva tisíce kilometrů vzdálené od Jeruzaléma. Evangelium se začíná šířit. Nic ho nemůže zastavit. Žádné pronásledování, žádné těžkosti. Stačí, když jeden člověk zvěstuje druhému Boží slovo.

Filipa se zmocnil Duch. Těžko říci, co přesně to znamená. Mohl být zázračně přenesen na jiné místo, ale takhle to tady není, i když vyloučit se to nedá. Ocitl se v Azótu, což je dávný Ašdód, kde byl kdysi dům modly Dágona, kterou Bůh ponížil kvůli schráně, kterou tam vnesli. Co dělal Filip?

• Skutky 8:40 Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.

V Cesareji se Filip nejspíš zastavil, oženil, zabydlel, protože ve Sk 21 čteme, že tam měl dům a čtyři dcery. Nicméně byl známý jako kazatel evangelia a to ukazuje, že stále kázal dobrou zprávu o Božím království a o Ježíši Kristu. A to je to nejdůležitější, co můžeme dělat i my. Saul se bouřil proti evangeliu, pronásledoval ho a chtěl zničit církev. Nestálí Samařané, kteří přijímali Mojžíše, ale ne proroky, přijali Boží slovo. Přemýšlivý dvořan, bohatý a vysoce postavený muž, slyšel evangelium, uvěřil a radoval se v Pánu. A Filip dál kázal radostnou zvěst o spasení z milosti.

Ať už byl Filip kdekoliv a mluvil s kýmkoliv, jeho zvěst byla stejná. Když mluvil s řecky mluvícími vdovami v Jeruzalémě, nebo se Samařany poblouzněnými okultistou Šimonem, nebo s přemýšlivým dvořenem, kterou zkoumal proroky, jeho zvěst bylo vždycky stejná – Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Kdyby nekázal Krista, Samařané by se neobrátili. Možná by je mohl nadchnout nějakou zprávou, jako to dělal Šimon, ale to by nebyli spaseni. Možná by jim mohl vyprávět o zázracích, které zažil nebo které skrze něho Bůh udělal, a myslím, že by ho hodně lidí následovalo. Ale on kázal Krista. Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Kázal úzkou cestu následování Krista. Proto byli lidé zachráněni. Nesoustředil se na morálku ani na vylepšení života lidí, říkal jim, a Lukáš používá také slovo „vyhlašoval“ – jako posel krále, který vyřizuje důležité poselství – Boží království a Ježíše. Štěpán diskutoval s Židy, Filip zvěstoval, kázal Samařanům a studoval Bibli s Afričanem. Přesně toto Bůh používá. Stačí, abychom vzali jeho Slovo, věrné, důvěryhodné, spolehlivé a naprosto dostatečné, abychom ho otevřeli a řekli ho lidem. To je náš úkol. To ostatní je na Bohu. A on je mnohem věrnější než my.

• Mk 16:15 Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.