Bůh odhaluje lidská srdce

Jaroslav Kernal, Praha 19. února 2023

Přesně před třemi měsíci jsme na nějakou dobu opustili knihu Genesis. Skončili jsme ve 21. kapitole a dnes budeme pokračovat kapitolou dvacátou druhou. Slyšeli jsme ten příběh a je třeba říci, že v mnoha směrech je to vrcholný příběh celé knihy Genesis. Z hlediska dějin spásy, z pohledu evangelia je příběh o obětování Izáka tím nejdůležitějším příběhem knihy Genesis. Chtěl bych, abychom zde chvilku zůstali, takže dnes se podíváme jenom na úvod do této kapitoly. Než půjdeme dál, ještě pomodleme.

Obětování Izáka není jenom vrcholem knihy Genesis, ale společně s Žalmem 22 a s Izajášem 53 patří k samotným vrcholům celého Starého zákona. Jsou to texty, kde se nejjasněji a nejsilněji zjevuje evangelium. A současně jsou to texty, které k nám promlouvají ještě v mnoha dalších oblastech. U příběhu, který máme před sebou, to platí víc než kdekoliv jinde. Kromě samotného příběhu obětování Izáka je tu mnoho dalších věcí, u nichž bychom se mohli zastavit, takže bychom mohli strávit jenom v této kapitole velmi dlouhou dobu. Mimo jiné se zde poprvé v knize Genesis setkáváme se slovem láska, nebo milovat. Mluvili jsme o stvoření muže a ženy, viděli jsme, jak Bůh přivedl ženu k muži a dal mu ji za manželku, ale v tom ustanovení manželství nebylo ani slovo o lásce.

• Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24)

To je biblické ustanovení manželství. To je biblická definice manželství. Není to jediná definice manželství, ale je to základní a nejdůležitější definice. Ale všimněte si, že tu není ani slovo o lásce mezi mužem a ženou. Dokonce Písmo musí přikazovat manželům, mužům křesťanům, že mají milovat své ženy (Ef 5,25). Láska není něco, co by nám bylo přirozeně vlastní. O to pozoruhodnější je, že když se o lásce mluví poprvé, mluví Písmo o lásce mezi otcem a synem. Trvalo ještě víc než dva tisíce let, než byla zjevena hloubka těchto slov, než nám Boží syn ukázal na lásku mezi Otcem a Synem. A také nám ukázal, že jako projev své lásky k nám, k hříšníkům, dal Otec svého milovaného Syna na oltář, přinesl ho jako oběť smíření za naše hříchy.

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)

To je Genesis 22! Otec přináší svého syna na oltář. Ale musíme začít na začátku, takže začneme u prvních veršů našeho textu, začneme u toho, jak Bůh sám ve svém Slově popisuje tuto situaci:

• Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. (Gn 22,1)

Takže dneska se zaměříme na zkoušky. Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet. To není něco specifického, co by platilo jenom pro Abrahama, ale Boží slovo nám ukazuje, že se jedná o univerzálně platný princip, který se týká každého Božího dítěte a do nějaké míry se dokonce týká také každého nevěřícího člověka. Bůh přichází do našich životů se zkouškami. Je to způsob, jak se  dává Bůh člověku poznat, jaký je Bůh, jak s námi Bůh jedná a jak se na něj můžeme spolehnout. Ale Bůh nepotřebuje zkoušky na to, aby poznal naše srdce – on ho dobře zná. Ale skrze zkoušky nám umožňuje poznat naše vlastní srdce, poznat nás samotné. A ve výsledku Bůh používá zkoušky, aby upevnil naši víru, aby nás posílil a ještě více ukotvil v Kristu.

I. Bůh nás zkouší

Bůh se rozhodl Abrahama vyzkoušet. Abychom cele pochopili hloubku těchto slov, musíme se vrátit na samotný začátek našeho příběhu, do dvanácté kapitoly Genesis a připomenout si celý příběh praotce Abrahama. Křesťané by často chtěli uvěřit a hned být ve dvacáté druhé kapitole knihy Genesis. Chtěli by přeskočit těch deset kapitol, které zahrnují třicet až čtyřicet let chození s Bohem. A musíme si hned na začátku říct, že to nejde. Není to možné. V životě s Bohem nefungují žádné zkratky.

Bůh povolal Abrahama, ještě když byl v Uru Kaldejském, když spolu se svými předky sloužil jiným bohům (Joz 24,2). Abraham odešel se svým otcem Terachem a usídlili se v Cháranu (Gn 11,31). Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu (Gn 12,4). Netušíme, kolik mu bylo let, když ho Bůh povolal v Uru Kaldejském. Ale i to, co tušíme, nám ukazuje, že Abraham chodil s Bohem několik desítek let, než ho Bůh dovedl na toto místo v Genesis 22, než ho Bůh dovedl k tomu, aby mu dal svého milovaného syna. A dobře si všimněte toho, co Bůh Abrahamovi říká – neříká mu: „Dej mi svou milovanou modlu“, ale říká mu: „Dej mi svého milovaného syna!“

My bychom chtěli slyšet: „Dej mi svou milovanou modlu … (tu a tu) …“ Dej mi svůj milovaný hřích … To bychom si přáli! Hned bychom viděli, co je tím hříchem, hned by to bylo jasné, hned bychom museli udělat rozhodnutí. Ale moji milí, hřích je hřích a hřích nám velmi jasně ukazuje Bůh ve svém Slově, v Bibli. Nemusí kvůli tomu k nám nějak specificky a nadpřirozeně promlouvat. V Bibli nám úplně jasně říká, co je hřích. Stejně jasně nám říká, jak se na hřích dívá a jak s hříchem máme naložit – máme ho vyznat Bohu a opustit. „Kdo kradl, ať už nekrade …“ (Ef 4,28), kdo smilnil, ať už nesmilní, kdo uctíval modly, ať uctívá pravého a živého Boha, kdo byl plný nepravosti, podlosti…

• … lakoty, špatnosti, kdo byl samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, donašeč,  pomlouvač, Bohu odporný, zpupný, nadutý, chlubivý, kdo vymýšledl zlé věci, neposlouchal rodiče, neměl rozum, nedovedl se s nikým snést, neznal lásku ani slitování … (Ř 1,29–31)

… ten má tyhle věci opustit a obrátit se k Bohu, k jeho lásce, k jeho milosti, jeho milosrdenství, dobrotě, pokoji atd. Tohle jsou věci, které jsou přímo a jasně řečení v Písmu. A tohle jsou věci, které křesťané odkládají, když se obrátí k Pánu. Mohli bychom to nazvat takovou základní, defaultní proměnou života. Jestli se proměna srdce nepromítla do těchto věcí, které se týkají našich myšlenek, postojů, slov a skutků, potom nejspíš k žádné proměně nedošlo. Abraham se obrátil k Bohu, ze vzbouřence se stal člověk, který začal poslouchat Boha, začal uctívat Boha a milovat ho. Ale ještě to trvalo opravdu dlouho, než došlo k proměně těch nejniternějších postojů. A to je to, oč tu běží – proměna srdce, proměna mysli, proměna postojů, proměna celého pohledu na život, dříve se používalo spojení proměna světového názoru, dnes bychom možná použili slova jako proměna narativu, příběhu. Ovšem podstatné vždycky je, co se mění – jestli se mění srdce nebo kabát. Změna kabátu není tak těžká – nemusíme chodit příliš daleko a přímo v naší zemi uvidíme, že z mnoha komunistů se stali kapitalisti a z mnoha bojovníků za vládu jedné strany se stali pravdomluvní demokraté. A tady se skrývá nebezpečí, které ohrožuje každého křesťana – totiž že dojde k proměně na povrchu, ale nedojde k proměně uvnitř. Dojde ke změně chování, ale nedojde ke změně srdce. A tohle je něco, čeho bychom se měli bát, co by nás mělo děsit, co by nás možná mělo budit v noci ze spaní! Tohle je ta zásadní otázka – jak je na tom mé srdce? Je to srdce nové, nebo došlo jenom k oblečení nového kabátu?

Tragické je, že dnes se můžete setkat s učením, které se zaměřuje na nový kabát! Dělej to nebo ono, neděj to a tamto … a budeš správným křesťanem. Dokonce lidé s novým srdcem mohou být tímto učením spoutaní do té míry, že celý svůj život prožijí v tom, že se budou zaměřovat na skutky, na vnější věci, na to, jestli dělají správně tohle nebo tamto, jestli přesně a důsledně dodržují to či ono nařízení. Ale nikdy se nezeptají, jak je na tom moje srdce! Nikdy se nedostanou za tu vnější fasádu.

Ale Bůh není bezmocný. Bůh není jenom divák. Bůh není nezaujatý pozorovatel. Bůh jedná! Bůh chce svoje děti vyzkoušet podobně jako Abrahama. Bůh přichází a říká: „Dej mi to, co miluješ nejvíc!“ Jak by to bylo jednoduché, kdyby nám Bůh řekl, abychom mu dali svou modlu. Hned bychom se jí zbavili. Nechtěli bychom ji, protože máme nové srdce a nenávidíme modlářství. Ale Bůh to říká jinak … Dej mi svého syna, kterého miluješ. Dej mi svůj majetek, své peníze, své dítě, svého manžela nebo manželku, dej mi svůj dům, své auto, svého koníčka, svůj oblíbený pořad v televizi, svou milovanou politickou stranu, svůj oblíbený sport, svou práci, své touhy, své cíle, své představy …

Dwight Moody byl úspěšný cestující prodavač obuvi. Navzdory tomu, že se naučil číst a psát až když v dospělosti, kdy uvěřil evangeliu, Bůh ho obdaroval tím, že uměl prodat boty. A uměl to skutečně tak dobře, že z chudého bosého prosťáčka byl zanedlouho na nejlepší cestě stát se milionářem. Bůh ho ovšem obdaroval také tím, že uměl velmi jednoduše vysvětlit lidem evangelium. A v té chvíli, kdy šly věci nejlíp, se ho Bůh rozhodl vyzkoušet – postavil ho před rozhodnutí, jestli se chce mít dobře v tomto světě z prostředků, které si vydělá prodejem bot nebo bude žít v závislosti na Bohu a oddá svůj život šíření evangelia. Ta zkouška ukázala, kde je jeho srdce a Dwight Moody se stal jedním z největších evangelistů druhé poloviny 19. století.

Bůh do našich životů přichází se zkouškami a skrze tyto zkoušky nám odhaluje, jaký je. To je druhý bod dnešního kázání.

II. Bůh se nám dává poznat

Bůh nás nepotřebuje zkoušet, ale my potřebujeme být zkoušeni. Bůh nás zná a skrze zkoušky se o nás nic nového nedozví. Ale my ano. Skrze zkoušky poznáváme Boha. A mohli bychom říct, že především skrze zkoušky poznáváme Boha. Víte, ve skutečnosti bychom si ze všeho nejvíc přáli – a často si to taky dokonce namlouváme, že to tak má být – abychom poznávali našeho Pána v pohodlí našich obýváků, s prostřeným stolem, zajištěným bankovním účtem, dneska možná se zásobou jídla na půl roku ve sklepě, obklopeni věřící rodinou a přáteli, s hezkou chválou na rtech. Tohle je přesně ta situace, kdy plni úžasných emocí s velkou radostí vyznáváme, že Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Je to jednoduché z takové pozice chodit s Bohem, přinášet Bohu oběti, chválit ho, svědčit o něm druhým lidem, být pevný ve víře, jasně znát pravdu, poznávat co je dobré a co špatné. Ale takový život možná bude trochu připomínat život starozákonního Jóba – měl sedm synů a tři dcery, sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva a předčil všechny muže dávnověku (Jb 1,2–3). Když o něm Bůh řekl satanovi, satan jednoduše odpověděl:

• Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit. (Jb 1,9–11)

Právě tohle je ta situace, o níž mluvíme. Chceme být dovedeni do zaslíbené země, chceme být zahrnuti požehnáním a hojností – což je Abraham ve dvanácté kapitole – a potom si myslíme, že budeme schopní skočit rovnou do kapitoly dvacet dva a přinést Bohu to nejvzácnější, co máme. Ale, moji milí, bez kapitol třináct až dvacet jedna nejsme vůbec schopni poznat, co je to nejvzácnější, co doopravdy máme. Co jsme si zamilovali tak, jako si Abraham zamiloval svého syna. Připomeňme si příběh Abrahamova života. Musel se nejdřív vzdát úplně všeho, aby byl schopen vzdát se i svého syna.

Bůh Abrahamovi zaslíbil – když bylo Abrahamovi sedmdesát pět, že mu dá syna a hojnost potomstva. Potom Bůh své sliby Abrahamovi zopakoval s velikou pompou a slávou – uzavřel s Abrahamem smlouvu krve, zjevil se mu, mluvil k němu. Pár let po těchto událostech, deset let po tom, co se Abraham usadil v kenaanské zemi (Gn 16,3), vzal Abraham věci do svých rukou a poslechl svou ženu Sáru, vešel k její otrokyni Hagaře a měl s ní syna Izmaela. A vypadá to, že Abraham potom prožíval úžasné roky svého života. Zamiloval si Izmaela, svého jediného syna, všechnu svou naději a všechny ty Boží sliby, které mu Bůh dal, vložil na Izmaela. Ale o třináct let později Bůh promluvil k Abrahamovi znovu. Znovu mu zopakoval smlouvu, kterou s ním uzavřel. A mluvil s ním tak, jako kdyby tady žádný Izmael nebyl. Řekl mu, že se mu narodí syn a dá mu jméno Izák – a bude to syn, kterého zplodí se svou neplodnou ženou Sárou! A pětadvacet let potom, co Bůh dal poprvé svůj slib Abrahamovi, se mu narodil syn Izák. Abrahamův druhý syn! A jestli si alespoň trochu vybavíte příběh předchozí kapitoly, četli jsme o tom, že když byl Izák odstaven, Bůh řekl Abrahamovi, aby vyhnal otrokyni a jejího syna.

• Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. (Gn 21,11)

Krok za krokem se Bůh propracovával skrze tlustou slupku Abrahamova srdce. Jednu věc za druhou musel Abraham odkládat, aby mohl dojít k samotnému jádru. Jóba Bůh vydal satanovi a satan v jeho životě všechno tohle, o čem mluvíme u Abrahama, udělal v jediném dni – připravil Jóba o všechno a postavil ho do lisu zkoušky. Do podobného lisu vložil Bůh velkou většinu křesťanů na celé zemi před třemi lety. Ze dne na den, z týdne na týden bylo ve velké části světa zakázáno shromáždit se k uctívání Boha, opustit svůj domov, navštívit příbuzné a rodinu. To byla zkouška, která přišla na celý svět. A pro většinu křesťanů to bylo jako v životě Abrahama – Bůh krok za krokem odebíral jednotlivé věci, na nichž jsme stavěli. V případě některých křesťanů, kteří nedlouho předtím uvěřili, to bylo jako v životě Jóba – najednou se propadli to temnoty a bídy.

Bůh chtěl vyzkoušet Abrahama, aby se ukázalo, co je v jeho srdci a aby se dal Abrahamovi ještě víc poznat. To obojí je smyslem zkoušek. Bůh se dává poznat uprostřed zkoušek. Mimochodem o tom je kniha Zjevení. To není kniha pro nadšené intelektuály, aby mohli v pohodlí svých domovů rozvíjet své spekulace. Nic takového. To je kniha, která je napsaná a určená pronásledované církvi, církvi, která je v lisu Božích zkoušek. A je to kniha, která nám mnohokrát ukazuje, kdo je Bůh a jaký je.

Když Bůh uvádí člověka do zkoušek, dává se mu také poznat. Obvykle to není uprostřed těchto zkoušek, i když někdy nám Bůh dává svou milost i v takových chvílích. Zakoušíme jeho moc a slávu, uvědomujeme si jeho blízkost a vnímáme potěšení, které je jenom od něj samotného. Mnohem častěji se nám Bůh dává poznat až potom, co nás zkouškou provede. Tak je to i v případě Abrahama, tak to bylo i v případě Jóba. Bůh se nakonec dává poznat člověku ve své velikosti a slávě, ukazuje mu svou dobrotu a lásku, péči a něhu. Spolu se zkouškou přichází pochopení Božího milosrdenství, protože si uvědomujeme, že to byl Bůh sám, kdo nám dal sílu projít zkouškou, kdo nás zkouškou provedl a kdo nás celou dobu držel.

Ve své milosti na nás Bůh nechává dopadat zkoušky, které nás mají přivést blíž k němu, mají otevřít naše oči a my můžeme vidět, jak dobré, jak velký, jak svatý a spravedlivý je náš Bůh. Za to patří Bohu naše chvála. A tady zkoušky také ukazují na to, jaké je naše srdce, jak jsme na tom my sami před Boží tváří.

III. Bůh nám ukazuje naše srdce

Bůh nás chce vyzkoušet a zkouší nás nejrůznějšími způsoby. Obvykle si toto zkoušení vůbec neuvědomujeme, protože se odehrává na pozadí našeho každodenního života. Jsou to ty nejmenší a nejdrobnější věci, které nás vedou k tomu, abychom zůstali věrní Bohu a jeho Slovu. Jsou to drobnosti, které se týkají naší poctivosti (když mi prodavačka v obchodě vrátí víc, než měla), které se týkají naší čistoty (když se do mého srdce dostává to, co tam být nemá), které se týkají naší věrnosti – a zde je podstata všech zkoušek. Zkoušky mají ukázat, zda jsem věrný Bohu nebo ne.

Nedávno jsem s jedním bratrem mluvil o tom, kam se řítí náš svět. Všechno nasvědčuje tomu, že se jako křesťané budeme mít v tomto světě hůře, než jak jsme se měli dosud. A tento bratr vyjádřil obavu o to, jak obstojí, pokud by na nás přišlo nějaké pronásledování. Ptal se, jak se můžeme připravit na to, že nás svět bude pronásledovat. To vůbec není od věci – stačí pár jednoduchých věcí. Nakonec na úrovni EU už je schválená norma, která se týká dezinformací, podle níž se každý, kdo se špatně vyjadřuje o sexuálních menšinách, dopouští nezákonné věci. To jednoduše vede k tomu, že nebude možné veřejně kázat o tom, že homosexualita je hříchem. Že nebude možné citovat Římanům 1,18nn. Nyní záleží na jednotlivých státech, jak budou tuto normu aplikovat do svého právního systému. Ale skutečně stačí málo. Před pár týdny byl ve Velké Británii, která byla kolébkou svobody slova, zatčen kazatel, který na ulici kázal o tom, že homosexualita je hřích. Byla zatčena žena, která se v tichosti modlila před klinikou, kde se provádějí potraty. To je pronásledování, jaké může velmi rychle přijít i k nám. To je také zkouška od Boha. Jak obstojíme? Můžeme se nějak připravit? Co se můžeme naučit od Abrahama?

Moji milí, tady je velká lekce, kterou nám dává kniha Genesis. Abraham byl věrný Bohu. Abraham jednal podle Božího slova. Kdykoliv mu Bůh řekl, co má udělat, Abraham to udělal. Viděli jsme, že byly i chvíle, kdy naprosto selhal, kdy zapřel svou ženu kvůli strachu o svůj vlastní život, kdy lhal, aby sám sebe ochránil. Ale můžeme také vidět, že kdykoliv – skutečně kdykoliv – mu Bůh řekl, aby něco udělal, Abraham jednal přesně podle toho, co mu Bůh řekl. Když mu Bůh řekl, aby odešel ze své země a šel do země, kterou mu Bůh ukáže, Abraham se zvedl a šel. Když mu Bůh řekl, aby obřezal sebe a celý svůj dům, Abraham neváhal a ještě týž den udělal to, co Bůh chtěl. Když mu Bůh řekl, vyhnal svého syna spolu s jeho matkou, otrokyní, Abraham to udělal. Když mu Bůh řekl, aby vzal svého milovaného syna a přinesl mu ho jako oběť, Abraham poslechl Boha.

Na toto místo se dá dojít jenom krok za krokem. Jenom od poslušnosti k poslušnosti. To byla moje odpověď onomu bratrovi – nemůžeme se připravit na budoucí pronásledování nijak jinak než tím, že budeme věrní Bohu dneska, právě teď. Jinak to nejde. To je lekce od Abrahama. Dneska musím poslechnout to, co mi Bůh přikazuje, protože když to neudělám dneska, neudělám to ani zítra a už vůbec ne, když přijde nějaký tlak nebo soužení. Jestli nebudu věrný dneska v malých věcech, potom zcela jistě neobstojím, až přijdou takové věci, jako je např. zákaz společného zpěvu nebo zákaz bohoslužby, jako je třeba odříkání muslimského vyznání víry nebo přinesení oběti jiným bohům nebo jak to bylo ve starověku, kdy se jednalo o obětování císaři. A samozřejmě musíme rozpoznat, že právě o takovou věc jde.

Tohle je ten hlavní důvod, proč nás Bůh zkouší. Nejde o to, aby on sám poznal, co je v našem srdci. On jediný to skutečně ví – a ví to podle pravdy. Naše srdce je zrádné a i my sami jsme často svým vlastním srdcem obelhaní. Ale Bůh vidí do srdce a zná všechny jeho motivy a pohnutky. A skrze zkoušky to vynáší na povrch – ukazuje nám samotným, jak na tom jsme. Proto jsou tady zkoušky – abychom uviděli to, co bychom jinak vidět nemohli, tedy své vlastní srdce, aby se ukázalo, zda stojíme pevně ve víře, nebo zda poskakujeme na obě strany jako Izrael v době Elijáše. Tyto zkoušky jsou tady kvůli nám samotným.

Proto Jakub říká, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky. A to první místo, kde všichni selháváme. Když přicházejí zkoušky, naříkáme, zoufáme si, jsme ubozí, slabí, hledáme podporu bratrů a sester, ze všech sil se snažíme najít východisko, ale neděláme, co nám Písmo říká – neradujeme se. Ale podívejte se do Jakuba, co přesně říká:

• Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1,3–4)

Zkoušky jsou tady kvůli nám samotným, kvůli naší víře, kvůli tomu, abychom rostli ve víře, v lásce k Bohu a ve vytrvalosti. Zkoušky mají za úkol vycizelovat náš charakter. Zkoušky oddělují zrno od plev ještě v tomto světě, dříve než přijde sklizeň, kdy Bůh pošle anděly, aby z jeho království vytrhali každou nepravost a nečistotu. To je ten důvod, proč se máme radovat. Zkoušky nám umožňují, abychom nahlédli do svého vlastního srdce a uviděli ho takové, jaké doopravdy je. A obvykle to není hezký pohled. Obvykle vidíme to, co bychom vidět vůbec nechtěli. Chtěli bychom vidět Genesis 22, kdy Boží muž obstál ve zkoušce, kterou mu Bůh připravil, ale mnohem častěji vidíme Genesis 3, kdy Boží lidé neobstáli při pokušení, nebo Genesis 9, kde je Noe, který se opil. Ale i to je nakonec dobrý výsledek, protože nám ukazuje, jak moc potřebujeme milost našeho Spasitele, jak moc potřebujeme utíkat k němu samotnému a jak moc se ho musíme držet, abychom obstáli.