Otevřená srdce (Sk 15,36-16,40)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

 

Dnes začínáme novou sérii; budeme se věnovat výkladu listu, který apoštol Pavel napsal Božím dětem ve městě Filippi. Mnozí jste jistě vzdělanější, než jsem byl já, když jsem se s listem Filipským setkal poprvé, a tak určitě víte, že Filipy ležely a leží… kde? Ano, na severu řecké Makedonie, asi 150 kilometrů severovýchodně od Soluně, neboli Tesaloniky. Komu a o čem je list Filipským vlastně napsán? Co nám Bůh skrze slova apoštola Pavla chce sdělit? Jak se do sdělení celého listu promítá skutečnost, že apoštol píše z vězení, stojí na hraně života a smrti a skoro shakespearovsky říká, že neví, co by zvolil? …to už ale dost předbíhám. Asi určitě budete souhlasit s tím, že o úvod do kontextu celého listu se mnohem lépe než já postará… Boží vdechnuté Slovo. Pojďme tedy otevřít Písmo ve Skutcích 15. Skutky 15, od 36. verše, a podívejme se na kořeny Boží církve ve Filipech.

Skutky 15,36-16,40.

To je… úžasný příběh. Kéž nás dnes Hospodin skrze něj povzbudí a ještě více nám otevře oči a srdce ke své velikosti a nádheře.

Hospodine, my Ti děkujeme za Tvoji milost, kterou jsi nám projevil ve svém Synu. Děkujeme Ti za to, co jsi vykonal ve Filipech, a děkujeme Ti za to, co děláš v Praze. Děkujeme Ti za to, co děláš v naší zemi a napříč celým světem, že otevíráš uši ke slyšení evangelia a vkládáš do srdcí víru. Děkujeme ti, že nám díky Tvé milosti mohlo vzejít světlo evangelia Kristovy slávy, že jsi zazářil v našich srdcích a osvítil nás poznáním Tvé slávy v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Prosíme Tě, abys mezi námi působil svým Duchem, proměňoval naše srdce, zjevoval nám nádherné poklady tvého Slova, a dal nám být vděčnějšími, věrnějšími a radostnějšími Kristovými následovníky. Prosíme Tě, prohlubuj dnes naši lásku ke Kristu a dej, ať je celý tento čas Tobě k radosti a slávě a nám k radosti a užitku. O to Tě prosíme v Kristově drahocenném jménu. Amen.

Doufám, že my všichni společně s apoštolem Pavlem, Jóbem, králem Davidem či prorokem Izajášem pevně věříme a vyznáváme, že Bůh je svrchovaný nad celým světem, že vše působí podle rady své vůle (Ef 1,11), že „Od počátku oznamuje budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo“, že říká „Můj plán se naplní a každé své přání vykonám“ (Iz 46,10). A přece… když se rozhlížím kolem sebe, když vidím bolest a nemoci a utrpení, když vidím nespravedlnost a útlak… těším se, až jednou všemu porozumíme (1K 13,12), až konečně spatříme Boží dokonalý plán s dějinami v jeho plnosti a budeme se radovat z Boží přerozmanité moudrosti (Ef 3,10). Jak nádherné to bude, až jako na plátně uvidíme, jak Kristus napříč dějinami budoval svoji církev (Mt 16,18), jak proměňoval a křísil k životu ta nejtvrdší srdce (Ef 2,3, Ez 36,26), jak Jeho království prokvašovalo myšlenky a touhy a vztahy a přinášelo život, proměnu, uzdravení a vykoupení (Mt 13,33)… a jak to vše svrchovaný Vládce světa dělal skrze křehké, hliněné nádoby, aby bylo jasné a zjevné, že moc, která to vše vypůsobila, byla z Boha, a ne z nás (2K 4,7). Kéž jsme tedy tváří v tvář filipským svatým, kteří šli touto cestou před námi, napomenuti a povzbuzeni, kéž v našich každodenních bojích máme širší, větší, nádhernější a především věčný náhled, který nám Bůh předkládá ve svém Slově.

Než se tedy budeme věnovat samotnému listu Filipské církvi, rád bych se podíval, jak evangelium proniklo do Makedonie, jak přišlo do Filippi a jak ve městě z Boží milosti vznikl první sbor. Věřím, že nám to bude velkým povzbuzením… a to nejen proto, že si představíme náš „vysněný tým na zakládání sboru.“

Když se podíváme na náš dnešní text, nezačíná možná zrovna tak, jak bychom doufali, jak bychom si představovali. Pastýřské srdce apoštola Pavla, které jsme viděli už v listu Tesalonickým, mu doma v Antiochii nedá klid, a tak touží navštívit bratry, touží po svých milovaných sourozencích, jde se svým plánem za Barnabášem… a výsledek rozhodně není takový, jaký bychom čekali. Vidíme, že Pavel a Barnabáš se velmi vážně pohádali. Doufám, že to je něco, co nám rozbije zbytky falešných představ o apoštolech, které si třeba ještě nosíme v hlavě. Vidíme, že opravdu nešlo o roztomilé, lehce sentimentální, bělovousé dědečky se zlatým talířem za hlavou, kteří se na každého usmívali a rozdávali dětem lízátka s tetováním. Jak nám Pavel přiznává ve svých listech, k bezhříšné dokonalosti měli apoštolové daleko. A kde je hřích, tam je i bolest. Právě to vidíme na začátku dnešního textu. Bolestnost celé situace jen stupňuje skutečnost, že Barnabáš byl tím, kdo se ve Skutcích 9 v Jeruzalémě za Pavla postavil, kdo se ho ujal (Sk 9,27). Teď se však kvůli selhání Jana Marka, kterému se tradičně připisuje autorství Markova evangelia, rozdělili a nedokázali najít společnou řeč. Díky Bohu, v 2. listu Timoteovi a v listu Filemonovi vidíme, že se Marek a Pavel usmířili a Pavel už Marka označuje za užitečného spolupracovníka. Nicméně, teď se jejich cesty musely rozejít, dost možná proto, aby mohlo dojít k setkáním, o nichž dnes budeme mluvit. Pavel tedy přibírá Silase, přijímá požehnání církve a vydává se na svou druhou misijní cestu. Píše se rok 49 našeho letopočtu.

Pavel se Silasem procházejí Syrií a Kilikií, což je pobřežní oblast Malé Asie, severně od Kypru, kde se nacházelo Pavlovo rodné město Tarsos. Pavel na cestě přibírá mladého učedníka Timotea. O Timoteovi čteme, že jeho otec byl Řek, ale jeho maminka byla věřící Židovka, která ho, podle svědectví 2. listu Timoteovi, společně s babičkou od mala vychovávala ke znalosti svatých Písem, která jediná mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. Timotea k víře vedly maminka s babičkou… a z Boží milosti ho vedly dobře, a tak Timoteus zrál ve víře a věřící v okolních městech mu vydávali dobré svědectví, věděli, že „Syn Euniké a toho řeckého pohana opravdu miluje Boha a chce Mu sloužit.“ Timoteova víra možná byla další bariérou mezi ním a jeho otcem… a o to sladší potom je slyšet, že apoštol Pavel je tím, od koho vzešla iniciativa, on sám chtěl, ať Timoteus jde s ním… a později ho dokonce nazývá svým milovaným synem (2Tm 1,2). Víra v Krista je to, co Timoteovi dalo nejen nebeského Otce, ale i toho pozemského. Víra v Krista některé rodiny rozbije… avšak svrchovaný Bůh skrze ni buduje rodinu, která je jednou provždy nerozdělitelná, věčná a mnohem bližší, protože krevní pouto, které ji spojuje, je pouto krve Boha, který se stal člověkem a zemřel za naše hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás jednou provždy přivedl k Bohu (1Pt 3,18).

Pokrevní bratři v Kristu Pavel, Silas a Timoteus tedy cestovali dál, povzbuzovali sbory, předávali jim rozhodnutí, na kterém se usnesli apoštolové a starší církví ve Skutcích 15… a poté v 6. verši čteme, že jim Duch Svatý zabránil zamířit dále do jižní malé Asie a kázat tam. To pro ně dost možná bylo šokující. Zdálo se jim pochopitelné zvolit tuto trasu, jít do Kolos, pokračovat do Efesu a pokrýt tak velké města malé Asie. Duch Svatý jim v tom však bránil. Jak? Bylo to nějaké vnitřní puzení, které všichni cítili, slyšeli hlas, měli vize či sny, použil Duch nějaké jasné okolnosti…? Nevíme. To, co ale víme, je, že Duch nechtěl, aby mířili do Asie, alespoň ne teď. Když se tedy nemohli vydat na jihozápad, jediný směr, který dával smysl, bylo vydat se na sever, do Bithýnie, která je na jižním pobřeží Černého moře. Ani to jim ale Ježíšův Duch nedovolil. Pavel, Silas a Timoteus museli být zmatení a možná i frustrovaní… Věděli, že Bůh si je vybral a poslal je jako misionáře… a teď slyšeli jen samé „Ne, ne, ne.“

Vyrazili tedy na západ, do přístavního města Troada a asi nevěděli, kam se vydat, co dělat. Možností, kam vyplout, měli jistě celou řadu, ale… ukázalo se, že rozhodnutí není na nich. Pavel měl noční vidění. Stál před ním nějaký makedonský muž a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ (v. 9) A hned v dalším verši vidíme dva důvody, proč Boží Duch dovedl Pavla a jeho společníky do Troady. Prvním důvodem je, že z Troady se dalo snadno přeplavit do Makedonie, kam Duch Pavla vedl… a druhým důvodem je první osoba množného čísla, kterou v této větě čteme. Všimněte si – v 8. verši čteme, že „oni prošli“, ale v 10. verši vidíme, že „jsme se snažili…“ a „nabyli jsme přesvědčení.“ V Troadě se zjevně připojil Lukáš, ze kterého se stal Pavlův nade všechny věrný přítel a lékař, autor Lukášova evangelia a knihy Skutků. A tak i my, i když se bude zdát, že naše okolnosti nedávají smysl, když nebudeme chápat, co se děje, co a jak Bůh dělá… můžeme spočinout v Jeho milující a naprosto svrchované ruce. On ví, co dělá, a vše používá k tomu, aby své děti miloval, s láskou vychovával a činil je více a více podobnými Kristu, našemu trpícímu Spasiteli. A, přátelé, bratři a sestry, Boží milovaní, Tomu, který za nás dal svého Syna, můžeme věřit.

Rád bych se na 10. verš podíval trochu podrobněji. Vidíme, že apoštol Pavel, Kristův pověřený, přichází s tím, že měl vidění… a rozsuzuje ho se skupinou zbožných, zralých a Písma znalých mužů. Nepovlává jako hadr na holi za každým závanem emocí a fantazie, ale drží se toho, že záchrana je v množství rádců (Př 11,14). Nevíme, jak apoštol Pavel mohl vědět, že se jedná o Makedonce… možná šlo o jeho vzhled, možná mu to nějakým způsobem řekl, nevíme… a tak bude dobře, když si všimneme, že Pavel a jeho přátelé společně dostali jasné vedení, co nemají udělat, a jasné vedení, co udělat mají, přičemž vše pečlivě rozsuzovali. Své by na toto téma mohli vyprávět i někteří legendární teologové, misionáři a evangelisté, jako byli John Knox, Samuel Rutherford, Richard Baxter nebo Charles Spurgeon. David Livingstone se snažil dostat do Číny, ale skončil v Africe. William Carey plánoval sloužit v Polynésii, ale Bůh ho vedl do Indie. Adoniram Judson jel sloužit do Indie, ale nakonec sloužil a kázal evangelium v Barmě. …a právě v tom vidíme pomoc, o kterou prosil Makedonec v Pavlově vidění.

Pavel a jeho společníci nezačali řešit, jak v Makedonii svolají ekumenickou skupinku s místními pohany, rozjedou psychologickou poradnu, začnou pořádat koncerty, udělají klub pro maminky a uspořádají kampaň ohledně recyklace starověkých plastů… ne, to rozhodně ne. Věděli, že pomoc, kterou Makedonie potřebuje, je evangelium, to jediné, co může přinést usmíření s Bohem a skutečně proměnit životy vírou, která se projevuje skrze lásku (Ga 5,6). Právě tak proniklo evangelium na evropský kontinent.

Písmo nám říká, že Filipy byly předním městem severní části Makedonie a římskou provincií. Ve stručnosti: Filipy, původním názvem Krenides, byly pojmenovány podle Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého, nacházely se v blízkosti mnoha pramenů a zlatých dolů, a od roku 42 př. n. l. byly římskou kolonií s asi čtvrtmilionem obyvatel. Platil zde římský zákon, místní obyvatelé měli římské občanství, byli osvobozeni od některých daní… navíc se zde usadilo mnoho veteránů římské armády, a tak byly Filipy trochu světem samy pro sebe. Lépe řečeno, římským světem. A Filipané na to byli patřičně hrdí. Hrdí na svou vazbu na Řím, hrdí na své zákony, hrdí na své zvyky a občanství a… hrdí zkrátka na vše, co Pavel ve srovnání s poznáním Krista prohlašuje za bezcenný odpad.

Čteme, že Pavel a jeho společníci v tomto Písmem nedotčeném městě strávili několik dní. Možná se seznamovali s tamními Písmem nedotčenými zvyky, sdíleli se s Písmem nedotčenými Filipany, snažili v této Písmem nedotčené metropoli nějak zorientovat. Proč kladu takový důraz na nedotčenost Písmem? Možná trochu proto, že naše město a naše země jsou Písmem prakticky nedotčené… ale především proto, že když nastal sabat, Pavel a jeho společníci šli na místo židovského uctívání. Kde čteme, že to bylo? Za branou u řeky. To znamená, že ve Filipech nebyla synagoga. Aby bylo možné založit synagogu, muselo v ní být alespoň deset mužů. To zjevně ale nebyl případ Filip, a tak se místní věřící museli scházet nějak jinak. Podle zvyku se tedy scházeli pod širým nebem někde, kde byl dostatek vody na rituální očišťování. V případě Filip to bylo u řeky Gangity… a všimněme si, že se na modlitbu sešly pouze ženy, což jen dále ukazuje na to, jak malá skupinka věřících ve Filipech byla. Máme tu tedy římskou metropoli a v ní jedinou malou, ženskou „biblickou skupinku“. A právě tam Pavel a jeho společníci přicházejí a začínají zvěstovat úžasnou zprávu o tom, že Mesiáš, Immanuel, Bůh s námi, za kterého se modlí, již přišel, dostal jméno Ježíš, a jednou provždy vysvobodil svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21).

A právě zde se setkáváme s Lydií. Čteme, že byla z Thyatir, jednoho z měst v Malé Asii, kterým směřují dopisy, které čteme ve Zjevení (Zj 2,18–29). Lydie prodávala velmi drahé a vzácné látky, purpur byl znamením bohatství a vznešenosti. Navíc vidíme, že byla hlavou domácnosti, která byla dostatečně velká, aby se v ní mohla scházet církev, a nečteme nic o jejím manželovi. Buď tedy byla vdova, nebo se nikdy nevdala. Tak nebo tak, stojíme tu tváří v tvář zámožné, emancipované, nezávislé ženě, kterou, ač je původem pohanka, přitahuje náboženství Izraele, která se zřekla okolního polyteismu a uctívá Jediného Boha. Jistě zná Písma, ale… něco tomu chybí, zatím nezná jejich rozuzlení a naplnění v Kristu. Jak úžasné je tedy číst, že Pán jí otevřel srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal. Jelikož vidíme, že hned poté je pokřtěna a roztomile nesmlouvavě „nabízí“ Pavlovi a jeho společníkům, ať se u ní ubytují, nemůže být pochyb, že otevření srdce mluví o novém narození, o konverzi, o tom, že Lydie přešla ze smrti do života, že ji Bůh vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky (Ko 1,13).

To, že bylo třeba, aby Bůh Lydiino srdce otevřel, nám ukazuje, že neznovuzrozený člověk je ve své přirozenosti i na základě své volby uzavřený vůči Božím věcem. Slovy Římanům 8: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou“ (8,7-8). Každý jeden člověk je bez svrchovaného zásahu Boží milosti ztracený. Apoštol Jan nám ve 3. kapitole svého evangelia říká, že každý jeden člověk ve své přirozenosti nenávidí světlo a miluje temnotu, nenávidí Boha a miluje ďábla. Každý jeden neznovuzrozený člověk by i po tisíci letech v pekle raději plivl Bohu k nohám a odpochodoval zpět do plamenů, než aby se před Vládcem světa sklonil a s láskou Ho uctíval. To nám ukazuje, proč je jedinou nadějí to, že Bůh je ten, kdo otevírá srdce. Nebyl to Pavel a nebyla to ani Lydie, kdo otevřel Lydiino srdce. Byl to Bůh, který svrchovaně působil svým Duchem, přiznal se k Pavlově kázání evangelia a povolal tak k sobě jedno ze svých předurčených dětí. Slovy 2. listu Tesalonickým: „Díky Bohu, že si vás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení ducha a víře v pravdu. K tomu vás i povolal skrze naše evangelium.“ Právě proto je třeba se neustále modlit a kázat biblické evangelium, které je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16), tím jediným prostředkem, skrze který Bůh projevuje svou milost a zachraňuje hříšníky vírou v Krista, který byl vydán za naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25), abychom před Ním jednou provždy došli odpuštění, ospravedlnění, usmíření a přijetí. Právě to se stalo u Lydie a u každého, kdo je skutečně Kristův. Každý, kdo je skutečně Kristův, každý jeden z nás, Krista dříve z duše nenáviděl a odmítal Ho. Každým jedním skutkem jsme se proti Němu bouřili, každou jednou myšlenkou jsme Ho odmítali, každý jeden den jsme Mu plivali do tváře. A On nás v tom všem tak miloval, že se nechal umučit, jen abychom mohli dojít odpuštění. On nás v tom všem tak miloval, že nám jednoho dne už nedovolil Ho dál nenávidět. Milovaní… máme, za co být vděční. Máme, za co Ho chválit.

Když vidíme Lydii, spasenou, zbožnou, bohatou, nezávislou, jen těžko bychom našli ostřejší kontrast než je ten, který se nám naskýtá jen o pár veršů dále. Od Lydiina obrácení uběhlo několik dní či možná týdnů… a my stojíme tváří v tvář mladé otrokyni. Lydie vlastnila dům a služebnictvo, tato dívka nevlastní ani sama sebe. Ke všemu je, podle řečtiny, posednutá doslova pýthónským nebo Pýthónovým duchem, přičemž Pýthón byl v řecké mytologii had, který střežil orákulum v Delfách. Dívka tedy byla médiem při kontaktu s démony, kteří skrze ni nějakým způsobem předpovídali budoucnost.

Než budeme pokračovat dál… Nakolik je tohle svět, ve kterém žijeme? Nakolik žijeme ve světě démonů a andělů a biblického vedení Ducha a společenství s Bohem? Nakolik si uvědomujeme, že naprosto všechno má duchovní rovinu? To, co čteme, jak přemýšlíme, na co se díváme… všechno. Nakolik si uvědomujeme, že se pohybujeme ve válečné zóně, že máme nepřítele, který se nás snaží zničit? Nemylme se, ďábel nemůže ani o milimetr dál, než kolik mu Hospodin dovolí, ale… já sám musím vyznat, že si ani zdaleka nepřipouštím a neuvědomuji, že okolo nás zuří válka. A přece, pro křesťany napříč historií to byla realita… a reformátoři či puritáni by o ní mohli dlouho vyprávět. Jinak by Martin Luther jen stěží mohl napsat například toto: „Až ti ďábel vmete tvé hříchy do tváře a prohlásí, že si zasloužíš smrt a peklo, řekni mu: Přiznávám, že si zasloužím smrt a peklo. A co má být? Znám Toho, který za mě trpěl a zajistil mi usmíření. Jeho jméno je Ježíš Kristus, Syn Boží, a tam, kde je On, budu já také!“ A tak díky Bohu za Kristovu oběť, díky které nás ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nemůže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,38-39).

A slávu této přenádherné reality vidíme ve 20. verši v tom, že tváří v tvář Kristově autoritě nemohou démoni obstát. Proto je třeba si vymazat z hlavy poslední zbytky obrázků, kde si rohatý čertík dává páku s jakýmsi sněhobílým vlasáčem, který zjevně má představovat Krista. Taková představa by byla směšná, kdyby nebyla tak zvráceně rouhavá. Ne, ubohá, padlá stvoření se nemohou měřit s věčným Stvořitelem. To je něco, co i z těchto veršů můžeme říci s naprostou jistotou. Zato to, proč Pavel reagoval tak, jak reagoval, se můžeme jen dohadovat. „Tito lidé jsou otroci Boha Nejvyššího, kteří vám zvěstují cestu záchrany.“ Dnes bychom možná za takovou reklamu byli vděční. Ne však Pavel. Čteme, že byl rozhořčený, že už to nemohl snést, že byl zarmoucený. Možná, že dívka narušovala jeho kázání, možná, že z její strany šlo o jakýsi démonický výsměch… možná, že Pavel nechtěl, aby zpráva evangelia byla spojována s pochybnými démonickými praktikami, ale aby zářila jako to pravé světlo, které se nese do světa skrze věrné Boží služebníky, ne světskými způsoby a už vůbec ne těmi démonickými… a nebo možná, že konečně rozeznal, že dívka je pod démonickým vlivem. Nevíme a vědět nepotřebujeme. Co však víme a z čeho bychom se měli radovat, je, že Lydii se Ježíš dal poznat jako odpověď, kterou hledala, zatímco této démonizované dívce se zjevil jako Vykupitel a Osvoboditel, kterého nehledala… a o to sladší tato milost je. A každý z nás se může zkoumat, jak se Kristus dal poznat nám… a zda Ho opravdu známe. Zda Ho známe jako Vykupitele, Spasitele, jako Cestu, Pravdu a Život, protože On není ničím menším, naopak, Jeho sláva, svatost a majestát dalece přesahují to, co jsme schopni slovy vyjádřit.

Ale ti, kdo jsou ve tmě, budou vždycky nenávidět světlo. Čím jasněji světlo září, tím temnější jsou stíny. A tak není divu, Pavel a jeho společníci narušili standard světa okolo nich, standard toho, že vydělávat na komunikaci s démony je v pořádku. V Pavlově době něco takového patřilo k dobrým mravům, tak jako dnes patří k dobrým mravům xenofobie, rasismus či zabíjení nenarozených dětí. Jaký byl výsledek takové nonkonformity, zvláště pak, když někoho připravila o zisk? Pronásledování, lži. Jen se podívejme do 20. a 21. verše. Pobuřování města? Ale no tak. Máme tu dav, který vlekl přes celé město a málem zlynčoval Pavla a Silase za… to, že šíří nekulturní zvyky a porušují dobré mravy? Možná, že něco málo nám osvětlí i fakt, že v roce 49 byl vydán dekret, že Židé musí opustit Řím (Sk 18,2)… a že, možná shodou okolností, byli zatčeni jen Pavel a Silas, Židé, zatímco pohan Lukáš a poloviční pohan Timoteus zůstali na svobodě. Tak nebo tak, Pavel a Silas byly svlečeni, zostuzeni, poníženi, lynčováni davem, zbiti holí a uvrženi do vězení.

Když jim vysázeli mnoho ran, uvrhli je do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je bezpečně hlídal. Když dostal takový příkaz, uvrhl je do vnitřního vězení a pro jistotu jim dal nohy do klády (Sk 16,23-24). Pro jistotu jim dal nohy do klády. Žalářník „pro jistotu“ použil mučící zařízení. Nenechme se mýlit, nejde tu o kládu, jak ji známe z obrázků z osmnáctého století. Římská kláda byla mučicím nástrojem, kde měl vězeň nohy od sebe tak daleko, jak to jen šlo, a tak byl v neustálé bolestivé křeči.

Nevím, jak jste na tom vy… ale bojím se, že má vlastní reakce by byla dost jiná, než jakou vidíme u Pavla a Silase. Jakou reakci bychom čekali? Hněv? Pochybnosti? Hořkost? Svalování viny? Zpochybňování Boží dobroty a svrchovanosti? „No jo, hlavně, že jsi viděl nějakého Makedonce. Podívej se, jak jsme skončili.“ „Co si myslíš, chytráku? Tys byl u toho a moudře přikyvoval, tak co teď vyvádíš?“ „Jako víš co, Bůh nás povolal jako misionáře. Nechápu, jak to, že všechno nejde jako po másle. Takhle jsem si ten „Boží dokonalý plán pro můj život“ nepředstavoval…“

Ne. Ani v nejmenším. Neslyšíme žádné stížnosti, pochybnosti, rozmrzelost. Naopak! Slyšíme písně! Slyšíme písně a modlitby! Podívejme se znovu na 25. verš. „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha a… ostatní vězňové je poslouchali.“ Boží děti tu s vděčností chválí Boha za Jeho dobrotu uprostřed utrpení… a nevěřící nechápou, nemají kategorie, aby něco takového zpracovali. „Hej, nechápete, že tu můžete umřít?“ „Skvěle, pojďme zpívat, zemřít je zisk.“ „No moment, ale můžou vás i mučit.“ „Skvěle, pojďme zpívat, utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena.“ „Eeech… no dobře, můžou vás nechat naživu.“ „Skvěle, pojďme zpívat, žít je Kristus.“ Tohle je něco, co na Pavlovy a Silasovy spoluvězně zapůsobilo tolik, že i když přišlo veliké, a zdůrazňuji, veliké zemětřesení, zůstali sedět ve svých celách jako přikovaní. Byli tak uchváceni Boží slávou a milostí v Pavlovi a Silasovi, že zapomněli utíkat a zapomněli panikařit. Měli jedinečnou šanci pokusit se uniknout na svobodu a zachránit si tak život… a přece, jako by si řekli, že raději chtějí slyšet více o Bohu, který vede srdce svých vyvolených k takové radosti. Proto, nepodceňujme vliv, který může naše věrnost Bohu a radost z Něj mít na naše nespasené přátele, příbuzné… či lidi, kteří okolo nás sedí v kavárně. Právě i to je smyslem toho, že Boží děti jsou solí a světlem světa. Slovy Johna Pipera: „Chuť života, po které lidé touží, je člověk, který se raduje uprostřed bolesti, protože má něco tak hlubokého, neochvějného, nezdolatelného a neporazitelného, že když všechno okolo něj selže, jeho radost přetrvá. Ach, to by bylo tak slané, tak zářící, tak zářivé, že by to vypadalo jako Boží sláva na zemi. … Ježíš říká: Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Takto pronásledovali proroky a budou tak pronásledovat věrné křesťany a… hojná je vaše odplata v nebesích… Ať ve vás proudí tato pravda, radujte se v naději a budete solí světa. Budete tím, co tento svět potřebuje; tím, po čem touží chuťové pohárky jejich duší, ale dosud to neznají.“

Je jasné, že zemětřesení žalářníka vyděsilo. Kdyby jediný z vězňů utekl, neznamenalo by to pro něj jen veřejnou pohanu a to, že by přišel o svůj post státního zaměstnance… především by byl popraven. Žalářník si chce ušetřit veřejné zostuzení, a tak se rozhodne raději spáchat sebevraždu… ale apoštol Pavel pro něj má životadárnou zprávu: „Neudělej si nic zlého! Jsme tu všichni!“ Ale tím to zdaleka nekončí. Bůh totiž pracuje zázraky nejen na úrovni otřesů tektonických desek, ale i na úrovni mnohem vyšší, kdy z hříšníků dělá svaté skrze víru v ukřižovaného a vzkříšeného Beránka Božího. Bůh otevírá žalářníkovo srdce a on se se třesoucím se hlasem ptá: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“ A lavina radosti a dobrých zpráv se nabaluje. Evangelium slyší celá žalářníkova domácnost, všichni věří, všichni jsou pokřtěni a všichni pak pečují o Pavla a Silase a hodují a oslavují, že uvěřili… apoštolu Pavlovi? Ne. Že uvěřili Bohu. A On neztratí jediné ze svých dětí, ale všechny je zachová pro Krista, a bezúhonné a s veselím je postaví před svou slávu (Ju 1.24).

Právě tak začala filipská církev. Turecká módní návrhářka, řecká démonizovaná otrokyně a otec od rodiny, který „prostě dělá svoji práci, jen plní rozkazy“, a tak mučí lidi. Možná ne úplně tradiční základní kameny církve, ale Boží Duch je jako vítr a vede k vykoupení ty nejnepravděpodobnější a nejrůznorodější lidi. Skutky 16 jsou nádherným svědectvím o usmíření, které evangelium přináší, o usmíření nesvatých hříšníků se svatým Bohem, ale i o vzájemném usmíření zdánlivě naprosto nekompatibilních lidí. Boží svrchovaná láska v Kristu je tím, co z cizinců dělá rodinu, a to napříč věkem, etniky, kulturami, pohlavími a sociálními třídami. Když tedy Pavel v listu Filipským píše „Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím“, mluví o konkrétních lidech, mluví o Lydii, mluví o dívence, ze které vymítal démony, mluví o žalářníkovi… mluví o svých milovaných, které zanechal ve Filipech, aby odpovídali na otázky, koho že to a proč městští velitelé s omluvami vyprovázeli, kdo že byli ti lidé, kteří se sice nebáli využít svých práv, ale především s radostí trpěli pohanu a bití pro… nějakého toho Krista. Když Pavel říká „Děkuji Bohu při každé vzpomínce na vás“, vidí tváře a srdce a duše. Jak na tom asi jsou? Co Lydie, k jakým úžasným věcem použila své bohatství, aby se dobrá zpráva o Kristově slávě nesla do světa? Co ta mladá dívka? Vdala se už? Má děti? Co žalářník, jak si stojí, jak měkké je dnes jeho srdce díky práci Božího Ducha? Pavel filipskou církev zná. Vyhrál duše lidí, na kterých církev stojí, pokřtil je, právě skrze něj se Bůh oslavil tím, že je vzkřísil z duchovní smrti, že je přenesl do království Syna své lásky… a tak po nich touží Kristovou láskou.

Když k sobě budeme upřímní, raději trávíme čas s lidmi, kteří jsou jako my, žijeme ve čtvrti, jejíž obyvatelé jsou jako my… To je něco, co je všem lidem přirozené. Ale evangelium přirozené není. Evangelium rozbíjí jednolitost komunity okolo a v Duchu Svatém vytváří novou, nadpřirozenou komunitu Těla Kristova, která by jinak nevznikla… a to můžeme vidět i u nás, stačí se rozhlédnout. Díky lidem, kteří napříč historií riskovali životy pro evangelium, dnes Boží láska v Kristově Duchu pravdy pojí vírou to, co by nikdy jinak nemohlo být spojeno. Právě to je ovocem evangelia mezi lidmi… ale evangelium nese ovoce i v nich. Slovy Matta Chandlera: „Evangelium vytváří novou realitu, která prohlubuje naše pochopení světa a našeho místa v něm.“ A právě o tom je list Filipským. List Filipským je o zralé jistotě života ukotveného v Kristu, života, který přetéká radostnou jistotou duše, bez ohledu na okolnosti, ať už v bohatství či chudobě, ve zdraví či nemoci, v životě či ve smrti, na svobodě či ve vězeňské cele… Víme přece, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby tak On byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Ty, které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 8,28-30; 11,35-36)

Kéž se nad námi Bůh smiluje a dá nám právě takovou víru, právě takovou neochvějnou a proměňující radost z Krista a touhu po Jeho slávě, den za dnem, až dokud Ho nespatříme tváří v tvář. Amen.

Osnova kázání: