Naslouchej mým slovům, Hospodine (Ž 5,1-13)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Já v tvé milosrdenství však doufám

Karel Trnka, Praha, 1. listopadu 2020 

Požehnané ráno bratři a sestry. Setkáváme se zde znovu, abychom spolu vykládali Boží Slovo. Díky současné „zmatené" době si můžeme více než kdy jindy uvědomit, že nejde o něco samozřejmého. Ale Bůh je milosrdný, a proto se můžeme nadále scházet a číst Písmo, modlit se, zpívat Bohu chvály a vykládat Jeho Slovo! A když společně vykládáme Písmo, Duch svatý v nás působí, aby nás budoval a připodobňoval obrazu Pána Ježíše Krista! Je to rovněž vrcholný projev uctívání vůči našemu nádhernému Bohu, jehož usilujeme poznávat. Dnes máme před sebou 5. Žalm. Pojďme na úvod přečíst náš dnešní text.

  • Pro předního zpěváka ke hře na flétnu. Žalm Davidův. Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě! Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat. Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti. Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou. Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti. Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě! Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízníš.(Žalm 5,1-13 ČEP)

Náš dnešní text nás přivádí do modlitební místnosti krále Davida a znovu nám ukazuje na důležitost modlitby! Dr. Martyn Lloyd-Jones řekl o modlitbě následující:

Když člověk hovoří k Bohu, nachází se na svém vrcholu. Je to ta nejvyšší aktivita lidské duše, a proto je to též vrcholným testem opravdové duchovnosti. Není nic, co by o nás křesťanech vypovídalo více než náš modlitební život. Vše, co činíme v našem křesťanském životě, je jednodušší než modlitba.

Jak často, bratři a sestry, bereme věci do svých rukou! Ptám se nás: Přicházíme před našeho Pána a prosíme jej o vedení, moudrost, vysvobození, ať už jsme v jakékoliv situaci - anebo jdeme rovnou do boje s výmluvou, že jsme přece vedeni Duchem Božím? Zvláště ta poslední věta v citátu Martyna Lloyd-Jonese je proto důležitá a je třeba si jí připomínat: „Vše, co činíme v našem křesťanském životě, je jednodušší než modlitba!“

To věděl i George Müller, evangelista, který v 19. století zakládal sirotčince v Bristolu v Anglii. Způsob, jakým sloužil, ovšem nezávisel na člověku. George chtěl své soudobé malověrné bratry a sestry povzbudit ve víře, že Bůh je stále tentýž a odpovídá na modlitby právě tak jako v Bibli, a proto také nikoho nežádal o peníze (a další prostředky), ale vše předkládal svému nebeskému Otci, jenž mu zajišťoval vše, co bylo nutné pro vybudování sirotčinců (a cokoliv jiného potřeboval ve službě oslavující jméno Pána Ježíše Krista). George o sobě řekl následující:

Žiji v duchu modlitby. Modlím se, kamkoliv jdu, když uléhám a vstávám. A odpovědi vždy přicházejí.

Stejného ducha modlitby vidíme i v našem textu, bratři a sestry. Slyšíme zde krále Davida říkat: „Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána.." To je stejné očekávání víry jako slyšíme u slov George Müllera. A jde o jednu z charakteristik opravdové modlitby!

V dnešním žalmu spatřujeme 5. zásadních bodů a také nádherou literární symetrii, která stojí za povšimnutí. Vidíme zde, v prvních 4. verších, modlitbu krále Davida, kterého Bůh vyslýchá, a proti němu jsou postaveni svévolníci (ve verších 5 - 7), které naopak nevyslýchá. To, co dále odděluje Davida od svévolníků (v 8 a 9 verši), je Boží milost, a proti ní zde máme znovu jako kontrast postaven i Boží soud nad všemi činiteli nepravostí (ve verších 10 - 11). Jde o pravdu o nádhernou ukázku hebrejského způsobu poezie! Náš text se nakonec uzavírá ve 12. a 13. verši přehojným bohatstvím Božího požehnání, které spočívá na Jeho lidu!

Pojďme tedy nyní k prvnímu bodu našeho kázání, který se nazývá: Bůh slyší modlitby svého lidu.

1. Bůh slyší modlitby svého lidu (v. 2 - 4)

Ve verších 2. až 4. čteme:

  • Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě! Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.

Když budeme pozorovat tento text, najdeme přinejmenším 4. charakteristiky Davidovy modlitby, které si nyní ukážeme...

Za prvé, z Davidových slov vnímáme úctu k Hospodinu. Způsob, jakým David oslovuje svého Boha a jeho volba slov, nám předně ukazují na to, co si David myslí o svém Bohu. Pozorujme, co David říká, ale nejen to! Hleďme i na to jakým způsobem to říká. Čteme zde:

  • Hospodine, přej sluchu mým slovům...

David už v těchto prvních slovech uznává Boží svrchovaný majestát. Spatřujeme slova muže, kterému se dostalo privilegium, aby předstoupil do audienční síně před svého krále. A ne ledajakého krále, ale Krále králů! V jeho slovech se snoubí úcta s vážností jeho situace. A přestože se nachází v neklidu, jak se dozvídáme dále, nemění to nic na jeho úctě k Hospodinu! Jak bylo řečeno a znovu si připomeňme: To, jakým způsobem oslovujeme Boha, ukazuje na to, co si o Něm doopravdy myslíme! Lidé mají hříšné sklony snižovat Boha na úroveň člověka a okrádat Ho o patřičnou úctu. A dělají to právě i ve způsobu oslovení. Pán Ježíš má ten nejvyšší možný vztah se svým Otcem, a přesto ho nikdy neoslovil „Nebeský Tatínku, “ jak to činí mnozí evangelikálové.

A nejde jen o oslovení, ale vůbec o způsob, jakým k Bohu přistupujeme ve svých modlitbách. Martyn Lloyd-Jones o tomto hovořil během výkladu Kázání na hoře. Během modlitby je zásadní uvědomit si, že vstupujeme do Boží přítomnosti, musíme si být plně vědomi, kdo je Bůh, a kdo jsme my. Loyd-Jones to řekl těmito krásnými slovy:

Měli bychom si říct toto: Nyní vstupuji do audienční síně Boha všemocného a absolutního, věčného a velikého – se vší jeho mocí, sílou a majestátem, toho Boha, který je i ohněm stravujícím, toho boha, který je světlem a není v Něm nejmenší tmy, toho naprosto svatého Boha. To je to, co dělám.

Úcta krále Davida ke svému Bohu je slyšet ve všech jeho modlitbách. Například v 39. žalmu nacházíme dokonce obdobná slova jako v našem textu:

  • Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji. (Žalm 39,13)

A znovu ve 143. žalmu čteme:

  • Hospodine, slyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám, odpověz mi pro svou pravdu, pro svou spravedlnost. (Žalm 143,1)

Poznali jsme, bratři a sestry, že úcta k Hospodinu je první charakteristikou Davidovy modlitby.

Za druhé, spatřujeme v Davidových slovech vážnost (či naléhavost). David říká:

  • Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě!

Vážnost je zde oděna právě v onom typickém hebrejském poetickém kabátu, kdy je stejná myšlenka zopakovaná, byť jinými slovy. To vnímáme právě v prosbě: „přej sluchu mým slovům“ a obdobně ve vedlejší větě: „měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl“. A znovu ve třetím verši čteme: „Pozornost mi věnuj...“ Tyto fráze ukazují na naléhavost Davidovy prosby. Chtěl bych ovšem podtrhnout další důležitý postřeh. A totiž, že jedině naléhává modlitba je opravdová modlitba.

V předchozím bodě jsme si řekli, že to, jak oslovujeme Boha, ukazuje na to, co si o něm myslíme. A v tuto chvíli můžeme zrovna tak říct, že pokud naše modlitba nemá element vážnosti (naléhavosti), je to příznakem toho, že si neuvědomujeme náš skutečný stav. Kdybychom si totiž uvědomili svůj skutečný stav, byly by naše modlitby plné vážnosti a naléhavosti. Naléhavá modlitba ukazuje na chudost v duchu, o které hovořil náš Pán v kázání na hoře. Vzpomeňme na jeho slova:

  • Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. (Matouš 5,3)

Jen ti, co vidí svůj skutečný stav sami v sobě, ti, co jsou chudí v duchu, budou k Pánu naléhavě volat, neboť rozumí, že jsou na Něm závislí! Připomeňme si, co nám říká Jakub ve svém listu o proroku Eliášovi:

  • Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. (Jakubův 5,17)

Pán Ježíš se stal člověkem, jako jsme my, akorát bez hříchu, a přestože byl Bůh, sloužil z moci Ducha svatého v totální závislosti na svém Otci. V listu Židům máme zajímavý komentář k modlitbě našeho Pána:

  • Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. (Žd 5,7)

Hle - můžeme se učit, bratři a sestry! Kéž naše modlitby obsahují zrovna takovou naléhavost! Kéž můžeme růst v naší závislosti na našem Bohu!

Za třetí, v Davidových slovech spatřujeme vytrvalost. To spatřujeme především ve 4. verši, kde čteme:

  • Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.

Jak vidíme, David přicházel k Pánu pravidelně. Pravidelnost je v Písmu vyjádřena častým odkazem na rána či večery. V 55. žalmu například čteme:

  • Večer, zrána, za poledne lkám a sténám. – Vyslyšel můj hlas! (Žalm 55,17)

A znovu v 88. žalmu vidíme:

  • Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. (Žalm 88,14)

Charles Spurgeon řekl o ranní a večerní modlitbě následující:

Modlitba by měla být klíčem ke dni a zámkem k noci. Oddanost Pánu by měla být obojím: Ranní i večerní hvězdou.

A znovu: Je zde vyjádřena vytrvalost! Co je to ale vytrvalost, bratři a sestry, a jak jí můžeme získat? Vytrvalost můžeme definovat jako schopnost setrvat se stejným nasazením v určité aktivitě po dlouhé časové období. Vytrvalost, v obecném slova smyslu (ale zejména ve sportu), není něco, co máme přirozeně, ale můžeme jí získat cvičením. A zrovna tak duchovní vytrvalost není něco, co je nám vlastní, ale je dílem Boží milosti, která v nás působí, když se učíme chodit v Duchu svatém. Jak ale vypadá vytrvalost? Podívejme se na podobenství o vdově a soudci, které vyprávěl náš Pán:

  • Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lukáš 18,1-8)

Všimněme si, jak náš Pán argumentuje: Od malého k velkému, od nespravedlivého soudce, který, byť je zlý, odpovídá na vytrvalé naléhání vdovy, ke spravedlivému Bohu, který o to více nebude otálet, když k němu jeho vyvolení volají! Abychom ale mohli zůstávat vytrvalí v modlitbě, musíme ovšem věřit, že Bůh nakonec odpoví. A to je obsahem posledního pozorování.

Za čtvrté, v Davidových slovech vidíme ducha očekávání. Připomeňme si ještě jednou, co David napsal ve 4. verši:

  • Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.

Čteme zde, že David bude čekat. Studijní překlad nabízí alternativní výraz: „budu pozorně sledovat.Co ale vyjadřuje takové očekávání? Předně předpokládá, že Bůh odpovídá na modlitby svého lidu.

  • Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?

Četli jsme to před malou chvíli v Lukášově evangeliu. Bůh odpovídá na modlitby svého lidu – ba co víc! Dělá to s radostí, neboť je tím oslaven Otec v Synu! Tak zní Pánovo zaslíbení ze 14. kapitoly Janova evangelia, kde čteme:

  • A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (Jan 14,13-14)

Obdobně čteme dále v 15. kapitole:

  • Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (Jan 15,7-8)

Ano – Bůh odpovídá na modlitby svého lidu! To je základní předpoklad pro Davidovo očekávání. Pakliže máte jistotu, máte-li zaslíbení, můžete potom také očekávat na jeho naplnění! Je třeba ale naplnit podmínku! Předchozí text v Janově evangeliu nás učí, že zůstáváme-li v Kristu a zůstávají-li jeho slova v nás; jinak řečeno: Jsou-li naše prosby v souladu s charakterem Pána a zaslíbeními jeho slova, pak můžeme opravdu očekávat na naplnění našich proseb!

V Novém zákoně máme i jeden takový negativní příklad, který nás ovšem učí pozitivní pravdu. V evangeliu podle Marka čteme, v 9. kapitole, o otci, který přivedl svého syna k učedníkům, aby z něj vyhnali démony, avšak oni to nedokázali. Ježíš je pokáral za jejich nevíru a řekl jim, ať ho tedy přivedou k němu. A když rozmlouval s jeho otcem, bylo mu řečeno:

  • A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. (Mk 9,22)

Co myslíte, že mu Pán Ježíš odpověděl?

  • Ježíš mu řekl:Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (Mk 9,23)

Když přicházíme k Pánu, máme to dělat s očekáváním a důvěrou, bratři a sestry. Máme důvěřovat Božímu milostivému charakteru!

Proč ale Bůh odpovídá na modlitby svého lidu? Nesmíme také přehlédnout Davidova slova o oběti. Neboť říká: „ráno ti připravím oběť a budu čekat.“ David si nemyslí, že je samozřejmostí, že dostane od Boha odpověď. Moc dobře rozumí, že je to důsledek Boží milosti. Bratři a sestry, veškerá naše modlitba k našemu Otci – to, že vůbec můžeme předstoupit před Krále králů, je výsada Božího milosrdenství. Na to musíme stále pamatovat! Autor listu Židům nám proto připomíná tato slova:

  • Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. (Žd 10,19-22)

Hle – čteme zde, že máme přistupovat k našemu Otci v plné jistotě víry. To dělá i David, a proto čteme o tom, že bude očekávat. A co dále vyjadřuje Davidovo očekávání, bratři a sestry? Právě onu důvěru v Hospodinův charakter. To, že David očekává a „pozorně sleduje", co se bude dít, ukazuje na jeho důvěru v Hospodina a jeho milosrdenství!

Takovou modlitbu můžeme právoplatně nazvat modlitbou víry! V Jakubově listu čteme o takové modlitbě:

  • Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. (Jakubův 5,13-15)
  • Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jakubův 5,16)

Modlitba víry je modlitba, která je plná očekávání na Boha, že bude jednat. Jakub je si vnitřně vědom toho, že Bůh je Bohem přehojného milosrdenství, který rád vztahuje ruku k uzdravením, a proto povzbuzuje nás křesťany, abychom se modlili a očekávali, že Bůh bude jednat! Bratři a sestry, četli jsme první 4. verše a objevili jsme 4. pozorování. V Davidových slovech vidíme úctu k Hospodinu, vážnost a opravdovost jeho proseb, vytrvalost a nakonec i očekávání víry. A to vše stojí na pevném základu, že Bůh odpovídá na modlitby svého lidu!

Dostáváme se nyní ke 2. bodu našeho kázání, který stojí ve značném kontrastu k našemu pozorování z prvních 4. veršů, a zní: Bůh neslyší modlitby ničemníků.

2. Bůh neslyší modlitby ničemníků (v. 5-7)

  • Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.

Bratři a sestry, právě jsme četli slova, která slouží jako kontrast k předchozím veršům. Viděli jsme smělou modlitbu Božího muže k Hospodinu; muže, který si je vědom, že Bůh odpovídá na modlitby svého lidu na základě milosrdenství - a nyní nám sděluje, že ten samý Bůh nemá zálibu v lidech páchajících ničemnosti! Kromě toho, že Bůh je milostivý a slyší hlas svého lidu, poznáváme dále, že je neskonale svatý a svévolníci mu nesmějí na oči!

Povšimněme si znovu hebrejského paralelismu: V 5. verši čteme jinými slovy to samé, co v 6: „zlý nemůže být u tebe hostem“ a ,tobě nesmějí na oči potřeštěnci“ – obojí nám sděluje totožnou myšlenku. Vždy, když vidíme obdobný literární obrat, musíme si uvědomit, že je to záměr a autor nám chce říct, že máme před sebou důležitou pravdu. Jakou pravdu? Totiž, že mezi svatým Bohem a hříšným člověkem existuje obrovská propast. Hospodin hledí na činitele nepravostí se spravedlivým planoucím hněvem. Text nám říká, že neexistuje žádné společenství mezi svévolníky a Svatým Hospodinem zástupů, a že Bůh proto ani neodpovídá na jejich modlitby! Co říká Pán svévolníkům, kteří Boha neposlouchají? Jaká je Jeho odpověď na jejich modlitby? Připomeňme si, co řekl Bůh skrze Izaiáše nevěrnému Izraeli.

  • Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. (Iz 1,12-15)

Musíme si uvědomit, bratři a sestry, kdo je náš Bůh. Neexistují žádná lidská slova, jež by byla dost svatá na to, aby vystoupila do nebe a dokázal adekvátně popsat realitu Boží svatosti! Jakákoliv slova z mých úst nikdy nebudou dost čistá na to, aby mohla vystihnout klenot Jeho charakteru! Musíme na to myslet i s ohledem na předchozí úsek, protože i král David si byl plně vědom, kdo je Bůh a zde nám říká důležitou pravdu o Boží svatosti: Bůh nenávidí všechny činitele nepravostí svatým hněvem! A jejich přímluvy neslyší! V knize Zjevení máme úchvatný obraz uctívání našeho Boha v nebi a uprostřed trůnu zde stojí také čtyři živé bytosti plné očí zepředu i zezadu. Co zde dělají?

  • A bez ustání dnem i nocí volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přicházíš.“ (Zjevení 4,8)

„Svatý, svatý, svatý,“ je dalším způsobem, jak vyjádřit silný důraz. Bratři a sestry, Bůh si přeje, abychom poznávali jeho svatost. Chce, abychom na prvním místě, ze všeho nejvíce, věděli, že je svatý! A důsledkem jeho svatosti, jak vidíme v našem textu, je to, že nemůže hledět na ničemníky a přitom se nehněvat! Mnozí dnes učí, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Předně je třeba souhlasit, že Bůh skutečně miluje hříšníka a projevuje se to Boží nezaslouženou dobrotou, která jej má vést k pokání. V Matoušově evangeliu proto čteme:

  • Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Matouš 5,44-45).

Jak vidíme ale v našem textu, je zde i Boží hněv, který není namířen proti hříchu, ale na nekajícného hříšníka právě kvůli hříchu. Je to jako by jednou rukou Bůh volal celý svět k pokání, prokazoval mu dobro, a v druhé zadržoval svůj hněv, který po malých dávkách uvolňuje v tento věk, a jednou dopadne jako lavina ve své plnosti na každého, kdo se ve víře neobrátil k Pánu Ježíši Kristu! Mnozí lidé zase napadají vůbec koncept Boží nenávisti jako něco přízemního pro majestát Boží. Bratři a sestry, zamysleme se nad tímto. Pojďme argumentovat od malého směrem k velkému: Když my, hříšní lidé, stvořeni k obrazu Božímu, hledíme s nechutí na nespravedlnost světa, co teprve dokonale svatý Bůh, Stvořitel celého světa? Slovy Bildáda Šuchského z knihy Jób říkáme:

  • Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem, což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý! (Jób 25,5-6).

Bůh je svatý, a proto se hněvá. Hněv je patřičnou reakcí jeho svatosti na hřích! A jak jsme si řekli: Boží hněv se v tomto světě uvolňuje v malých dávkách, ale jednou propukne hromobití Božího neředěného hněvu vůči každé nepravosti, která nebyla přikryta Kristovou krví. O cíli cesty svévolníků nakonec čteme i v 7. verši: „do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.“ Vidíme mimo jiné, bratři a sestry, že je to Bůh, kdo vrhá hříšníky do záhuby. Zde se může jednat o časný soud, který ovšem ukazuje na ten budoucí - finální.

V těchto slovech znovu vidíme rovněž ozvěnu 1. a 2. žalmu. V 1. žalmu jsme četli o cíli cesty svévolníků toto: ,Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby .“ (Žalm 1:6). A ve 2. obdobně: ,Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!“ (Žalm 2:12).

,Kteří se k němu utíkají‘ - nádherná slova! Přátelé, jedinou moudrou reakcí na evangelium je spěchat k Pánu! Jedinou modlitbu, kterou Pán přijme, nacházíme v zoufalém volání 10 malomocných v Lukášově evangeliu: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" (Lukáš 17:13). A také ve slovech pokořeného celníka, jenž se ani neodvážil pohlédnout vzhůru: ,Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ (Lukáš 18:13).

Boží Slovo nás ujišťuje, že ,každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen! (Ř 10,13). Vždyť:

  • Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)

A Boží milost nás přivádí k 3. bodu našeho kázání, který zní: Bůh se smilovává nad svým lidem.

3. Bůh se smilovává nad svým lidem (v. 8-9)

  • Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.

Král David nám nyní ukazuje, že jediný důvod, proč on smí přicházet do Hospodinova domu, klanět před Jeho svatým chrámem, je Boží hojné milosrdenství. Ve 4. verši jsme četli o oběti, jež nám ukazovala na to, že David věří, že odpověď na jeho modlitbu není něco samozřejmého, ale jde o projev Božího milosrdenství, Boží přízně. A nyní - to vidíme zcela jasně!

,Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet...“ Opravdu krásná slova! Povšimněme si, bratři a sestry, vděčnosti, která vystupuje z Davidových slov. Před chvílí mluvil o hříšnících a jejich konci, a nyní nám říká, že pro hojné Boží milosrdenství může přicházet do Hospodinova domu! Asi to znáte také, bratři a sestry, když se podíváte do své minulosti, jací jste bývali. Nebo když se podíváte na tento hříšný svět. Není v tom pohledu cosi děsivého? Co v nás vzbuzuje bázeň? Je v něm uvědomění si toho, v jakém sebeklamu je tento svět. Jak slepí jsme bývali i my... A naší reakcí je vroucí vděk Bohu! Děkuji ti, můj milostivý Pane, za to, že jsi mě vyvedl svou pevnou rukou z tohoto hříšného pokolení! Děkuji ti, můj milostivý Pane, za to, že jsi mě oddělil, a že nyní mohu vzývat tvé svaté Jméno!“

David vidí konec svévolníků tohoto světa a vzdává Bohu veliké vřelé díky za to, že má tu výsadu přicházet a vzývat jeho svaté jméno! Jsme také vděční, bratři a sestry? Přinášíme Bohu oběť díků, jak nás k tomu vede Boží Slovo? Uvědomujeme si, že jsme byli mrtví, ale Bůh nás vzkřísil k duchovnímu životu? Uvědomujeme si, jak moc jsme závislí na jeho milosti? Uvědomujeme si, jaké je to privilegium (jaká výsada), že zde dnes můžeme uctívat našeho Boha? Kéž nám Bůh osvítí naší mysl v poznání Boží milosti, která je nám darovaná v Kristu Ježíši, abychom mohli spolu s Davidem říct:

  • O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal: Abych přebýval v domě Hospodinově po všechny dny svého života, abych mohl hledět na Hospodinovu nádheru a abych mohl přemítat v jeho chrámu. (Žalm 27,4 ČSP).

David nám říká, že milosrdenství je hojné. Je zajímavé se nad tím zamyslet. Hojnost nám, bratři a sestry, ukazuje na nadbytek a také vidíme, že David nevzdává díky za jednu skutečnost, ale zmiňuje jich hned několik. Jednak, že smí přicházet do Hospodinova domu (na rozdíl od svévolníků, kteří nemohou být u Hospodina hostem) a smí se klanět v Božím chrámu a uctívat svého Pána. Boží milost, bratři sestry, nemůže být ničím jiným než hojnou milostí. Bůh je v každém ohledu dokonalý. Je absolutně svatý a Jeho spravedlnost je ryzí briliant! Jeho milost pak nevyčerpatelnou studnou! V Bibli čteme o hojnosti milosti toto: ,jak je psáno: Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.(2. Kor. 9:9).

David pokračuje v 9. verši a sděluje nám: ,Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.“

Proč si myslíte, že David žádá právě o tuto věc, bratři a sestry? Znovu nás to vrací ke svévolníkům, o nichž David hovořil v 5. až 7. verši. Předně žádá Hospodina, aby ho zachoval ve své spravedlnosti, aby nesešel z cesty. Dále také prosí, aby byl ochráněn od jejich vlivu, neboť zde čteme: „ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mě sočí.“ Boží Slovo nás v Novém zákoně varuje:

  • Neklamte se: ,špatná společnost kazí dobré mravy.‘ (1K 15,33)

Ať je činnost svévolníků vědomá či ne, bude mít jejich společnost vždy dopad na náš duchovní život. Bratři a sestry, Boží Slovo nás opakovaně varuje, abychom nebyli spřaženi do cizího jha s nevěřícími. Pavel píše znovu, tentokrát v 2. listu Korintským:

  • Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?“ (2K 6,14)

A vzpomeňme také na cestu blahoslaveného muže z 1. Žalmu:

  • Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ (Žalm 1,1-2)

Pamatujme na to, co nás učí Bible, bratři a sestry: Jsme sice ve světě, ale ne ze světa! Stále jsme povolání dle vzoru našeho Pána, abychom přicházeli k těm nejmenším tohoto světa, k těm nejvíce nemocným, nejvíce ztraceným, a vedli je ke Kristu! Musíme se však zdržet od jejich hříšných praktik: Být zkrátka ve světě, ale ne ze světa! David v našem textu prosí Pána o to, aby byl zachován čistým od hříšného vlivu svévolníků. Vzpomeňme, bratři a sestry, na to, za co rovněž prosil náš Pán ve své velekněžské modlitbě. V 17. kapitole Janova evangelia čteme tato Pánova slova:

  • Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. (Jan 17,15)

A o v dalších verších ukazuje, co je prostředkem našeho posvěcení: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda“ (Jan 17:16-17).

Bratři a sestry, posvěcení je Boží vůlí pro náš život. Vezměme si proto tato slova k srdci a buďme spolu s Davidem vděční za tu milost, že smíme znát a uctívat našeho Boha. Hleďme také na to, abychom, tak jako král David, ve svých prosbách žádali o to, aby nás Bůh zachoval v čistotě od světa. Svět totiž bude soudit Bůh.

A to nás přivádí ke 4. bodu našeho kázání, který zní: Bůh soudí hříšníky.

4. Bůh soudí hříšníky (v. 10-11)

  • Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti. Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě!"

Dostáváme se k doslova hororovému popisu vnitřní zkaženosti člověka. V 10. verši vidíme popis, jací hříšníci jsou, a v 11. pak, co s nimi Bůh udělá. A hned na úvod můžeme říct, že problém člověka nemá kosmetické řešení, neboť zde čteme: „jejich nitro je zdroj zhouby.“ Před sebou máme člověka vyobrazeného jako otevřený hrob, ze kterého vystřelují prsty smrti, které konstantně plní jeho ústa jedovatými úlisnostmi. Jde o poetický popis, který nás má upoutat a přivést k poznání, že stav přirozeného člověka, je skutečně děsivý! Ne, bratři a sestry, problém člověka opravdu nemá kosmetické řešení! Co se stane, když provedete vnější úpravy na hrobu? To přesně dělají různá lidská náboženství, která hledají reformu člověka skrze aplikaci zákona. Vzpomeňme si ovšem, co řekl Pán Ježíš zákoníkům a farizejům:

  • Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. (Mt 23,27)

Problém člověka je uvnitř, nikoliv zvenku. Když očistíte náhrobní kamen, máte sice obílený hrob, který vypadá z vnějšku v pořádku, a může proto snadno oklamat kolemjdoucí, nicméně uvnitř stále zůstává smrt!

Všechny možné způsoby reformy člověka a společnosti, které přináší svět, jsou předem určeny k zániku, pakliže nejsou postavené na Božím Slově. Víte, dnešní svět se mýlí ve 2. základních bodech, ve vztahu k tomu, kdo je člověk. Toto vždycky říkal Dr. Martyn Lloyd-Jones. Svět na jednu stranu staví člověka příliš vysoko, neboť si myslí, že je v základu dobrý a potřebuje jen lepší vzdělání, jež vyřeší podstatu jeho problémů. Svět vnímá, že společenské problémy, války, hladomory, chudoba, korupce, vraždy, sváry, nenávist, předsudky, atd., vyřeší v podstatě jen lepší výchova a vyšší vzdělání. Byť je vzdělání určitě dobrá věc, je nad slunce jasné, že 20. století tuto triviální tezi naprosto pohřbilo ve 2. světových válkách, tyranii komunismu a stále rostoucí nemorálnosti společnosti.

A svět dělá právě toto: Snaží se obílit hrob, ve kterém ale leží smrt. A druhá základní chyba o člověku, je to, že svět staví člověka příliš nízko. Člověk totiž není zvíře, jak vyplývá z evoluční teorie, ale má výsadní postavení ve stvoření, neboť je Božím obrazem. A každý lidský život, jakkoliv hříšný, má proto obrovskou hodnotu. Tyto dva základní omyly vedou nakonec k tomu, že svět neumí vyřešit problém člověka. Svět nemá moc změnit jeho srdce... To může jen Bůh, bratři a sestry. Pouze Bůh!

Náš verš je citován v listě Římanům, a spolu s dalšími texty vytváří popis přirozeného člověka ještě květnatější. Apoštol Pavel napsal:

  • Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají. (Ř 3,10-18)

A tak nám nepomůže obílit hrob, ani nám nepomůže více vzdělání - změna musí přijít zevnitř. Odpovědí není lepší výchova, ale poznání osoby Pána Ježíše Krista! Pouze Bůh může změnit skutečný stav člověka, neboť jen On může v člověku stvořit nové srdce, které je poslušné Jeho Slovu! Jedinou nadějí, kterou má svět v tuto chvíli, je Evangelium. Evangelium je tou mocí Boží, která dokáže vzkřísit duchovně mrtvého člověka k novému životu s Bohem!

  • Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude živ.“ (Ř 1,16-17).

A v listu Efezským čteme právě o onom duchovním vzkříšení: 

  • I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy (pozn: to hovoří o nás, bratři a sestry), v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spasen! (Ef 2,1-5)

Boží milost nás vzkřísila k novému životu s Pánem a Boží milost nás také zachránila od Božího soudu! David dále pokračuje v 11. verši: „Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě!"

A nyní spatřujeme v Davidových slovech to, co jsme již otevřeli v předchozích verších. Král David zde volá Boha k tomu, aby odsoudil všechny svévolníky, kteří vzdorují Jeho vůli. Lidi, kteří nepřijmou Krista, nečeká nic jiného než Boží soud a věčné oddělení od veškeré Boží přízně. A i v této době můžeme vidět Boží časné soudy nad hříšníky, avšak ještě ne v jejich plnosti. Boží trpělivost je totiž jako ruka, která v tuto chvíli zadržuje plnost Božího hněvu a dává hříšníkům čas k pokání. Ale jednou, a ten den přijde, se všichni postaví před Krále králů a vydají počet ze svých skutků.

A ten den přijde nečekaně. Nikdo z nás si nenaplánoval den smrti. A přesto jsme všichni v jistém slova smyslu na smrtelné posteli právě kvůli tomu, že nevíme, kdy náš čas nastane. Stejně tak nikdo z nás neví, kdy Pán přijde. Víme jen, že přijde, a přijde jako zloděj v noci - tedy nečekaně! Ale Hospodinův den, veliký a hrozný, vypukne zcela jistě! A žádný člověk neuteče. Neexistuje místo, kam by se dalo schovat. Nejde se k nikomu odvolat. Nezáleží na tom, jak vypadáme, jakého jsme pohlaví, etnika; jak jsme bohatí, jak chudí; jak moudří či hloupí: Bůh nedělá rozdíly! Jednou se před ním postaví každý člověk - ale kdo bude moci obstát? Bible je plná předobrazů velikého Božího soudu, který jednou dopadne na tento svět. U proroka Izaiáše čteme:

  • Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jak zhouba. Proto každá ruka ochabne a každý člověk odvahu ztratí. Budou plni hrůzy, zachvátí je bolesti a křeče, jako rodička se budou svíjet. Strnule bude zírat jeden na druhého, ve tváři plamenem vzplanou. Hle, přichází den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v spoušť a vymýtil z ní její hříchy. (Iz 13,6-9).

V knize Zjevení máme pak podobný obraz hrůzy:

  • Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!“ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát? (Zj 6,15-17)

Bratři a sestry, nikdo z nás si neumí představit teror Božího hněvu. Písmo nám však říká, že „je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Žd. 10:31). A proto také musíme vytrvale volat svět k pokání, aby se lidé obrátili od své cesty k živému Bohu a mohli být zachráněni. Proto se také musíme modlit za naše nevěřící blízké: Bůh je věrný, bratři a sestry, a používá vroucí modlitby svého lidu, aby zachraňoval hříšníky! A není nic nádhernějšího než nová píseň, jež zní z vděčného srdce lidí, kteří okusili sladkost Boží milosti. Není většího požehnání než být nalezen v Kristu Ježíši, adoptován do Boží rodiny!

Dostáváme se k poslednímu bodu našeho kázání, který zní: Bůh žehná svému lidu.

5. Bůh žehná svému lidu (v. 12-13)

Ve verších 12. až 13. čteme: „Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní."

Přicházíme od zaslíbení hrozivého Božího soudu k zaslíbení blaženosti, jež čeká na každého, kdo miluje Hospodina! Tak jak je Boží soud hrozivý, tak je Jeho milost nádherná! Hrozba Božího soudu v nás vyvolává touhu spěchat k Pánu pro jeho přehojné milosrdenství! Hrozba Božího Soudu v nás vyvolává touhu, slovy 2. Žalmu: „Líbat Syna“ a vrhnout se do náruče jeho lásky! Hrozba Božího soudu zraňuje člověka proto, aby ho pak milost vyléčila!

A tak jako jsme viděli v předchozích verších příklady hebrejského paralelismu, kdy je jedna myšlenka zopakovaná vícekrát, avšak jinými slovy, vidíme to i nyní: „Ať se zaradují všichni, věčně budou plesat a jásotem tě budou oslavovat“ - to jsou výrazy, které jinými slovy vyvyšují naprostou blaženost Božího lidu. V myslích nám mohou nyní znít tato slova:

  • Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1K 2,9)

Zvláštní důraz je zde ovšem kladen na Boží ochranu, neboť zde čteme: „věčně budou plesat, když je budeš chránit.“ Taková je zkušenost krále Davida např. v 63. žalmu, kde se nachází na Judské poušti (pravděpodobně během pronásledování jeho synem Abšalómem). A čteme zde:

  • Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně. Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu. Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám. (Žalm 63,2-8).

Ač byl David uprostřed pouště, ve vyprahlé zemi, pronásledován, jeho slova přesto znějí: „Tvé milosrdenství je lepší než život.“ Takto David vnímá hojné Boží milosrdenství. Jeho duše se sytí tou nejtučnější stravou a jeho rty plesají! David je tak naplněn Boží dobrotou, že nemůže jinak, než o Něm rozjímat, kdykoliv má příležitost! Bratři a sestry, to vše nám ukazuje na to, jaký je náš Bůh. To vše ukazuje na hojnost jeho milosrdenství a lásky vůči nám - jeho lidu. Tak jak je hrozivý Boží soud, tak je i nádherná Boží milost!

  • Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. (Žalm 33,12)
  • Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budeme sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. (Žalm 65,5)

Vidíme podobně v 65. žalmu. To vše nám ukazuje, bratři a sestry, na hojnost Božího milosrdenství. Na velikost Jeho dobroty a přízně vůči nám – jeho lidu. V posledním verši čteme: „Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní.“ A tak to vidíme znovu: Boží požehnání spočívá na životě spravedlivého. Spravedlivým rozumíme člověka, který nalezl u Hospodina milosrdenství a jehož hříchy jsou odpuštěny. Ve 32. žalmu čteme:

  • Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. (Žalm 321-2)

To jde znovu do kontrastu s tím, jak Bůh jedná se svévolníky, na kterých naopak spočívá prokletí. Bůh dělá v podstatě dvě věci ve vztahu k lidstvu: Svému vykoupenému lidu žehná. Požehnání je pak dílem Boží milosti. A na svévolníky vkládá prokletí. Prokletí je pak důsledkem Božího soudu.

  • Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých. (Přísloví 3,33)

Prokletí existuje jen proto, že žijeme v padlém světě. Poté, co zhřešili první lidé, Adam s Evou, Bůh proklel celé stvoření, což má dopad do těch nejmenších detailů našeho života. Přesto není ani tak šokující, že Bůh proklel tento svět – vždyť jde o výkon spravedlivého soudu. Překvapivé ovšem je, že mu stále velmi žehná. A že můžeme kolem sebe vidět tolik dobra. Až to vede svět k tomu, že klade tuto otázku: Jak může dobrý Bůh dopouštět tolik zla?“ A my víme, že Bůh není jen Láska, ani není jen Spravedlnost, ale je také pomalý k hněvu. Bůh je nadmíru trpělivý - až tak, že to mnohdy překvapí i samotný Boží lid! Jeho moudrost je vysoko nad námi!

Apoštol Pavel byl sám v úžasu, jakým nepředvídatelným a geniálním způsobem Bůh přinesl milosrdenství nám - kteří jsem z pohanů! 11. kapitole listu Římanům čteme:

  • Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! (Ř 11,32-33)

A jak nesmírná je jeho trpělivost, že ještě dnes, ve 21. století, po 2000 letech, stále trvá rok Hospodinovy přízně. Stále je čas, abychom hledali Boha. Stále je čas, abychom volali hříšníky k pokání! A Bůh i dnes, právě v tuto hodinu, volá tebe, pokud jsi stále ve světě a bez Boha, a slyšíš můj hlas, nezatvrzuj své srdce, ale přijď, pokoř se před Bohem a vydej svůj život do rukou Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky. On je jedinou cestou ke smíření s Bohem - On zaplatil na kříži svou krví, aby každý, kdo v Něho věří, mohl mít život věčný. Však si vyslechni jeho slova, která citoval z proroka Izaiáše, na počátku své služby, když vystoupil v synagoze v Nazaretu:

  • Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.’ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. (Lukáš 4,18-21)

Dodnes trvá léto Hospodinovy milosti, bratři a sestry, proto i my neváhejme a spěchejme k Pánu. Volejme k Němu za naše nevěřící přátelé, prosme ho o milost pro naši zemi! Kéž se smiluje nad naší zemí a dá nám probuzení! Jakýkoliv máme problém, cokoliv nás trápí: Pán je tu, aby vyslyšel naše modlitby. On nás k sobě volá, abychom svou důvěru vložili do Jeho rukou. Učme se, bratři a sestry, aplikovat dnešní text do našich životů. Učme se přicházet k Bohu s úctou, vážností, vytrvalostí očekáváním! Připomeňme si ještě slova Martyna Lloyd-Jonese, která jsme citovali v úvodu:

Vše, co činíme v našem křesťanském životě, je jednodušší než modlitba!

Amen.                             

Osnova kázání: