Trojí pláč poslední kapitoly

Jaroslav Kernal, Praha 17. března 2024

Máme před sebou samotný závěr knihy Genesis, poslední kapitolu. A je to poměrně smutná kapitola. Je zajímavé, že Mojžíš skončil celou tuto knihu právě takto. Nicméně myslím si, že to je důležité a je potřeba, abychom se nad tím zamysleli. Máme před sebou samotný závěr knihy – dva pohřby, dva konce, dvojí pláč Josefa. Od pohřbu Jákoba do pohřbu Josefa uběhlo padesát dva let – to je období, které zahrnuje tato kapitola. Jako Jákob viděl syny svých vnuků, i Josef se ve svém stáří těšil ze synů svých vnuků (v. 23). Polovinu této kapitoly tvoří záležitosti, které se týkají Jákobovy smrti a jeho pohřbu, zatímco Josefova pohřbu je věnován jeden verš, resp. půlka. 

Nebudeme se však těmto věcem věnovat detailně, spíše si na nich ukážeme, jak shrnují poselství celé knihy Genesis. Jako první musíme mluvit o smrti – o tom je celá tato kapitola, začíná smrtí a končí smrtí. Potom se podíváme na příčinu smrti, což je hřích, který vidíme v této kapitole nejenom na smrti jako takové, ale také na jednání Josefových bratrů – znovu … A nakonec se dostaneme k naději, která je v této kapitole velmi jasně obsažená.

I. Smrt

Příští týden bych chtěl udělat takové shrnutí knihy Genesis – ne přímo jejího obsahu, ale spíš toho, proč je pro nás tak důležitá, proč ji potřebujeme. Jednou z těch věcí, která je nesmírně důležitá, je otázka smrti. V knize Genesis je vysvětlený původ smrti. Smrt vešla do světa jako důsledek neposlušnosti Adama a Evy vůči Bohu a tomu, co jim přikázal. Smrt je Božím nepřítelem. Smrt je důsledkem vzpoury proti Bohu. Ježíš Kristus ji jednou provždy porazil na kříži Golgoty, když on, původce života, se jí poddal a nechal se jí uchvátit místo nás, ale ona se jím zalkla. Nemohla ho udržet ve své moci a on třetího dne vstal z mrtvých. Když maličko odbočím, tohle je jeden z důvodů, proč věřím, že v okamžiku, kdy odložíme smrtelné tělo, budeme s Pánem – smrt si vezme naše tělo, ale náš vnitřní člověk je v Kristu Ježíši a v něm žije. Neusne na nějaké neurčité mezidobí, a už vůbec nebude poddán smrti, ale vejde přímo do věčného života v Pánově blízkosti. 

Kniha Genesis je knihou mluví o smrti poměrně hodně. Je to dané především tím, že zahrnuje hodně dlouhé období – od stvoření světa po smrt Josefa. Podle toho, co říká Boží slovo, zemřel Josef 727 let po potopě, která byla 1656 let po stvoření světa. Takže tady máme skoro 2300 let, kdy se lidé rodili a umírali. Žádná jiná kniha Bible – kromě knihy Zjevení – nezahrnuje tak dlouhý časový úsek (kniha Zjevení končí věčností, takže tam není omezení). V každé generaci zemřeli všichni lidé, protože všichni zhřešili a mzdou hříchu je smrt. Slovo umřít (nebo smrt) je v knize Genesis sedmdesát osmkrát (z celkem 836 výskytů ve SZ). Mnohokrát jsme viděli smrt jednotlivců – vzpomeňte si na výčet deseti pokolení od Adama po Noeho v páté kapitole – u každého z nich bylo napsáno, že žil tolik a tolik let a … umřel. Všichni umřeli. Kniha Genesis nám velmi silně připomíná naši smrtelnost. 

Ta kniha začíná v první kapitole tím, že byli stvořeni dva lidé, dvěma lidem, prvním lidem, Adamovi a Evě, byl dán život. A končí tím, že dvěma jiným lidem, Jákobovi a Josefovi, otci a milovanému synu, život skončil, zemřeli a byli pohřbeni. První dva lidé byli vzati z prachu (a Eva z Adama) a postaveni do života, tito dva z poslední kapitoly, byli vzati ze života a vráceni do prachu – i když to trvalo trochu déle než obvykle, protože oba byli nabalzamovaní. 

A ruku v ruce se smrtí jde zármutek, pláč. Vidíme Josefa, jak znovu pláče. Pláče nad svým otcem. Jeho pláč ukazuje, jak moc otce miloval. Věděl, že se blíží jeho smrt, přesto ho smrt zasáhla velmi bolestně, takže padl na tvář svého otce, plakal a líbal ho. Rozloučení s otcem se neobešlo bez slz. A to je v pořádku a je to tak správné. Každý člověk by měl mít právo rozloučit se svými nejbližšími – a je to projev zlé nelidskosti a odporného barbarství, pokud to blízkým není umožněno, což se dělo, jak si můžete vzpomenout, ještě nedávno, v době údajné pandemie. 

Smrt blízkého člověka je něco, s čím se jen těžko a dlouho vyrovnáváme – a to i v případě, že ten člověk byl věřící a my máme ve víře jistotu, že se jednoho dne zase shledáme před Boží tváří v jednotě Ducha a v lásce Pána Ježíše Krista. Přesto to bolí a je to bolest, která je přirozená, lidská, Bohem darovaná, protože Bůh nás takto stvořil, abychom vytvářeli blízké vztahy a žili v nich. Když odejde blízký člověk, je to, jako kdyby najednou chyběl kus nás samotných. 

Jákoba oplakávali Egypťané sedmdesát dní. To je poměrně dlouhá doba. Je to jen o dva dny méně, než jak oplakávali své krále. To ukazuje na to, jakou vážnost měl mezi nimi Josef a dost možná i Jákob, Hospodinův prorok a patriarcha. Poslední léta svého života žil tak, aby ulámal hroty všem předsudkům a každému pohoršení, které Egypťané mohli vůči Izraelcům mít. Zdá se, že si získal jejich srdce i úctu. Kéž bychom také my uměli takto získat srdce nevěřících lidí. 

• Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘. (1Pt 2,11–12)

Když zemřel Charles Spurgeon, kázal na jeho pohřbu jeden z jeho nejbližších přátel, Achibald G. Brown. Kázal přibližně sto tisícům lidí, kteří se přišli rozloučit se známým kazatelem. Brown dobře věděl, co je zármutek – když zemřela jeho první žena, s níž měl šest dětí, byl tak zlomený, že celou řadu měsíců nemohl vůbec kázat. Zármutek patří k odchodu blízkých. Ale na druhé straně se naši blízcí nesmějí stát naší modlou, proto Pán Ježíš řekl tomu, kdo ho chtěl následovat, ale napřed chtěl pohřbít svého otce nebo svou matku, aby nechal mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé – „Ty mě následuj!“ A jiný mu řekl:

• „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (Lk 9,59–62)

A tak jako Pánovi učedníci musíme hledat moudrost, protože někdy skutečně čas truchlit, ale jindy máme truchlení přenechat jiným a rozhodně následovat Ježíše. Josef i jeho bratři měli příležitost truchlit. A následně se mohli rozloučit se svým otcem na jeho poslední cestě. Kam vedla cesta Jákobova těla? Do země zaslíbené – to byl velmi silný vzkaz všem jeho potomkům i všem, kteří přijdou po nich. Jákob chtěl být pohřben v Kenaánu. A jedním z těch důvodů, proč tam chtěl být pohřben, bylo jistě svědectví dalším generacím, vytvoření pouta k zemi, kterou jim Bůh zaslíbil. To je země, kde jsou hroby jejich předků, to je země, na kterou by neměli zapomenout, ačkoliv je jasné, že tato země není cílem jejich ani našeho putování – tím cílem je nová země a nové nebe, kde Bůh je uprostřed svého lidu a není tam žádný pláč ani žal, ani bolest ani zármutek ani nic podobného (Zj 21,3–4).

Opusťme nyní Jákoba a jeho pohřeb – ještě se vrátíme k poselství, které pohřeb jeho i jeho syna znamenají – a podívejme se na prostřední pasáž této kapitoly, která popisuje zvláštní příběh – je to příběh hříchu Josefových bratrů. 

II. Hřích

Když se všichni vrátili z Egypta, začalo něco vrtat v hlavě Josefovým bratrům. Je tady stará známá pravda, která se týká lidského chování a reakcí vůči druhým – jsme tak poškození hříchem, že nedokážeme odhlédnout od sebe. Jsme tak poškození hříchem, že pokud chceme uchovat své tělo i po smrti, musíme ho dlouho balzamovat a není to nic krásného. A naše srdce se stále dostává pod vliv staré přirozenosti, o níž nám Bible jasně říká, že už jsme jí zemřeli. Ale jako kdyby i ona byla nabalzamovaná a neustále vystrkovala své rozpadající se prsty. Patnáctý verš nám prozrazuje, jak smýšleli Josefovi bratři – co by asi udělali oni na Josefově místě. „Jen aby na nás Josef nezanevřel.“ Podle sebe soudím tebe. To je velmi jednoduchá pravda, která nám ukazuje, jak moc jsme do sebe zahledění. Jak snadno druhým podsuneme nečisté nebo hříšné motivy – i když nejsme schopni skutečně rozsoudit ani své vlastní, protože lidské srdce je zrádné (Jr 17,9). Moji milí, tohle je jeden z důvodů, proč potřebujeme své myšlení proměňovat Božím slovem – abychom se naučili dívat na lidi v lepším světle, abychom nehodnotili jejich srdce a jejich motivy, o nichž obvykle nemůžeme vědět naprosto nic, ale abychom se dívali na jejich skutky. Na nich se věci ukážou. Z dlouhodobého hlediska jsou to skutky, které ukazují, kde je pravda, čemu skutečně nějaký člověk – já sám – věří. 

Co tedy dělají Josefovi bratři? Posílají za Josefem někoho s údajným vzkazem od otce. Ve skutečnosti nevíme, jestli tento vzkaz byl pravdivý nebo ne. Ale je řada indicií, nepřímých důkazů, které nám ukazují, že se nejspíš jedná o výmysl Josefových bratrů. Měl to být způsob, jak zmanipulovat Josefa, a tak ho odvrátit od případné odvety proti nim. Nezdá se, že by Jákob pochyboval o Josefově charakteru, že by to viděl tak, že Josef se už nemůže dočkat, až otec umře, aby se bratrům konečně pomstil. Mohl se jim pomstít už mnohokrát předtím, ale neudělal to. Proč by měl dělat nyní? Ano, člověk je vrtkavý tvor, a pokud nemá skutečně pevný charakter, snadno změní svůj pohled, své názory. Ale viděli jsme, že by Josef byl takovým člověkem? Ne. Viděli jsme ho jako toho, kdo je pevný, kdo má už od mládí vybudovaný charakter a ten se nezměnil, ani když dosáhl na ty největší světské pocty. 

Dovolte mi zase malou odbočku – proto mají vést církev zralí muži, starší, kteří jsou už věkem prověření a na nichž už můžeme vidět stálost jejich charakteru. To neznamená, že nemůže přijít zkouška, která ukáže, že ten charakter tak pevný nebyl, jak by měl být. Období takových zkoušek dopouští Pán na svou církev v posledních čtyřech letech. Zahalovaly se tváře a odhalovaly se charaktery, vytahovaly se nahoru vlajky a stahovaly se kalhoty. A před námi, jak můžeme pracovat na svém charakteru? Jak můžeme růst tak, abychom obstáli? Odpovědět můžeme známým citátem od Mistra Jana Husa: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“

Dnešní doba se staví proti pravdě. Nechce pravdu znát. Nejde o to, co je pravda, jde o to, o čem ostatní říkají, že to tak musí být. Pravda je relativní – pro každého může znamenat něco jiného. Ale je tady jeden, který si dělá absolutní nárok na pravdu, protože tvrdí, že on je pravda, že je ztělesněná pravda. A to je něco, co nejde zrelativizovat. Jde tedy o to, jestli budeme následovat Pána Ježíše Krista, jestli se ho budeme držet, jestli ho budeme chtít poznávat do hloubky a ne zůstávat jenom na povrchu. A přesně tohle je důvod, proč Josef znovu pláče. Josef poznal pravdu, řekl jí svým bratrům, ale oni mu nevěřili. A po sedmnácti letech to vyšlo najevo. Po sedmnácti letech, kdy se Josef o ně postaral v době hladu, kdy jim zařídil dobré místo v Egyptě, kdy se celou dobu staral o svého otce a jeho nejbližší, tak jeho bratři přicházejí s hloupou lží a snaží se Josefa citově vydírat skrze připomínání jejich mrtvého otce, jehož Josef tolik miloval. Jak se tady projevuje Josefův charakter? Bolestí, zármutkem, pláčem, laskavostí, trpělivostí, vstřícností vůči těm, kteří ho chtějí zmanipulovat. Josef jim znovu opakuje, že není Bůh a že se nemusí bát. 

• „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ Tak je těšil a promlouval jim k srdci. (Gn 50,20–21)

Toto jsou klíčové verše celého Josefova příběhu a mohli bychom říci, celé knihy Genesis. Adam s Evou zamýšleli proti Bohu zlé, ale on zamýšlel dobré pro jejich potomky, pro ty, které si vyvolil před stvořením světa. Oni zamýšleli zlé, proto se vzbouřili proti Bohu, ale Bůh na jejich vzpouře ukázal svou milost a dobrotu. Kromě toho byl jejich pád prostředkem na cestě ke zjevení potomka ženy, potomka Abrahama, Izáka a Jákoba, lva z Judy, Pána Ježíše Krista. Oni zamýšleli zlé, ale Bůh zamýšlel dobré – zamýšlet zjevit slávu svého Syna, zamýšlel odhalit spasení z milosti skrze víru (což mimochodem úplně přímo a jasně odhalil už v knize Genesis – Gn 15,6 – „Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“). 

Tak byla zjevena Boží dobrota, Boží láska, Boží milost, Boží spravedlnost, Boží svatost, Boží svrchovanost, Boží sláva a Boží prozřetelnost. Boží prozřetelnost to je slovo, jemuž ne všichni dneska rozumí, ale jednoduše to znamená, že Bůh ve své moudrosti a dobrotě působí tak, aby všechny věci sloužili k jeho slávě a k tomu, aby došly přesně k tomu cíli, který jim Bůh určil. To je Boží prozřetelnost. Bůh veškeré stvoření vede ke svému cíli – to je prozřetelnost. A používá k tomu i hřích a lidskou vzpouru, zlo, ďábla, zlé lidi, zlé okolnosti. A protože víme, že Bůh je dobrý – jako to věděl i Josef, můžeme se spolehnout na to, že ať už se v našich životech děje cokoliv, tak pokud patříme Bohu, jsme Boží děti, jsme učedníci Pána Ježíše Krista, protože jsme uvěřili, že tím, co udělal, nás zachránil a není k tomu potřeba nic přidávat, nemusíme se bát, protože Bůh má všechno ve své ruce, má to pod kontrolou. Nemusíme se snažit manipulovat druhými, abychom dosáhli vytoužených cílů – stačí, když se obrátíme k němu! V Kristu je odpuštění hříchů, v něm je nový život, v něm je také konec toho starého, v něm je odpočinutí, pokoj i radost, v něm je veškerá plnost, moudrost, požehnání i spravedlnost, on je samotná pravda i milost. Genesis mluví o původu hříchu i o jeho rozvoji, rozkvětu (dá-li se takové krásné slovo použít o něčem tak hrozném, jako je hřích). Na konci knihy Genesis to můžeme všechno vidět. Přesto je tu naděje!

III. Naděje

Naděje je skutečně dalším velkým tématem této kapitoly a současně také celé knihy Genesis. Krok za krokem se naplňuje Boží slovo, naplňují se Boží sliby – a to vede k naději, která je zakotvená v nebesích. O čem Abraham mohl jen přemýšlet, když se díval na hvězdy na nebi na písek na mořském břehu, co si Izák mohl jen představit, Jákob začíná vidět. A jeho syn Josef je toho dostatečným svědkem. Josef vidí, jak se plní Boží slovo, jak Bůh rozmnožuje Izrael, jak jedná přímo s jeho vnuky, které vidí na vlastní oči. Vedle nich tu musel být už zástup synů a vnuků Josefových bratrů. Do Egypta sestoupilo sedmdesát mužů a chlapců. Když Jákob umíral, viděl zástup svých vnuků. Když o půl století později umíral Josef, musel vidět velké množství potomků svého otce Jákoba. U některých rodin to mohla být už pátá nebo šestá generace. 

Kromě toho, jak se naplňovalo Boží slovo, vidíme v této kapitole také naději, která promlouvá z obou smrtí, které jsou zde zaznamenané. Jákob byl pohřben v Kenaánu. Jeho hrob volal na jeho potomky, aby nezapomněli, kde je jejich vlast – tedy ta pozemská. A podobně to vidíme u Josefa. Před svou smrtí udělal totéž, co jeho otec – zavázel své blízké slibem, že jeho kosti budou jednoho dne pohřbené v Kenaánu. Zavázal své blízké k víře, že jednoho dne vyjdou z Egypta. Došlo k tomu o skoro jeden a půl století později, ale Izraelci na slib daný Josefovi nezapomněli. 

• Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ (Ex 13,19)

• Josefovy kosti, přenesené Izraelci z Egypta, pohřbili v Šekemu na dílu pole, který koupil Jákob od synů Šekemova otce Chamóra za sto kesít. Připadlo do dědictví Josefovým synům. (Joz 24,32)

Josef byl pohřben na poli, které mu odkázal otec – u města, které Josefovi bratři vybili mečem a vyloupili. Slib, který Josefovi dali, jim měl připomínat, že jejich dědictví nebude v Egyptě, ale v Kenaánu, že Egypt je jenom přechodným bydlištěm. A to platí také pro nás. Tento Egypt, v němž žijeme, není naším skutečným domovem, jsme tu jenom hosté a poutníci. Naše občanství je v nebesích (Fp 3,20). Je u Boha, kde nám Pán Ježíš Kristus připravuje nebeské příbytky (J 14,2), abychom do nich mohli ve slávě vejít. To si potřebovali připomínat Izraelci, kteří po dlouhých letech otroctví vycházeli z Egypta, a to si musíme neustále připomínat také my – i my jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a smrti, už nežijeme sami sobě, ale žijeme pro Krista:

• Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,1–5)

To jsou věci, které si potřebujeme vytrvale připomínat. Už nepatříme Božímu soudu, ale jsme pod Boží milostí. A v tomto smyslu je pro křesťana smrt vysvobozením z ubohého smrtelného těla. A to je další naděje, kterou můžeme v našem textu vidět. Jákob i Josef mluví o smrti pokojně. Nebáli se smrti, protože věděli, kam jdou. Takový pokoj nenajdete u nevěřících lidí. Ti mluví o smrti emotivně a hlavně o ní mluvit nechtějí. Ale pro ty, kdo jsou v Kristu, je smrt vysvobozením z tohoto těla smrti, z tohoto světa, který se žene do zkázy. Ale my máme jistotu v Kristu. Boží slovo znovu a znovu mluví o jistotě. Josef si byl naprosto jistý tím, že Izraelci nezůstanou v Egyptě, ale Bůh je vyvede. Podobná je i naše jistota. Máme se spolehnout na to, že Pán přijde pro svou církev a my budeme s ním tam, kde je nyní on. 

Často jsme sklíčení a zarmoucení – ať již pro bídu svého vlastního duchovního života nebo pro bídu světa, ve kterém žijeme. Obě tyto věci nás čas od času drtí a dopadají na nás, takže jsme zoufalí a podobně jako Josefovi bratři máme chuť všechno zabalit a vzdát se. V takové chvíli potřebujeme bratra nebo sestru v Kristu, kteří nám ukážou, jak velkého máme Boha. V bolesti, v zármutku, v neštěstí, v zoufalství, v depresi, ve slabosti nás nemůže potěšit nic jiného víc, než pohled na velikého a dobrého Boha. Obvykle nepotřebujeme vysvětlení toho, co se v našem životě děje, ale spíš povzbuzení k tomu, abychom hleděli na toho, kdo naše životy vede a má je pevně ve své ruce. 

A ještě poslední naději chci zmínit na samotný závěr. Jsme na konci knihy Genesis. Končí jedna velká éra, končí věk patriarchů, končí období dlouhé skoro dvacet tři století. A dva pohřby na konci této knihy nevypadají jako úplně slavný závěr. Mojžíš by se Holywoodu určitě neuživil. To není šťastný konec. Ale nesmíme zapomenout na to, že příběh tady nekončí. Mojžíš napsal ještě další čtyři knihy – a ani tam nakonec příběh neskončil. Bůh k nim přidal ještě dalších šedesát jedna knih a tři a půl tisíce let historie. A teprve na konci té poslední knihy je poslední kapitola celého příběhu. Zjevení 22 nás potom vrací zpátky do Ráje. 

• A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22,1–5)

Amen.