Kdo smí bydlet s Bohem? (Ž 15,1–5)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí!

Jaroslav Kernal, Praha 19. září 2021

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři. Z Boží milosti jsme se znovu sešli ke společnému uctívání Boha. Nyní ho budeme uctívat skrze jeho Slovo. Půjdeme spolu do Žalmu 15.

Máme před sebou krátký, v podstatě velmi jednoduchý, i když nesmírně hluboký žalm. Když jsem se připravoval, tak jsem byl v pokušení rozdělit toto studium na čtrnáct samostatných kázání (nebo aspoň pět, podle veršů). Nakonec jsem zůstal u tří bodů, podle nichž můžeme žalm rozdělit: 1. Svatá Boží přítomnost, 2. svaté Boží požadavky a 3. svatá Boží přízeň. Je to jednoduché rozdělení tohoto žalmu, i když bychom ho stejně snadno mohli rozdělit na čtrnáct samostatných bodů.

Žalm, který máme před sebou, je připsán Davidovi. Charles Spurgeon se ve svém monumentálním výkladu Žalmů domnívá, že David napsal tento žalm někdy potom, co přenesl schránu smlouvy do Jeruzaléma. Proto mluví o svaté Boží hoře, i když musíme říct, že nevíme přesně, kde v Jeruzalémě schrána byla. Ale David byl při té příležitosti konfrontován – a to velmi bolestivě – s Boží svatostí. David s třiceti tisíci vybranými muži a s veškerým lidem vyzvedl schránu s domu Abínádabova na pahorku, naložili ji na nový povoz a vezli ji do Jeruzaléma. Ale když spřežení vybočilo z cesty a hrozilo, že schrána spadne z vozu, Uza ji zachytil a Bůh ho na místě pro neúčtu zabil (2S 6,1–11). Čteme tam, že v onen den pojala Davida bázeň a řekl: „Jak by Hospodinova schrána mohla vejít ke mně?“

I. Svatá Boží přítomnost (v. 1)

  • Ž 15:1 Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře?

Máme tady dvě otázky, dvě vyjádření, která nesou jeden význam, který bychom mohli shrnout slovy: Kdo smí bydlet s Bohem? Kdo smí přebývat v Boží blízkosti? David by mohl mít na mysli stánek, který Izraelci podle Božích pokynů postavili na poušti, který stál od doby Jozua v Šílu. Když byli Izraelci poraženi Pelištejci a ti se zmocnili schrány, kněz Élí zemřel, jeho synové padli v boji a stánek se přesunul – možná se Samuelem do Mispy, nebo do Rámy, po smrti Samuela byl určitě v Nóbu. Nakonec byl stánek složen v chrámu, když byl chrám dokončen. Ale David mohl mít na mysli také „jenom“ Boží přítomnost, jak je to často vyjádřeno v Žalmech – když se mluví o tom, že Bůh je hradem, skrýší, úkrytem, pevností, skálou, stanem, příbytkem. A nejspíš myslí obojí dohromady, jako na mnoha místech:

  • Ž 27:5-6 On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne. Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat své oběti za hlaholu polnic, budu zpívat, prozpěvovat žalmy Hospodinu.

Totéž platí o svaté hoře. David mohl mít na mysli Sinaj, kde se Bůh dal poznat Izraeli a dal jim zákon, nebo mohl mít na mysli horu Mórija, Aravnovo humno, kde byl nakonec vybudován chrám, nebo je to znovu „jenom“ metaforické vyjádření Boží přítomnosti – a nejspíš nakonec jde znovu o všechno tohle dohromady. David prostě mluví o Boží přítomnosti, o Boží blízkosti, o tom, kdo smí být tam, kde je Bůh. To je ta otázka! Může mít někdo společenství s Bohem? Být v Boží blízkosti?

Tam, kde je Bůh, je neproniknutelná záře jeho slávy. Když Bůh sestoupil na horu Sínaj, byla hora zahalena oblakem, bylo tam hřmění a blesky, kolem hory byla vytyčena hranice a nic živého nesmělo tuto hranici překročit. Kdokoliv se dotkne hory, musí zemřít, ať je to dobytče nebo člověk (Ex 19,12–13).

Na konci knihy Exodus čteme o tom, jak Mojžíš dokončil stánek a udělal všechno přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. Když přinesli oběti a dokončili celé to dílo, oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva (Ex 40,33–34).

  • Exodus 40:35 Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu setkávání, neboť nad ním přebýval oblak a příbytek naplňovala Hospodinova sláva.

Nový zákon nám říká, že Bůh jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle, takže ho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. V Izajášovi 6 si andělé zahalují tváře před Božím trůnem a volají: „Svatý, svatý, svatý!“ V první kapitole Zjevení spatřil Jan vzkříšené Pána v jeho slávě a padl k jeho nohám jako mrtvý a ve čtvrté a páté kapitole popisuje trůnní sál s andělskými bytostmi, které padají před Bohem a odkládají své koruny. Autor listu Židům mluví o tom, že Bůh je oheň spalující (Žd 12,29). Jan mluví o tom, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (1J 1,5). Bůh je dokonale svatý a čistý, je naprosto spravedlivý, pravdivý a pravý – cokoliv nepravého, nepravdivého, nespravedlivého, nečistého a nesvatého v jeho blízkosti shoří stravujícím ohněm.

Kdo by se tedy, moji milí, mohl i jen přiblížit k takovému Bohu? Kdo tedy smí přebývat v Boží blízkosti? Kdo může být na Hospodinově hoře, v jeho příbytku? To jsou otázky, které si kladle David, nebo lépe, které David kladl Bohu, a které by si také mělo klást každé Boží dítě, každý, kdo vyznává, že zná Boha. Což nás velmi rychle přivádí k druhému bodu dnešního kázání, k té podstatné části celého žalmu, která obsahuje:

II. Svaté Boží požadavky (v. 2–5a)

Podívejme se nejprve na to, co David neříká a potom trochu víc probereme to, co říká. Co David neříká? O čem nemluví? Nemluví o tom, že s Bohem může přebývat ten, kdo bude řádně přinášet předepsané oběti, ani ten, kdo bude pečlivě zachovávat literu zákona, ani ten, kdo naplní všechny rituály nebo vnější přikázání. Vzpomeňte si, jak farizeové (a Židé dodnes) nosili na čele a na ruce tzv. fylaktéria, krabičky s verši z Dt 6, jak odvažovali desátky z máty a z kopru, aby vnějšně naplnili slovo zákona. Vzpomeňte si, jak bylo pro křesťany ze Židů důležité, zda je někdo obřezán či nikoliv, zda zachovává sabat a Mojžíšův zákon. Ale David se o tom ani slůvkem nezmiňuje. O čem mluví? Mluví o morální čistotě, nikoliv o rituální, mluví o srdci a mysli, které jsou čisté. Jaká je Davidova, nebo lépe Boží odpověď na to, kdo smí bydlet s Bohem?

  • Ž 15:2 Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu.

Ve druhém verši jsou tři charakteristiky, které se týkají lidského života. Jsou tady tři slovesa: žije, jedná a zastává, nebo v jiných překladech: chodí, činí, mluví. Chodí upřímně, bezúhonně, činí spravedlnost, mluví pravdu. To je charakteristika celého života. Takhle vypadá ten život z vnějšího pohledu – bezúhonný život, činění spravedlnosti a mluvení pravdy. Bezúhonnost, spravedlnost a pravda jdou vždycky ruku v ruce. „Kdo šíří pravdu, hlásá spravedlnost“ (Př 12,17). Kniha Přísloví nám má mnoho co říci o spravedlnosti. Z 915 veršů v knize je v 92 zmíněna spravedlnost. Chcete vědět víc o Boží spravedlnosti v lidském jednání? Čtěte knihu Přísloví. Má 31 kapitol, dá se číst každý den jedna kapitola podle datumu v kalendáři – stále dokola, rok za rokem. Je tam mnoho věcí, ale za pár let se ta slova začnou usazovat a budete víc a víc rozumět Boží spravedlnosti – jak tomu, co to znamená v praktickém životě, tak také tomu, co to znamená v Božích očích a také požehnání, které vyplývá z této spravedlnosti.

A právě o tu praktickou nebo ještě lépe řečeno praktikovanou bezúhonnost, spravedlnost a pravdivost zde jde. Nejde o to být bez chyb. Ale jde o to být konzistentní. Jiné slovo, kterým bychom mohli popsat život charakterizovaný těmito výrazy, je slovo věrnost. Být věrný pravdě, být věrný spravedlnosti, být věrný bezúhonnosti, ať to stojí, co to stojí. A to má dvě stránky – stránku pozitivní a negativní. Pozitivní – jednat v souladu s pravdou, právem, spravedlností, tedy jednat bezúhonně. A stránka negativní patří k tomu – to je, když nejednáme v souladu s pravdou, právem a spravedlností. A to je něco, co se nevyhýbá nikomu z nás. Nikdo z nás není stoprocentně konzistentní. Ale ta negativní stránka znamená, že pokud zjistím, že nejsem v souladu s pravdou, jdu a napravím to – ať to stojí, co to stojí. A to znamená věrnost, bezúhonnost, spravedlivé jednání, mluvení pravdy. Dobrý příklad najdeme v současném dění.

Před rokem (!) jsem vám dával prohlášení Grace Community, LA, v němž starší toho sboru uváděli biblické důvody, proč nebudou dál dodržovat nařízení guvernéra Kalifornie, ale budou se fyzicky shromažďovat, budou mít společenství, budou se zdravit podáním ruky a usmívat se na sebe s odhalenou tváří. Mnoho pastorů a sborů po celém světě veřejně odsoudilo tento jejich krok jako vzpouru proti Bohu a proti vládě. Samozřejmě došlo k soudu a po roce soud řekl, že guvernér jednal protizákonně a starší toho sboru jednali správně. Spravedlivé, pravdivé a bezúhonné jednání by znamenalo, že ti všichni, kteří veřejně odsoudili Johna MacArthura a starší toho sboru, se nyní veřejně omluví a vyznají svou chybu. Totéž platí v mnoha malých věcech také o nás. Což nás vede k dalšímu verši:

  • Ž 15:3 nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu,

Pavlík říká: „Neroznáší pomluvy, nečiní zle, nevznáší potupu.“ Jde o jazyk. Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň. Je tady důraz na dobré, správné, pravdivé, čestné, čisté, spravedlivé a bezúhonné mluvení. Je to velmi, velmi, velmi praktický důraz. Tohle je místo, kde se všichni bez výjimky proviňujeme – pomluvami, zraňujícími slovy, která působí mnoho zléhu druhým, i tupením druhých, nebo jak říká náš překlad kydáním hany na druhé. A kdyby chtěl někdo tvrdit něco jiného – a měl jsem tu čest setkat se ve svém životě s lidmi, kteří tvrdili, že tohle rozhodně není jejich problém – takový člověk jenom lže sám sobě i druhým. Samotné Boží slovo nás usvědčuje, protože jasně říká, že „jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu.“ (Jk 3,8).

Jsou tu tři věci – pomluva, slovo, které ubližuje a špinící slovo, což má hodně blízko k pomluvě. Pomluvy, klevety, drby – nemusí se jednat nutně o čistě zlé mluvení o druhých, ale vždycky se jedná o mluvení o druhých bez druhých. Ale musíme si také uvědomit, že ne každé mluvení o druhých bez druhých je pomluva, kleveta.

Pavel napsal Timoteovi, že se má vyhnout kovářovi Alexandrovi, protože Pavlovi způsobil mnoho zlého. Pavel varuje svého syna ve víře před zlým člověkem. A kdyby se Timoteus zeptal, co přesně Pavlovi způsobil, Pavel by velmi jasně odpověděl. Podobně Pavel varuje před učením Hymenaia a Filéta a říká, v čem konkrétně je jejich učení falešné. Jan varuje církev před Diotrefem, a vysvětluje proč – osobuje si právo být první mezi ostatními, vylučuje bratry a nepřijímá ty, kteří přicházejí od Jana (3J 9–10).

Ale kdyby Pavel říkal neurčité, obecné věci – dej si pozor na Ferdinanda, protože je takovej divnej, a asi mu to úplně neklape doma a na FB psal divný věci a viděl jsem ho se zvláštníma lidma – potom by byl klevetník, pomlouvač. A jedna z nemnoha věcí, kterou má Hospodin v nenávisti, je pomlouvačný jazyk. Takový jazyk nebude přebývat na Hospodinově hoře. Pomlouvač svým jazykem zapaluje oheň. „Klevetník rozlučuje důvěrné přátele“ (Př 16,28). A hned dvakrát v Přísloví čteme o tom, jak nebezpečné jsou pomluvy pro ty, kdo je poslouchají a přijímají je, protože sestoupí až do nejvnitřnějších útrob (Př 18,8; 26,22). Pokud je neodmítneme hned, ale začneme je ve své mysli přežvykovat a zabývat se jimi, sestoupí do nejvitřnějších útrob a už je tam odtud nedostanem. Jsou jako pamlsky. Jako když vycucáte bonbon – už ho nedostanete ven. Musíte ho vyplivnout hned na začátku a nejlépe ho ani nedat do pusy. Ale pokud pomluvy pustíte do svých útrob, Boží slovo ukazuje jenom jednu cestu, jak je možné útroby vyčistit – je to něco, co nikdo z nás nechce: „Rány pročistí nejvitřnější útroby“ (Př 20,30). Rány, bití, údery – to říkají různé překlady. Pryč od toho!

Velmi důležitou roli hraje schopnost rozlišovat a stát v pravdě – a to nás vede k dalšímu verši a k další Božím požadavkům:

  • Ž 15:4 pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě,

Zvlášť ta první charakteristika je velmi těžká pro křesťany. Je to jedna z věci v Žalmech, která nám působí problémy. Máme někým pohrdat? Máme někoho označit jako zavrženého? To jsou těžká slova, vážná. Pohrdání máme obvykle spojené s pýchou, s nějakou nadřazeností, povýšeností. Ale ne tak v tomto případě. Možná nám pomůže jiný překlad, který mluví o tom, že nemá cti v očích takového člověka ten, kdo je zavržený (ROH). Nelze si vážit toho člověka. Je zavržený. Není možné mu prokázat žádnou úctu, protože je to rouhač, svévolník, utrhač, který ubližuje druhým, který se v pýše neustále pozvedá proti Bohu. Pavel psal Titovi o lidech, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi (Tt 1,10) a v dalším verši dodává, že takovým je třeba zavřít ústa, zacpat jim pusu, nenechat je mluvit, nenechat je svátdět Boží lid.

Ale abychom tohle mohli udělat, musíme se neučit rozlišovat. Bez biblického rozlišování nikam nedojdeme. Bez rozlišování budeme prohlašovat svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, ale vězte, že to obojí je Hospodinu ohavností (Př 17,15).

Někdy křesťané, protože jsou slabí v rozlišování a špatně chápou, co to znamená milovat své nepřátele, ctí ty, kdo se rouhají Bohu a pohrdají těmi, kdo se bojí Hospodina. Jak poznáte ty, kdo se bojí Hospodina? Písmo je nám v tom jasným jednoduchým vodítkem:

  • Přísloví 8:13 Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa.

Za těmi, kdo se bojí Hospodina, máme stát, a těm, kdo se Bohu vzpírají, máme odporovat. To je spravedlivé jednání, ale ustupovat svévolníkovi je slabost a hřích. A znovu je to spojené s věrností, která je ochotná zaplatit cenu – nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě. Křesťanství, které člověka nic nestojí, není skutečné. Následování Pána Ježíše Krista vždycky bude znamenat, že musíme zaplatit nějakou cenu. A pokud neplatíme žádnou cenu, měli bychom se ptát, zda opravdu jdeme po úzké cestě následování Pána. Což nás vede k poslednímu verši, který mluví právě o srdci a touhách, nebo spíš žádostech srdce:

  • Ž 15:5 nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému.

Je tu zmíněný lichvářský úrok a úplatek. Boží slovo tady mluví o fyzických věcech, ale můžeme to vztáhnout na věci duchovní a duševní. Lichvářský úrok ukazuje na snahu za každou cenu vydělat na všem, co dávám. Je to chlubení se cizím peřím, je to snaha přisvojit si něco, co není ve skutečnosti mé. Znovu je tu důležité rozlišování. Je v pořádku chtít za svou práci odpovídající odměnu, protože dělník je hoden své mzdy. Ale lichvářský úrok není o dělníkově práci – je to o tom, že někdo jiný maká, abych se já mohl vézt. Někdo jiný udělá tu práci, ale já za ni dostanu zaplaceno.

A totéž platí o úplatku. Je to podvod, protože se dostávám na místo, které mi po právu nenáleží. Je to podvod, protože si chci koupit to, na co nemám právo. To dělal Šimon Mág ve Skutcích 8, když nabízel apoštolům peníze, aby dostal takovou moc, že na koho vloží ruce, ten přijme Ducha svatého. Jak vzácný kámen je úplatek v očích dárce (Př 17,8). Ale o pár veršů dál čteme, že je to svévolník, kdo přijímá úplatek, a tak převrací stezky práva (Př 17,23). Dávání i přijímání úplatku je hříchem. A nemusí být nutně namířeno proti nevinnému, ale může se tvářit naprosto nevinně, třeba jako dotace od státu nebo nezištná pomoc či dar od druhého. V nenápadném listu Nového zákona, v listu Filemonovi, najdeme Pavlův postoj k podobným věcem. Pavel tam říká Filemonovi, že mu vrací jeho dar, aby si nemyslel, že má nějaké právo nebo nárok proto, že dal Pavlovi nějaký dar, aby jeho dobrota nebyla vynucená. A to nás pomalu vede k poslední části Žalmu, k poslednímu bodu kázání:

III. Svatá Boží přízeň (v. 5b)

Velmi rychle jsme prolétli těch pět veršů a jsme na konci.

  • Ž 15:5 Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.

Otázka, která před námi vyvstává jako mohutná hora, je, zda je vůbec někdo schopen takto jednat. A s tím je spojená jiná otázka, která se vrací k prvnímu verši – může vůbec někdo pobývat v Boží přítomnosti? Je toho někdo schopen? Je někdo schopen dosáhnout takového morálního stavu, že by mohl žít v Boží blízkosti? A možná bychom si mohli tuto otázku položit slovy Pánových učedníků, kteří se ptali, v okamžiku, kdy je Pán vyučoval o tom, jak těžko vejdou bohatí do Božího království: Kdo tedy může být spasen? Ano, to je otázka, kterou si musíme klást i my. Kdo může být spasen? Co na to říká Pán?

  • Matouš 19:26 Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“

Bůh udělal to, co bylo nemožné pro člověka, co bylo nemožné pro zákon Mojžíšův – poslal svého Syna, narozeného v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v těch, kteří se neřídí svou vůlí, ale vůlí Ducha (Ř 8,1–4).

Moji milí, Bůh poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy. Za všechny naše hříchy. Kdo v něho věří, nebude souzen, protože přešel ze smrti do života. Kdo v něho věří, jeho hříchy jsou odpuštěny. Minulé, přítomné i ty budoucí. Pán Ježíš na kříži Golgoty zaplatil za všechny hříchy svého lidu. Není jediný hřích, který by zůstal neodpuštěný. Není jediný hřích, který by tvořil bariéru mezi námi a Bohem. Máme do široka otevřený přístup do věčného království (2Pt 1,11).

Tím důvodem, proč to tak je, není naše vlastní spravedlnost, není naše vlastní svatost – ve skutečnosti to není nic, co by bylo z nás, ale je to jenom ta vzácná a předrahá krev Kristova, která nám otevírá dveře, díky které můžeme předstupovat až před Boží tvář. Nejinak tomu bylo se všemi svědky minulosti. Byli zde další lidé, kteří přebývali v Boží přítomnosti a nezemřeli – Henoch, Jób, Abraham, Mojžíš, David, Izajáš, Ezechiel, Daniel – celé zástupky svědků. Nestavěli na své vlastní spravedlnosti, ale na té Boží, která jim byla připočtena skrze víru. A tato Boží spravedlnost, která je očistila, která je zachránila, která z nich udělala nové stvoření, je krok za krokem proměnila.

  • Tt 2:11–12 Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.

Boží milost je zachraňující Boží milostí, a současně je také proměňující Boží milostí. Jenom z Boží milosti a jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme zachráněni. A jenom z Boží milosti a jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme krok za krokem proměňováni a rosteme do stále větší podoby našeho Pána. To není naše úsilí, ačkoliv se to neobejde bez úsilí, bez naší vůle. Každý den se rozhodujeme následovat Pána Ježíše Krista, žít z moci Ducha svatého, stavět si Pána před oči a jednat k jeho slávě. To není něco, co by se dělo nějak automaticky. Automaticky, samovolně padáme a odvracíme se od Boha. Ale abychom se den za dnem vydávali na cestu následování Krista, k tomu potřebujeme každodenní rozhodnutí, každodenní nesení kříže, každodenní podřízenost vedení Ducha svatého a ochotu poslouchat jeho Slovo. Jenom tak budeme mít každý den sílu vstát z toho bahna, do kterého každý den padáme, znovu pozvednout svůj zrak ke Kristu, znovu se posílit jeho Slovem a znovu vykročit na cestu následování Pána.

Tohle nejsme schopní udělat z vlastních sil. To je možné jenom v moci Ducha svatého. Kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí, protože nejedná z těla, ale z Ducha. Jen Duch svatý dává tu moc znovu povstat, znovu jít k Pánu, vyznat mu svá selhání, prosit ho o odpuštění a znovu se vydat za ním na cestu bezúhonnosti, spravedlnosti, pravdy, povzbuzování místo pomlouvání, potěšení místo zraňování slovy, posílení a pozdvižení místo nakydání špíny. Jenom on nám může dát moudrost k rozlišování, abychom poznali, koho máme mít v úctě a kdo je hoden zavržení, jenom on nás učí stát věrně v pravdě a zachovat své slovo, byť i ke své škodě. Jenom v Kristu se můžeme dívat na sebe a nesmýšlet o sobě výš, než je nám dáno, neodírat druhé lichvářským úrokem a nepřijímat úplatek proti svému bližnímu. Jenom v Kristu můžeme mít jistotu, že on sám dovede své dílo v nás až do úplného a zdárného konce. On je věrný. V něm samotném je tajemství pravé zbožnosti a úplného posvěcení. Jenom jemu samotnému za to patří naše chvála.

Amen.

Osnova kázání: