Boží milosrdenství vítězí nad soudem

Jaroslav Kernal, Praha 18. června 2023

Minulý týden jsme rovnýma nohama skočili do Jákobova příběhu. Viděli jsme, jak ho Bůh začal vychovávat. Od prvního do dvacátého devátého verše dvacáté deváté kapitoly uplynulo sedm let. Těch sedm let bylo pro Jákoba jako několik dní, protože miloval Ráchel a měl za to, že svou službou ji získá. Ale viděli jsme to hořké procitnutí onoho rána po svatební hostině, kdy zjistil, že žena, vedle které se probudil, není jeho milovaná Ráchel, ale její starší sestra Lea. Bůh nastavil Jákobovi zrcadlo, aby mu ukázal, co všechno bylo v jeho srdci a co všechno bude potřeba ještě změnit. A jak ještě uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se ty věci v jeho životě změní.

Minule jsme skončili svatbou. Nyní vstupujeme do druhého sedmiletí Jákobovy služby u Lábana. Nyní musí sedm let sloužit za svou první ženu Leu, kterou mu její otec podstrčil. Ale situace je nyní podstatně jiná než v těch předchozích sedmi letech. Nyní je Jákob ženatý, a svatbou to nekončí, jak to bývá v pohádkách, naopak, svatbou to ve skutečnosti všechno začíná. Svatbou vstupují křesťané do speciální Boží dílny na opracování tvrdých kovů a otupování ostrých kamenných hran, vstupují na cvičiště zbožnosti, jemuž se v tomto světě vyrovná jen máloco. A na to se dneska společně zaměříme. Nebudeme dneska sledovat linii tohoto příběhu, spíše se na základě tohoto příběhu podíváme na několik věcí, které se týkají manželství. Podíváme se na to, že to je Bůh, kdo ustanovil manželství a rodinu a co to znamená pro nás. Uvidíme přímo z našeho textu, že Bůh žehná manželství a nakonec si všimneme, jak se v manželství projevuje Boží milost a milosrdenství navzdory lidské hříšnosti, hlouposti, tvrdosti.

I. Bůh ustanovil manželství

Jsme na místě, které často dělá křesťanům potíže, když ho čtou a nevědí dobře, jak se s tím srovnat. Máme tady Jákoba, který má dvě zákonné manželky, kterým jejich otec dal každé jednu otrokyni, a v našem textu jsme četli, že tyto manželky daly své otrokyně Jákobovi, aby jim s nimi zplodil děti. Už dvě manželky jsou pro nás problémem, natož dvě další ženy. Co si s tím máme počít? Jak tomu máme rozumět? Myslím, že samotná kniha Genesis nám dává odpověď. Hned ve druhé kapitole jsme četli, že Bůh ustanovil manželství. Jak ho ustanovil?

Bůh stvořil muže a pro muže stvořil z muže ženu, přivedl ji k muži a dal mu ji jako pomoc jemu rovnou. To je celý koncept manželství – je tu jeden muž a jedna žena, které Bůh spojil dohromady, a ti dva se stali jedním tělem. To je manželství, jak ho od počátku Bůh ustanovil. To je Boží norma pro manželství. Tato norma je jednoznačně a jednou pro vždy potvrzená Novým zákonem, zjevením Pána Ježíše Krista, kterého nám Písmo dává za vzor křesťanského manželství – vztah Krista a jeho nevěsty, církve. Znovu je tady jeden muž a jedna žena. To je manželství podle Bible. To je biblická definice manželství.

• Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24)

Totéž Pavel opakuje v Efezským 5,31. Jeden muž a jedna žena. Dnes jsou velké tlaky, aby byla tato definice změněna, aby byly manželstvím nazývány všechny možné druhy svazků, nejenom mezilidských, ale dokonce meziživočišných, tedy vztahů mezi lidmi a zvířaty, dokonce proběhla zpráva o tom, že si nějaká žena vzala lustr a docela nedávno se v médiích objevila zpráva o ženě, která si vzala sebe sama. To není nic jiného než zvrácenost tohoto světa a my bychom se neměli divit, že tomu tak je, protože svět leží ve zlém, žije ve sféře hříchu a bude páchat všechny možné věci, které jsou odporné Bohu a protiví se jeho Slovu. Nicméně si musíme ujasnit, že i kdyby svět manželství třeba úplně zrušil, pro nás křesťany stále platí Boží slovo a nepřestane platit. Pro nás bude vždycky platit, že manželství je vztah jednoho muže a jedné ženy.

Věřím, že tomuto dobře rozumíme. Jak nám to ale pomáhá pochopit to, co jsme četli v našem textu? Tohle je základ, který musíme mít na paměti. K tomuto základu musíme přidat to, co čteme ve třetí kapitole knihy Genesis, a to je pád a s ním spojené prokletí, které dopadlo také na manželství, tedy na vztah mezi mužem a ženou. Důsledkem pádu je, že žena touží po muži (Gn 3,16), což znamená na prvním místě, že žena touží po místě muže, po autoritě muže, po tom, být mužem, respektive zastávat roli muže, tedy vést, být hlavou ve vztahu. Současně však, a to je také důsledkem hříchu, nad ní muž bude vládnout. To není popis stavu, který by měl být mezi mužem a ženou, to je důsledek hříchu, pokřivení vztahu mezi mužem a ženou. Na jedné straně je žena, která chce být hlavou, chce vést a být autoritou ve vztahu, a na druhé straně je muž, který chce panovat, který chce vládnout, vlastnit, který nepřistupuje k ženě tak, jak mu ji Bůh dal, tady jako k pomoci sobě rovné, který nemá úctu k ženě jako ke spoludědičce daru života (1Pt 3,7). Tohle je popis toho, co přinesl hřích do vztahů mezi mužem a ženou. A tady se dostáváme k tomu, o čem mluví náš text. Bůh jedná s člověkem v jeho kontextu. Bere ho z místa, kde se nachází a vede ho směrem k  normě, kterou dal v Písmu. Bůh vstupuje do hříšného světa a krok za krokem nás z něj vyvádí.

Stejně jako Bůh dal Mojžíšovi rozlukový lístek pro tvrdost lidského srdce, dal lidem před Mojžíšem a některým i potom – pro tvrdost lidského srdce, tedy kvůli hříchu – to, že mohli mít víc manželek a v nějakém slova smyslu to nebylo před Bohem hříchem. Bůh dokonce v zákoně stanovuje pravidla, jak to má být, když má muž dvě ženy. Nemyslím si, že to znamená zrovnoprávnění mnohoženství s monogamií, ale je to nějaký ústupek, který je daný kvůli tvrdosti lidského srdce. Podobně jako to bylo s rozvodem, tedy s tím rozlukovým lístkem. V zákoně Bůh řekl, že když se muži znelíbí žena, kterou si vzal a najde na ní něco odporného, napíše jí rozlukový lístek a bude volná a bude si moci vzít jiného muže (Dt 24,1–4). Nejsou tam žádné specifické důvody. Přesto nám Bible říká, že Bůh nenávidí rozvod a křesťan se může rozvést jenom v případě cizoložství nebo pokud jeho nevěřící manžel nebo manželka od něho budou chtít odejít kvůli jeho víře. Je tam použitá stejná fráze jako v Deuteronomiu, že v takovém případě je křesťan volný.

Dnes máme plnost zjevení, jakou v době Starého zákona neměli. Jákob neměl žádné Písmo, takže mnohem větší část jeho života určovaly kulturní normy společnosti, ve které žil. My ale máme celé Boží slovo, takže žádný křesťan dnes nemůže říct, že Bůh to tehdy neviděl jako hřích, takže já můžu mít také více manželek. Nový zákon jasně říká, že každý muž má mít svou ženu a žena svého muže. Jeden muž a jedna žena – to je manželství podle Písma. Jákob měl dvě manželky a dvě otrokyně, a s každou z těch otrokyň zplodil dva syny. Ty dvě otrokyně neměly status manželky, jako měla Lea a Ráchel, ale protože měly intimní vztah s Jákobem a byly matkami jeho synů, už si je nemohl vzít žádný jiný muž. A pokud to udělal – a Rúben to později udělal, bylo to chápáno jako cizoložství.

Ty dvě manželky byly právoplatnými manželkami a nikde v Písmu nevidíme ani stín zpochybnění, že by to tak nemělo být. Ale v jistém smyslu, je tady určité symbolické přiznání se k Leje jako k té jediné manželce. Nechtěl bych se dostat do nějakého rozporu – obě ty ženy byly manželkami. A přece je tu jistá symbolika, která nám ukazuje, jak se Bůh dívá na manželství. Lea se sice stala manželkou Jákoba podvodem, přesto byla jeho právoplatnou manželkou. A Bůh se k ní přiznal, protože porodila Jákobovi víc dětí než další tři ženy dohromady – šest synů a jednu dceru, kdežto každá z oněch dalších tří žen porodila jenom dva syny. Ráchel porodila stejně synů jako otrokyně. A dokonce při porodu druhého syna Ráchel zemřela. Nechtěl bych na to klást příliš velký důraz nebo na tom nějak stavět, ale řekl bych, že tímto symbolickým způsobem i zde Bůh ukazuje, jak se dívá na manželství. Kdyby Jákob zůstal jenom s Leou, všechno by mohlo pokračovat dál, protože Lea byla matkou Léviho, z něhož byli kněží a levité a také matkou Judy, z něhož vzešel zaslíbený Mesiáš.

II. Bůh žehná manželství

Náš dnešní text je textem Jákobových dětí. Během druhých sedmi let Jákobovy služby se mu narodilo jedenáct synů a jedna dcera. A Boží slovo nám tady jasně ukazuje, že to je Boží dílo, Boží jednání, Boží požehnání. Náš text jasně ukazuje na to, že to není člověk, který by se rozhodl, že bude mít děti a bude je mít, ale že to je Bůh, kdo je dárcem tohoto výjimečného požehnání. Bůh žehná manželství a jedním ze znaků tohoto požehnání jsou děti zplozené v manželství.

• Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu. Hle, jak bývá požehnáno muži, jenž se bojí Hospodina. (Ž 128,3–4)

Děti jsou Božím darem a Božím požehnáním. Bůh stvořil Adama a Evu k Božímu obrazu a přikázal jim, aby se plodili a množili a naplnili zemi malými Božími obrazy. Děti jsou důsledkem poslušnosti Boha a bázně před Bohem. Ale i zde hřích Adama a Evy sehrál svou důležitou roli a děti se rodí skrze bolest a v jistém slova smyslu jsou také bolestí pro své rodiče, protože přicházejí na svět s přirozeností, kterou přijali od svých rodičů, tedy jako hříšníci zkažení od svého početí. Včera jsem mluvil s jedním bratrem, který má dvě malé děti a říkal mi, jak je fascinující vidět, jak v nich od nejútlejšího mládí působí hřích, jak je na nich vidět, že jsou hříšné. Jeden kazatel v tomto smyslu nazval děti ďáblovými výhonky. A je to skutečně tak. Všichni jsme přišli na svět jako hříšníci. Bible nezná nic takového jako nepopsaná deska, jak někdy popisuje děti svět, neví nic o věku nevinnosti, kdy děti nejsou hříšné, jak o tom někdy mluví křesťané. Děti se rodí hříšným rodičům do hříšného světa, rodí se do temnoty, ale podstatnou součástí této temnoty je ta, která vyvěrá z jejich vlastního hříšného srdce.

Náš dnešní text nám ukazuje, že Bůh je ten, kdo způsobuje, že se rodí děti, Bůh je ten, kdo otevírá a zavírá lůno ženy. Bůh viděl, že Lea není milovaná a otevřel její lůno. Jákob miloval Ráchel víc než Leu, ale Ráchel byla neplodná. A Bůh požehnal Leu, takže rok za rokem rodila Jákobovi syny – Rúben, Šimeon, Lévi, Juda. A potom je tam zvláštní věta – a přestala rodit. Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce.

Lea skutečně milovala svého manžela – můžeme to dobře vidět na tom, jak vysvětluje jména svých synů. „Hle-syn“ (v. 32) – to je ten první, Rúben. Pojmenovala ho tak kvůli pokoření, jehož se jí dostávalo – „Nyní, mě už bude manžel milovat“ (v. 32), Šimeon „Hospodin uslyšel, že nejsem milována“ (v. 33), Lévi, „Můj muž se přidruží (nebo přilne) ke mně“ (v. 34), Juda „Tentokrát bude můj muž zůstávat se mnou“ (v. 20). Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Lea chtěla podobně jako mnoho žen před ní i po ní získat svého muže tím, že mu dá syna. Dnešní doba je v tom možná trochu výjimkou, protože je mnoho žen, které chtějí získat muže tím, že s nimi děti mít nebudou. Obojí je důsledkem lidské převrácenosti, lidského hříchu a v konečném důsledku se jedná o lidské sobectví.

Na rozdíl od mnoha dalších žen ale Lea hledala pomoc u Boha. A Bůh se k ní sklonil. Nenaklonil k ní srdce jejího muže, ale požehnal jí jako právoplatné manželce Jákoba. Bůh požehnal Leu zatímco Ráchel zůstávala neplodná. A na jejím jednání můžeme vidět lidskou pošetilost. Žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba, aby jí dal syny. Pelištejci záviděli Izákovi, jak moc se rozmohl mezi nimi (Gn 26,14). Žárlili na něj a na jeho bohatství, takže Izák od nich musel odejít. Podobně později Josefovi bratři žárlili na Josefa. A Josefova matka žárlila na matku Josefových bratří. Žárlivost Ráchel, její touha po vlastních synech byla tak veliká, že naléhala na Jákoba: Dej mi syny! Copak jsem Bůh?! To byla Jákobova odpověď jinými slovy. Můžu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu? Dokonce čteme o tom, že se Jákob rozhněval na tu, kterou miloval. Její žádost byla skutečně pošetilá. A byla konec konců pošetilá také v Božích očích.

Když nevyšel nátlak, tak Ráchel použila jinou metodu – metodu, která byla z lidského hlediska celkem osvědčená, která ale z Boží perspektivy přinášela vždycky jenom další problémy: Dala svou služku Jákobovi za ženu. Jákob tady jedná úplně stejně, jako jednal jeho dědeček Abraham. Když mu Sára, která nerodila, dala svou otrokyni Hagar, Abraham k ní vešel a měl s ní syna Izmaela. Nebylo to řešení jejich problémů, ale bylo to rozmnožení jejich problémů! Úplně stejně jednal Jákob.

Kde je Jákobova láska k Ráchel? Ona mu dává další ženu, říká mu, aby s ní spal a měl s ní děti, že to bude v pořádku a Jákob jen kýve hlavou a říká, je to tak. Nic nenamítá, nijak neprotestuje! Co to je? To je hřích, moji milí. Jákob měl vést, místo toho se nechává vést. Jákob měl bdít, jako ten, kdo byl ustanoven hlavou rodiny, místo toho upadá do tvrdého spánku, zavírá oči před hříchem a nechává ho dopadnout plnou silou na sebe i svou rodinu. Místo toho, aby Ráchel vedl k trpělivosti a poddanosti Bohu, přijímá její jednání a následně ji také nechává smýšlet špatně o Bohu. Když se narodili synové její otrokyni Bilze, vypadá to, že Ráchel chválí Boha:

• Bůh mě obhájil, také můj hlas uslyšel a dal mi syna. …V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou a obstála jsem. (Gn 30,6.8)

Musíme se tady zastavit, protože Bůh sice dopustil tyto věci, ale nebylo to Boží dílo ve stejném  smyslu, v jakém Bůh jednal s Leou. Nebyl to Bůh, kdo jednal, ale lidská tělesnost, žádostivost, žárlivost. Za takové věci nemůžeme vzdávat chválu Bohu, protože bychom tím Bohu připisovali věci, které jsou hříšné a tak bychom z něj pod takovou zbožnou rouškou dělali původce hříchu. Je to, jako kdyby zloděj děkoval Bohu za to, že mu umožnil pěkně si nakrást. Vidíme tedy, že i Ráchel nějakým způsobem hledala Boží pomoc, ale měla o něm dost pokroucené představy. Mimochodem jak by mohli být dva adoptovaní synové vítězstvím nad čtyřmi vlastními syny Leji? A podívejte se na to, jak je hřích nakažlivý – Lea začíná od své sestry opisovat. Jedná úplně stejně jako ona.

III. Bůh prokazuje milosrdenství manželům

Všimněte si, jak daleko padla Lea od vděčného přijetí Božího požehnání, které jsme viděli na konci dvacáté deváté kapitoly. Ráchel jednala špatně, když dala Jákobovi Bilhu, ale co Lea? Vždyť už měla čtyři vlastní syny! Nemusela to dělat, ale ona se tolik chtěla vyrovnat své sestře. Měla pocit, že jí Ráchel ukradla manžela. Ale Bůh se k ní přiznal a potvrdil její legitimitu, jako právoplatné manželky. Přesto Lea dělala jednu hroznou věc za druhou. Lea si od své sestry koupila svého manžela na jednu noc. Obě ženy v tuto chvíli zacházely se svým manželem jako s prostitutem. To byl obchod. Lejin nejstarší syn našel na poli nějaké plody, které možná měly nějak pomoci plodnosti, a Ráchel po nich toužila. A Lea jí je prodala. Za jakou cenu? Za noc s vlastním manželem! Pronajala si svého vlastního muže a potom znovu jedná jako její sestra a vzdává za to chválu Bohu.

Bůh je milosrdný a náš text je toho dokladem. Věřím tomu, že se Bůh slitoval na Leou a prokázal jí svou milost, požehnal jí v těžkostech, v nichž se nacházela, a dal jí pátého syna, ale rozhodně to nebyla odměna za hřích, jehož se předtím dopustila.

Boží milost se nakonec projevuje také v životě Ráchel. Po sedmi letech čekání, po sedmi letech různých pokusů, po sedmi letech, kdy Lea porodila sedm dětí, tak Bůh vyslyšel její prosby a otevřel také její lůno. Sára čekala 25 let, Rebeka 20 a Ráchel sedm. I tady můžeme vidět, jak se projevuje Boží dobrota a Boží milost. Bůh se slitovává. To je naše naděje, moji milí. U Boha je milost, u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). I v tak hrozné záplavě hříchu, jaká je v tomto textu, se Bůh dává poznat jako ten, kdo je dobrý a kdo přichází se svým požehnáním a se svou milostí. Ráchel našla milost, ale její srdce zůstalo neproměněné. Jméno, které dala svému synovi – Josef (Přidej Bůh) vyjadřuje tuto její touhu. Touhu, která jí nakonec přinesla smrt. Boží požehnání ještě neznamená naše vítězství. Ráchel je z celé rodiny nejaktivnější. Možná cítila největší pohodu a zabezpečení ze strany manžela. Brzy také viděla, že může dělat s manželem, co bude chtít. Byla to žárlivá žena, která neměla Boží moudrost a tak svým pošetilým jednáním, svou žádostí po synech, způsobila ještě větší problémy ve své vlastní rodině. Ráchel doufala v Hospodinovu pomoc, ale zároveň se také snažila vyřešit věci svým vlastním způsobem – po lidsku, tělesně, nikoliv duchovně. A to přinášelo trápení jí samotné i lidem okolo ní.

Lea je z celé této rodiny nejpožehnanější. Nemůžeme asi říci, že byla nejzbožnější. Hledala pomoc u Boha a dostala ji. Stala se matkou více než poloviny Jákobových dětí. Pokud budeme počítat i děti otrokyň, tak měla Lea dvakrát tolik synů co Ráchel. Lea byla také dvakrát tak dlouho manželkou Jákoba než Ráchel. Ráchel zemřela při porodu Benjamína zhruba po dvaceti letech manželství s Jákobem, zatímco Lea zemřela někdy předtím, než nastal veliký hlad a Jákob sestoupil do Egypta. Ačkoliv Lea nebyla na výsluní, tak Bůh se k ní přiznal.

Všichni ti synové, o nichž tu čteme, jsou dokladem toho, že Bůh drží své slovo, které dal Abrahamovi. Bylo to 175 let od chvíle, kdy Bůh dal své slovo Abrahamovi a 150 let od okamžiku, kdy se toto slovo dané Abrahamovi naplnilo, a Abrahamovi se narodil Izák. Tady je vnuk Abrahamův, který má jedenáct synů a z těchto synů, k nimž přibyde ještě jeden, povstane veliký národ. Za dalších 40 let sestoupí Jákob se 70tičlennou rodinou do Egypta, aby po několika staletích odtud vyšel mnohasettisícový národ. Bůh je věrný. Cokoliv řekne, to také do puntíku splní. Bůh dává povstat lidem i národům. Bůh otevírá lůno a také ho zavírá. Člověk se může snažit, ale Bůh dává život. Bůh je dárce života a my bychom mu měli každý den děkovat za to, že nám dal život – a to jak život fyzický, tak také ten život duchovní, který máme ve víře v Pána Ježíše Krista.

Boží slovo nám tady ukazuje vzor problematické rodiny. Je problematická už v samotném základu, protože to není jeden muž a jedna žena – což je biblická definice manželství, na které musíme trvat. Zvlášť pod tlakem současných pokusů tuto definici změnit na podobu muž a muž-manželka, nebo žena a žena-manžel. To jsou bezbožné definice. Podobně jako definice muž a více manželek nebo méně obvyklá manželka a více mužů.

Potřebujeme se pevně držet toho, co učí Boží slovo o rodině. Rodina je jednou ze tří Bohem ustanovených institucí vedle církve a státu. A je z nich nejdůležitější. Jak je silná rodina, tak silná bude církev, tak silný a pevný bude stát, nebo národ. Proto se musíme modlit za své rodiny, bratři a sestry, za rodiny ve sboru. Modleme se za to, aby další rodiny v této zemi přišly ke Kristu a mohly růst ke zralosti podle Kristova vzoru. A pamatujme na to, že rodina musí mít hned po Bohu první místo v našich prioritách, v našem smýšlení.

Lea pošetile soutěžila se svou sestrou. Nečteme však, že by toužila po krásné postavě své sestry, zatímco Ráchel toužila po plodném lůně své sestry. Obě dvě sestry se soustředily na pozemské věci: na lásku muže, na počet dětí, na to, co mají druzí a jak jsou na tom. Ale zapomínaly na to nejdůležitější – na intimní a intenzivní vztah s Bohem. Jenom Bůh může naplnit vaše skutečné potřeby. Jenom Bůh může naplnit nejhlubší prázdnotu vašeho života. Moji milí, nedívejte se kolem, na to co mají nebo nemají druzí, na to, co si mohou dovolit, na to jak vypadají, na to, jakou mají práci nebo kde tráví dovolenou. Nic z toho nedokáže nasytit nitro člověka. To může jen Bůh. Jen v Bohu se ztiší duše má (Ž 62,2). Jen Pán Ježíš může utišit bouři, která vládne v našem nitru, v naší mysli, v našem srdci. Spolehněte se na něj a on vám dá svůj pokoj. Bůh dá své požehnání. Bůh je štědrý, dobrý a věrný. To je důvod, proč ho máme bez přestání chválit. Někdy možná nevidíme v danou chvíli Boží dobrotu a věrnost. Jsme jako Lea a propadneme se do hlubin deprese, protože se příliš soustředíme na to, co je kolem nás a málo se soustředíme na Boha. Bratři a sestry, chci vás povzbudit k tomu, abyste šli k Bohu. Když prožíváte těžké chvíle ve svém životě – a prožíváme je všichni – jděte ke Kristu! Hledejte ho tak dlouho, dokud ve vašem srdci nezavládne jeho pokoj, dokud vaše mysl nespočine v něm. Jděte do jeho Slova, na kolena, zavřete se před celým světem a nasyťte své srdce a svou mysl samotným Kristem.

• …v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. … v něm jste i vy dosáhli plnosti. (Ko 2,3.10)