Boží lid je nástrojem Božího požehnání ve světě

Jaroslav Kernal, Praha 18. února 2024

Dneska máme před sebou trochu delší text, který jsme teď slyšeli. Jákob se rozhodl jít do Egypta, v Beer-šebě se setkal s Hospodinem, který ho na této cestě povzbudil a následně se vydal na cestu. V první části našeho textu je taková přehlídka – jedná se o výčet jmen těch, kteří vzešli z Jákobova lůna a sestoupili s Jákobem do Egypta. Potom je tady opět jedna velmi dojemná scéna – setkání otce a syna po dvaadvaceti letech. A nakonec je tady setkání Josefovy rodiny s faraónem. Nechtěl bych se dneska úplně detailně zabývat konkrétním děním v tomto příběhu – samozřejmě se některými věcmi zabývat budeme, ale spíš bych chtěl ukázat na jednu věc, která se táhne jako nit celým tímto příběhem, a to je Boží požehnání. Vidíme tady Boží požehnání v podobě potomstva, tedy Boží požehnání v rodině. Dále je tu Boží požehnání ve vztazích, konkrétně v našem příběhu ve vztahu otce a syna, ve vztahu, který je naplněný velikou láskou. A nakonec je tu Boží požehnání, které se vylévá z Božího lidu do okolní společnosti – ať se to týká Josefových bratrů nebo setkání Jákoba s faraónem. Bůh používá svůj lid jako jeden z nástrojů svého požehnání tomuto světu. Není to jediný nástroj, ale je to nástroj, který velmi jasně svědčí o Bohu a jeho dobrotě, milosti a lásce. Začíná už u vztahu člověka s Bohem. Byli jsme přivedeni k Pánu Ježíši Kristu a z Boží milosti jsme dostali nové srdce, takže jsme uviděli nádheru a dokonalost spasení, které pro nás Bůh přichystal v díle Pána Ježíše Krista, v jeho utrpení na kříži, v jeho smrti a vzkříšení. A když jsme to takto v pravdě uviděli, s radostí jsme to přijali do svého života, uvěřili jsme v Ježíše a nyní ho milujeme. Stali jsme se novým stvořením a už to samo o sobě je požehnáním tomuto světu, protože starý člověk zemřel spolu s Kristem, zlo, které v nás přebývalo a jehož pozůstatky stále zůstávají spojené s tímto fyzickým tělem, překonáváme mocí Ducha svatého. To znamená, že svět se stal o něco lepším, protože místo vzbouřence je tady nový člověk, nové stvoření v Kristu, někdo, kdo se den za dnem a krok krokem stále více proměňuje do slavné podoby Pána Ježíše Krista.

I. Požehnání rodiny

První věc, s níž se v našem textu setkáváme, je výčet Jákobových potomků, kteří s ním sestoupili do Egypta. Je to výčet, který člověka vede ke zkoumání a k počítání a k tomu, aby zjišťoval, jak to přesně bylo, kdo tedy sestoupil do Egypta, kdo jsou přesně ty dcery, o nichž se tu mluví, co Jákobovy ženy – víme, že Ráchel zemřela při porodu Benjamína a Leu pochoval Jákob sám do jeskyně, kterou koupil Abraham od Efróna Chetejského (Gn 49,31). Co manželky Jákobových synů – měli jenom jednu ženu (jejich otec měl čtyři), nebo jich měli více? Byla s nimi Támar, matka Péréze a Zeracha. Proč tady jsou jmenováni děti Péréze – vždyť musel být ještě hodně malý, když vstoupili do Egypta – mluvili jsme o tom, že příběh Judy a Támar bychom měli vměstnat do jednadvaceti let od prodání sedmnáctiletého Josefa do Egypta a opětovného setkání Josefa s bratry. A co deset synů Benjamína? Skutečně už byl otcem deseti synů, když sestupoval do Egypta? Zdá se, že ano, ale musíme rozumět tomu, že smyslem tohoto rodokmenu není dát přesný výčet všech lidí, kteří s Jákobem sestoupili do Egypta. A měli bychom být moudří a poslechnout varování Pavla před jalovým hloubáním nad nekonečnými rodokmeny, které nevede k účasti víry na Božím záměru. Co tedy vede k účasti víry na Božím záměru? 

Vidíme tady Boží věrnost. Bůh slíbil Abrahamovi, že z něj učiní veliký národ. A tady máme skoro sedmdesát mužských potomků Abrahama, resp. jeho syna, syna zaslíbení, Izáka. A to Bůh zaslíbil, že učiní veliký národ také z potomků Izmaela a z potomků Ezaua. Bůh žehná Jákobovi a dává mu vidět celou jeho rodinu, syny, vnuky a dokonce i pravnuky. Viděl jejich tváře, znal jejich jména a viděl v nich – a oprávněně, protože Bůh o tom s ním mluvil – budoucnost, naději, národ, který brzy povstane. Uplynulo už 215 let od Gn 12,2, kdy dal Bůh svůj slib Abrahamovi. Jeho vnuk se nyní dívá na 66 duší, které sestupují do Egypta, aby se tam z nich stal veliký národ. Během dalších 215 let se z těchto sedmdesáti mužů stane více než šest set tisíc mužů (od dvacetiletých výše). To je Boží požehnání. Mimochodem souvisí s tím, co čteme v první kapitole knihy Genesis: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,28). 

Jedenáct let po ukončení třicetileté války vyšla Komenského kniha Štěstí národa (1659), kterou věnoval sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákoczimu II. Jako první z osmnácti stupňů ke štěstí národa uvádí početnost národa a odkazuje se právě na Abrahama. Ale i Šalomoun v knize Přísloví říká:

• V množství lidu spočívá důstojnost krále, kdežto úbytek národa je zkáza pro vládce. (Př 14,28)

Množství lidu, národa přímo úměrně souvisí s rodinou. Tady je požehnání rodiny, požehnání manželství. Kde není rodina, kde není manželství, nemůže být takové požehnání. A i když Jákobova rodina nebyla zdaleka ideální rodinou, přesto to byla funkční rodina, která byla nějakým způsobem vedená, takže navzdory tomu, jak divocí byli Jákobovi synové, měli ve svém otci dobrý vzor. Byl to opravdu pracovitý, houževnatý a cílevědomý člověk. Byl odvážný, byl ochotný bojovat i se pokořit a vyjednávat. A čím byl starší, tím více bylo zjevné, jak chodí s Bohem, jak hledá jeho tvář a jak ho uctívá. A tohle je naprosto zásadní věc, toto je to největší požehnání, které přichází skrze rodiny věřících lidí. Když je tady růst ve zralosti a do podoby Pána Ježíše Krista, je to požehnání pro všechny kolem, pro členy rodiny, pro církev, kde je taková rodiny, pro širší příbuzenstvo a jak si ještě ukážeme, tak i pro okolní svět. 

Z Boží milosti byla na nějakou dobu odvrácena hrozba, která k nám směřovala v podobě Istambulské úmluvy. Ale je to jenom malý střípek v tom všem zvráceném dění dnešní světa. Za pár dnů se v našem parlamentu bude zase jednat o manželství tzv. pro všechny. Něco takového nikdy nepovede k tomu, co vidíme v našem textu. Jednoduše proto, že dva lidé stejného pohlaví spolu nikdy nemohou zplodit žádné dítě. A pokud si nějaké dítě koupí, jako aktuálně jeden český podnikatel, nebo ho zdědí z předchozích vztahů, neuvidí ani požehnání ani růst. Špatný vzor nepovede k dobrým návykům a k dobrému životu. Už několik desítek let se na tzv. západě ozývá alarmující volání, že naše populace vymírá, jinými slovy, že se rodí stále méně dětí a v řadě zemí byla překročena hranice, takže počet obyvatel klesá, přičemž nyní je to doplňováno neřízenou migrací z Afriky a Asie. Ale když zde není žádná úcta k manželství, jak zde mohou být nějaké rodiny? Jak zde může být nějaké požehnání? Je to zřejmý důsledek vzpoury proti Bohu a jediným řešením je skutečné pokání a obrácení se k Pánu Ježíši Kristu, k pravdě jeho Slova. 

Bůh požehnal Jákobovi a postaral se o něj. Bůh se stará o své děti – to je zkušenost, kterou můžeme jako křesťané dosvědčit. Není to vždy tak, jak bychom si to my představovali, ale vždycky je to tak, že Bůh je v tom oslaven. Chtěl bych vás povzbudit, abyste si udělali čas na hledání a poznávání Boha. Zamyslete se každý den nad tím, jak Bůh jednal tento den ve vašem životě, zamyslet se každý týden, jak Bůh jednal v uplynulém týdnu ve vašem životě. Položte si otázky: Kam mě, Bože, vedeš? Co mě chceš naučit? Jak mě chceš proměnit? K čemu mě chceš použít? Jak ti můžu sloužit v situaci, do níž jsi mě postavil? Modlete se za tyto věci a pište si je. Když si napíšete každý den pár řádků, tak za čas tady budete mít ohromnou knihu Božího jednání ve vašem životě. To není jenom něco pro vás, ale jednoho dne si to budou moci přečíst vaše děti, vaši vnuci nebo pravnuci. A budou vzdávat chválu nejenom Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, ale Bohu svého otce, dědečka nebo pradědečka. Vaše poznání Boha tak může ovlivnit nejenom ty mnohé, kteří jsou kolem vás, ale i ty další, kteří přijdou po vás. Tohle je velké svědectví knihy Genesis. Proto se k ní tak rádi vracíme. 

II. Požehnání vztahů

Jákob vidí svou rodinu a potom posílá před sebou svého syna Judu, aby oznámil Josefovi Jákobův příchod do Gošenu. Jákob tady projevuje svou úctu k Josefovi, který je vládcem Egypta. Je to výraz úcty vůči těm, pod jejichž ochranu přichází. Jákob si pro takový úkol vybral Judu. Je to příznačné, protože Juda to byl, kdo Jákobovi slíbil, že udělá vše pro to, aby přivedl domů Benjamína, když ho Jákob pustí s nimi do Egypta. Juda jednal s velikou moudrostí a pokorou jak se svým otcem, tak také s Josefem. Juda byl skutečně ten nejlepší, koho si Jákob mohl vybrat. Znovu to ukazuje na Jákobovu moudrost, s níž vládl jako patriarcha nad svou rodinou. Jákob nechce být pohoršením pro svého syna Josefa ani pro Egypťany a tak posílá napřed posla, který oznámí jeho příchod. Je to moudré a uctivé jednání. Ukazuje nám to muže, který usiluje o to, aby žil v pokoji s lidmi kolem sebe. Proto posílá Judu, aby se Josef mohl připravit na setkání s otcem. Jejich setkání je potom stejně dojemné, jako setkání Josefa s jeho bratry. Ve dvacátém devátém verši se setkává otec a syn, správce Egypta a starý pastýř. A je to setkání, které vhání slzy do očí! Josef vyjel svému otci vstříc, a když se setkali, „padl mu kolem krku a na jeho šíji se rozplakal“ (v. 29). Josef pláče radostí, že smí znovu spatřit svého otce. Matthew Henri, puritánský komentátor ze 17. století, na tomto místě poznamenává, že v tomto světě často vyjadřujeme žal i radost stejným způsobem – slzami. Ale ve světě, který nám Pán připravuje, už bude pláč vyhrazený jenom pro zármutek pekla. V nebi bude dokonalá radost, která nebude smíchaná s žádným zármutkem, s žádnými slzami. Bůh setře každou slzu. Nebeská radost bude čistá a plná pokoje a milosti. Josef byl mužem velkého srdce – už třikrát jsme ho viděli plakat a nyní pláče znovu. A ještě ho uvidíme plakat, až jeho otec zemře a potom ještě jednou až za ním přijdou jeho bratři. Tady je muž, který miluje a k tomu patří i slzy. Stejné slzy vidíme také u Pána Ježíše Krista – když byl u hrobu svého přítele Lazara, tak čteme (J 11,35), jak mu do očí vstoupily slzy. Byly to slzy lásky, jak čteme v následujícím verši (v. 36 „Hle, jak jej miloval“). A podobně Jákob miloval Josefa. Byl to milovaný syn jeho milované ženy, dlouhoočekávaný syn (6 let – mezitím se narodilo dalších 10 synů). Podívejte se na Jákobova slova:

• Izrael Josefovi řekl: „Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ.“ (Gn 46,30)

Jákob se raduje. Dvacet dva let si myslel, že Josef je mrtvý, ale nyní vidí, že žije. Jeho srdce jásá. To, že se setkal s Josefem, ho potěšilo a uspokojilo natolik, že říká: „Nyní už mohu zemřít.“ Nemyslím si, že by nechtěl dál žít v blízkosti Josefa a těšit se z požehnání a slávy, kterou mu Bůh dal, ale už sama skutečnost, že ho spatřil, ho naplnila takovým pokojem a radostí, že říká tato slova. Miloval svého syna a svou lásku tady vyjadřuje více než jasně. Ale myslím, že Jákobova slova ukazují také na to, že je tady někdo, koho Jákob miluje ještě víc – Bůh. „Nyní mohu zemřít.“ Jákob nežil pro současnost. Jeho život směřoval dál, díval se dopředu, na své potomstvo, na Boží zaslíbení, na Boha samotného – hledal ho a poznával ho na všech svých cestách. Také nyní viděl Boží dílo, Boží ruku na svém životě a proto říká – jsem připraven odejít k Bohu. Jeho život nebyl připoután k tomuto životu, nebyl připoután k jeho jmění, k jeho zemi, ani k rodině. Viděl, jak se naplňují Boží sliby a to ho naplňuje pokojem, protože ví, kdo je jeho zachránce – Bůh jeho otce Abrahama a Izáka. Společně se svými předky vyhlížel město s pevnými základy, jehož tvůrcem a stavitelem je sám Bůh (Žd 11,10). 

A byla to právě jeho víra, která mu umožnila budovat tak pevné a láskou naplněné vztahy ve své rodině. Není to něco samozřejméno. Když jeden psychiatr popisoval stav naší společnosti, mluvil o tom, jak v obývaku sedí v lepším případě otec u televize a ví, co se děje na druhém konci světa, ale nemá nejmenší tušení o tom, co se děje v životě jeho dítěte, které je ve vedlejším pokoji. To je výstižný a současně zoufalý stav naší společnosti. Dneska máme násobně víc času než naši předkové – mnozí z nich pracovali od východu slunce do západu. Není to o mnoho více než sto let (19. 12. 1918), kdy dokonce i u nás byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba (v šestidenním pracovním týdnu). A pětidenní pracovní týden tu máme od roku 1968. Jak je to možné, že máme stále tak málo času? Zdá se, že jsme nějak ztratili schopnost žít jednoduše. Ale co může být jednodušší než život s Pánem Ježíšem Kristem? Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6,33). Když se zaměříme na něj a na jeho království, už nemusíme nezbytně vědět, co se děje na druhém konci světa, nemusíme znát všechny trendy a zprávy, novinky a hereze, výkřiky techniky nebo módy. A můžeme ho prosit, aby zjednodušil náš život, aby – jak říkala jedna sestra – postavil všechny věci v našem životě na správné místo. A on to bude dělat. Dělal to v životě Abrahama, dělal to v životě Izáka, dělal to v životě Jákoba, Josefa, Judy a všech dalších, kteří vydali své životy. Dělá to v životě každého Božího dítěte. A pro Jákoba to znamenalo, že následujících sedmnáct se bude moci těšit z rostoucího počtu svých vnuků a pravnuků, že bude moci v pokoji užívat své stáří, protože Josef se o něj bude starat. Josef zaopatřoval celý dům svého otce chlebem. Josef nakonec také zatlačil svému otci oči, když přišel jeho čas. Kazatel velkého probuzení v Anglii v 18. století, Georg Whitefield řekl: Starejte se o to, jak žijete, a Pán se postará o to, jak zemřete.

To je požehnání, které plyne z pevných vztahů věřících, ze vztahů, které Pán buduje svou mocí. 

III. Požehnání společnosti

Když je Boží lid věrný Bohu a žije v pravdě, bude vždycky také požehnáním pro okolní společnost. Někdy to okolí uvidí více a někdy méně. Byly období a ještě budou, kdy jsou křesťané obviňováni úplně ze všeho, což vždy vedlo k pronásledování. Ale pokud žijí křesťané v pravdě a jsou věrní Bohu, budou požehnáním pro společnosti dokonce i tehdy, když budou pronásledovaní. V našem textu to tak ovšem není. 

Podobně jako to udělal předtím Jákob, když poslal před sebou Judu, aby oznámil Josefovi jejich příchod, tak jedná v tuto chvíli i Josef. Ačkoliv dostal od faraona příkaz přivést svou rodinu a usadit ji v Egyptě, tak nejedná nějak na vlastní pěst za jeho zády, ale nejprve přivádí svou rodinu přímo před egyptského vládce. Josef znal faraona velmi dobře. Věděl, na co se bude faraon jeho bratrů ptát, a proto jim vysvětluje, jak mají odpovídat, připravuje je na setkání s faraonem. Josef je věrným správcem. Dostal od faraona důvěru a nechce ji zklamat. Tady bylo sedmdesát lidí, plus manželky Jákobových synů, plus služebníci, plus stáda, tedy poměrně velká skupina. Tato rodina se neměla usídlit v Egyptě potají nebo pokradmu. Josef přemýšlí o tom, jak se zachovat uctivě, poctivě a čestně ke svému vládci. Vedle toho také přemýšlí o tom, jak může co nejvíce prospět svým bratrům. Před dvaceti lety Josefovi bratři přemýšleli o tom, jak by mohli svému bratrovi co nejvíce uškodit – chtěli ho zabít, nechat zemřít hlady a žízní a nakonec ho prodali do Egypta. Nyní Josef přemýšlí o tom, jak to zařídit, aby se jeho bratrům vedlo co nejlépe. To je láska – to znamená odplácet dobrým za zlé.

A všimněte si, že Josef chtěl, aby žili odděleně od Egypťanů (v. 34). Měli žít pohromadě na místě, které nebylo příliš hustě zabydlené Egypťany. Jen tak z nich mohl časem vyrůst velký národ. Kdyby se rozptýlili mezi Egypťany, tak by s nimi časem úplně splynuli. Nehledě na to, že takto se určitým způsobem také chránili před egyptským modlářstvím. Víme, že se od něj neuchránili docela, ale znovu – kdyby žili uprostřed tohoto modlářství a nijak se od něj neoddělili, tak by byli za chvilku podobni těm, mezi nimiž žili. Josef byl největším státním zaměstnavatelem v zemi. Pod ním byla armáda úředníků a písařů. Mohl by své bratry dosadit do nejrůznějších pozic ve státní správě. Mohl by pro ně získat místa v armádě nebo u dvora. Co by to ale přineslo? Josef by ztratil svou věrnost a bezúhonnost, protože by své postavení používal k vlastnímu prospěchu nebo k prospěchu svých blízkých. Egypťané by nenáviděli bratry Josefa, kteří by se dostali na nějaké místo z protekce. A Josefovi bratři by snadno a rychle zapomněli, odkud vyšli. Matthew Henry k tomu říká, že je lepší být ozdobou nižšího postavení než hanbou vysokého. A Josef se veřejně přiznává ke svým bratrům, pastýřům, což byla opovrhovaná, nečistá skupina lidí v Egyptě. Znovu je obrazem Pána Ježíše Krista, který stal jedním z nás, abychom s ním mohli žít na věky. 

Nakonec Josef přivádí před faraóna také svého otce. Faraón se zeptal Jákoba na jeho věk. Je to normální otázka – ptáme se lidí, kteří jsou na první pohled velmi staří, a obdivujeme vysoký věk. Pro mnoho lidí je vysoký věk požehnáním (a skutečně jím může být). Boží slovo nás vede k tomu, abychom si vážili stáří:

• Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin. (Lv 19,32)

Na druhé straně je řada lidí, kteří mají pocit, že budou žít věčně a nechtějí si ani připustit myšlenku na to, že jednoho dne jejich život skončí. Otázka ohledně věku pak může být vhodnou připomínkou toho, že přijde den, kdy se budou muset postavit před svého Stvořitele. Faraón se ptal na Jákobův věk, ale asi nečekal odpověď, jakou dostal. Jákob mluví o tom, že je poutníkem na zemi, který nemá pevné místo v tomto světě. Zdá se, že dobře rozumí tomu, že Abraham, Izák i on sám jsou jenom poutníci, kteří směřují k větším věcem. Jejich cílem nebyla fyzická země – i když i tu jim Bůh zaslíbil a také jim ji dal. Jákob viděl, že je na této zemi jenom hostem. Jeho skutečný domov je u Hospodina, kterému sloužil. Jeho cílem nebyla půda v Kenaánu, ale Bůh sám. Jákob také faraónovi žehná. Podívejte se do textu (v. 7 a 10). Jákob požehnal faraónovi hned dvakrát, na začátku jejich rozmluvy a na konci. Vystupuje jako patriarcha a Hospodinův prorok. Ačkoliv byl faraón vládcem a měl mnohem větší bohatství a moc než Jákob, byl to Jákob, kdo měl požehnat faraónovi, protože v Boží přízni byl mnohem větší Jákob než faraon. Ukazuje to mimochodem i na faraonovu moudrost – požehnáním od patriarchy se nepohrdalo. 

Josef učinil Egypt požehnáním pro svou rodinu. A svou rodinu učinil požehnáním pro Egypt. Díky němu a jeho moudrosti se jeho bratři stali požehnáním pro Egypťany a jeho otec žehnal faraónovi. Josef tak zase ukazuje na Pána Ježíše Krista. On se stal požehnáním pro nás, v něm jsme se i my stali Hospodinovými požehnanými. A skrze něj jsme i my povoláni k tomu, abychom byli požehnáním tomuto světu, a nejenom to, ale abychom také žehnali. Komu? Těm, kteří nás mají rádi a chovají se k nám pěkně? To se dělá docela dobře, že?

• Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (Lk 6,28) 

• … neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. (1Pt 3,9)

Musíme dobře rozumět tomu, že tohle jsou příkazy, které jsou vyvažovány také jinými v Písmu, ale já bych chtěl na tomto místě dneska skončit. Chci, abychom odcházeli s tím, že máme být požehnáním, máme žehnat druhým, protože jsme sami přijali velké požehnání. Máme být požehnáním ve své rodině, máme být požehnáním ve vztazích, které máme. Ne všechno ve vztazích záleží na nás, ale v tom, co je na nás máme být požehnáním. A máme být požehnáním pro okolní společnost. Ale bez Pána Ježíše Krista a bez naprosté závislosti na něm to nebude možná. V něm je všechno naše požehnání a z něj vychází všechno požehnání, které máme.