V 1. Timoteovi 3,11 v ekumenickém překladu čteme: „Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.“ Takový text by skutečně mohl vést k tomu, že by se ženy měly nějakým způsobem podílet na vedení církve. Ale pokud se podíváme na tento text samotný důkladněji, myslím, že už to tak jasné nebude, a pokud půjdeme do bližšího i trochu širšího kontextu této epištoly a do širokého kontextu celého Písma, dojdeme k celkem jednoznačnému závěru. Ale pojďme projít tuto věc od začátku.

Co přesně říká 1. Timoteovi 3,11

První věc, na kterou se musíme podívat, je tento samotný verš. Pro lepší porozumění začněme tím, že se podíváme na tento text v různých českých překladech Písma: 

• Též i manželky [ jejich musejí býti] šlechetné, neutrhavé, středmé, ve všem věrné. (KRAL) 
• Jejich ženy musí býti čestné, nesmí býti klevetivé, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé. (Žilka) 
• Jejich ženy ať jsou právě tak ušlechtilé, ne klevetivé, ale střídmé a naprosto věrné.   (B21) 
• Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. (E) 
• Ženy [ať jsou] taktéž důstojně vážné, nepomlouvavé, střízlivé, ve všech věcech věrné. (Pavlík) 
• Právě tak ženy se musejí chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, ale střídmé a ve všem spolehlivé. (Petrů)

Už z tohoto vzorku můžeme vidět rozmanitost překladů a výkladů, které se k nim vztahují. O kom přesně se tady mluví? Mluví se o manželkách služebníků? Mluví se o ženách-služebnicích (diákonkách)? Nebo se mluví jenom o ženách? Originální text je poměrně strohý a velmi jednoduše říká: „Rovněž ženy [musí být] čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.“ Opravdu bychom měli na tomto verši stavět službu žen v církvi? Myslím, že to jediné, co můžeme z tohoto textu s jistotou odvodit, je, že ženy mají mít zbožný charakter. Ale o jaké ženy se jedná, to je nemožné určit pouze z tohoto samotného textu (více viz kázání na tento text – zde). Můžeme se tedy k naší otázce ohledně žen ve vedení církve dozvědět něco více? Podívejme se do bezprostředního kontextu.

Bezprostřední kontext mluví o diákonech – mužích

I kdybychom vzali v úvahu ony dvě varianty, které mluví o manželkách nebo o ženách v této službě, pořád musíme mít na paměti, že verše osm až třináct mluví o ustanovených služebnících (diákonech) a nikoliv o starších. Kdyby se skutečně jednalo o manželky těchto služebníků, potom by to znamenalo, že se tu nemluví ani o tom, že tyto ženy by měly být diákonky. Pouze v případě, že bychom vzali v potaz překlad „ženy v této službě“ (což ve skutečnosti není překlad, ale interpretce), mohli bychom mluvit o ženách ve službě diákonek, nikoliv však ve službě starších.

Ovšem vzhledem k dvanáctému verši, který říká, že „diákoni mají být muži jedné ženy“ (je zde stejná fráze, jaká je použitá o několik veršů dříve v popisu starších), mám za to, že je poměrně obtížné vztáhnout službu diákonů, neboli ustanovených služebníků i na ženy. Pavel umí napsat „žena jednoho muže“ a tuto frázi používá k popisu vdov, které mají být podporované církví, ale zde použil frázi „muž jedné ženy“. Určitě nechtěl, aby církev byla ve zmatku (viz 1Tm 3,15), proto použil tuto frázi k popisu toho, kdo má být ustanoven jako služebník v církvi (diákon) nebo - o něco dříve - jako starší.

Na tomto místě bychom mohli celou věc uzavřít, protože je zjevné, že z 1. Timoteovi 3,11 nemůžeme odvodit mandát pro ženy ustanovené jako starší církve, ale chtěl bych jít ještě dál, aby celá věc byla naprosto jasná. Širší kontext našeho verše jasně ukazuje, že:

Starší má být muž, a žena nemá učit

Podívejme se ještě krátce na několik věcí ze třetí a z druhé kapitoly 1. Timoteovi. Když Pavel mluví starších (a o diákonech platí totéž s výjimkou v. 11, který však podle mne o diákonech/diákonkách nemluví), používá důsledně mužský rod. Od prvního verše třetí kapitoly, kde jsou zájmena i podstatná jména v mužském rodě, přes slova o muži jedné ženy a vyjmenované vlastnosti, jako je např. pijan nebo rváč (znovu v mužském rodě a spíše mužské než ženské vlastnosti), až po to, že má dobře spravovat svůj dům/domácnost/rodinu (oikos), což je zase zodpovědností muže. Druhý verš třetí kapitoly říká, že „dohlížitel má být bezúhonný, muž jedné ženy …“ Kdyby chtěl Pavel zdůraznit věrnost mužů a žen v manželství, uměl by to napsat, ale on napsal, že starší má být muž. Podobně vdova (o dvě kapitoly dále), která má být podporovaná církví, má být žena jednoho muže (1Tm 5,9). Jistě byli v církvi i vdovci, ale o nich Pavel psát nechtěl, protože jejich sociální postavení ve společnosti bylo nesrovnatelně lepší než postavení vdov, proto zdůrazňuje, že jde o ženy. Z prostého čtení třetí kapitoly je celkem jasně vidět, že jak v případě starších, tak v případě diákonů se jednoduše mluví o mužích.

A kromě toho je tady ona jedna kvalita, která odlišuje starší od ustanovených služebníků (diákonů), a to je schopnost učit, která je pro starší nezbytná, zatímco diákoni tuto schopnost, na rozdíl ode všech ostatních kvalit, které se neliší od kvalit požadovaných od starších, mít nemusí. Starší má být schopen učit, protože jeho úkolem je pást Boží lid, tedy mimo jiné sytit církev Božím slovem. Proč by to mělo být diskutabilní ohledně žen? Nemohou mít ženy schopnost učit? Některé ženy jistě mohou mít schopnost učit. Dokonce je žádoucí, aby každý křesťan, bez ohledu na to, zda je to muž nebo žena, znal Boží slovo, uměl vysvětlit evangelium a dát dobrou odpověď každému, kdo by se vyptával po naději, kterou máme (1Pt 3,15).

Ale v širším kontextu našeho textu, jen o pár veršů před tím, než Pavel uvádí schopnost učit jako podmínku pro starší, říká, že „ženě učit nedovoluje“ (1Tm 2,11–12). A hned v následující větě vysvětluje, co tím myslí – že žena nemá mít moc nad mužem, ale má se nechat vést. Žena nemá vládnout muži a zdá se, že Pavel tomu rozumí tak, že vyučování Božího slova je určitý způsob uplatňování autority, vlády nad druhými. A Pavlovo zdůvodnění v dalších verších druhé kapitoly není kulturní, ale historické, a odkazuje na řád ve stvoření i v pádu – řád, který se nemění s kulturou, protože to je Bohem ustanovený řád (více viz kázání na tento text – zde). A to nás vede ještě o krok dál, k celkovému kontextu Písma.

Muž má vést, nikoliv žena

Úlohou starších v církvi je kromě jiného vést Boží lid. Starší vedou Boží lid jako podpastýři, pasáčci Kristovi. V Písmu vidíme jasně definované vedení. Hlavou Krista je Bůh (1K 11,3). Otec vedl ve všem Syna a Syn dělal i mluvil všechno, co chtěl Otec. Kristus je hlavou muže a muž má na prvním místě následovat Krista – dělat a mluvit vše, co on chce. Muž je hlavou ženy, muž má vést ženu, je mu dána zodpovědnost, která vyplývá ze stvoření (viz Gn 2) a žena se má podřizovat stejně, jako se církev podřizuje Kristu, své hlavě (Ef 5,21–33).

Hřích způsobuje vzdor proti tomuto Božímu řádu i všem dalším Božím ustanovením. Prokletím hříchu je, že žena dychtí po muži (Gn 3,16), což znamená především, že dychtí po tom, stát se hlavou muže, což Boží slovo jasně zapovídá právě v 1Tm 2,11–12). Hřích způsobuje, že muž chce nad ženou vládnout, že jí chce ovládat, vlastnit, jednat s ní autoritativně (Gn 3,16) místo aby ji v lásce vedl. Ale v Kristu má ženu milovat jako Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval.

Mohli bychom mluvit o dalších a dalších věcech z Písma, z nichž je jasné, že muž není žena a žena není muž, že jsou jinak stvoření, mají rozdílné role, jsou různě obdarovaní, mají odlišné služby v těle Kristově. Ale myslím, že takto to stačí a i z těchto věcí je zřejmé, že:

Žena nemá být ustanovena jako starší církve

Bůh ve svém Slově ustanovil, jak by církev měla fungovat a ve své svrchovanosti a prozřetelnosti určil, že církev má být vedena zbožnými muži, nikoliv ženami. To neznamená, že by to technicky nešlo, ale je to podobné, jako když nějaký muž chce být manželkou jiného muže nebo nějaká žena chce být manželem jiné ženy. Technicky je to možné a dokonce to dnešní společnost chce mít uzákoněné jako právo mužů a žen. A i když o takové situaci mluví Písmo pouze na několika místech, rozumíme tomu, že to je zvrácenost, která se Bohu nelíbí. Oč jasnější by to mělo být v otázkách, které se týkají vedení církve, vedení rodiny a vedení muži obecně, o čemž Písmo mluví na velmi mnoha místech.

To, že žena nemá vést církev a vyučovat Boží lid, nijak nesnižuje hodnotu ženy ani jí to nijak neupírá podíl na všeobecném kněžství věřících. Skutečnost je taková, že ani každý muž nemůže vést církev – dokonce jen velmi málo mužů je a vždy bude kvalifikovaných vést Boží lid. To neznamená, že ostatní muži jsou něco méně nebo že tito ustanovení muži jsou něco více – jsou úplně stejně Pánovými ovečkami jako všichni ostatní, pouze na jejich ramena byla vložena mnohem větší zodpovědnost a budou mnohem přísněji souzeni než ostatní.