Bůh vytrhuje (Da 3,1-30)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bůh zachraňuje z prostředku rozpálené ohnivé pece

Jaroslav Kernal, Praha 7. dubna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Bůh nás ve své dobrotě znovu vede do knihy proroka Daniela. Jsme ve třetí kapitole, která znovu – podobně jako předchozí dvě kapitoly – tvoří celek, jediný ucelený příběh. Je to jeden z těch známých příběhů z knihy Daniel o třech mládencích v ohnivé peci. Bůh je svrchovaný zachránce svého lidu. Zachraňuje nejenom před nebezpečím, chrání před útiskem a soužením, ale zachraňuje uprostřed soužení a vytrhuje dokonce z rozpálené ohnivé pece. Bůh je velký a patří mu naše chvála.

V předchozí kapitole jsme opustili tři mládence ve chvíli, kdy jsou povýšeni králem Nebúkadnesarem a je jim svěřena správa babylónské krajiny. Náš příběh se odehrává někdy později. Překladatelé řeckého Starého zákona (Septuaginty) datovali příběh do osmnáctého roku vlády krále Nebúkadnesara, což by znamenalo, že se jedná o rok 586, a tedy dobu, kdy byl již zničen a vypálen Jeruzalém, rozbořen chrám a všechen izraelský lid odveden do zajetí v Babylóně. Současní učenci, kteří se snaží zrekonstruovat časové souvislosti na základě dochovaných babylónských kronik, navrhují o něco dřívější datum a umísťují třetí kapitolu na začátek roku 593 před Kristem. Což je stále nějakých devět let po událostech druhé kapitoly.

Zdá se, že král už zapomněl na sen, který ho rozrušil, na obrovskou sochu, která byla jeho noční můrou. Možná si pamatoval, že on je tou zlatou hlavou a tak nyní přichází s nápadem, který je blízký všem diktátorům – postaví celou sochu ze zlata a ta socha bude jeho sochou. A přikáže všem, aby se poklonili – sjednotí celou zemi v aktu uctívání. To už jsme u našeho příběhu. V tomto příběhu nenacházíme Daniela, a neptejte se mě, proč. Nevím. Prostě zde nefiguruje. Je to příběh Šadraka, Méšaka a Abed-nega, vysokých královských úředníků, kteří se odmítli poklonit před zlatou sochou krále a raději riskovali smrt.

Podívejme se teď na první část našeho textu:

I. Bůh má být uctíván (v. 1-15)

Náš příběh začíná náboženskou ekumenickou slavností. Král dal postavit zlatou sochu a obeslal všechny důležité státní úředníky, kteří měli přijít a poklonit se před zlatou sochou. Text několikrát opakuje výčet všech úředníků, také výčet všech hudebních nástrojů, které měly být použité při aktu klanění se. Jednalo se o skutečnou modloslužbu, jak je zjevné z dalších textů (v. 12). Byla to velmi okázalá slavnost s velkým orchestrem a se zástupem významných lidí a s lidmi různých národností a jazyků. Na sluncem rozpálené babylónské pláni, možná to bylo dokonce na samotném předměstí Babylóna, stála obrovská zlatá socha, která zobrazovala sebestředného diktátora. Jako většina starověkých panovníků se i Nebúkadnesar považoval za boha a zde máme důkaz, že vyžadoval také božské pocty, uctívání. Kromě toho tento akt společného uctívání musel být vyjádřením poddanosti králi a jednoty celé říše. Něco podobného uvidíme v šesté kapitole, kde král Kýros vydává výnos, v němž přikazuje lidem v celé říši, aby se třicet dní modlili jenom k němu. Má být dosaženo vnější jednoty.

Společně s příkazem klanět se zlaté soše je vydáno také ultimátum – kdokoliv by se neklaněl, bude vhozen do rozpálené ohnivé pece. A pec byla na místě přítomná společně se sochou. Lidé dostali možnost svobodně se rozhodnout – buď se pokloní, nebo budou zaživa vhozeni do ohnivé pece. A obě možnosti měli všichni přímo před svýma očima.

Nejvyšší a nejdůležitější lidé z celé říše stojí před nehybnou mrtvou zlatou sochou. Má ústa, ale nemluví, má oči, ale nevidí, má uši, ale neslyší, rukama nemůže hýbat a nohama nemůže chodit. Přesto se mají všichni ti nejvýznamnější mužové říše před tímto chladným kusem kovu poklonit a vzdát mu poctu. A to za zvuku mnoha hudebních nástrojů, které mají přinést život do tohoto uctívání, které mají vyjádřit chválu a radost. Je to absurdní a zdá se, že Daniel to tak chápal, když stále dokola vypisoval všechny ty pohlaváry babylónské říše spolu se zvukem celé řady různých nástrojů. Tím neustálým opakováním vyniká absurdnost celé situace. Pyšný král se chce přesvědčit, že ho všichni budou poslouchat, že se všichni pokloní soše, kterou postavil.

Obrovská zlatá socha a rozpálená ohnivá pec – to bylo před očima tohoto uctívajícího a strachem sevřeného obrovského zástupu. Sedmý verš říká, že jakmile uslyšeli, padali. Jakmile zazněl zvuk, padali a klaněli se, uctívali mrtvou modlu. Lidé uctívají dílo lidských rukou. Jaká pošetilost! Jaké rouhání! Jenom Bůh má právo na to, aby byl uctíván.

Izraelci dostali skrze Mojžíše zákon a první dvě přikázání tohoto zákona se zaměřovala na uctívání.

  • Ex 20:2-5 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.

Tento zákon byl dán v této podobě Izraeli nikoliv pohanům, ale Písmo nás nenechává na pochybách, že je jenom jeden Bůh, který je hoden uctívání a klanět se čemukoliv jinému je sprostá modloslužba a urážka živého Boha. Boží slovo jasně mluví o tom, že celé stvoření svědčí o Boží slávě, vypravuje o Stvořiteli, a vede k tomu, že jenom on má být uctíván. Podívejte se do první kapitoly listu Římanům:

  • Římanům 1:21-23 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

Doslova se ve verši 21 píše o tom, že Boha neoslavovali a neděkovali mu. Neuctívali Boha, ale místo něj uctívali obrazy stvoření. Proč? Protože se jejich zcestná mysl ocitla ve tmě, protože se rodí mrtví v hříchu, protože jsou svou podstatou a svým charakterem vzbouřenci, vzpurníci, zatvrzelí popírači živého Boha. Ale jenom Bohu patří všechna sláva a on svou slávu nikomu nedá.

  • Izajáš 42:8 Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.

Bůh se o svou slávu a o uctívání nebude s nikým dělit. Jenom on musí být uctíván. Vzpomeňte si, jak jednou došlo k tomu, že Pelištejci se zmocnili schrány smlouvy. Věděli dobře, že to je důležitá věc z Božího domu, proto dali schránu do domu své modly, Dágona. Když ráno přišli do Dágonova domu, ležela socha Dágona před schránou. Znovu sochu postavili a druhý den Dágon znovu ležel před schránou s tím rozdílem, že jeho hlava a ruce ležely na prahu domu (1S 5). Bůh svou slávu nepodstoupí žádné modle. Bohu se nebude nikdo vysmívat tím, že by se klaněl nějaké modle. Každé takové uctívání Bůh odsuzuje a potrestá.

Bůh je nejvyšší bytostí, která existuje, a z tohoto titulu mu patří všechna sláva, moc, chvála i uctívání. Uctívat cokoliv jiného než Boha Bible je modlářství a vyhlášení nepřátelství proti Bohu. V našem textu se Nebúkadnesar chce srovnávat s Bohem – chce mít jeden lid, jedno společné uctívání, jednu vládu. A zdá se, že se mu to daří – tedy až do verše 8, který odhaluje vzpouru proti králi.

Všimněte si, že kdyby mezi Chaldejci, tedy hvězdopravci, astrology nebyli udavači, král by se nic nedozvěděl. Ti přicházejí za králem a připomínají mu jeho výnos – nejspíš si pamatovali, proč král povýšil Šadraka, Méšaka a Abed-nega. A podle verše 12 to vypadá, že hlavním důvodem jejich udání byla touha po jejich pozici. Ohlašují králi vzpouru tří Judejců, kteří neuctívají královy bohy a neklaní se zlaté soše.

Co to dělá s králem, vidíme ve verši 13. Je rozlícen a rozhořčen. Někdo se opovažuje kazit mu jeho modlářskou slavnost. Někdo si myslí, že může neposlouchat krále. A tak znovu opakuje své výhružky. A k nim připojuje také rouhání – podívejte se do v. 15:

  • Daniel 3:15 Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!

Kdo je ten Bůh, který by se mohl srovnávat s Nebúkadnesarem? Jaká pýcha! Jaká zaslepenost a troufalost, jaké sobectví. To jsou slova nevěry, která přebývala hluboko v srdci každého z nás. Jsou to slova, která stojí za každou modloslužbou, protože v konečném důsledku je každý, kdo si volí svého boha, sobeckým modlářem, který uctívá sebe sama. Ale jenom pravý a živý Bůh musí být v centru našeho uctívání – a to nás vede k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Bůh je uctíván (v. 16-27)

Bůh poslal svůj lid do vyhnanství v Babylóně. Důvodem bylo modlářství, vzpoura a neposlušnost Izraele. 2Pa 36 ukazuje, že Izraelci vytrvale neposlouchali Boha, klaněli se kdejaké modle, obětovali modlám a jednali podle ohavností pronárodů, které Bůh před nimi vyhnal z jejich země. Proto je Bůh vydal do rukou babylónského krále. Izrael byl nevěřící lid, vzpurný lid, byli to modláři. Byl to jenom zatvrzelý a tělesný obraz skutečného Božího lidu, jímž je církev složená ze znovuzrozených Židů a pohanů. Přesto si Bůh i v Izraeli zachoval v každém pokolení ostatek, který nesklonil svá kolena před modlou.

V našem příběhu je ten ostatek skutečně malinký – jedná se o tři mladé muže, kteří patří k nejvyšším úředníkům babylónské říše. Když si král nechal předvést, vysvětlují mu, že mu nemusí vysvětlovat své jednání. Velmi dobře věděli, jakou mají volbu, a jejich volba odpovídala novému srdci, které jim Bůh dal – nepoklonili se před zlatou modlou, ale zůstali věrní svému Bohu. Podívejte se do našeho textu, jak silná je jejich odpověď, jak statečně vyznávají svého Boha:

  • Daniel 3:17-18 Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.

Ale i kdyby ne … To jsou slova víry. To je vyznání, které není prázdné, ale za kterým si tito tři muži stojí celým svým životem, což ostatně za krátký okamžik dokážou. Bůh nás může vysvobodit – Bůh to mohl zařídit stejně jako s Danielem a tito tři zde vůbec nemuseli být. Ale Boží plán byl jiný. Bůh to mohl zařídit tak, že by si nikdo nevšiml toho, že tito tři se neklaní před zlatou sochou – ale Boží plán byl jiný. Bůh to mohl zařídit tak, že by v tuto chvíli pohnul Nebúkadnesarovým srdcem a on by tyto tři muže propustil – ale Boží plán byl jiný. Boží plán byl, aby tito tři muži dokázali svou víru také svými činy a byli vhozeni do rozpálené ohnivé pece.

Jak zahanbující je pro nás víra těchto mužů! Často si zoufáme a řešíme, jestli se máme přiznat ke Kristu, jestli v té situaci, ve které zrovna jsme, je to opravdu nutné, abychom byli tak dogmaticky a úzkoprse věrní Pánu. A to nám nejde o život, jak těm třema zde. Poslouchejte slova Pána Ježíše Krista o odvaze víry, o následování a nesení kříže, o vyznání syna Božího před lidmi:

  • Matouš 10:32-39 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Pán nás volá k věrnému a statečnému vyznání, volá nás k víře, která bude odvážná (i když lidmi kolem nás bude připadat jako fanatická), která bude pevná (i když pro svět kolem bude bláznivá, šílená), která bude ochotná zapřít svůj život, aby byl vyvýšen a oslaven náš Pán. Taková víra vzbuzuje nepřátelství a hněv. Podívejte se zpátky do našeho textu a všimněte si Nebúkadnesara:

  • Daniel 3:19 Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla.

Věrnost Bohu bude pronásledována. Věrnost Bohu nenajde ve světě pochopení. Věrnost Bohu bude často znamenat hněv lidí kolem. Písmo jasně říká, že kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Ježíš říkal svým učedníkům, že budou pronásledováni kvůli němu, proto by nás nemělo překvapovat, když se to děje. A možná bychom se měli znepokojovat, když se to neděje a ptát se sami sebe, ptát se Boha, zda jsme skutečně věrní svědkové Pána Ježíše Krista. Nechci to paušalizovat – Boží slovo ukazuje, že Bůh dává svému lidu pokoj a Bůh také dopouští, že Boží lid prochází zkouškami. Obojí má své místo v životě Božího lidu. Ale nikdy bychom si neměli začít myslet, že svět bude obdivovat naší víru, naši věrnost Bohu a naše vyznání Krista. Pokud to tak je, potom bychom měli zkoumat základy své víry, protože možná zaměňujeme klanění se Kristu za klanění se zlaté soše.

Muži, kteří vhodili Šadraka, Méšaka a Abed-nega do velmi rozpálené ohnivé pece nepřežili to, že se přiblížili tak blízko ohni. Co se ale stalo s těmi třemi? Bůh je vytrhl z prostředku ohně! Co uviděl král a spolu s ním všichni, kteří byli shromážděni na pláni Dúra?

  • Daniel 3:25 Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“

Bůh vytrhl své věrné z prostředka zkoušky. Bůh je velmi milosrdný a moudrý. Někdy nás ochrání před zkouškou samotnou, ale mnohem častěji nás zachraňuje uprostřed nejtěžších zkoušek. Co si asi mysleli ti tři muži, když je nesli svázané k rozpálené peci? Mysleli si, že to je konec, možná mysleli na své rodiny, na to, že se nestihli ani rozloučit se svými manželkami a dětmi, a i když možná měli strach z plamenů ohně, nepochybně zakoušeli také pokoj kvůli svému vyznání víry. A Bůh se k nim přiznal. Ve chvíli, kdy si mysleli, že už jsou mrtví, je Bůh vytrhl ze spárů smrti, z moci krále Nebúkadnesara a ochránil je uprostřed rozpálené ohnivé pece. Uprostřed plamenů se procházeli bez pout a spolu s nimi čtvrtý muž podobný božímu synu. Pán Ježíš Kristus se zastal ostatku svých věrných.

Vysvoboditel přišel až do samotného chřtánu smrti, aby odtud vyvedl svůj lid. Náš Pán sdílel s námi náš život, aby nás zachránil před smrtí a dal nám svůj život. Stal se jedním z nás, vzal na sebe tělo, stal se člověkem a v podobě člověka podstoupil smrt na kříži – ne kvůli sobě, ale kvůli nám, kvůli našim hříchům. Tři mládenci v ohnivé peci se setkávají s Božím synem, který je zachraňuje z prostředku ohně a vytrhuje je ze spárů jisté smrti.

To byla nepochybně mnohem lepší podívaná než klanění se zástupů zlaté soše za zvuku fanfár. Zlatá socha jde stranou a do centra pozornosti všech se dostává rozpálená ohnivá pec. Král je v šoku. Sám přistupuje k peci a vyzývá ty tři mládence, aby vyšli ven. A všimněte si, jak je oslovuje – služebníci nejvyššího Boha. Sám král vidí, že je tady Bůh, který má moc vysvobodit člověka z jeho ruky. Lidská pýcha se musí sklonit před Božím majestátem.

Bůh povýší ty, kdo ho uctívají – ať již jsou nyní jakkoliv ponižováni, pronásledováni a utlačováni. A poníží ty, kdo se povyšují. Písmo svědčí:

  • Římanům 10:11 Kdo v něho věří, nebude zahanben.

Ale kdo nevěří, dělá z Boha lháře a bude zahanben. Ponese trest za svou pýchu, za svou nevěru, za svou vzpouru. Přijde den, kdy budou otevřeny nebeské knihy a kdo nebude nalezen v knize života, bude vhozen do rozpáleného ohnivého jezera, kde bude pláč a skřípění zubů, kde bude věčné soužení. Proto voláme všechny lidi k tomu, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista. Jenom v něm a skrze něj je Bůh skutečně uctíván, jenom ve víře v Krista je Bůh oslaven. A k oslavě Boha směřuje i náš text – zatím je to oslava tělesná, oslava nevěřícího člověka, který byl konfrontován s Božím majestátem:

III. Bůh je oslaven (v. 28-30)

Král vzdává Bohu chválu:

  • Daniel 3:28 Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než bohu svému.

Bůh měl svůj plán s králem Nebúkadnesarem a dopřál mu vidět svou moc. Proto nyní Nebúkadnesar mluví o Boží velikosti. V dějinách církve bylo ale také mnoho těch, které Bůh zprostředku hranice nezachránil. Mnoho mučedníků položilo svůj život kvůli Kristu, mnoho jich bylo upáleno a jejich kati se dívali s chladnýma očima a se zatvrzelým srdcem. Z jejich úst nevyšla taková chvála jako z úst krále Nebúkadnesara. Ale ani v případě Nebúkadnesara ještě v tuto chvíli tato chvála nevede k pokoře a k bázni, ale vede spíš k pošetilosti:

  • Daniel 3:29 Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.

Král se chce stát obhájcem Boha Izraelců. Ale Bůh nepotřebuje lidskou sílu, jak se mohl sám Nebúkadnesar přesvědčit na vlastní oči. Jeho rozkaz můžeme chápat také jako uznání židovského náboženství vedle náboženství Chaldejců. Židé nyní nemají být pronásledováni kvůli Bohu, kterého uctívají. Kdokoliv by je chtěl pronásledovat, bude mít co do činění s Nebúkadnesarem. Bůh nade vší pochybnost znovu ukázal, že jenom on je Bohem a Pánem a že člověk je jenom prach, že i ten, kterého nazývali králem králů je ve skutečnosti lhářem a pyšným pomatencem. Nebúkadnesar chtěl dokázat, jak stojí za svým slovem a nechal vhodit uctívače nejvyššího Boha do rozpálené pece. Chtěl všem ukázat, že není takového Boha, který by mohl člověka vytrhnout z ruky krutého diktátora. Ale po tom, co Bůh udělal, Nebúkadnesar obrací a staví se na stranu Boha Šadraka, Méšaka a Abed-nega. Ale pamatujme na to, že náš Bůh nepotřebuje reklamu od bezbožníků, nepotřebuje ochranu od nečistých a poskvrněných, tvůrce a původce života nepotřebuje, aby mu někdo zachraňoval život a ten, který se směje pronárodům, když se proti němu chtějí bouřit, nepotřebuje chránit svou čest lidskou mocí a silou. Králova slova jsou pošetilá a ukazují, že v tuto chvíli král ještě nechápal, kdo je Bůh, který ho konfrontoval svou mocí. Nicméně pochopil, že je takový Bůh, který dokáže člověka vytrhnout z moci babylónského krále.

Král znovu zahrnul svou přízní Šadraka, Méšaka a Abed-nega. Zařídil, aby se jim dobře dařilo, způsobil jim prospěch. Bůh se mocně oslavil na svědectví a věrné víře těchto tří mužů. Bůh se ukázal jako všemohoucí Bůh, který nejenom že má moc zachránit, vytrhnout své věrné z ohnivé pece, ale on to také dělá. Bůh se stará o svůj lid.

A tak na příběhu těchto tří mužů můžeme dobře vidět obraz našeho vlastního spasení. Kdo svými ústy vyzná Ježíše jako Pána a kdo ve svém srdci uvěří, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, bude spasen a nikdy nebude zahanben (Ř 10,9). Kdo vyznává Pána Ježíše Krista, má nové srdce, je nové stvoření, je součástí Božího lidu, má své občanství v nebesích a stává se členem Boží rodiny. Kdo je v Kristu, je na nejbezpečnějším místě na této planetě a v celém stvořeném vesmíru, protože není nikdo a nic, co by mohlo člověka vytrhnout z Kristovy ruky (J 10,28). On je dobrý pastýř, který přišel, aby položil život za své ovce.

Šadrak, Méšak a Abed-nego věřili zaslíbením, které Bůh dal svému lidu, že až se naplní čas, pošle vysvobitele, který je zachrání z moci hříchu a smrti, z království temnoty, z přicházejícího Božího hněvu a z věčného odsouzení. Nevěděli toho mnoho o tomto Spasiteli, ale setkali se s ním uprostřed rozpálené ohnivé pece. Setkali se s ním tam, kam žádný bezbožník nemá přístup. Ani rozlícený král Nebúkadnésar se neodvážil vstoupit za těmi třemi do ohnivé pece, ale zvenku na ně volal, aby vyšli. Uprostřed pece byl totiž s nimi Bůh a nikdo se nemůže ukázat před Boží tváří, dokud jeho hříchy nejsou přikryty Kristovou krví, jinak by zahynul. Bůh sám sestupuje k nám, aby zachránil a ochránil svůj lid. Bůh sám vytrhuje svůj lid z těch nejhorších zkoušek. Nechává tyto zkoušky dopadnout na své svaté, ale uprostřed těchto zkoušek je pozvedá a dává jim sílu jimi projít.

Bůh nezachránil Štěpána před kamenováním. Ale ukázal Štěpánovi svou slávu, takže jeho tvář zářila jako tvář anděla, když viděl nebesa otevřená a Pána Ježíše Krista, jak stojí po pravici Boží (Sk 7,56). A tehdy mohl na adresu těch, kdo ho kamenovali, říci: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ (Sk 7,60). Bůh je věrný a posiluje svůj lid v jeho soužení.

  • 1K 10:13 Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

Bůh připravil tuto situaci v životě Šadraka, Méšaka a Abed-nega, aby se mohl oslavit na jejich životě, aby se mohl prokázat jako svrchovaný Bůh, který zachraňuje z rozpálené pece a vytrhuje z rukou rozlíceného krále. Úplně stejně Bůh připravil spasení pro svůj lid a poslal svého Syna, aby nás zachránil před přicházejícím Božím hněvem. Blíží se den, kdy Boží Syn přijde znovu a bude zářit mnohem více než zářila zlatá socha na pláni Důra. Bude shromážděno všechno stvoření pod nebem a tehdy každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí poklekne před Pánem a každý jazyk vyzná, že on je Pán. Nikdo nebude mít na výběr, ale všichni se skloní před Pánem – ti zapsaní od věčnosti v knize života se skloní s radostí a vyznají s láskou, ale Pánovi nepřátelé s odporem a se skřípěním zubů. A potom budou vhozeni do rozpáleného ohnivého jezera, kde stráví věčnost s vědomím Kristovy velikosti a slávy. Ale Boží lid vejde do věčného požehnání, do radosti a slávy, které jim Bůh připravil před stvořením světa. Amen.

Osnova kázání: