Bůh je naše útočiště (Ž 46,1-12)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Hospodin kraluje

Jaroslav Kernal, Praha 9. července 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, domácí víry i hosté. Dnes nebudeme pokračovat v našem výkladu Pavlova prvního listu Timoteovi, ale otevřeme společně knihu Žalmů a budeme číst Žalm 46.

První verš v našich Biblích je nadpisem celého Žalmu. Je napsaný kurzívou, protože nemáme jistotu, zda byl součástí původního textu či nikoliv. Ať již to tak bylo, či nikoliv, v případě 46. Žalmu tento nadpis říká, že Žalm je písní, která určená Kórachovcům, což byli vrátní, kteří sloužili v chrámu postaveném za krále Šalomouna, a tato píseň se měla zpívat vysokým hlasem. O tomto žalmu se někdy mluví jako o Žalmu Martina Luthera. Kdykoliv přicházeli nějaké těžkosti, Martin Luther říkával: „Zpívejme společně Žalm 46 a nechme ďábla, ať si dělá to nejhorší, co umí.“

Martin Luther řekl: „Zpíváme tento žalm, protože Bůh je s námi, mocně a zázračně chrání a zachovává svou církev a své slovo navzdory všem fanatickým démonským duchům, navzdory branám pekla, navzdory nesmiřitelné nenávisti ďábla, navzdory všem útokům světa, těla i hříchu.“

Proto je tento žalm velkým povzbuzením pro věřící a zároveň velkou výzvou pro ty, kdo nevěří, protože ukazuje, kdo je náš Bůh, jak je velký a mocný. Dává nám jistotu, když přicházejí nejrůznější těžkosti a bouře a přináší pokoj do našich srdcí. Pojďme tedy nyní spolu do našeho textu:

I. Útočiště ve fyzických bouřích (v. 2-4)

Žalm začíná vyhlášením Boží velikosti a vyznáním důvěry Bohu:

  • Ž 46:2 Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.

Bůh je naše útočiště. Bůh není naší armádou, ani tankem, ale útočištěm. K Bohu se utíkáme schovat. U něho nacházíme bezpečí, spočinutí a pokoj. V něm jsme skryti a s ním můžeme přečkat každé nebezpečí. Tento Bůh je dokonce naší silou a naší pomocí. Bůh je tím, kdo nás vždy bezpečně ochrání, kdo nám pomůže a kdo nás posílí. Proto David na jiném místě volá:

  • Ž 121:1-2 Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

Stvořitel světa je naším útočištěm. Ale nesmíme zapomenout na důležité slovíčko, které je v našem textu. Je to velmi osobní slovo, které se vztahuje k tomu, kdo může očekávat pomoc. Písmo tady mluví o našem Bohu. Jenom ten, kdo může vyznat, že Bůh je jeho Bohem, že má s Bohem osobní vztah, může hledat u Boha útočiště, posilu a pomoc.

A nemluvíme o nějakém nebo jakémkoliv bohu, ale mluvíme o Bohu Jákobovu, o Bohu Izraele. To je Bůh, který se nám dává poznat jenom v osobě Ježíše Krista. Ježíš řekl svým učedníkům:

  • Jan 14:9 Kdo vidí mne, vidí Otce.

A Ježíšův milovaný učedník Jan napsal:

  • 1J 2:23 Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Ježíš je jedinou cestou k Bohu. To nejsou populární slova, ale obecný nesouhlas s nimi nijak neubírá na jejich pravdivosti. Buď je Ježíš lhář a celé křesťanství se musí zhroutit, nebo má pravdu a potom jsou všechna ostatní náboženství, všechny ostatní cesty k Bohu lživé. V tomto bodě nenabízí Bible žádnou jinou možnost.

Bůh je útočiště, pomoc i síla těm, kdo k němu utíkají skrze Ježíše Krista. A všimněte si, že toto útočiště, tato pomoc i posila je velmi osvědčená. Pavel napsal v listu Římanům, že kdo věří v Krista, nebude zahanben (Ř 10,11). Kdo v něj věří, obstojí, protože Bůh je jeho útočiště, síla i pomoc. Kdo v něho věří, může s radostí vyznávat spolu s Davidem:

  • Žalm 46:3 Proto se bát nebudeme.

Dokonalá láska přemáhá strach a kdo je v Kristu, kdo se narodil z Ducha svatého, je člověk, který miluje Boží láskou a je milován Boží láskou. To je láska, od  které nás nikdy nic neoddělí – žádná síla, duchovní ani fyzická, žádná moc, žádný člověk. Proto se nemusíme bát. Náš žalm ukazuje na přírodní pohromy, které se mohou na člověka valit:

  • Žalm 46:3-4 Byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou!

Za těmi slovy není jenom pokoj v tom smyslu, že se nemusíme bát, za těmi slovy je slyšet hrozba! Bůh je velký a strašlivý a celé stvoření se před ním musí třást. Třeste se hory, třes se celý světe, protože Bůh přichází! Bůh, který je stvořitel a soudce, a současně Bůh, který je naším útočištěm.

David tady mluví o přírodních katastrofách jako o projevech vzpoury proti Hospodinu. Převrácená otřásající se země, základy hor v srdci moří, tsunami a zpěněné vody, dýmající sopky, hory, které se třesou. To všechno David vidí jakou důsledek vzpoury proti Bohu. A skutečně to tak je.

Víte, byl to člověk, který se vzbouřil proti Bohu, byli to první lidé, Adam s Evou, kteří rozpoutali tu nejničivější bouři, byl to člověk, který vypustil démona smrti z Pandořiny skříňky. Když člověk přestoupil Boží příkaz nejíst z ovoce stromu poznání dobrého a zlého v zahradě Edenu, prohlásil tím Boha za lháře, prohlásil Boha za někoho nedůvěryhodného, svým činem řekl, že stvořený padlý anděl, ďábel, je lepší než Bůh a že člověk má víc moudrosti než Bůh. Svým jediným činem rozpoutal člověk katastrofu s nedohlednými následky: celé stvoření propadlo hříchu.

  • Genesis 3:17-19 Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Celá země propadla prokletí kvůli Adamovi a jeho hříchu. Když Bůh stvořil zemi a pohlédl na ní, prohlásil, že všechno, co stvořil je dobré.

  • Genesis 1:31 Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.

Ale vzpoura člověka změnila všechno. Celé stvoření, všechno, co se na zemi děje, všechny přírodní děje, i každý tvor činem Adama propadl prokletí. Bůh stvořil zemi dobrou, stvořil dokonce zahradu Eden, kde mělo všechno sloužit člověku, kde bylo všechno připraveno pro člověka, ale člověk svým činem vzpoury tohle všechno zkazil. A svým činem všechno uvedl do stejného stavu, v jakém se nyní nachází on sám.

Proto David mluví o vzpouře stvoření, proto mluví o všem, co se pozvedá proti Bohu. Ale zároveň ukazuje, že Bůh je naše útočiště. Když se pohnou základy země, když zuří bouře, křesťané nacházejí sílu a pokoj v Bohu.

Proto se nemusíme bát. Bůh je vládce. On je stvořitel. On také udržuje všechno při životě. A jednoho dne bude také soudit. Ale každý, kdo je smířen s Bohem, nachází v něm své útočiště, nalézá v něm svou sílu a nalézá u něj pomoc v každém soužení.

Když byl Ježíš s učedníky na lidi na Galilejském jezeře a rozpoutala se bouře, takže loď zaplavovala vodou, Ježíš spal. Učedníci byli vystrašení a báli se. Probudili Ježíše a prosili ho, aby něco udělal.

  • Mt 8:26 Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.

Proč se bojíte, když se vámi je někdo větší než ta největší bouře, kterou musíte projít? Pojďte s důvěrou k Bohu, vložte svůj život do jeho rukou, poklekněte před tím, který stvořil nebesa, zemi i vody a všechno, co je v nich, vzdejte chválu našemu Bohu, protože on je naše útočiště, síla i pomoc v soužení, vždy velmi osvědčená. Kdykoliv je tvůj život ve víru okolností, událostí, pod vnějším tlakem věcí, které nelze ovlivnit – a je to jedno, zda se jedná o přírodní katastrofy, nebo tlaky v zaměstnání, těžkosti ze strany zaměstnavatele, nebo problémy se zaměstnanci, milá duše, kdykoliv přicházejí tyto životní bouře, spěchej ke svému Spasiteli – on je naše útočiště, u něho je odpočinutí, pokoj i pomoc. Ale není to jenom tehdy, když přicházejí vnější tlaky – Bůh je naše útočiště také:

II. Útočiště v duchovních bouřích (v. 5-8)

  • Ž 46:5-6 Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra.

V první části žalmu to byly přírodní živly, které Božím vyvoleným hrozily zkázou. Nyní se pohled žalmisty přesouvá jinam – od přírodních katastrof směřuje svůj pohled k lidem. A soustředí se nejprve na Boží lid.

David mluví o řece, která svými toky oblažuje město Boží. O jaké řece je tady řeč? Kdyby David mluvil o Jeruzalému, tam žádná taková řeka není. Zcela zjevně se tedy David přesouvá do duchovní roviny, což znamená, že musíme tyto věci vykládat duchovním způsobem. A to nás vede zpátky k otázce, o jaké řece tady David mluví? Jedná se o duchovní řeku, duchovní pramen, který zavlažuje město Boží, Kristovu církev. Boží slovo nám ukazuje, že tato řeka v Ezechielově vidění pramení pod oltářem Božího domu (Ez 47,1). Je to řeka plná živé vody. Tou řekou je Bůh sám! Trojjediný Bůh, Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Podle proroka Jeremiáše je Bůh sám zdrojem živých vod (Jer 2,13). A prorok Zacharjáš takto mluví o Kristu:

  • Zacharjáš 13:1 V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty.

Ježíš očistil svůj lid svou obětí na kříži Golgoty. Stal se nám pramenem života, resp. vždycky byl pramenem života, ale ve svém vtělení byl zjeven a odhalen jako pramen života. Je proudem, který očišťuje od každé nepravosti a od každého hříchu. Skrze víru v něj jsou nám odpuštěny naše hříchy, skrze víru v něj se stáváme Božími dětmi, skrze víru v něj jsme očištěni a proměňováni Boží milostí.

Ježíš Kristus je řekou, která oblažuje město Boží. Jenom díky němu toto město existuje, protože on se stal jeho úhelným kamenem. David v našem žalmu mluví prorocky. Vůbec nemohl rozumět tomu, co skrze něj Bůh říkal, ale ve víře se spolehl na Boží zaslíbení a byl spasen. Mluví o městě o Božím, o svatyni Nejvyššího, mluví o tom, že Bůh je ve středu tohoto svatého města. Mluví o městě, které je osvěžováno řekou milosti. Ježíš během své pozemské služby v den svátků zvolal v chrámě:

  • Jan 7:37-39 „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

Trojjediný Bůh je zdrojem živých vod, které oblažují město Boží. Trojjediný Bůh je v jeho středu. Bůh je uprostřed svého lidu a udělal z něj svůj chrám. Ježíš Kristus je zaslíbený Immanuel, což znamená „Bůh s námi“. A o těch, kteří uvěří v Ježíše a budou ho poslouchat, Ježíš řekl:

  • Jan 14:23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Bůh je v jeho středu! Každý křesťan je zapečetěn Duchem svatým a Duch svatý s ním bude už navěky. To jsou veliká a slavná zaslíbení nové smlouvy, která byla zpečetěná Kristovou krví. David byl přesně tím prorokem, o kterém mluví Petr ve svém listě, který nerozuměl tomu, co prorokoval a musel přemýšlet nad svým vlastním proroctvím, ale Duch Boží mu ukazoval, že neprorokuje pro sebe, ale pro budoucí pokolení, tedy pro nás. David nepoznal a nezakusil toto město Boží, svatyni Nejvyššího, město, v jehož středu je Bůh, který mu pomáhá od rozbřesku jitra.

David měl sice velké zkušenosti s Bohem, ale věci, které popisuje v tomto žalmu, ukazují daleko dopředu, jsou o Kristově církvi. Kristova církev je tím městem, které se nepohne, protože Bůh sám je uprostřed ní, protože Kristus je tím, kdo tuto církev buduje. Kristus zaslíbil, že brány pekel jeho církev nepřemohou (Mt 16,18). Nepohne se a Bůh jí pomáhá od rozbřesku jitra. Každý den je Bůh uprostřed svého lidu, každý den pracuje ve své církvi a skrze ni, každý den jí upevňuje a přidává k ní ty, které povolává ke spáse. Milovaní svatí, někdy jsme skleslí z toho, co vidíme, z toho, co se prezentuje jako Kristova církev, ale tento žalm nás vede k radostnému obdivu toho, co Bůh sám buduje ve svém lidu. Církev je tady popsaná jako mocné město – ne kvůli lidem, ne kvůli světské moci, kterou by církev disponovala, ale kvůli Bohu, který přebývá uprostřed svého lidu. Církev je městem, které se nepohne a na věčnosti bude dokonale upevněno.

Ale vedle Božího lidu zde David zmiňuje ještě druhou skupinu lidí:

  • Ž 46:7 Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá.

Národy nebo pronárody, jak je to v našem překladu, hlučí, bouří se. Národy jsou zde použity jako synonymum pro pohany, jako označení pro všechny, kteří nepatří k Božímu lidu. Nejde o etnické označení. Z Písma dobře víme, že do zástupu vykoupených patří lidé ze všech národů, jazyků, kmenů a ras (Zj 7,9). Jde o náboženské označení – tito lidé jsou Božími nepřáteli, žijí v trvalé vzpouře proti Bohu, pozvedají proti němu svůj hlas, chtějí se rovnat s Nejvyšším.

Touto vzpourou je naplněné jejich srdce a důsledkem je, že se království hroutí. Každý chce vládnout, každý chce být jako Bůh, ale důsledkem jsou jenom ustavičné boje a sváry mezi lidmi, tahanice o moc, touha být vidět, vládnout, vyvýšit se nad ostatní. Je tady trvalá snaha pohanů zničit město Boží, tedy Kristovu církev, ale ta se nepohne.

Je tady popsán duchovní boj, který podle zjevení Nového zákona nevedeme proti lidem, proti tělu a krvi, ale proti nebeským mocnostem a všemu, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. A zbraně našeho boje nejsou tělesné, fyzické, ale duchovní. Podívejte se ještě jednou do sedmého verše – stačí, když Bůh vydá hlas a země se rozplývá. Stačí, aby Bůh promluvil, a země se chvěje, a Boží nepřátelé utíkají. Tohle je ten důvod, proč Martin Luther tak rád zpíval tento žalm. Když ho zpíval, vyhlašoval Boží slovo, vyhlašoval vítězství našeho Krále, povzbuzoval se ve vytrvalosti a v následování Krista a posiloval bratry a sestry kolem. Proto v závěru této části žalmu čteme:

  • Ž 46:8 Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.

 Haleluja! Sláva Bohu! Bůh, který je naším útočištěm, naší silou i pomocí, je tady označen ještě dalšími třemi způsoby – ten první se přímo vztahuje ke kontextu pronárodů, kteří se bouří a chtějí dobýt a zničit město Boží, Kristovu církev: Bůh zástupů. Bůh je Bohem zástupů. Co to znamená? Znamená to, že Bůh vládne velkým zástupům.

Víte, nic se nedá srovnat s Bohem. Bůh je nekonečný. I kdybyste měli sebevětší zástup vzpurníků, kteří chtějí vzdorovat Bohu a bouřit se proti němu, i takový zástup by byl jenom smítkem prachu na Božím kabátě, který by Bůh jenom lehkým mávnutím prstu smetl, takže z něj nezbyde vůbec nic. Přesto o sobě znovu a znovu Bůh mluví jako o Bohu zástupů. Ale to není kvůli němu, není to kvůli tomu, že by Bůh potřeboval člověka nebo se potřeboval nějak zviditelnit, ale je proto, že my jsme slabí a hloupí lidé. Je pro nás tak těžké rozumět Boží velikosti, spolehnout se na Boží moc, a očekávat Boží pomoc. A toto označení „Hospodin zástupů“ nám má alespoň trochu pomoci.

Vzpomeňte si na příběh proroka Elíši a jeho mládence. Aramejský král poslal vojsko, aby zajalo proroka. Vojsko oblehlo město, a když to sluha proroka uviděl, byl velmi ustrašený. Ptal se: „Co budeme dělat?“ Elíša:

  • 2 Královská 6:16-17 Odvětil: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši.

Milí přátelé, i my se musíme modlit za to, abychom viděli – abychom viděli, že s námi jich je víc než s nimi, protože uprostřed Božího lidu přebývá Hospodin zástupů, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný!

Proč se tady Bůh nazývá Bohem Jákobovým? David nám připomíná, jak se Bůh staral o Jákoba, kterého si vyvolil, zamiloval, proti Ezauovi, kterého Bůh odmítl, kterého nenáviděl. Bůh chránil Jákoba v domě jeho otce Izáka, když Jákob podvedl svého otce a připravil svého bratra Ezaua o prvorozenectví i o otcovo požehnání. Bůh nadpřirozeně chránil Jákoba, když utíkal od svého tchána Lábana, který Jákoba několikrát podvedl a mnohokrát změnil jeho mzdu. Lában chtěl Jákoba zabít, ale Bůh mu to nedovolil. Bůh chránil Jákoba před jeho bratrem Ezauem. Jákob sice vymyslel vlastní způsob, jak by mohl uniknout bratrovu hněvu – posílal před sebou malá stáda, seřadil svou rodinu a sám se schoval až na konec, přesto to byl Bůh, kdo Jákoba ochránil. Bůh pohnul srdcem Ezaua, takže Ezau Jákoba nezabil, i když proti němu vytáhl v bojové formaci. Vzpomeňte si, jak Bůh ochránil Jákoba, když Jákobovi synové vyvraždili město Sukót.

  • Genesis 35:5 Na okolní města padl děs Boží; proto Jákobovy syny nepronásledovali.

Bůh je naším štítem, naším zachráncem, Bůh se o nás stará. Bůh Jákobův je hrad náš přepevný. Bůh Jákobův je pevností, kam se může schovat každé Boží dítě, kam musíme utéct při každém duchovním útoku. Když se pozvedají svévolníci, když přichází ďábel, aby rozséval zkázu, když se vplíží pokušení, když se chce rozmáhat hřích, musíte utíkat k Hospodinu zástupů a připomínat si, že je to Bůh Jákobův, že je naším pevným hradem.

A k tomuto připomenutí jsme vedeni v závěrečné části žalmu, která nám ukazuje, že Bůh je naše:

III. Útočiště vždy a všude (v. 9-12)

  • Žalm 46:9 Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná!

David volá Boží lid k tomu, aby pohleděl na Boží skutky, na úžasné činy, které Bůh dělá. Bůh ústy Davida volá každého z nás, jak jsme dnes tady, abychom si připomínali Boží jednání s člověkem i to, jak Bůh jednal v našem životě.

Milovaní svatí, pravda je, že když přicházejí nejrůznější zápasy a boje, když se převrací země, když přichází útoky toho zlého, když se nám svět hroutí, jsme obvykle úplně slabí a úplně slepí. Často se vracíme ke své předchozí tvrdosti a hlouposti a nechceme vidět, co Bůh dělá. Proto musíme slyšet tuto výzvu – pohleďte na Hospodinovy skutky. Připomínejte si Boží jednání. Jděte do Písma a připomeňte si, jak Bůh jednal s Jákobem. Přemýšlejte o tom, jak jednal s Davidem, jak chránil proroka Jeremiáše, jak se postaral o Elijáše, jak požehnal Šalomounovi. Kamkoliv se v Písmu obrátíte, uvidíte, jak se Bůh stará o svůj lid, jak ho chrání, jak je útočištěm pro svůj lid. Proto se bát nebudeme! Připomínejte si, jak Bůh jedná s vámi, jak jedná ve vašich vlastních životech. To je povzbuzení pro Boží lid. Ale David nás vede ještě dál, ještě k dalším činům Božím:

  • Ž 46:10 Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy.

Když Bůh řekne, celá země ztichne. Znovu je tady svědectví Písem, v nichž vidíme, jak Bůh vládne, jak kraluje, jak jednoduše může zastavit každou válku, každou pohromu, každé zlo. Znovu si můžeme připomenout proroka Elijáše, pro kterého poslal král Achazjáš vojáky – ale sestoupil oheň z nebe a pozřel ty vojáky i s jejich velitelem (2Kr 1). Můžeme si připomenout obléhání Jeruzaléma Sancheríbem, kdy vyšel Hospodinův anděl a za jedinou noc pobil 185 tisíc vojáků (2Kr 19,35). A musíme si připomínat, jak Bůh naložil s egyptským vojskem, které pronásledovalo Izraelce, když odcházeli z Egypta – roztříštil jejich luky, rozlámal jejich kopí, vodami Rudého moře utopil celou egyptskou armádu. To je důvod, proč čteme následující verš, v němž promlouvá sám Bůh:

  • Žalm 46:11 „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“

Dost už! Ztichněte! Přestaňte! S čím? S tím hlukem a lomozem, se svou vzpourou proti Bohu. Přestaňte už se vzpouzet a vzdorovat. Uznejte, že jenom Hospodin je Bohem. Jenom on sám má nárok na uctívání. Jenom jemu patří všechna sláva. Jenom on je Bůh – jiného boha už není.

Bůh sám volá lidi k pokání a používá k tomu své slovo, které pro nás dokonale zachoval v Bibli. Uznejte, že já jsem Bůh! To je totéž, co kázal Jan Křtitel a co kázal Ježíš – čiňte pokání a věřte evangeliu. To je stejná zpráva, kterou kázali apoštolové, když říkali lidem, že musí věřit v Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, protože Ježíš je tou jedinou cestou k Bohu. Ježíš je tím jediným prostředníkem, skrze kterého se člověk může přiblížit k Bohu.

Stejně jako v době krále Davida, i dnes je to zpráva, která uráží, která dráždí lidi, která popuzuje, protože to je zpráva, která si dělá absolutní nárok na pravdu. Je to zpráva, která volá k poslušnosti a k podřízenosti. Podívejte se ještě jednou do toho verše:

  • Žalm 46:11 „Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“

Lidé se budou klanět Bohu Jákobovu, budou uctívat Hospodina zástupů. A přesně to se děje, když křesťané zvěstují evangelium, když volají každého člověka k tomu, aby poslechl Boha a činil pokání, litoval svých hříchů, své vzpoury proti Stvořiteli, a aby se podvolil tomu jedinému prostředku, který tento Bůh ustanovil jako způsob záchrany člověka před věčným odsouzením – a tím prostředkem je víra v Ježíše Krista.

Všude, kde je vyhlašován Kristus, docházejí lidé spasení a Bůh je vyvyšován. Je vyvyšován mezi pronárody. Je vyvyšován v naší zemi, protože jsou zde křesťané, kteří uctívají Boha v Duchu a v pravdě. Bůh je vyvyšován v každé zemi, kam se dostane evangelium. Je dokonce vyvyšován v takových zemích, jako je Írán, Uzbekistán, Pákistán, Nepál, který je hinduistickým královstvím, nebo dokonce Severní Korea. Do každé z těchto zemí se nějakým způsobem dostává evangelium o Ježíši Kristu, o spasení z milosti skrze víru. V každé z těchto zemí si Bůh povolává ke spasení ty, které vyvolil před stvořením světa. Těm se stává útočištěm a nedobytným hradem, je jim pomocí i silou. Jak je to s vámi, milí přátelé?

  • Ž 46:12 Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.

To je refrén tohoto žalmu, je to opakování toho, co jsme viděli v osmém verši. Ale vede nás to k otázkám, které si musíme položit. Je Bůh, který se dává poznat v tomto žalmu, vaším Bohem? Je tvým Bohem? Milá duše, můžeš vyznat, že tento Bůh je tvoje útočiště?

Milý příteli, milá přítelkyně, podřídil jsi svůj život Bohu? Vidíš, jak Bůh pracuje ve tvém životě? Můžeš si připomínat jeho skutky, veliké věci, které vykonal ve tvém životě, když tě přenesl ze tmy, do království svého milovaného Syna (Ko 1,13)? Už jsi činil pokání a věříš, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a jedinou cestou k Bohu? Podřizuješ mu svůj život podle toho, jak to žádá ve svém Slově, v Bibli?

Pokud nemůžete na tyto otázky odpovědět kladně, tady ano, potom musíte činit pokání! Potom je přímo pro vás určen desátý verš, v němž Bůh sám volá: „Dost už!“ Už přestaň! Přestaň se svou nevěrou a vzpourou, vzpamatuje se, rozhlédni se kolem sebe, podívej se na kříž, kde visel náš Spasitel Ježíš Kristus, kde zaplatil za hříchy svého lidu, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Přestaň už se snažit dosáhnout věčného života svým vlastním úsilím, svými vlastními skutky, svými zásluhami. Nic z toho nemůže pomoct. Jestli není Hospodin tvým útočištěm, neexistuje skutek, díky kterému by se jím mohl stát. Spolehni se na jeho milost, protože jenom ta přináší život. Řeka Boží milosti oblažuje Boží město. Řeka Boží milosti je tady i dnes, proto věř v Pána Ježíše Krista a žij!

Boží slovo říká, že kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11) a také říká, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Takovému člověku se Bůh stává útočištěm, silou i pomocí vždy velmi osvědčenou.

Amen.

Osnova kázání: