Březnový koronavirový lockdown svou rychlostí zaskočil církve, takže se nestihly ani zamyslet nad jeho důsledky. S pomocí armády bylo zřízeno několik specializovaných nemocnic a vláda zoufale požadovala okamžitou výrobu ventilátorů. V této fázi nikdo nevěděl, jak špatné to bude. Církve se potýkaly s technologiemi potřebnými k online přenosům. Každý se musel učit velmi rychle a intenzivně.
Tento článek je publikován jako osobní pohled autorky.
Takřka nikdy dříve v historii nebylo pro křesťany důležitější klást si otázky ohledně „vědy“. Proč? Protože vaše chápání „vědy“ zcela ovlivní vaši víru v to, jak by celosvětová církev měla reagovat na bezprecedentní opatření, jež je povinna dodržovat.
Ptám se, jestli se modlíš, protože ve víře neexistuje jiná tak zanedbávaná povinnost jako soukromá modlitba.
Žijeme v době, kdy se obrovské množství lidí hlásí k náboženství. Máme více míst veřejných bohoslužeb než kdy dřív. Zúčastňuje se jich víc lidí než kdy dřív. Přesto navzdory veškerému tomuto veřejnému vyznávání věřím, že dochází k obrovskému zanedbávání soukromé modlitby.
Manželova láska má odrážet Kristovu lásku. Pokud manžel nemiluje svoji ženu správně, není to tím, že by řádně neplnil seznam určitých úkolů, jako třeba jednou za týden koupit kytku a jednou za dva týdny ji vzít na rande, a že pokud by tyto věci dělal, tak by to nějakým způsobem vylepšilo jejich manželství. Spíše je třeba, aby došlo k vnitřní změně. Pokud je si manžel vědom Kristovy lásky, pak je schopen projevovat tuto lásku své ženě. A pokud muž selhává v milování své manželky, není to špatnou technikou lásky, ale tím, že je jeho život odpojen od evangelia.
Pokud se člověk nemodlí, je to jasným důkazem toho, že ještě není opravdovým křesťanem. Nemůže si skutečně uvědomovat své hříchy. Nemůže milovat Boha. Nemůže se pokládat za Kristova dlužníka. Nemůže toužit po svatosti. Nemůže toužit po nebi. Ještě se musí znovu narodit. Ještě se z něj musí stát nové stvoření. Může se sebejistě chlubit vyvolením, milostí, vírou, nadějí a poznáním a obelhat tak neznalé lidi. Můžeš si však být jist, že to všechno je marné, pokud se nemodlí.
Všude kolem nás je mnoho lidí v panice, kterou navíc podpořily mediální zprávy o opatřeních, které jsou oznamovány vládou téměř co hodinu. Všichni víme, že to všechno se děje kvůli boji s koronavirem. A neděje se to jen u nás, ale v celé Evropě a na celém světě. V tomto článku nebudu psát nic o lékařských, sociálních nebo politických aspektech tohoto dění. Místo toho raději chci zdůraznit duchovní pointu, a to proto, abych upozornil na jednu zcela zásadní otázku. Chci totiž mluvit o skutečném viru.
Jak ale můžeme sloužit, když jsme z nařízení státu zavřeni doma a nemůžeme se stýkat se svatými? Chtěl bych uvést několik možností. Na prvním místě musím zmínit modlitbu. Modlitba je výsadou každého křesťana.
Podívejte se dobře na název tohoto článku a přemýšlejte o něm. To jsou slova z úst pohanů, kteří žili před třemi tisíci lety. Tato slova vzešla ze rtů egyptských kouzelníků, když Bůh poslal jednu ze svých slavných ran na egyptskou zemi. „Věštci tedy řekli faraónovi: ‚Je to prst Boží.‘“ (Ex 8,15).
Bylo by dobré, kdybychom všichni byli tak moudří, jako tito Egypťani!
Bůh nám ve své svrchované milosti dal zakusit jeden ze svých soudů. Jako Kristova církev jsme fyzicky odloučeni jeden o druhého a nemůžeme se ani setkávat ani navštěvovat. To neznamená, že bychom přestali být jeho církví, ani to neznamená, že by Bůh přestal milovat svůj lid. Bůh si nás zamiloval před stvořením světa a nikdy nás nepřestane milovat. Důkazem je evangelium – Bůh poslal svého milovaného Syna, aby zemřel na kříži Golgoty za naše hříchy. Neexistuje větší důkaz toho, že Bůh miluje svůj lid.
Březnový koronavirový lockdown svou rychlostí zaskočil církve, takže se nestihly ani zamyslet nad jeho důsledky. S pomocí armády bylo zřízeno několik specializovaných nemocnic a vláda zoufale požadovala okamžitou výrobu ventilátorů. V této fázi nikdo nevěděl, jak špatné to bude. Církve se potýkaly s technologiemi potřebnými k online přenosům. Každý se musel učit velmi rychle a intenzivně.
Ptám se, jestli se modlíš, protože ve víře neexistuje jiná tak zanedbávaná povinnost jako soukromá modlitba.
Pokud se člověk nemodlí, je to jasným důkazem toho, že ještě není opravdovým křesťanem. Nemůže si skutečně uvědomovat své hříchy. Nemůže milovat Boha. Nemůže se pokládat za Kristova dlužníka. Nemůže toužit po svatosti. Nemůže toužit po nebi. Ještě se musí znovu narodit. Ještě se z něj musí stát nové stvoření. Může se sebejistě chlubit vyvolením, milostí, vírou, nadějí a poznáním a obelhat tak neznalé lidi. Můžeš si však být jist, že to všechno je marné, pokud se nemodlí.
Všude kolem nás je mnoho lidí v panice, kterou navíc podpořily mediální zprávy o opatřeních, které jsou oznamovány vládou téměř co hodinu. Všichni víme, že to všechno se děje kvůli boji s koronavirem. A neděje se to jen u nás, ale v celé Evropě a na celém světě. V tomto článku nebudu psát nic o lékařských, sociálních nebo politických aspektech tohoto dění. Místo toho raději chci zdůraznit duchovní pointu, a to proto, abych upozornil na jednu zcela zásadní otázku. Chci totiž mluvit o skutečném viru.
Jak ale můžeme sloužit, když jsme z nařízení státu zavřeni doma a nemůžeme se stýkat se svatými? Chtěl bych uvést několik možností. Na prvním místě musím zmínit modlitbu. Modlitba je výsadou každého křesťana. 
Podívejte se dobře na název tohoto článku a přemýšlejte o něm. To jsou slova z úst pohanů, kteří žili před třemi tisíci lety. Tato slova vzešla ze rtů egyptských kouzelníků, když Bůh poslal jednu ze svých slavných ran na egyptskou zemi. „Věštci tedy řekli faraónovi: ‚Je to prst Boží.‘“ (Ex 8,15).
