Otroci Ježíše Krista

Jaroslav Kernal, Praha 25. února 2024

Když jsme na začátku září roku 2021 otevřeli knihu Genesis, měl jsem představu, že knihu projdeme maximálně během jednoho roku. Nakonec to bylo jinak a u řady míst jsme se zdrželi poněkud déle. Bylo to Boží řízení a Boží požehnání, protože nám to skutečně dalo mnoho. Nicméně od samotného začátku jsem měl v mysli text, který je dnes před námi, a přemýšlel jsem o tom, jak s ním naložím, jak ho vyložím, jak mu vůbec mám rozumět. Bylo správné, co Josef udělal? Bylo to morální? Je v pořádku ožebračit lidi a nakonec je zotročit? Pojďme nejprve přečíst ten text a potom ho projdeme.

To dnešní kázání jsem rozdělil do tří částí. V první části se podíváme na nějaké obecné principy, které nám dává Boží slovo a na základě kterých můžeme hodnotit Josefovo jednání. V druhém bodě potom zhodnotíme Josefovo jednání a ukážeme si praktické věci, které se můžeme naučit. A nakonec to završíme duchovním výkladem a aplikacemi, které z tohoto textu vyplývají a které nás vedou k Pánu Ježíši Kristu.

I. Bůh stvořil člověka svobodného

Když přemýšlíme o příběhu, který je před námi, musíme si připomínat některé důležité věci z Božího slova. Genesis začíná stvořením světa a člověka. Člověk byl stvořen jako vrchol všeho stvoření a měl vládnout nade vším stvořením. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a měl reprezentovat Boží vládu nad stvořeným světem. To je základ, z něhož musíme vycházet, kdykoliv přemýšlíme o člověku a o jeho místě v tomto světě. A je to o to důležitější v dnešní době. Zelené a genderové náboženství vidí člověka úplně jinak. Vychází to z evolučního pohledu, kdy člověk je možná trochu vylepšené zvíře, v tom horším případě dokonce škodná, která brání této planetě v její existenci. Ale Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, podle své podoby. A pro to naše uvažování je důležité, abychom si připomínali, že stvořil člověka svobodného. Když Adam s Evou zhřešili, stali se otroky hříchu, ale neměli se stát otroky lidí. Zotročení lidí, vlastnictví lidí, vláda nad nimi – to je důsledek hříchu a hříšného jednání lidí. V padlém světě Bůh dopouští, aby jedni panovali nad druhými, dokonce dopouští i to, že jedni budou vlastnit jiné. Je to podobný případ, jako když jsme mluvili o manželství. Od samotného začátku bylo manželství vztahem jednoho muže a jedné ženy. Přesto vidíme v Písmu Boží muže, kteří mají více žen, a Bůh to nechává bez komentáře. Podobné je to s vlastnictvím lidí.

Mojžíšův zákon upravoval nakládání s otroky v Izraeli. V Novém zákoně vidíme, že někteří křesťané vlastnili otroky – a čteme o tom, jak s nimi mají jednat. Neměli je propustit, ale měli s nimi jako služebníci Kristovi a bez výhrůžek (Ef 6,9). Podobně byli mnozí křesťané otroky a byl někdo, komu patřili. Pavel připomínal lidem, že mají zůstat v tom postavení, v němž je Pán Ježíš povolal k sobě. Kdo byl povolán jako otrok, nemá se tím trápit, ale kdyby se mohl stát svobodným, má to využít. V žádném slova smyslu nemáme být otroky lidí (1K 7,20–24). A v 1Tm 1,10 jsou mezi dalšími hříchy jmenováni také únosci, nebo jak překládají kraličtí, „ti, kteří kradou lidi“ nebo B21 „obchodníci s lidmi“. Boží plán pro člověka není to, aby byl vlastněn jiným člověkem. Proto také křesťané v prvních stoletích po Kristu často vykupovali otroky, zvlášť pokud se jednalo o křesťany a dávali jim svobodu.

Tohle jsou důležité věci, které musíme mít na paměti, když přemýšlíme o Josefově jednání s Egypťany. Nesmíme však zapomenout také na to, že Josef neměl takové zjevení, jaké máme my. Neměl žádné zapsané Boží slovo. Takže nemůžeme hodnotit jeho jednání našima očima. Ale viděli jsme, že to byl opravdu zbožný muž, který byl věrný Bohu i lidem, který se nechtěl dopustit žádné nepravosti proti svému Bohu ani proti lidem kolem sebe. Byl věrným správcem – ať už v domě svého otce, nebo v domě Potífara, který ho koupil, nebo v pevnosti, kde sloužil veliteli pevnosti, nebo jako faraónův správce. Vždycky jedná věrně a správně.

A nesmíme zapomenout také na to, že Josef jednal pod Božím vedením. Nebyla to jeho moudrost, ve které by předpověděl hlad a ze které by vycházelo řešení této situace, ale byl to Bůh, kdo skrze Josefa promlouval k faraónovi, kdo Josefa postavil do této situace a dal mu potřebnou moudrost i schopnosti věci vyřešit, uspořádat, zařídit. Josef byl Božím darem pro Egypt i pro dům Jákobův a v tomto smyslu a také v tomto konkrétním případě byl naprosto jedinečným darem, který nemá žádné opakování v budoucnosti. Ten jeho příklad tu není pro to, abychom ho následovali v tom, že bychom se snažili zotročit druhé nebo abychom si stavěli větší sýpky nebo abychom si nechali služebníky církve platit státem.

Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, než půjdeme k dalšímu bodu, je to, že stejně jako u většiny dalších příběhů v knize Genesis tu máme jenom velmi stručný záznam bez mnoha detailů, které bychom chtěli znát. Naprostou většinu věcí prostě nevíme. A to by nás mělo vést k tomu, abychom se na věci dívali z té lepší perspektivy, abychom jednotlivým osobám přisuzovali spíše lepší pohnutky než horší – to je způsob, jak bychom se jako křesťané měli dívat na druhé. Pokud se zjevně neprokáže opak, měli bychom vždy o druhých smýšlet dobře a dívat se na ně z té lepší perspektivy. A to navzdory tomu, že dobře víme o lidské hříšnosti, protože známe tu svou vlastní. Ale tohle je způsob, který nás učí Pán:

• Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7,12)

II. Josef uvedl Egypťany do otroctví

Ve třináctém verši našeho textu čteme, že obě země, jak egyptská tak i kenaánská, byly vyčerpané. To je poměrně důležité svědectví, které nám pomůže vidět správně, co Josef udělal. Myslím si, že to Josefovým bratrům pomohlo v tom, aby si uvědomili, že bez Josefa, resp. bez Božího jednání s Josefem (že Bůh poslal Josefa před nimi) by v Kenaánu bídně zahynuli hladem. Nyní se Josef o všechny postaral, takže neměli žádný nedostatek. Na celou zemi přišel hlad. Stačilo málo a sedm let hojnosti se proměnilo v sedm let hladu. Faraon viděl, jak se naplňuje jeho sen – tučné krávy zmizely v útrobách hubených a šeredných krav a vůbec na nich nebylo vidět, že něco pozřely. Někdy stačí tak málo a změní se velmi mnoho. Před čtyřmi lety stačilo pár poplašných zpráv v médiích a změnil se celý svět. Nehrozí nám sice hladomor, který by přišel z ničeho nic, protože když krupobití pobije úrodu, obchody budou stále stejně plné. Ale mohou přijít jiné věci – Bůh má vždy po ruce prostředky, jimiž uvádí celou zemi do kázně a do podřízenosti sobě samotnému. Mohou to být třeba tyranští vládci, kteří budou chtít, aby lidé vybíjeli stáda dobytka a nechávali neobdělanou půdu, což jsou nápady současných bruselských elit. Pokud se takové věci uskuteční, povede to opět k hladu. Kronikář Kosmas zapsal, že v roce 1043 byl takový hlad, že v Čechách pomřela třetina lidí. Poslední hladomor na našem území z let 1770–1772 si vyžádal stovky tisíc mrtvých. V letech 1845–1849 postihl hladomor Irsko a zemřelo až jeden a půl milionu lidí a další dva opustily zemi, což čeští sedláci o sedmdesát let dříve udělat nemohli.

Josef naprosto zotročil egyptské obyvatelstvo. Stříbro, stáda, půda a nakonec i vlastní životy – to vše Egypťané postupně vyměnili za chléb. Ve 21. verši čteme, že Josef uvedl lid pod správu měst. Někteří to překládají tak, že Josef lid zotročil od jednoho konce Egypta k druhému. Jiní zde čtou, že přestěhoval obyvatelstvo z jednoho konce na druhý. Logické a smysluplné je jedno i druhé a nakonec i to třetí, co máme v textu my. Mohlo to znamenat, že Josef obyvatele Egypta přestěhoval, aby je dostal z půdy, která byla dříve jejich na jinou půdu, ke které už neměli takový vztah. Tak často jednali a stále jednají diktátoři, protože vykořeněné obyvatelstvo bez vztahu k rodné hroudě je snadno ovladatelné. Ale Josef nebyl diktátor, který by chtěl ovládat lidi. Dost možná šlo jen o to zpřehlednit zprávu země. Začal vybírat pětinu výnosu země, takže bylo potřeba to nějakým způsobem evidovat. Zdá se, že jedná jako moudrý správce. A možná to znamenalo, že lidem na venkově dal práci ve městě, protože na venkově nebylo z čeho žít.

Když přemýšlíme nad Josefovým charakterem, zdá se jen logické, že v letech hojnosti obilí od lidí vykupoval, a to nikoliv ze státního rozpočtu, ale z faraónova. Byla hojnost, obilí byl dostatek, takže jisto bylo k mání za dobrou cenu. Nyní ho lidem prodává. Nerozdává ho, ale prodává. Kdyby ho rozdával nebo prodával pod cenou, všechno by se spotřebovalo mnohem dříve a nepřečkali by sedm let hladu.

Mimochodem, kdyby se lidé v době hojnosti zachovali podle Josefovy rady a pětinu úrody uskladnili, mohli by nejspíš bez problémů přežít sedm let hladu a nemuseli by skončit jako otroci. Ale sedm let hojnosti je dlouhá doba a člověk si snadno zvykne na hojnost. Vypadá to, že když byla hojnost, lidé žili v hojnosti a nemysleli na to, co má přijít, ačkoliv jim to bylo řečeno. Prostě teď měli, tak teď spotřebovávali. A když přišla bída, stali se otroky. Jan Rosacius Hořovský ve svém kázání o hladu z r. 1616 vysvětluje, že hojnost vede lidi k nezřízenému a nenasytnému lakomství, k tomu, že popouští uzdu tělesným žádostem, které jsou nakloněné ke zlému, hojnost vede k lenosti, k pýše, lhostejnosti a k pocitu, že se nic nemůže stát. Vzpomeňte si na toho boháče, co se mu hodně urodilo. Rozhodl se, že postaví větší sýpky, což není špatné, to je docela moudré řešení. V čem byl v jeho případě problém? V tom, že si řekl, že teď si může žít, jíst a pít, teď si bude pokojně a bezpečně užívat. Zapomněl na Boha! Zapomněl na toho, který dává hojnost a měl pocit falešného bezpečí. Nežijeme dnes v podobné době? Ze všech stran na nás vykukují znamení Božího soudu, ale lidé jako by nechtěli vidět a slyšet – jediné, co chtějí slyšet je „pokoj, pokoj, nic nehrozí“ (1Te 5,3). A tak budou náhle překvapeni smrtí jako onen boháč nebo dnem soudu, který přijde jako zloděj v noci, náhle a nečekaně.

Josef tedy uvedl do otroctví obyvatele Egypta. A jednal v tom všem ve prospěch faraóna. Neodkláněl si něco pro sebe ani nechtěl vyvýšit sebe, ale jednal ku prospěchu země a toho, jehož byl správcem. A když se Egypťané stali otroky, nejednal s nimi tak, aby je sedřel z kůže, nesnažil se vyždímat z nich, co se dalo, ale dal jim půdu, která patřila faraónovi, asi také zvířata, která jim byla pomocí při obdělávání půdy, a která také patřila faraónovi. Dal jim osivo a dal jim podmínky, které se příliš nelišily od toho, co zakoušeli v letech hojnosti. Jediný rozdíl byl (možná) v tom, že nyní museli pětinu výnosu odevzdat. V podstatě to byl nájem, který museli zaplatit. To byla obrovská milost. Vidíme tady ohromnou moudrost tohoto vládce. Vidíme jeho laskavost, s jakou zachází se zbídačeným lidem. Snaží se najít takové řešení, které bude přijatelné jak pro něj, jako pro vládce, tak také pro lidi, kterým vládne. Josef získal srdce jak faraona, tak také obyvatel Egypta. Byli mu vděční za to, že nezemřeli hlady. Zachránil jejich životy, takže mu říkají – nalož s námi, jak uznáš za vhodné.

• Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky. (Gn 47,25)

Egypťané byli vděční Josefovi, že je zachránil před smrtí. Oni sami to viděli jako dobré řešení, jako požehnání. A takto se na to můžeme dívat i my. Není to návod, jak by měli křesťané jednat, ale můžeme zde vidět celou řadu praktických věcí, z nichž se můžeme poučit. A kromě toho bychom měli mít na paměti, že i když žijeme v době hojnosti, věci se mohou změnit rychle a hlad je vedle moru, meče a dravé zvěře Boží metlou, kterou Bůh používá jako nástroj svého soudu (Ez 14,21).  

III. Před Pánem Ježíšem poklekne každé koleno

Mluvili jsme o Egypťanech, kteří byli vděční Josefovi za to, že je zachránil před smrtí hladem. Řekli mu, že udělají všechno, aby získali jeho přízeň. To nás rovnou vede k jednoduché věci – dnes se můžete setkat s lidmi, kteří tvrdí, že mohou být jako křesťané zachráněni, když přijmou Krista jako svého Spasitele, ale nemusí ho učinit svým Pánem. Že můžete být spaseni z milosti, což prý znamená, že si můžete žít, jak budete chtít. To je přece naprosto absurdní. Ježíš nás vykoupil, zaplatil za nás, on si nás vydobyl svým dílem, přenesl nás ze smrti do života, z temnoty do světla. Copak bychom se mohli pyšně postavit a říci – nemáš nárok na můj život, nejsi mým Pánem. To by byla troufalá opovážlivost hodná jenom Kristových nepřátel. Komu není Kristus Pánem, tomu není ani Spasitelem. Boží slovo velmi jasně říká, že aby byl člověk spasen, musí vyznat Ježíše jako Pána a uvěřit ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (Ř 10,9). Každý skutečný křesťan má stejný postoj ke Kristu, jaký měli Egypťané k Josefovi – jen když získáme přízeň svého Pána. Naší touhou by mělo být líbit se Pánu Ježíši Kristu. Ať jsme jako Timoteus, o němž Pavel napsal, že nikdo nemá na srdci věci Pána Ježíše tolik jako on (Fp 2,20–22).

A zde je další duchovní lekce, která vyplývá z tohoto textu. Moji milí, jsme otroky Ježíše Krista. On je náš Pán. Jemu patří naše životy se vším všudy. Ne jenom naše vyznání víry, ne jenom naše srdce, ale všechno – naše zájmy, naše touhy, naše domy nebo byty, naše auta, naše peníze, náš čas – to všechno patří Kristu a my jsme správci toho, co nám svěřil, stejně jako Josef byl správcem faraóna. Po správcích se nežádá nic víc, než aby byli věrní. Máme být věrní Kristu ve všem. Naše věrnost směřuje a musí směřovat na prvním místě k němu. Pamatujme na to, moji milí. A nezapomínejme na to, že Josef byl otrokem – a následně byl učiněn druhým po faraónovi. Ať už byl v pozici faraónova správce stále otrokem nebo ne (Písmo nám to neříká), věděl, co to znamená být otrokem. A Bible úplně stejně mluví o tom, že jsme otroky Pána Ježíše.

I kdyby o tom Bible nemluvila přímo, stejně vyznáváme, že Ježíš je Pán – a Pán znamená vlastník, majitel, vládce. Ale Bible je i v této věci velmi jasná, ačkoliv překladatelská tradice nám to tady trochu ztěžuje a vymanit se z ní se podařilo v tomto smyslu jenom Českému studijnímu překladu. V Novém zákoně je sto dvacetkrát použito řecké slovo δοῦλος, které znamená otrok (vedle toho je tam také v ženské podobě a jako sloveso). V našem překladu máme toto slovo devadesátkrát přeložené jako „služebník“. Na všech těch zásadních místech, která mluví o tom, že křesťané jsou otroci Boží nebo otroci Ježíše Krista nebo otroci spravedlnosti, je to takto pokřivené. Rozumím tomu, že slovo otrok má negativní význam, ale ten mělo i době, kdy vznikala Bible. Je to jeden z důvodů, proč tento oddíl Písma vede k otázkám, které jsem položil hned na začátku.

Pavel se označuje za otroka Ježíše Krista (Ř 1,1), „Pavel a Timoteus, otroci Ježíše Krista“ (Fp 1,1), „Pavel, Boží otrok a apoštol Ježíše Krista“ (Tt 1,1), „Jakub, otrok Boží“ (Jk 1,1), „Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista“ (2Pt 1,1), „Juda, otrok Ježíše Krista“ (Ju 1) – to jsou velmi jasná vyjádření. A dávají ještě více smysl v kontextu toho, že za nás bylo zaplaceno výkupné, že jsme byli koupeni za cenu, vykoupeni. Boží slovo velmi jasně říká, že křesťan nepatří sám sobě (1K 6,19). Jako Josef koupil Egypťany, takže se stali majetkem faraóna, tak Pán Ježíš Kristus koupil nás, abychom my byli jeho majetkem a skrze něj také majetkem Boha Otce. Proč byli Egypťané vděční Josefovi? Protože je zachránil před smrtí a dobře se o ně postaral. I my jsme vděční Pánu Ježíši, protože nás zachránil před druhou smrtí, před ohnivým jezerem, před věčným zatracením a stará se o nás. A nestará se o nás jako o nějaké méněcenné otroky nebo levnou pracovní sílu, ale stará se o nás jako o svou nevěstu. Zahrnuje nás veškerou svou péčí a přízní. Dělá všechno pro to, aby jeho nevěsta byla krásná, čistá, bez poskrvny a vrásky, aby byla bezúhonná a svatá.

Být otrokem Ježíše Krista znamená být skutečně svobodný, protože on nás vysvobodil z pout hříchu, takže už neotročíme hříchu, ale stali jsme se otroky spravedlnosti. Dříve jsme nemohli nehřešit, nyní už nechceme hřešit, ale toužíme po službě spravedlnosti, pravdě a právu. Plná svoboda v otázce hříchu přijde, až odložíme tato svá těla a dostaneme nová, protože potom už nebudeme schopni hřešit a budeme mít plnou a dokonalou svobodu od hříchu, takovou, jakou má jenom Bůh a svatí andělé. Ježíš nás také vysvobodil ze strachu a do našich srdcí vylil lásku, takže naší přirozeností není bát se, ale milovat a věřit. Tady je jeden z těch velkých paradoxů, protimluvů křesťanství – když jsem Kristovým otrokem, jsem nejsvobodnější, už totiž nemusím otročit ani sobě a svým hříšným touhám, nemusím otročit jiným lidem, abych se jim zalíbil nebo abych se jim neznelíbil, nemusím otročit živlům tohoto světa ani duchovním mocnostem, které, ač jsou již poražené, stále ještě v tomto světě mají nějakou moc. Jsem otrokem všemohoucího, vševědoucího, nekonečně dobrého, dokonale svatého a neskonale milujícího Boha. Být v otroctví takového Pána nikdy nebude znamenat něco špatného, pokřiveného, ponižujícího nebo dokonce hříšného.

Aby mě vykoupil, neváhal vydat svého vlastního Syna. A Boží syn, Pán Ježíš Kristus, nepotřeboval žádnou Otcovu pobídku, ale šel sám, ochotně a dobrovolně. Opustil slávu, kterou měl u Otce od věčnosti a stal se člověkem. Josef byl prodán do Egypta jako otrok – ze slávy, kterou měl ve svém domě jako milovaný syn svého otce, se stal otrokem. Ale Pán Ježíš sestoupil z věčné slávy do lůna Marie a narodil se z ní stejně, jako se rodí každý člověk. Jeho vtělení znamenalo jeho hluboké pokoření. Ale on šel ještě dál a ještě hlouběji, šel až na samotné dno nejhlubší propasti, protože se dobrovolně vydal samotné smrti. Jak to říká Petr židovské radě: „Původce života jste zabili“ (Sk 3,15). Svou smrtí zaplatil plnou cenu za náš hřích, dal sám sebe místo nás. Ta smrt byla připravená pro mě, pro vás, kvůli mým vlastním hříchům, mé vzpouře proti Bohu, mé nevěře, kvůli vaší nevěře – ale Ježíš ji podstoupil místo nás, aby nás vykoupil. Egypťané nabízeli Josefovi sami sebe, aby mohli žít, ale Ježíš dal sám sebe, abychom mohli žít my, kteří jsme dříve byli jeho nepřáteli.

Ale Kristův kříž jde ještě mnohem dál. Na kříži Pán zvítězil nade všemi svými nepřáteli a bylo mu dáno jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznával, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,6–11). Už mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi – Kristus kraluje. Ještě nejsou všichni nepřátelé podloženi pod jeho nohy, ale rychle se blíží den, kdy tomu tak bude, den slávy a jeho slavného příchodu. Josef byl milovaný syn svého otce a byl nedobrovolně poslán před svými bratry, aby je zachránil a aby uvedl celý Egypt do poddanství faraónovi. Ale tady máme lepšího Syna, kterého jeho Otec miluje dokonalou láskou, a který přišel, aby celý svět uvedl do poddanství svého nebeského Otce. Znovu tak můžeme vidět, jak Josef ukazuje na Ježíše, jak je jeho obrazem a celé Písmo svědčí o Kristu. A v tom dnešním oddíle je opravdu hodně věcí, které nás vedou přímo do náruče Pána Ježíše Krista. Kdo se ještě nepoddal jeho vládě a nestal se jeho otrokem, měl by to udělat bez váhání. To je výzva pro každého, kdo neví, jak na tom je, jak si stojí jeho duše a jak by mohl obstát před svatým Bohem. A je to také výzva pro každého z nás, kdo Pána Ježíše Krista milujeme, abychom k němu znovu pohlédli, abychom si připomněli jeho vítězství, abychom se zaradovali z jeho oběti a zamysleli se nad cenou, kterou zaplatil za mě, za tebe … – a abychom mu vzdali chválu a znovu mu vydali své životy, znovu vyznali spolu s Egypťany: „Jen když získáme přízeň svého pána!“ Amen.