Jednoznačnost a jedinečnost Kristovy církve

Jaroslav Kernal, Praha 9. července 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Během obou letních měsíců opustíme knihu Genesis a zaměříme se na dvě důležité věci, které jako sbor prožíváme. Vlastně spíše prožíváme jednu, ale ta druhá s ní úzce souvisí. Jedná se o ustanovení staršího, tedy o otázku starších vůbec a spolu s ní jde ruku v ruce otázka církev. Takže v následujících čtyřech kázáních se podíváme na čtyři obrazy církve, které máme v Písmu, tedy církev jako Pánovo stádo, církev jako Boží dům, jako chrám Ducha svatého a tělo Kristovo. Potom se zaměříme na pár věcí, které se týkají starších ve vztahu k církvi: Církev miluje své starší, podřizuje se svým starším, církev následuje své starší a ustanovuje své starší.

Boží slovo přirovnává církev k celé řadě věcí. Je jich opravdu hodně. Jen v jediném verši z prvního listu Petrova najdeme hned čtyři vyjádření: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘ (1Pt 2,9). A v následujících dvou verších jsou další: „Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování. Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva“ (1Pt 2,10–11). Pro tuto naši sérii jsem vybral čtyři obrazy, na nichž chci zdůraznit jednotu a zároveň různost, vzájemnost a současně jedinečnost, pospolitost a zároveň individualitu, rovnost a současně odlišnost. Všechny tyto čtyři obrazy (stádo, dům, chrám, tělo) – a je třeba chápat, že se jedná o obrazy, podobenství, která mají na něco ukázat, něco vypíchnout, nejsou však schopna uchopit a obsáhnout celek toho, co je to církev – tyto čtyři obrazy jsou v Písmu poměrně časté, takže bychom mohli jít na různá místa v Bibli a podívat se na každý z těchto obrazů z různých úhlů pohledu. Já jsem vybral ke každému jeden biblický text, který vyložím, a ukážeme si na něm vždy několik jednoduchých věcí. Tím prvním obrazem je stádo. Boží lid je často přirovnáván ke stádu. Současně musím říct, že toto přirovnání patří také k těm nejvíce zneužívaným obrazům Kristovy církve, protože se často používá v podobě „hloupé stádo“ a jeho „chytří pastýři“, čímž se za biblický obraz schovává neprosto nebiblické a Bohem přímo odsuzované dělení Božího lidu na tzv. „duchovní“ a „laiky“, tedy na ty, co jsou výš a co jsou níž, co mají blíž k Bohu a co potřebují ty druhé, aby se k Bohu dostali. Pojďme teď přečíst text Božího slova (J 10,1–18). Přečteme náš text v jeho kontextu, ale zabývat se budeme verši 14–16.

Z dnešního textu chci ukázat tři věci, o nichž Pán Ježíš mluví. Především je to identita Pánova stáda. Církev jsou jenom Pánovy ovečky a nikdo jiný. V této věci panuje mnoho zmatků, a my si musíme neustále připomínat, co je církev a kdo jsou křesťané, že církev je Pánovo stádo a křesťané jsou jeho ovečky. Druhá věc, které si všimneme, je, že Pán má jenom jedno stádo. Církev je jenom jedna. A nakonec uvidíme, že tak, jako je jedno stádo, je i jenom jeden pastýř, jediný skutečně dobrý pastýř, jediný, který je hoden toho být pastýř, a to je Pán Ježíš Kristus, který se kvůli nám stal člověkem, aby dal svůj život za své ovce, za nás.

I. Pánovo stádo tvoří jen ovce

• Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. (J 10,14–15)

Tady máme krásný popis Pánova stáda. V jeho stádu jsou jeho ovce. Jsou tam jenom jeho ovce a nikdo jiný. Jsou tam jenom ti, které on zná, kteří znají jeho a za které položil svůj život. O Pánu bylo řečeno, že „vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). O něco dále v našem textu (J 10,26), říká těm, kteří v něj nevěří, že ačkoliv viděli a slyšeli, stejně nevěří a jako důvod uvádí, že nejsou z jeho ovcí. Jinými slovy – Ježíš za ně nepoložil svůj život. Tohle je důležitá charakteristika Pánova stáda – jsou to ti, za které dal svůj život. A jestliže za ně položil svůj život, bude to dříve nebo později, více nebo méně (jak o tom mluvil minulý týden Karel) na životech Pánových oveček vidět. Boží slovo jasně říká, že evangelium je Boží mocí a je to moc Boží milosti, která nejenom zachraňuje, ale také proměňuje, vychovává (Tt 2,11–14). Všichni, za které Ježíš položil svůj život, se stanou jeho ovečkami, a začlení se do jeho stáda. Možná ještě nejsou jeho součástí, takže na nich stále ještě spočívá Boží hněv a musí slyšet evangelium, činit pokání ze svých hříchů a uvěřit v dokonané dílo Pána Ježíše Krista, což je důvod, proč máme hlásat evangelium, proč máme zvát všechny lidi k víře v Pána Ježíše Krista. My nevíme, kdo má být součástí jeho stáda, ale Pán to ví.

Když byl apoštol Pavel v Korintu a kázal tam evangelium, setkal se s velkým protivenstvím, takže se dokonce strachoval o svůj život. Ale jedné noci se mu zjevil Pán Ježíš Kristus a povzbuzoval ho, aby se nebál, že mu nikdo neublíží a dodal: „Mnozí v tomto městě patří k mému lidu“ (Sk 18,10). Moji milí, mnozí kolem nás dost možná patří k Božímu lidu, k Pánovým ovečkám, do jeho stáda, ale ještě neslyšeli evangelium o Boží milosti a neuvěřili mu, takže ještě nejsou součástí jeho stáda. My jsme Boží lid a naším úkolem je hlásat toto slavné evangelium o spasení zadarmo, bez lidských zásluh, jenom na základě kříže Pána Ježíše Krista, který na sebe vzal všechny naše hříchy a kvůli nim snášel strašlivý Boží hněv, abychom my měli přístup k Bohu a měli věčný život v jeho jménu. To je povinnost Božího lidu.

Ale je tady ještě důležitější věc, která se týká každého z nás, a to je ujištění, že Pán Ježíš zaplatil také za mě, za mé hříchy, že jeho oběť se vztahuje ke mně. Milá duše, věříš tomu, že Pán Ježíš dal svůj život právě za tebe? Spoléháš se cele na jeho dílo, na jeho kříž? Je on sám tím jediným klíčem k nebi, těmi jedinými dveřmi, jimiž se dá vejít k Bohu, je pro tebe tou jedinou cestou, kterou můžeš přijít ke svému nebeskému Otci, je on sám skutečně tím jediným důvodem, proč by tě Bůh měl přijmout do své svaté přítomnosti, do své rodiny, do svého domu, do stáda toho dobrého pastýře Pána Ježíše Krista? Tohle jsou otázky pro každého z nás a každý z nás si na ně musíme odpovědět. Nikdo jiný než vy sami ve svém nitru nezná odpověď. A my dáváme tuto odpověď, když každý přistupujeme k Památce Páně – tím vyznáváme a prohlašujeme, že věříme v Pána Ježíše Krista, že se cele spoléháme na jeho dílo a na jeho zásluhy a na nic jiného.

S tím souvisí další věc, kterou vidíme v našem textu – a to je známost Pána Ježíše Krista. On říká, že jeho ovce ho znají. Tady je ten veliký rozdíl mezi životem v Kristu a jakýmkoliv lidským náboženstvím. Lidské náboženství říká, že potřebujete nějaký prostředek, nějakého člověka, nějaký rituál, někoho, kdo je k Bohu blíž než vy, abyste skrze to mohli přistoupit k Bohu. Ale Pán Ježíš říká, že jeho ovce ho znají. A podívejte se, jak dobře!

• … ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. (J 10,14–15)

Všechny Boží děti znají Pána Ježíše Krista. A znají ho tak, jako zná Bůh Otec Božího Syna a Boží syn svého Otce. Ale nemluví se tady o kvantitě poznání, ale o kvalitě. Na začátku svého evangelia Jan říká, že „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). O tomto poznání mluví Pán Ježíš. Křesťan zná Pána Ježíše hlubokým niterným způsobem. Je tady pouto, jako je mezi matkou a dítětem, které nosí ve svém lůnu, jako mezi mužem a ženou v manželství – hloubka jejich vztahu přesahuje vnější věci, vnější poznání, ale jde do nitra, do poznání srdce toho druhého, jeho tužeb, jeho smýšlení, jeho vlastností. Křesťané nejsou hloupé ovce, které by potřebovaly říkat, jak mají poznat svého Pána. Byli jsme vyučeni od Boha, takže známe Pána Ježíše Krista. Když jsme uvěřili, došlo k tomuto poznání, seznámení s Kristem, s jeho osobou, s jeho láskou. A od té chvíle rosteme v tomto poznání, které bude pokračovat celou věčnost. Proto Bůh dal do církve dary, mimo jiné učitele, kteří mají vyučovat církev, ale nakonec každý úd církve je darem, skrze který ostatní údy poznávají Pána Ježíše tak, jak by ho jinak sami poznat nemohly. Proto potřebujeme společenství, proto jsou tu ostatní Pánovy ovečky a proto žádná z Pánových ovcí není super-ovce nebo nad-ovce, která by ty ostatní nějak řídila nebo kočírovala. Každá ovečka zná svého Pastýře. Znáte ho? Máte s ním vztah? Znáte jeho srdce? Jeho mysl? Jeho touhy? Jeho lásku, vášeň, něžnost i horlivost?

Ale v našem textu je ještě něco dalšího, co je ještě důležitější a s čím všechno ostatní stojí a padá: Pastýř zná své ovečky. Tohle je naprosto zásadní pro každého z nás jednotlivě a pro pochopení toho, co je to církev. Je to pevný Boží základ, jak říká Písmo, který trvá a který nese nápis: „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ a „Ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Páně“ (2Tm 2,19). Pán Ježíš mluví o lidech, kteří měli nějaký pocit, že Pána znají, ale on jim v onen den řekne: „Nikdy jsem vás neznal, jděte ode mě, kdo se dopouštíte nepravosti“ (Mt 7,23). Podívejte se do toho textu: Ježíš tu mluví o lidech, kteří nestaví na něm, na jeho oběti, na jeho zásluhách, ale předkládají Pánu své vlastní zásluhy. A to je důkazem toho, že navzdory tomu, že v jeho jménu dělají veliké věci, Pána ve skutečnosti neznají a nemají s ním osobní vztah. A tak všechny ty tři věci patří k sobě – spoléhání na Pánovo dílo, osobní vztah s Ježíšem a jeho znalost svých ovcí. To nás vede k druhému bodu:

II. Pánovo stádo je jenom jedno

• Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (J 10,16)

Pán Ježíš mluví o ovčinci. Co tím myslí? Myslím, že to je celkem zřejmé. Mluví o izraelském národě. To je ovčinec, z něhož vyvádí ty, které jsou jeho ovcemi a ty ostatní tam ponechává. Jsou i jiné ovce, které jsou z jiných ovčinců, které jsou z jiných národů – a i ty musí přivést. Tohle byl opět jeden z kamenů úrazu pro Židy. Verš 19 říká, že pro tato slova došlo mezi nimi k roztržce a někteří ho označovali za posedlého nebo za blouznivce. Písmo mluví o rozdílu mezi Židy a pohany, tedy všemi ostatními národy, ale náš text nám ukazuje, že je tu ještě další rozdíl – mezi těmi, kdo jsou Pánovy ovečky a všemi ostatními. A už jsme viděli, že mezi Židy samotnými byli, a dodnes jsou ti, kteří nepatří mezi Pánovy ovečky. A ve všech ostatních národech má Pán své ovečky. A tak ty různé ovčince v tomto světě jsou různé národy, kultury, jazyky, skupiny lidí, v nichž ve všech má Pán Ježíš své ovečky. Kniha Zjevení nám říká, že vykoupení „lidé ze všech národů, jazyků, kmenů i ras (Zj 7,9)“ budou společně oslavovat Boha a Beránka a vzdávat mu chválu. To je celé Pánovo stádo.

V určitém slova smyslu bychom mohli říct, že všechny ty ovčince patří do jednoho velkého útvaru, který Písmo nazývá svět, nebo také Babylón. Je to svět, který se kvůli svým zvráceným touhám řítí do záhuby. A Pán Ježíš z tohoto světa vyvádí své ovečky. V Kristu jsou zbořeny bariéry mezi Židy a pohany, mezi lidmi z různých jazyků, národů, ras a kultur. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Nezáleží na jeho jazyku, národnosti, barvě pleti, sociálním postavení, původu nebo čemkoliv jiném, protože v Kristu jsme nové stvoření. Kristovou obětí byl odstraněn zákon, který rozděloval a odděloval lidi od lidí i lidi od Boha, a my, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jsme se stali novým člověkem v Kristu. Pán Ježíš z nás udělal občany nebe. Nevzal nás fyzicky ze světa, nevytrhl nás z našeho prostředí, z naší země, z našeho národa, ale dal nám novou identitu Božích oveček, dal nám společný jazyk lásky a společný cíl, jímž je poznání jeho samotného a skrze něj poznávání nebeského Otce. A učinil z nás jedno stádo. Kristova církev je jedna a je jednotná. Takovou jí učinil Pán a to je její realita.

Současně musíme dát dobrý pozor na to, abychom nemíchali pohled na církev v její celistvosti, tedy církev jako společenství všech vykoupených ze všech dob, a konkrétní projev církve, tedy místní sbor, místní společenství, které je vždycky plným a skutečným vyjádřením církve její celistvosti. Pavel nazývá místní společenství křesťanů, konkrétní skupiny křesťanů, které se scházely po domech, církvemi. Například píše Filemonovi a církvi, která se schází v jeho domě (Fm 1–2). Koloským říká:

• Pozdravujte bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě. (Ko 4,15)

Pánova církev je jenom jedna. To je něco, co potřebujeme zdůrazňovat. To nemění nic na tom, že se církev schází jako konkrétní společenství na konkrétním místě – to je v pořádku a to je správné. Církev v domě Nymfy nebyla celá laodicejská církev, přesto byla samostatnou církví, která měla se vší pravděpodobností své vlastní starší a lidé, kteří se tam scházeli, se scházeli tam, a ne v církvi v domě někoho jiného v Laodikeji. Přesto však, když Pán jednal s církvemi v Malé Asii, jednal s církví v Laodikeji jako s celkem. To znovu ukazuje na jednotu církve. Toto téma by stálo za samostatné vyučování, ale dneska chci zdůraznit tu skutečnost, že Pán má jednu církev, která se skládá z vykoupených ze všech národů, jazyků, kmenů, ras, sociálních skupin atd. Tato jedna církev jsou Pánovy ovečky, které on sám shromažďuje do svého ovčince.

Na nás je, abychom se učili rozumět jednotě Kristova těla, Pánovy církve, abychom rozuměli tomu, že Pán má jenom jedno stádo, nemá jiné stádo z Židů a jiné z pohanů nebo z různých jiných národů, ale všichni jsme jedno stádo a tak k sobě také musíme přistupovat. Úplně stejně musíme dávat pozor, když přemýšlíme o jednotlivých církvích, sborech – Písmo nám říká, co je církev a jak má vypadat, a vede nás k tomu, abychom zachovali jednotu Ducha a nerozdělovali církev. Pán sám jedná se svou církví. Pán sám drží církev ve své ruce a pohne s ní (pohne jejím svícnem), jak sám chce. Ale také na naší straně je jistá zodpovědnost: abychom podle svého svědomí a poznání pravdy z Božího slova hledali takové společenství Božího lidu, které nás povede v pravdě a v poznání Pána. Jednu takovou návodnou věc máme přímo v našem textu – Pán říká, že „jeho ovce slyší jeho hlas“ (v. 16). 

I tohle může být poměrně kontroverzní a je to opředené řadou roztodivných výkladů, ale stačí použít jednoduchý biblický princip, vykládat Písmo Písmem a hned je to jasné. Pánovy ovce slyší jeho hlas. Jan ve svém listě komentuje tato slova, když popisuje falešné proroky, o nichž říká, že jsou ze světa a mluví z nich svět, a proto je také svět slyší (1J 4,5). A potom pokračuje:

• My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. (1J 4,6)

Slyšet Boží hlas znamená slyšet svědectví apoštolů a proroků, svědectví Ducha svatého, které je zapsané v Písmu. Tady je nezpochybnitelný, pravý a bezchybně zaznamenaný Boží hlas. Kde jsou lidé, kteří přijímají tento hlas, Slovo Boží jako Slovo Boží, tam jsou Pánovy ovečky, které jsou s námi součástí jednoho stáda. Ale tak, kde Písmo není Slovem Božím, kde se musí stát Božím slovem nebo kde máme v Písmu hledat Boží slovo, tam, kde je Písmo mrtvou literou nebo k němu potřebujete něco přidat, třeba nějaké zjevení, proroctví, tradici, konfesi, tam církev hledat nemusíme. Tam nejsou ovečky, které slyší Pánův hlas, tam není jedno stádo ani jeden pastýř.

III. Pánovo stádo má jen jednoho pastýře

Pán Ježíš Kristus je jediným pastýřem svého lidu. On je tím jediným, kdo má schopnost a moc nasytit své stádo. On je jediným strážcem (episkopem) duší svého lidu. On je majitelem stáda, protože toto své stádo vykoupil svým vlastním životem. On je hlavou svého lidu, je hlavou těla, je úhelným kamenem stavby církve, je centrem uctívání v Božím chrámu, jímž je jeho lid. Ježíš je Pán. On je ten dobrý pastýř.

Tady se musíme na chvilku zastavit, protože slovo dobrý, které je ve všech českých překladech (i v dalších) ani zdaleka nevystihuje plnost řeckého slova kalos, které je na tomto místě použité. Slovo kalos je velmi silné a bohaté slovo a popisuje jednak krásu, ale také dokonalost, výtečnost, znamenitost ať už ve vztahu k věcem nebo k morálním kvalitám. Ježíš je dobrý pastýř. On je ten nejlepší pastýř. Neexistuje lepší pastýř, kterého bychom si mohli přát. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Nedolomí nalomenou třtinu, neuhasí doutnající knot, ale dovede právo k vítězství (Mt 12,20 – vyhlásí soud podle pravdy Iz 42,3). To je jeho dokonalost, která se zjevuje v každém ohledu.

Pán Ježíš ustanovuje ve svém stádu podpastýře, jsou to některé z jeho oveček, které obdarovává darem učení a správy a dává jim zodpovědnost za stádo, ale jejich hlavním úkolem je přivádět stádo k tomuto dobrému pastýři. Vlastně můžeme říct, že jejich úkol je dvojí – především musí sami přicházet k Pánu Ježíši, sytit se od něj, čerpat z jeho moci, síly a moudrosti, nořit se do nekonečného oceánu jeho lásky a dobroty a potom na to samé místo přivádět všechny ostatní ovečky a jednoduše jim ukazovat, jak mají k tomuto dobrému Pastýři přicházet samy.

Jistě bychom v Božím slově našli mnoho dalších úkolů, jimiž Pán Ježíš pověřil pastýře svého lidu, nebo jinak řečeno starší. Ale to není předmětem dnešního kázání. To, na co musím dneska ukázat, je to ohromné zneužití těchto věcí, kdy pastýři se stavějí na místo, které jim nenáleží a rozdělují Boží lid. Nejde o cílené rozdělování Božího lidu, ale o podvědomé, které je dané špatným porozuměním, určitou křesťanskou kulturou, tradicí. Je to rozdělení na profesionály a amatéry. Profesionálové jsou ti, kdo mluví, na které svítí světla, kteří stojí na pódiu, a amatéři jsou ti, kteří poslouchají, kteří se ani neodvažují se k tomu pódiu přiblížit. Profesionálové mají akademické teologické tituly, amatéři mají občas nějaký ten kurz poskytovaný profesionály v rámci jejich „služby“ amatérům (u nás stále ještě obvykle zdarma). Moji milí, tohle je to nejhrubší zneužití tohoto obrazu církve, církve jako stáda Pána Ježíše Krista. On je ten dobrý pastýř a my všichni, bez ohledu na zralost v Kristu, bez ohledu na obdarování nebo na zodpovědnost, kterou Pán některým svěřil, my všichni jsme jeho ovce. Je jenom jedno stádo a je jenom jeden pastýř – právě tak je jenom jeden úhelný kámen Božího domu, je jenom jedna slitovnice chrámu Ducha svatého, je jenom jedna hlava těla Kristova – Pán Ježíš Kristus.

Tohle je zásadní charakteristika Kristovy církve – má jenom jednoho pastýře, jímž je Pán Ježíš sám. Skládá se jenom z oveček, které znají svého Pána a Pán zná je, které znají Pánův hlas, které ho slyší, jinými slovy, které ho také poslouchají. V Pánově stádě nejsou žádné ovečky, které by byly svou podstatou neposlušné, které by Pána neznaly, které by odmítaly jeho Slovo, Bibli, které by vzdorovaly svému Pastýři. Církev není nevěsta, která by utíkala od svého ženicha. Křesťané jsou lidé, kteří od Boha dostali nové srdce, které je masité, měkké, které miluje Pána Ježíše Krista. Jsou to nedokonalé ovce dokonalého pastýře. Jsme slabí, jsme neduživí, byli jsme dokonce mrtví, ale Pán nás oživil mocí svého Ducha. Bez jeho pomoci nejsme schopni ho poslouchat, bez jeho moci nejsme schopni nést jakékoliv ovoce, bez něj samotného nemáme vůbec nic. Ale v něm máme úplně všechno. On je dobrý pastýř, on pokládá svůj život za ovce, on volá své ovečky jménem a shromažďuje je do svého stáda. On sám nás sytí svým Slovem, on těší naši duši, naplňuje naše nitro, uspokojuje náš intelekt, zapaluje naše srdce.

Milí křesťané, pojďte k našemu dobrému pastýři. Možná jste zabloudili jako jeho ovečky, ale on vás volá svým hlasem zpátky, hledá vás a vezme vás na ramena, aby vás přinesl domů. Možná jste vyčerpaní z toho všeho, co se na nás valí v tomto světě, ale on nás zve, abychom přišli k němu a odpočinuli si na zelených pastvinách. Možná jste zarmoucení a zkroušení těžkostmi, s nimiž se potýkáte, ale náš dobrý pastýř bere naše břemena na sebe a na nás vkládá jho, které je lehké a příjemné. Upřete proto svůj pohled na něj, složte k jeho nohám všechny své starosti a všechna svá trápení i bolesti, důvěřujte svému pastýři, že vás provede i tou nejtěžší zkouškou a vyvede vás z ní silnější, pevnější, odvážnější, radostnější.

A pokud jste se na Pána Ježíše ještě nespolehli, chtěl bych vás vyzvat, chtěl bych na vás naléhat, abyste to udělali ještě dnes. Neodkládejte to. Nyní je čas milosti. Dnes je den spasení. Pán volá a každý, kdo uslyší jeho hlas a uvěří v něj, má život věčný. Každý, kdo k němu přijde, bude mít hojnost života, radosti a pokoje. To jsou jeho sliby. Spolehněte se na ně a budete žít navěky v jeho požehnané blízkosti a radovat se z jeho slávy. On je dobrý pastýř, který dává svůj život za své ovce. Amen.