Dvě požehnání a jeden slib

Jaroslav Kernal, Praha 4. června 2023

V minulé kapitole jsme opustili Izáka. I když bude živ ještě čtyřicet tři let, Boží slovo se od tohoto textu začíná soustředit na jeho syna Jákoba. Kniha Genesis končí smrtí Jákoba a smrtí jeho oblíbeného, náhle ztraceného a pak znovu nalezeného syna Josefa. V následujících devíti kapitolách se budeme zabývat Jákobem. A nezmizí nám z očí ani v těch dalších kapitolách, které se týkají především jeho syna Josefa, i když ne jenom jeho. S Jákobem jsme se poprvé setkali ve dvacáté páté kapitole. A v minulé kapitole hrál znovu celkem zásadní roli. Ale teprve nyní začíná jeho putování, jeho cesta. Začíná odchodem z rodného stanu. A minule jsme si ukázali, že mu je nějakých sedmdesát sedm let, když opouští domov. Jeho odchod z domova znamená začátek jeho vlastní cesty s Bohem. Zdá se, že Jákob nebyl bezbožný jako jeho bratr Ezau – když Boží slovo popisuje jeho život ve dvacáté páté kapitole, říká nám, že Jákob byl muž bezúhonný. I když ta jeho bezúhonnost se v praxi dosud moc neprojevovala. Viděli jsme muže, který využil slabosti svého staršího bratra a bez váhání ho připravil o jeho prvorozenectví, viděli jsme, jak „jenom“ poslouchá svou matku a jde podvést svého otce, aby získal požehnání prvorozeného. Jeho jedinou obavou bylo, že by ho otec mohl mít za podvodníka, kdyby přišel na to, že se vydává za svého staršího bratra. Jako kdyby podvodník nebyl, že? Přesto se zdá, že smýšlí jinak, než jeho bratr Ezau, že ví něco o Hospodinu, Bohu svého otce Izáka, ale také to vypadá, že se s tímto Bohem dosud ještě osobně nesetkal, že s ním nemá žádnou zkušenost. Že – slovy Jóba – ho zná jenom z doslechu, jenom z dálky o něm ví. A teprve jeho odchod z domova mu přináší jeho první setkání s Bohem. Ještě se sice nejedná o to setkání, které proměňuje život člověka – to přijde do jeho života až o nějakých dvacet let později, ale přesto je to setkání velmi významné a zásadní.

Dneska se podíváme na to, jak minulé události zasáhly Izáka a vedly ho k tomu, že žehná svému mladšímu synovi a dává mu požehnání svého otce Abrahama. Uvidíme také další požehnání – a to je požehnání samotného Boha, který se setkává s Jákobem. A nakonec se podíváme na Jákobův slib daný Bohu a na pár věcí, které z takového slibu vyplývají.

Náš dnešní text nám ukazuje, že více než polovinu svého života Jákob nechodil s Bohem. To neznamená, že by o Bohu nevěděl nebo že by o něm neslyšel. Ale zjevně s ním neměl osobní vztah. Jeho dědeček Abraham byl povolán Bohem, když mu bylo sedmdesát pět let. A dalších sto let chodil s Bohem. Jeho otec Izák se s Bohem seznámil nejspíš ve velmi útlém věku a někdy během svého dospívání zakusil to setkání s Bohem na oltáři na hoře v zemi Morija. A i když jeho duchovní život vypadal trochu jako horská dráha, Boží slovo o něm nakonec vydává svědectví, že zemřel stár a sytý dnů ve svých sto osmdesáti letech. Jeho syn Jákob začal svůj duchovní život až v druhé polovině svého života a intenzivně začal chodit s Bohem až v poslední třetině života a chodil s Bohem jenom polovinu té doby, co jeho dědeček a možná jen třetinu té doby, co jeho otec. Bůh má pro každého svou cestu, svůj plán.

I. Izákovo požehnání Jákobovi

Předchozí kapitola nám neukázala Rebeku v příliš přívětivém světle – byla zdatnou manipulátorkou, intrikářkou a špiónkou – uměla dobře odposlouchávat. Rebeka i přes všechno to, co se stalo v předchozí kapitole, pokračuje ve svém starém jednání. Znovu se pokouší manipulovat jak s Izákem, tak s Jákobem. Pod záminkou nalezení vhodné ženy, ho chce uklidit ke svému bratru Lábanovi. Ezau si usmyslel, že zabije svého bratra a Rebeka nechtěla přijít ani o jednoho ze svých synů. Kromě toho Rebeku opravdu trápily Chetejky, s nimiž se oženil Ezau. Písmo naznačuje, nicméně nevysvětluje, že v Izákově rodině nějak rozuměli tomu, že není správné hledat si ženu mezi Chetejkami nebo mezi jinými pohanskými ženami. Také Izák to chápal, a proto slyšel na Rebečina slova. Její slova sice znovu obsahují tu snahu dosáhnout svého, jako tomu bylo v předchozí kapitole, kde manipulovala s Jákobem, ale je v nich také něco z touhy po tom, aby se alespoň Jákob oženil s ženou, která nebude pod Božím prokletím, jako tomu bylo v případě chetejských žen a která především nebude jednat podle chetejských zvyků. Jednání těchto národů bylo důvodem, proč se Bůh rozhodl je vyhladit (Dt 18,9–12). Jejich hříchy byly natolik odporné, že Izraelci měli vybít jak lidi, tak i zvířata. Nesmělo být ušetřeno nic živého. V době Izáka míra jejich hříchů ještě nedosáhla té plnosti, jíž dosáhla o pár století později, přesto tyto hříchy už tehdy byly Bohu odporné. To byl důvod, proč se měli potomci Abrahama oženit v kruhu své širší rodiny, ačkoliv ani tam nevidíme žádnou zbožnost, nýbrž zase jenom modlářství. První věta celé kapitoly je ohromující. Izák věděl, co se stalo, a my bychom se mohli domnívat, že musel mít vztek na Jákoba, podobně jako Ezau. Ale Izák nebyl bezbožný jako Ezau a zcela jistě viděl Boží ruku nad celou touto situací. Proto se roztřásl a proto jím lomcovalo zděšení. Pochopil, že chtěl obejít Boží úradek, že se svým jednáním postavil proti samotnému Bohu. A proto také dodal: Požehnaný také zůstane (Gn 27,33).

Izák zavolal Jákoba. Jak asi Jákob předstupoval před otce? Myslím, že čekal proud výčitek, možná i zlořečení, jehož se tolik obával, kdyby celá věc vyšla najevo – mimochodem, jak si mohl myslet, že něco takového najevo nevyjde? Rozumíte tomu? Znovu to ukazuje, jak nás hřích činí slepými. Místo výčitek ale Jákob dostává požehnání. Dostává také jasný příkaz ohledně své nevěsty. Končí klid a bezpečí v otcovském domě. Podobně jako to v případě Izáka udělal Abraham, tak nyní Izák posílá svého „syna zaslíbení“ ke své širší rodině, aby si odtamtud přivedl manželku. Je zde také jasný příkaz – podobně jako tomu bylo v případě Izáka – neber si ženu z dcer kenaanských. Nehledej ženu mezi pohany – tak bychom mohli parafrázovat tento Izákův příkaz pro současné křesťany. Hledej ženu mezi těmi, kdo vyznávají Ježíše Krista. Možná to bude znamenat, že se budeš ženit o dost později, než tvoji bratři, tvoji vrstevníci – Jákob se oženil s Leou o 44 let později než se oženil jeho bratr Ezau se svou první kenaanskou ženou. Možná to také bude znamenat, že budeš muset urazit dlouhých skoro tisíc kilometrů, abys našel svou ženu ve svém Cháranu –  jako Jákob, který se musel vydat na dalekou cestu. Ale v každém případě můžete mít jistotu, že to je Boží cesta a je to cesta, kterou požehná nejen vlastní otec, ale kterou požehná i sám Bůh.

Nyní Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává.

Lstivý Jákob je nositelem Abrahamova požehnání. Zní to jako paradox, ale přesně tak to je. To je Boží dílo s námi, hříšníky. Pán Ježíš nepřišel proto, aby hledal spravedlivé, ale aby zachránil hříšníky. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Obětoval se za nás, když jsme ještě byli mrtví ve svých hříších. Na Jákobovi vidíme obraz Boží milosti. Bůh se pro něj rozhodl ještě dříve, než se narodil a Bůh s ním jedná. Jákob se narodil jako hříšník a řekl bych, že se v první polovině svého života příliš nelišil od svého bratra Ezaua. Navenek sice nejednal tak hříšně jako Ezau, ale uvnitř, ve svém srdci byl úplně stejný. Byl stejně zkažený, stejně sobecký, mnohem lstivější než Ezau, byl to stejný hříšník, jako jsme my všichni. Ale Bůh se rozhodl, že s ním bude jednat. Podobně Bůh jednal s Pavlem, farizeus z farizeů, násilník a pronásledovatel církve, jak se sám popisuje. Moji milí, jak často a snadno nás dneska pohorší, když slyšíme, jak svět haní církev, jak se tolik věcí svádí na křesťany – mnohdy bez hlubšího porozumění, kdo je to křesťan a co je to církev. Vnitřně nás to pobuřuje a trápí. Ale musíme si připomenout, že byla doba – u někoho delší, u jiného kratší, kdy jsme mluvili a jednali úplně stejně, protože jsme byli sami ve víru tohoto světa, pod mocí ďábla, zaslepeni hříchem a na cestě do záhuby. „Ale Bůh bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“ (Ef 2,4–5). Byli jsme probuzeni k životu spolu s Kristem – to je jediná naděje na spasení, na skutečný život, na radost a pokoj v tomto světě. To je naše naděje úplně stejně, jako to byla naděje Jákobova. A Bůh s ním jedná.

II. Boží požehnání Jákobovi

Jákob vyrazil z domova na cestu do Cháranu. A po cestě se mu stala pozoruhodná, vlastně hrůzostrašná, věc. Jákob se zastavil, aby přenocoval. A na místě, kde se zastavil, měl sen. Tohle byl sen, jako žádný jiný. Byl to sen od Boha. Někdy se lidé ptají, zda Bůh ještě dneska promlouvá ve snech. Můžeme jednoduše říci, že Bůh používá úplně všechno v našem životě, aby k nám promluvil. Ale je jenom jedno bezchybné a neomylné Slovo – to je to, které máme zde, Písmo. Veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16–17). Jestli chcete poznat Boží vůli, musíte jít sem – do Bible. Současně bych ale také řekl, že kdykoliv se komukoliv Bůh v Písmu dával poznat ve snu nebo k němu promlouval ve snu nebo v nočním vidění, jak jsme to viděli u Abrahama, dotyčný člověk vždycky s naprostou jistotou věděl, že to je Bůh, kdo k němu mluví, a podle toho také jednal. Boží anděl se zjevil Josefovi ve snu a řekl mu, aby vzal svou manželku Marii a jejich syna Ježíše a aby odešli do Egypta, protože Herodes je chce zabít. Josef nespekuloval o tom, jestli to byl sen od Boha nebo ne – prostě vzal svou ženu a syna a šel. A to je vzorec, který se opakuje znovu a znovu. Lidé v Písmu měli naprostou jistotu, jako lidé, kteří dnes mají nejrůznější sny, rozhodně nemají. Proto nestavíme na snech nebo nějakých zážitcích, ale stavíme na tom, co je nezpochybnitelní – na zapsaném Božím slově, Bibli. To je měřítko našeho života. Zde se v pravdě zjevuje Pán Ježíš Kristus.

Když se vrátíme k Jákobovi, viděl nebesa otevřená a anděly Boží, jak sestupují nahoru a dolu. Viděl Boha, a poznal, že to je Bůh jeho otce, protože tento Bůh se mu představil. Znovu tady můžeme vidět, že Jákob ještě neznal Boha, protože Bůh se mu představuje jako Bůh jeho otce a jeho dědečka, ale nikoliv jako jeho Bůh. Takže se jedná o přelomovou událost v Jákobově životě. Jákob tady vstupuje na Boží cestu. Jestli chce někdo následovat Pána Ježíše Krista, nepůjde to jinak, než že vstoupí na Pánovu cestu, na tu úzkou cestu poznání Boha a oddělení se od hříchu a světa. Ale je to Bůh, kdo se mu musí zjevit. Bez zjevení není poznání Boha.

• V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,25–27)

Člověk se nemůže setkat s Bohem, pokud se mu Bůh nejprve nezjeví. Musí otevřít jeho srdce a dát se mu poznat. Tak to Bůh dělá s námi v době Nového zákona, a přesně tak to Bůh dělal s Jákobem a se všemi dalšími svatými v době Starého zákona. Bůh se zjevil Abrahamovi, Bůh se zjevil Izákovi, Bůh se zjevil nevěřícímu Jákobovi a uzavřel s ním smlouvu. Dal mu požehnání jeho dědečka Abrahama. Totéž požehnání, které dal Jákobovi jeho otec – nyní je toto požehnání potvrzeno samotným Bohem (v. 13–15). Bůh dává Jákobovi totéž, co předtím dal Abrahamovi a Izákovi. Kromě toho mu ovšem zaslibuje ještě další dvě věci:

1. Trvalá ochrana. Bůh bude střežit Jákoba všude, kam půjde. To neznamenalo, že Jákobův život bude jednoduchý nebo v něm nebude nebezpečí. Jeho strýc Lában ho podvedl, když mu místo Ráchel dal její starší sestru Leu. Potom ho Lában chtěl využít, jak to jen šlo a Jákob pro něj dvacet let pracoval. Nakonec – když se Jákob rozhodl i se svou rodinou utéct, tak ho Lában pronásledoval a chtěl ho pravděpodobně zabít – jenom Boží nadpřirozený zásah tomu zabránil, protože Bůh se zjevil Lábanovi (Gn 31,24). Tím ale Jákobovy problémy neskončily ani jeho trápení a strasti. Bůh ho ale nakonec vždycky ochránil. Podobným způsobem jedná Bůh také s námi. Dává nám své požehnání a svou ochranu. Vždyť nám daroval svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval vše (Ř 8,31). Proč je tak těžké tomu věřit? Proč tolik křesťanů pochybuje o Boží lásce, o Boží přízni, o Boží dobrotě? Proč je naše víra tak slabá? Myslím, že jedním z důvodů je, že jsme si nechali zpochybnit Boží slovo a nepřistupujeme k němu jako k Božímu slovu, tedy k tomu, co řekl Bůh, a co řekl nám, co je zapsané pro nás.

2. Trvalá přítomnost. Bůh Jákobovi slíbil, že ho neopustí. Nikdy ho neopustí! To bylo zaslíbení, jaké nedostal ani Abraham, ani Izák. Bylo to něco, co ještě více ukazovalo dopředu, ke Spasiteli. Jako křesťané máme stejné zaslíbení. Bůh nám slibuje, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Dal nám svého Ducha svatého, kterého vložil do našeho nitra a jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13). Co řekl Pán Ježíš o Duchu svatém?

• Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky. (J 14,16)

Duch svatý přebývá v křesťanech a bude v nich přebývat navěky. Nic to nemůže změnit. Navěky nesete pečeť spasení. Jak to říká apoštol v Ř 8 – jestliže jste přijali Ducha svatého, tak to už nezměníte – potom už navěky patříte Krista. Ale musíme rozumět, že taková věc má také své důsledky. Jestliže patříte Kristu, potom se také váš život bude stále více podobat životu Božího Syna. Bůh sám na vás bude pracovat – bude jednat s vámi, ve vás, skrze vás. A nejspíš to vůbec nebude jednoduché ani příjemné. Ale můžete se spolehnout na to, že to bude slavné.

Vypadá to, že Jákob odchází z domova bezstarostně. Vykročil lehkým krokem (Gn 29,1). Na hranici zaslíbené země na něj čekal Bůh. A Bůh sám začal ničit všechnu Jákobovu povrchnost – krok za krokem, den za dnem a rok za rokem. Všechno se mění. Bůh Jákobovi otevírá oči, jak uvidíme už za okamžik. Jákob vykročil na cestu s Bohem a Bůh ho začal vychovávat a proměňovat.

III. Jákobův slib Bohu

Jákob se probouzí – Jákob procitá jak fyzicky, tak duchovně. Sen byl natolik živý, že se Jákob probudil. Ale nebylo to jenom fyzické probuzení – Jákobovi se dal poznat samotný svatý Bůh a to je duchovní probuzení.

• A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. (Ef 5,14)

Nemůžeme na tom trvat nějak dogmaticky, ale nemáme žádný důvod myslet si, že Jákob znal Boha již dříve. Věděl o Bohu, ale neměl s ním osobní vztah. Teprve nyní do jeho života přichází světlo, teprve nyní ho Bůh probouzí. Cesta k proměně Jákobova života bude ještě dlouhá, přesto tady můžeme vidět začátek jeho duchovního života – je to jeho duchovní narození. A s ním přichází něco, co do té doby Jákob nepoznal: strach. Jákob se setkává s Bohem a padá na něj hrůza. Jákob se zhrozil (K), padla na něj hrůza (B21). Jákob porozuměl, kdo je to Bůh. Tato hrůza z Boha se nazývá bázeň, a je to strach, který pramení z poznání toho, kdo Bůh doopravdy je. Pramení z poznání jeho svatosti. V Izajášovi 6 prorok padá v hrůze před Bohem na tvář a říká:

• Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů. (Iz 6,5)

Tato hrůza pramení z poznání Boží slávy, jako to bylo u pastýřů, kterým anděl zvěstoval narození Spasitele. Tato bázeň pramení z porozumění tomu, co je to Boží odpuštění (Ž 130,4). Tato bázeň je počátkem moudrosti (Př 1,7). Dnes lidé docela často mluví o tom, že se setkali s Bohem nebo s Ježíšem, že zakusili přítomnost Boží slávy a většinou takovou událost popisují jako něco úžasného, kdy zakoušeli skvělé pocity, cítili velikou lásku, cítili se moc příjemně a dobře, bylo jim báječně a to bylo to pravé. Moji milí, obávám se, že většina takových zkušeností – ne-li dokonce všechny – je falešných. Satan je mistr podvodů a vydává se za anděla světla (2 K 11,14) a mnoho lidí mu lehce skočí na špek. Ukažte mi nějaká místa v Písmu, kde se lidé cítili v Boží přítomnosti tak, jak to dnes lidé tak často popisují! Ano, David skutečně napsal následující slova – a jsou pravdivá:

• Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,11)

Ano a amen. Ale když řekneme „A“, tak musíme říct také „B“!

• Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem? (Ž 76,8)

Když Jan spatřil Ježíše, padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17). Podobně prorok Daniel nebo Ezechiel. V Lukášovi 5 padá Petr na zem před Pánem a říká: odejdi ode mě, Pane, vždyť jsem člověk hříšný. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Toto je pravá zkušenost setkání s Bohem. Hrůza a bázeň, úcta a úžas, pokoření, přemožení od Boha, pokora a vyvýšení Boha. Bůh není plyšáček na spaní na dobrou noc. Bůh je svatý a živý Bůh, vládce celé země. A právě tak ho poznává také Jákob. A setkání s Bohem vede Jákoba k tomu, že Boha začíná uctívat – staví oltář a přejmenovává místo, kde se s Bohem setkal – pojmenovává ho Dům Boží. Dodnes je dům Boží místem, kde se lidé setkávají s Bohem, kde lidé poznávají Pána Ježíše Krista. Ale není to to místo v Izraeli. Tamto místo dlouho sloužilo jako Boží svatyně, ale nakonec se stalo místem uctívání model a Bůh ho zničil. Dneska je tady jiný dům Boží, kde Pán Ježíš Kristus přebývá ve své slávě, kde se s ním lidé mohou setkat – a to je jeho církev. My jsme dům Boží, my jsme chrámem živého Boha, zde přebývá Pán Ježíš Kristus ve své plnosti, ve své nádheře a slávě. Přebývá uprostřed svého lidu, v nás samotných, v našich životech. Nepřebývá ve chrámech vystavěných lidskýma rukama, ale ve znovuzrozených srdcích Božích dětí. Církev není místo, církev jsou lidé. Kdekoliv se lidé shromažďují ve jménu Pána Ježíše Krista, kdekoliv jsou ti, kdo Pána Ježíše milují, tam je on sám uprostřed nich, tam je církev Kristova, dům Boží, místo, kde se svatý a živý Bůh setkává s člověkem.

Bůh je hoden chvály, protože je svatý a dokonalý. A opravdoví křesťané Boha uctívají kvůli tomu, kdo Bůh je. Teprve potom kvůli tomu, co pro ně Bůh udělal. Jákob zde postavil oltář – neotesaný kámen, který svrchu polil olejem. To bylo znamením, že toto místo je zasvěcené Bohu. Setkání s Bohem, bázeň před Bohem a uctívání Boha – to jsou věci, které vždy nakonec vedou k závazku, k novému životu. Milost proměňuje život člověka.

Vidíme, že Jákob byl na začátku svého duchovního života a nerozuměl úplně tomu, kdo je to Bůh. Rozuměl natolik, že mohl Boha uctívat, ale v našem textu vidíme, že chce dávat také Bohu podmínky. Ale je to Bůh, kdo dává podmínky nám: Jestliže nebudeš činit pokání, zemřeš! Jákob slibuje Bohu svoji oddanost a věrnost. Svou oddanost chce prokázat tím, že Bohu dá desátky ze všeho, co mu Bůh dá. Ale podívejte se, co říká později:

• Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. (Gn 32,11)

Neměl nic, když se setkává s Bohem a o dvacet let později mluví o tom, jak Bůh věrně naplnil své slovo úplně ve všem. Pro nás je zde dvojí výzva. Jednak je to výzva vydat znovu své životy Bohu. Bez podmínek, bez odmlouvání, bez vytáček. Prostě – tady jsem Bože, a nalož se mnou tak, jak ty sám chceš. Chci plnit tvou vůli a následovat tě. Možná jste to ještě nikdy neudělali. Dnes je den spasení, nyní je ten čas to udělat. A potom je tu výzva obětovat Bohu z toho, co nám Bůh dává. Všechno, co máme, máme jenom díky Boží milosti. Nemáme nic, co bychom od Boha nedostali. S tímto vědomím můžeme vzdát Bohu chválu tím, že budeme podporovat jeho dílo. Ne jako to slíbil Jákob, ale jako to po nás chce Pán Ježíš – tedy že přineseme všechno, že dáme sami sebe jako oběť živou svatou a Bohu milou. To je ta pravá bohoslužba, to je skutečné uctívání. To je oběť, která se mu líbí, která je skutečně ke chvále jeho slávy. Amen.