Přijati za syny

Jaroslav Kernal, Praha 3. března 2024

Dostáváme se k samotnému závěru knihy Genesis, která končí pohřbem Jákoba a pohřbem Josefa. Dnes se přiblížíme k Jákobovým posledním dnům, příště se budeme zabývat prorockým požehnáním, které Jákob udělil svým synům, a pak už budeme v poslední kapitole. Jisté je, že už jsme v samotném, závěru Jákobova života. V posledních třech kapitolách knihy Genesis se vracíme k Jákobovi. Josef je tak trochu, i když ne úplně, odsunut stranou. Josef stále hraje důležitou roli, ale jádro příběhu směřuje k Jákobovi – je to on, kdo adoptuje Josefovy syny a potom jim žehná, je to on, kdo žehná svým synům a okolnosti jeho pohřbu jsou popsané v první polovině  poslední kapitoly knihy, zatímco když umírá Josef, je o tom jeden verš (Gn 50,26). Jákob se staral o Josefa do jeho sedmnácti let, kdy ho bratři prodali jako otroka do Egypta. Posledních sedmnáct let Jákobova života se stará Josef o svého otce. Nejklidnější léta života čekala Jákoba v Egyptě. Obklopen svými syny a vnuky nemusel bojovat s nepřáteli ani čelit strastem tohoto světa. A my se podíváme na tři věci ze závěru Jákobova života – jednak je to slib, jímž zavázal Josefa, dále je to poněkud překvapivá adopce Josefových synů a nakonec uvidíme Jákobovo požehnání, které dává Josefovým synům.

Zatímco Egypťané přišli o všechno, Izraelci se rozmáhali. Zabydleli se v zemi Gošen a velmi se rozmnožili. Stal se z nich národ. Bůh splnil své slovo dané Abrahamovi, Izákovi i Jákobovi – a Jákob, Izrael, byl tím posledním, komu Bůh dal zaslíbení, že z něj učiní veliký národ. A z našeho textu je zjevné, že Izrael tomu rozuměl. Bůh sám zabezpečil Jákobův život. Když už byl Jákob starý a nemohl nést břemeno každodenního zápasu, převzal ten úkol Josef. Bůh se postaral o to, o co se Jákob nebyl schopen postarat. Ale i když Josef otci zabezpečoval chléb, nemohl zabránit tomu, že Jákob umíral. A jedna starost Jákoba tížila – a to nás vede k prvnímu bodu dnešního kázání. 

I. Jákob zavazuje Josefa slibem

Duch Boží věnoval hodně místa v Písmu tomu, aby nám skrze Mojžíše zaznamenal poslední okamžiky Jákobova života. Nic podobného jsme neviděli u žádné jiné postavy v knize Genesis. Takto může vypadat odcházení zbožného člověka z tohoto světa. Viděli jsme, že Jákob nehodnotil svůj život žádnými nadnesenými slovy:

• Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců… (Gn 47,9)

Bůh obdaroval Jákoba jinak, než jeho otce a dědečka. Boží milost a Boží dary vyžadují po některých svatých mnohem víc na jejich smrtelné posteli než po jiných. Svíce Jákobova života dohořela až na konec. Jákob už zdálky viděl, že se blíží jeho čas. Smrt se nevyhne nikomu. Je to jistota, kterou má každý člověk na této zemi. Každý člověk je poddán smrti. Putování světem se nedá ukončit jiným způsobem, než smrtí nebo proměnou smrtelného těla v nesmrtelné při příchodu Krista. Jednoho dne přijde chvíle, kdy Bůh člověka odvolá z tohoto života a on/ona se bude muset postavit před Boží soud. Smrt je sice poražený nepřítel, v životě věřících je její moc už zlomena, ale její vláda ještě není ukončena. K tomu dojde až při návratu Pána Ježíše Krista. Do té doby je každý člověk podřízen smrti. Ti, kteří zakusili druhé narození, tedy narození z Ducha svatého, nezakusí druhou smrt, zatímco ti, kdo se narodili jenom z těla, ji zakusí. Boží slovo o tom mluví jasně:

• …každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud… (Žd 9,27)

Žádná druhá šance, žádná reinkarnace, žádný očistec – to jsou výmysly lidí, kteří si myslí, že se tak vyhnou nutnosti postavit se před živým Bohem. Celá naše společnost se snaží této skutečnosti vyhnout, proto se tak zoufale drží neudržitelné evoluční teorie, protože to pomáhá umlčet svědomí poukazem na to, že žádný Bůh není a proto se tak usilovně snaží vytěsnit smrt ze své blízkosti. Na jedné straně vidíme vytrvalé znehodnocování závažnosti smrti vlivem kreslených seriálů, filmů a počítačových her, kdy za jednu hodinu můžou diváci vidět víc mrtvých, než kolik poznají lidí za celáý svůj život, a na druhé straně dochází k vytlačování skutečné smrti, lidí i zvířat, pryč ze života lidí. Ale nemylme se. Smrt je jednou z mála opravdových jistot v tomto světě. Všichni zhřešili, a protože mzdou hříchu je smrt, všichni musí zemřít. 

Jákob si byl jistý všemi Božími sliby. Úplně stejně si můžeme být jistí také my, že jednoho dne odejdeme z tohoto světa a pokud věříme v Pána Ježíše Krista, půjdeme přímo do jeho přítomnosti. Ale ti, kdo nevěří, se ocitnou na stejném místě jako boháč z Lukášova evangelia, o němž Pán Ježíš řekl (Lk 16,23), že byl v podsvětí a mukách otevřel oči – tam čekají ti, jejichž jména nebyla zapsána do knihy života na poslední soud, kdy budou navěky uvrženi do hořícího jezera, které je připraveno pro ďábla a jeho anděly a pro všechny Boží nepřátele. 

Jákob věděl o tom, že se přiblížil jeho konec a proto jednal tak, aby odešel z tohoto světa s čistým štítem. Tedy aby tu nezůstalo nic, co by nebylo kvůli němu vyřešeno. Může to být velkým požehnáním vidět, že se přiblížil den našeho odchodu. Ale na druhé straně musíme pamatovat na to, že tento den může přijít kdykoliv a my neznáme dne ani hodiny, kdy Bůh naši duši odvolá z její pozemské pouti, proto bychom měli být připraveni – tedy především smířeni s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Ježíš mluvil o dni soudu, ale my můžeme jeho slova klidně vztáhnout i na den smrti, protože i to je den, kdy končí všechny naděje:

• Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Jákob nebyl překvapen, protože byl připraven. Před sedmnácti lety se Jákob díval na svůj život, jako kdyby už byl na jeho konci a viděl ho v oněch nepříliš hezkých barvách. Nyní dokonává, co ještě zbývá – žehná svým vnukům a v následující kapitole svým synům, předává jim proroctví o Mesiáši, povzbuzuje jejich víru i naději a kromě toho slyšíme z jeho úst znovu zhodnocení jeho života. A to je něco, co bychom se všichni měli učit, ať už jsme mladší nebo starší. Můžeme si položit otázku, jaká slova o nás samotných bychom chtěli slyšet na svém pohřbu. Je to těžká otázka, ale pomůže nám orientovat se ve vlastním životě a žít život, za který se jednoho dne nebudeme muset stydět.

Jákob chtěl být pochovaný v Kenaánu. Nešlo o nějaký rozmar. Jákob se spoléhal na Boží sliby, že dostane Kenaán za dědictví. Byla to zaslíbená země. Byla obrazem té lepší vlasti, po které tolik toužil. Proto si vyžádal slib od svého syna. Josef přísahal, že svého otce pochová v makpelské jeskyni, kde byla pohřbená i jeho žena Lea. A podobnou přísahou zavázal Josef také své bratry a nejspíš i své potomky, takže když Izrael vycházel z Egypta, tak s sebou nesli také Josefovy kosti. A Jákob může v pokoji zemřít, protože dostal ujištění od svého syna. Proto čteme, že se poklonil k hlavám svého lůžka. To nebylo žádné modlářství, jak se to někteří snaží naznačovat – Jákob tady vzdává čest Bohu a odevzdává se do jeho rukou. Jako kdyby znovu říkal slova, která již řekl při prvním setkání s Josefem (Gn 46,30):

• Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ. 

Jákob je smířený s Bohem a zdá se, že má uspořádány také všechny věci s lidmi k nejlepší spokojenosti. Nyní odevzdává Bohu svůj život, s vděčností se sklání před Bohem, který ho zahrnuje svým milosrdenstvím. A to musíme udělat také my. Proto si každý z nás musí klást otázku, zda je smířený s Bohem, zda vydal svůj život Pánu Ježíši Kristu, zda je on sám skutečně tou mojí jedinou nadějí a záchranou před Božím soudem, zda se mu mohu pokojně vydat do rukou a spolu se Štěpánem a zástupy dalších svědku říci: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ A s čistým svědomím říci podobně jako Štěpán: „Pane, odpusť jim jejich hříchy.“ A potom s pokojným srdcem vydechnout naposledy. Ale Jákob ještě není na úplném konci.

II. Jákob adoptuje Josefovy syny

Náš text nás vede k dalšímu setkání Josefa s Jákobem. Tentokrát Josef bere s sebou své dva syny. Už to nebyli žádní kloučci, ale dva mladí muži – narodili se v letech hojnosti, které skončily devatenáct let před smrtí Jákoba. Josef se dozvěděl o otcově nemoci. Josef byl správce celého Egypta – musel to být velmi zaneprázdněný muž. Bylo mu padesát šest let, když mu řekli zprávu o tom, že jeho otec je nemocen. Co udělal Josef? Všeho nechal a spěchal za otcem a vzal s sebou také své syny. 

Je dobré navštěvovat nemocné, zvlášť když se jedná o členy rodiny – ať již té tělesné nebo té duchovní. V obou případech to je dobrá příležitost mluvit o Kristu a o Božím království, což je pro věřící povzbuzením a pro nevěřící to může být příležitostí slyšet evangelium. Lůžko nemocného je dobrým místem pro poskytnutí útěchy. Dnes je zdravotní péče věcí institucí a mnoho lidí zůstává v  nemoci osamoceno. Jsou bez rodiny, bez přátel, bez povzbuzení, beze slov útěchy, bez evangelia. Takže pokud víte o někom blízkém, kdo je upoután na lůžko, neváhejte a je-li to ve vašich silách, tak ho navštivte, přečtěte Boží slovo, potěšte ho modlitbou. A pokud je to jen trochu možné, vezměte s sebou své děti nebo bratra či sestru v Kristu. Je dobré, když děti vidí člověka, který je upoutaný na lůžko. Mladé generaci to má připomenout konečnost lidského života a děti věřících rodičů se učí spolu s rodiči sloužit druhým lidem. A pokud je nemocen nebo pokud umírá zbožný křesťan, tak mohou děti – podobně jako Efrajim a Manases – přijmout veliké Boží požehnání, seznámit se s Boží moudrostí a životními zkušenosti těch, kdo chodili dlouhá léta s Bohem. 

Když se Jákob dozvěděl, že Josef přichází, tak čteme o tom, že se vzchopil. Vynaložil všechnu svou sílu, která mu ještě zbývala, aby se posadil na lůžku. Jeho duch ožil, Jákob sebral síly, aby se mohl setkat se svým synem a svými vnuky. Všimněte si ve druhém verši, že to je Jákob, kdo leží na lůžku, ale je to Izrael, kdo se vzchopil a posadil se. Ze slov, která říká Josefovi, můžeme vyrozumět, že tím nejdůležitějším, čím se Jákob zabýval, byl Bůh a jeho zaslíbení. I v nemoci si připomínal Boží sliby. To je mysl, která je proměněná chozením s Bohem. Jákob připomíná svému synu Boží sliby – nejen teď, ale ještě několikrát. Je to velký vzor pro rodiče. Připomínejte svým dětem Boží zaslíbení a to, jak jste na ně sami mohli postavit, jak byl Bůh věrný ve vašem životě. A připomínejte Bohu jeho sliby, když se modlíte za své děti či vnoučata. 

Jákob adoptuje své vnuky. Místo jednoho kmenu Josefova tu od této chvíle už budou dva – Efrajim a Manases. Oba se narodili v Egyptě a nikdy neviděli Kenaán. Josef byl oddělený od svých bratří a tak to mohlo vypadat, že i jeho rodina nebude mít dědictví v Izraeli. Ale Jákob je přijímá a dělá z nich právoplatné dědice, jakými byli i ostatní synové – jako Rúben a Šimeon. Zamysleme se na okamžik nad tím, co to muselo znamenat pro Josefovy syny. Oni byli jako Egypťani, podobně jako o něco později Mojžíš, který byl vychován na dvoře faraona. Možná měli před sebou vyhlídky na skvělá místa na faraonově dvoře. Ale tato adopce je zařadila mezi pastýře – do opovrhované vrstvy. Jako kdyby jim Jákob říkal, že nemají být nástupci svého otce v Egyptě, ale mají být nástupci svého dědečka Jákoba, mají následovat Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, a s Jákobem vyhlížet to, co je mnohem cennější – město s pevnými základy, které pro své svaté připravuje Bůh. Umírající patriarcha tady své vnuky učí, aby se nedali zlákat bohatstvím a nádherou Egypta, který je obklopuje, ale aby se dívali dopředu, aby vyhlíželi Boží království a jeho spravedlnost. Efrajim a Manases se do Kenaánu podívali jen na malou chvilku při pohřbu Jákoba – jinak prožili celý život v Egyptě, přesto jako dědicové Jákoba, Izáka a Abrahama (v. 16) už měli zrak upřený jinam. Tímto dědictvím se z nich stali cizinci v tomto světě – stejně jako jsou jimi všichni následovníci Pána Ježíše Krista, jako jimi jste, milí křesťané, vy. 

Josef tak ve svých synech dostal dvojnásobné dědictví mezi svými bratry. To ukazuje na jeho postavení prvorozeného (1Pa 5,2), byť jím fyzicky nebyl. Ovšem všichni další potomci Josefa už měli být zařazeni buď pod Manasesa nebo pod Efrajima. Nevíme o tom, že by Josef měl ještě další děti, ale Jákob moudře stanovil tuto podmínku, aby v budoucnosti nedošlo k nějakým problémům nebo neshodám mezi jeho dědici. Je moudré předcházet případným problémům i v otázce dědictví. 

Úplně stejně jsme byli i my adoptováni do Boží rodiny skrze Božího syna, Pána Ježíše Krista. Nejsme Pánovo děti, ale jsme jeho otroci, byli jsme koupeni za cenu, zaplatil za nás svým životem, vykoupil nás z otroctví hříchu a ďábla. A dal nám práva Božích dětí, dostali jsme moc být Božími dětmi (J 1,12). Už nás nenazývá otroky, ale nazývá nás přáteli, protože jsme jeho krev, a on je jako prvorozený mezi bratřími. Díky němu, v něm a spolu s ním jsme dědicové všeho, co Bůh zaslíbil. Jako Josefovi synové jsme se i my narodili v Egyptě, tedy ve světě, který leží ve zlém, vyrostli jsme v něm, měli jsme v něm své ambice a touhy, ale on z nás učinil Boží děti, následovníky toho dobrého pastýře, který zná své ovečky jménem. I my jsme jenom zdálky a na okamžik – a jenom očima víry – zahlédli zaslíbenou zemi, kterou nám Bůh zaslíbil. Přesto jsme se spolehli na jeho zaslíbení a nevyměníme je za žádné poklady tohoto světa. 

III. Jákob žehná Josefovým synům

Před námi je požehnání, které Jákob udělil svým vnukům. Je natolik významné, že se o něm výslovně zmiňuje list Židům: 

• Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly. (Žd 11,21)

Toto požehnání je podle listu Židům důkazem Jákobovy víry. Ve svém pokročilém věku už Jákob neviděl úplně dobře – to je jedna z nejčastějších slabostí, které doprovázejí stáří. Jákobův otec Izák neviděl vůbec – přesto dovolil svým smyslům, aby vedly jeho kroky. Jákob na tom byl podobně jako jeho otec, co se týče zraku, ale oči jeho víry byly velmi jasné. Své vnuky políbil a objal je. Jsou tu dva muži, kteří vzdávají Bohu chválu. Ve v. 9 Josef říká, že to byl Bůh, kdo mu dal oba syny. Ve v. 11 Jákob mluví o tom, že mu Bůh dopřál tyto syny vidět. Dva zbožní muži ve svých životech oslavují Boha a tak učí jiné dva mladé muže tomu, kdo je jejich Bůh, Bůh, který je věrný. Jákob žehná svým vnukům, resp. žehná Josefovi skrze jeho syny. Jeho požehnání se trochu podobá událostem z jeho vlastního života. Bůh ho vyvolil v lůně matky – Jákoba vyvolil, zatímco jeho starší dvojče, Ezaua, zavrhl. To bylo cele Boží dílo. Zde nejde o vyvolení, ale o požehnání, ale znovu je to tak, že mladší dostává přednost před starším. A není to naposledy v Božím slově – vzpomeňme například na Davida, nejmladšího ze synů Jišajových, nebo na Šalamouna, který asi nebyl nejmladší, ale rozhodně nepatřil k těm nejstarším synům krále Davida – a přece byl vybrán, aby zdědil království. 

Josef postavil své syny před svého otce tak, aby ten starší, Manases, byl po otcově pravici a tak dostal požehnání prvorozeného. Ale ačkoliv byly Jákobovy tělesné oči slabé, takže nerozeznal vlastní vnuky, jeho duchovní zrak byl výtečný a žehnal s pohledem víry, s pohledem upřeným do budoucnosti. Jeho požehnání bylo zároveň proroctvím. Efrajim se stal velikým národem, stal se vůdcem Izraele. Po rozdělení království to byl Efrajim, kdo převládl v Severním Izraeli. Jákob žehnal s pohledem upřeným k Bohu, žehnal ve víře, že Bůh se přizná k jeho slovům. Právě o tom je řeč v listu Židům.

Jákob žehná ve jménu svého Boha. Bůh mých otců, Abrahama a Izáka, Bůh Pastýř, Anděl Ochránce nebo Vykupitel, trojjediný Bůh. Jákob zcela jistě neměl porozumění Boží Trojici tak, jak ho měli autoři Nového zákona a jak ho máme my dneska. Ale ve světle učení Nového zákona tady můžeme vidět velmi jasný odkaz právě na Boží Trojici – Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Jákobův Bůh je velký – je to Bůh, před nímž chodili jeho otcové, kterému věřili, kterého vyznávali, jehož se báli, Bůh, kterému sloužili, a kterého uctívali, Bůh, s nímž žili ve společenství. Je to Bůh Pastýř – jak je to příznačné pro pastýře ovcí! – je to Bůh, který vodí Jákoba od počátku až do této chvíle. Podívejte se, jak dobře Jákob znal Boha – věděl o jeho trvalé přítomnosti, o Boží svrchovanosti, o Boží vůli. Když se dívá na svůj život zpátky, říká totéž, co řekl Josef svým bratrům – Bůh mě vodí po svých cestách. Jákob si nestěžuje, že svého syna Josefa neviděl dlouhých dvaadvacet let, nestěžuje si na těžký život, který musel prožít, ale vyvyšuje Boha, Pastýře, který ho vodí celý jeho život. To je skutečná víra.

• Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil. (Gn 48,16)

Jak to, že nyní vidí Jákob věci jinak? Co se stalo? Co se změnilo? Vždyť musel opustit domov kvůli svému bratrovi, který ho chtěl zabít. Už nikdy nespatřil svou matku. Jeho strýc ho podváděl, pronásledoval a chtěl ho zabít. Jeho synové se proti němu stavěli. Jeho milovaná žena zemřela nedlouho potom, co přišli do Kenaánu. O svém synovi si dlouhé roky myslel, že je mrtvý. V zemi, ve které žil ho zastihl krutý hlad, takže ji musel opustit. Jákobův život byl skutečně plný bolesti a soužení. 

Ale nyní mluví o tom, že ho Bůh před vším chránil. Jak tomu rozumět? Když Jákob říká, že Bůh je dobrý pastýř, nepopírá tím všechno to trápení a bolest, jimiž musel projít. Nyní však vidí věci v jiném světle. Jako Josef poznal uprostřed svého utrpení, že Bůh je stále s ním, nyní to poznává i Jákob. Hospodin, dobrý Pastýř, nás nevodí jenom po travnatých nivách u tekoucích vod, ale vede nás i roklí šeré smrti (Ž 23,2.4). Jákob rozpoznává Boží ruku na všech událostech ve svém životě (v. 15–16). Už rozumí tomu, že všechno, i to nejtěžší, co musel ve svém životě prožít, přišlo z Boží milosti. Bůh ho vedl po své cestě. Vedl ho tak, aby ho přitáhl blíž k sobě. Poslední roky jeho života mu pomohly uspořádat si myšlenky, přemýšlet o Bohu, skládat jednu věc vedle druhé. Nyní je před námi jeho vyznání. Před námi je Jákob, který dobře zná svého Boha, takže nakonec ještě dává zaslíbení Josefovi a povzbuzuje ho ve víře (v. 21). Bůh bude s vámi!

To nás vede k několika závěrečným myšlenkám. Nejdůležitější v celé kapitole je Bůh. On je hlavní postavou Jákobova života, celé této kapitoly, celého Písma. Tato kapitola mluví skutečně hodně o Bohu a o vztahu člověka s Bohem. Jákob je na tomto místě skutečně (a konečně) dobrým vzorem pro každého křesťana. Na jeho vztahu s Bohem můžeme dobře vidět:

Víru, při jeho pohledu vzhůru. Jákob se díval vzhůru k Bohu. Jeho víra rostla ruku v ruce s tím, jak poznával Boha. Toto je kapitola zralé víry, která pevně staví na Božích slibech, která si je naprosto jistá. Je pevná, nepohnutelná. 

Lásku, při jeho pohledu dolů. Jákob miloval své syny a mezi nimi zvlášť Josefa, a miloval své vnuky. Objímal je a políbil je. Radoval se z nich a požehnal jim. To jsou projevy skutečné lásky. To je láska, která dává, která buduje. To je láska, která chce, aby druhý rostl v poznání Boha a jeho milosti. 

Vděčnost, při jeho pohledu zpět. Jákob vidí Boží ruku nad svým životem a je vděčný. Je vděčný za to, že může vidět svého syna Josefa a jeho děti. Je vděčný za celý svůj život. Vděčnost je charakteristickým znakem zralosti, zatímco nevděčnost je známkou poslední doby (2Tm 3,2). 

Naději, při jeho pohledu vpřed. Takto povzbuzuje Josefa, když mu říká, že Bůh bude s nimi a nakonec je slavně vyvede z Egypta a přivede je zpátky do země jejich otců. To je naděje. Jákob hledí vpřed a oči mu září, protože vidí veliké Boží dílo. 

Boha, který nad vším vládne. Tato kapitola takovým jemným způsobem ukazuje velikého Boha. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh živých, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, Otec světel, náš Otec, který je v nebesích! 

• Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy? (Ex 15,11)